 |
AKCE! MKF INFO |
Popis akce ROUTE66 (27.-28. října) 1999 od Ranži:
Celou tuhle akci spískal vlastně Filip, protože se mu zachtělo popařit v Route 66 vzhledem k nenadále pěknému počasí a jednomu dni volna na vyspání. A taky proto, že jsme se chtěli podívat, jak to vypadá na letišti s možností zimního provozu, tedy zjistit, jestli se tam dá chlapsky zapařit v hangáru třebas při -30 stupních. Takže jsme si vlastně zopakovali akci z 2.10. jenže tentokrát naruby, popařit a přespat se jelo do Route 66 a na letiště to bylo jenom na kukačku. Nejdříve se mu podařilo přemluvit jenom mě a to ještě jen dva dny před akcí, protože to slunce venku za oknem vyloženě mávalo helmou v ruce a začínalo to vypadat, že nevyslyšet Fíkovo voláni by byla stejná blbost, jako neodpovědět na milostný dopis Pamele Andersen. Ovšem během těch posledních dvou dnů se přidalo poměrně dost lidi, kteří zřejmě měli podobný pocit, takže ze soukromé akce se rázem stala akce skupinová a kdyby přijeli opravdu všichni, kdo o tom uvažovali, nebál bych se slova masová. Tolik tedy na úvod pro ty, kteří všechno plánují na měsíce dopředu. Stačí dva dny a neštěstí je na světě.....
Sraz byl stanoven z pietních důvodů v Kostelci na náměstí, před tou samou hospodou jako před měsícem. Tentokrát na šestou hodinu odpolední, protože se jelo po práci. Protlačit se podvečerní Prahou před “dlouhým veekendem” byla opravdu strašlivá fuška. Normálně jsem velice slušný a přívětivý motorkář, tentokrát jsem spěchal, protože jako na potvoru, na poslední chvíli se toho sešlo nějak moc. Takže normálně projíždím mezi dvěma kolonami aut před křižovatkou jemně a když jsou dvě auta tak blízko, že se tam nevejdu, tak čekám, až se pohnou a pustí mě. Tentokrát to nešlo - Praha byla ucpaná komplet a já vyrážel ve 3/4 na 6 z Řep. Dorazil jsem do Kostelce ve 1/4 na 7, zpocený až za ušima, s pár kapkami krve v adrenalinu, ale na BC800 jsem měl průměrnou rychlost 60km/h. V Kostelci už čekala malá skupinka, všechny slečny zúčastněné na motokonferenci, tedy jmenovitě obě naše Markétky, jedna s bráchou Michalem a druhá se svým přítelem Tomem. Naštěstí pro tohle vyprávění má ta druhá velice vkusnou přezdívku Prérie, kterou tedy budu, ač nerad, dál používat, aby se to nepletlo. Jinak bych jí tak nikdy neřekl. Ještě Peťa Havlík a samozřejmě Fík mit Transalp, který zdálky vypadal, jako že má něco s hlavou, až zblízka bylo jasné, že to hlava není, protože pro tuto tematickou výpravu hlavu sundal a místo ní nasadil trychtýř..... Krátce jsme pohanili Peťovo nové BMW R1100RS, což není žádný problém, vzhledem k pocitům, které tahle motorka vzbuzuje a vyrazili jsme na cestu. Novopečený bavorský fundamentalista Havlík se ještě přiznal, že operativně vyměnil žárovku hlavního světla za silnější a při té příležitosti se pokusil světlo seštelovat, aby neoslňoval ostatní účastníky silničního provozu. Hlavně tedy motorkáře, kteří jedou před ním, protože mu bylo jasné, že na BMW bude prakticky vždycky poslední. Tak se na toho potomka ruských Dněprů vrhnul se šroubovákem, lehce pošteloval, z pod kapotáže se ozvalo lupnutí a světlomet zůstal už navždy v poloze pro osvětlování horních dálničních návěstí. Pro normální jízdu je to ovšem krajně nevhodné. Ani ne tak pro Peťu, jako spíš pro ty chudáky, kterým Peťa funí a svítí na záda. No nikdo není dokonalý, naštěstí BMW asi nevyrábí tak lesklé paraboly, jako je běžně ve světě zvykem, takže se to dalo vydržet.
