Po zdlouhavém motání na úzkých silničkách v polích mezi kanály je tu konečně městys Los Palacios u kterého bychom se měli napojit na hlavní neplacený jižní tah, totiž N IV.
Měli, ale silnice je vedena obchvatem s tak dobře utajenými nájezdy, že jejich lokace je zřejmě mezi místňáky předmětem rodinného dědictví předávaného šeptandou z otce na syna, ne-li přímo z děda na vnuka. Projíždíme se tedy semo tamo městečkem, prohlížíme pamětihodnosti a tak vůbec cvrkot kolem. Mají to tu pěkné, nicméně zbytek dovolené tu trávit nechceme.

* H:. Tady v Palacios jsme si asi při třetím neúspěšném pokusu trefit cestu z města na chvíli oddychli u jedné hezké kašny na takovém malém náměstíčku hned vedle promenády a nějakého památníku. Hned kousek opodál byl zpomalovací práh před přechodem pro chodce, čímž se nám naskytla ideální příležitost pozorovat domorodce, jak se s tímto neoblíbeným dopravním úkazem popasují. Pyrenejský poloostrov je totiž zpomalovacími prahy přímo posetý, kam se člověk podívá, tam je zpomalovák, prostě další rádobyuzdička v chřípí jižanských horkokrevníků. Jenže jediné co zpomalovák zpomalí jsou auta. A těch tu moc nejezdí. Jezdí se tu především na skútrech a je jen málo zpomalováků, které se nedají na skútru objet ať už v protisměru nebo po krajnici a logicky zde neuvidíte nikoho v jedné stopě, kdo by této výhody nevyužil. V podaní místních teenagerovských krotitelů malých dvoutaktních kubatur se dá zpomalovák také efektně využít k nakopnutí předního kola do vzduchu, takže hned za zpomalovákem spíše nabírají rychlost, navíc po zadním :).
Prostě tohle dopravní řešení moc pozitiv nepřináší a když dodám, že např. v londýnských sanitkách zemře ročně díky zpomalovakům na 500 lidí a že pokud máte nemovitost přístupnou po silnici se zpomalovákama, bude její cena logicky nižší, každý soudný člověk si snad spočítá, že negativa tohoto řešení zásadně převyšují pozitiva a všechny zastánce zpomalováku je potřeba odeslat ideálně do prdele.

Nakonec až úplně na druhé straně nájezd trefíme a můžeme směle upalovat za dalším dobrodružstvím, kterým je pro dnešek Arcos de la Frontera. V těchto místech kdysi probíhala žhavá hranice mezi muslimským a křesťanským světem, proto ono „de la Frontera“, tedy „na hranici“.
Pro ty, kterým učarovala vůně závodního benzínu, bude asi nejznámější Jerez de la Frontera, ale těch hraničních sídel je tu daleko víc. A jedním z nich je právě Arcos, díky své strategické poloze na více jak sto metrů vysoké skále dnes nesmírně půvabné městečko vyznačující se úžasnou změtí strmě stoupajících uliček až k hornímu náměstí, které je jednou stranou otevřeno krásnému výhledu z již zmíněné skalní stěny.

Stoupáme nahoru uzounkou uličkou a jen díky mašinám nemáme problémy s průjezdním profilem. Výmluvně hovoří poškrábané zdi domů ve výši zpětných zrcátek automobilů, tady to rozhodně nebylo stavěné pro současný provoz. Naštěstí je ale vjezd možný, drápat se do toho krpálu po svých by byl v panujícím vedru zážitek nad naše síly. Motorky to ale zvládnou, jen hučení ventilátorů a GASův přemítavý výraz, zda polít smažená vejce kečupem nebo obložit cibulkou, signalizují zvýšenou teplotní náročnost.
No a jsme nahoře, ještě se protáhnout ve stínu mohutné opěrné zdi kostela, rozehnat mátožně vrávorající pěší turisty v přilehlých uličkách a je tu ono historické náměstí, kompletně vyplněné soudobě placeným parkovištěm. Hlídač a organizátor parkování na všechny kolem důležitě pohvizduje, ale nás si nevšímá, protože s mototuristy tu zřejmě nikdo nepočítal, takže motorky jaksi nejsou na pricelistu. Zajedeme tedy co nejblíže vyhlídce a jdeme to zkouknout. Vyhlídka je vlastně takový balkónek zavěšený ve volném prostoru se vstupní brankou a tou když člověk projde, naskytne se mu výhled, který skutečně bere dech.

