Dětský den v Rychlebech

Týden po veleúspěšné akci sdružení MOTOBIKE@CZ (viz report "Boj o život" z klábosnice dole podepsaného kmeta), skoro přesně na datum, kdy se slaví den dětí, jsme se měli možnost setkat na opačném konci republiky, v zapadlých horách Rychlebských, v bohem i státem zabudnutém cancourku nad Jeseníky. Příležitost byla tak trochu pro drsné motorkáře a motorkářky (jak známo nemyté, nevonící, znásilňující muže, zabíjející ženy a žeroucí malé děti zasyrova:)))) neobvyklá - charitativní akce. Prostě, na jaře prolétl dráty návrh na uspořádání sbírky pro potřebné děti, nejlépe dětský domov. Protože se nám nechtělo poslat jen někam neadresně prachy (do nadací, charit, do ženskejch a do melounů nevidíš…………), snažili jsme se najít cílový objekt sami. Nakonec v tomto úsilí zvítězil kolega Michal ze srdce Hané, z Holomóca, který díky své profesi našel dětský dům ve výše jmenované oblasti, kde ani lišky nedávají dobrou noc, neb se tam již nudou a osaměním zcvokly (Černá Voda se to tam místopisně jmenuje). No a prej že by děcka chřadly, chřadly, až by chuděry uchřadly, nebudou-li mít bazének na cachtání. Dobrá, proč tedy ne? Na starost a pod své velitelské pravomoci si to vzala akční a vždy k jakémukoliv činu připravená brněnská grupa, pevně a nerozborně semknutá kolem svého velitele, ideového vůdce a náčelníka, takto kočírujícího modrý šestiválcový jednostopý bus. Když se čas naplnil a stavební dílo bylo připraveno ke kolaudačnímu řízení, Michal objednal chatovou osadu Račí údolí nedaleko Javorníku, a ať tedy přijede na slavnostní předání, kdo z MKF chce. Nemohl mi tímto udělat větší radost. Jeseníky patří k mým horkým favoritům mezi lokalitami v ČR, a vždy se tam vracím rád. Tak tedy, let´s roll!

Protože "cesta není jen prostředek, je to i cíl" (volná parafráze © Kerouac), vzal jsem si na pátek den volna. Týden byl vymazlený, tož jsem slona pěkně umyl a nablejskal (aby parchanti (a parchantky) měli na co koukat), neboť i Zákopčaníkovo forecast sliboval pouze a jenom sunshine.
Páteční ráno mě přivítalo sluníčkem (hehehe, to před tejdnem taky, že…). Zabalil jsem potřebnosti, díky noclehu v chatě jich není zase tak moc, a před desátou vyrážím. Naštěstí, jede se na východ, tak notoricky přicpaná matička měst nehrozí.
Protože chci mít brzy za sebou polabskou rovinu (na které už pomalu znám každej patník a mez), a na stranu druhou, highway mne prudí, tak najedu starou hlavní jedenáctku, nyní 611. Tyhle silnice mají nyní jistou výhodu, jsou široké a dobré, leč provozu je na nich minimum. Co víc chtít?
Za Poděbrady zamířím směr Jičín, ale po pár kilácích odbočuji na Nový Bydžov. Silnice "324" je souběžná s hlavní, která vede přes Chlumec do Hradce, je poměrně kvalitní a hlavně, opět bez provozu. Ten je všechen na 11ce. Cesta probíhá pohodově, tedy až kousek za Nechanice. Zde mne objížďka zažene vlevo a co více, přede mnou je zataženo a začíná chcát. Do prdele, no jasně, myl jsem mašinu a tady je trest za dobrej skutek... Tak šup pod čekárnu, stejně si potřebuju odfrknout, spěchat není kam. Hele, pod lípou už stojí nějakej motorkář. Nalehko oblečenej, jetku na palici, pod zadkem nějakýho crujzra. Hned se ptá, jestli razím na sraz Broďák, kam prej všichni dneska jedou. Trochu ho zklamu, když se dozví, že komerci nemusím a nechci, a jen tak si jezdím sám samotinký. Kroutí nechápavě hlavou, asi jak je to možný, že někdo nerad srazíky:-))) No nic, chvilku pokecáme, a protože deštík slábne, vyráží pro synka do Bydžova a pak na vysněný a vytoužený Broďák... Já pokračuju směrem opačným.
Prvním dnešním postupným cílem je Chlum u Sadové, severně Hradce Králové. Komu to nic neříká, tak zde se odehrála nejkrutější bitva devatenáctého století u nás. V roce 1866 tu rakousko/saské síly dostaly na frak od pruských v rozhodujícím střetnutí války. Dlouho jezdím kolem, a doposud jsem se tu nezastavil. Až dneska. Bohužel, deštík mi fatálně posunul timetable, takže k malému museu pod rozhlednou dorazím lehce po poledni. Smůla, vše je na hodinu zavřeno. Tak si alespoň prohlédnu, co je možno, porozhlédnu se, v duchu vzdám čest mrtvým, a jede se dál. Rozhodně se sem vrátím.

