NOVINKY
OSTATNÍ

AKCE!
MKF INFO

DATABÁZE MKF
NÁSTĚNKA

SRAZY A VYJÍŽĎKY
CESTOPISY

ROUTE 66 + Letiště Hradčany
2.-3. října 1999

Na tyto dny byla domluven tematický zájezd do motorkářské azylové restaurace v Roveni u Liberce a po prohlídce tohoto zařízení přesun na bývale vojenské letiště v bývalém vojenském prostoru Mimoň - Ralsko. V jednom z opuštěných hangárů byla naplánována neformální veselice kolem rozdělaného ohně, spojená s popíjením dovezených alkoholických nápojů, opékáním a konzumací taktéž dovezených buřtíků a podobných nezdravých pochutin. Sraz pro účastníky z Prahy a okolí byl domluven v Kostelci nad Labem ve 13,00, sraz s Libirečáky a podobnou havětí na 14,30 v Příšovicích u pumpy Shell na dálnici od Turnova ku Praze.

Když jsem dorazil do Kostelce na náměstí, už tam skoro všichni byli a vesele popíjeli různé alkoholické a nealkoholické nápoje před místní hospodou. Odhadem asi 10-12 motorek, ale ne všichni nakonec dorazili do Roveně, natož k pumpě v Příšovicích. Peťa Havlík přijel s Evou na vypůjčeném Vmaxu, protože prodal XJR1200 a jeho novou mašinu (zřejmě BMW) nevybalili zatím v krámě z krabic. Bylo tam pár chlapíků z (prý) Motoráje, které jsem v životě neviděl a vzhledem k tomu, že s námi nedorazili ani na první zastávku na tankování, která byla u pumpy vzdálené půl kilometru, nestačil jsem se s nima seznámit, takže ani nevím, jak se jmenovali. Ze starých dobrých známých tam byli sourozenci Gondíkovi....nééé, vlastně néé, sourozenci Hynkovi, Pavel, Filip.....no možná ještě někdo, teď fakt nevím. Ze začátku to vypadalo, že se snad sejdou všichni motorkáři, kteří jenom o i-netu slyšeli, ale časem nás nějak ubývalo a ubývalo a v neděli odpoledne už nás nebylo ani do mariáše. Takže jsme vyrazili přes Bezno, Katusice a Mnichovo Hradiště k Příšovicím. Po cestě se vedle mě ozvalo temné zahučení a kde se vzal, tu se vzal, Švéd na svém milovaném Vmaxu. Zastavili jsme na křižovatce a Švéd prohlásil, že to skoro nestihnul a že nemá ani benzín, ani peníze, aby jsme někde zastavili, že si to opatří. Vzhledem k tomu, že pistoli si nezapomněl, nebyl důvod mu nevěřit. A fakt je, ze jak u pumpy, tak potom i v České spořitelně to proběhlo bez výraznějších problémů.

V Příšovicích už čekala šílená grupa lidí, ke které jsme se přidali, asi půl hodiny čekali, jestli nepřijede nějaký zoufalý zbloudilý motorkář, který netrefil Příšovice hned na poprvé a když dorazil nejvzdálenější účastník Jirka Svozil, který přejel vlastně celou republiku napříč, jenom proto, aby se podíval do hospody a poseděl u ohně, vyrazili jsme opravdu pohodovým tempem do Roveně. Tam stojí bývalý kravín, nyní tedy už motorkářská hospoda, do které se dá vjet na mašině, zakalit a usnout vedle stolu a hlavně vedle svý motorky. Oficiálně se jmenuje Route 66. GAS znal cestu, tak jel první. Opravdu se držel nezvykle při zdi a jel tak 60-70, chvílemi to těsně za ním vypadalo, že snad budeme muset tahat nohy po zemi, přesto jsme se u kravína dozvěděli, že na chvostu se jelo jako o život, trhaly se osobní rychlostní rekordy a porušovaly dopravní předpisy.