Jel jsem jako první, protože jsem se málo bránil. Všichni ostatní s tím nechtěli mít nic společného, protože jim bylo jasné, že zabloudit někde ve tmě a oddálit tak příjezd do hospody třebas jen o 10 minut, by bylo ze strany těch zbývajících velice nelibě neseno a velice peprně komentováno. Tak mi chvíli lichotili, jako že jsem já ten jedinej, kdo zná cestu, až jsem jim to sežral. Ze začátku vede cesta po okreskách na Byšice, tma byla jako v noci (co jste mysleli, že sem napíšu?), mám na Majdalence tři světla, tak se mi jelo docela dobře. Asi tak první kilometr, pak jsem zjistil, že jedu sám. Chvíli jsem na ně čekal a když byli na dohled, zase jsem přidal na to únosné tempo ve tmě a na okreskách, což je tedy asi tak ta stovka. Po dalším kilometru bylo jasné, že to takhle nepůjde, tak jsem se před nimi šmrdolil až do Byšice, kde jsem opravdu zcela nezištně navrhnul Tomovi a Prérii, že Prérii vezmu za sebe, protože teď přijdou dlouhé rovinky a jejich společné Virago 535 není ve dvou zase takové dělo. Tom se mě pokusil zavraždit pohledem (opakovaně), ale Prérie řekla, že je jí to jedno a přestoupila si. Tak jsme vyrazili na ty rovinky a opravdu nikdy bych nevěřil, že to malý Virago může tak jet....Tom byl asi trošku (malinko) naštvanej, takže se rozhodl, že mě to nedaruje. Visel mi těsně za zadním světlem a jenom v akceleraci poněkud ztrácel. Tedy to ztrácel dost :-). Ale protože jsme nejeli závod, tak mě vždycky dojel a zase byl těsně za mnou. A když jsem jel méně jak 80, protože jsem čekal na ty ostatní loudaly, kteří se motali po silnici jako oslepené můry kolem žárovky, zezadu efektně nasvíceni zářícím Havlíkem, tak Tom jel na té holčičí motorce hned vedle mě a dělal jako co je, proč nejedu? Fakt jsem se ho nechtěl dotknout, dokonce jsem na Prérii celou cestu ani nepromluvil, co kdyby to nějak vytušil, že jo? Ale byl jsem jako vždy špatně pochopen, je to ta stará pravda - každý dobrý skutek musí být okamžitě potrestán. No nechejme Toma jeho starostem a věnujme se naší cestě.
Projeli jsme Beznem a jeli přímo na Mladou Boleslav a na dálnici na Turnov. Myslel jsem, že se opravuje jen do MB, ale bohužel jsem byl špatně informován, opravuje se i za MB, tedy jezdí se jen v jednom pruhu. Takže jsme se potupně zařadili za nějakého pick-upa a jeli jako s hnojem. Po par kilometrech jsem to nevydržel a nekompromisně jsem ho předjel, ovšem byl to rozený závodník s obrovským libidem, takže já ho ještě překvapil a předjel, ovšem ti ostatní se za ním zasekli, protože je předjet nenechal. Nakonec se dálnice zase rozšířila, všichni se před toho člověka ve zdraví dostali a pokračovali jsme pohodových 140 (víc Virago nedalo - haha) asi dva kilometry, kde se to zúžilo zas. Hrůza. Po pár kilometrech to naštěstí skončilo definitivně a mohli jsme zase nasadit větší tempo. Tady se nějakým zázrakem Peťa propracoval až za mě, asi se mu podařilo rozhýbat bavorské valachy k trysku příslibem brzkého odpočinku. Ale moc jsme se takhle nesvezli, protože přišla odbočka na Mnichovo Hradiště, tím jsme projeli a vjeli do údolí Jizery a pokračovali na Český Dub. Tady se už poměrně ochladilo, ale ještě pořád to nebyla žádná katastrofa, takže jsme se propletli přes pár vesniček, překodrcali těmi rozbitými silnicemi a ve 20,00 jsme byli v Českém Dubu jako na koni.
