Espiche (P) – El Rocio (E)
© H
292 km (4 552 km)
Odpočinkový den je za náma a my se dnes musíme pohnout zadky o kousek dál. Ranžova noha, zdá se, že už nebude zlobit tak moc a Gas, vědom si toho, že domů to bude mít ode dneška už jenom blíž, vstává vesele naladěn. Má dokonce tak dobrou náladu, že si v rámci ranní rozcvičky dává par shybů na trámku na verandě, s čímž rezolutně nesouhlasí jedna z ozdobných dlaždic s číslem bungalovu přilepená k onomu trámku a na krokev střechy. V půlce praská a následně odpadává na zem, aby se rozprskla na ještě vetší počet nesložitelných součástí. Z hrdé chatky číslo 17 je tak rázem prvnička, tedy pardon, jednička. Skoro 2 dny to tu s náma bungalov přečká bez úhony a teď tohle! Navíc to jde vidět hned na první pohled, no doufejme, že si toho nikdo nevšimne.
Z bungalovu se máme vykýblovat do jedenácti, což se naštěstí povedlo, sjíždíme dolů k recepci a já a Ranža jdeme dovnitř vrátit klíče. Tam se ale dozvídáme, že máme ještě počkat až chatku zkontrolují. Jdeme ven za klukama a říkáme to Gasovi. Chvilku to vypadá že by se v něm krve nedořezal a když už to nějakou dobu trvá, začínáme vymýšlet konspirativní teorie ve smyslu že foukl vítr, dlažka spadla a ty střepy pak měly nožičky a odutíkaly se uklidit dobrých pět metrů daleko pod bungalov :o). Pucflek kempovy naštěstí ale nic neobjevil a sličná slečna recepční mi dává smutnýma očima pokyn, že jsme volní a můžeme zmizet.
Mizíme směrem na Lagos, tomu se ale mou navigační chybou vyhýbáme vééélkým obloukem a na původně zamyšlenou N125 se dostáváme až u městečka Odiaxere. N125ka nás vede východně, ale u města Lagoa odbočujeme k městu Silves. V plánu je podívat se na tamní maurský hrad, který je na vrcholku nad městem už hezkých pár století a je to největší hrad v provincii Algarve. V Silves vyjíždíme po úzkých dlážděných uličkách až skoro ke vstupní bráně do hradu, kde parkujeme ve stínu vzrostlých stromů. Gas už je zase uvařený a úplně bez nálady, protože jsme právě na jeho „cestě domů“ zbytečně zastavili. I přes to se ale svoluje k tomu, že zůstane hezky ve stínu a u motorek
*GAS: Ono ani tak nešlo o to že jsme zastavili na cestě domů. Ale návštěvy hradů a zámků opravdu nejsou mým šálkem kávy, ba ani jiného lahodného nápoje. Ale jak se holt říká, někdo má rád holky, jiný zase zříceniny...
My ostatní jdeme na obhlídku hradu. Jednou z jedenácti věží hradu se po zaplacení 1,25€ na osobu dostáváme dovnitř. Vyhlídková trasa vede po chodnících v hradbách podobně jako v Obidosu. Jenže tady jsou ty chodníky podstatně širší a taky podstatně níž nad zemí, takže absence zábradlí tu asi ani nikomu nevadí. Hrad, tedy v dnešní podobě už jenom strážní věže a jeho hradby, je z červeného pískovce, což zdálky z údolí vypadá jako by byl z pálených cihel. Ve skutečnosti je ale opravdu z pískovcových bloků. Vnitřní trakt hradu je pro návštěvníky v podstatě uzavřen. Na každých pár metrech tu probíhá archeologický průzkum a někde se již prozkoumané restauruje do původní podoby, takže na prý 60m hlubokou cisternu na pitnou vodu se podíváme jen shora.
Shora z hradeb je ale taky výborný výhled na městečko pod námi a daleko do kraje. Ne nadarmo byl Silves v maurských dobách hlavním správním městem celé provincie Algarve. S hradem ještě těsně sousedí exotická zahrada z jejíž útrob až na hradby doléhá skřek pávů, papoušků a jiných exotických vtáků.
Čas ale poposkočil asi o třičtvrtě hodinu a vracíme se zpátky k motorkám, kde na nás ve stínku čekají naše krásné stroje a nasraný Gas. Prý kde se kurva flákáme?
