ALPY 2000
Naše tábořiště v Hallstattu. Povšimněte si především toho nádherného vrásnění skalní stěny nad kempem. Dovede si představit, co to muselo bejt za fušku, to tam takhle vytesat? A to je v Alpách na každém kroku, ti rakušáci se snad nuděj, nebo co. Do téhle stěny šplhala vpravo lanovka, stejného typu jako je v Praze na Petřín, ovšem tak 10x vyšší. Původně jsme na ni chtěli jít, ale pak jsme se rozhodli, že nebudeme podporovat jejich megalomanské stavby. Dokonce jsme ji ani nevyfotili. Nicméně vraťme se zpátky na zem, dole v kempu se přece staví stany. Vzadu u živého plotu si připravují společné hnízdečko Kamil s Ivošem. Kamil totiž vychytrale nevzal svůj stan, čímž jednak ušetřil hmotnost zátěže na své Modré Síle a za druhé i vstupné do jednotlivých kempů. Ivošovi zřejmě plná tragika věci došla až někdy touto dobou…Nicméně, nakonec se tam, hoši, nějak srovnali. Před nimi staví stan Jindřich, resp. teprve přemýšlí, jestli ho má na svém ZZ-R vůbec zabalenej a zcela vpředu, ta hora trubek, plastů, skla, kůže, železa, gumy a barvy je Vůdcův Goldwing.
Řada našich strojů v kempu. Ta zlavá věc vpravo, s otevřenou tlamou, je nudící se Rambo, který bez problémů doskotačil těch 400 km z Prahy a tady obětavě vyvrhl neuvěřitelnou zásobu blbostí a zbytečností. Zcela vpravo vzadu, v kalhotech s lampasem, sám Velký Guru. Zřejmě zuby otvírá část své perfektně zabalené výbavy. Vzhledem k jeho věku a stavu chrupu mu držme palce, aby situaci zvládl bez ztráty květinky.
Pohled na naše stroje z jiného úhlu. Uprostřed obrázku Velký Guru, nesa tašku podle velikosti nejspíš s proviantem a všimněte si: drží se za hubu. Vpravo Ranža staví stan. Díky Rambovi si mohl dovolit i takové frajeřinky, jako vézt si s sebou specielní tričko na stavění stanu, sladěné se stanem barevně. Předvídavě staví stan poněkud bokem od zbytku výpravy, (ten velký stan vedle patřil nějakým cizím zoufalcům) protože zhodnotil situaci, zkušeným zrakem proměřil hrdla některých vyhlášených nočních pěvců a vyvodil naprosto správné závěry, že v jejich blízkosti se spát nedá.
Tak tohle už je další den. V Hallstattu se toho bohužel moc nenafotilo, protože většina výpravy se poměrně brutálně ožrala a na foťák si naštěstí nevzpomněla. Takže tohle je už ve čtvrtek, zastávka někde uprostřed lesů a hlubokých údolí, po cestě k Zell am See. Za povšimnutí stojí bokem zastavivší Velký Guru na Královně, který touto dobou zřejmě zvažoval, zda se od výpravy neoddělí a nevyhledá zubařskou pohotovost. Tady jsme ještě netušili, co nás čeká. Hallstatt bylo nádherné město, přilehlé kopce i jezero také, ale zatím ta cesta vypadala víceméně všedně. Prostě lesy, údolí, průzračné potoky, zatáčky, čistý vzduch, teplo, žádné mouchy, dokonalý asfalt, malý provoz, ohleduplní řidiči – no znáte to, normálka.
Urazili jsme asi 130 km a jsme pod alpskou silnici pojmenovanou sice Grossglogner Hoch Alpenstrasse, ale se samotným Grossgloknerem nemá mnoho společného, snad jedině to, že je na tento vrchol (3797m) z některých míst vidět. Naše skupinka projela právě mýtnicí, kde odevzdala do bezedných rakouských kapes po 230-ti šilincích za motorku a den a nyní se připravuje k namáhavému výstupu do sedla ve výšce 2500 metrů. Dlužno podotknout, že nyní jsme ve výšce přibližně 1000 metrů, od Zell am See jsme nastoupali asi 500 metrů a že to, co je vidět za skupinkou, skutečně není tapeta.
