Realmont (F) - Ribera de Cardós (E)
314 km (1 902 km)

© H

MAPA DNE

Těmito řádky měl původně pokračovat Glider, ale po třech měsících od něj nemáme ani řádku, čímž jsou Gasovy rekordní „jen“ dva měsíce nadobro překonány . Je to o to horší, že už je rok 2006 a víc jak půl roku od odvolené, tudíž si aspoň já hovno pamatuju, ale zkusíme to dopsat aspoň ve třech, dokud nám ty vzpomínky a zážitky neschová úplně ten Němec co všechno schovává .. jak on se to jmenuje .. jóó Alzheimer.

Vstáváme do zataženého rána, naštěstí neprší a už kolem deváté jsme v sedlech. Z kempu se vracíme do Realmontu a po N112 míříme jižním směrem na Castres a z něj jihozápadně po D622 na Revel a dále do Castelnaudary kde přejíždíme Canal du Midi, další z technických vychytávek Francie. Tento 240km dlouhý, 10m široký a 2m hluboký kanál se táhne od Toulouse až k Sete a spojuje tak Atlantický oceán se Středozemním mořem už více než 300 let. Na stavbě průplavu pracovalo 15 let 12000 dělníků, stavělo se v nejnižších místech krajiny, i přesto bylo potřeba desítky zdymadel, několika vodních mostů, vodního tunelu a přehrad zásobujících kanál celoročně vodou. Ve své době to byla strategická stavba, Frantíci nemuseli proplouvat Španěly ovládaným Gibraltarem a celá cesta ze středozemí do Atlantiku a naopak byla znatelně kratší. S rozvojem železnice a autodopravy ztratil ale kanál na významu, v dnešní době je naštěstí stále ještě v provozu, především jako turistická atrakce nebo zdroj závlahové vody. No na to, že tenhle kanál jen přejíždíme a ani nezastavujeme, protože spěcháme do Pyrenejí, tak sem se o něm rozkecal nějak moc, tož popojedeme.
Za Castelnaudary nabíráme jižní kurz, ale tentokrát už nesvištíme po hlavních tazích, ale po vedlejší D6, která nás vytáhne na hřeben o pár nadmořských metrů výše. Silnice už od rána oschly a tak jde tempo opět nahoru a užíváme si zatáček, mám ale v paměti, že mně Gas před pár kilometry naznačoval, že by se rád vychcal a tak hned po přejezdu hřebenu, kdy se silnice absencí zatáček zneatraktivní, zvolním tempo a hledám vhodné místo, kde by mohl vyvenčit lachtana. Držím tak 80tku, rozhlížím se po vhodných místech, kam bychom se se čtyřma motorkama vešli, takže sem tam přibržďuju i víc, ale furt ne a ne najit nějaké vhodné místo. Když už to hledání trvá asi 2km a zrovna když vyjíždíme na delší rovinku, předjíždí mně FJRo s vytočeným motorem a mizí ukrutným tempem kdesi v dáli, docela nechápu, silnice na závodění už to není a je zcela evidentní, že právě kvůli Gasově prostatě provádím tahle alotria

* GAS: Proti Hynkovi chodím na malou opravdu častěji, jedním dechem ovšem dodávám, že Hynek si dojde jednou ráno a pak zase až večer což o zdravém fungování těla také zrovna nesvědčí… Navíc se snažím dodržovat správný pitný režim, díky čemuž hold chodím čurdit častěji

Rozsvěcuje se mi hned za další zatáčkou, Gas prudce brzdí a odstavuje FJR na příjezdové cestě ke statku a v křečovitě svíjivých pohybech upaluje do kopřiv. My ostatní se na Gasem vybraný plácek vejdem jen taktak, samozřejmě zatarasíme tu cestu, fakt dobré místo (neznáte někdo smajlík na ironický škleb?). Naštěstí nikdo kolem nepotřebuje projet.
Pokračujeme dál přes Mirepoix a čím jsme blíž Pyrenejím, těžké dešťové mraky držící se na jejich úpatí vcelku jasně naznačuji, že suchou gumou je dneska nedobudeme. V Lavelanetu se proto rozhodujeme, že nepojedem dal na Foix, kde to evidentně vypadá na brutální chcanec, ale do druhého údolí, které odtud vede přesně opačným směrem, tedy na Bélestu a kde jsou mraky protrhanější

