Prolog
© Ranjibar
Praha
Říká se, že osud je jako kyvadlo, někdy dole, někdy nahoře. V tom mém se asi něco zadřelo, takže zahučelo proklatě nízko a navíc se mu tam zalíbilo. Nemá cenu popisovat, co všechno negativního předcházelo téhle dovolené, ale opravdu jsem ji potřeboval jako sůl. Původní představa byla taková, že prostě pojedu sám na měsíc do Španělska, budu se tam courat kam mě kola a oči zavedou, pozorovat obláčky, večer popíjet vínko a případně se tam v klidu oběsím na olivovníku. Ani nevím kdy a jak k tomu došlo, ale první část svých představ o dovolené jsem vylíčil Hynkovi, který prohlásil, že by rád jel se mnou, že má spoustu nastřádaného volna a takhle jezdit by se mu taky líbilo. Samota ve dvou je přeci jen snesitelnější, tak jsem samozřejmě rád souhlasil a začali jsme nezávazně plánovat. A do cesty jsme zahrnuli i Portugalsko.
Vzápětí překvapil chutí se přidat i Glider, jehož odjezdu pár dní po očekávaném narození prvního syna se skoro nechtělo uvěřit. Je to ale tvrdý chlap, takže prohlásil, že pro dítě je důležitá ze začátku především matka a tu už přece zajistil, tedy může klidně jet. No a protože neštěstí nechodí nikdy samo, ve finále se i GASovi podařilo přesvědčit šéfa, že i když bude jeden ze dvou zaměstnanců chybět celý měsíc, firma možná ani nezkrachuje. Navíc se dokonce rozhodl vyrazit bez partnerky, což zakládalo určité obavy ve zdárný průběh takové nezvyklé akce. Tak dlouho bez ženské se naše sexuální mlátička ocitla zřejmě naposledy před pubertou, kdy ještě bublala na volnoběh, teď po záběhu to bude jistě náročné pro všechny zúčastněné. Holt se musíme vybavit zásobou bromu, který mu budeme nenápadně pašovat do všeho co pozře nebo vypije.
Ale ne, jsem opravdu rád, že chtěli jet kluci taky, však už se nějaký pátek známe a bez přátel by bylo na světě smutno.
Od samého začátku jsem plánoval jet na Bolsovi, tedy cestovatelsky vyzkoušeném ST 1100, přestože už dva roky stál odstrojený a napůl rozbitý v garáži. Slíbil jsem mu to a zasloužil si to stejně jako já. Takže jsem sháněl náhradní díly a zatímco doktoři dávali dohromady mě, postupně jsem přiváděl k životu i jeho. Byl jsem ale podstatně klidnější, když jsem koupil prakticky nového Caponorda Rally Raida, pojmenoval ho Al Capone a přidělil mu čestnou funkci náhradníka. Pokud by se na to Bols přeci jenom necítil, existovala alespoň alternativa.
Bohužel já žádného náhradníka neměl a tak se mohlo stát, že jsem se pár dní před plánovaným odjezdem dozvěděl, že mé místo zůstane prázdné, protože musím na další lékařský zákrok. Desátá operace během dvou let už ani nepřekvapila, cítil bych se bez těch skalpelů a jehel skoro nesvůj. Ono je to nakonec pěkné, když se doktoři o člověka tak pečlivě starají, bohužel tím ty pobyty v nemocnici jaksi ztrácí punc exkluzivity a dostavuje se nudný stereotyp. Takže s celou dovolenou jsem se v tichosti rozloučil a odkráčel vyžrat si další porci své trpké polívčičky.
Naštěstí kluci se projevili opravdu jako kamarádi a nějakým zázrakem se jim všem zadařilo posunout to dlouhé volno o dva týdny. Což by mi mělo stačit na zmátožení a nakonec snad přeci jen pojedu taky. Je třeba jim na tomto místě fakt poděkovat.
Takže jsem si to celkem úspěšně odbyl a snažím se dostat znovu aspoň do náznaku kondice. Je tedy pravda, že jsem doktory kapku překvapil, když jsem na vytažení stehů přijel na Alovi, ale tolik času na rekonvalescenci přeci jenom nemám, abych si mohl dovolit s ním mrhat. Prostě na Alovi to bylo rychlejší.