Vesnice Roveň s Route 66 je odtud jen par kilometrů a protože nám bylo jasné, že tam se tedy rozhodně nenajíme, začali jsme hledat hospodu, kde by jsme se mohli po kulinářské stránce připravit na alkoholový dýchánek. No tedy hledat, zapadli jsem hned do té první, na kterou jsme narazili a později se ukázalo, že štěstí stálo skutečně při nás. Zaparkovali jsme před hospodou na chodníku a chtěli jít dovnitř, když tu se ze tmy vylouply montérky křížené s lopaťákem a začaly vyhrožovat, že na nás zavolají policajty. Krátce jsme o tomto problému prodiskutovali a rozhodli se, že je tedy nezabijeme, že bude stačit přeparkovat přes ulici na parkoviště. Vešli jsme dovnitř a hodná paní hostinská nás hned předisponovala z lokálu, kde byly všechny místní zbývající montérky, do vinárny přes chodbu, kde nebyla ani noha. Prohlásila, že musíme být celí zmrzlí a hned pořádně přitopila. Na jídelním lístku měla samé dobrůtky za velmi slušné ceny, byla hrozně milá a upovídaná, ale naštěstí taky trochu splachovací, protože naše vtípky šly někdy dost na tělo. No jsme taky jenom lidi a měli jsme radost, že nám to tak pěkně vychází, že neprší, že Prérie už zase sedí vedle Toma, že Route 66 je tak blízko, že bavorák vydržel a dojel a tak. Takže ti co měli hlad povečeřeli, ti co ne, na ně koukali, ale svět byl veskrze v růžových barvách. Navíc u našich motorek zastavilo auto a dovnitř veskotačili Míla s Dášou, že jedou kolem a že si říkali, že to asi budeme my. Tak jsme upřesnili, že jsme tu jen na skok, aby jeli napřed a drželi nám místo, kdyby v kravíně (Route 66 je bývalý kravín) nahodou nebylo k hnutí. Zaplatili jsme podivuhodně malé částky a paní hostinská nás pozvala na ráno, že už v sedm hodin otvírají a že když tedy jedeme pařit nahoru do kravína, tak se máme zastavit na vyprošťovací česnečku, že nám ji uvaří. Co dodat? Snad ještě žije...
Když jsme nasedali venku na mašiny, zpoza rohu se vyřítila dvě světla, každé na svých dvou kolech, jedno se přehnalo kolem a druhé zpomalilo, zatroubilo a zastavilo, takže to přední zastavilo taky. No to druhé světlo nebyl nikdo jiný než Ondra Turek na své 900RR a to první světlo jeho kamarád Leoš, který nás nezná, takže by nás přehlídnul jako planinu. Naskákali jsme na mašiny a vyrazili na posledních pár kilometrů.
V kravíně nás zarazily zavřené dveře, ale zřejmě to bylo kvůli teplu, tak jsme se před těmi dveřmi pěkně seřadili a začali vytrubovat, aby bylo jasné, že hosti jsou tu. Za chvíli se dveře otevřely a my mohli konečně zajet dovnitř ke žlabům. Tedy ty už tam dávno nejsou, tak tedy k baru, no, ale to tak nezní. Míla s Dášou už tam byli a klepali se jednak zimou a jednak z pocitu osamělosti, protože kromě nich už tam nebyl skoro nikdo. Situace se naším příjezdem ovšem dramaticky změnila, pípy se roztočily, lahve odšpuntovaly, dokonce majitel přinesl kanystr asi nafty do přenosných kamen, takže na dvacet minut se udělalo docela teplo. Pak palivo navždy došlo. Jak rád bych popsal naši velkou družbu. Ovšem čeština, alespoň v mém podání, není jazyk natolik květnatý, aby mohl vyjádřit vše, co se tam dělo. Ze začátku bylo pravda trochu chladno, postupem času se ovšem začalo šeredně oteplovat, alespoň tedy těm, kteří si nehráli na zamlklé introverty a abstinenty a pustili se s chutí do díla. Markétka vykouzlila odněkud velikou láhev svého oblíbeného vínka a vzhledem k tomu, že její bráška Michal je z nějakého temného důvodu abstinent, jala se zachraňovat čest rodiny s takovým nasazením, že pokud by se její a bráchovy promile na konci způměrovaly a soutěžilo se kdo má nejvíc, byli by oni dva druzí. Tedy první by byl s obrovským náskokem Fík, ale k tomu se ještě dostanu, toho ještě znectím.... Trošku chybou na kráse se ukázalo, že projektant nepočítal s věší grupou lidí, kteří by chtěli sedět u jednoho stolu, protože kromě těch, co jsem už vyjmenoval, ještě přijel David Coufal s Danielem Hornyšem na GSX 750 F, takže ke stolu pro šest lidí jsme neměli nejmenší šanci se vejít. A jiné tam nejsou. No naštěstí některým introvertům byla taková zima, že museli neustále chodit a jiní se poměrně brzo naštvali a odešli do druhé části kravína za plentu předstírat spánek. My ostatní, jako šťastní majitelé nekomplikovaných a družných povah, jsme se tedy k jednomu stolu nakonec namačkali. Někteří tedy seděli na zemi, jiní na opěradle, ale vzhledem k tomu, že pod námi seděla Markétka, která byla ale opravdu veselá, dalo se to v klidu vydržet. Míla s Dášou se bohužel moc dlouho nezdrželi, tedy vlastně ani nevím kdy odjížděli, protože jsem zrovna asi řešil nějaký složitý filozofický problém, tak jsem si toho nevšiml. Ale mohlo být tak něco kolem dvanácté.
