Lisboa (P) – Fontainhas do Mar (P)
© H
128 km (4 024 km)
Konečně začíná dovolená. Myslím tím dovolená v pravém slova smyslu. Žádný úprk s hltáním stovek a stovek kilometrů za den, ale poklidné putování neznámou krajinou s objevitelskými výpravami do slepých uliček a temných zákoutí, bez nějakého konkrétního cíle dne. Máme na to teď asi deset dnů „volna“ na jehož konci bychom se měli nacházet někde u Sierra Nevady a v jeho půli někde u Gibraltaru. Ráno proto vstáváme o něco později než obvykle a relativně svěží. Gas je sice trochu nedospaný, bo dlouho do noci čučel na kanál se zakódovaným pornem, ale nezbytné ranní kafe ho probouzí vcelku spolehlivě. Dokonce i Futura už opět vypadá jako Futura a ani na ní není poznat, že včera večer prodělala docela zásadní úpravy elektroinstalace a že se svršky italské krásky válely všude po přilehlém okolí kempu. I přesto je potřeba handicap podvyživené baterky překonat mírným žduchnutím a kolem desáté, po vrácení klíčů od chatky v recepci, odrážíme z bran kempu do Lisabonského objížďkového pekla.
*R. Původně byl plánovaný celý jeden den na prohlídku Lisabonu, který za to opravdu stojí. Ale nějak to upadlo v zapomnění. Tedy já byl vlastně rád, protože bych se stejně nikam nedoplahočil, ale ani nikdo další se neměl k tomu, aby navrhl zůstat tu celý další den. Takže kdysi nejbohatší město světa až někdy příště
Jedu první s bradou vzhůru a bohatší o jednu vcelku důležitou informaci, které sem si všiml už při včerejším odpoledním bloudění. Spíše než názvy měst na návěstích je lepší hlídat si návěsti se značením výpadovky na jih. A to se daří až překvapivě dobře. Postupně projíždíme asi třemi většími nájezdy, ale i když je provoz docela hustý, daří se nám držet se pohromadě a většinou i včas najíždět z odbočovacích do průběžných pruhů a naopak zase z těch průběžných sjíždět na odbočovací. Po šesti kilometrech je konečně jasné, že včerejší cíl - dostat se po mostě přes Rio Tejo - dneska konečně splníme. Už pár kilometrů před nájezdem na most je vozovka vysoko na sloupech nad městem a v průhledech mezi vyššími budovami je možné na malou chvíli zahlednout vysoké věže lanového mostu. Čím jsme mostu blíž, tím jsou jeho rozměry impozantnější. Jak už Gas podotkl, most je velice podobny San Franciskému Golden Gate, ale ten tady u Portugalců stojí teprve od roku 1966 a nejdříve se mu říkalo Salazarův most (to po jednom diktátorovi, který jej nechal postavit). Na počest tzv. Karafiátové revoluce, která vrátila v roce 1974 Portugalsku demokracii, byl pak most přejmenován na Ponte 25 de Abril. Most je dlouhý 2278m, pilony jsou vysoké 190m a mostovka je zavěšena v 70ti metrech nad hladinou, což samozřejmě vynikne tak akorát zespod, tady z vozovky toho bohužel moc nevidíme i když přibržďuju na povolený rychlostní limit 70. A tak se aspoň já kochám především lanovím a mohutnými věžemi ocelového mostu, zastavit se tu bohužel nesmí
* R. Dostatečně impozantní je ale i projížďka vnitřním rychlým pruhem, kde je asfalt nahrazen kovovou mříží, nebo spíš roštem. Čert ví, proč to tam mají, možná kvůli hmotnosti, ale pohled dolů pod kola je fakt netradiční.
