FOTOGRAFIE (Mion)
FOTOGRAFIE (JoDiK)
Ze všeho nejdřív se muselo najít místo, kde III. sraz motokonference vůbec uděláme. Není to zas tak jednoduché jak se zdá, protože kempy mají pořád dost majitelů, kteří nejsou ochotni na září rezervovat kemp na jeden víkend pro sedmdesát lidí s podmínkou, že tam budeme sami. A druhak je pořád dost lidí přesvědčených o tom, že motorkáři jsou v podstatě tupá agresivní hovada, která po alkoholu roztloukají zemědělské stroje a znásilňují ženy, dcery a ovce družstevníků z přilehlých vesnic.
Ovšem jak jistě všichni ví, podařilo se organizačnímu výboru ve složení Radek CX, Petr B600, Lyleburne VFR a Břeh NX najít a zabrat překrásné koupaliště v Horní Stropnici. Je to celkem útulné místečko nedaleko hranic se zapráskanýma rakušákama, kterým drze vadí, že si u nás chceme zapnout elektrárnu. Místo aby nám teda bratrsky pouštěli proud ze svý elektrárny, když se jim ta naše nelíbí, zablokovali hraniční přechody. Grrr…
Akce začala již ve čtvrtek přivezením Břehova elektrickýho rožně, na který byl Břeh hákliv a muselo se s ním zacházet obrovsky citlivě, aby se mu probůh nic nestalo. Sice jsem nechápal, jak se dají rozbít tlusté ocelové tyče, ale radši jsem nosil rožeň s patřičným respektem. Břeh přitom neustále vychvaloval přednosti a důmyslnost rožně tak dlouho, až jsem byl v pokušení zeptat se, jestli při pečení vyhrává praseti pohřební písně.
Na místo srazu dorazil správně už v pátek dopoledne celý organizační výbor plus zdravotník-záchranář Boženka (nemaje japonského motocyklu, přijela alespoň korejským automobilem zn. Hyundai) a hned se pustili do práce. V první řadě vytvořili komisi pro kontrolu kvality piva, ve které zasedl celý OV. Proto, když jsem okolo 17:00 taky dorazil, už byl OV k nepotřebě. Naštěstí se během dne opět projevil neobyčejně vysoký průměrný IQ konferenčníků a všichni pochopili kde mají stavět stany a že komunikace s OV bude možná nejdříve v sobotu před obědem.
Kupodivu během pozdních odpoledních hodin dorazila dost podstatná část sražených, takže mohl proběhnout první večerní program - volná zábava. Snažil jsem se založit oheň, aby bylo možno začít opékání nakládaných masíček na mandžáru, ale bránily mi v tom dvě příčiny: vlhké dříví a přílišná manuální zručnost. Už jsem po mnoha experimentech s různými kamny a ohništi vyrovnaný s faktem, že chalupář, tramp ani žhář nikdy nebudu, takže mne nenasralo, když pod nedotčenými třískami shořely všechny Lyleburnovy noviny, aniž by se chytlo aspoň PEPO. Lyleburne, vida že po jeho novinách je veta a oheň nehoří, zeptal se mne na jakousi oplzlost („Ti mrdá, ne?“) a rozdělal oheň sám bez novin. Ale ani potom nebylo trápení konec, neboť jsem utrpěl hlad a stále se vracely myšlenky na stejky. Ale to by tam nesměl postávat zevloun Břeh. Chtěl se ohřívat u plamenů a mandžáro vztyčit nepovolil, řka že je oheň moc vysoký. Zápolil jsem s ním v soustředěném naléhání na vztyčení mandžára dobrou hodinu, než podlehl a pomoh mi tu zatraceně těžkou trojnožku s pánví postavit.
Poznámka: nikdy nezvěte ke grilování najedenýho vychrtlíka. Nemá motivaci a blbě do všeho mele. Nepřikládá.
