Ricobayo (E) - Mira (P)
© H
468 km (3 452 km)
Jak se dalo předpokládat, probouzíme se do jasného, teplého a trochu větrného rána. Vstáváme časněji, předpokládáme totiž ranní nájezd místňáků. Je tak kolem sedmé, zrovna vychází slunce – jsme už hodně na západě - a atmosféra tohoto místa i tohoto rána je neopakovatelná. Balení moc času nezabere, není totiž skoro co balit. Večerní problém s nedostatkem vody se náhle vyřeší těsně před odjezdem z pláže, u vjezdu je pítko s vodou, dokonce pitnou, které za tmy, kdy jsme se finálně utábořili, nebylo k nalezení. Doplňujeme PETky, mícháme čerstvé tangy, já k tomu všemu ještě čistím výkladní skříň STXa, aby při natáčení bylo vidět i něco jiného, než moje sbírka hmyzáků, kterým už proletěl zadeček hlavou. Nakonec se ještě loučíme se dvěma potulnými čokly, kterým se dokonce povedlo Gliderovi ukořistit v jednom nestřeženém okamžiku celou bagetu, ještě nevybalenou z celofánu a vyjíždíme po přístupové panelce zpátky do vesničky Ricobayo.
Ve vesničce odbočujeme k Muelas del Pan, které je na druhé straně kaňonu vyhlodaného řekou Rio Esla. V čele je Ranža a tak tato malá zajížďka nemůže skončit jinak, než důkladnou obhlídkou hráze, která je ze silnice výborně vidět. Než se dostaneme přímo na hráz, zastavujeme tak co půl kilometru. Já se kochám a kluci fotí, teda až na Glidera. Ten se vrhá do přilehlých příkopů, kde obrací tuny a tuny šutráků doufajíc, že nachytá nějakou ještě teplem nenabootovanou studenokrevnou zvířenu na holičkách. Nenachytal. Nějak na něj tady ti studenokrevci serou.
Po prohlídce hráze se vracíme na silnici N122 a ještě jednou, stejně jako včera v podvečer, přejíždíme po silničním mostě zavěšeným vysoko nad hladinou přehrady. Sjíždíme opět do Ricobaya, čímž jsme uzavřeli ranní vyhlídkovou okružní jízdu, ale dál už pokračujeme po silnici Za-324 k Portugalským hranicím.
Po asi 10 kilometrech překonáváme kaňon řeky Rio Duero po koruně hráze přehrady Embalse de Villalcampo a tutéž řeku pak přejíždíme ještě jednou, ovšem o pár desítek kilometrů dál, těsně před tím, než vjedeme do Portugalska poblíž městečka Miranda do Douro.
Než se ale do městečka dostaneme, musíme z kaňonu nastoupat dobrých 120 výškových metrů po silnici vytesané do téměř kolmé skalní stěny. Z Mirandy jedeme na Vimioso po velmi kvalitní silnici N218 s téměř nulovým provozem. Projíždíme echtovním venkovským krajem. Je to tu hodně podobné krajině na Vysočině, podle neudržovaných baráčků a statků mi to tu silně evokuje vzhled venkova padesátých let dvacátého století, jako by se tu zastavil čas. Potkáváme povozy s koňmi, které kočírujou zeschlé babky hrozící nám holí, snad stoletého dědka jak vede ovečku na provázku zřejmě někam na trh, volně se potulující domácí zvířenu po silnici i mimo ni a mnoho dalších vesnických výjevů, které by člověk očekával spíše někde v zakarpatské Rusi než v členském státě evropské unie. A s tímhle vším okolo úplně kontrastuje perfektní novodobá asfaltka, po které jedeme, vylepšená tu a tam billboardem.