Dnešní den vůbec se mi tak trochu nese v duchu vojenské historie, neboť cílem příštím je pevnost Josefov u Jaroměře. Tu jsem taky měl dlouho v plánu, a dnes na ní došlo. Do Smiřic se dostanu okreskami, hlavní tah na Náchod pouze krosnu napříč, a do Jaroměře dorazím pěkně po druhé straně Labe. Intuitivně a se štěstím se trefím na jihozápadní okraj mohutného bastionového opevnění, kde je malé parkoviště a hlavně, vstupní areál. Jeho krátká prohlídka mi odhalí fakt, že jednak další tournament je až ve dvě, a hlavně, velký okruh (který rozhodně chci absolvovat) trvá skoro dvě hoďky taktéž. To bych odsud odrážel až po čtvrté, a to se mi nechce, mám přeci jen v plánu ještě nějaké to pohodové ježdění a nikoliv speedování přes půlku republiky. A je teplo, takže pochodování v motorkářském by byl dost humáč. Pěkně si prohlédnu nabízené možnosti prohlídek, jakož i malou expozici u vstupu, a rozhodnu se na zevrubnou prohlídku přijet hezky nalehko autem či na kole. Pevnost neuteče, nemá nožičky. Venku si dám u stánku páreček a shlédnu ukázku střelby z polního kanónu, kterou jakémusi školnímu výletu ukazují nadšenci oblečení do autentických uniforem rakouských dělostřelců. Docela jim to jde. Na závěr se projdu kousek po valech a příkopem, a je čas na další cestu.

Opět jsou mi osudem okresky. Razím na Nové Město, a posléze odbočím na Dobrušku. Zde na náměstí (F.L.Věk by to tady asi dneska nepoznal...) stavím jen na nasosání prašulí z bankomatu. Podhůří Orlických hor mne přivítá opět zataženem a drobným deštěm, spíše skotského typu "drizzle". Nic hrozného, akurát trochu zvolním. Před Deštným mrholení ustává, takže v hlavním lyžařském středisku Orlických hor stavím za sucha na nákup potravin a na držkovou polívku.
Čeká mne moje oblíbená silnička, vedoucí podél polských hranic za hlavním orlickým hřebenem. Vloni jsem tudy jel, a byla v průběhu rekonstrukce, takže doufám, že se dneska sklouznu po novém asfaltíku. A taky jo, jakmile se přehoupnu přes šerlišské sedlo s Masarykovou chatou, začne mi pod koly svištět nový hladký černočerný povrch. Připadám si jako někde v Rakousku nebo Německu. Malebná a upravená krajina, perfektní vozovka, no, skoro něco jako mototuristovo paradise. Jo, tohle můžu.

Nic netrvá věčně, a bohové brzy přemístí nirvánistu zpět na tvrdou zem. Za Orlickým Záhořím je cesta uzavřena, pořád na ní probíhá stavba. Tož, co se dá dělat, musím vpravo přes hlavní hřeben na Říčky a Rokytnici, stejnou cestou jako vloni. Tak to nezdržuju a jedu. Kolem je krásně a jednou za rok se to dá ject a vidět:-)))
V Rokytnici zahnu do uzounkého sevřeného klikatého údolíčka na Kunvald a Žamberk. Opět se rozpršelo, už je mi to jedno a jedu dál. Za Žamberkem se proklikatím do Nekoře (sem mne vede ryze privátní zájem, do kterého nikomu nic není:-))))) a z něj se vydám opět na sever do Mladkova. Tady si na chvilku odpočinu od hrkotavých okresek a rozjedu se po slušné silnici. Dlouho mi to nevydrží, před Králíky zahnu vlevo, abych prokličkoval všemi Lipkami, co jich tu jen je, a na hlavní se napojil až u Červeného Potoka. Přede mnou nad údolím do Hanušovic sedí bubák přes celou oblohu, hmmm, Jeseníky na dohled, tohle nevypadá na kraťounkou přeháňku, daleko spíše na pořádný horský slejvák. Na prvním parkovišti tedy vklouznu do dešťové kajdy a goretexových teplých rukavic. Teď už může padat!
Jo, tohle mi vychází, klikaticí do Hanušovic mne oblažuje shora slušný cuhák. Takže pomaleji, Jiříku, lepčí ztratit pár minutek než pár desítek tisíc za plasty (přinejmenším). Ve stoupání na Ramzovou pozvolna přestává pršet (že bych to nechal za sebou?) a v sedle už neprší, je jen mokro. Silnice uschne, ještě než se dohrabu dolů do Lipové, kde opustím hlavní vlevo.

