Den desátý

Pondělí 20. 6. 2005


Peniche (E) - Lisabon (E)
188 km (3 896 km)

© GAS

MAPA DNE


Vážený, milý a pokud čteš tyto řádky, tak i vytrvalý čtenáři. Pokud jsi z minulého dne nabyl dojmu, že je celá dovolená zkažená a tudíž nemá cenu dál číst, tak ZADRŽ! Minulý den byl opravdu hustý, tedy co se nálady a kamarádství týče, ale nevzdávej to, protože ani my jsme to nevzdali!
Pravda, ráno nebylo z nejkrásnějších. Počasí vypadalo všelijak a na nebi viselo něco mezi mrakem a mlhou. Po svižné snídani a balení, vyrážím s Hynkem do města nakoupit ještě nějaké jídlo na dnešní pouť. Nevím jak ostatním kamarádům, ale mně v cizině nejvíc chybí pečivo. Konzerv i instantního jídla mám plné kufry, ale mimo naši vlast je celkem velký problém sehnat něco, co by alespoň vzdáleně připomínalo chleba.
Po nákupu potravin ( převážně dalamánků ) se vracíme k vrátnici kempu, kde na nás čekají Ranža s Gliderem. Silnice tu díky soli z mořské vody solidně kloužou, takže opatrně vyrážíme na dnešní etapu. Zvolili jsme si pobřežní silnici 247, která se motá podél členitého pobřeží, díky čemuž se nám naskýtají i zajímavé výhledy na zamlžené moře…
Nemáme za sebou snad ani 70 km, když odbočujeme na malé parkoviště na vrcholu jednoho útesu. Vlastně spíše než parkoviště jde o písčitý plácek, kolem něhož všude rostou zdejší rostliny. Kamarádi sledují okolní pobřeží o nějž se rozbíjejí vlny atlantiku. V dáli po pravé straně jsou v mlze vidět obrysy velikého hotelu, kolem kterého jsme před chvílí projížděli a přede mnou se otevírá nádherný pohled na čerstvý dalamánek a právě otevřenou svlíkací krabičku paštiky. Když jsem v nejlepším (s jídlem), prolétávají kolem nás ve svižném cvalu dva policajti na koních, díky nimž se zvedá oblak drobounkého písku. Ten si po dostatečném províření sedá přímo do mé paštiky :o( Jasně že ne všechen, ale na skřípání mezi zuby to stačilo :o( Znechucen chci odhodit plechovku, ale kolegové mne napomínají, abych jí vyhodil do koše. Jenže poslední odpadkovou nádobu jsem koutkem oka zahlédl někde pře deseti kilometry :o). Balím si tedy použité nádobíčko do tankvaku s tím, že ho snad někde udám…
Po této zdravotní pauze popojíždíme dále stále po 247mičce až za městečko Ericeira. Tam se asfalt naší silnice zakusuje do útesu vysokého jako daně z příjmu a zvolna zatáčí za jeho úbočí. A právě v této zatáčce mají Portugalci vybudované malé, ale příjemné parkoviště, jako stvořené na další přestávku. Když seskakujeme z motorek (tedy spíše se z nich sesouváme), naskýtá se nám velice zajímavý pohled na zátoku pod útesem, kde rejdí surfaři jako spermie ve zkumavce. Nad zátokou jsou patrné zbytky nějaké zříceniny majáku, nebo něčeho podobného co vypadá jako z Hitschkockových filmů.