Čas v téhle hospodě a v téhle společnosti nějak divně utíkal. Když jsem si myslel, že je tak půl dvanácté, zjistil jsem, že je už půl třetí. A touto anomálií jsem nebyl postižen sám, stalo se to více lidem - hmm, fakt zvláštní. Míla a Dáša tedy odjeli, Míla stejně řídil, takže nemohl pít a střízlivému mezi opilci nikdy pšenka nepokvete, zato se alespoň na skok objevil Jarda (cinox), ale protože taky přijel už dost pozdě z nějaké firemní párty, kde vyfasoval čestnou funkci řidiče určeného pro rozvoz opilců, tak mu pohled na další podobnou skupinu lidí neudělal zvlášť dobře a bohužel se dlouho nezdržel. Ale my ho viděli opravdu rádi, bohužel většina z nás už to nedokázala srozumitelně vyjádřit. Prérie byla pořád s námi a snad se taky dobře bavila, přestože Tom občas opustil úkryt za plentou, významně prošel kolem nás na záchod a ještě významněji se vrátil zase za plentu. Já si ho tedy všiml jenom koutkem oka, ale řekl bych, že Prérie si ho nevšimla vůbec. Peťa zkritizoval moje zelené Petry (proto mu to tady tak natírám s tím bavorákem, haha) a z hlubin svého německého výkovku vytáhl luxusní doutník v aluminiovém pouzdře. Obřadně ho otevřel a uřízl špičku, přivoněl, zezelenal a položil ho na stůl, jako že si zakouří později. Zakouřil si možná druhý den majitel hospody, ale Peťa tedy rozhodně ne. Omlouval to tím, že prý je ten doutník moc suchý, ale přátelé - už jste někdo viděl suchý doutník z aluminiového pouzdra? Na tomto místě bych rád odbočil a napsal, že jsem si ještě v době, kdy mi to vcelku rozumě myslelo, pořádně prohlédl toho bavora a musím uznat, že je fakt nádhernej. Za Majdalenku bych ho samozřejmě nevyměnil, ale ......no nic, vraťme se k chlastu.....
Kolem půl třetí se značně zdecimované zbytky výpravy přesunuly na bar, aby jsme to neměli tak daleko, protože v kravíně se neroznáší. Peťa s Fíkem se vrhli na panáky a barman se opravdu zapotil. Markétka tam byla s námi, víno jí už dávno došlo, takže před sebou měla velkého panáka fernata, ale vypadalo to, že už ho tam nedostane. Museli jsme ji střídavě podpírat a zahřívat, protože tam stála jen tak nějak nalehko a zimu zcela evidentně nevnímala. Někdy touto dobou byla také Prérie nekompromisně odvolána k plentě, kde jí bylo na férovku oznámeno, že odjíždí v sedm hodin ráno. Troufnu si tvrdit, že původní plán byl jiný, ale jistě to samozřejmě nevím. Ještě ze setrvačnosti s námi chvilku vydržela, ale ta radost už nebyla taková, takže se brzy odebrala za plentu na kutě. Také nám už to nebralo jako na začátku, takže barman začínal mít docela prostoje a vypadal na to, že by si chtěl jít snad i lehnout. Samozřejmě že tam musel spát s námi, protože zásoby alkoholu nemohou zůstat bez dozoru. Na svou ochranu tam měl s sebou tak obrovského psa, že některý jeho předek musel pocházet z Baskervillu. Někdy v průběhu večera jsem se k tomu psisku přimotal, odvážně ho pohladil a pak jsem se ho nemohl asi pět minut zbavit. Zřejmě byl nevymazlenej.