Poslední etapa je už brnkačkou, kterou si vychutnávám v pohodě. Odbočku do Račího údolí nacházím hravě, jednak to tu znám, a jednak mi napovídá GPSka.
Chatový tábor je opuštěný, nikde ani kolo od motorky. No, je sice šest, tedy dost brzy, ale že by nikdo? V recepci se dozvím, že jsem třetí, dva první kolegové prej ale ještě vyrazili na vejlet. Dobrá myšlenka, než tady dřepět na prdeli a sát piwsona, tož si dám ještě vejletík taky! Zaplatím chajdu, vyfasuju klíče, přehážu těch pár propriet dovnitř, spláchnu prach cest a jedem, mašina ani nestačila vychladnout.

Přes Javorník razím směr Paczków/Poland, ale odbočím vlevo směr Bílá Voda. Chci si totiž projet ten nejzazší cancourek a dohrabat se kam až to jen alespoň trochu půjde.
První zastávka je v centru vesničky, hned za mohutným a kupodivu udržovaným a vymydleným klášterním komplexem. Hned za ním je Polsko, cesta sem koneckonců vede jen asi pět metrů od "čáry". Pokračuju dále, zatím se zákaz vjezdu nekoná. Minu zrenovicírovanou psychiatrickou léčebnu (jejímu umístění se nedivím, slabší povahy tady ze samoty musí cvokatět hromadně...) a pořád dál do nitra hor proti bublajícímu potoku. Asi po dalším kiláku je lívanec, leč silnička je tak ouzká, že bych se tu točil dost obtížně. Tím si sám v sobě utlumím špatné svědomí a jedu dál s tím, že na vhodném místě dám curyk. Hehe, trvá to ještě pár kiláků, než se na malé mýtince otočím a sjíždím zpět stejnou cestou. Je to tu pěkně opuštěné, a mít vysněné a nedosažitelné GS, jedu dál lívanec nelívanec, co to půjde.

V Javorníku uhýbám vpravo na Travnou, což je malá vesnička s majestátním kostelem v pruském stylu v závěru malebného údolí. Kupodivu, zde se lívanec nekoná, leč silnice definitivně ztratila asfalt a je s ní šutrovaná a makadamová route. Dříve to ale musela být dost důležitá a frekventovaná komunikace, usuzuji tak z velkorysého trasování a šířky. Nojo, to asi bylo před druhou, a možná před první světovou.... Pěkně na dvojku si to supeme nahoru, a najednou těsně pod hraničním hřebenem narážím na shluk stavení, na nichž se stkví nápisy SKLEP. Herdek, proč si to lidi píšou na baráky, že mají sklepy, ale hned mi blejskne - polsky se putyka nebo krám řekne "sklep", a sem asi Poláci chodí na pivo. Zavírací doba je tu šestá večer, tak je to jasné. K čemu by jinak byly tři hospody uprostřed liduprázdných hvozdů, že jo? Ještě kilometr hrkotání a jsem na hranicích. V boudičce je dosud český policajt, počumuje na mne, ale nechá mě bejt. Motorkou se přes čáru nedostanu, neboť evidentně nemá požadovaných padesát kubíků nutných k propuštění. Ani se nesnažím hraničního orgána přesvědčit o tom, že jsem přijel na trochu nakynulém skůtru. Je jen zajímavé, že od čáry dál do Polska je perfektní asfaltka.