Jsme víc jak 130 metrů nad nedozírnou plackou táhnoucí se až na obzor a která odsud vypadá jak letecká fotomapa. Horký suchý vzduch stoupá po úbočí vzhůru a nese s sebou vůni oliv, vyprahlé trávy a všudypřítomný jemný prach. Stačí se ale otočit na přeplněné parkoviště a kouzlo je pryč. Moc profláknuté místo, moc aut, moc lidí. Takže si náměstíčko jen v rychlosti obejdeme, nakoukneme do katedrály a rychle pryč odsud, vedro je na padnutí.

Dole pod kopcem se to ale Hynkovi rozleží a s vědomím, že zajet sem znovu je fakt trochu z ruky, namontuje na stativ kameru a vyrazí zpět do těch uliček, zvěčnit průjezd historickým centrem pro budoucí generace. Čekání v takovém vedru není nic příjemného a tak není divu, že celkem rychle padlo rozhodnutí zkusit se pro dnešek ubytovat u přehrady, která byla shora vidět kousek za městem.
Musíme ale Arcos nejdřív znovu objet, abychom se k ní vůbec dostali. Nakonec se to daří, ovšem co to? Kemp tam sice je, ale působí nějak divně. Spíš takový sešlý hotel na břehu, ale přístup k vodě nic moc a vůbec to vypadá spíš jako nějaká lepší ubytovna s restaurací, než místo pro rekreaci. Prostě se nám tu nelíbí a vzhledem k tomu, že podle mapy by o kus dál měla být další přehrada, rozhodujeme se ještě trochu popojet.
Vyprahlou rozpálenou krajinou (za jízdy ukazují teploměry na mašinách kolem 40°C) se dokodrcáme k přehradě Guadalcin, jejíž až podivně modrozelená voda budí spíš strach než nějakou touhu po osvěžení. Navíc v jejím okolí není vůbec nic, prostě nic. Natož kemp.
Nakonec zajíždíme po prašné cestě pod jeden z mostů, které překlenují početné zátoky. Dalo by se tu v pohodě přespat, není tu ani noha. Jenže jsme s tím kapku nepočítali, takže nemáme hlavně pitnou vodu. A místo samotné působí trochu neutěšeným dojmem. Z vody trčí koruny zatopených stromů a dokonce nějaký sloup se zbytky asi elektrického vedení, všechno je vyprahlé až na kost a ticho skoro tahá za uši. Do té nedůvěru vzbuzující vody nakonec s naježeným hřbetem opatrně vlezl jenom GAS, ani ne tak díky své srdnatosti, jako spíš díky nevhodnému výběru stroje pro cestování v místních podmínkách.
S Hynkem jsme se zatím na břehu pustili do odpolední svačinky. Střídavě jsme sledovali GASe, kterak za slastného mručení ochlazuje své tak těžce zkoušené příslušenství a taky Glidera, který naopak na vodu vůbec nereagoval a jako na každé zastávce, vyrazil mezi šutry a bodláky v honbě za kvalitním úlovkem. Ne že bychom čekali, že něco chytí, takové naděje už nás víceméně opustily, ale kdyby ho náhodou něco vyrušenýho a nasranýho kouslo, tak abychom aspoň věděli, kam lehnul.
No, hodinka příjemně utekla, GAS opustil chladivou lázeň a začal se shánět po pití (které neměl) a po jídle (kterého měl málo), Glider dokončil poslední nejvzdálenější půlkruh a vrátil se poznatkem, že jsou všechny potvory někde zalezlý (což teda nepřekvapilo, rozhodně ne nás) a protože navigátoři měli po jídle, mohla odstartovat debata, co s načatým večerem.

