Mira (E) - Peniche (E)
© R.
256 km (3 708 km)
Ráno vstáváme celkem pozdě, po včerejší výměně názorů je nálada „na palubě“ stále na bodu mrazu. Balíme věci a chodíme kolem sebe jak cizinci. Je sice teplo, ale jakoby pod mrakem, žádné jiskřivé vysokohorské ráno.
Protože se mi chodí už celkem dobře a moje pochroumaná noha už ani není oteklá, s úlevou jsem vyhodil obinadlo, kterým jsem si přes den stahoval nohu až ke kolenu v domnění, že se to snad už uklidnilo a nebude ho třeba. Fatální chyba…
Mám sbaleno jako první a protože když štíra někdo nasere, hned tak se z toho nevyspí, jedu napřed k recepci, čekat až se ostatní milostivě vykýblují a dorazí za mnou. Rozhodně nechci někoho popohánět nebo mu velet, když demokracie, tak si jí dneska pořádně užijeme.
* GAS: Jo, Ranža to člověku fakt umí dát sežrat, bohudík pro mě se toho moc nezměnilo, neboť má povaha je hodně podobná té co měl oslík ve Shrekovi. Než mi dojde, že se na mě někdo zlobí, tak toho druhého to většinou přejde… Kdo by se taky dokázal zlobit na roztomilého oslíka, že? :o)
Takže kemp konečně opouštíme až kolem půl jedenácté a jako první míříme přímo k oceánu, podívat se, co je tam nového. Celkem nic, pořád je zataženo, jen po pláži se potuluje pár skalních vodomilů a parta jakýchsi nadšenců se snaží do vln dostat pomocí traktorů zvláštní bárku, trochu připomínající zvednutými špicemi vikingskou galéru. Chvíli je pozorujeme, ale jinak tu není nic zajímavého, tak pokračujeme po silničkách nejblíž pobřeží směrem k jihu.
Na mapě tohle část vypadala zajímavě, bohužel v reálu je, zřejmě díky neustále se měnícímu pobřeží, silnice celkem daleko od vody, navíc všude rostou z písku borovice a spousta křoví, takže vidět není zhola nic. Jen podle slané vůně je jasné, že oceán je nedaleko. Proplejtáme se pár bývalými rybářskými vesničkami, které dneska slouží víceméně turistickému ruchu a nakonec se v tom borovém houští skoro úplně ztrácíme. Kilometry a kilometry nezáživných, rozbitých a totálně opuštěných cest. Jediným vzrušením je v jednom místě mohutný jazyk navátého písku, který všichni projíždíme asi tak osmdesátkou.
* H. Já ho trefil tak stovkou, jel sem první a než sem zaregistroval o co jde, nezbývalo už nic jiného, než se chytit pořádně řídítek a doufat.
Kdo něco takového nezažil, neuvěří jak šílený kousek to je. Že jsme si tam všichni neustlali bylo jen díky tomu, že ten jazyk nebyl moc široký. To, co je naložená mašina v tom velejemném, takřka tekutém písku schopna předvést, to se tedy nezapomíná.
Konečně je tu vesnička Palheiros de Quiaios (to bych teda fakt nechtěl často vyplňovat jako místo bydliště) a v ní odbočka na naše první Cabo. Konkrétně Cabo Mondego. Cabo je portugalsky mys a většina mysů má také svůj vlastní maják, konkrétně farol. I tady je Farol do Cabo Mondego, ovšem nejdřív se k němu musíme dostat. Asfalt totiž skončil, dál po pobřeží vede jen prašná a kamenitá cesta.
Hynek staví hned na začátku a montuje kameru, aby tenhle průjezd zaznamenal na věčné časy, my ostatní se kodrcáme opatrně dál. Silnička, tedy spíš cesta, vede mezi útesy přímo po pobřeží, takže by to bylo i malebné, kdyby teda nebylo tak hnusně zataženo. Konečně najíždíme na jakýsi asfalt a na té křižovatce je i ukazatel k majáku. Jako první tam odbočuju já, za mnou hned GAS. Areál majáku je bohužel za plotem, takže vcelku nic zajímavého, děláme pár fotek a za chvíli doráží Glider, který se zdržel focením cestou.
Ale Hynek nikde, už to začíná být na pováženou. Doráží těsně před tím, než se vydáváme zpět po vlastních stopách, celkem dost nasranej (což je u něj vzácný okamžik) protože jsme na něj nepočkali na té křižovatce a tak si to střihnul po asfaltu do nejbližší vesnice, kde mu naštěstí došlo co se stalo a vrátil se.
Dnešní den se opravdu nějak nedaří. Je fakt, že na něj mohl Glider počkat, na druhou stranu, my na Glidera taky nečekali a navíc bylo přece jasné, že jedeme k majáku.