Route 66 zvenku nevypadá nijak mimořádně malebně. Prostě kravín, tenhle ještě navíc bez střechy, protože ho nedávno nějaká zřejmě závistivá svině zapálila. Provoz je sice chlapsky nepřerušen, protože oheň vzal jenom všechno od stropu nahoru, ale je vidět, že stavba přece jenom není tak zcela kompletní.......Vjede se tam takovejma docela malejma dveřma, řekl bych tak na jednu krávu. Možná proto část naší expedice zůstala zbaběle na slunci a dovnitř zašli jenom pěšky.....(moc malý otvor). Uvnitř mě to fakt překvapilo, čekal jsem něco daleko spartánštějšího. Velice pěkný barový pult v jedné čtvrtině té delší stěny a po zbylé délce obou delších stěn vyvýšený stupínek a na něm pěkné dřevěné lavice a stoly. Vzadu na kratší stěně pódium a uprostřed kravína asfaltka s dělící čarou a s pozičními světly v podlaze jako na letišti. Ta tedy nesvítila, anžto někde asi přehořely dráty při tom požáru. Mezi těmi stupínky na kterých jsou stoly a židle a silnicí jsou falešné podpěrné dřevěné sloupy. No fakt docela luxus. Pivko rozumných 10Kč. Krátce jsme poklábosili, prohlídli si interiér, mírně popili - někteří vodu a začali se formovat k průjezdu voj. prostorem a vniknutí na letiště. Našli se tací, co se jim pryč nechtělo, protože v kravíně měla být rockotéka až do rána, ale nakonec se nechali přemluvit...

Takže jsme vyrazili do voj. prostoru. GAS slíbil, že nás povede jenom po asfaltkách, to tedy sice dodržel, protože jsou tam daleko horší silnice, než ty rozmlácený hrůzy, po kterých jsme jeli, ale dost trapně zabloudil, takže jsme voj. prostor opustili někde úplně jinde, než kde jsme to měli naplánovaný. Ale zorientovali jsme se a letiště jsme našli. Příjezdová cesta sice byla zahrazena protitankovými kužely, takže kdyby někdo z nás přijel tankem, měl by určité problémy, ale motorky se mezi nimi dokázaly protáhnout, tak jsme toho využili, drze jsme projeli a na letiště se dostali. Na letišti probíhal normální život - tedy letadýlka, větší letadla, skoro velký letadla, nějací motorkáři, sem tam nějaké auto (čert ví, kudy tam s těma autama jezdí), děti, milenci, trampové a tak. Takže jsme si našli hangár, slezli z motorek a chtěli jsme začít s avizovanou akcí, jenže všichni postávali kolem svých motorek, sdělovali si neuvěřitelná moudra a naprosto nevěrohodné historky, klábosili a klábosili.....Občas někdo na nějakou mašinu hóóópnul, projel se a zase se vrátil.....no prostě normálka.

Nakonec pár skutečně rozumných a uvědomělých - tedy Filip, GAS a já, muselo ostatní dost nevybíravým způsobem upozornit, že je načase, aby přestali mlátit prázdnou slámu a kurva drát....šli na dříví. Většina jich uposlechla, ale přesto se našli jedinci, kteří se na to nekompromisně vysrali. Obávám se toho, že u ohně pak seděli..... Rozdělali jsme oheň a vrhli se na své (v některých případech značné) zásoby alkoholu a najednou jsme zjistili, že u hangáru jsme s GASem a Fíkem sami, kolem nás leží volně pohozené odložené mozky a všichni jsou na ploše a jezdí a závodí a zkouší jízdu po zadním a tak. Markétka si zkusila jízdu na Švédově Vmaxu, vypadala na tom docela pěkně, jenom ty vyděšené oči ji moc lezly z helmy ven (haha). Švéd zase koukal na Markétu a z očí mu lezlo něco docela jiného. Olda zkoušel svého nového Bandita, je moc pěknej - tedy ten Bandit. Olda je taky fešák, ale kdybych si měl vybrat, co mi má zdobit obývák - vybral bych si Bandita. Jirka Kubrt proháněl svoji třistaosmdesátku Jawku a za Oldou se myslím taky svezl. (Haha, k té Jirkově motorce, je to tedy opravdu babička a chudinka na to i vypadá a jak ji tam ten Jiří na tom letišti týral, tak to i chvílemi z našeho místa vypadalo jako hanobení mrtvol). Michal Hynek nám předvedl perfektních pár metrů jízdy po zadním na své Africe, kterou má jenom krátce, takže ji nemá ještě tak v ruce a přesto se pochlapil k takovému výkonu. Vypadalo to nesmírně profesionálně, ale možná ho to i samotného kapku zaskočilo, protože pak hned zaparkoval a několik dlouhých hodin nemluvil. Moc se mi líbila Dáša, Mílova slečna. Ne tedy jako objekt mých zvrhlých choutek, ale jak jezdila na Mílově 535-tce a moc jí to slušelo. Ty holky na některých motorkách vypadaj podstatně lépe než chlapi.

