Bedous (F) - Embalse de Ricobayo (E)
© GAS
680 km (2 984 km)
Dnes vstávám již okolo sedmé hodiny, s relativně dobrou náladou, dokonce by se dalo říct s písní na rtech. Ráno je jako malované, sluníčko pěkně svítí a travička se zelená, zkrátka idylka. V tu chvíli totiž ještě nemám ani tušení, co mě dnes čeká a že si prožiju takové malé soukromé peklo a to takřka doslova.
Po ránu jsme ale všichni relativně dobře naladěni a těšíme se na další porci kilometrů, které nám má přinést dnešní transitní etapa vedoucí téměř přes celé severní Španělsko a končící někde blízko Portugalských hranic.
Takže rychle bez zbytečného otálení balíme své hadrové obydlí (stany), připevňujeme patřičnou bagáž na stroje a vyrážíme. Zpočátku jedeme po známe cestě, neboť absolvujeme trasu z kempu do Canfrancu skrze předlouhý tunel, ale již za ním se nám otevírá Španělsko v celé své nahé a místy poněkud zabordelařené kráse.
První větší město stojící v naší trase jest Jaca. Proplétáme se místními uličkami, ale jde to relativně snadno. Je ještě vcelku časně a tak zde není nijak extra přelidněno.
Hned za Jacou odbočujeme na uzoučkou, dalo by se říct až zapadlou silničku číslo 1205 vedoucí přes místní sedlo Puerto de Orel (1 080m). Ještě než se nám daří vyšplhat po rozbité silničce na jeho vrchol, děláme malou zdravotní přestávku. Při té se nám naskýtá úžasný pohled zpět na hřebeny Pyrenejí, táhnoucí se po celém obzoru. Dochází nám, že Pyreneje jsme již definitivně opustili a přes mírnou pahorkatinu Peňa Oroel míříme k vyprahlým španělským pustinám.
Po rozbité a neuvěřitelně hrbolaté silnici pokračujeme ještě několik proklatě dlouhých kilometrů až k místu, kde se napojujeme na silnici 125 s velice podobnou kvalitou povrchu. Okolí je ovšem malebné a mít zde cestovní enduro, které umí polykat nerovnosti jako Paula Waild sperma, byla by to i hezká projížďka. Mě na FJR ale moc do zpěvu není. Nicméně zatínám zuby a jedu dál. Ranža v sedle svého ST 1100 si s tím hlavu neláme a jede, jako by stroj ani nebyl jeho…. Když společně opouštíme pahorkatinu a vjíždíme do krajiny, jejíž profil silně připomínající hruď Taťány Míkové, začíná se silně, ale fakt silně oteplovat. A tady začíná má soukromá kapitola.
Moje milá, hodná a silná Fijonka (FJR 1300) začíná poněkud topit. Ne nebojte, motor je v pohodě. Teploměr chladící kapaliny se nehnul, ba ani ventilátor chladiče se nespustil. Přesto mi na nohy v oblasti lýtek začíná foukat cosi, co se dá přirovnat k závanu od tryskového motoru stíhačky. Říkám si, že to bude dobrý, ale na křižovatce před městem Erla mi je už regulérně šoufl.
Jako by to Ranža vedoucí peleton vycítil, zastavuje na plácku vedle umělého vodního koryta, jímž silným proudem protéká čistá, dozelena zbarvená voda napájící nejspíš okolní pozemky. Všichni se urychleně svlíkáme, ale nejde o přípravu na nuda opalovačku, nýbrž nutnost, aby nedošlo ke samovznícení našich „atletických“ těl.
Ranža se zánětem v bolavém kotníku si teplo taky moc neužívá a svůj bolavý úd pokládá do protékající vody. 
Po dostatečně dlouhé době a svlečení z bund i mikin vyrážíme dál jen v tričkách. Bezpečnost – nebezpečnost, v bundách bychom asi omdleli. Naše další horké kilometry vedou regulérní kamenitou pouští, rozprostírající se až k městu Tudela. Opravdu snad 60 – 80 km není nikde žádná civilizace, jen písek, skály a horko.
* R. A taky větrné elektrárny… fakt, kolem Tudely je těhle větráků přímo neskutečný množství, jsou všude, v několika řadách za sebou, stovky, spíš tisíce. Divný ovšem bylo, že přestože celkem i foukal vítr, netočil se ani jeden. Buď EU už neví co s prachama, tak se staví takováhle monstra a nikdo je nepotřebuje, nebo platí náš soukromý názor, že to elektrárny nebyly, ale má tu fungovat naprosto obráceně. Že do toho jednou někdo pustí proud, vrtule se roztočí a celý sever Španělska odletí jak velkej chudej tažnej pták někam do řiti 
Zmíněné město Tudela pak při příjezdu působí tak trochu jako oáza. Poušť se náhle mění na savanu a jsou vidět domy. Kdo by to ve městě čekal, že?