Nepřekonaná sloučenina pečených tkání a alkoholu pak vytvořila onu vynikající atmosféru pevného pivního přátelství, podtrženou vůní spálených tuků, kapajících z masa do ohně. Ze všech možných témat k debatám se patrně nevynechalo jediné. Vzdáleně si, abych to líp přiblížil, vzpomínám, že jsme vyřešili problém Českých drah, policie, desmodromických rozvodů u motocyklů Ducati, análního pohlavního styku, nedostatky mimoverbálních komunikací po internetu a jejich dopad na hodnocení jedinců virtuálním kolektivem a také nevýhody bezvědomí na vlhké trávě v tričku s krátkými rukávy. Poslední téma se nabízelo mezi dvěma mladými smrčky v podobě nejmenovaného konferenčníka. Nehodlal se probrat a vstát, ačkoliv jsem se mu snažil laskavým hlasem vysvětlit, že asi umře. Nebylo mu dobře, vypadal opile a nahodilé odpovědi jen bublal...
Během sobotního dopoledne doproběhly příjezdy posledních opozdilců, potulky po areálu koupaliště a nenucená konverzace. Později vyjížďky do Terčina údolí pro normální lidi a kamsi do polí pro bahňáky. No, když o tom přemejšlím, VELKOU chybu jste udělali, kdož jste nepřibyli. Projížďka mi ovšem bohužel utekla, neboť mi přes noc zdatně zateklo do stanu a lehce i do spacáku, pročež jsem musel utýct domů do vařící koupele. A tak jsem taky přišel o držku naživo v podání Houmlese na jeho vypůjčené Jawě. Během pátrání po průběhu a příčině nehody se dotázaní očití svědkové shodli na tom, že před zatáčkou je Houmles všechny předjel s chrupem vyceněným v úsměvu cheruba a pak v tý zatáčce jel rovně.
Jawka naštěstí nedopadla úplně na šrot a rovněž Houmles se s pomocí Boženky rychle dostal do špitálu, kde se díky v krvi našetřenému alkoholu ze svých zhmožděnin brzy zotavil. A tak se dá mluvit "o šťastné držce" J . Navíc byla večer uspořádána na Houmlese sbírka, takže na další akci se patrně objeví na novém motocyklu.
Po vyjížďkách se zase volně popindávalo a během diskuzí proběhly výměny motocyklů k vzájemným porovnáváním. Tady jsem vyžebral ke sjetí během hodiny asi čtyři motorky :-)) za což jejich majitelům značně vděčně děkujul, neboť se celou dobu jistě obávali o návratnost vložených prostřeků. Chci abyste věděli, že si lidí, kteří vám motorku půjčí, silně vážím. Je to vysokej stupeň projevený důvěry a výzva tu důvěru nezklamat. Což se mi doufám podařilo, protože jsem navzdory několika nástrahám mýho talentu nelehnul ani s jednou.
Bezesporu největším zážitkem byla pro mne (kromě
připínání odznáčku servírce na ňadra) jízda na Mártyho žlutým
supersportu Ducati 900 SS. Jízda servírky by taky nemusela být k zahození,
ale člověk holt nemůže mít všechno. Ale - ta dukna! Pro lidi přehnaně
prakticky založené je to motocykl po všech stránkách k ničemu. Přistihl
jsem se, že k takovýmu prakticismu inklinuju - ale je to asi z nedostatku
prostředků a to mě nutí vybírat z motorek nenáročných na údržbu a
takových, abych pokud možno vystačil s jednou na všechno. Mít ty peníze,
který v tomto případě opravdu osvobozujou srdce, šel bych do něčeho
podobnýho. Například do MOTO GUZZI, protože se mi dva obrovský válce trčící
do stran líbí už od mala. Tož tak - na dukně si asi výborně sjedete buď
na krev, nebo nesjedete. A kdo má břišní vaničku jako já, nesjede si vůbec,
protože na tu neni prostě místo. Špičatá, svým způsobem krásná nádrž
se neomaleně vrazí do žaludku a první hmátnutí po řidítkách totálně