* GAS: Jo, když náhodou GAS zapomene počkat na Glidera na křižovatce, následně čehož on potom bloudí po Pyrenejích tak je hned oheň na střeše, ale když nepočká Glider, nic se neděje… :o)
No nic, pokračujeme dál, bez nálady, pod zataženým nebem, každý sám na mašině se svými myšlenkami.
Přijíždíme do přístavu Figueira da Foz u ústí řeky Rio Mondege, motáme se kolem pláží a nakonec skončíme na kamenitém molu při vjezdu do vlastního přístavu. Je čas oběda, tak žužláme něco z vezených zásob, pozorujeme skoro nulový cvrkot kolem a pořád spolu nemluvíme.
Má to tu ale zvláštní kouzlo, prostě pobřežní město, trochu stranou hlavního turistického ruchu. Taková ospalá atmosféra, nic se kolem vlastně neděje, jen na druhé straně vody partička rybářů nahazuje čudly do vody a na hladině se houpe pár bílých rybářských člunů. Jen při pohledu do vnitrozemí ruší panorama mohutný silniční most zavěšený na vysokých štíhlých pilířích, po kterém budeme za chvíli pokračovat směrem k Lisabonu.
Jenže ta chvíle nějak ne a ne přijít. Nějak není nikdo, kdo by zavelel k odjezdu. Já nasraně hypnotizuju vodu, Hynek coby druhý navigátor se k ničemu nemá a ti dva remcalové asi ani nevědí, kde přesně jsou a kam by měli dojet.
No, nakonec se přece jen nějak zvedneme a můžeme pokračovat, což je nakonec logický, kdyby ne, sedíme tam doteď 
.
Opouštíme na čas pobřeží a napojujeme se na N109, tedy místní hlavní silnici mířící k jihu, bohužel pár kilometrů ve vnitrozemí. Až zase u Souto da Carpalhosa můžeme odbočit na západ a přiblížit se k vodě. Vidět ale není stále nic, po plážích se jet nedá a celé tohle pobřeží jsou jen borovicemi zarostlé miliardy tun písečných dun. Přesto se nám daří držet se těch opravdu nejbližších komunikací, které nejsou ani na našich podrobných mapách.
Další zastávka je až u Sáo Pedro de Muel, což sice není mys, přesto tu nějaký maják k nebi trčí.
Musíme se kousek vrátit, protože slibně vypadající odbočku k vodě jsme přejeli a poblíž majáku byly pláže na náš vkus nechutně obsazené, ale díky tomu nacházíme perfektní místo, kde skoro nikdo není. Podél pobřeží vede dřevěný chodník, nebo spíš lávka a informační tabule hlásá něco v tom smyslu, že písečné duny jsou striktně chráněnou oblastí.
Sice je pořád zataženo, na moři jsou celkem velké vlny, ale místo je to parádní. GAS s Hynkem se jdou podívat k vodě, kde jakýsi osamělý rybář neúnavně nahazuje návnadu do zpěněného příboje a kde kromě něho je jen jeden opuštěný romantický párek, zimničně se choulící pod zbytečným slunečníkem.
Glider vytahuje kuřivo, já píšu domů pár smsek o pár metrů dál. Cítím se dneska nějak opuštěně. Když se kluci vrátí, sednou si ke Gliderovi, takže já tam trčím o samotě jak prašivej pes. Fakt bomba.
A opět ten samý problém, nějak si nikdo nemá k tomu, aby zavelel k odjezdu. Nakonec když vidí, že už se balím a přešlapuju u motorky, tak se zvednou taky, takže můžeme pokračovat. Ještě štěstí, že jedeme na motorkách, kdybychom tady byli jedním autem, asi by to bylo na rvačku.
* GAS: Tady musím zmínit malou zajímavost. Teplota na pobřeží byla na rozdíl od nálady příjemná (okolo 25 stupňů). A to do doby, než jsme projeli jednu zatáčku vinoucí se po boku útesu. V její polovině se to stalo něco nečekaného. Jako mávnutím kouzelného proutku teplota během okamžiku vyskočila ze zmíněných 25 na dobrých 35 stupňů, kde už zůstala! Zajímavé, nepochopitelné a hlavně dost nepříjemné. :o(
Snažím se stále držet pobřeží, projíždíme tedy městem Nazaré a přes Sáo Martinho do Porto se dostáváme k další zastávce u Lagoa de Obidos, což je velký mořský záliv obklopený kilometry nádherných pláží.
Zajíždím na opuštěnou terasu vysoko nad pobřežím, za mnou Hynek, za chvíli GAS, ale ten hlásí, že Glider má opět nějaké startovací potíže, tak raději zůstal na asfaltu, aby to mohl z kopce roztlačit. Tady už začíná trochu svítit sluníčko, fotíme rozeklané pobřeží a pláže hluboko pod námi, slunečníků celkem dost, ale ve vodě moc lidí není.