opuštěná chatka nad útesem pokud svítí slunce, musí tu být nádherně

Když je nafoceno dostatečné množství snímků chceme pokračovat dál. Hlavu si ale opět postavila Gliderova Futura, jejíž akumulátor nejevil pražádnou chuť ke startování. Opět pomohl svah, ze kterého se díky Newtonovým zákonům podařilo stroj natočit.
Další kilometry ubíhaly alespoň mně poněkud pomalu, neboť jsme se blížili k nejzápadnějšímu místu Evropy a to k mysu da Roca, (tedy Cabo da Roca). Na nejzápadnější místo se ani já na svém cestovním vařiči vajec nepodívám moc často, takže jsem ono místo považoval za důležitý zlom v mém motorkářském životě.
Projíždíme městem Sintra, kde několikrát přejíždíme úzké koleje zdejší tramvaje a až je to tu. Pár zatáček v delším stoupání a před námi se objevuje známý maják. Tedy známý z turistických průvodců a brožur. Dnes nám je Bůh opravdu nakloněný, jelikož se mraky pomalu rozestupují a na nás dopadají první přímé sluneční paprsky, za doprovodu blankytně modré oblohy.
Naše první kroky ( tedy spíš otáčení kol ) vedly ke zmíněnému majáku. Ten mi ovšem připadal podobný všem těm, které jsme už na naší cestě viděli a tak celý nedočkavý popojíždím na parkoviště pod ním, od kterého je to k mohyle označující nejzápadnější místo Evropy jen pár metrů. Ty už musíme zdolat po svých, ale i tak to stojí za to. Jeden, dva, tři čtyři kroky a jsem na nejzápadnějším místě Evropy. A ještě jednou tam a zpátky. Zkouším to ještě víckrát, přece se to neochodí… (© Cimrmann: Dobytí severního pólu Čechem Karlem Němcem).
Když už na mě koukají všichni zdejší turisti, rozhoduji se experimentovat. Mohyla stojící na kraji útesu je obehnaná zídkou za kterou je ještě asi 1,5m skály, za kterým se teprve útes láme do hlubin. Takže to jde přeci jen ještě západněji! Během pikosekundy plavným skokem přeskakuji zídku a balancuji na kraji útesu. Právě teď jsem jediným člověkem stojícím na úplně nejvíc nejzápadnějším místě Evropy.

* R. Představte si klíčovou scénu z filmu Titanic. Leonardo di Caprio vyšponovaný na špici do noci se řítící obrovské lodi, roztažené ruce, vlající vlasy a výkřik „I´m King of Universe…“. Emotivní okamžik, tak nějak to vypadalo… (až na ty vlasy)

To je věc, říkám si, když tu se ve dle mě postavil Hynek. Sakra, taky musí bejt všude, ale i být jeden ze dvou lidí na nejzápadnějším místě Evropy ujde. Když jsem blahodárného pocitu naplněn až po okraj, začínám se nudit. (Možná to teď vypadá, že jsem ve svých 27 letech dětina, ale nedá se nic dělat. Je to tak.)
V tu chvíli mi padl do oka místní obchod se suvenýry, který beru útokem. Dveře obchůdku se rozletěly do stran a já svým rázným krokem vstupuji dovnitř. V tom okamžiku si všímám Ranži, který si zde již hodnou chvíli vybírá zboží. Ale kdo vybírá, přebere, takže s čistou myslí přistupuji k prodavačce a chci ze zeptat na samolepku se zdejším motivem Cabo da Roca. Bohužel má slovní zásoba cizích slov nejspíš ještě sedí na nejzápadnějším místě Evropy, a tak se nějak nemůžu domluvit. Na pomoc mi přichází Glider, který za dob svého pubertálního mládí procestoval jako lodivod půlku světa, takže tohle zvládne. K našemu zklamání zde takzvané „gumiky“ nevedou. Jako chabou náhradou bereme za vděk nášivkou, kterou si ovšem na mašinu přišiju jen stěží. :o(

pamětní deska na mohyle
Farol do Cabo da Roca Cabo da Roca na úplně nejvíc nejzápadnějším místě Evropy potrava pro turisty

Když už je vše uděláno, když je vše hotovo, pokračujeme po pobřežní silnici číslo 6 dál k Lisabonu. Místy asfalt pokrývají i několikametrové jazyky písku, až to vypadá, jako bychom cestovali po sahaře. Je mi jasné, že na sahaře to bude mnohem tvrdší a náročnější, ale tam jsem letos ještě nebyl, tak nemůžu soudit. :o)
Slunce se rozpaluje do solidních parametrů a ke mně se dostávají signály z tříselných partií, že je opět zle. Proto kvituji brzkou zastávku u Boca do Inferno, v jehož skalnatém útesu je několik desítek metrů velké „oko“ nebo lépe řečeno průrva plná vody. Když sem přijdou velké vlny, musí to tu být opravdu jako v pekle.

* H. Jenže jako na potvoru, velké vlny nikde. Oceán je dnes v těchto místech klidný jak jihočeský rybník a tak se žádné pekelné představení nekoná.

Cestou k motorkám ještě procházíme místním krytým tržištěm plným spoustou bezvýznamných cetek a suvenýrů. Jako schovka před sluncem je to ale příjemná procházka, tak proč ne. Zdejší trhovníci se nás pokoušejí ulovit, ale mají smůlu.