Naše plány to nijak zásadně nezhatí, i druhá cesta nás dovede do Ax-les-Thermes jen z východu a po vedlejších tazích. V Bélestě opouštíme údolní silnici a po D16ce míříme přes hřeben k Roquefeuilu.
Z předchozího nastudovaní mapy mám nějak zafixováno, že tímhle městečkem musíme projet. Na křižovatce s D613 jedu rovně (měl sem odbočit doprava) a pomalu se noříme po zužující se silnici do kamenného městečka jak vystřiženého z 19tého století. Ta atmosféra z celkového rázu téhle vesničky je nepopsatelná, jako by nás někdo mávnutím proutku poslal o pár století zpět, nikde nikdo, jen bystrým okem je možné postřehnout míhající se stíny v malých oknech a prázdné dvory hospodářských stavení skrz chybějící prkna vjezdových vrat. Jako by se tu před těma pár staletíma zastavil čas. Až už to dál nejde dochází mi, že bych se měl podívat do mapy jestli jedu dobře a samozřejmě, že nejedu. Silnice do Roquefeuilu jen vede, ale nikde z něj neústí. Otáčíme se na uzounkých uličkách a vracíme se zpátky na křižovatku. Ale byl to hezký výlet o pár století nazpátek, škoda že to nikdo nevyfotil.
Na křižovatce už odbočuju správným směrem, silnice začíná nabírat výškové metry a kousek za Belcaire dobýváme naše první vyšší Pyrenejské sedlo, Col du Chioula, které je ve výšce 1431m. Téměř nikdo tady není a tak zastavuju u cedule označující průsmyk na trochu odpočinku a vstřebání Pyrenejské atmosféry a focení samozřejmě

Potvrzuje se, že odbočit tímto směrem byl dobrý tah, mraky jsou tu roztříštěnější, sem tam vykoukne i sluníčko a především je tu suchý asfalt! V Ax-les-Thermes se napojujem na hlavní N20 a nabíráme další výškové metry k vysokohorskému státečku, Andoře. Se zvětšující se výškou se horší i počasí, mraky jsou hustější a vypadá to že nahoře v průsmyku určitě prší.

Asi v půlce stoupání na Port d`Envalira projíždíme hraničními boudami, kde si nás nikdo nevšímá. Jsme v Andoře.
Objevují se první benzínky s levnějším benzinem, zatím ale netankujeme. Provoz je tu dost hustý. Krom aut s přívěsy a autocaravanů je to tu samý kamion, což například mně docela irituje a pak i přímo sere, když ti zmrdi nejezdí tunelem pod průsmykem, ale šplhají se dál nahoru, v zatáčkách si najíždějí až do protisměru a zdržují a smrdí a nebýt rozšířených úseků, tak se nedají ani předjet, jen proto, aby ušetřili za mýtné, vohnouti.
Jak se předpokládalo, ve 2409m vysokém průsmyku Port d`Envalira prší. Co se ale nepředpokládalo je, že aktuální teplota tu z nějakých 18ti stupňů klesla na podle STXa 4 stupně a podle ukazatele v sedle průsmyku dokonce jen na 2 stupně, to vše podpořeno poryvy studeného větru.

Moc se tu nezdržujeme, Ranža děla pár fotek a sjíždíme serpentinami dolu do Andory. Zase jsou tu ty zasrané náklaďáky, samozřejmě nás předjely, když jsme si užívali perfektního vysokohorského počasí v sedle. Se snižující se výškou ale vyjíždíme z mraků a ty se dokonce roztrhávají do polojasna a i teplota vzduchu leze nahoru. Ještě než vjedeme do města zastavujeme na Shellce a tankujeme levný Andorský benzín. Cena je tu příznivých 0,848€. Oproti francouzským 1,19€ za litr je to paráda.

Je to možná překvapivé, ale situace nás donutila ke změně autora během jediného dne. Jak jsme měli totiž rozpracovaný rámcový rozvrh, kdo co bude psát, dnešní den byl na Gliderovi a já měl jen dopsat ten úsek, kdy jsme nebyli všichni spolu. V Andoře se nám totiž podařilo se rozdělit a shledali jsme se zase až večer.
No, ale protože se Glider coby autor jaksi neosvědčil (přestože se svým alter ego "Scoob" je literárně plodný pomalu jak Balzac), první část se místo něj uvolil napsat Hynek, bo ten si alespoň pamatoval, kudy že jsme to jeli.