Takže to začalo vypadat na spánek, každý hledal, kde složí hlavu, taky jsem si nafouknul madraci a rozdělal spacák, ovšem než jsem se nadál, na mojí madraci plné alkoholových výparů, ležela Markétka. Ne tedy samozřejmě proto, že bych byl takový fešák a inteligent, ale protože prostě dál nedošla. Toho posledního ferneta do sebe skutečně nasoukala a moje hnízdo jí zřejmě vzdáleně připomnělo její vlastní domácí pelíšek. Nejdřív jsem si z toho dělal legraci, ale když jsem pochopil, že by to takhle mohlo skutečně zůstat a že na mojí madraci se dva lidi opravdu nevejdou, musel jsem začít skoro řvát, než se Michal uvolil, že ji tedy přestěhuje na nějaké vhodnější místo. Moc hlavu si s tím nedělal, protože ji zabalil do spacáku a položil hned vedle, sice na igelit, ale zato přímo na beton. Sám si šel lehnout s karimatkou na dřevěný stupínek, asi aby ho nezáblo. Ondra s Leošem vytáhli již jednou spatřenou obrovskou nafukovací madraci, elektrické foukátko a když ji nafoukli, spokojeně na ní oba ulehli. Ostatní se rozložili kde se dalo a u pultu jsme osiřili my dva s Fíkem.
“Něčeho bych se napil!” - začal konverzaci Fík. Nebyl jsem proti, ale scházel nám barman. Nesmírně inteligentními narážkami se nám ho podařilo vytáhnout z pelechu a donutit aby nám nalil. Tedy barman ve slipech mě ještě neobsluhoval, zřejmě nechodím na ta správná místa. On to zřejmě taky nedělá denně, protože nám nalil pořádné panáky, nikam je nenapsal, odvrávoral ke svému psímu monstru a usnul. Žízeň byla na několik okamžiků zažehnána, mohli jsme se tedy věnovat nějaké rozumné činnosti. Nejdřív nás napadlo, že vzhledem k tomu, že Prérie s Tomem spí za plentou, tedy že logicky za plentou je ten správný šmajchl-kabinet, tak by nebylo špatné tam pro pořádek přestěhovat taky Ondru s Leošem, kteří spali spolu na jedné madraci jako manželé. Když jsme se začali radit o technických detailech, zvedl Ondra hlavu, takže jsme radši zůstali u baru a do žádných větších akcí jsme se nepouštěli. Ostatně za chvíli kolem nás prošla na lehko oblečená Prérie a mířila pevným a rychlým krokem někam na dámskou toaletu. Vzhledem k tomu, že se dívala přímo před sebe a ani neotevřela pusu, usoudili jsme s Fíkem, že za plentou došlo k usmíření. Za chvíli se zase vrátila, to už tolik nepospíchala, ale bohužel se u nás nezdržela a zmizela zase za plentou. Tak jsme udělali několik nesmírně zajímavých fotek Fíkovým digitálním foťákem, který byl ostatně v permanenci celý večer, pokecali s Ondrou a zjistili jsme, že nám opět došlo pití. Fík se rozhodl, že tedy když obsluha opustila bojiště, je válečná kořist naše a nahnul se přes pult pro nějakou tu flašku. Ozvalo se strašlivé cinkání a harašení, barmanův hafan se skoro postavil, jak se lekl, ovšem s barmanem to ani nehnulo a Fík se vítězoslavně narovnal s plnou litrovou flaškou peprmintky v ruce. Nejdřív se udělalo zle nám s Ondrou, kteří jsem to viděli první, pak Fík sklopil oči, podíval se na tu flašku a pochopil, že zločin se nevyplácí......... Rychle jí tam tedy hodil zpátky, ale neodradilo ho to, chvíli zase harašil a vytáhl flašku vodky s názvem který si nepamutuju, protože jsem ho nikdy předtím neviděl. Vzápětí mu ale došlo, že vodku není v jeho případě už kam nalít, tak jsme se s ní alespoň vyfotili, já s Ondrou jsme si malinko lízli, aby Fík nevstoupil na šikmou plochu zbytečně a flašku jsme zase vrátili. Bylo něco po páté hodině a Fíkovy vnitřní hodiny plovoucí v alkoholu oznámily, že je načase jít spát. Vrávoravým krokem tedy zamířil k plentě a s výkřikem “dopíchávat” vstoupil dovnitř a hned za plentou hrdě usnul. My s Ondrou jsme ho před plentou následovali.