Když opouštíme most na jeho jižní straně na okamžik ještě zahlédneme sochu Krista na vysokém betonovém podstavci. Tenhle Ježíš je velice podobný svému Rio-de-Janeirovskému bráchovi, jen s tím rozdílem, že tady není vysoko na kopci nad městem, ale kontroluje dění z jižního břehu řeky. Ta podobnost je prý ale záměrem stavitelů. Ježíš tu totiž stojí jako poděkování Bohu za to, že ušetřil Portugalsko hrůz II. světové války. Když už jsme u těch černoprdelníků, tak Portugalsko jako takové je hluboce věřící země, což například znamená, že mladou (a ani starou) portugalku topless tu na pláži nepotkáte a kvůli zakázaným potratům, které se tu díky tomu provádějí ilegálně, jich tu pár do roka i ubude, zejména kvůli komplikacím po neodborných zákrocích, nebo díky sebevraždám budoucích svobodných matek, které by tu ostudu i tlak okolí nevydržely. Jóó věř a víra tvá …. šak ty kecy znáte.
No ale popojedem. Kousek za mostem míjíme mýtnici a sjíždíme z víceproudého tahu vedoucím přes most a dále jižně po placené dálnici IP7, západním směrem, kde mám v plánu napojit se na N10ku, která vede taky jižně, ale zadarmo :). To se mi samozřejmě nedaří, takže se nejdříve podíváme do pobřežního městečka Costa da Caparica a pak se přes Sobredu vrátíme na vytouženou N10ku v Corroiosu a kousek za ním zajíždíme k benzince. Už bylo na čase. STXu svítí na tripu 523km od posledního tankovaní a v nádrži zbývá jen 2,5 litru. No zas tak tragické to z mého pohledu nebylo, ale třeba Gas by při podobných číslech už vyváděl šílenstvím a při rozjezdech by se odrážel aj ušima, protože je zvyklý otravovat už od chvíle, kdy mu zbývá 2,5 litru do rezervy :). No ale proč si ho tak dobírám. Při následné diskusi ve stínu benzinky o tom kam dále zamíříme přicházím do pléna s návrhem, že bychom se mohli podívat na Cabo Espichel na což mi Gas suše odvětil, že už ho to kolem toho pobřeží nebavííí a že je to „furt to samý“.
Uááá … málem sem vyletěl ze své chlupaté kůže. Do půl sekundy sem ale zchladl. Uvědomil sem si, že můj kamarád nejspíš neví co mele neboť už je opět pečenej vařenej. Jenže k mému návrhu se nepřidává ani nikdo další, je dohodnuto, že si to pošněrujeme dál po N10ce až do Setúbalu a na Cabo Espichel si holt dojedu někdy sám, dyť je to jen co by kamenem dohodil (a zbytek dojel).
Na N10ce nám to ovšem nevydrží dlouho, u Cruz de Pau se na ní totiž pracuje a objížďka nás z obchvatu svede do města samotného, odkud nás už ale nevyvádí, kurvadrát! Dopravní značení veškeré žádné, objížďkové už vůbec a cedule na místní knihovnu nebo stadion mi rozhodně nepomůžou a když už náhodou najdu nějaký nájezd na hlavní tah, tak je uzavřený. Začínám mít pocit že mi to zdejší silničáři snad dělají naschvál! Tentokrát si tedy pobloudíme východním směrem a kousek před městem Coina se konečně napojíme zpátky na hlavní tah a po něm to mažeme dál až do Setúbalu.
Setúbal má jako většina portugalských měst historické centrum bezprostředně kolem přístavu. Když do něj vjíždíme nejdříve se prodíráme širokými bulváry novější části města, na jedněch světlech se pak s Ranžou dohadujeme, že by nebylo od věci najít v mapě značený přívoz na Trojský poloostrov, čímž nám odpadne objíždění rozlehlé delty Rio Sado vnitrozemím. Do vedení jde Ranža a snažíme se držet pobřežních ulic což znamená, že vjíždíme do nejstarších částí města hledajíce při tom naváděcí cedule do přístavu nebo k přívozu. Projíždíme po nasolených dlážděných uličkách klikaticích se mezi starými kamennými domky a trvá to opravdu dlouho než se objeví nějaká první cedule. Ale když jednu Ranža zmerčí, kopne do vrtule a zastavíme až na seřadišti u přívozu. Od zastávky na benzince se docela přivedřilo. Je poledne, slunko pálí jako ďas a navíc všichni máme hlad jak svině. Je to o to horší, že jsme asi před půl kilometrem minuli echtovní přístavní stánek s grilovanýma sardinas, který evidentně slouží především dělníkům z přístavu a dalo se předpokládat že ty grilované rybky byly za hubičku. Teda nemyslím to tak, že bych tomu černochovi za grilem chtěl dávat francouzáky za každou rybku, to byl jen takový slovní obrat, ale prostě podle servírovaní na novinovém papíru bych to na moc drahý podnik netipoval. Co je ještě horší, tak ta vůně doléhá až sem, ale cesta zpět už bohužel možná není, máme už zaplaceno a ze seřadiště nejde vjet jinam než na přívoz. Sakra!