vymaže všechny nápady na volný, cestovní projetí. Krknutí plynem už
jenom potvrdí náhlou metamorfózu v továrního jezdce a vy cítíte silnou
chuť vyrazit. A to tak, že RYCHLE. Ovládání Ducati je krásnej skok z
japonský budoucnosti supertechnické civilizace zpátky na silnice starých
slavných závodů a jmen závodníků v kožených kuklách. Není to možná
úplně přesný, ale přesně tohle, představu atmosféry těch dob, to ve
mně generuje. Motor dukny je hlasitej silnej motor (zvlášť podpořenej
Fernétyho laďákama) a i když na sobě má nějakou tu elektroniku, chová
se a zní, jako by tam nebyla. V nižších otáčkách to dost připomíná
hvězdicový motory starých letadel. Je prostě hrozně fajn jet dneska na
motorce, kde nemůžete ignorantsky točit plynem a motor přežvejká podtočení
a chyby v řazení. Ano, elektronika není úplně špatná věc a motor vám
při tupounským zacházení nezhasne, ale když se přizpůsobíte, když
budete poslouchat změny hlasu dvouválce, pozorovat otáčkoměr a budete cítit
kdy motor CHCE, bude to jízda, kterou na žádným uječeným čtyřválci
nemůžete zažít. A i kdyby takový motorky někdo vzal na okruh a snažil
se je porovnávat s pouze objemově podobnou konkurencí a ona konkurence se
jevila po všech stránkách lepší a finančně výhodnější - che che. My
totiž víme svoje a zatímco tys kamaráde honil desetinky vteřiny a tvoje
radost je ve vítězství na čas, my jsme si ZAJEZDILI NA MOTORCE.
Nó, pěkně jsem se vylil :-) . Ale jo, majitelé starších a něčím jiných motorek to určitě chápou a zbytek promine, že museli o chvíli dýl čučet do monitoru. V případě poruchy očí se obraťte na všeobecnou zdravotní pojišťovnu – dostanete stejně hovno :-))
Odpoledne pak proběhly soutěže. Začalo se pitím
piva hadičkama z kýblu. Pocity soutěžícího: je to DOST na poblití.
Místo obvyklý euforie při popíjení pivka z půllitru cítíte jenom
odporně napěněnou kapalinu roztahující bolestivě žaludek, protože
novotou vonící a chutnající umělohmotná hadička chuť piva spolehlivě
zabije. Následnýho přetahování jsem se raděj nezůčastnil, z důvodů
vzniklých předchozí soutěží...
Poslední disciplíny, jízdy pomalosti, se zúčastnilo poměrně dost lidstva. I tato byla úspěšná, neboť nikdo nepad, spojku nepřipálil a nikdo nebyl přejet.
A tak se dostáváme se k zlatýmu hřebíku
dne. Původně jsem tipoval, že jím bude pečení a jedení divokýho prasátka
(dobře naloženého a k rožnění připraveného by Husky). Prase bylo
dokonalé, avšak o něčem co zmizne sežráním během dvaceti minut nelze
dost dobře hovořit jako o zlatém hřebíku. Tím bylo nakonec dokonale zničující
chlastání. Tradiční pivo bylo iniciačním jádrem poměrně brzo opuštěno
s přechodem na panáky. Obyčejní panáci ovšem relativně brzo přestali
stačit stále akcelerující poptávce a muselo se upgradovat na decáky.
Prvním zkušebním zalítávačem se stal Doufy Cowkiller (dnes známější
jako Self-killer). Tento muž je krásným příkladem neškodlivosti alkoholu
i v jeho větším množství. Doufyho křivka reakce na chlast má totiž
pozoruhodně plochou první část, kdy leje jak ruskej svářeč, aniž by se
horšily schopnosti srozumitelné komunikace a logické dedukce. Potom přijde
Zlom, kdy během velmi krátké doby přechází šťastný majitel vyjímečného
metabolismu do úsporného, nouzového režimu, přestává jakkoli
komunikovat, pohybovat se, vyvíjet tělesně stabilizační akce a pravděpodobně
ani nevnímá.
