Gibraltar (GBZ) – Ronda (E)
© GAS
125 km (4 986 km)
Přesně tak jak popsal včerejší večer Ranža, poznamenal večer na gibraltarské skále i mě, ale ještě asi tak v trojnásobně větší síle. Tu pohodu, kterou jsme tady včera prožili se mi do té doby nikdy nepodařilo zažít. Nicméně večer se mi spát chtělo opravdu jako prvnímu a tak jsem také kolem půlnoci usnul ve svém spacáku Husky. Probudilo mě až dalo by se říct „hitschokovské“ řvaní racků, které v té tmě znělo opravdu děsivě. Připadalo mi, že jsem spal snad jen hodinku, ale pohled na hodinky mi dal najevo, že jsem si zdříml více než hodinky 4. Teprve po tomto zjištění se rozhlížím okolo sebe po kamarádech, ale na betonové plošině jsem naprosto sám. Dokonce ani jejich spacáky tu nejsou. První myšlenka, která mě v této souvislosti napadla, byla plná blikajících policejních vozů a policistů s VUMLAMA ( vulkanizovaný učitel marxismu leninismu = obušek). Ale že by kamarády zatkli a mě si tady nevšimli? To asi ne. Druhá myšlenka byla také z těch nepříjemných, neboť mě napadlo, že se kluci už sbalili a odjeli. Zbrkle se tedy otáčím k místu, kde jsme parkovali stroje a s úlevou zjišťuji, že mašiny jsou na svých místech. Soukám se tedy z vyhřátého pelíšku, který pak cpu do kompresního obalu a společně s karimatkou to vše připevňuji k Fijonce, abych pak nezdržoval v okamžik odjezdu. Když bylo vše uděláno - když už bylo hotovo, vyrazil jsem rázným krokem ke zmíněnému pal postu, ze kterého byl včera tak krásný výhled.
V okamžik, kdy jsem spatřil zmrzlé a rozespalé kamarády, jak čekají na východ slunce mi spadl kamínek ze srdce. Přesto že nám Gliderova GPSka tvrdila, že má slunce už být dávno nad obzorem, byla kol dokola pouze šedivá tma. Jen východním směrem nad obzorem bylo vidět světlejší nebe než v jiných místech. Od mého probuzení však neuplynulo ani 30 minut a slunce začalo tam někde v dálce vycházet. Hledáčky našich digitálních fotoaparátů od té chvíle mířily pouze jedním směrem. Pokud včerejší západ slunce zamával s našimi emocemi, tak východ byl ještě umocněn na druhou.
Za stálých pokřiků všude poletujících racků se nám naskýtá úžasná podívaná na sluneční kotouč, rodící se z hladiny středozemního moře. Nádherný okamžik. Když už jsme měli od slz dojetí mokré kapesníky víc než bývá školní houba na tabuli, bylo na čase vyrazit. Naše další metry ovšem nevedou pryč z Gibu, ale naopak směrem nahoru k jeho vrcholkům. Zdejší obslužné silničky jsou široké tak maximálně na jedno osobní auto a to ještě tak maximálně na anglického MiniCopera. A aby toho nebylo málo, tak vracečky, které jsou tu jediný druhem zatáček bývají ostřejší než zaschlé chlupy na dámském přirození po nechtěné ejakulaci. V překladu to znamená, že jízda s našimi přeloženými stroji tu připomíná spíš slony tančící valčík, než jízdu zatáčkami. K tomu všemu je většina těchto uliček jednosměrných, což se nám jako na potvoru podaří zjistit vždy na jejich opačném konci, tedy tom, ze kterého se do nich vjet nesmí :o(.
Po chvilkovém bloudění přijíždíme k vyhlídkové terase tyčící se přímo nad runwayjí letiště, tedy na severním konci gibraltarské skály. Tato terasa tu není jen kvůli nádhernému výhledu, ale především kvůli blízkém vstupu do systémů chodeb a jeskyní, kterými je tato skála prošpikována. Dovnitř se ale tentokrát nechystáme, neboť je náš cíl jednoznačný. A to dostat se pokud možno až nahoru na vrchol skály, samozřejmě v sedlech našich ořů. Problém jsou ale ty jednosměrky! Po dostatečně dlouhé době na to vedoucí peletonu (tuším že to byl Ranža) hází bobek, a tak začínáme nabírat výškové metry v protisměru. Vím, nemá se to, ale vzhledem k tomu, že jsme tu za celou dobu pobytu neviděli snad jediné jedoucí auto, riskujeme tuto eventualitu.