Naštěstí nás to nedráždí dlouho, připlouvá přívoz a jsme instruování k nájezdu na něj. Utíráme sliny od huby, sedáme na mašiny a najíždíme na celkem narvanou palubu, ale vejdeme se, máme přece motorky. Rozptylujeme se po palubě a pozorujeme to divadlo při odražení od břehu a plavbu samotnou. Přístupné paluby jsou tu dvě, ta nákladní pro vozidla a pak taky horní, dalo by se říct spíše vyhlídková.
Za 15 minut jsme v přístavišti na poloostrově a pohotově palubu opouštíme mezi prvními. Projíždíme Troiou a jedeme dále na jih, ono to v podstatě ani jinak nejde. Vedro je snad ještě větší, půda kolem snad už ani není půdou, je to samý písek, výhled na moře stíní piniové háje a sem tam je tu úsek s dunami pokrytými jen velbloudí trávou.
Asi 5km za městem Troia uposlechneme cedule navádějící nás k římským vykopávkám, silnici ale po kilometru ukončí cedule o zákazu vstupu. Je tu vojenský prostor a po vykopávkách ani památky, tak to otáčíme a vracíme se zpátky na N253ku. Alespoň mně to moc nemrzí, čučet v tom vedru na nějaké šutráky by mně určitě moc nebavilo.
Jedeme dále na jih až ke Carvalhalu, ke kterému odbočujeme a nacházíme tu perfektní místo pro polední piknik, dalo by se říct v hodině dvanácté. Ve skutečnosti je ale už půldruhé a žaludky o sobě dávají solidně vědět. Pod vzrostlými stromy se tu choulí pár stolů, laviček, zděných krbů a co je nejpozitivnější tak i pítko s pitnou vodou. Nejsme tu sami, pár místních dělňasů si tu dělá siestu a tak zabíráme volný stůl a lavičky a vyžíráme železné zásoby suchých salámů, francouzských sýrů a baget. Když jsme v nejlepším, přijíždí k odpočívadlu takový pěkný kentusák na kole, na tom má pod jistě důmyslným systémem provázků uchycenou celou svou domácnost, něco na způsob Gasovy kupky sena na zádi FJRa. Nejdříve se osvěžuje u pítka a pak vyrazí za Gliderem, z kterého úspěšně vysomruje cigáro a družně se s ním dá do řeči. Já s Ranžou sedíme opodál a tak z bezpečné vzdálenosti sledujeme jak celá rozprava probíhá a jak se Gas, okupující stejnou lavičku s Gliderem, snaží stát co nejvíce neviditelným, aby na něj z toho bezdomovce náhodou něco nepřeskočilo. Ke Gasově úlevě bezdomovec moc dlouho neprudí a mizí.
Teď ale přichází řada na Gasovo sólo. Je mu strašné vedro a ve vidině opětovného smažení se na jeho hicJéeRu rozhoduje se vykonat pár osvěžovacích opatření. Odpoutává se z lavičkového mimikry a namíří si to rovnou k pítku. Rozepíná puntek, pouští vodu a už tam chladí vajca. Kroutí se při tom jako Mr. Bean, když si sušil pod elektrickým sušákem mokré gatě. V jednu chvíli to dokonce vypadá, že do devíti měsíců tu budou pítka dvě, ale Gas toho včas nechává a poutníci si tu budou muset ještě pár let vystačit pouze s pítkem současným. My, pozorovatelé, se zvedáme z prachu na cestě s řádně namoženými bránicemi, ale Gasovi to zjevně prospělo, už se zase směje jak měsíček. Když mu není vedro, tak je to aj fájny chalan.
