Loučení se svobodou, aneb Polyho mega akce na letišti

Prolog

Jak už to tak v pozemské bytí lidiček bývá – narození, dospívání, stárnutí a smrt. Jedná se o relativně dlouhý, a přitom tak drasticky krátký, proces geneze tohoto neskutečně zajímavého zvířecího plémě. A v průběhu výše uvedeného se samozřejmě odehrává celá řada více či méně náhodných a více či méně chtěných událostí, které dokáží pěkně zamotat osudy jednotlivců.

To platí i pro plémě lidí, které má pochopitelně ve své hierarchii celou řadu různých skupin a podskupin, které se průběhem a využitím, Pánem daného jim času, od sebe výrazně liší. A jednou z takových zvláštních podskupin jsou i motorkáři, na které, a pro které, platí v podstatě ty samé zákony a zákonitosti, avšak častokráte je jejich interpretace velmi podivná.

Jak jsem psal již minule, vzhledem k prožitému se již považuji za znalce duší těchto tvorů a proto jsem, tentokráte již s radostí, odlétal na služební cestu k severočeskému Ralsku, poblíž města Mimoň, kde se měla odehrát jedna z dalších událostí, které se tak nezapomenutelně vrývají do mých vzpomínek. Člen skupiny Motokonference, podskupiny REDS, zvaný Martin POLY Polštářek se totiž rozhodl vtisknout datumu 1.7.2000 punc jedinečnosti pořádáním společné akce pro zvané členy MKF – Loučení se se svobodou. Pořád dost dobře nechápu, proč mají lidé ve zvyku se loučit se svobodou a nadělají kolem toho takových cavyků, vždyť se jí přeci vzdávají dobrovolně a o své svobodné vůli. Ale já tu nejsem od toho, abych filosofoval, a tak to tedy budu brát striktně profesionálně.

Přílet, 15 hod.

Protože jsem si nebyl příliš jist cestou, tak jsem se nenápadně přidal ke skupině vyjíždějící na místo určení z Prahy, ve složení Van Hallen s Martinou, Tesyk, Johny a Štěpán s Ivetou. Cesta probíhala velmi poklidně, řekl bych místy až nudně, a tak jsem byl opravdu rád, když se pod mraky v dálce objevily široké ranveje již oficiálně nepoužívaného bývalého vojenského letiště Hradčany u Ralska. Pražáci se propletli úzkou silničkou utopenou v lesích a vjeli na letiště. Marně však hledali na obvyklém místě pořádání letištních akcí nějaké spřízněné duše. Naštěstí však cestu potkali bahenní dvojici Michala Hynka s jedním jeho kamarádem, kterak odjíždějí do vojenského prostoru na celo odpolední týrání svých motorek (taky si mi potom motorky pěkně stěžovaly), kteří jim sdělili, že první čekající dlí v této chvíli na opačné straně letiště. Již za pár minut se obě skupiny setkaly a výše uvedení se mohli pozdravit s autem dorazivšími Ranžou s Ivanou a Káčou Lišákovou a na svém rudém NTVíčku přijezdivším Gasem. Po chvíli nudy se pak konečně všichni vydali hledat to správné místo pro večerní akci. Byť se nakonec nerozhodli ve prospěch obvyklého hangáru, ukázala se jejich volba jako dobrá a celé akci jednoznačně prospěla.

Polyho náklaďák, 16.15 hod.

Hlavní pořadatel akce, Poly, přivedl v sedle své modré GPZ k netrpělivě postávající skupince čekajících svou nastávající Hanku za volantem vrchovatě naložené felicie, která urputně supěla pod tíhou obřího krytého přívěsu, jenž v sobě dokázal skrýt celou řadu neuvěřitelných překvapení. Gril, kompresor dva sudy chlazeného piva, dva kbelíky naložených steaků, motorovou pilu, zahradní nábytek, dřevěné uhlí, půlku Mainla s nealkoholickým bumbáním a stovku dalších drobností.