Pohled na mýtnici. V popředí Velký Guru na Královně, připraven v plné zbroji pokořit již poněkolikáté Grossgloknerstrasse. Pod helmou a brýlemi se tváří poněkud udivěně, protože takhle to tady ještě nezná. Je zvyklý na vodorovný déšť a teploty kolem deseti stupňů. Tropická vedra a jasná obloha v něm vzbuzují obavy, zda není na jiném místě, nebo jestli se mu to po včerejší pařbě nezdá.
Ehm, poněkud jsme poposkočili, nahoře na odbočce k Edelweiss spitze a na samotné vyhlídce ve výšce 2570 metrů nikdo nefotil. Smůla, ale jistě všichni uvěříte, že tam bylo poměrně pěkně. Tohle už je ve stoupání pod vrcholovým tunelem. Ranža s Ivanou na Majdaleně, obtěžkáni kufry a s věrným Rambem v těsném závěsu. Majdalena si do 15%-tního stoupání spokojeně odfukuje a míjí ohromného Golďase, jehož majitel a Vůdce výpravy v jedné osobě, dal pro tuto chvíli skupině rozchod a sám se kochá přírodou a výhledy mimo asfaltovou silnici.
A toto je jeden z těch výhledů, kterými se Vůdce kochal. Hohe Tauern Nationalpark a skotačící Míra nad alpskou propastí. Jistě chápete, že už jen pro tyto okamžiky stál výlet za to.
Jsme na druhé straně hor, na vyhlídce France Josefa, neboli na Franc Josefs Hohe. Skupinka poměrně pokojně debužíruje z dovezených zásob, obezřetně ovšem koutkem oka hlídaje Tesyka (na obrázku vlevo, s těmi ohromnými rameny), protože ten měl s sebou zásoby jídla na pět dní pouze ve třech padesátilitrových kufrech, což jak jistě pochopíte, vzbuzovalo u ostatních obavy, že by mu to nemuselo stačit. V popředí tedy žeroucí skupina flegmatických čechů a moravanů, v pozadí plošina vyhlídky plná kochajících se návštěvníků jiných, ještě ne tak dekadentních národností a ještě víc vzadu, ano je to on – alpský ledovec. Jak jsme se z informační tabule dozvěděli, v nejužším místě 200 metrů silný, do údolí neustále postupující blok takřka pravěkého ledu. Všimněte si hlubokého dojmu, jaký to na naši skupinu udělalo.
Kamil s Ranžou, konečně občerstveni, rozvážným krokem míří k zábradlí, aby se na ten div světa také podívali. Zatím jejich tváře září radostí a nadšením, o dalších pět minut později však již budou k ledovci otočeni zády a jejich pohledy budou mlsně kroužit po ženách cizích národností. Ještě později je přestane bavit i tohle a znuděně se odeberou vyzkoušet místní toalety, aby ve finále prokecali v sedě na obrubníku celé tři hodiny zbývající do konce zastávky.
Semik, opřený o ono zábradlí, nad hlubinou údolí, s modrým nebem nad hlavou a s ledovcem v pozadí. Ta budova pod zábradlím je horní stanice lanovky od spodní části ledovce, kam se dá dojít po nekonečných schodech ve svahu. Spodní stanice z tohoto místa není vidět, což mělo poměrně neblahý vliv na rozhodování samotného Vůdce Edy, zda do údolí sestoupí, nebo nesestoupí.
Prakticky ten samý pohled, tentokrát bez Semika, ovšem se špicí Grossglokneru zcela vlevo. Dalekohledem (jenž se skrýval po většinu cesty v útrobách Ramba) byly na vrcholu vidět stopy po lyžování a dokonce nějaká skupinka odvážlivců, kteří pěšky šlapali sněhovou plání vzhůru.
Tady jsou ty strašlivé schody pravdy. Schody do údolí, ke spodnímu konci ledovce. Většina lidí je absolvuje pouze cestou směrem dolů a i tak je to dost vyčerpávající. Většina lidí jezdí nahoru lanovkou. Většina lidí je relativně normální. Menšina lidí ovšem vyšlape schody i nahoru. V naší expedici se našli hned dva borci. Prerie a Jindřich. Prerie dorazila nahoru první a mluvila souvisle. Jindřich dorazil až za ní a vypadal, že měl jet spíš lanovkou. Všimněte si konce ledovce, z jehož spodní části teče ledovcová řeka, špinavá jako nejmenovaný konferenčník na klubových akcích. Řeka plní bahnem a naplaveninami o něco níže položenou přehradu, kde naplaveniny stále odčerpává sací bagr, aby se nedostaly až do údolí a nezanesly tam rakušákům zahrádky a předzahrádky.