Nikomu se tu moc zůstávat nechtělo, museli bychom totiž jet někam sehnat vodu a zase se sem vrátit. Glider se navíc vytasil s myšlenkou, že po setmění by tu mohlo být naopak živo až moc. Jemu by to možná nevadilo, ale my ostatní soucítíme s divokou přírodou zde zastoupenou převážně hady, štíry, pavouky a dalším rozmanitě kousavým a bodavým hmyzem, proto by se nám rozhodně příčilo rušit ji v nočních rejdech.
Nakonec nejstaršího a nejchytřejšího člena výpravy osvítil spásný nápad, že vlastně není ještě tak pozdě a na samotný Gibraltar nijak přehnaně daleko, proč tedy nedojet až tam a neužít si západ a hlavně východ slunce přímo na skále. Genialita plánu oslovila i zbývající členy, proto jsem mohl klidně zavelet k odjezdu (aniž by mě někdo zase pranýřoval, že je honím jak nadmutý kozy) a vyrazili jsme na poslední část dnešní etapy.
Nakonec to nebylo ani tak úmorný jak by se očekávalo. Cesta kolem přehrady je docela zajímavá, ostatně o kus dál byly připravené ještě další dvě, Barbate a Charco Redondo. Na pohled jsou si ale víceméně podobné jak vejce vejci. Všechny jsou navíc postavené v poslední době, po Španělsku je jich ostatně plno a v létě zřejmě zachycují veškerou vodu v zemi, protože ač podle mapy jsme cestou přejížděli mnoho řek, většinou to byla jen suchá koryta plná šutrů. Jak jsme se přibližovali k pobřeží, vesnic a městeček zase přibývalo a všechny tu mají onen hraničně pevnostní charakter. Skupinka pevně semknutých bílých budov s červenými střechami, výhradně umístěná na nějaké vyvýšenině nebo kopci, aby se dala v případě potřeby lépe ubránit. Jsou v krajině pospojované spletitou sítí prašných a kamenitých cest. Tady by se člověk na enduru nebo spíš quadu vyblbnul fakt do bezvědomí. My ale chvátáme dál, až je konečně na dohled záliv Algeciras a na jeho druhé straně, v mlžném oparu, se zvedá Skála. Ano, je to Gibraltar, dokázali jsme to.
Provoz na silnicích najednou pořádně zhoustnul, ještě před půl hodinou jsme byli široko daleko na silnici sami. Tady je to ale mumraj jak o svátcích, navíc se musíme ještě promotat změtí rychlostních přístupových komunikací. Hynkovi v čele to naštěstí nedělá výraznější potíže, takže netrvá dlouho a jsme v La Línea de la Concepción. Složitý název pro malebné město na břehu rozlehlého zálivu. Na pobřežní kolonádě rostou palmy, pláže kam jen oko dohlédne a hlavně ta Skála, ta je vidět odevšad a přitahuje oči jako magnet. Už jsme skoro tam, je to jen kousek.
Musíme ale ještě udělat malou zastávku v sámošce, noc bude dlouhá a je třeba se na ni kaloricky připravit. Nákup netrvá dlouho, posledních pár kilometrů a jsme u cíle.

* GAS: Zde si dovolím jen malou vsuvku o cenové politice tamních supermarketů. Bylo až neuvěřitelné, jak nízko se ceny zde prodávaného zboží dostaly. Nejen že byly narozdíl od jiných obchodů ve Španělsku nižší, ale zdálo se mi, že tu bylo snad ještě levněji než u nás v ČR. Od toho se také odvíjelo množství potravin, které jsme nakoupili. Nebo tedy alespoň já.

