Fontainhas do Mar (P) – Espiche (P)
© R.
221 km (4 245 km)
Tak copak se to dnes přihodilo? Sakra, půl roku po dovolené a já si pamatuju úplnou fiku.
Jo už vím, závěr včerejšího večera byl, že si prostě musím opatřit někde obinadlo, bo od té doby, co jsem ho neprozřetelně zahodil, je to horší a horší.
Nevím, jak jsem to se svou vrozenou leností dělal, ale zase jsem byl při balení první, tak jsem popojel k místnímu smíšenému zboží, abych nakoupil nějaké dobrůtky ke snídani. Tenhle kemp je opravdu super, daleko od civilizace, naprosto nádherná pláž, pěkné prostředí, vlastní obchod, bazén, perfektní sociálky. Jen s těmi bazény máme zatím kapku smůlu, bo přestože tohle už je asi čtvrtý na cestě, nekoupali jsme se v nich ani jednou. Čistě proto, že přijíždíme moc pozdě. Tak kolem sedmé se zavírají a ráno otvírají kolem desáté, takže zatím nic pro nás.
No alespoň jsem nakoupil nějaké sladkosti, které mi už pomalu docházejí (zatracení nenažraní mlsní koně v Pyrenejích), počkal na kluky až se vykýblují a příjemně jsme posnídali, pozorujíce okolní cvrkot. Tedy hlavně pozorujíce dívčí osazenstvo kempu, kterak se po ránu trousí do obchodu nakoupit životní nezbytnosti. Ne že by bylo zas tak na co koukat, jsme sice kapku nevybouření, ale je to tu spíš tak ke studii o vývoji druhů. Pokud někdo měrně hledal přechodový článek mezi opicí a člověkem, zřejmě nebyl v Portugalsku.
Je čas opustit místní vody, proto se s GASem přesouváme do recepce, abychom zaplatili dnešní noc. Zjištěné ceny se nám ale pranic nelíbí, tak operativně přiznáváme jen dva stany. Nikdo s námi nediskutuje, platíme 32,50 € ze všechny a můžeme vyrazit s příjemným pocitem, že jsme mírně ušetřili.
S cestou se to od včera nezlepšilo, takřka africká roleta vyžaduje vysoké tempo. S Hynkem jedeme první, ve zvířeném prachu ale GAS s Gliderem logicky zaostávají, takže když konečně dosáhneme asfaltu, musíme na ně nějakou dobu čekat.
GAS: Jak logicky zaostávají?! To nechápu!
Na motorkách i na nich je usazená vrstva velejemného prachu, vypadají jak kdyby se vrátili nejmíň z expedice do Ulánbátaru.
Po pár kilometrech se napojujeme na místní N261 a míříme na jih, jak jinak. První město Melides ještě jen projíždíme, ale jak se blížíme k Santiago do Cacem, připravuji se, že tady vyrazím na nákup do zdravotnických potřeb.
Cesta je ovšem prima, nejedeme po žádné superdálkové silnici, takže reálie portugalského venkova máme v přímém přenosu. Hlavní ekonomickou činností provincie Alentejo Byixo, kterou dnes projíždíme, je zřejmě pěstování korkových dubů. Kam se člověk podívá, tam je nějaké to úložiště a skladiště naloupané kůry. Vlastně se tu neděje vůbec nic, pohybujeme se krajinou takřka o samotě, jen občas vystřídají duby nějaké ty citrusovníky a na kopci se zazubatí dávno opuštěná zřícenina. A přibývají větrné mlýny, každá vesnice jich pár má, vítr od Atlantiku zřejmě po staletí poskytoval levnou energii, kterou by byl hřích nevyužít. Jsou to ale celkem prckové, kdo by čekal dech beroucí stavbu s výkonem jaderné elektrárny, ten by se šeredně přepočítal, taková monstra jsou prý v centrálním Španělsku, tady se větrní inženýři drželi spíš při zemi.
.