* R. Vůbec nevím, že tam byl? Na tu díru se ani podívat nešel (ne že by tam bylo něco vidět) a při odchodu i návratu seděl u motorky, ze všeho nejvíc připomínal v horké vodě spařeného krocana a o okolí nejevil pražádný zájem.

písek se občas dostane i tam, kam nemá tržiště pod plachtou Boca do Inferno v tuto chvíli jako beránek

Před startem do další etapy nás čeká první větší roztláčení Futury. Je tu totiž lautr rovina, a tak není kde se spustit. A vlastně ani s kým, portugalky jsou fakt hrozný.
Glider se ale k dané situaci staví chlapsky a nechává mne sedět za řidítky italského stroje, zatímco ho v tomhle“chladném“ počasí roztlačuje. Stroj naštěstí po pár metrech chytá a je po starostech. Alespoň než zase zastavíme.
Během pár, opravdu pár kilometrů najíždíme na víceproudý obchvat Lisabonu. Ten věrně kopíruje pobřeží a nejede se tu nejhůř. Občas sice člověka nasere červená na semaforech, ale zatím držíme pohromadě a probíjíme se blíž a blíž městu.

* H. Ta červená tu funguje tak, že pokud projedete fotobuňkou nad stanoveným rychlostním limitem, během pár sekund vás zastaví nejbližší světla. Obzvláště zábavné je to pak ve chvíli, kdy o pár desítek metrů za vámi někdo ten limit nedodržuje, to kvůli tomu volovi s vroucí jižanskou krví brzdíte aj vy, bo ta červená vlna reaguje zpropadeně rychle. Zřejmě je to ale jediný způsob jak tyhle jižanské rozbouřence zkrotit, teda krom příčných prahů, na ty se ale určitě ještě dostane později.

Náhle se v dáli před námi zjevuje silueta lanového mostu velice podobnému tomu v San Francisku (kde jsem taky nebyl). :o)
Všem nám to vlévá elán do života, takže i přes to ukrutné vedro neomdléváme a odhodlaně pokračujeme pomalu, ale jistě vpřed.
Zmíněný průtah městem vede kolem několika místních pláží na kterých si lebedí místňáci. Když máme centrum Lisabonu na dosah, zatáčí to náš navigátor Ranža doprava k malebnému parku. Tady zastavujeme, protože jak se záhy dovídám je na jeho opačné straně zdejší významná pevnost, která hrála v historii důležitou roli. Jakou, to si už bohužel nepamatuji, protože lidi! Mně hořely koule…

* R. No tak to trochu doplníme. Ta pevnost je Torre de Belém, fyzicky nikterak veliká stavba, ale fakticky pro Portugalce symbol důležitého období. V 15. a 16. století se Portugalsko stalo největší koloniální říší a do Lisabonu každý dne připlouvalo průměrně pět lodí naložených cenným zbožím z celého světa. Rozlehlé ústí řeky Tejo, pro svou velikost nazývané Slaměné moře, sloužilo jako dokonalý přirozený přístav a Torre de Belém, postavená roku 1501, byla jeho vstupní branou. Sloužila také jako maják a později i jako vězení a málokterá památka je pro Lisabon významnější, už jenom proto, že jako jedna z mála přežila ničivé zemětřesení v roce 1755, které Lisabon skoro srovnalo se zemí.

Dáváme krátkou poradu na níž přichází Ranža se spásným nápadem.
Navrhuje návrat na jednu z pláží, kolem kterých jsme projížděli a dát si první koupel v oceánu. Sem do parku se pak na prohlídku pevnosti vrátit až později, když se trochu ochladí. Tak se také děje a přes to, že na první, ani druhou pláž se nám nedaří najít cestu, kotvíme nakonec u pláže předposlední, která se jeví jako dostupná. Motorky parkujeme na chodnících nad pláží a hurá do vody. Bohužel z pláže stroje není moc vidět a tady je to kolem samej čmouďák… (rozuměj Portugal).
Bojím se o svůj stroj. Moc se bojím, ale kulhajícímu Ranžovi se do vody moc nechce, a tak se uvoluje sedět u mašin na terásce, zatímco my se budeme rochnit. Jak se říká, všechno zlé je k něčemu dobré, i když jsem kamarádovu nohu opravdu litoval…
Atlantic byl čistý modrý a ledový. Jeho teplota se až nápadně podobala teplotě řeky Jizery, kde se v létě koupávám. Přesto dlouho neváhám a vrhám se do solidních vln, kde dělám první tempa a polykám první sousta slané vody. (nejsem nejlepší plavec)

městská pláž v Lisabonu moře čisté ale proklatě studené

Po chvíli se přidávají i Hynek s Gliderem, takže v modré vodě září naše bílá sejrová těla jako tři drahokamy.