Před námi je jen hranice a taky několikakilometrová fronta aut, které se chtějí evidentně na Gib dostat taky. To je nadělení, tady budeme trčet ještě o půlnoci. Naštěstí přijíždí nějaký nahatý skútrista a bez váhání se vrhá podle fronty kupředu, znamenitě využívaje každé skuliny. No když on, proč ne my? Velké motorky tu nejezdí, proto na nás z aut při našem prodírání se kupředu hledí povětšinou překvapené tváře, ale nikdo nedělá naschvály. Dokonce většinou uhýbají, aby bylo víc místa.
Nakonec prokličkujeme až k hranici a ejhle, tady EU neplatí, tady se opravdu kontroluje. Španěl nás má celkem na háku, ale anglický pohraniční bobík je zvědavější. Když ale uvidí pas a zjistí, z jaké jsme to vlastně dálky a jací jsme tvrdí cestovatelé, pouští nás velkoryse za čáru. Zastrkávám pas a servilně poděkuju, bohužel v rozrušení španělsky. Chlapík se pobaveně ušklíbne a povídá něco ve smyslu „Not now, you are in Gibraltar“ :-)
Ano, je to skutečně tak, jsme na Gibu. A první co nás čeká je ono profláknuté letiště, přes které se musí projet, protože prostě nešlo postavit nikde jinde. Hned za ním zajíždíme k pumpě a běžíme zpátky, protože policie začíná uzavírat cestu, takže zřejmě bude něco startovat. A taky že ano, nejdřív se odlepí od země nějaké středně veliké dopravní letadlo, ale pak máme extra kliku. U hangárů se pohybuje obří šedočerná hmota, na příjezdovou komunikaci najedou bílé zásahové policejní Land Rovery a po chvíli startuje vojenský speciál McDonnell Douglas C-17 Globemaster III. Teda to je něco, není to sice zrovna největší dopravní letadlo světa, ale tady působí dostatečně impozantně. Když ho po pár stech metrech utrhne pilot od země a začne těžce nabírat výšku, běhá člověku mráz po zádech z té podívané. Moc místa na start tu opravdu není, takže ze sebe čtyři motory Pratt & Whitney s mohutným řevem ždímou všechny dostupné kN tahu.
Jen co je kousek dál nad hladinou, policejní auta zmizí jak mávnutím kouzelného proutku, zátarasy také a běžný provoz na přístupové komunikaci může pokračovat. Netrvalo to snad ani čtvrt hodinky a nikoho (kromě nás) to ani nijak nevzrušilo.

Vrácíme se zpět do sedel a jedem se podívat do „vnitrozemí“. Město jako takové je těžce zahuštěné kolem mohutného strmě stoupajícího skaliska, na kterém se samozřejmě stavět nedá. Samotná skála má dva vrcholy, na jednom je meteorologická stanice, na druhém observatoř a ten vyšší vrchol má 425m/m. Celková rozloha výsostného území je 6km čtverečních a žije tu přibližně 30 000 obyvatel. Pokud někoho zajímá historie a další detaily, nechť se laskavě podívá třeba zde http://www.gibraltar.wz.cz, my se musíme ubytovat.
Dohodli jsme se, že zkusíme najít nějaké odlehlejší parkoviště ve „vyšších patrech“, kde přečkáme noc na divočáka a náležitě se pokocháme východem slunce. Je třeba ale ono parkoviště, nebo jiné příhodné místo, nejdřív najít.
Chvíli se bezradně motáme centrem, ale pak nás ukazatele navedou na strmě stoupající silničku k bývalým dělovým postavením. Jakmile vyjedeme jen kousek nad hladinu moře, musíme zastavit a jít se kochat. Podvečer tady na tom místě je úžasný, to se prostě nedá při nejlepší vůli popsat. Rovnou pod námi je starý přístav s nákladovými moly a suchými doky (v jednom právě trůní anglický tažný remorkér), nad námi prudce stoupající svah ozářeným měkkým zapadajícím sluncem a všude kolem zvláštní atmosféra místa, které jako by sem ani nepatřilo. Španělsko je suché, vyprahlé, prašné.. tady jsme najednou v jiném světě.

Nakonec se po uzounkých asfaltkách (každým okamžikem čekám placku zákazu vjezdu) vyšplháme až úplně nad město na jednu z křižovatek a celý záliv Algeciras včetně španělského pobřeží máme před sebou jako na dlani. Navíc už je relativně pozdě, takže v okolí není ani noha, turisti už paří v tavernách dole ve městě.