* R. Zvláštní jsou sevřená údolí vesměs s takovou místní zajímavostí. Když totiž cesta přechází z jedné strany údolí na druhou, na dně jsou většinou nad sebou tři mosty. První malý kamenný, klenutý a opuštěný, který snad od středověku sloužil tak pro pasáky ovcí, nad ním relativně moderní, přesto však už nepoužívaný a ještě výš ten současný, postavený právě s tou novodobou asfaltkou. Při focení jednoho tohohle seskupení jsem měl celkem zásadní krizi, kdy mi kluci kousek poodjeli a já myslel, že je snad nikdy nedojedu. Trápil jsem se v těch zatáčkách jako zvíře a nebyl jsem schopný zvednout tempo. Ještě teď mám na zádech studený pot, když si na to vzpomenu.
U Vimiosa dostávám od Ranži pokyn, abych zahnul k benzince, už od rána totiž touží po tom, aby mohl někde kvalitně položit kabel. Vzhledem k tomu, že je to první benzinka v Portugalsku, kterou jsme poctili návštěvou je potřeba poohlédnout se po mezinárodních nálepkách Portugalska. To je ovšem trochu problém, protože je tady nemají a ve chvíli, kdy dojde na verbální komunikaci, objevuje se problém ještě větší, a to vzájemná nekompatibilita portugalštiny se všemi řečmi, které známe. No pro zatím máme smůlu. Odtud to bereme tak trochu zkratkou po vedlejších silnicích, nejdříve po N218ce do Carcaa a dál po N317 až k Vinhasu, kde nabíráme na pár kilometrů kurz severní, abychom se dostali k nájezdu na silnici IP4 u Vale de Nogueira. Cílem dnešního dne je totiž Atlantické pobřeží, přesněji město Porto a tak je potřeba trochu popojet. A po IP4ce to není problém. Je to rychlostní silnice, která je tak jako většina hlavních tahů v Portugalsku postavená nedávno díky masivní podpoře z fondů EU. Silnice kopíruje původní hlavní tahy akorát jako by o patro výš, po mostech a umělých terasách, jen městům se vyhýbá po obchvatech nebo mostech vysoko nad údolím. Kromě občasných radarových kontrol nás tedy nic nezdržuje a valíme to tak kolem 120tky v podstatě furt.
* R. Tak tady bylo jedno z těch mála míst, kde jsme viděli nějaké další motorkáře. Po téhle skoro dálnici jich jezdí hodně, proto asi taky ty kontroly. Všichni na sebe ale snaživě mávají, takže ve svém důsledku jsou tu policajti spíš jako odstrašující prvek, než že by něco vybírali.
Jó kdyby se něco podobného povedlo i v ČR, možná bych i přestal s kritizováním poměrů u nás, jenže v době, kdy jsou naší volení zastupitelé tak operativní, že ani nedokážou vyčerpat z EU to, co se jim nabízí, je tohle zřejmě jen holá utopie. Fakt to nechápu.
Protože už ale nadešel čas oběda, kousek za Mirandelou zastavujeme na benzince a usedáme na lavičky do chládku k polední chalce, přitom zásadně přehodnocujeme dnešní etapový cíl.
*R. Pro stejné nevzdělance jako jsem já - chalka se prý moravsky říká jídlu. Úžasný výraz, zřejmě nějaký pozůstatek z maurských válek nebo co… 
Je totiž vedro jak svině, Ranžu stále zlobí noha takže o nějakém pěším průzkumu Portských zajímavostí nemůže být ani řeč a navíc kromě mě a Ranži vlastně nikdo jiný do Porta nechtěl. Návrh nakonec zní dojet co nejrychleji k Atlantiku, kde je jakási elementární možnost, že se aspoň zchladíme v oceánu. Pokračujeme tedy dál k Vila Realu, za kterým chci trefit vedlejší silnici N2 k Lamegu. U Vila Realu ale sjíždím o exit dřív a prožívám si své půlhodinové navigátorské peklo podpořené navíc tou strašlivou výhní, STXo totiž hlásí 36 stupňů ve stínu. Exit na kterém sem blbě sjel je pouze exitem, vrátit se na IP4 tady nemůžem a tak zajíždíme do města, kde se veškeré dopravní značení ztrácí úplně, jako by se tu na to úplně vysrali. Několikrát zastavuju, konfrontuju naši pozici s Gliderovou GPSkou a mou mapou, ale stejně to končí tak, že si celé město projíždíme po vnitřním okruhu a míříme zpátky směrem, ze kterého jsme dojeli. Kousek za městem už ale naštěstí nájezd na IP4ku je a tak si dáme repete, to ale sjíždíme o exit dál a to už je konečně ten pravý ořechový.