Někdy kolem osmé hodiny poprvé zazvonil telefon a ukázalo se, že barman opravdu spí jako dudek, protože probudil všechny, barmana ovšem až jako posledního. Navíc když k tomu došel, tak zvonit přestal. Něco takového opilce po ránu nepotěší...... Podruhé zazvonil někdy kolem desáté a to už začali někteří vstávat a cvičit. Byla mi dost zima , tak jsem vstal taky. Zjistil jsem, že Prérie s Tomem opravdu asi v sedm odjeli, protože 535-tka byla v prachu. David s Danem se také chystali, že pojedou domů, protože to měli asi 350 kilometrů, Peťa studoval mapu velikosti mexického pětidolaru, protože měl ve dvanáct nějaké povinnosti u bazénu. Fík za plentou dost přesvědčivě předváděl mrtvolu a o to samé se před plentou pokoušela Markétka, takže Michal se rozhodl, že zůstane a bude jí pomalu vracet do reality, až se probere.
Tedy na ranní polívku k hodné paní hostinské jsme vyrazili jen s Ondrou a Leošem. Bylo opravdu otevřeno, dali jsme si výbornou zelňačku (s česnečkou jsme ji nechtěli otravovat), nějaké výborné hlavní jídlo a značně pookřálí jsem se vrátili asi ve dvanáct nahoru do kravína. No, Markéta i Fík už byli vzhůru, ale to neznamená, že byli v pořádku. Markétka to alespoň nesla statečně, moc si nestěžovala, jenom venku na sluníčku popíjela sodovku, ovšem Fík vypadal, že dorazil na konečnou. Zoufale se motal kolem svého TA, polykal nějaké prášky na hlavu a zapíjel je hektolitry sodovky, na mé upozornění, že je venku opravdu nádherně, zareagoval tak, že mě poslal do prdele i se sluncem, o nějakém výletu na letiště nechtěl ani slyšet, jediné po čem toužil bylo, aby jsme ho posadili na motorku a vyslali směrem ku Praze. Že snad nějak dojede a pokud ne a zemře cestou, že to prý taky nebude špatné. Nakonec spolykané prášky zabraly alespoň natolik, že dokázal vyjít před kravín na sluníčko a tam asi po hodině postávání, několika litrech sodovky a jedné cigaretě, kterou vysomroval na obsluze, pookřál natolik, že prohlásil, že s námi na letiště pojede. Jelo nás tedy už jen šest - Michal s Markétou, Fík, Olda s Leošem a já.
Bylo naprosto nádherné podzimní počasí. Jeli jsme zase skoro stejnou cestou jako před měsícem, jenom přes vojenský prostor jsme tentokrát projeli správně, i když mi to Fík asi nevěřil. Ovšem vzhledem k tomu, jak vypadal, jeho názor naštěstí nikoho nezajímal. Podle mapy to měla být kratší cesta, je fakt, že se mi zdála taky nějaká dlouhá....... Na letiště jsme dorazili ale bez bloudění a třebaže jsme tam jeli, aby jsme to tam pořádně prolezli a zjistili, jak se tam dá pařit v zimě, zakotvili jsme u prvních hangárů, na které jsme narazili, skulili jsme se z motorek a dali jsem se do intenzivního odpočinku. Na sluníčku bylo takové vedro, že jsme se mohli vysvléknout jenom do triček, Michal dokonce vytáhl odněkud šest buřtíků, tak rozdělal oheň a začal opejkat. Naprostá idylka, nedá se to dost dobře popsat. Leoš vyrazil trochu si zaďáblovat na plochu, má odstrojené 900RR, ale ne jako streeta, kapoty jsou prostě v opravě. No a na téhle mašině umí, řekl bych bratru, abych nepřeháněl, tak 300 metrů po zadním. Asi. Díval jsem se na něj dost z dálky. Michal taky jezdil velmi slušný vzdálenosti po zadním a nakonec se rozhodl otestovat svoji Afriku Twin při výjezdu na hangár. Podklad bohužel nebyl natolik pevný, aby se dostal až nahoru, tak mi alespoň zapózoval k efektní fotce. V tuhle chvíle jsem s hrůzou zjistil, že Fíkův digitální foťák má vymazanou paměť, takže všechny ty unikátní fotky z Route 66 jsou nenávratně v prachu. Strašlivé neštěstí, takhle nějak se museli cítit hrdinové antických tragédií, když se dostali s dějem k vyvrcholení. Fík nevydržel spalující oheň planoucí v jeho útrobách a když se mu několika neumělými pokusy nepodařilo přinutit mě, abych dojel k pumpě pro vodu, vyrazil pro ni sám. Vleže na slunci se mu zdálo, že je ukrutné vedro, tak vyjížděl jen v tričku, mikinu si naštěstí vzal s sebou. Když se vrátil, už tak letně nevypadal, ale přesto prohlásil, že na konec října to byla neskutečná nádhera. Markétka mi půjčila Jozefínku, tedy její 400RR. Svezl jsem se na letišti taky jenom v tričku a bylo to bezva. Ten motor se točí jako elektrická vrtačka, nebo tedy ještě líp, protože neznám vrtačku, která by bez problémů točila 13000 ot/min. Asi by Josefínka točila klidně i víc, ale nechtěl jsem jí tak zbytečně prohánět, přeci jenom není na chlapy zvyklá. Ženský jsou k sobě daleko jemnější......