Takže po natankování dokonce levnějšího benzínu než na rodné hroudě, pokračujeme v klesání do srdce tohoto horského miniaturního daňového ráje. Že se tu vyplatí mít trvalé bydliště dosvědčuje přímo brutální rozestavěnost kam jen oko dohlédne. Obytné domy i sezónní ubytovací objekty (přeci jen, je to pyrenejské lyžařské středisko evropského významu) rostou všude jako houby po dešti, všude trčí k nebi jeřáby a silnice se těžkými stavebními náklaďáky přímo hemží. Takhle se tedy aspoň já majestátní atmosféru velehor nepředstavuju. Ale co už, je to přeci Andorra, jedno z míst, kam by se člověk na motorce podívat rozhodně měl. A my jsme konečně a opravdu tady :-).

Sjíždíme do městečka Canillo a musíme s Hynkem zase čekat na ty dva vzadu, protože se opět někde courají. To je bohužel dost častý jev, Glider si urputně drží zadní post, přestože má občas slabší chvilky zasvěcené volnějšímu tempu a GAS na něj solidárně čeká. Takže stačí chvilková nepozornost, chvíli se nedívat do zrcátek a je třeba počkat na ucelení peletonu. Ani nám to nevadí, říkám to hlavně proto, abych osvětlil situaci, která za okamžik nastala.

O kus dál zastavujeme totiž na vyhlídce nad hlavním městem Andorra La Vella, abychom se pokochali úžasným panoramatem a udělali pár těch nezbytných fotek. No a když jsme odrazili na další cestu, Glider se zase zdržel u krajnice nebo při předjíždění nějakého náklaďáku, GAS si toho hned nevšiml a já na první velké křižovatce odbočil z hlavního tahu směrem do centra, abychom se poohlédli po nějakých těch mýticky levných motokrámech a nasáli atmosféru. A neštěstí bylo na světě.
Po pár stech metrech jsem sice zjistil, že světel za mnou je nějak málo, ale už bylo pozdě. Na křižovatku jsme se hned vrátili, chvíli čekali a pérovali GASe za jeho opomenutí, nicméně fakta byla neúprosná – Glider byl v prdeli a nebral telefon. A zrovna tady, kde je koncentrace lidí, domů a techniky snad větší než v centru Paříže .
No nic, posíláme SMSku a pokračujeme do centra Andory coby města. Atmosféra je fakt nepopsatelná, takový mumraj se vidí málokde. Zastavujeme na jednom přeplněném chodníku po dost šíleném vyhlížení volného místa, motorky překážejí v pohybu chodcům, navíc o kus dál stojí dopravní policajt, řídí dopravu a trochu po nás pokukuje. Ale protože tady prostě jinde místo není a hned vedle už parkují nějaké skútříky, snad to bude na těch pár chvil vyhovovat

Voláme Gliderovi a konečně to bere, jenže domluva na místě, kde bychom se v tomhle neznámém blázinci měli potkat, je skoro nemožná. Takže výsledek je nakonec ten, že si to tu prohlédneme individuálně a sejdeme se v sedm hodin večer u celnice na výjezdu do Španělska. Ta je jen jedna, nedá se minout.
Jsou asi tři odpoledne, když už jsme tady, chtěli bychom se podívat po okolí. GAS po svém provinění a následném kartáči má tak špatnou náladu, že v blízké kavárně začíná vadnout okrasná kytka v obřím květináči, na kterou se nenávistně dívá. Nic se mu nechce, ani chodit ani mluvit, takže je operativně pasován za hlídače a do okolních uliček vyrážíme jen s Hynkem. Moc jsme toho ale neprošli, už po pár stech metrech je mi jasné, že na jakékoli pěší túry během této dovolené můžu klidně zapomenout, noha mě moc neposlouchá. Takže jsme víceméně obkroužili blok, nahlédli do pár luxusních restaurací, prohlédli si pár luxusních aut a závistivě sjeli pohledem několik jejich luxusních majitelek. Žádný zajímavý (rozuměj extrémně levný) obchod s něčím důležitým jsme neobjevili. Za úspěch by se dalo považovat, že jsme alespoň pořídili pár nálepek jako důkaz, že jsme tu byli.
Ke stále zachmuřenému GASovi se tedy vracíme velice brzo a nastává problém, co s načatým odpolednem. Do sedmé ještě daleko, Andorra je tak malá, že u celnice jsme za pár okamžiků, máme tedy spoustu času pokusit se najít onu třetí, takřka neznámou, přístupovou cestu do Andorry.
Oficiální cesty jsou totiž jen dvě, jedna z Francie a jedna ze Španělska. Kdysi jsem ale kdesi na netu četl zajímavý cestopis českého motorkáře, který sám na Jawce projel sever Španělska a do Andorry se dostal jakousi třetí přístupovkou, nevalné kvality, ale pro motorku průjezdnou. Na naší echt podrobné mapě ta silnice dokonce vyznačená je, proč se tam tedy nepodívat, je to tady všude kousek.
Andorru La Vella opouštíme po chvilce motání směrem do jednoho bočního údolí a přes La Macana (což je, jak jinak, víceméně lyžařské středisko) nabíráme opět výškové metry na hřeben Pyrenejí. Tady už to začíná být celkem opuštěné a když míjíme starobylou kamennou vesničku Pal, jsme široko daleko na silnici sami. Tohle jsou konečně ty panenské Pyreneje, křišťálově čistý vzduch, úžasné výhledy a počasí ideální. Nádhera.