Přestože by se tu našla nějaká ta lavička i místo na odstavení motorek, tady se nám nocovat nechce. Zkoušíme to tedy ještě kousek výš a máme kliku. Nejdřív přijde parkoviště před nějakou zavřenou restaurací (tady taky nezůstaneme) pak zákaz vjezdu který ignorujeme, pár set metrů do kopce, drátěná vrata s proraženou dírou a za nimi… opuštěný betonový palpost pro námořní dalekonosné dělo. Dělo nikde, zbyly po něm jen kruhové kolejnice v zemi a není tu nikdo, jen stovky racků a my. Výhled je odtud skoro do tří světových stran, prostě ideální místo.

Běháme po betonovém opevnění tam a zpátky a nevíme, co fotit nebo filmovat dřív. Tedy kdyby nic, tak tahle chvíle za to trmácení přes půl Evropy stála. Tady je genius loci přímo fyzicky hmatatelný.
Jak dál a dál zapadá slunce, mění se světelné podmínky a atmosféra opravdu houstne. Dole pod námi se začíná rozsvěcovat město i lodě v rejdách čekající na vpuštění do přístavu. Na druhé straně úžiny jsou vidět světla Cuety a ještě dál obrovský žlutý oblak jemného saharského písku stoupajícího k obloze.

Slunce pomalu zapadá na druhé straně zálivu a GAS zoufale hledá něco čistě bílé barvy, aby mohl překalibrovat foťák na tohle speciální světlo. Jenže v okolí nic bílého není. GAS tedy běhá po ochozu opevnění, nakukuje do každého zákoutí, ale nikde nic a slunce pomalu mizí. Děsivý okamžik, GAS skoro kňučí napětím, nakonec ho ale osvítí spásný nápad, serve ze sebe motorkářský gatě a začne kalibrovat bílou podle vlastních podvlíkaček… smíchy jsme popadali z betonu jako kuželky, to se fakt nevidí každý den, aby si na konci Evropy drsný motorkář s kalhotama na půl žerdi fotil vercajk. :o)
Slunce konečně zapadlo, tma je stále větší, lodě hluboko pod námi září víc a víc. Taky podvečerní vítr se utišil a nebýt těch uřvaných racků, byl by tu božský klid.
Vrátili jsme se zpátky za bránu k mašinám, uvařili večeři, klábosili a relaxovali. Ještě několikrát nás to vytáhlo zpátky nahoru, abychom se znovu podívali na stále temnější cípek Afriky a zářící lodě ve vodě všude kolem nás. Nad hlavou neustále poletují řvoucí rackové, zřejmě jsme jim obsadili nocležiště a když tady nemůžou přistát, aspoň pořádně nahlas nadávají.
Hned vedle motorek které stojí na cestě, je rovná betonová plocha, zřejmě bývalá základová deska nějakého domku. Na té se rozhodneme přechrupnout, stany nemá cenu stavět, dnes (stejně jako jindy) pršet nebude. Ale šeredně se začalo ochlazovat, na teploty kolem 15°C nejsme poslední dobou moc zvyklí, takže je třeba vytáhnout aspoň spacáky.

První zahučel do dutých vláken GAS hned potom, co se ujistil, že vidí na Fijonu a ona na něj. Vzápětí po něm i Glider, takže jsem s Hynkem osiřeli a klábosíme dál, spát se nám ještě nechce. Kosa už je fakt pořádná, už je to i na bundy a čepice.
Dlouho po půlnoci se na plachtu vedle kluků natáhne i Hynek, mě se pořád ještě nechce vytahovat spacák a dokonce ani spát. Dnešní den byl dlouhý a jeho závěr prostě fantastický. Našel jsem si schůdky v závětří, opřel se o vyhřátý beton, poslouchal neúnavné racky a pozoroval klidnou hladinu moře. Poslední dva roky mi život dával co proto, ale tady jsem se s ním zase skoro srovnal. Plynoucí čas mě lehounce hladí po tváři a já čekám na rozednění, které přece jednou musí přijít …

Zpět na čtrnáctý den

Dále na den šesnáctý

Na hlavní stránku