Ribera de Cardós (E) - Bedous (F)
315 km (2 217 km)

© GAS

MAPA DNE

Ježkovi voči, to je kosa! To byla ten den má první slova deroucí se přes mé, zimou zkřehlé rty. Lezu ze stanu, bo musím brutálně na malou a koho nevidím. Není to pocestný?
Ne, není. To si jen Glider taktéž prokřehlý zimou vaří ranní kávu. Slunce sice již vyšlo, ale sem do hlubokého údolí se jeho blahodárný a teplý svit ještě nedostal. Silnou vrstvou rosy je pokryto naprosto vše, mašinami počínaje a stany konče. Mně už se moc spát nechce, takže se s vařením teplého nápoje přidávám ke Gliderovi, kterého už včerejší vztek přešel. Po chvilce vstávají i Ranža s Hynkem, kteří, ač to tak podle začátku věty nevypadá, spali odděleně . Po pohodové snídani se snažíme sušit a balit stany, abychom mohli vyrazit.

* R. Tak tuto noc, kterou jsme si tak pochvalovali pro její finanční nenáročnost, mi nějaká hnusná, zákeřná a mezi šutry se podle krčící pyrenejská bylina propíchla podlážku stanu i matraci. Takže až do konce dovolené jsem skoro každý večer dováděl s NASA páskou a snažil se ty nepatrné dírky kvalitně zalepit. A skoro každou noc jsem se pak nad ránem probouzel s prdelí na zemi. Vpravdě nezapomenutelné místo

Když je vše připraveno startujeme stroje. V malém lomu se postupně rozeznívají dvě čtyřválcová véčka Europeanů a jeden řaďák, patřící mojí Fijoně ( FJR 1300 ). Počkat, něco chybí. To co postrádám je dvouválcový zvuk Gliderovi Futury. Ten usilovně „tlačká“ knoflík startéru, ale baterii jeho stroje se do roztáčení motoru absolutně nechce. Zkouší tedy natočit motorku spouštěním z kopce vedoucího od lomu k silnici, ale ani to se nedaří.
Nakonec dole pod lomem na silnici odstavujeme naše fungující stroje a roztlačujeme Glidera s jeho herkou. Ten bohužel zachází se spojkou až moc jemně, takže než se zadní kolo roztočí, je rychlost roztlačované a plně nabalené Futury na nule. Snažím se to Gliderovi v klidu vysvětlit, ale ten trochu podrážděně opětuje, že ať si to tedy jdu zkusit já.Vyměňujeme si tedy funkce, ale i když spojku pouštím prudce a motor se pootáčí, přeci jen nechce chytit. Když už jsme všichni unaveni, nabízí se Ranža, že udělá řidiče roztlačované Futury (jako jediný se neúčastnil roztlačování kvůli noze) a sedá za řidítka. My tři ho roztláčíme téměř ke zdejšímu rychlostnímu limitu, když tu v motoru něco zakucká, v roští něco loupne, na hladině kaluže to žbluňkne a Futura se probouzí k životu. Zpočátku jde spíš jen na jeden válec, avšak po zahřátí se přidává i ten druhý. Zpocení se oblékáme do motorkářského oblečení a konečně vyrážíme na cestu.

Naše první kilometry vedou ze „slepého“ údolí, kam vede jen jedna asfaltka plus ta brutální šotolina z Andory, a vjíždíme po silnici 147 do sedla Port de la Bonaigua ( 2072 m ). Nejedná se o žádný převratný průsmyk, i když okolí je malebné. Co už trochu zaráží je neuvěřitelné množství okolo volně se pohybujících koní. Ti jsou navíc drzí jak lázeňská veverka a tušíc v nás snadnou kořist nějakého pamlsku, nás až nechutně obtěžujou. Kluci si to docela užívají, asi v životě neviděli koně, ale mě to neba. Přeci jen jsem původem z vesnice a tak si před koněm hned nekecnu na prdel, no.

* R. Jasně, náš vesnický synek je na domácí zvířectvo zvyklý, před jeho jabloneckým bytem se běžně dva až tři koně pasou, možná na některém z nich občas i jezdí do práce, nicméně tady v tom sedle nastřílel takových fotek s koňma, že by toho bylo na celkem slušnou obrazovou encyklopedii. Když mu ale jeden roztomilý koník, už notně rozdováděný sušenkami Disko, začal očuchávat mašinu, GAS rychle znejistěl, značně znervózněl a vzápětí zmizel