Tudele vévodí kopec na jehož vrcholu si s roztaženýma rukama lebedí svatej Kristus podobný tomu v Riu De Ganeiru (nebo jak se to kurva píše).
Ranža tam samozřejmě chce vyjet a tak po nečekaně krátké chvilce opravdu vyjíždíme téměř až pod sutanu svatého muže.
Město pod námi máme jako na dlani, ale přes útlum z vedra okolí vnímáme jen tak napůl.
V okolí je spousta laviček a také tzv. pítko, ze kterého teče voda. Ihned si pod ním zkrápíme naše zpařené… hlavy. Zapařené koule přijdou na řadu až v Portugalsku.
Hned je člověku lépe, takže ke slovu konečně přichází i dnes poněkud zanedbávané fotoaparáty. Teprve teď si uvědomuji, jak je město úplně jiné, takové řekl bych až neevropské. Připadám si tu jako někde v Africe, a i kolegům cestovatelům to zde přijde úplně jiné.
Z Tudely to pak bylo jen pár kilometrů do Tarazony, za kterou vjíždíme na silnici N 122 kde ke slovu přišly opět roviny, vedro a krajina jak v Mexiku. Po nudné etapě projíždíme Sorii a přichází snad nejtvrdší část dne. Tedy aspoň pro mne!
Na zhruba 250km rovné silnice N 122 vedoucí až do Valladolidu stoupá teplota ve stínu na 39°C a mě z toho regulérně mrdá. Někde před Valladolidem si šahám na dno a na zastávce sděluju klukům, že půjde-li to s teplotou takhle dál, tak na to seru a otáčím to směr Pyreneje, kde vládne příjemná teplota.
Vedro dýchající z útrob FJR na moje nohy bylo ještě mnohem teplejší než okolní vzduch a moje hnáty toho měly opravdu plný kecky. Kluci se ale projevili jako kamarádi a na chvilku se mně i mé motorce přestali posmívat, ba dokonce se mě snažili podpořit.
* R. No podpořit… Glider mu doporučil, ať si pod kalhoty vezme ještě podvlíkačky, bo silnější izolace ho od té rozhicované potvory víc odstíní . Což kupodivu GAS s úspěchem praktikoval skoro po celý zbytek dovolené.
Byl to opravdu tristní pohled, vidět ho tam tak stát s kalhotama na půl žerdi, kterak ochlazuje démanty v trenýrkách, nenávistně zahlíží na milovanou Fionu a koncipuje znění inzerátu na prodej.
Domluvili jsme se, že pokud uvidíme nějakou řeku, nebo místo, kde se dá koupat, tak že zastavíme a zchladíme naše rozhicované organizmy. Po pár kilometrech se po naší pravici opravdu objevuje vodní plocha, ale po bližším prozkoumání to vypadá spíš na žabinec
. Zklamaní pokrčujeme až k čerpací stanici, kde snad všichni dáváme nějakého toho nanuka. Hned je líp. A když si ještě před další etapou namáčím v umyvadle na WC triko, je téměř skvěle. Vyrážíme dál. Mokré triko pěkně chladí, jenže ani ne po 10 km je už zase naprosto suché. Takové je vedro!
Valladolid projíždíme po dálničním obchvatu, takže cesta ubíhá relativně snadno. Po zmíněné neplacené dálnici pokračujeme na jih až k Tordesillas, kde špatně odbočujeme a místo cesty k západu mířím zbytečně stále na jih. Když to po 60km zjišťujeme, hned u obce Alaejos sjíždíme na vedlejší silnici, která nás po několika málo kilometrech dovede až k řece Rio Duero. Tady se nám díky Ranžovi daří najít příjemnou pláž, kde dáváme voraz. Já a Ranža se vrháme do půlmetrové hloubky líně protékající vody plné sinic. Úleváááá!
Krajina okolo řeky připomíná okolí Jizery tekoucí Českým Rájem, kde jsem doma. Je mi fajn.
První plány znějí jednoznačně. Zůstaneme tu přes noc. Kempů je v okolí jako šafránu a na hodinkách svítí číslice 17:30. Jenže čím jsme tu déle, tím méně se nám v místním písku chce nocovat a tak nakonec vyrážíme dál….