Rozeklané pobřeží je úžasné, ale na samotný mys je to ještě kousek cesty, takže po dostatečné kochačce výhledem na pláže a vysoké útesy musíme znovu do sedel. Nejzazší jihozápadní výspa Evropy je konečně před námi. Máme to dnes kliku, bo tady je to prý po většinu roku větrná a proklatě studená hůrka. Dnes je ale azuro, vítr skoro nefouká a tradiční trh se svetry a čepicemi před majákem působí díky tomu kapku nepatřičně. K samotnému majáku a do malé pevnosti se bohužel nemůže a protože komplex zabírá beze zbytku celou špičku, tady si GAS na Titanic nezahraje. Jedině že by šplhal po vnější zdi jako Spiderman, to byl ovšem už jiný film...
Je tady docela dost lidí, holt profláknuté místo, ale popravdě, zas tak moc tady k vidění není. Samozřejmě útesy na obě strany, ale ty jsou v Portugalsku tak nějak normální. Takže tu chvíli klopýtáme po kamení, fotíme německé baby v úsporných šatičkách (ano, i Němky se nám už líbí), sebe navzájem, racky, skály, stánky, šutry, moře… prostě všechno co se vyfotit dá a neuteče před námi. Prokletí digitálních foťáků a takřka neomezené kapacity Hynkova noťase.
Tady jsem taky prodělal krátkou lékařskou konzultaci s Michalem, kterému se Glider konečně dovolal. Prý to vypadá na zánět žil. Mám vyhledat lékaře, nafasovat antibiotika a neblbnout, bo se na to dá i zakukat. Nejvíc mě štve, že tím vlastně kazím klukům dovolenou, bo jsem celé dny unavený a bez nálady a to se v tak malé skupince projeví i na ostatních.
* H. On Ranža to se skromností sobě vlastní popisuje jako by se nic nedělo, ale ono se dělo. Tuhle docela zásadní informaci se totiž dozvěděl na tom nejnevhodnějším místě, na které jsme se mohli za celou štreku dostat. Dál od domova už totiž v tomhle koutě Evropy být nemůžeme. Návrhů jak problém s nohou řešit je několik, od návštěvy felčara a shánění antibiotik až po urychlený, několikadenní a vcelku riskantní přesun domů. Vhodné řešení se ale našlo.
Stejně jsme tu ale chtěli někde pobýt, tak se domlouváme, že najdeme nějaký pěkný kemp a zítra dáme odpočinek na místě. Věřím tomu, že se to uklidní, k doktorovi se mi popravdě moc nechce.
Vracíme se zpět do Sagres a odbočujeme k pevnosti. Nikdo se ale netouží plahočit dovnitř, spíš nás láká najít nějakou opuštěnou pláž a zase tam hópnout, vždyť právě okolí Sagres je malými plážemi mezi útesy proslulé.
Abychom mohli podél pobřeží na východ, musíme se vrátit až do Vila do Bospo, které je ale dost ve vnitrozemí. Podle vody by se asi dalo taky, jenže na to bohužel nemáme motorky, protože jsou to samé neupravené cesty jak ze středověku.
Za Figueirou se silnice k pobřeží zase přiblíží, tak začínám pokukovat po vhodných odbočkách. Taková se naskytne vzápětí, takže po ní hbitě vyrážíme v očekávání chladivých vln. Jenže ouha, není to tak jednoduché, ručně malovaná tabulka byla jen na hlavní silnici, dál už je jen vesnice, ze které vedou prašné cesty na všechny strany. Nakonec tedy jeden nadějný směr zvolím, ostatně těžko předpokládat, že bychom objevili opuštěnou pláž s dokonalou přístupovou asfaltkou. Takže se drkotáme pár kilometrů směrem k vodě, až se před námi jedno takové zaslíbené místo konečně otevře. Sice tam už nějací lidé jsou, ale žádná katastrofa, rozhodně není narváno. Ještě pár zatáček v klesání na úroveň hladiny, odbočka k pláži a je to tady… asfaltka, kurva drát… jsme se sem dokodrcali úplně z blbé strany. Kluci sice něco huhlou, ale protože nikdo nepíchnul ani nelehnul, tak na ten malý navigační poklesek brzy zapomínají.