Netrvalo to zase až tak dlouho a všichni se ocitáme na jednom z vrcholků zmíněné skály
*R. No, ehm, gibraltarská skála má dva vrcholky. Na jednom je observatoř a na druhém zřejmě radiolokátor. Ani na jeden se ovšem nedá dostat. Teda dostat možná ano, ale dolů by nás pak možná nesli v černých pytlích… v lepším případě v klepetech. My se dostali do nejvyššího bodu sedla mezi těmito vrcholky. Výš to prostě nejde.
Zde také zjišťujeme skutečnost, že cesta, kterou jsme sem přijeli je sice jednosměrná, ale zároveň jediná, která sem vede. Takže to vlastně ani jinak nešlo. To co spatřujeme zde nahoře se jen těžko popisuje. Ti z nás, co netrpí závratěmi stojí na hraně gibraltarské skály. Před námi je sráz dolů východním směrem a jen pár metrů za našimi zády se skála zase propadá na západní straně. Připadáme si tu jako bychom stáli na břitu nějaké obrovské dýky. S roztaženými pažemi si vychutnávám poryvy větru jako Leonardo di Caprio na Titanicu ještě procítěněji než tomu bylo před několika dny na Cabu da Roca. Člověk si tady nahoře díky úžasnému rozhledu připadá tak trochu jako Bůh. Ale jak říkám, jen tak trochu.
Abych nezapomněl, nejen krásným výhledem byl tento bod naší cesty významný, ale taky tím kvantem opic, které se rozhodně nestyděly. Bylo jich tu skutečně plno a s vyslovenou ochotou nám pózovaly před objektivy.
Mimochodem, víte jak jsem říkal, že sem přes uzoučké silničky těžko může vyjet větší auto než Mini, tak si představte, že úplně na konci asfaltu byla zaparkovaná X pětka od BMW. V ní si to rozdávali nějací mladí lidé. Jo jo. Ideální místo na romantické rande, jen je pro náš Čechy poněkud z ruky. Na vrcholu skály jsme se vydrželi kochat snad hodinu, ale nakonec jsme odtud vyrazit museli, neboť bychom tam jinak byli ještě teď. Naše další cesta vedla po hřebenové silničce na jižní konec skály, kde jsme se napojili na již známou trasu, po které jsme sem včera přijeli. Sklesali jsme až dolů do města, ve kterém si kluci mermo mocí potřebovali koupit suvenýr. Mě se moc nechtělo, jel bych dál, ale speciálně Hynek s Ranžou byli neoblomní. Parkujeme tedy u čerpací stanice BP a kluci se vydávají !PĚŠKY! hledat nějaký suvenýr. Já mezitím (jako obvykle) sedím na slunci ve vedru u mašin a mumlám si něco sprostých výrazů. Tuším, že to bylo na téma: No co všechno, že se mohu vykálet. :o)
Zhruba po půl hodině se kluci vrátili převážně z prázdnou a tak jsme nakonec asi všichni vzali zavděk samolepkou GBZ, která nám kdykoli dosvědčí, že jsme tu skutečně byli a že se nám to nezdálo.
Poslední cesta na Gibraltarském území vedla pod východní stranu skály na pobřeží, kde jsem uvažovali o koupeli ve středozemním moři. Bordel a poházené odpadky nám však tuto myšlenku rychle rozmluvily a nám nezbylo, než se s tímto poloostrůvkem rozloučit.
Přes letiště i přes celnici pronikáme jako Rumcajz skrz Manku a ocitáme se zpět na španělském území. Trasa skrze město San Roque je nám již známa, a tak relativně snadno nacházíme odbočku na silnici číslo 369 vedoucí ke městečku Ronda. Cesta se klikatí jako zmije jedovatá, zatáčka střídá zatáčku, když tu snad jen po 20km zastavujeme u pumpy. Nepotřebujeme však tankovat, ale Ranža, který celou noc nezamhouřil oka říká, že si musí odpočinout a napít něčeho studeného, jinak že usne. Prý si vůbec nepamatuje kudy jsme projeli, neboť za řídítky regulérně klimbá. Jak se říká, bezpečnost především, že? :o) Vedení se ujímá Hynek a po krátkém odpočinku míříme dál po silnici 369 k horám Sierra Bermeja. Pod jejich úpatím, když začínají skutečně pěkné vingly zastavujeme ve stínu kolem rostoucích stromů a svačíme. Kluci jsou skutečně unavení (naspali toho mnohem méně než já) a tak padá rozhodnutí, že dnes dojedeme do Rondy, kde se ubytujeme. Odtud mám další den v plánu pokračovat už sám směrem k domovu. Mám totiž narozdíl od kluků méně celkové dovolené než oni a tím že nyní ušetřím těch pár dnů, budu mít možnost vydat se koncem léta ještě alespoň na týden s partnerkou Lenkou na projížďku do hor.