Jak důmyslně se zde velká matka příroda projevuje! Doufyho řídící aparát se snaží udržet všechny funkce v plně výkonném stavu a v momentě, kdy hrozí jejich pokles na nebezpečnou úroveň (pohybové problémy, žaludeční potíže, zájem o politiku ap.) povypíná se všechno zbytečné a zbylá energie se účelně vynakládá pouze na havarijní a nejdůležitější – dech a tep. Připomíná to trochu mobilní telefon. Je-li prognóza příznivá (přestanou-li se do Doufyho lít decáky), použije se část zbylé energie i na svěrače. Self-killer neblábolí, neobtěžuje hlukem ani nevyžádanými analýzami čehokoli, nezvrací, prostě mírumilovně padne obličejem na zem. Je třeba jediné - odtáhnout do stanu, přikrejt spacákem a odhoukat játrům noční. Doufy je ovšem bohužel výjimka z kolektivu. Ostatní jsou na tom mnohem hůře a jejich křivka je lineární. Čím více ta prasátka chlastají, tím více se jejich projev zhoršuje a zhoršuje…
Opatrným nahlížením zpoza hospodských futer
jsem v pravidelných intervalech nevěřícným zrakem sledoval strašnou
apokalypsu ferneto-vodkových přestřelek. Sám jsem přitom utržil naštěstí
jen jednoho decáka ferneta od Brkouna, třímajícího v ruce téhož
pití čajovou sklenici. Podruhé jsem se dovnitř neodvážil, takže další
informace mám zprostředkovaně od zpravodajů, kteří se odtud vrátili. Po
decákách ferneta přišly decky vodky a později se vodka vylepšovala pepřem,
po polévkových lžících. Pepř však vzhledem k nečekané poptávce
rychle došel, a tak přešli na Holomajzny. 1dcl sklenička obsahuje půl
rumu, půl vaječňáku a navrch posypat mletým kafem (asi půl cm vrstva).
Tento koktejl však přišel příliš pozdě na to, aby mohl být konzumenty
vychutnáván jako long-drink. Házeli to do sebe na ex. A protože nebylo již
možno tou dobou přesně sladit veškeré úkony k pití decáka na ex
potřebné, bylo lze spatřit několik zasažených s koláčem lógru
nalepeného na zaschlém vaječňáku okolo úst…
Potom přijela policie. Přijeli se jen tak podívat, zřejmě postrašeni nedávnou techno párty v Jílovicích, jak si tam tak vedeme. Jakmile se zjistilo, že nemají žádných požadavků, byli kluci naši a všichni se s nimi chtěli vyfotit. Tesyk se chtěl vyfotit na kapotě jejich auta, ale vzhledem ke svému stavu a tělesné konstrukci byl policisty požádán, aby jim přestal mačkat haubnu slovy: "Prosím vás, neválejte se nám po autě, my vám po motorkách taky nelezeme“. Komusi dalšímu zase nechtěli pustit majáček, ani za panáka. A když si Břeh lehl na bok před nárazník a další lidi si stoupli ze stran ke dveřím jako při focení na tablo, odjeli…
Nu a to byl asi vrcholnej závěr galavečera, začalo drobně poprchávat a jednotliví účinkující se postupně rozvrávorali do stanů, temných koutů a roští ke spánku…
V neděli ráno, tedy spíš během dopoledne,
kvůli počasí a stavu řidičů odpadla projížďka a postupně se všichni
rozjeli domů. Až na Fera PMF Mutěnice. Fero vylezl ze stanu v době,
kdy už byli všichni pryč a na place zbyl jen četné pozůstatky večera
sklízející OV. Fera probuzení do liduprázdné louky poněkud vyvedlo z míry,
ale když mu bylo vše zrekapitulováno a objasněno, uklidnil se že je vše
jako obvykle, sbalil od myší přes noc prožranej stan a na své Jawě 350
rovněž odfrčel.
A to byl vlastně konec III. Srazu motokonference v Horní Stropnici na podzim 2000. Zbejvá poděkovat OV za dobře zvládnutou práci (já v OV prakticky nebyl, abyste si nemysleli že se chválim), Břehovi za rožeň, dřevo a Alpskej rum do soutěže o nejhezčí ohnivou kouli, special thanks to Husky za divočáka, jehož dotáhl ZADARMO (!!!) a navíc byl dobrej (divočák), taktéž Jardovi XJR Krátký noze za KUS masa na rožeň, Standovi za obstarání triček a bohopytelně kytaristům, jedoucím téměř nepřetržitě celou noc.
Kurva jak já se těšim na příští sraz… :-)
Kamil