* GAS: Ono na vysvětlenou, čekat přes hodinu na stejném místě v tom vedru člověku na dobré náladě moc nepřidá, obzvláště, když kluci říkali, že tam budou tak půl hoďky.
Od této chvíle je to s ním v podstatě k nevydržení, on pospíchá domů, jenže my máme ještě dovolenou, což jsou dva docela zásadní názorové směry, které se těžko dávají dohromady k všeobecné spokojenosti. Navíc sám Gas ještě ani neví, kde se trhne, jestli na Gibu nebo až u Velety a tak neustále vyrušuje takřka na každé zastávce buď mně nebo Ranžu (protože často není poznat, kdo z nás vede a střídáme se v čele podle nálady i několikrát za den), kdy už tam asi tak budem, za jak dlouho budeme na Gibu nebo u Granady apod.? Chvílema už jen čekám kdy začne nafukovat bublinky jako Oslík ve Shrekovi.
* GAS: Jo, mít časově téměř neomezenou dovolenou, tak se na to asi dívám jako Hynek, ale pro člověka, který má roční dovolenou 20 dní, je každý z uspořených dnů volna vyvážen zlatem. Ale to zase třeba Hynek nechápal. Holt sytý hladovému nevěří.
Ještě ve stínu u hradu konzultujeme naši pozici s mapou a ze Silvesu se vydáváme jižně, abychom se napojili na bezplatný hlavní tah IC4 a následně na IP1, po kterých valíme na východ. V tažení na Španělsko nás ještě na chvíli zdrží Futura, která potřebuje nakrmit, což je trochu prekérka, protože na IP1čce ještě nějak nevyrostly benzinky a já s každým ujetým kilometrem cítím na zádech Gliderův nenávistný pohled. Nezbývá než z rychlostní silnice sjet a poohlédnout se po benzinu v okolí. Naštěstí si před jedním exitem všímám servisního střediska náklaďáků v kopci nedaleko od silnice u kterého je i pumpařský minipoutač a tak sjíždíme a zajíždíme k benzince, na které je naštěstí i jeden malý stojan s naturalem. Prý to bylo jen tak tak. No zítra si ty nervy s nedostatkem šťávy zopákneme, ale nepředbíhejme. Kilometry pod koly na IP1čce ubíhají velice rychle a tak chvílí po druhé odpolední přejíždíme hraniční řeku Rio Guadiana po vysutém mostě zavěšeném na dvou vysokých pilířích. Po celých šesti dnech jsme tedy zpátky ve Španělsku, akorát podstatně jižněji. Krajina se během pár kilometrů stává najednou jakási plošší a vyprahlejší.
Na prvním exitu za řekou sjíždíme z dálnice a zajíždíme do města Ayamonte, kde my, co jsme nechtěli tankovat drahý portugalský benzin, chceme natankovat a taky by bylo záhodno najít někde místo na polední chalku. Do vedení jde Ranža, má totiž nejmíň benzinu a tak bude mít i nejlepší čich na benzinky :o). Ale jak tak bloudíme městem, zajíždíme až k říčnímu nábřeží a u jednoho pěkného železobetonového mola, jako stvořeného ke troše odpočinku, parkujeme. Vytahujeme proviant a jdeme dopřát pár soust hladovým žaludkům. Z mola se kocháme krásným výhledem na řeku a na most v dáli, po kterém jsme do Španělska přijeli.
Po poledním odpočinku popojíždíme dál z města a kousek za ním Gas s Ranžou tankují, já ještě nějaký benál mám tak to nechám na později. Dál na východ k Huelvě to mastíme po okresce N431. Né však na dlouho. Při vjezdu do Lepe si Futura opět postavila hlavu a přestala nadobro spojkovat a to tak zásadně, že Glider při dojezdu k jedněm světlům téměř sestřelí Gase a zastavuje pomalu až mezi mnou a Ranžou, čímž jsme se vlastně dozvěděli, co že se děje.