Po svačině pokračujeme malebným, ale totálně vyprahlým pohořím k městu Ronda, které je od Gibu vzdáleno jen něco málo přes 100km. Tam se nám daří najít relativně útulný kemp, ve kterém si kupujeme dvě chatky s dvoulůžky. Po velice svižném zabydlení docházíme letos teprve potřetí do kempového bazénu zchladit naše upečená těla. Po několika hodinách strávených soutěžemi jako: kdo doplave na druhý břeh rychleji apod. se přesouváme do chatek, kde kluci odpadají do spravedlivého spánku a já trávím volný čas praní a sraním. Nikoli opačně! :o)
Na večer máme naplánovaný výlet do města, které rozděluje na dvě části ultra hluboká skalní rozsedlina. Její konce spojuje historický kamenný most, který se marně snaží vyfotit sousta turistů. Kluci si ale všímají pod mostem postaveného obydlí, ke kterému určitě vede nějaká cesta. Už nevím zda Glider nebo Ranža mě upozorňují na tento fakt a tak se vydávám na asi kilometrovou pouť, hledaje tu správnou uličku, vedoucí k vyhlídnutému místu. Procházím nejprve turisticky atraktivní čtvrtí, která se po několika stovkách metrů mění na hotové podsvětí. Všude plno čmouďáků (rozuměj opálených španělů v otrhaných hadrech), domy už nevypadaly tak honosně, ale spíš zanedbaně a celková atmosféra tamního místa působila už jako dóst depresivně. Pro dobrou fotku jsem ale ochoten udělat ledacos a tak klesám do údolí k zmíněnému stavení.
Na místě k mému zklamání zjišťuji, že jediné místo, ze kterého se dá most vyfotit je zahrada domu, která leží za domem a nedá se k ní z této cesty dostat. Ale nevzdávám to. Vyzbrojen úžasnou španělskou slovní zásobou obsahující dva druhy pozdravů a poděkování vstupuji na pozemek domu. U něj sedí na lavičce tři místňáci popíjející chlast jejichž oblečení připomínalo spíš pytel na brambory, než oblečení. Neváhám a ještě než překvapením stačili cokoliv říct, začal jsem jednou rukou mávat foťákem, mumlat něco ve smyslu foto, foto a druhou rukou ukazujíce na most. Zaskočen jsem byl ovšem já, výbornou znalostí světových jazyků jednoho z místňáků. Ten se mě anglicky a německy zeptal odkud jsem, na což jsem hrdě prohlásil, že z ČR domnívajíce se, že stejně nebudou vědět kde že ČR leží. Jenže z domorodce se vyklubal emigrant z Polska, který mi dobře rozuměl nejen německy, ale i česky. Říkal, že sem odjel hlavně za prací kvůli penězům, ale že se špatně rozvedl a bývalá ho o všechno připravila. Ale že mám zůstat, neboť alkoholu mají dost. Vzhledem k tomu, že na mě kluci čekali na mostě, nemohl jsem zůstat, takže jsem alespoň využil jejich zahrady k pořízení celkového snímku mostu a po srdečném loučení se vydal zpět k motorkám a ke klukům.
Ti si mezitím stihli nakoupit suvenýry v podobě triček s býky i jinými motivy. Poté jsme se vydali na krátkou projížďku městem, která nás vyplivla na náměstí, kde zrovna probíhala nějaká slavnost. Parkujeme mašiny u kraje silnice a jdeme si koupit nějakou dobrou zmrzku a nasát trochu místní atmosféry. Na náměstí je opravdu čilý ruch, kolem nás si to co chvíli profrčí skupina skútrů, čas od času i nějaký ten qouad a my jen pozorujeme místní domorodce při jejich křepčení. Zde zůstáváme až do setmění, po kterém se vydáváme už jen na krátkou cestu do kempu. Tam si už nic moc nepamatuji, protože jsem asi upadl do bezvědomí, které mi vydrželo až do rána.