Ještě jsem cvičně jednou rozložil a složil Bolsovy kapoty, protože po seřízení ve značkovém servisu vykazoval prostatické olejnaté problémy, takže jsem musel odhalit, kde soudruzi z NDR udělali chybu. Našel jsem jakýsi asi montážní otvor na zadní straně pravé hlavy, ze kterého unikal po kapkách olej. Špičkově školení odborníci zapomněli zřejmě vrátit záslepku, tedy jsem kreativně aplikoval malý gumový špuntík, který jsem doma našel. Snad to tu cestu vydrží, ne nějaké rozčilování a vyhrožování po servisech už nebyl čas ani chuť.
S Gliderem jsme v potu tváře a za nezměrného duševního úsilí vytvořili držák na žerď národní vlaječky, kteroužto (tu žerď) pro mě vyrobili specialisté na ortopedické pomůcky a kterou jsem rok nosil frajersky zasunutou ve stehenní kosti. Taková věc se jen tak nevyhazuje, proto v nové funkci pojede s námi aby mi připomínala, že jezdit se má s rozumem, jinak to pak dost bolí.
A jelikož cesta bude dlouhá a možná i horká, nechal jsem do obou pneumatik nafoukat dusík, který by měl jejich životnost snad trochu prodloužit. Uvidíme k čemu to bude.
Takže Bols je snad konečně ready to order a do odjezdu zbývá jen pár dní. Ještě nakoupit poslední hlouposti, zabalit, rozloučit se a můžeme vyrazit. Snad to teď už vyjde. Další text plánujeme formou průběžného záznamu do Hynkova noťasu, tedy doufejme, že nám naše předsevzetí vydrží a něco smysluplného cestou vypotíme. Žádné dalekosáhle plány s trasou nemáme, je určena jen rámcově. Jasno máme víceméně jen v tom, kde bychom měli koncem každého týdne přibližně být a že budou postupně asi čtyři odpočinkové dny na vydechnutí a vstřebání prožitého.
No a to je teď asi všechno. Doufám, že příští řádky napíšu už na cestě.
Ech, doufat je v mém životě málo, takže musím ještě něco málo přidat. Předchozí text jsem psal týden před odjezdem v sobotu a v neděli jsem vyrazil na výlet. Na motorce bohopytelně. A hned při průjezdu první křižovatkou mě tak vyděsila sanitka, že jsem se automaticky jen dotkl brzd, přesto to pitomou shodou okolnosti stačilo na ulehnutí v náklonu. Což by nebyla zas taková katastrofa, ne že bych takhle padal denně, ale prostě byl to jen takový pitomý pád v celkem malé rychlosti. Až na to, že mě překvapený a nasraný Al přimáčkl nohu plnou vahou k zemi. Bolelo to tedy přímo úžasně a nejdřív jsem si myslel, že to je prostě zlomené. To se naštěstí na rentgenu nepotvrdilo, ale i tak už druhý den levá noha od kotníku dolů přešla kompletně na tmavě modrou až fialovou barvu. Celý týden jsem statečně pajdal do práce a domů, příprava na cestu se díky tomu minimalizovala, ale odpískat jsem si to už netroufl. Přestože to pořád bolí jak sedm sviní, pokud jenom sedím, dá se to vydržet, dokonce i ta natlučená žebra.
Takže zítra jedem. Určitě.
Prolog
© GAS
Jablonec
Tyjo, ležím v posteli, na nohách mi leží notebook a píšu tyhle řádky. V krku mi řádí solidní angína a všechno je jinak, než jsme s chlapama plánovali, ale tak už to většinou bývá. Člověk plánuje a bůh mění….
Všechno to začalo už někdy zjara.
S kamarádem Hynkem jsme plánovali, kam letos vyrazit na dovolenou. Jelikož jsme motorkáři srdcem i duší, jednalo se samozřejmě o nějakou cestu na mašinách. Loni jsme si užívali skvělých zatáček v Savojských Alpách a Francouzkou riviéru, jenže kam vyrazit letos?
Se zajímavým nápadem přišel Ranža, náš společný dlouholetý bratr ve zbrani, tedy v motorkářském světě. Ten nadhodil myšlenku projet si Španělsko včetně Sierry Nevady a pokračovat Portugalskem k nejzápadnějšímu výběžku Evropy, nebo naopak podle počasí.
Znělo to velice lákavě, bohužel to však chtělo trochu víc dovolené, než jsem měl od svého nadřízeného slíbeno. Časový rozvrh totiž zněl vzít si dovču na celý, celičký měsíc!