Exit nás vyplivne na N2ku, což je bývalý hlavní tah, který vede údolím po vrstevnici mezi vinohrady a terasovitými políčky a zatáček je na něm požehnaně. Provoz je téměř nulový, veškerá doprava už je svedena na hlavni tah IP3 vysoko nad údolím. Zastavuju, potřebuju upustit trochu páry z nepovedené navigace, vyměnit bundu za tričko a uchytit kameru do držáku, okolní scenérie totiž slibují, že bude co točit.
Do vedení jde Ranža a já spouštím záznam. Prakticky tu nejsou rovinky, imrvére klopíme v zatáčkách celých 20km až k městu Peso Da Regua, kde přejíždíme naši starou známou Rio Douro. Zastavujeme na jižní straně údolí ke krátkému focení. Přes řeku vedou 2 mosty, ten po kterém jsme přijeli a bývalý železniční, na kterém už nejsou ani koleje. Vysoko v oblacích pak ještě překonává údolí moderní most dálnice IP3.
Pokračujeme dál na jih k Lamegu. V nekončících zatáčkách N2ky nás to ale už nebaví a navíc dneska toho máme před sebou ještě hodně a je potřeba ukrajovat kilometry rychleji. Ačkoliv tedy N2 pokračuje i za Lamegem našim, tedy jižním směrem, bereme kurz na již zmiňovanou IP3 na které můžeme držet rychlostní průměr tak 2x vyšší. IP3 ale ještě není hotová úplně a tak posledních 20 kilometrů k Viseu jedeme opět po N2ce, což znamená že klopíme a klopíme.
U Visea bereme kurz západní po rychlostní silnici IP5, jsme už zase utahaní a tak si především Gas vyprošuje zastávku na zotavení a doplnění šťávy ve svých „kamnech“, bo už jede na rezervu. Za vděk bereme čerpačkou s plátnem krytým parkovištěm. Bezva nápad, trochu plátna a stín je tu. Ale před vedrem nás ani plátno nezachrání.
Tankujeme do sebe vychlazené RedBully a na Gasovi je vidět, že stále rekognoskuje své rozhodnutí, pokračovat s námi dále. Jediné co ho teď pohání vpřed je vidina koupačky v chladném Alantiku. Úplně si to představuju. Rozhicovaný Gas běží po pláži až mu uši vlají a když se pak konečně noří do vody, ta kolem něj vře, prská, bublá a syčí jak kolem chlazeného kovářského výkovku ponořeného do kýblu s vodou.
K oceánu to máme ale ještě 80km, jedeme tedy po IP5tce k Aveiru a pokud se zadaří, měli by jsme jej po téhle silnici objet a dostat se tak až k plážím západně od něj. To se mi nakonec i daří, co nás ovšem u Aveira překvapuje je nízká oblačnost a teplota postupně klesající až k nějakým 22ti stupňům, to vše doprovázeno silným větrem vanoucím od pobřeží. Pro Gase je to dozajista úleva. Za Aveirem zajíždíme k benzince, já a Ranža tankujeme první litry portugalského benálu, který si tu cení na 1,14€ za litr. Gas s Gliderem si první tankování odbyli už u Visea. Na zlepšení počasí to rozhodně nevypadá a tak ještě oblíkáme bundy. Po pár kilometrech konečně parkujeme u pláže s jemným bílým pískem a bouřícími vlnami opodál. Tak jsme to dokázali, konečně jsme tady, u Atlantiku.