Pláž moc pěkná, voda taky super. Teda asi, já tam nebyl a mám takový pocit, že kromě GASe nikdo. Plně nás totiž vytížilo slintání nad přítomnými krasavicemi. Jsme na cestě už skoro dva týdny, co dodat. Jedna je dokonce nahoře bez, sice musíme dlouho přemýšlet a pomocí zoomů zkoumat, jestli je to fakt ženská, ale když se pak konečně dohodneme že jo, naše radost nezná mezí
Nakonec nás přestalo bavit i tohle, tak se pomalu sbíráme a jedeme hledat ten kemp. Do civilizace se vracíme už po asfaltu, ale co čert nechtěl, míjí nás nějaký místní blátomil (tedy spíš prachomil) na krosce. Jen jsem se po něm na chvilku podíval, bo mi někoho nápadně připomněl a najednou co to? Mířím si to nějak úplně špatným směrem…? Vzápětí se mi podařilo seskočit z půlmetrové meze přímo na pole, jen se bodláčí zavlnilo. Kluci nevěřícně zastavují a nechápou, co to zase vyvádím. Naštěstí to dopadlo dobře, chvíli tam se mnou cloumají aby mě nasměrovali zase na silnici, pak trocha víc plynu a Bols se s elegancí březí slonice vyhoupl zpět na asfalt.
Asi si budu muset koupit quada, začínám mít s jízdou v jedné stopě nějaké problémy.
Konečně je tu hlavní N125 a po ní míříme k městečku Espiche a kousek za ním nacházíme slušně vypadají kemp s bungalovy a bazénem. Nahrneme se všichni do recepce a zkoumáme situaci. Slečna za pultíkem ovládá angličtinu, Hynek taky, takže domluvě nestojí, kromě ceny, nic v cestě. Chce po nás za dvě noci nějakou naprosto nerozumnou sumu a k ní ještě přihazuje vjezdné za motorky, protože v ceně bungalovu je prý jen jedno auto nebo dvě motorky. Naštěstí rozmluva s bloňďatým Hynkem na ní má vpravdě destruktivní účinky a představa, že by se mohl sebrat a odjet, je pro ni zřejmě nepřijatelná. Povolává tedy ke konzultaci asi majitelku kempu, která má sice už školní docházku skutečně dávno za sebou, ale uplynulé roky byly vyplněny důkladnou údržbou, takže na ni zase naopak můžeme nechat oči my dva s Gliderem. Malá místnůstka je brzy nabita feronomy přímo k prasknutí. Výsledek je, že musíme slíbit, že se budeme na těch motorkách chovat slušně, nebudeme rušit noční klid (přičemž obě tak trochu vypadají, že právě tomuhle dvakrát nevěří a byly by schopné zabránit výtržnostem vlastními těly), nějaká ta sleva se taky najde a bungalov je náš za 100€ na dvě noci. Paráda, můžeme se jet ubytovat.
Domeček je luxusně vybavený, nechybí mikrovlnka ani kávovar, jen na verandu praží slunce s takovou intenzitou, že musíme GASovi zabavit plachtu, kterou každou noc láskyplně přikrývá Fijonu (pak jí ještě vypráví pohádku) a udělat z ní provizorní sluneční zástěnu. Fijona teda dnes v noci utře, ale zase je řetězem připoutaná k Bolsovi, tak jí to třeba příjemně uteče a o minibiky se pak už nějak postaráme.
Protože jsem na smrt nemocný a protože prý chrápu jako zvíře, vyfasoval jsem hlavní ložnici s manželskou postelí, kluci se všichni narvali do malého kamrlíku pro děti. GAS sice ráno vyčítavě hlásil, že Glider chrápe taky, naštěstí ale nechtěl nikoho stěhovat, takže si užívám dokonalého luxusu. Ovšem s varováním, ať se koukám dát během zítřka do pořádku.
* H. Což o to, Gliderovo chrápání by bylo ještě v pohodě, to mně nebudilo, ale Gasovo pronikavé mlaskaní, kterým se ho snažil jeho chraptivý projev utišit už můj spánek v pravidelných intervalech resetovalo a to sem pak měl nad ránem sto chutí skopnout ho z horní přičny, mlaskala jednoho s lehkým spaním.
Protože jsme hodně na západě, sluníčku se večer za obzor moc nechce. Klábosíme na verandě, kluci plánují, co budou zítra dělat a těšíme se, že konečně taky jednou vyzkoušíme ten kempový bazén, jehož hladina se lákavě leskne do nastávající noci.