Když se o téhle teorii dozvěděl i Glider, další kamarád ze světa řidítek, bylo prakticky rozhodnuto, že jede s námi. Hynek, Ranža i Glider dovolenou na měsíc dostali, ale co já? Rozhodl jsem se dát zaměstnavateli nůž na krk a buď dovolenou dostat, nebo si udělat volno změnou zaměstnání. Samolibě můžu prohlásit, že patřím mezi ty důležité a nepostradatelné zaměstnance firmy, a tak jednatel kapituloval a volno na celý měsíc mi přislíbil.
Termín odjezdu byl již dva měsíce předem pevně stanoven na 28.5. 2005.
Nutno dodat, že tentokrát se výjimečně jedná o čistě chlapskou jízdu! Moje i Hynkova partnerka neměly zájem trávit celý měsíc v sedle mašiny, Ranža o svoje děvče nedávno přišel díky souhře nešťastných událostí a Gliderova partnerka měla těsně před naším odjezdem rodit. Celé to zde uvádím hlavně proto, že se nejedná o nějakou výpravu čtyřprocenťáků, ale o výlet čtyř alfasamců dychtících po dobrodružstvích a dálkách vonících neznámem!
Zhruba dva týdny před odjezdem se stalo několik podstatných věcí. Tou hlavní byly nečekané zdravotní problémy Ranži, kterýžto nedávno absolvoval celkem složitou operaci. Rozhodli jsme se tedy odjezd na dovolenou odložit na 11.6., než se kamarádovi trochu zlepší zdravotní stav, což se mi docela hodilo neboť mě se „pro změnu“ podařilo chytit angínu, kterou do firmy zákeřně přitáhl můj šéf za účelem zhatit mi dovolenou.
Nicméně jsem i přes to vše připravoval svojí mašinu Yamahu FJR 1300, které intimně říkám FIJONA na cestu. Přezul jsem pneumatiky, do zadní dokonce nechal nahustit dusík, aby se nezahřívala a samozřejmě jsem nakoupil neuvěřitelnou kupici věcí na cestu. Tedy spíš než věcí, tak jídla a než že jsem nakoupil, tak spíš nakoupila moje partnerka Lenka. Pokud vím, tak třeba Hynek má v plánu si jídlo kupovat cestou, ale já jsem příznivcem syslení zásob a chci mít při cestě jistotu, že nezemřu hlady.
Než jsem dopsal těchto pár řádků uběhl celý týden a já se z nemoci dokázal celkem slušně vylízat.
Díky za vše Lenko!
Vše mám již takříkajíc připraveno na cestu. O to méně mi teď utíká čas.
Shodli jsme se na tom i s Hynkem, že tím jak se na dovolenou těšíme, vše plyne nějak pomaleji. Jindy než si člověk stačí zapnout poklopec je týden v trapu a nyní by si mohl prsty o zip ušoupat a uplyne sotva jedna minuta.
Ach jóóóó, já už bych jel!
V pátek 11.6. máme všichni sraz u Ranži v Praze, kde přespíme a v sobotu brzy ráno vyrazíme na etapu Praha – St. Etienne což činí nějakých břitkých 1300km během jednoho dne!
Prolog k Portugalsko-Španělské dovolené
© Hynek
Brno
Všechno to mělo začít včera, srazit jsme se měli u Ranži a vyrazit jsme měli brzo ráno. Dnes touto dobou jsme už měli všici sedět na zahrádce u pivka někde na promenádě nedaleko spálně hotelu F1 v St. Etienne. Leč sedím včil doma, a krmím počítač těmahle kydama, které si stejně nikdo nepřečte, ale co kdyby.
Naštěstí se nic nerušilo úplně, s odjezdem se šiblo o dva týdny a já držím Ranžovi palce, ať může jet s náma. Maje tudíž hovno co na prácu, zrobil sem si dneska takovou malou generálku nebo spíše přípravku na Portugalsko ale především Španělsko, bylo vedro jako svině, od 28mi do 30ti ve stínu, slunko jelo na plné kule, ale STXo fakčilo perfektně a termoregulační funkce mého organismu též, ani bundu sem nesundával a potil sem se jen na palici a na koulích. O haksnách ale radši nemluvím, to STXo na ně fakt hicuje, ale není to žádna katastrofa. Projeli jsme si s Oldou Bílé Karpaty. Olda má funglovku CéBé drajcénhundrét, tož pomalu a jistě zajíždí na pyrenejský poloostrov s náma ale nejede, říkal něco o nutných investicích do manželky, nebo do motorky? Už přesně nevím 
. V prdelích máme za dnešek 420km a STXo zase žere nějak málo, snad mu to vydrží, ceny benálu nevylezly jen u nás 
.
