Praha (CZ) - Besancon (F)
© Ranjibar
840 km
Tak je to tady. Kluci přijeli včera večer všichni ke mně, abychom mohli ráno odstartovat na první a nejdelší etapu. GAS dorazil jako první a měl tedy tu čest oholit mi hlavu na 3mm, takže teď vypadám jak připlešlý chovanec ústavu pro duševně choré a tělesně postižené kreatury, jež společnost nechává milosrdně zatím naživu. Ale pod helmu to bude pohodlné :-).
Krátce jsme prodiskutovali v hospodě naproti náš společný příští měsíc života a odebrali se do pelechů, abychom ve čtyři ráno vstali, v rámci možností se vzpamatovali a kolem páté vyrazili.
Počasí nám přeje fest, je zima jak v Čeljabinsku na nádraží a dokonce to vypadá na déšť. Nejsme nijak nalehko, přeci jen nás čekají v průběhu dovolené Pyreneje, ale echt zimní výbavu skutečně netáhneme. Začínám revidovat rozhodnutí nechat se ostříhat, teď bych uvítal deku třeba do půlky zad a vyhřívané hefty jedou na plný výkon.
Po dotankování v Plzni a bezproblémovém překonání hranic následují úmorné a proklatě studené kilometry německých dálnic. Začíná být jasné, že den skutečně bude nezapomenutelný. Postupně přicházejí ke slovu všechny teplejší věci, takže vypadáme jak výprava za polárním kruhem a dokonce se dočkáme i toho deště. Naštěstí ten netrvá dlouho, ale teplota klesá až na 8 stupňů, místama dokonce na 6, úžasné.
GAS (který dnešní etapu vede) na každé zastávce zálibně obchází svoji Fijonu, pohledem laská její křivky a pak většinou prohlásí, že skutečně nechápe bláboly z testů, kde FJR 1300 opakovaně vychází jako rozhicovaná běhna mučící svého majitele návalem vedra do intimních partií organismu. On si pro sebe dokonalejší mašinu ani nedovede představit.
No nevím, řekl bych, že v jižním Španělsku zřejmě nebude stále teplota těsně nad nulou, ale co, mašina je to jeho a třeba má pravdu.
Je třeba drtit dál, dneska je to daleko, takže kdo musí, tak do nepromoků, ostatní jen lépe zapnou bundy nebo přitlačí kolena k motorce. Jedeme po E50 kolem Norimberku na Heilbronn a pak dál po E35 kolem Karlsruhe a podél francouzských hranic až k Mulhouse, kde se konečně do té Francie i dostáváme. Dokonce čím víc jsme na jih, tím je tepleji, takže hraniční Rýn překonáváme už ve vyloženě spokojené náladě.
Za hranicemi hned stavíme na parkovišti a libujeme si, jak krásně nám to dneska odsejpá. Původně jsme chtěli dojet jen kamsi k St.Etienne, ale jak to tak vypadá, dojedeme až za Le Puy, vždyť je teprve po poledni a už za sebou máme v pohodě celé Německo.
Ze stavby vzdušných zámků mě vytrhuje GASovo konstatování, že mám celý pravý bok na ST přímo zalitý olejem. S hrůzou zjišťuju, že z motoru teče olej dál, že ta oprava špuntíkem doma zřejmě nevydržela. Po dálniční etapě je olej opravdu všude a bylo jen veliké štěstí, že se nedostal až na zadní pneumatiku. To by nebylo jen k nasrání, to by bylo přímo o držku.
Každopádně, nálada je rázem na bodu mrazu a řešíme, co dál. Tady za hranicemi na parkovišti se nemá cenu pouštět do nějakého odstrojování kapot, rozhodujeme se tedy, že popojedeme někam k pumpě nebo prostě na vhodnější místo a zkusíme do té zatracené díry nacpat něco echtovnějšího.
Objedeme tedy Mulhouse, zastavujeme na jakési odpočívce u cesty s lavičkou i stolečkem a pouštíme se do svlékání Bolse. Z celého srdce tuhle činnost nenávidim, za posledních pár měsíců jsem to prováděl tolikrát, že se mi dělá špatně i teď, když si na to jen vzpomenu. Musí se totiž sundat skoro všechno, aby se člověk dostal z boku k motoru. Prostě pakárna, nechutná pakárna.
Nakonec je ale olejem zlitý motor na světle, ještě pár svorek, odpadává i box přepadu z motoru a inkriminovaná dírka je před námi. A v ní napevno a důkladně usazený špuntík…. Kurva drát, ono to teče jinudy….
Telefonicky jsme kontaktovali i Polyho, který by měl mít doma jedno ST rozebrané, ale přestože se snažil pomoct, nebylo to k ničemu dobré. Tedy kromě toho, že to okamžitě všude vyžvanil.
No, nebudu to natahovat. Nakonec se nám podařilo zjistit, že netěsní víko ventilového rozvodu a olej se dostává do šachet svíček, odkud unikal původně ven kanálkem pro odvod případné dešťové vody, který jsem ovšem zacpal tím gumovým špuntíkem. Totiž ta dírka, která vypadala jako že jí chybí záslepka, to bylo vyústění onoho kanálku.
A když teď nemohl olej ven tudy, postupně naplnil šachty svíček na pravé hlavě až po okraj. Když jsem vytáhl první koncovku a podíval se dovnitř, málem to se mnou švihlo.
Pokusili jsme se alespoň podložit šrouby držící víko, aby bylo těsnění víc přimáčknuté, ale ani to nezabralo, šachty svíček se vesele plnily dál.
Rezultát tedy zněl, sehnat někde tekuté těsnění, popojet do nějakého blízkého kempu a tam to opravit. Vysokoteplotní silikon v tubě se nám podařilo koupit hned v Belfortu, přes který jsme jeli směr Besancon, kam jsme operativně přesunuli dnešní nocleh.
Cesta údolím řeky Doubs je velice malebná a GAS mastil k Besanconu jak tažný pták na zimoviště, protože trasu i kemp znal, vyzkoušeli to tu s Hynkem už minule. Ale já si to moc neužíval, takhle jsem si tu dovolenou fakt nepředstavoval. Noha mě po tom tancování kolem opravy bolela přímo úžasně (a to ještě většinu práce za mě udělali kluci), Bols byl od oleje zmazaný jak předák ropné plošiny a z představy, že ho v kempu opět musím odstrojit a nastrojit se mi dělalo fyzicky špatně. A aby toho nebylo málo, jak tak cestou pořád pozoruju motorku, zjistil jsem, že z ní na zastávkách teče chladící kapalina. Z přepadu expanzní nádobky. A motor se začíná pomalu ale jistě přehřívat. Paráda, prostě paráda.
Konečně jsme u kempu, kluci jdou do recepce vyřídit formality a ve finále to vychází přibližně na 4€ za jednoho. Je tedy fakt, že mě jaksi zapomněli přiznat, protože jsem zůstal u motorek a jazyková bariéra jim nedovolovala pouštět se do takových detailů, jako je vysvětlování, že venku je ještě někdo :-)
