My ostatní zbylí pokračujeme dále na jih po pravém břehu Vltavy. Vedoucí a vrchní zemězpytec Ranža vyhledává (k mé vrcholné spokojenosti) i nadále vedlejší cestičky. V malé, zapadlé a opuštěné vísce Jablonná mine totálně neznačenou odbočku vlevo, já lišák na konci pěkně počkám až se tam někde vepředu všichni otočí a vrátí. Proč, ptáte se, no inu proto že jsem tu tak asi před rokem udělal stejnou, ale naštěstí jen a jen svoji soukromou, zcela totožnou smyčku. Tož tak, všichni se učíme :-))) Popravdě, zastavit je ze zadní pozice nešlo a komunikátory nemáme... Takže po chvilce zdržení pokračujeme tím správným směrem k mostu živohošťskému. Bohužel, neočekávané se objevení tolika motocyklů na silničce, která dozajista vídá tak maximálně traktory a ostatní zemědělcovo posouvadla (tolik motorek tu neprojede za rok, vsadím boty) nezůstalo bez následků. Jedno odrostlé kuře, které náš peloton vyrušil v pokojném přecházení uzounke asfaltky, si pěkně a způsobně počkalo až všichni přejedou a pak davaj přes cestu... ovsem netušilo, že já jako poslední si dávám trochu odestup, zvláště pak v nepřehledném terénu. Poslední co si zblízka prohlídlo byla zřejmě olejová vana mého Káčka, potom jen lehké drncnutí.... stavět nemělo smyslu, nestálo ani za strčení do hrnce na polívku....nebo možná jo???? Nevím. Ostatní dojíždím na sjezdu k živohošťskému mostu a doufám, že se bude stavět, bo očekávám hezké výhledy. Že ale Ranža sofistikovaně zastaví přesně uprostřed mosta doprosta, to bych teda nečekal :-). Nicméně se poslušně zařadím na konec fronty. Nikomu z mála projíždějících ale naše aktivita evidentně nevadí.





Vozovku a chodník okupujeme tak asi čtvrthoďku, z mostu je překrásný rozhled údolím lemovaným podzimněm zbarveným listnatým lesem na obě strany. Meteo ukazuje stále vlídnější tvář, teplota stoupla na skoro čtrnáct, což je na tuto dobu docela dost, i slunce občas vykoukne.
No nic, je čas pokračovat. Bohužel zde se s námi loučí MiOn, který se odpojuje a míří domů pomáhat manželce. Tož nashle, a doufám že brzy (co nejdřív, sakra...) zase Moto!
My, stále se tenčící grupa, usoudíme po krátkém brífingu že další postupný cíl je nás hoden, no a tím je Cholín s dalším mostem přes Vltavu.
Pro mne to tady znamená ChangeMoto, protože další etapu si s Ranžou prohazujeme mašiny. On má ze svého ST ke Káčku blízko, zato já a cruiser, custom či že jaká to magna má zařazení (má-li nějaké)... to je dost novota. Stupačky asi o dvacet cenťáků vejš a vpředu než bych čekal, záklon, zrcátka třicet čísel od očí, prostě mám toho plný pazoury a ješte vědomí že do týhle masiny bylo nedávno hodně investováno také i na povrchovou úpravu, to mi tedy na jízdní jistotě zrovínka nepřidá. Ale pomalu si zvykám, nejvíc na rázný a drsný zvuk jejích vejfuků. Naštěstí, větší část cesty na Cholín znám lím než podrážky svých bot, inu ne nadarmo tam kdysi Jawáč nepořádal asi deset ročníků svého srazu, no a taky je to moje oblíbená výletní trasa jakož i jedna z možností cesty do jižních Čech když není spěch :-) Ale vše má konec, ten pro mně je situován na parkoviště na sjezdu před cholínským mostem. Tady je otevřenej osamělej vopuštěnej stánek s čajem, klobásama, tatrankama atd., takže je čas na něco jako pozdější oběd.... Mimochodem, Magna, docela zážitek, ale chtělo by to o pěkných pár set kiláků na bližší přivyknutí, rozdíl jezdeckého stylu je pro mne více než značný. O Ranžově pocitech z Káčka se tu radši nebudu blíže zmiňovat, značně by to poškodilo mnou úsilovně budované image baworských strojů na stránkách této MKF :-))))
Slunce už definitivně vyhrálo svůj souboj s dopolední mlhou a podzimní depkou, slušně svítí a jižní cholínský svaz docela prohřívá, takže se můžeme v relativní pohodě rozložit u externího stolku s lavicemi a dát občerstvení co hrdlo ráčí a značně zakulacená snědá prodavačka ve stánku nabízí...



Postupně si všichni něco objednáme čímž zcela zahltíme myšlenkovou i výrobní kapacitu prodavačky na více než půlhodinku. Inu, takovejhle frkér tady zřejmě v poslední říjnový víkend nečekala. A mimochodem, ty klobásy, co nám servírovala, hmmm, už jsem měl daleko lepší :-(( Když vzpomenu na tu dobrotu z Benešova co jsme měli na našem srazíku, napadá mě to rčení o nebi a dudách. Ale posezení a delší odpočinek po půldni ježdění, to bylo u stolu s výhledem na vltavské údolí bezkonkurenční. Však jsme tam zkejsli necelou hodinu, a utekla coby dup. Kafe a tatranka na závěr, pohoda.

Kamýk a závěr