Co se příprav týká, olej s filtrem, svíčky a preventivně i baterku sem měnil před pár týdny. Závěrečné přípravy sem ale poněkud poposunul. Sada gum (funglovky BT020) a Ultraseal zatím čekají ve sklepě, brzdové desky na předek taky, ale příští týden se na to vrhnu, navíc mi dorazila i Extenda Fenda, takže zas budu vrtat do těch drahých plastů na STXu. Nedávno sem přidělával spoiler s brzdovým světlem na víko topcasu, celý ten topcase stojí štangli zlata a vrtat do něj díry je docela o nervy a teď mně to čeká ještě u předního blatníku, na druhou stranu, nebudu muset vybírat rozšmelcované jihošpanělské hady z chladiče. V podstatě se ale připravovalo už v zimě, koupil sem si mapvak, který lze vyexpandovat na tankvak (pro mě zbytečnost), jelikož byl ale magnetický, vypáral sem z něj magnety a Lada mi jej vybavila úchyty pro chycení na Bagstera. Po delším zvažování sem se výjimečně rozhodl, že se této dovolené zúčastní i topcase, sice to bude vypadat trapně – doposud sem si vždy při sólo jízdě vystačil s bočními kufry – zase to ale bude mít pár výhod, potáhnu s sebou totiž noťas, hlavně kvůli zálohování fotek z digitálních foťáků, ale taky se na něm nejspíše bude psát on-line-cestopis a tak se může v klidu během jízdy dobíjet z palubní sítě ze zásuvky, kterou jsem dotáhl pod sedlo a zajistil 15A pojistkou, protože ten zdroj si může cucat až skoro 100W. Jinak bude topcase skoro prázdný a připraven pro odložení helmy a bundy nebo nákupu. Pak přišlo ale dilema největší, jakou záznamovou techniku vzít s sebou? Můj stařičký 1,3Mpix foťák už se hodí snad jen jako těžítko, takže bylo potřeba pořídit něco novějšího, ale vzhledem k tomu, že digitální foťáky už s sebou táhnou všichni ostatní, padlo mé rozhodnutí na digikameru, pro kterou, snad ještě do dovolené, stačím otestovat stativ na nádrž, ten se ale v tuto chvíli ještě vyrábí.
Víc už snad nemám co říct, jen teď chvilku počkáme a za 14 dní vyrážíme. Už se kurňa těším jak ježek na jablíčko .
Nápad vydat se k nejzápadnějšímu výběžku Evropy není nijak nový. Kdysi dávno, před mnoha a mnoha lety (asi deseti), jsem dokonce už za tímto cílem vyrazil – leč nevyšlo to a tak, když před zhruba dvěma lety přišel Ranža s nápadem jet do Portugalska, byl jsem nadšen a skotačil jak jarní kůzle (nutno odmyslet mou lehkou nadváhu, která dodává kůzlecímu skotačení lehce selecí nádech).
Jenže zatímco já metal kozelce radostné, Ranža metal kozelce přes nenadále odbočující auto – řečeno slovy protokolů, stal se účastníkem dopravní nehody, řečeno slovy lidu – nabil si při bouračce hubu. Bohužel, rekonvalescence zabrala více času než se na první pohled zdálo, příští rok se vyskytly další komplikace a tak se vydáváme na cestu až nyní, Léta Páně 2005.
Původně tedy měla mít výprava pouze tři členy – Ranžu, Hynka a Gase, ale nakonec se mi podařilo se k nim vetřít bez obětí v podobě jakýchkoliv ústupků či služeb, čili nebudu muset chlapcům vařit, mejt ešusy, balit stany, kupovat benzín a ve chvílích sexuálního absťáku sloužit coby věrná družka.
Cesta by měla trvat měsíc, v plánu je devět tisíc najetých kilometrů, návštěva všech význačných pamětihodností či atrakcí a hlavně si pořádně zajezdit. Já mám ještě jeden soukromý, nicméně závažný cíl a sice dovézt zpět (nejlépe po vlastní ose) svůj stroj – Aprilii RST 1000 Futuru, jelikož na rozdíl od ostatních, praktických kolegů, sedlajících Hondy či Yamahu, jsem vsadil na neotřelou krásu Italky, jejíž příjmení rozhodně není Spolehlivá.
No, uvidíme, držte nám palce – vyrážíme.