Přes pár opuštěných parkovišť pod spodními stanicemi vleků a lanovek vyjíždíme konečně na hraniční hřeben, kocháme se pohledy do údolí a hledáme tu nepoužívanou cestu. Z posledního parkoviště sice jakási silnice vede, měla by to být rozhodně ona, ale je označena jako jednosměrka z druhé strany. Což je tedy divný, bo směr na druhou stranu nikde. Teprve později nám došlo, že na Pyrenejském poloostrově se touhle značkou značí spíše cesty, kde nikdo nepovolaný nemá co dělat.
Ale protože posledního člověka jsme viděli asi tak o půl kilometru vzdušnou čarou níž (už jsme zase v nadmořské výšce bratru 2000 metrů), dlouho neváháme a do zákazu vyrážíme. Po pár kilometrech perfektní vysokohorské silničky jsme skutečně na hranicích Andorry. Asfalt končí půl metru za cedulí a dál do údolí vede poměrně drsná šotolinka.

Na světě jsme jen jednou a kdo ví, kdy se sem podíváme příště. Padá tedy rozhodnutí, že to zkusíme a pokud by se to dalo projet, pošleme Gliderovi zprávu, že se sejdeme kousek dál ve vnitrozemí.
Horská rozmlácená macadamka klesá poměrně brutálně, projedeme pár zatáček, překonáme od vody vymletá koryta přes cestu a konečně vyjedeme na krásné zelené horské pláně plné potulujícího se vysokohorského skotu. Tedy lapidárně řečeno, krávy kam se podíváš. Vypadají sympaticky a motorkáře zřejmě nevidí každý den, takže z naší přítomnosti mají skoro radost, smyslně si olizují obočí a radostně vrtí chvosty. GAS fotí jak o život, nikdy bych neřekl, že má k domácímu zvířectvu tak kladný vztah a na důkaz přátelství si obočí olizuje taky

Hynek dokonce vytáhl i kameru, zatím ho to na dovolené baví, ale nevydrží mu to bohužel dlouho, ještě asi tak dva dny J. Když je fotící a filmující míjím, dělám si srandu, že sice cesta zatím stojí za hovno, ale o kus níž jsem zahlédl pořádný brod, ten nás ještě čeká. Kupodivu je to moc nevyděsilo, zato já byl hodně překvapený, když jsem coby první k tomu pořádnému brodu opravdu dojel.
Teď už to přestala být sranda, o tomhle se v onom jawáckém cestopise nepsalo. Brod má tak deset metrů na šířku, dno plné šutrů a mělkou vodu si tedy představuju rozhodně jinak. Stojíme na břehu jak svatí na mostě a vzájemně se hecujeme, jestli to tedy zkusit, nebo se vrátit tou rozmlácenou polňačkou zase nahoru a pak zpět do Andorry. To se nám moc nechce, ale ustlat si tady v té vodě taky ne. Pro upřesnění musím zdůraznit, že nesedláme žádná cestovní endura. Oba PanEuropeani mají naložení i s námi hodně přes 4 metráky a FJR na tom nebude o moc lépe.