* GAS: Zde se musím rázně ohradit před Hynkovým neoprávněným komentářem. Já si totiž kalhoty nerozepínal, ale naopak jsem si pouštěl tu blahodárnou chladnou vodu na kalhoty zvenčí a jejími nohavicemi pak níže k nohám. Účelem bylo schlazení organizmu, proto tedy nebyl sebemenší důvod rozepínat si kalhoty, že?! :o)
Jelikož máme času habaděj, operativně se přemisťujeme k místní pláži, která je kousek za městečkem. Odstavujeme motorky na parkovišti pod plátěnou střechou a se základním koupacím vybavením upalujeme k vodě. Teda Ranža má s tím základním koupacím vybavením tak trochu problém. Prohrabuje kufry plné domácích hostinců odshora dolů, ale nemůže najít plavky, což na dovolené, kde se počítá sem tam s nějakou tou koupačkou v moři, je docela problém. Teda problém, plavky se samozřejmě prodávají i v Portugalsku, ale kde je chcete sehnat tady, na pláži s pár převlíkacíma kabinkama? No v boxerkách to nakonec taky šlo.
První ve vodě sem byl samozřejmě já, tak jako v Lisabonu. Atlantik je chladný i tady, jen je tu bouřlivější, ale jde to. Jako druhý sprintuje do vody Gas a to doslova, protože do té ledovice by jinak nevlez. Glider se taky přidává a Ranža se nechává zlákat nakonec taky. No ono ho to spíš spláchlo do vody, když si zašel jen tak na krajíček zchladit bolavou haksnu.
*R. Na pláži se vyvalujeme celé odpoledne a hlavním bodem programu je fotografická dokumentace kolem dovádějících krasavic. Asi nejsou místní, protože vypadají celkem k světu a o pohlednosti Portugalek máme značné pochyby. Tady se plně uplatní velké zoomy, GAS nemaje podobné optiky alespoň radí a snaží se nás vybičovat k lepším výkonům, přičemž žádný snímek mu není dostatečně detailní. Naštěstí si vzpomněl, že mezi konzervama transportuje i šnorchl a brejle, tedy pro ně urychleně odkvačil, aby vzápětí zahučel zpátky do vody a rejdil v příboji mezi holkama jak osamělý nadržený lachtan albín 
Po takovém dovádění ve vlnách ale člověku tak trochu vyhládne a dohoda zní, že si dáme někde grilované ryby. Vracíme se zpátky do městečka a usedáme k venkovnímu stolu místní restaurace, která je teď naprosto prázdná. Paní majitelka je ale pohotová, okamžitě otevírá a dokonce se s ní dá domluvit anglicky. Já s Ranžou si objednáváme sardinky a Gas s Gliderem nějakou místní rybu podobnou platejzovi. Paní majitelka rozfajruje gril a do půl hoďky baštíme výborné rybí masíčko s vařenými brambory a zeleninou. Gas s Ranžou to vše navíc zalévají červeným vínem, což jak se dalo čekat, zanechává na Gasovi velmi pozorovatelné stopy ovínění, dokonce takové, že ze sebe není schopen dostat kloudnou větu. Pobyt v místní hospůdce si tak prodlužujeme na maximální možnou dobu a když Gas začíná vcelku slušně vnímat a přestává se furt a všemu hihňat, platíme 50€ za všechno i s dýškem a odjíždíme najít místo, kde dneska složíme hlavy.
* GAS: No popravdě jsem jí měl i v době zasednutí k řidítkům jako z praku. Bylo to poprvé a věřím, že i naposledy, co jsem sedal na mašinu pod vlivem. Chabou omluvou mi může být to, že ve Španělsku se pod nějakým vlivem jezdit může. A navíc mě stačí fakt jen 2dcl čehokoli, abych se hihňal….