* H. Popravdě Hynek tam byl dřív. Zřejmě si mě rozvařený Gas nevšiml, když bral po prvních nesmělých krůčcích tu ledárnu přímou ztečí. A sejrová těla jsou tu jenom dvě. Já sem totiž prodělal docela zásadní solárkovou předpřípravku a třeba Ranža to zase pojistil dostatečnýma dávkama betakarotenu.

Když už mám hubu fialovou jako umrlec lezu ven. A aby nebylo Ranžovi smutno jdu mu dělat společnost. Dodnes nevím, zda můj dobrý úmysl pochopil, nebo zda jsem mu nahoře u motorek byl spíš na obtíž, ale kecali jsme řádnou dobu, než se mi vrátila zdravá barva a mohl jsem se vrátit do vln.
Na pláži nakonec trávíme dobré dvě hodiny a když se ani po páté hodně odpolední neochlazuje, vyrážíme k místnímu parku.
Tam se procházíme až ke zmíněné pevnosti, kterážto je bohužel zavřená.

* R. Torre de Belém stála kdysi na ostrůvku, teď je celé přilehlé okolí včetně parku vlastně pobřežní navážka, takže je tak trochu utopená pod terénem. Horší je, že jsme prošvihli vstup do novodobé pevnosti Bon Sucesso, vedle které vypadá ta původní tak trochu jako její vrátnice. Na druhou stranu od parku je jachetní přístav a za ním další místní pamětihodnost, Padráo dos Descobrimentos, tedy památník objevitelů. Má tvar přídě lodi, na jejíž špici stojí Jindřich Mořeplavec, za ním v řadě další velikáni objevitelských cest a významné postavy portugalské historie. Mě osobně to dost připomínalo legendární „frontu na maso“, tedy bývalý monumentální pomník Stalina v Praze na Letné.

Odtud je krásně vidět červený lanový most, na který se chceme dostat, abychom po něm překlenuli zdejší zátoku, nebo úžinu, chcete-li.

v parku Torre de Belém most přes rio Tejo, pravo socha Krista, vlevo památník objevitelů Padráo dos Descobrimentos

Zní to jako hračka, ale věřte není. Projíždíme zacpaným Lisabonem, všude plno aut, samá jednosměrka a nájezd na most furt nikde. Místní značení stojí za houby z octem, takže se orientujeme jen podle slunce. To nám bohužel moc nevychází, takže si v místních rozhicovaných a přeplněných uličkách vychutnáváme „pohodové“ hodinové smažení ve vlastní šťávě. Když už to vypadá, že najíždíme na správný průtah, záhy volíme špatný exit a vyhazuje nás to zase někde bůh ví kde… Máme toho plný brejle a jsme celkově country. Jako poklad z nebes se před námi zjevuje městský kemp, u kterého zastavujeme. Rázem je rozhodnuto. Dnes na to kašlem a zítra vybloudíme z Lisabonu ještě předtím, než se stihne udělat vedro.
Bohužel přesto, že je kemp městský, mají zde ceny poněkud přemrštěné. Za stan chtějí téměř víc než si vydělám za měsíc dřiny v rachotě. Pravda, teď jsem si malinko zapřeháněl, nicméně drahota to byla. Jako efektivnější se nám nakonec jeví pronajmutí bungalovu pro 4 osoby, což včetně parkování motorek a dýchání jejich vzduchu stojí bratru 65 Euro.
Vlastní obydlí nás ale překvapilo svou vybaveností. Nechyběla televize s kabelem, kterej se dal položit na čistém WC se sprchovým koutem, pěkná verandička a hlavně stůl s židlema a kompletně vybavená kuchyňka.

večerní pohoda u plného talíře

Ten večer jsme si všichni navařovali jako králové. Nechyběla večerní káva a něco alkoholu. Za zmínku stojí i Ital, který se chtěl družit, na základě čehož přinesl porci zaručené italské speciality. Řeknu Vám, nedalo se to žrát. Fakt bych nevěřil, že se dají špagety zmrvit. Tenhle ambiciózní mladík to ovšem dokázal. Odměnou mu byl panák Becherovky, po kterém konečně chytil správnou barvu, tedy tu naši.
Nálada se nám tedy všem vrátila k běžné úrovni a tak na tenhle kemp vzpomínám opravdu rád.


Zpět na devátý den

Dále na den jedenáctý

Na hlavní stránku