Dnes nás ještě čeká městečko Obidos, takže se moc nezdržujeme a znovu na cestu. Glider zahazuje vaťana a přivádí svou charismatickou italskou krasavici k životu jízdou z kopce, zatím s ní tedy nemusí kluci čiperně běhat po okolí jak s nadmutou kobylou. Objíždíme celý záliv, je tu celkem hodně lidí i aut, ale ještě to není žádná katastrofa, prostě jen trochu větší koncentrace než na zbytku pobřeží.
Obidos je středověké městečko, které díky svým hradbám, které nikdo naštěstí nikdy nezboural, zůstalo jako celek neporušené až do dnešních dnů. Na malé ploše jsou tu natěsnány desítky bílých domečků s rudými střechami a pár kostelů, mezi nimiž se proplétají uzounké a křivé uličky. Celé městečko za hradbami leží na kopci vypínajícím se z pobřežní placky, takže z hlavní silnice musíme odbočit do strmých dlážděných uliček a vyšplhat nahoru k hradbám. Dovnitř se vjet nedá, alespoň ne z té strany, kterou jsme trefili my, takže necháváme motorky na miniparkovišti a na půl huby se domlouváme, jestli jít dovnitř nebo ne.
No nakonec tam vyrazil jen Hynek, já dopajdal kousek za bránu a kluci zůstali u motorek.
Hynek šplhá na vnitřní hradební ochoz, který se vyznačuje minimální šířkou, naprostou absencí zábradlí a dost velkou frekvencí turistů. Různě se tam s nimi přetlačuje a vyhýbá, jak to tak vypadá, zřejmě zvolil trochu nešťastně protisměrný pohyb. Já udělám pár fotek a odpajdám po hrbolaté dlažbě zpátky k motorkám. Není chuť něco fotit nebo někam chodit.
Den se pomalu nachýlil k večeru, potřebujeme najít další kemp. Míříme do Peniche, což by měla být bývalá rybářská vesnice se zachovalým středověkým přístavem, pevností a mysem Cabo Carvoeiro. Dnes jsme toho opravdu moc neujeli, ale vzhledem k náladě můžeme být rádi, že jsme aspoň tady.
Kemp nacházíme hned na kraji městečka, vypadá celkem slušně a cena vychází na 5€ na jednoho. Což je prima, horší je, že je tu docela narváno, navíc nikde ani kousek trávy, jen udupaná vyprahlá zem, tedy spíš písek.
* H. A vítr. Brutální vítr. Peniche leží na výběžku do oceánu a profukuje to tu jak na Sibiři. Postavit stany bylo takřka nemožné, teda trápili jsme se jen tři. Gas s přirozeností jemu vlastní totiž okamžitě zabral pro své cirkusové šapitó ten nejlepší závětrný flek za nízkým klečovitým keříkem, my ostatní jsme se holt spokojili s tim, že nás to snad z volné planiny kempu do rána neodfoukne.
Ale za tu cenu a na jednu noc, no neberte to. Ještě zkoušíme dotaz na bungalovy, ale tady je to fakt utopie. Mám toho za dnešek tak akorát plný zuby. Má jinak ladná chlupatá nožka díky vedru, absenci obinadla a neměnné pozici na motorce natekla až ke kolenu a zůstávají na ní interesantní důlky, pokud se na to zatlačí prsty. Kluci taky nepřekypují pozitivní energií a stavění stanů probíhá v celkem chladné atmosféře. GAS s Hynkem se jedou ještě podívat do městečka a na samotný mys, brzy se ale vrací, asi je to tam moc nenadchlo.
* GAS: Ale ne, bylo to tam docela super. Naskýtal se nám nádherný, možná až kýčovitý pohled na maják za nímž právě probíhal západ slunce. Cestou k majáku se vlnila krásná silnička, ale díky vodní tříšti byla dost nasolená a klouzala jak tanga v nadržený mušličce.
Večer stojí za hovno, jako celý den. Nejradši bych se obrátil na cestu k domovu, hlavně proto, že nemůžu skoro chodit. Zítra bychom měli dorazit do Lisabonu a co já tam, v tomhle stavu. Glider se ještě snaží dovolat Michalovi, což je náš spřátelený doktor Bolíto, aby poradil co s tím, ale nedaří se ani tohle.
Z písečných dun k nám vítr přináší jemný prach, takže lezeme všichni brzo do stanů s dohodou, že zítra se uvidí.
Já mám celkem jasno, nejradši bych ležet doma na zádech, s vypodloženou nohou obalenou ledem. Jenže domů je to víc jak tři tisíce kilometrů, takže pokud to bude ráno lepší, nezbývá než pokračovat, některé cesty prostě vedou jen kupředu.