Po bleskovém vybalení věcí a spokojeném konstatování přihlížejících, že zásob bude zřejmě dost, se tak mohlo s klidnou duší čekat na další ohlášené účastníky. Na druhé konferenčnické magně (asi je nemocná, protože to byla jediná motorka, které rostou chlupy) přikvačil Glider, na holčičí motorce potom mobaba Prérie, čest modrých přijel hájit společně s Gasem také plzeňský Stano a za vzdálenější Greens si přijel napravit pocuchanou reputaci z LP sám velký webový mág Doufal. Později se pak přihnala druhá Afrika s bojovníkem od zeleného stolu Vláďou Stehlíkem, těsně následována čtyřstovkovým cebrem Markétky Hynkové (ten příjezd jakoby determinoval celý jejich večer – jak bych to jen řekl, tak nějak se na sebe celou noc těsnili J ). A když jsem u těch účastníků, nesmím zapomenout ani na, za soumraku dorazivší, Oldu s partnerkou a autem se dopravujícího SStandu s přítulkyní.

Týraní motorů, aneb ranvejové šílenství, 17 hod.

Po krátké přeháňce se valná část hangárového osazenstva vydala na letištní plochu dovádět. Ranža točil na kameru bruslařskou ekvilibristiku Ivany s Káčou, které dokonce Johny tahal za svou novou Inzumou ve dvojitém vláčku – tedy jen do chvíle, než si to zamířil přes kanálky a Ivanu nechal za sebou, válející se po asfaltě. Kameraman se statečně krčil k dráze a s nehybnou grimasou točil najíždějící a na zadní kolo vzepnutou čtvrt tunovou řvoucí bestii s Tesykem za řídítky, sledoval hledáčkem kamery Martinino samostatné a velmi úspěšné intermezzo na Kasandře, natáčel Gasovi zvuk jeho véčkového dvouválce i konané sprintíky.

Za zmínku stojí tři z nich: 1. Flegmatický Doufy na GPZ proti nervózně se třesoucímu Gasovi na NTV (vyhrál Doufy), 2. Závodnický panic Van Hallen s Kasandrou proti, v té době již značně sebevědomému, Doufymu (vyhrál Hally) a 3. Silou nové Inazumy se opájející Johny (a neustále prohlašující, že je rychlejší než jeho soupeř) proti Tesykovi na Banditovi (vyhrál Tesyk).

Závody se konaly na manipulační ranveji, protože na té hlavní byl pořádán jakýsi oficiální podnik sprintů jakési anonymní skupiny. Po krátké hádce se sheriffem sprinterů pak nakonec sprintíky konferenčníku skončily. Dlužno ovšem podotknout, že ne kvůli výhružkám, bo Gas se v tu chvíli již začal rozcvičovat a Brky byl v té době na cestě (alespoň v myslích ostatních), ale proto, že hlad a žízeň se již začaly hlásit a svá neoddiskutovatelná práva.

Příprava na večer, 19 hod.

Po rozbití stanů, uložení nadávajících motorek do hangáru, nanošení dřeva, Polyho a Tesykova boje s motorovou pilou a Stanova rozdělávání ohně, to už vypadalo, že večer může spokojeně začít. Všechny přípravy se odehrály překvapivě rychle, což přičítám především vidině naložených steaků a Štěpánově moči, pardón, Štěpánově Velbloudí moči, alias domácí meruňkovici, kterou se nikdo neopomněl posilnit. Ve chvíli příprav se ještě nevědělo, že Hallen, Štěpán a Johny budou pasováni na doprovodnou hudební skupinu večera, Káča se stane papparazzim, odjezdem vyhrožující Ranža se zlíská do paměťového okna a Stanovi bude uloženo starati se o oheň po celý večer, noc a nadráno. No, nadráno měl taky, to je jasný.

Dárky pro Polyho, 20.30 hod.