Po návratu do Račího údolí už je na místě pár mašin. Přivítám se s jejich osádkami a zjišťuju, že těmi prvními příjedšími byli MiOn a kolega z fachy Mirek/Valach, takto novopečenec na MKF. Zajímají se živě, kdeže spím, a po zjištění, že až ve vedlejší chatce, jim padá kámen ze srdce. Proč asi, nechápu:-))))
Už mám docela vyhládlo, tož přeskočím do civilních hadrů a hybaj na gulášek. Byl dobrej.
Vlastní večír pokračuje ve vedlejším salónku s barem, tak akurát pro nás. Teče tu Gábina a místní Holba, které jako milovník krajových kuriozit dávám ihned přednost. Gambáč mám každej tejden v Jawáči, tak co. A Holba nejni špatný piwko, po celodenním drandění chutná o to víc. Dávám si jen trochu pozorku na kvantitu, pamětliv minulého weekendu a lihové smršti v pátečním večeru. Halt, je nutno ve stáří držeti se trochu v pozadí. Během večíra neustále přijíždějí další, takže se neustále zdravíme, vítáme, a v týhle atmosféře se nese čas, dokud jsem tady. Mí spolunocležníci v chatce přijiždějí až skoro za tmy, nicméně v pořádku.
Ještě si rozvrhneme rozdělení do grup, které musí zítra dopoledne sekvenčně dorazit na prohlídku přečerpávačky Dlouhé Stráně. Protože ranní vstávání mi nedělá potíží (jedna z mála výhod stáří....), dobrovolně se hlásím do té první, která musí kolem osmé opustit račí lokalitu. A kupodivu, najde se dost těch, kteří míní vyjet za kuropění taktéž.

Lehce po půlnoci mizím, přeci jen, únava dělá své, stejně jako pocit zodpovědnosti k rannímu get-apu.

Raníčko lezu ven do krásně vysluněného a horsky svěžího a chladivého jitra, zbylá osádka chatečky však mručí a mumlavě vysílá hanlivosti na moji, podle jejich názorů příliš hlučnou, hlavu. Nevím, nic jsem neslyšel, chrněl jsem jako nemluvně. Asi se jim něco zdálo, neměli tolik chlandit…

V liduprázdné jídelně spolkneme snídani typickou pro dětský tábor, no, popravdě, mohli trochu porušit stereotyp a zohlednit skutečnost, že na motorkách sem nepřijely upejpavé dětičky, alébrž žraví mašinisti. Ale co, alespoň jsem si připomněl mladost, dejchlo to na mne docela echtovním socíkem.
Před osmou se kupodivu přesně naše grupa morgenfoglů hejbne, zatímco pouze někteří ze zbytku světa teprve klopýtavě vylézají z chajd s napuchlými ksichtíky, zbytek dozajista ještě chrní.
Pílíme za svým cílem po trase shodné se včerejším příjezdem (koneckonců, jiná možnost nejni) jen s jednou zastávkou. Johnnymu jedoucímu za mnou se zdálo, že z mé mašiny něco ulétlo, a tak zastavil celou group, aby sebral obří šroub a dovezl mi ho ukázat. Poděkoval jsem mu za péči, leč byl to jen náhodně ležící odkudsi vypadlý šroub, který jsem trefil přední gumou tak, že poodlétl. Ale i tak, je dobře a je potěšitelné, že je Jeník všímavý.

Přejezd Červenohorského sedla je v pohodě, hezky jsme si sjeli místní vracečky. Hned v závěru údolí Desné uhneme vlevo a mně (jakož i Jirkovi) z loňska známou cestou bočním údolím dojedeme až na parkoviště před areálem přečerpávací vodní elektrárny (PVA) Dlouhé stráně.

První část exkurze - návštěvnické centrum

Už jsme očekáváni, ponecháme naše stroje svému osudu a nastoupíme do busu, který nás společně s ostatními turisty odveze až k hlavní správní budově, kde na nás čeká první část exkurse, a to sice výklad a videoprojekce v návštěvním středisku. Ok, to tu znám, ale klidně si vše poslechnu ještě jednou.
Druhá část prohlídky je zasvěcena vnitřním prostorám, vykutaným hluboko ve skalách, a v nich uložené bezesporu unikátní technologii. Koneckonců, jsme ve druhé nejvýkonnější přečerpávačce na světě, ta první je kdesi na Amazonce. Ač tohle všechno muselo stát majlant, tak mne překvapí informace, že již si to na sebe vydělalo a teď už elektrárna jede v čistém zisku. Dobrej voddíl……