Nakonec do toho samozřejmě jdeme. Hynek s kamerou přeskáče na druhou stranu po šutrech, GAS zaklekne do své oblíbené fotoreportérské pozice a já mám tu pochybnou čest vyzkoušet, jestli se to projet dá. Bols je většinou rád, když mu skočím do sedla, tentokrát ale na kraji brodu vrčí dost zoufale. Do vody se mu evidentně nechce, mě taky moc ne, nejvíc mě děsí ty kameny a vůbec nezpevněné dno. Ale teď už to vzdát nemůžu, do smrti bych byl za přizdisráče. Jednička, pevně sevřít řidítka a jdeme na to. Bols před sebou tlačí vlnu jak motorový člun, přední kolo tancuje po šutrech, ale srdnatě se probíjí na druhou stranu. Nejhlubší místo máme za sebou, ještě kousek, ještě kousek… bohužel, jeden větší šutr, přední kolo se zamele trochu víc a čidlo, které má hlídat situace, kdy motorka padne na bok a vypnout motor, špatně vyhodnotí data a motor skutečně vypne, přestože, kurva drát, ještě neležíme. Jsem už skoro na břehu, ale ne dostatečně, na chvilku si musím do vody přece jen šlápnout. Sakra. Ale stačí vypnout a zapnout klíček, zresetit čidlo, zastartovat a konečně jsem na druhé straně. Hynek se chechtá mým mokrým botám a Gas na druhé straně nadšeně povykuje, jaké to budou akční fotky. Zřejmě se mu tím konečně i zlepšila nálada.
No, teď je to na nich. Přebírám od GASe foťák, Hynek spouští kameru a dvacet vteřin slávy je tu jen pro GASe. Projíždí vcelku v pohodě, na fotce bych ho ale podle sveřepého výrazu skoro nepoznal a hlavně je vidět, že se mu na druhé straně opravdu hodně ulevilo.

Hynek je kliďas, ten by na STXu projel asi i motorkrosovou trať, ten už s tím nemá na pohled vůbec žádné problémy, takže jsme konečně na druhé straně a řešíme, co dál. Pokud by o kousek níž byl další větší brod, zřejmě by to byla konečná, bo tohle bylo už celkem na hranici průjezdnosti. Signál tu není, tedy zprávu rozhodně nepošleme a odpoledne taky celkem pokročilo, takže Glider asi už brzo začne řití netrpělivě leštit lavičku ve stínu celnice.
Je potřeba trochu s tím pohnout, do španělské vesničky Tor by to nemělo být daleko a tam už by měl začít normální asfalt.
Po cestě do Toru ještě jeden menší brod překonáme, projedeme pár opravdu nadnormativních bahnitých louží, v jednom okamžiku dokonce před sebou ženeme po cestě stádečko mladých býčků, což je teda celkem zajímavá kratochvíle. Ona totiž představa, že by se mohl některý i otočit a s tou divnou vrčící a svítící věcí se popasovat jako v koridě, není moc přitažlivá. Nakonec ale do Toru na španělském úbočí dorážíme a … a není tu nic, ani vesnice ani asfalt, ani signál. Jen polorozpadlý kamenný kostelík a asi tři podobná kamenná stavení, z nichž dvě slouží evidentně k rekreaci a třetí zažívá poslední životní pětiletku. Nezbývá než jet dál, vracet se nahoru už by byl nesmysl.

Představa Glidera nasraně hulícího na úplně jiném místě Pyrenejí nás sice nutí ke zvýšenému tempu, ale dokud z těch údolí nevyjedeme, prostě se nedomluvíme.
Dalších asi třicet kilometrů je ve znamení zrychleného přesunu po macadamu. Ani si to nestačíme pořádně užít, přestože je jasné, že tahle ztracená cesta hlubokým kaňonem už tu dlouho nebude, dřív nebo později někdo načerpá z evropských fondů dotace a vyasfaltuje to až nahoru k ceduli. Zatím je to ale celkem divočina, prosta civilizačního nánosu.