Když to už vypadalo, že je všechno připravené, nastal ten správný okamžik, pro slavností chvíli srdceryvných přání Polymu do jeho nového života ve stylu: „Ještě máš čas si to rozmyslet…,“ a předávání dárků. Zatímco REDS, jsa obeznámeni s nástrahami života darovali Polymu z rukou Van Hallenových nový motocykl Polywasaki Thunder Ass, včetně dvouleté závodní licence v teamu Pampers Racing Team, s laděným výfukem Perinkvic deep tone exhaust system, v ladné airbrushové úpravě od firmy Just Married! Why? Why? Why?, s obutím světoznámého výrobce motocyklových gum I Liked Freedome nejnovější závodní řady I hate free bikers, tak ostatní šli cestou individuálních přání a stisků rukou. Odvážný kubistický dar přivezl na vlastních zádech až z Brna Doufy a obdaroval nastávající pár obrazem, s vylíčením typicky manželského sexuálního života, kdy partnerce výrazně se dmou zjevně stimulovaná ňadra a manželovi schlíple cosi visí směrem k zemi. A po tomto slavnostním aktu již mohl večer začít.

Velká premiéra, 21 hod.

Takovým dalším dárkem pro Polyho, ale spíše pro všechny přítomné, byla úvodní skladba narychlo sestaveného hudebního uskupení VAJOŠTĚP, kterou byla již delší dobu netrpělivě očekávaná hymna teamu REDS. Píseň věnovala těmto bodrým duším marketingová společnost Tehall Communications a značně pobavila všechny přítomné. Raději si ji taky zařadím do svých zápisků, abych se z ní mohl po letech třeba někdy zase potěšit.

Hymna Reds

Podivná parta podivných lidí

Někdo je hrubej, jiný se stydí.

Jak někdo tuhle partičku vidí

Z cesty se raději narychlo klidí.

Jak ve zlatém voze v nebeské záři

Řítí se Ranža a v zarostlé tváři

Sveřepý výraz prý, že bude líp

Jen sesednout z mašin a začíti pít.

Na nohou boty jak námořní lodě

V sedle se krčí na mrtvém bodě

Brkoun se veze a mašina pláče

Brky má titul titána - rváče.

Refrén:

Tak noste korbele - pivo ať proudí

Ať vržou postele - jen Bůh nás soudí !

Rudá - rudá je krev,

Rudý - rudý je hněv.

Rudá - naše je radost

Rudá - vaše je starost.

Rudé - je vítězství

Rudí - jsou nejlepší …

Tak noste korbele - pivo ať proudí

Ať vržou postele - jen Guru nás soudí !

Svou Kasandru něžně do dlaní bere

kamarád Hallen, kterýho sere

Pohled cizí kam nemá když sklouzne

Pak vraždit je schopen v žárlivé touze.

Pak je tu ještě abstinenční zvíře

Tesyk co pije jen v rozumné míře

Pač po míře tančí, hraje a zpívá

dbejte na to ať je vždy míra.

Když po pitce ztichnou veškeré hlasy

Pak Milan se vytasí se svými basy

Své pivíčko v půllitru pěvně si třímá

Po celém lokále zvesela hřímá.

R.:

Prérie jediná mobaba je tady

Hrdě se hlásí se svými vnady

Však ruce když po ní náhle se vztáhnou

tak nikomu nedá ! Na sebe sáhnout.

Zrozený bahňák v liščí je kůži

Zelenej trpaslík říká si Béři

Hynci to lesem pořádně brousí

Michal si ptáka pod plynem rdousí.

Štěpán je další kytary znalec

Johny je z hormonů pořádný kanec

Jiřík je takové snaživé dítě

Polyho čaply manželské sítě.

R.:

A pak tu jsou i naše dámy

V dobrém i zlém zůstávaj s námi

A jednou až přijdou i naše bejby

Všichni si budeme rudými strejdy.

Krom toho mnoho je spřízněných duší

Pít uměj stejně, stejně tak tuší

Že osud mají už navždy jen rudý

Kdo není rudý - duší je chudý !