Logickým výsledkem brzdného manévru bez vyspojkování je samozřejmě zdechlý motor, který ale nejde nahodit, protože baterka ho i přes zařazený neutrál prostě a jednoduše neroztočí, tak jako už mnohokrát :o(. Když padne zelená uklidíme se do vedlejší ulice a já s Gasem jdeme Gliderovi pomoct odtlačit Futuru z vcelku rušné křižovatky. Obhlížíme co se mohlo stát, nikde na hadicích není ani známky po uniku kapaliny a na spojkový váleček bohužel dohlédnout nejde, protože je důkladně schovaný někde hluboko pod kapotama. V nádržce je ale kapaliny dost a po chvilce posilování s páčkou začíná spojka zase fungovat. Jenže na jak dlouho?
Teď ještě tu potvoru italskou roztlačit. I když je zahřátá, nějak se ji nechce a než se konečně rozhodne, že už by to teda jako šlo, jsme o dvě ulice dál. Vracíme se s Gasem uřícení zpátky k našim mašinám, zapomněl jsem totiž dodat, že i dnes je obloha modrá, slunce pálí a i ve stínu je vedro jako svině.
Ranža s Gliderem se mezitím operativně domlouvají, že toho teďka ujedeme co nejvíce po dálnici, kde nebude potřeba tak často spojkovat. Za Cartayou najíždíme na A49ku po které objíždíme Huelvu. U San Juan del Purtó stavíme na dálniční benzince, kde znovu preventivně kontrolujeme Futuří spojku, osvěžujeme se a já tankuju. Na tripu mi svítí 513km od posledního tankování pod Lisabonem a benzin stojí 0,939€, což je né nepodstatný rozdíl 0,2€ oproti cenám v Portugalsku. Po dálnici pak upalujeme až k Bonares, odkud pokračujeme po A484 jihovýchodně k Almonte. Tam bereme kurz jižní na A483ku, která nás dovede až do cíle dnešního dne, městu duchů.
Městem duchů je El Rocio, poutní místo věřících západního světa. Kdysi dávno ve 13. století se tu totiž někomu zjevila pana Marie a na počest této události se zde přibližně od 17. století konají církevní svátky, na které se sjíždí tisíce křesťanů z celého světa. Na místě kde ke zjevení došlo, dnes stojí kostel a nevyasfaltované písečné ulice jsou lemovány desítkami domů s verandami různých náboženských bratrstev, především těch španělských. Rušno tu bývá ale jen na pár dnů asi dvakrát do roka. Po zbytek roku je město totálně vylidněné a potkáte tu maximálně pár místňáků, tak jednoho na 10 domků. My máme naštěstí kliku na období mezi svátky a tak když zajíždíme trošku hlouběji do města, což nás v tom velejemném písku baví jen pár stovek metrů, ocitáme se na jednom menším náměstí úplně sami. Kluci fotí prvních pár fotek ztichlého městečka bez života.
Jenže co teď? Jsou asi čtyři odpoledne a času na podrobnější prohlídku městečka máme dost, ale posouvat se, a to doslova, po městě v tom písku s našima naloženýma motorkama nebude zrovna to pravé ořechové. Zkusíme tedy místní kemp, který je hned u hlavní příjezdové silnice. Je sice asi kilometr daleko, ale to už když tak dojdem.
Opatrně se vracíme písečnými uličkami na vyasfaltovaný hlavní tah a popojíždíme ke kempu, kde s Ranžou čekáme na G&G backduo (pro Gase - hintenduo). Když už ale na příjezdovce ke kempu trčíme opravdu dlouho, Ranža se vrací aby zjistil v čem je problém. Náš soukromý tip byl na stávkující Futuru. Té jsme ale v tomto případě křivdili neprávem.
Gas se totiž s focením opozdil a jak nás, tedy spíš Glidera, chtěl dohnat, trochu víc za to v tom písku tahal, což se neobešlo bez následků. V trochu větší rychlosti mu jedna vyjetá kolej s jemnějším pískem „ukradla“ přední kolo a už se tam váleli oba. Když ke mně pak Gas z městečka dojíždí, zvuk vytáčeného motoru evidentně napovídá, že chudáčka Fionku trápí, jako by mohla za to, že není opravdovým dakarským speciálem s 21“ chlupatým předním kolem.
Naštěstí škody jsou minimální a takřka neviditelné. Dost toho pobral padací hříbek a šlic na kufru půjde rozleštit. Gas je ale vytočený do červeného a tak jdem do recepce kempu vyklimatizované tak na 10 stupňů vyjednávat pouze tři.