Třetí, pro nás nejzajímavější část prohlídky, je na horní nádrži. Dostat se tam už je na nás, nasedneme tedy své stroje a hurá vzhůru krásnou silničkou, ne nepřipomínající stoupání kamsi do alpských průsmyků. Však si to taky užívám. Ještě chvilka čekání, než se k uzamčené závoře pod vrcholem dohrabe dejchavičný bus s custodem, a pak už to dál nahórů nejde.
Absolvujeme výklad průvodce na hraně nádrže vedle meteoboudy, leč daleko více mne uchvacuje panoráma koldokolem, které je možné shlédnout tak maximálně po delší pěší tůře někam na hřebeny Jeseníků. Dneska je vymazlené počasí, azzuro, sem tam obláček pro potěchu fotografovy duše, paráda, tak uvedu do činnosti panoramatickou funkci mého tikitálu. Pak už se jen kochám……

Cesta zpět do civilizace je opět parádou, zpestřím si ji zastávkou a pokusem zachytit pár projíždějících kolegů snímacím čipem. Naštěstí jede nahoru skoro současně druhá parta, tak je mám po jedné kupě.

Dole u hlavní ještě chvilku čekám na opozdilce, zbytek míří dál údolím do Loučné do Rybářské bašty na obídek. Při startování mému K nenaskočí volnoběžka startéru, tak ho musím pustit po svahu. Při dalším pokusu o start elektrikou už je zase vše OK, asi zaseklá rohatka, tak to dál neřeším (dodnes je vše OK).
Předzahrádka hospůdky nás přijme a další hoďku a půl strávíme konzumací dobře upravených rybek, sledujíce přitom přípravy (zřejmě) dětského večera, která provádějí místní hasiči o kousek vedle.
No ale je načase ject zpět, neboť na druhou je ohlášen začátek programu v dětském domově. Vyjíždíme trochu později než je žádoucno, ale snad tam začátek zvládnou i bez nás. Takže, zase tak moc nespěchám. Vono to ale až tak moc nejde, silnička přes boční hřeben nedovoluje žádné extrémní průměry. Zbytek cesty po hlavních silnicích už jde rychlejc, a k areálu dětského domova dojíždíme asi tak k půl třetí.

Program už je v plném běhu, takže jej trochu interruptneme, než se uhlemejždíme za mírně naprdnutých kukučů těch již přítomných.
Zdá se, že děcka připravila pro motodrsoně něco jako školní akademii. Shlédneme několik vystoupení mladších i starších dětí (kde se cení hlavně snaha, že ano…), a na závěr proběhne slavnostní a oficielní předání našeho daru domovu. Po malé přestávce je čas na program, na který se dozajista děcka klepou. Jsou vyzvány, aby si z přítomných libovolně vybraly, a budou promptně svezeny. Je jasné, že největšímu zájmu těší se nejmohutnější a cingrlátky či chromem nejvíce ověšené mašiny. Které to jsou, dosaď si informovaný čtenáři sám. Klasici a méně nápadní ostrouhají. Ale vždyť je to jedno, hlavně když se děcka povozí, potěší se a alespoň na chvilku zapomenou na svůj dozajista nelehký životní úděl. Takže zdaleka nejvíce se činí naši "autobusáci", dokonce občas naloží i více jak jednoho dětského pasažíra najednou.

S blížícím se podvečerem odpolední oficiální část končí s tím, že se sem ještě vrátíme na desátou na ohněstrůjnou show. Protože je na večeři ještě trochu brzičko, vyráží naše malá skupinka ještě na okružní výletík podél severních polských hranic.
Těch se jenom dotkneme a zamíříme opět na jih směr Jeseník, protože se chci pokusit dostat se k rozhledně nad centrem oblasti. Na kraji Jeseníku jsme však zastaveni protijedoucími policisty a odstaveni ke kraji, prý kvůli průjezdu kolony Rallye Revíz. Jak jsme pochopili, tak tahle rallye je určena pro posádky záchranek a ambulancí, a nyní je na řadě finální slavnostní průjezd. A už jsou tady! Čelo tvoří kolegové z klubu motopolicajtů, a za nimi už jedou účastníci, ti umístivší se i s trofejemi. Je zde zastoupena skoro celá Evropa, a fšici řádí jako černá ruka. Ječí, mávají, a stříkají po špalírech vším možným. Johnny lovící extrazáběry dostane plnou dávku škrobové vody, já jsem stačil se vyhnout.