R.:

R.:

A pak už se jen pilo a pilo a papparazzilo, a tulilo, a smálo, a barbicuovalo, a přikládalo a přikládalo do ohně. Večer byl nádherný, rozfoukal jsem všechny zachmuřené mraky a radoval se ze své dobroty, že závěr tohoto povedeného dne je ozdoben červánky. Ranža diskutoval s kýmkoliv kdo chtěl o motorkách, vyprávěly se zážitky z dovolené na Slovensku, litovalo se Brkyho absence, Gas rozvíjel své teorie úspěšného a kvalitního sexu, Tesyk vyváděl svým zpěvem ostatní z rovnováhy, tuliči se tulili, netuliči se také tulili, blesky foťáků oslepovaly všechny přítomné, Poly se slastným výrazem spokojeného hospodáře obcházel kolem vatry, Stano, jako neandrtálská žena udržoval oheň a hvězdy spokojeně svítily. Stručně napsáno – balzám pro duši.

Angelo vs. Lucián, 23.50 hod.

Jenže tato poklidná atmosféra nevydržela navěky. Říkal jsem si, že dříve nebo později, musí být mně svěřená skupina motorkářů vystavena nějakému ZLU, jinak by taky má přítomnost byla jaksi neopodstatněná. Zdárně se zadařilo LP i Slovensko a to by v tom byl čert, a to doslova, aby se na potřetí něco nepřihodilo. Klidně si sedím nahoře nad hangárem, když v tu najednou vidím nahoře u Severky toho pekelného bastarda Luciána. A to je vždy zle. Neváhal jsem tedy ani chviličku, zahodil nakousnutej steak a jako šíp vystřelil za ním ke hvězdám. Luciáno je zatraceně rychlej, ale stejně jsem ho nakonec dohnal a pustili jsme se do křížku. Zatímco jsem se bili nahoře pod hvězdama, tak dole u táboráku stále poklidně hrály kytary a zněl zpěv. To mi dodávalo sil, protože to znamenalo, že je tady Lucián sám a pekelné síly nemají převahu. Bojujíce ve vzájemném klinči jsem pomalu začínal získávat navrch. A v tu chvíli ten bastard vytáhl své ostré blesky. Jaká záludnost. Jsa neozbrojen vrhl jsem se s novou urputností do boje a bez milosti začal Luciána drtit. Naneštěstí jsem ho ale jedním z vykroucených blesků zasáhl do tváře a ač jsem se snažil ho v setině sekundy odmrštit tisíce kilometrů daleko, tak přeci jenom jedna kapka jeho krve skápla na zem. A padla přímo do ohniště stáda pastýře Polyho.

Výbuch, 00.10 hod.

Zcela nečekaně pro nic netušící motorkáře najednou jejich oheň explodoval. V průměru metrová vatra byla v sekundě rozmetána do kruhu šíře 6, provázena vzedmutým ohňovým sloupcem do výše hangáru a obrovskou detonací. Jednotlivci byli smeteni, nebo instinktivně se vrhli neznámo kam do tmy, na hrubý asfalt a vzduchem letělo krupobití oharků a úlomků roztrhaného betonu.

Zcela zničeny byly obě karimatky Vláďi s Markétkou, několik sklenic, seškvařeny zůstaly ležet v popelu mikiny Van Hallena a Káči (ta její v sobě mela navíc přiškvařený i betonový odštěpek velikosti mužské pěsti), zahradní sedačky novomanželů vypadaly jako po zásahu rojem meteoritů, Hallenovic a Tesykovic foťáky zachránila jen luxusní fototaška za cenu sebezničení. Zasnubní prstýnek Polyho nastávající ztratil svůj obvyklý kulatý tvar a sedřel z malíčku kůži, zanechávaje za sebou krvavou stopu. Nejhůře dopadla však Káča. Na levou paži ji zasáhly dva velké oharky a popálily její bledou kůži. Dva velké puchýře okamžitě vyskočily na místě jejich dopadu a ke slovu přišla Prérie s aplikací teorie ze své doposud nepublikované studie první pomoci do praxe. Především za asistence Vláďi Stehlíka, nadstandardně vybaveného do extrémních podmínek sadou pro přežití a Martiny s Ivanou a Míši Hynka, se podařilo zvládnout Káčin nabíhající šok. Nikomu dalšímu se naštěstí nic nestalo. Neuvěřitelné štěstí, protože síla, která dokáže na kusy roztrhat 10 cm beton má dozajista ambice na hrozná zvěrstva na zdraví. Celý jsem se potil strachem, když jsem zkoumal, zda opravdu někomu nic není. V první chvíli jsem již téměř reflexivně chtěl volat svatému Petrovi, aby otevíral brány, ale zaplať ti Pane věčnou slávou, že toho nebylo zapotřebí.