No nakonec jsme se všichni sešli zase v hangáru, padl soumrak a začalo se kvalifikovaně pařit. Za tmy ještě dorazili Jirka Bašný a Ondra Turek, naopak nás opustil Jirka Kubrt, takže se osazenstvo ustálilo na:

Pavel - Afrika Fík - Transalp
GAS-MZ Jarda - Shadow
Michal - Afrika Olda - Bandit
Jirka - Monster Jirka - R100RT
Míla s Dášou - 535 Ondra - 900RR
Švéd - Vmax a já - Magna
Markétka - 400RR

Nasmáli jsme se dost, dost jsme popili, moc si toho bohužel nepamatuji, hlavně tedy nevím, jak jsem se dostal do spacáku. Jediný na co si matně vzpomínám je, jak mi upadla má opečená uzenina do toho bordelu, co byl v hangáru na podlaze a že jsem jí opravdu s chutí snědl a potom si ještě pamatuji, jak Švéd celý večer něco hučel do Markéty. Když ta později prakticky omdlela vedle ohniště, tak smutně pochopil, že tenhle večer nebude zřejmě ten s puntíkem v zápisníčku a opět pod vlivem alkoholu, pod průhlednou záminkou, že nemá cigára, se odebral lovit někam jinam.

V noci jsem se probudil s urputnou bolestí hlavy, kolem mě se z různých koutů ozývalo bohatýrské chrápání a prdění, v tom hangáru se to nádherně tříštilo o stěny, takže rachot to byl jako v metru. Bylo asi půl třetí a Ondra, který spal vedle mě (tedy mezi námi pevně stála moje Majdalenka) se rozhodl, ze je načase vlézt si do spacáku, protože když uléhal, měl ji takovou, že na spacák poněkud zapomněl. Když už tam s tím šustil asi půl hodiny, byl jsem skoro rozhodnutej, že vstanu a do toho spacáku ho vlastnoručně nacpu, naštěstí konečně slastně zafuněl a hlasitě usnul, dojemně na své obrovské nafukovací matraci přitulen ke své helmě a k nedopité flašce fernetu. Ještě jsem nějaký čásek koukal do stropu a poslouchal bušení kladiv v mojí vembeřici, ale nakonec jsem taky zabral.

Ráno mě probudil Jirka, který se procházel po hangáru a vypadal, že je vzhůru aspoň dvě hodiny (bylo sedm). Protože GAS vedle mě chrápal jako zvíře a spát se nedalo, vstal jsem taky. Když jsem se obouval, ještě jsem třikrát upadl, ale během dopoledne jsem docela vystřízlivěl...... No postupně chrápání v hangáru ustávalo a ustávalo, probouzeli se další a další, ze všech koutů se ozývalo hekání a chrchlání, rozpouštěly se acylpyriny ve vodě, vycházelo se před hangár a drbalo se na hlavách a všude možně jinde, prostě takové pěkné a vydařené motorkářské ránko. Hned vedle vchodu jsme našli pozůstatek něčí urputné noční nevolnosti, ale kdo si tam těch několik litříků odložil jsme nezjistili, lépe řečeno, nikdo se k tomu neznal. Dlouho leželo podezření na Markétce :-), která spala nejdéle a nemohla se bránit, ale nakonec se taky zmátořila a se vší rozhodností prohlásila, že její to tedy není. Tak jsme to hodili na Švéda, že v noci zbaběle prchl hned poté, co si před hangárem odložil, aby se mu lépe řídilo.... Později to tedy taky popřel, takže tahle část našeho dobrodružství zůstane zřejmě navždy zahalena tajemstvím.