Vracíme se zpátky na silnici N261 a míříme dále na jih, ale asi po 15ti kilometrech nás kousek před Fontainhasem z N261čky svadí cedule značící kemp. Cesta ke kempu je teda příšerná, nejdříve je asfaltová, ale to ji moc dlouho nevydrží. Stává se z ní čtyřkilometrová šotolinka, ale kurevsky prašná a kdysi dávno upravená buldozerama a od těch tu jsou v celé její délce vytlačené příčné pásy. To znamená, že je potřeba jet pořádnou palici, aby člověk neměl pocit, že místo řídítek svírá dva na plné kule rozjeté vibrátory Pauly Wild. Takže za to s Ranžou bereme, sem tam sice musíme zpomalit v zatáčkách, ale jinak to ženeme co to dá. V duchu si říkám, že za tu příjezdovou cestu budeme muset v kempu vyjednat nějakou slevu. Tuhle ideu opouštím okamžitě, když u brány kempu narážíme na správcovou, která umí jen portugalsky. Ale pouští nás dovnitř, platit budeme až ráno.
Kemp je docela vybavený, je tu obchůdek, bazén, čisté sociálky, dokonce i asfaltka a stín zajišťují vzrostlé pinie, jen místo půdy je tu jen a jen písek. Stany stavíme na nejrovnějším místě nedaleko pítek a sociálek. Jelikož je vedro, jdeme všichni kromě Gase do varianty tropiko only.
Večeře už chystat nemusíme a tak se já s Gasem jdeme projít na nedalekou pláž a Glider s Ranžou smskují s domovinou, pokoušeje získat co nejvíce informací, jak na Ranžovu nohu. Ta mu dnes opět škaredě opuchla a Ranža už nemůže skoro ani chodit. Je to pech. Přitom kousek za kempem je scenérie, jakou bych tady určitě nečekal. Dolů na nekonečnou písčitou pláž zahalenou v dálce solnou tříští oceánu je potřeba sejít po strmé cestičce vykutané buldozerem ve dvacet metrů vysokých pískovcových skalách bizardních tvarů způsobených erozí. Do toho ještě západ slunce nad mořem, no prostě romantika jako blázen. Tady by snad zvlhla každá. Již střízlivý Gas pálí jednu fotku za druhou a já mu sloužím jako nosič záznamové techniky.
*R. A taky jako model. Na fotkách ale Hynek spíš vypadá, že se vrací z nákupu v Hypernově, bo kdo ví proč, na pláž se vydává zásadně s plnou igelitkou a zasmušilým výrazem člověka, který nesehnal ve slevě co potřeboval. GASovy umělecké kreace se zapadajícím sluncem v pozadí tak díky této kombinaci působí skutečně nezvykle.
* GAS: Ano, některé pózy vypadaly zajímavě, neboť Hynek nesoucí moje propriety k foťáku je měl hozené v igelitové tašce z Hypernovy. Na pláži tato kombinace vypadala opravdu jako když přijde dělník v montérkách do hotelu Intercontinental.
Opravdu stojí za to pokusit se aspoň kousek téhle atmosféry zachytit. Gas je z té atmošky taky naměkko a tajně se mi svěřuje, že se mu už stýská po domovině, máminých buchtách a Lenčině náruči (nebo to říkal naopak?) a že od Gibraltaru to pohasí rovnou domů sám v módu zrychlený přesun.
* GAS: Ano, od Gibu plánuji urychlený sólový přesun domů, ale důvodem nejsou jen mé nemravné choutky, ale také vidina ušetřených pár dní dovolené, neboť jich mám na rok jen 20 a téměř všechny padají na tuto cestu...
Když se pak vrátíme do kempu ukazujeme fotky Ranžovi jako malou útěchu za to, že si tam bohužel nemůže dojít sám. Večer se ještě tradičně dezinfikujeme zevnitř, což u Gase stejně přichází pozdě, ale my ostatní jsme s hnačkou problémy neměli a vymýšlíme co s Ranžovou nohou. No moc jsme toho nevymysleli a tak jdeme spát.
