ZPĚT

Ani to neni zhodnocení, jako spíš jak se mi to zdálo. Jestli budete mít někdo pocit, že to bylo jinak, je to znakem přirozenýho a zdravýho řádu věcí.

Těžko ksakru psát jak to začalo, když jsem byl na historické místo doručen mezi posledníma. Můžu si to jen domyslet podle jistých charakteristických průvodních jevů, pozorovaných na zde již déle přítomných. Několik motobratří postávalo v hloučcích před hangárem, komíhajíce se nepravidelně okolo myšlených svislých os (připomnělo mi to červený a žlutý panáčky na pérkách na stolním fotbalu) a vrhalo zvídavé pohledy na přibyvší pomačkanou skupinu z Českých Budějovic . Právem, protože po několikahodinovm lisování pěti lidí v autě jsem si připadal jako fík. Fyzické strádání bylo cestou vhodně doplňováno hudebními zvratky vytékajícími z repráků autorádia (Lunetic apod.) a pokusy o dialog s Lyleburnem, odpovídajícím na prosby o zdrcnutí známou protiotázkou "Ti mrdá, ne?"

Přiznám se, že v první chvilce po nabytí původního objemu mi vlhké a studené prostředí opuštěnýho letiště nepřišlo přehnaně útulné a na místě mne přidrželo pouze vědomí oblíbené značky whisky v tašce a Ranžova přítulná Ivana (t.č. již o level dál), která měla kromě zdravého ruměnce také vypnutý stabilizátor obrazu a krásně koulela očima. Ale snažila se je držet na pozorovaných objektech a vypadalo to úplně jako když se tank houpe přes hrboly, ale hlaveň má pořád rovně Tak jsem vytáh whisky a přiložil ruku ke společnému dílu, aby jste mi moc neujeli a abych rychle zaplašil otázky stran spaní na betonový podlaze.

Škoda, že jsme nerealizovali něčí nápad a nepolepili se nápisama s jménama a MKF zkratkama. Přišlo mi vždy nevhodné tahat z někoho jméno a pak se ho třebas zeptat na úplnou píčovinu. A když už jsem se zeptal, stejně jsem za chviličku věděl prdlajs. Čímž se omlouvám všem postiženým, speciálně pak tomu hochovi co má Blackbirda ...

No, raděj jsem šel vyzkoušet vynález žhavýho kamene a svěřil mu své stejky. Fungoval bezvadně a vyjadřuju tímto obdiv autoru myšlenky a tomu, kdo se s tím tahal. Taky lampiony natažený opodál dodávaly studeně nepřívětivému vnitřku hangáru teplou atmosféru vánoc v koncentračním táboře. Bohužel mi brzy došla whisky a musel jsem přikročit k pití sudu věnovaného jakýmsi indiánem (???), což se druhý den v autě ukázalo být výslovně debilním nápadem.

S postupujícím večerem přátelské ovzduší u ohňů příjemně houstlo a velice lituju, že jsme pak s Budějckýma odjeli do Mimoně do hospody na náměstí, kde byla jakási diskotéka, kde se nám nelíbila místní děvčata. Petr bohužel nedržel klapačku a jednoduše jim to řekl. Načež se zvedli místní chlapci a strhla se pekelná řež. Bohužel jsme všichni dostali pořádně přes držku..... a pak jsem se probral v něčím lehátku u ohně v hangáru a s připálenejma kolenama. Píšu to sem proto, protože proskakují jakési zprávy o mojí údajné neslušné promluvě ze spaní, tak aby se to nějak rozumně vysvětlilo. Přece když dostanete pěsťovku do ksichtu, tak není nic špatného říci potom "kurva", ne?

No, probudil jsem se akorát včas, abych stihnul zažít ty příhody s rumem, co přivezl Břeh. Rum byl osmdesátiprocentní a byla s nim docela legrace, protož po napití jste ho mohli buď polknout, vyšplíchnout si oči na košili, poslintat si je a zakápnout silnou nudlí z nosu, nebo jste rum nepolkli, ale vyprskli přes hořící klacek. V tmavým hangáru to vypadalo moc efektně a šlo to zas dělat dvěma způsoby - vyprsknout rum jemně rozprášený a výsledkem byla nádherně divoká modrofialová ohnivá koule, nebo ho plivat ve větších dávkách jako plamenomet. Podotýkám, že jsme to opravdu dělali směrem od motorek a spícího Jeníka G. Pouze pancéřový Břeh se nezdál být spokojen a rum odebral, řka že je ho pro nás škoda (míněno pouze na plivače ohně). Můj názor, který nikomu nervu, je, že tento aromatický, kvalitní silný rum se hodí buď do chladiče auta v krutých mrazech, do dragsterů ve třídě do 3000 ccm, nebo do vaječňáku super cloumáku (recept mohu zaslat na požádání).

Po ránu jsem nějak nebyl v náladě, anžto pode mnou v noci chcípla matračka tak pitomě, že zůstal nafouklej jenom střední díl, a taky kvůli počasí. Ranní urologická procházka odhalila také několik téměř kompletních menu naservírovaných hned vedle aut a několik mrtvolně žlutých těl v muničním skladu s plynovýma kamínkama, podle funkce konstruovanýma zřejmě ve čtyřicátých létech v Německu. Dostal jsem chuť na stejk a vyžebral jeden u Břeha (díky), řešícího co s rumem. Žízeň neměl nikdo a asi jej nechtěl tahat zpátky, protože zbytek flašky vchrstl do ohně. Malý plazmový obláček příjemně zahřál tváře i venku se nacházejících motobratří a my usoudili, že přišel čas vydat se k domovu.

A to je vše, přátelé. Bylo to zatraceně dobrý, takže dík všem a čau.

Kamil