Oceán je kapku rozbouřený, fučí od něj silný vítr a slaná vodní tříšť je příčinnou opravdu tristní viditelnosti. Nedá nám to a ptáme se Gase, kdy konečně do těch vln zahučí. Gas se ovšem nenechá zaskočit. Operativně si olizuje obočí a mne si palec o prostředníček vymlouvaje se na již dostatečnou prosolenost, jak vnější, tak vnitřní.
GAS: Aby ne, vždyť tady na pláži je zima jako v Rusku. Navíc jak zmínil Hynek, tak teplota seskočila během několika kilometrů o takový kus, že se mi přestaly o nádrž smažit koule a to je na FJR co říct…
Pokračujeme dál na jih podél pobřeží, občas na nás z nízké oblačnosti vykoukne i slunce aby o pár stovek metrů dál za oblačnost zase zmizelo, přesněji řečeno čím dál jsme od pobřeží, tím častěji slunce vidíme. Pomalu a jistě se začínáme poohlížet po kempu, který nakonec najdeme u městečka Mira. Není sice přímo u pláže, ale to je nám fuk, koupat se v tomhle počasí určitě nikdo z nás nebude. V recepci je domluva snadná, umí anglicky, akorát s bungalovem jsme moc nepochodili, bo ty se pronajímají jen na 2 a více nocí a to jaksi nemáme v plánu. Ranža skřípe zubama bo vidina stavění stanu s bolavou nohu ho zrovna štěstím nenaplňuje, ale nic nenaděláme.
*R. Cena za kemp 7.50 € pro jednoho, takže prima, vzhledem k faktu, že jsme byli pár metrů od oceánu v turistické oblasti. A navíc kemp vybavený celkem slušně.
Stany stavíme na udusané písčité půdě pod vzrostlými piniemi kousek od vodního kanálu rozdělujícího kemp na několik částí pospojovaných lávkami a mosty. K večeří si zajedeme ještě něco nakoupit do blízkého koloniálu. Jedeme ve třech na dvou motorkách, Ranža má ve mně totiž takovou důvěru, že se do obchodu nechal nejen dovézt, ale i odvézt a to dokonce bez přilby. Gas nikam nemusí, veze si totiž paletu konzerv poschovávaných různě po FJRu už z Loukovce.
Když se vrátíme do kempu v poklidu dovaříme večeře a já s Ranžou začnem probírat zítřejší plány. Je potřeba ještě trochu popojet. Ačkoliv jsme nic úplně přesně neplánovali, podle původního rámcového harmonogramu jsme touhle dobou měli byt už někde u Lisabonu, kde mělo to pravé pohodové dovolenkování teprve začít. Vyřčené plány se ovšem vůbec nelíbí oběma jezdcům na zadních pozicích. Pouštějí se do nás, tedy především do Ranži, že jedeme jako blázni a že si takhle tu dovolenou rozhodně nepředstavovali. To od někoho, kdo se plánovaní dovolené neúčastnil a jen se nechává vodit krajinou, rozhodně nepotěší. Během doslova pár minut je nálada na bodu mrazu a spát jdeme vesměs znechucení, nasraní a porafaní jak potulní čokli a nic na tom nezmění ani to, že dnešek byl úspěšný a zvládli jsme toho opravdu hodně.
*R. To byl fakt výborný večer. Nejvíc mě nasral Glider, kterého se dotkla moje v žertu vyřčená poznámka, že mužstvo vzadu začíná remcat. Dozvěděl jsem se o sobě fakt nelichotivé věci. Když člověk někoho táhne za sebou jako medvěda, čte mu dopravní značení, čučí do mapy a do zrcátek jak debil, neustále si v duchu opakuje trasu a počítá světla za sebou, čekal by za to možná trochu uznání a loajality, ne zrovna drtivou kritiku
* GAS: Jen musím podotknout, že já jsem se ten večer dohadoval ani ne kvůli tomu, že furt jedeme jako kokoti, ale proto, že jsem neměl pražádné rozhodovací právo. Respektive mi to tak připadalo! To že realita byla třeba jinde, je věc pohledu a odstupu času, ale vysvětlujte to unavenému, zpařenému a propečenému Gasovi…