*GAS: Ale naštvaný jsem kupodivu nebyl ani tak kvůli tomu, že jsme si s mašinou lehli na bok. Jednalo se totiž spíše o kontrolované odložení a nemít naložená Fijona hodně přes tři metráky, možná bych jí udržel. Důvodem mého rozhořčení byl Glider. Pamatujete si ještě jak se v Andoře rozčiloval, když se ztratil? Že prý dostatečně nesleduju zrcátka a že jsem si nevšiml, když za mnou nejel. A hle! Tady se stalo úplně to samé, ale z jeho strany. Když jsem FJRo opřel o písek, ještě jsem před sebou viděl odjíždějícího Glidera s Futurou. Neváhal jsem a několikrát zatroubil, aby si mě všiml. Marně! Glíďa si spokojeně odbočil za roh a já zůstal na písčité ulici naprosto sám. Několikrát jsem se snažil naloženou Fijonu zvednout, ale nešlo to. A tak tam stojím vedle ležící motorky a čekám až pojede někdo kolem. To naštěstí netrvá až tak dlouho a po pár minutách u mě zastavuje domorodec v Jeepu a nabízí mi pomoc, kterou velice rád přijímám. Když stojí Fijonka zase na kolech, zkoumám škody a jsou naštěstí skutečné nulové.
Cena na jednoho ve stanu je ale nějakých 14€. Tož to se nám docela protahujou ksichty. Naštěstí na stěnách tu visí i plánky bungalovů, které tu mají a tak s paní recepční jeden domlouváme. Neuměla sice anglicky, ale nějak se nám povedlo domluvit rukama nohama jeden čtyřmužný bungalov s klimou za výtečných 60€ na noc. Kemp je to veliký, ale poněkud prázdný, což je podstatná výhoda. Taxy v období poutí lezou do závratných výšin. Cestičky po kempu jsou taky písčité, akorát že ten písek je zhutněný jílem, po čemž už se dá jezdit úplně v klidu. Bungalov má krytou terásku, koupelnu s hajzlíkem, jídelnu s malou kuchyňkou a dvě ložnice. Já s Ranžou vyfasováváme ložnici s manželskou postelí, Gas s Gliderem mají postele odděleně. V kempu nechybí ani bazén, a tak se rychle v bungalovu zabydlujeme a jdeme se koupat. Voda byla výborná. Gas v ní docela zásadně vychladl a tak se s ním dalo už i mluvit.
V bazénu se rochníme docela dlouho a odcházíme od něj až skoro poslední. V bungalovu si pak kuchtíme večeři, kterou zapíjíme portugalským pivkem. Glider ještě leze pod sukně Futuře, aby se pokusil odhalit odpolední disfunkci spojky, ale na nic nepřišel. Když už se slunce přiblíží k horizontu a přestává mít sílu, je ten pravý čas vyrazit do městečka, tentokrát ale pěšky.
Slunce už tolik nepálí, na všechno je víc času a tak se pokoušíme nasát zdejší ponurou atmosféru. Každý domek patří nějaké diecézi, což se dá vyčíst s nápisů nad vchodovými dveřmi nebo na verandách. Podle toho kolik bratrstvo investovalo, je to pak buď velký dům i s několika zvonicemi a nebo jen skromný domek o uliční šíři tak osmi metrů. Ulice jsou na sebe pravoúhlé a z některých míst to vypadá, že jim není konce a to se na okrajích městečka staví další a další domy. Do budoucna je tedy možné, že půlkilometrová proluka mezi kempem a prvními domky během pár let zmizí. Další zajímavosti městečka je vcelku neobvyklý vozový park. Na každých deset aut tu připadá 9 offroadů. Stroje s řídítkama jsou tu snad výlučně quady (co taky jiného v tom písku) ale offroady to tady prostě vedou na plné čáře.
Se setměním se vracíme do kempu a ještě chvíli pak zevlujeme na verandě, kde ztrestáváme poslední portugalská piva a průběžně se střídáme v koupelně. Spát pak jdeme ani nevím kdy. Jediné co vím ale jistě je, že jsem usnul spánkem spravedlivým, bo Ranžovo pochrupkávání, které má někdy takovou kadenci, že tím - jak sám říká - kolikrát budí i sám sebe, mě nevzbudilo ani náhodou.