Ozval se nám také Jirka Bašný, který byl na výletě se synkem, tak tam asi za hodinku dorazil a z hrůzou pozoroval ony původně tak fešné motorkáře a motorkářku, kteří poté co mírně zapařili, nyní odpočívali jako spolek gerontů na trávě před hangárem. Bylo něco po třetí hodině, nejdříve se rozloučili Ondra s Leošem, kteří to mají do Pardubic taky docela daleko a za chvíli potom jsem se začali na cestu připravovat i my ostatní. Podařilo se nám probudit Markétku, která už zase spala jako noční vrátnej, pomalu jsem se vysoukali na mašiny, přejeli letiště napříč a na silnici se rozloučili s Jirkou, který se chtěl jet ještě projet na druhou stranu od Prahy, zatímco my jsme spíš toužili se ku Praze co nejvíc přiblížit.
Cesta přes Doksy, Dubou až do Liběchova, byl neuvěřitelný motorkářský zážitek na konci sezóny. Tahle cesta je vděčná vždycky, ale teď to byla opravdu krása, možná tím, že je to na tak dlouho naposled. Alespoň tedy pro mě, nejsem takovej Eskymák, abych jezdil v zimě na motorce. U pumpy v Dubé jsme se ještě domluvili, že se zajedeme všichni podívat za Švédem do Roudnice, protože se tam Michal s Markétou chtěli podívat na nějakou malou krosku, kterou Švéd prodává a Markéta jí chce na zimu do lesa. Takže v Liběchově jsme uhnuli na Štětí a pak na Roudnici. Michal Švédovi zavolal už s předstihem, takže na nás čekal na chodníku před svou luxusní roudnickou rezidencí. Ani jsme si nestačili sundat helmy a už nadšeně oznamoval, že si koupil toho Jaguára a že s ním za chvíli jeho paní přijede. Ta opravdu přijela vzápětí, proběhlo představování a pak jsme se na Jaguára vrhli. Švéd o něm dokáže mluvit dlouhé hodiny se stejným zaujetím jako o Maxovi. Ale auto je to opravdu skoro dokonalé, jenom živit bych ho tedy rozhodně nechtěl. Pak jen tak bokem došlo na předvedení toho malého endura nebo krosky, málokdo se v těhle pojmech přesně orientuje. Michal prohlásil, že to tedy berou a že si pro něj nějak přijedou a protože se už začalo dost ochlazovat, rozloučili jsme se rychleji než by nám bylo milé a vyrazili na konečnou část cesty.
Teď to vezmu trochu vážněji, protože když jsme u Nové Vsi zatroubili a rozjeli se každý na jinou stranu, Michal a Markéta po dálnici ku Praze, Fík směrem na Mělník a Neratovice a já přes Kralupy taky na Prahu, najednou jsem si na té silnici připadal strašně opuštěný. Nikde kolem mě žádná motorka, žádný světýlko v zrcátku....ach jo, těch posledních 40 kilometrů už nestálo za nic. No snad není všem dnům konec a zase se brzo potkáme, ale na společnou vyjížďku si budeme asi muset pár měsíců počkat.
Ranža