Chvíli na to nám Glider zdůrazňuje, že mu dochází šťáva a navíc i benzín Zastavujeme tedy ve městě Toro, kde se Glider vydává hledat čerpací stanici Shell, neboť on sebou táhne firemní tankovací kartu Shell, na kterou může tankovat zadarmo. Jejda, snad jsem něco neprozradil . To se mu bohužel nedaří, protože přesto, že podle mapy tu pumpa být má, tak se mu jí nedaří najít. Mezi tím co kamarád sháněl šťávu do svého biku, jsme si my ostatní udělali v místním supermarketu krásný nákup. Párky a bageta ještě určitě přijdou vhod!
Z Tora pomalu míříme do města Zamora („odtud“ ve filmu Barbar Connan přicházel Švarcik) a cestou hledáme různá možná místa k přespání. Jedno bylo takřka ideální až na fakt, že se po něm procházelo hejno, nebo spíš stádo mravenců s délkou těla kolem 3cm! Po několika neúspěších v hledání kempu, nebo místa ke spaní pomalu padá volba na noční přesun… tedy, že pojedeme tak dlouho, dokud nechcípneme. Tato varianta mě sice vnitřně vyděsila, ale navenek jsem již neměl dost sil, abych se vzmohl na odpor. Malou odměnou za dnešní horkou etapu nám byl průjezd města Zamura. Slunce už přestávalo mít sílu, takže i teplota se přesunula k příjemnějším hodnotám, a pak to město…. Věřte, nevěřte v tomhle městě je snad poměr holek a kluků 100:1. Těch bab co tam všude bylo, to snad není možný. Kdekoliv jsme se tímto městem pohybovali, bylo mnoho děvčat, které na nás mávaly, smály se na nás a řekl bych že nás chtěly regulérně vojet.
* R.. Teda o tom, kdo koho chtěl vojet, by se dalo úspěšně polemizovat . Nicméně krásných bab tam bylo opravdu hodně, což zvlášť ve Španělsku docela překvapí. Co bychom si vážení přátelé namlouvali, hezký ženský máme u nás, ale co tam se běžně vidí, to by tady ani nedostalo občanku.
Jasně si vzpomínám na jeden okamžik, kde jsme kdesi dole na jihu seděli na nějakém náměstíčku, Glider se kolem sebe smutně rozhlížel po tom panoptiku pupkatých, připrcatělých a fousatých krasavic a najednou povídá: „No ty vole, to mi řekni, kde jsou všechny ty ohnivý Carmen? To musel bejt ten toreador slušnej zoofil, když se tady dokázal zamilovat“
My jsme však sebevědomě pokračovali až za město, kde jsme ke Gliderově úlevě mohli natankovat. Po dočerpání sil i phm frčíme silnicí N122 dál. Slunce před námi zapadá za obzor a pomalu se šeří. V jednom místě vede silnice po mostě nad krásnou přehradou Embalse de Ricobayo, kde jsme zahlédli (nebo spíš Ranža zahlédl) malou pláž s terasou. Na nejbližším sjezdu sjíždíme do obce Ricobayo. Jenže i když jí křižujeme jak pavouk síťované punčochy, nedaří se nám cestu k blahodárné vodě najít. Ranža tedy do pátračky zapojuje tři zdejší mladé španělky, které mu vše ukazují .
* R. Neukázaly mi vůbec nic, přestože celkem srdnatě spolupracovaly. Když jsem ale rukama nohama naznačoval, ať se jdou vykoupat s námi, zřejmě v mým gestech necítily dostatečnou záruku budoucího celoživotního svazku a tak trochu smutně odmítly. Asi bigotní katoličky. Nebo se jim nelíbil GASův vpravdě lačný výraz rozhicovaného (díky Fijoně doslova) sexuálního štvance, to je taky možný…
Cesta tedy byla jasná a mi po několika klesajících metrech panelové cestičky dorážíme k obecní pláži. Ještě zbývá pár desítek metrů hlubokého písku a stroje nám spokojeně spočívají na terase pokryté trávou. Voda v přehradě je kupodivu čistá jako sklo, takže v klidu provádíme hygienu a po ní vaříme našim vyhladovělým žaludkům něco krmě.
Poslední dilema toho dne zůstává, zda spát pod stanem, nebo jen pod širákem.
Já i Ranža si stavíme aspoň moskytiéry ze stanů a Hynek s Gliderem si stelou pod nádherným nebem.
Tož, byl to náročný den. Šáhl jsem si na tepelné dno, ale jsme tady. Zítra k portugalské hranici je to fakt už jen kousek!
