Akce byla dobrá, skvělá, a hlavně první, které jsem se (nepočítam-li hospodskou miniakci v Motole) stihl zúčastnit. Takže jak jsem to viděl já?
První zážitek byl hned na začátku, kolem 14:30, kdy jsme s JirkouB dorazili kroutícími se okreskami na letiště. Asi 15 minut jsme pochodovali kolem dosud prázdných hangáru, venčili psa, označkovávali okolní stromy a divili se, že ještě nikdo nedorazil. Po použití levnější verze GPS pro ověření správnosti naší polohy - Jirkova mobilu - jsme následně zjistili, že se nacházíme jen o 50 metrů dál, kde se už u jinak stejných hangárů dávno hojně nasává a řeže dřevo.
Jednoznačné zklamáni při dojezdu bylo, že pívo ještě nedorazilo. A tak situaci u mnohých zachraňovaly plechovky a PET láhve s tímto mokem :-)
Absolutně unešen jsem ale byl z těch, kteří dorazili na mašinách. Z Tesyka, který dorazil mezi prvními na mnou oblíbeném Banditkovi. Bohužel, za malou chvilku opět zmizel... Z Glidera, jehož monumetnální příjezd, zastavení, vyhození policajta, ladné sesednutí a následné představení, zanechal dojem jistě i v jiných čumilech. A především mne uchvátil příjezd rodinné výpravy s vánočním stromečkem a s kulichem pod helmou. Když pak Markétka znovu nasedla na Josefínku (ta představa :-)), aby s ní zajela do hangáru, mohl jsem si opět vychutnat její charakteristický zvuk motoru. Musím vám říct - ten zvuk má hodně co do sebe a rozhodně oběma slečnám padne! Přirovnání k zvuku šicího stroje rozhodně nepovažuji za hanlivé :-)
Pak dojel nějakej offroad a z něho kromě generálního tajemníka motokonference a několika bezvýznamnejch závozníků ;-) nakonec vypadl i ten dlouho očekávaný, stříbrný válcový bůžek, k němuž se okamžitě seběhla horda nejvetších náboženských fanatiků a začali kolem něho poskakovat a metat pěnu z jeho tlamy na všechny strany. Jen ta slíbená vyvěšená a povinná modlitba a kolem klečící drmolící pivaři mi nějak chyběli :-)
Sám jsem byl na našeho šéfa #001 zvědavej, páč jsem ho měl při této příležitosti možnost vidět poprvé naživo. A tak po jeho příjezdu jsem jej z uctivé vzdálenosti nenápadně pozoroval. Mé představy o něm, nashromážděné z jeho konferenčních e-mailů a zpráv z akcí (Alpy, Lesná...) se ukázaly být téměř totožné se skutečností. Až do chvíle, kdy přes sebe přehodil takovou tu dečku s třásněmi, co máme doma v předsíni. Tahle ale měla uprostřed otvor, aby HonzuG nezakryla celého a bylo kudy snadno vpravovat potřebné poživatiny. Jo, vlastně přece mu jenom něco chybělo... Afrika!
To už snad v hangáru hořel první oheň a ovzduší uvnitř začalo nápadně připomínat Mostecko či Ostravsko před deseti lety. Fíkův kámen prokázal neocenitelné služby všem hladovým, kteří si dovezli nějaké to maso na opékání. Jak jsem se později dozvěděl, tak i těm, co si žádné maso nedovezli, ale dokázali si jej najít. No a já si o kámen spálil hned na začátku dlaň levé ruky, za což jsem si půlku večera musel nadávat, protože jinak bych byl úplně v pohodě.
Pak jsem asi tak hodinu moc dění kolem sebe nevnímal, protože se začalo u ohně č.1 hrát a tak jsem vytáhl banjo a snažil se trefit prstýnkama na správný struny. Obvykle totiž začínám hrát s prvním pivem, ale tentokrát jsem jich měl již asi pět v sobě. Když už mi to začalo jít, někdo našel zpěvník s písničkama, u kterých se banjo vyjímá asi tak stejně jako Beri na chopperu. Tak jsem chvilku zkoušel brnkat nějaký sóla opuštěnýmu sudu s pivem, který byl ten večer mým nejvděčnějším a nejméně protestujícím posluchačem a pak jsem to zabalil úplně a šel si k ohni č.2 ohřát zmrzlé prsty.
Jo a mezitím jsem samozřejmě fotil, co mi připadlo trochu zajimavé.
Nezapomenutelný zážitek: Ranžovy pochodně bez náplně. Nalila se tedy do nich od nejbližší benzinky dovezená náhradní hořlavina (byl to líh, protože petrolej neměli). Ranžův pohled, kdy koukal na slabý modravý lihový plamínek těsně předtím, než pochodeň vzplála i na místech, kde hořet rozhodně nemá, jsem stihl zachytit.
Trochu mne rozházel brzký příchod večera (hned po vstupu do hangáru) a tak už v osm večer jsem nevěřícně zíral na hodinky, anžto jsem si myslel, že už je načase, aby se začalo venku rozednívat. V tom mne utvrdilo i velke mnozstvi spavců, filozofů a vejralů, kteří zaboření do svých skládácích sedaček nehnutě civěli do plamenů a občas se zmohli na prohození nějakeho moudra či rozkopnutí půllitru (také jste si všimli, že nejvetší halas, zábava a řev - nepočítaje zpěváky - byla vždycky mimo kruh ohně?).
Fólklórem Finále, jak jsem již podotkl, bylo rozbíjení pivních půllitrů, zřejmě za tímto účelem specielně dovezených. Musím se přiznat, že po chvilce přemýšlení jsem zbaběle svého čtyřdeckového speciála nechal žít - už jenom proto, jaké akce se mnou za letošek přežil.
Asi tak kolem půl druhé v noci jsme rodinným hlasováním rozhodovali, zda zůstaneme s Ladou na přespání, nebo zda pojedeme domů. Poměrem 2:1 (Lada a Bodie : já) jsem byl přehlasován. Ani jsem se výsledku moc nevzpíral, protože jsme jednak zapomněli stan a v hangáru či pod přístřeškem bych se rozhodně nevyspal. Ke spánku totiž potřebuji téměř absolutní ticho (v tom spočívá nevýhoda bydlení na samotách a klidných vesničkách - zvyknete si na klid). A tak po rychlém rozloučení s těmi, co náš odjezd postřehli, jsme vyrazili domů.
Co říci závěrem.... Akce to byla skvělá. Je nádherné, že se nás tam sjelo tolik, za takového počasí a do takovýchto podmínek. Všichni se chovali kultivovaně, tzn. půllitry rozbíjeli tak, aby rozlétnuvší se střepy nikoho neporanili, kačeny odkládali pod prahy svých aut, struny rvali zásadně nejdříve na svých kytarách a pak teprve na vypůjčených... zkrátka pohoda. Takže o to víc se těším na jarní sraz. Jen doufám, že bude aspoň 15 stupňů, jasno, sucho, nebude padat popílek a budem zakopávat na každém kroku o motorky.
Mion