Tak jsme se probrali, někteří provedli ranní hygošku, někteří to vypustili jako zbytečný prvek a rozdělali jsme oheň a opekli poslední zbytky zásob. Jak tam tak sedíme, opejkáme a skřehotáme, tak najednou vidíme, jak si to přímo k nám z plochy letiště štráduje nějaký divný týpek. Několik dramatických chvilek se zdálo, že se konečně našel někdo, kdo se pokusí nám vynadat, že tam nemáme co dělat. Ale vše bylo jinak - byl to šíleně, ale šíleně zlitej Ukrajinec, proti jehož ranní opici byly naše malinké opičky jako Judy proti King-Kongovi. Měl ji tak strašnou, že ani nemohl mluvit. Jenom něco jakoby temně krkal s ruským přízvukem a tady se projevilo, ze Fík nějaký ten čas zřejmě v Rusku strávil a zřejmě na správných místech, protože třebaže my ostatní jsme ani netušili, že ten člověk už začal mluvit, vypadalo to spíš na zvraceni, Fík mu už rozuměl a dokonce i odpovídal. To tedy jenom posunkem, protože ten chlap se ptal na cestu, ale jestli stejně dobře slyšel jako mluvil, posunek bylo jediné správné řešení. Ještě na nás chvíli nesmírně inteligentně zíral a jeho alkoholem zaplavené mozkové spoje se snažily situaci zhodnotit, pak to alespoň částečně sepnulo, chlapík se otočil a odvrávoral někam do prdele zemřít na otravu alkoholem.

Po tomhle krátkém vyrušení jsme ještě poklábosili, Pavel, Markéta a Michal odjeli a my zbývající jsme se vydali mrknout se do místní atrakce, tedy opuštěného ruského vojenského městečka. Filip sice vypadal, ze snad ani nikam nepojede, protože ještě když už jsme všichni seděli na nastartovaných motorkách, on stále ležel ve spacáku, ale najednou se vymrštil a během chviličky měl všechno po kapsách i za košilí a na mašině seděl taky. Vyrazili jsme opravdu pomalým tempem po letišti, protože jsme zahřívali motorky, jediný GAS má dvoutakta a nic moc zahřívat nemusí, tak to pořadně osolil a pak asi z nudy přeleštil bundou, helmou a mašinou kousek betonové plochy v zatáčce, aby nějak ukrátil čas, co na nás musel čekat. Projeli jsme částí městečka, je to tam už hodně prorostlý lesní vegetaci, takže některá prostranství jsou dost nepřehledná, některé budovy jsou naopak nezvykle otevřené.... Každopádně už tam není nic, co by se mohlo někomu hodit... Na chvíli jsme tam na takovém plácku zastavili a když umlklo kolektivní nadáváni, co jsme to s GASem za kokoty, po jakých cestách že je to zase vodíme ... bylo tam pár výmolů a jamek.....Ondra zjistil, že má píchlou zadní pneumatiku. Nijak ho to ovsem nerozhodilo, prohlásil, že sprej na opravu nemá a že se na tom dá i dojet (měl to domů tak 150 km) a nevzrušeně si prohlížel okolní pamětihodnosti. Filip objevil zřejmě nefalšovanou ruskou opravnu vzpurných mozků, protože sice v mučírně nikdy nebyl, ale tvrdil ze ji na tutáč poznal, že to nemohlo být nic jiného. No nemělo cenu je tam po těch šílených cestách dál tahat, tak jsme zamířili k výjezdu z městečka, kde byla ovšem závora jako blázen a hlídal ji urostlý mládenec v uniformě. Naštěstí proti nám (tedy zvenku) přijíždělo nějaký auto, který tam zřejmě mělo co dělat, takže milý mladý chlapec tu závoru otevřel a pak už jenom s otevřenou závorou i hubou sledoval, jak se z hlubin vojenského prostoru vynořila horda kouřem smrdících motorkářů a hrdě a nevšímavě projela kolem něho do civilizace........Je to tak, dneska ta armáda stoji za hovno, to by se dřív stát nemohlo........

Přijeli jsme k pumpě, někteří natankovali, někteří nafoukli, rozloučili jsme se a vyrazili různými směry k domovům. Já jel s Fíkem a Jirkou přes Dubou, Kokořín a Mělník, po cestě se docela rozpršelo, ale bylo teplo, tak to nebylo tak strašný. Jenomže už probíhá nějaká řepná kampaň či čo a Majdalenka byla z našich silnic špinavá jako prase i nahoře na nádrži. Myslím, že to na závěr sezóny bylo prima.....tedy nečekané, ale příjemné (jak řekla jedna mladá dáma, když se probudila v cizí posteli).

Ranža