Vyrážím tedy pomalu napřed s tím, že mě kluci za chvíli dohoní. Tak se také děje o několik kilometrů níž. Společně pak odbočujeme na sever po silnici N125 a míříme zpět k francouzským hranicím. V plánu totiž máme nákup potravin v levnější Francii a případně chceme i někde už na Fr. území poblíž španělských hranic přespat. Z N125tky doslova po pár kilometrech odbočujeme na silnici 618 na které překračujeme průsmyk Col du Portillon (1293m) a následně francouzsko / španělské hranice. Silnice nás příjemným klesáním dovádí až k městu Bagneres, kde se v hustém provozu a čilém ruchu snažíme najít supermarket. To se zprvu nedaří, takže polovička skupiny se rozhoduje počkat na konci městečka u značky označující konec vesnice a my s Hynkem jedeme hledat ten obchod. To se po chvilce daří, díky čemuž nakupujeme skvělé bagety, společně s nějakými párky a výbornou Digonskou hořčicí pálící jak skelná vata v trenkách.
Po nákupu dorážíme k naší druhé polovině výpravy a společně obědváme různé pochutiny. U mě to byl ještě český lovečák s onou bagetou.
Po naplnění žaludků stoupáme po relativně úzké 618ctce do sedla Col De Peyresourde ( 1563m ), kde odbočujeme na slepou silnici stoupající do vcelku nezajímavého zimního střediska Peyragudes. Tam neshledáváme nic extra, takže se po vyfocení pár snímků vracíme na silnici 618 pokračujíc přes Col d´ Aspin (1489m), kde se nám poštěstilo vidět malou koridu. Jeden německý turista si totiž zatoužil vyfotit zde se volně pasoucí krávu. Ta ovšem nejspíš nebyla nalíčená, nebo jen měla své dny, a tak si s focením dovolila nesouhlasit. V praxi to znamenalo vyděšeného německého turistu nahrnutého rohem zmíněné krávy přes naleštěnou kapotu jeho vozu.

Po příjemném kulturním zážitku frčíme přes průsmyk Col du Tourmalet ( 2115m ) až k odbočce na silnici 918 vedoucí do sedla Col d´Aubisque ( 1709m ). V této části je vozovka extra uzoučká, tak kolem dvou metrů.

* R. GAS se nám do těch průsmyků tak zamotal, že zapomněl ještě na jeden, který byl mezi Tourmaletem a Aubisgue. Byl to Col de Soulor (1474m), takže jsme dnešní den projeli 8 značených pyrenejských průsmyků a postupně vystoupali a naklesali snad deset kilometrů výškového rozdílu.
* H. Jen ještě malý dodatek z čela pelotonu. Přímo ze sedla průsmyku Tourmalet se dá ještě vyjet na Pic du Midi de Bigore, což je vrcholek komplet obestavěný kopulemi observatoří a obslužných budov, sloužících vědcům pro průzkum vesmíru. V nedávné době byla na vrcholu postavena ještě televizní anténa. No a tuhle další raritku, milý čtenáři, tak tu jsme minuli. Až o průsmyk dál totiž vznesl Ranža dotaz, co že to tam na kopci bylo a že k tomu vedla odbočka.
* R. No jasně, že tam vedla odbočka, sice zpoplatněná, ale zato by se mělo dát vyjet až do výšky 2865m.
* H. Bohužel pozdě. Jelikož jsou ale cíle této výpravy podstatně vzdálenější, necháme si návštěvu tohoto místa na jindy, není to daleko a kdo ví, jestli ta silnička nevede jen pár set výškových metrů pod vrchol a zbytek se musí zrealizovat zu Fuß nebo lanovkou.
* G. Ha há, od té doby, co se Hynek učí německy (cca půl roku) začíná všude používat německé výrazy. Lingvista….

Všude jsou cedule varující před pádem do hlubin, nebo zdůrazňující zde panující maximální rychlostní limit 30km/h. My si to tady vychutnáváme pohodovou sedmdesátkou a nevíme kam koukat dřív. Na jednom místě zastavuju a chystám se fotit okolí. Ranža u mne přibrzďuje, následně čehož si navzájem sdělujeme pozitivní dojmy z této vyhlídkové trasy. Pak kamarád pomalu mizí v malém tunelu, kterým se silnička prokousává na druhou stranu skalní stěny a mizí mi z dohledu.
Když jsem s focením malebných panoramat hotov, sedám na Fijonu a snažím se ho dojet. To se mi daří až nečekaně rychle. Nutno dodat, že bohužel. Ranža stojí u svého Pan Europeana hned za tímto tunýlkem s poměrně nepříjemnou grimasou ve tváři. Uprostřed silnice je malá loužička a mě dochází co se stalo. Milý kamarád se zde snažil otočit svůj plně naložený cestovní koráb do opačného směru a vrátit se o kousíček zpět, ale došlápl na bolavou nohu, díky čemuž šli společně s mašinou k zemi. Pravda v nulové rychlosti díky čemuž byl poškozený jen kryt zrcátka a lak na bočním kufru, ale každopádně to na dobré náladě zrovna nepřidá.
V poměrně mizerné náladě posléze dojíždíme i Hynka s Gliderem, se kterými společně vjíždíme do sedla zmíněného průsmyku Aubisque.
Odtamtud ještě pokračujeme přes průsmyk Col de Marie – Blanque ( 1035m ), a tím se pomalu blížíme k cíli dnešní etapy.
Dole v údolí podél silnice N 134 se již jako had klikatí dnes již nepoužívaná železniční trať, o které se zde ještě mnohé dočtete v zítřejším dnu. Kemp nacházíme kolem půl sedmé v obci Bedous a máme vyslovené štěstí. Jedná se totiž o snad nejlevnější kemp za celou cestu ( cca 4 Eura / osoba ), který je navíc nejen útulný, ale i vybavený vším co poutník na motorce potřebuje. Sprchami začínaje přes záchody až prádelnou konče. Zde také poprvé pereme prádlo a rozhodujeme se zůstat dva dny, neboť to na co se zítra chystáme potřebuje přeci jen víc času, nejlépe celý den. Ale o tom až zítra…
Po setmění nás Ranža kojí ze svých zásob plechovkových piv, k tomu bohatě večeříme a usínáme s pocitem, že zítra nás čeká něco velikého….

Zpět na čtvrtý den

Dále na den šestý

Na hlavní stránku