Velké štěstí, byť v zásadě takové platonické, měl Tesyk, který se ještě 10 min. před výbuchem rozvaloval v nehybném spánku právě na zničených karimatkách, a kdyby neodešel se skupinou dalších 5 lidí na noční procházku po ranveji, tak to mohlo dopadnou nedobře. Celá záležitost nechala v klidu jen flegmatického Doufyho, který po výbuchu z ranveje příliš k ohni nespěchal se slovy: „Není kam spěchati, jestli se někomu něco stalo, tak mu už stejně nepomůžeme.“ Určitě to nemyslel doslova, ale na vykreslení jeho „nadhledu“ jistě postačující J . Po zvládnutí Káčina šoku a nalezení oblíbeného plecháčku pak na závěr Vláďa lakonicky konstatoval: „Už nikdy vám žádnou svou karimatku nepůjčím .“ Jediná osoba, která výbuch nezaregistrovala, byl Ranža, v té době již totálně opilý a zlámaný ve svém autě s hlavou zvolna se klimbající z okénka ven. Skoro to vypadalo, jakoby ho někdo před uložením ke spánku násilně vpletl do kola.

Jelikož oheň před hangárem byl výbuchem udušen, jal se Stano rozdělat další oheň, za nervozního Tesykova přihlížení, přímo uvnitř bunkru. Mezitím ale Lucián začal naříkat nad svým zraněním a jeho slzy přilétly bleskurychle po větru a zkropily celý kraj. Mohutná bouřka vyhnala Tesyka ze zapůjčeného Ranžovic stanu na nevábnou podlahu hangáru do společnosti dalších otrlců, kteří se nakonec rozhodli nocovat u svých motorek – Štěpána s Ivetou, Johnyho, Doufyho a Gase. Kolem druhé hodiny ranní zůstali kolem hangárové vatry v hlučně veselém rozpoložení jen Stano, Hallenovic párek, Johny a Doufal. Jejich veselí neumožňovalo Tesykovi usnout, a tak byli ochuzeni o noční koncert Osudové. Ve tři hodiny ráno se však i oni odebrali ku spánku a dalo by se čekat, že hudební vystoupení začne. Ale kdepak. Tesyk nespal. A to až do doby, kdy vyhasl oheň a ustalo značně nervózní praskání pálených polen a kmenů stromů.

Ráno, 8 hod.

Tábořiště vstává. Pomalu se snídá a balí. Všichni lomcují Polymu pravicí, aby mu poděkovali za nádhernou akci, na kterou se bude dlouho vzpomínat. I já musím obdivně konstatovat, že Polyho připravenost byla neuvěřitelná a obdivuhodná a kdyby mohlo být po mém, svěřil bych mu pořádání všech dalších akcí konfery J , ale počítám, že to by se mu nelíbilo. V jedenáct hodin dopoledne se motorkáři rozjíždějí a má úloha končí. Omlouvám se, že jsem nestihl Luciánovi zcela překazit jeho sabotáž a ještě jednou děkuji nastávajícím novomanželům z super letištní akci.

Zapsal: Angelo, anděl 2. Třídy, 15. Eskadra Nebeské perutě