Konečně na jednom místě naše mobily vykazují napojení na nějakého operátora, můžeme tedy poslat zprávu, ať Glider nečeká tam, kam bychom se stejně už dnes nedokázali dostat, ale popojede do městečka Sort, že si ho tam vyzvedneme. Bohužel, situace se komplikuje, protože nějak nemůžeme najít místo k zakempování. Údolí (pořád spíš kaňon) je hodně sevřené, nikde ani malý plácek. Podle mapy by měl být kemp v Alinsu, kam konečně přijíždíme, dokonce i po asfaltu, který začíná pár kilometrů předtím. Kemp tu skutečně je, naprosto dokonale zastrčený a komorní, nikde nikdo, ani v kempíku ani okolo. Konečně přibíhá nějaký domorodec a nastávají rutinní tance, kolik že za ubytování bude chtít. Po chvíli vysvětlování to vypadá asi na 17€ za jednoho. Což po francouzských kempech rozhodně nezní příjemně. Opouštíme tedy nehostinnou vesničku, bo po pár kilometrech by měl být další kemp a ten bude určitě levnější.
Těch pár kilometrů v horských podmínkách ale neutíká tak rychle, jak bychom si představovali, takže když konečně dorazíme do Ribery de Cardós, kde jsou dokonce kempy dva, čas už náležitě poskočil a Glider dle SMS evidentně hodně nervózně přešlapuje na novém meetpointu. Kempy v Ribeře jsou ale ještě dražší, než v té zapadlé vesničce a nikomu z nás se nechce vyhazovat víc jak šest stovek za jedno přespání. Nakonec padá rozhodnutí, že kousek před Riberou byla jakási odbočka do starého upuštěného malého lomu, tam by se dalo přespat na divočáka.
Vracíme se tedy ten kousek a prozkoumáváme odbočku. Je to hodně do kopce po brutální šotolině, ale když už se tam člověk dostane, je to skoro ideální místečko. Teď jen jak sem dostat Glidera. Už jsme ho sice další SMSkou navedli do dalšího bližšího městečka Liavorsi, ale někdo tam pro něj musí dojet. Přitom všichni potřebujeme stavět stany. Nakonec po četných invektivách a připomínkách pochybení startuje GAS, ale řečí kolem toho má jak farář o velikonoční neděli. Na druhou stranu, není to daleko, bratru deset kilometrů.
My s Hynkem budujeme tábořiště, vaříme večeře a posíláme zprávy domů, dnešní den byl celkem náročný a jsme rádi, že si můžeme odpočinout. Konečně slyšíme hukot motorů a kluci jsou tady. Vyškrábou se nahoru po té šílené cestě, GAS s napučeným obličejem se mlčky pouští hned do svých kempových činností (svůj díl asi už dostal) a Glider seskakuje z motorky nasraný jak umírající čert a dává se do mě. Jak si to představuju, že jsem idiot, jestli tedy jako pojedeme dál společně, nebo se má trhnout hned, že něco takového se nedělá, že jsme ho honili SMSkama jak školáka na branném kurzu a navíc jsem lhář, protože kdysi jsem měl Futuru na test a říkal jsem, že se s ní dá škrtnou i kapotáží, přičemž on dneska vyzkoušel, že kapotáží se škrtnou nedá, jedině hlavním stojanem… prostě celkem náročná chvilka to byla. Snažím se ho uklidnit, přiznat svou chybu a vysvětlit, jak k téhle situaci došlo, ale nějak se mi nedaří. Prostě je nasranej a potřebuje se vyzuřit.
Nehodili jsme ho přes palubu, bylo to společné rozhodnutí, že tu cestu zkusíme projet a shodou okolností jsme ho nedokázali průběžně informovat. Ale nepřipadalo nám to jako nebezpečná situace, že bychom se nemuseli znovu shledat. Navíc, kdyby byl s námi, do toho brodu by se mu rozhodně nechtělo a ani ta šílená cesta přes hory by ho neuvedla do stavu šťastné euforie, natolik dobře ho zase znám. Prostě jeden z těžších okamžiků této cesty, jen mě mrzí, že jsem to všechno vyžral já, přestože já to nejsem, kdo se vzadu courá nebo nedává pozor.
Nojono, je to za námi, stejně jako dnešní náročný a svým způsobem úžasný den. Přejezd Pyrenejí po těch kozích stezkách rozhodně patřil k zásadním zážitkům dovolené.
Dnešní noc je tedy zdarma a usínáme v naprostém tichu majestátných velehor všude kolem.

Zpět na třetí den

Dále na den pátý

Na hlavní stránku