Po chvíli je klid a my můžeme dále. Ve městě se mě nepodaří i po dotazech najít přístupovou cestu, poslední informátor mě ujistí, že na mašinách se k ní stejně nedostaneme. Tak na to prdíme a zamíříme vlevo na Rejvíz. Cesta nahoru je z těch pěkných, díky sobotnímu podvečeru je volno, skoro nikdo nejezdí, a počasí je vymazlené. Skoro motonirvána… Nahoře stavíme uprostřed malé horské hornické osady před hospůdkou, ale jen na voraz, dovnitř nejdeme.

Další cesta nás vede dál na východ a klesá k údolí, v němž leží starodávné hornické centrum Jesenicka Zlaté Hory. Těsně před městem jsme ale opět zastaveni policajty, no a proč je jasné - opět kolona! Doprčic, jasně, oni jedou "po směru ručiček" a my "proti", to jsme se opět potkali! Naštěstí, teď už jejich průjezd netrvá tak dlouho, takže se moc nezdržíme.
Zpět se vracíme přesně podél hranice. Cesty tu povrchově nejsou žádná špica, spíše něco určeného pro Johnnyho bramboru než pro naše cesťáky. Vidnavské náměstí, historicky raritní, nás řádně protřepe svojí původní a podle toho tak hebkou dlažbou, proti níž jsou pražské "kočičáky" sametem. Náš cirkulární vejletík končí v Javorníku, kde jsem doufal, že natrefíme otevřenou pumpu. Ale prdlajs, tady chodí pumpař spát se slepicema (místníma). Mě to ještě tak nevadí, leč hlavně Jiřík už jede sotva na výpary. No nic, zejtra ráno raníčko se sem vrátíme.
Kolem deváté dnes již naposledy vyrážíme z kempu a zamíříme opět do děcáku, kde již Metyl se svými pomocnými údy připravuje svůj sponzorský firework. Jakmile se dostatečně setmí, tak je tahle, pro místní zeměkout značně neobvyklá, atrakce provedena. Maximum z ní jsme si vychutnali nejen my v areálu, ale i dozajista v celé vesnici, ne-li v celém údolí. Můžu říct, že Metyl je profík…

Takže se se všemi z domova finálně rozloučíme a ponoříme se do tmy. Tak už je černočerná, a já bohužel jedu jako první, což je pro mé ještě plně nezrestaurované bulvy docela záhul. V duchu doufám, že mne někdo předjede, schválně se trochu courám, ale ti za mnou se klidně vezou a netuší, že by mě jejich zadní světélka bodla. Naštěstí, není to daleko, a jsme zase doma.
Zbytek večera je plně v našem standardu, evidentně skoro všici se po včerejší hektice drží víceméně zpátky. Najdou se však někteří, kteří do toho jdou naplno. Osobně opět holduji Holbě, vsadím jich tak asi šest a po jedné z půlnoci mizím do černoty, z osazenstva naší dřevěnice jako poslední.

Lehce nad ránem mne probudí zevní halasení a nelibozvučný, leč o to hlasitější zpěv. Naši aktivisté si vzali do lihem ojínělých palic, že každé chatce (respektive jejímu osazenstvu) zapějí jednu a tu samou ukolébavku. K nám se naštěstí nedostali, neboť jsem v jakémsi vnuknutí před zalehnutím otočil klíčem v zámku. Takže máme zpěv naštěstí filtrovaný ostěním. Ti další zřejmě to štěstí neměli, podle výkřiků ze tmy. Ale za pár minut zase chrupu.

Nedělní ráno je opětně perfektní, a je mi i na těle OK, takže to nemá chybu. Moc nás venku není, snídaně a hygoška je v pohodě. Balit není až tak co, cesta domů je delší, tož co takhle vyrazit? Na rozdíl od příjezdu nebudu tentokráte sám, kromě Pražounů jedou i někteří z předměstí, třeba z Plzně…… Rozloučíme se s těmi, co už jsou alespoň fyzicky na nohou, sborově proklejeme noční pěvce, a bajbaj pro letošek.

První část návratu vede standardně přes Ramzovou, tedy žádná extranovinka, leč dá se to jet i několikráte. Je přiměřeně teplo, slunečno, tak vychutnáváme.
První zastávku si naordinujeme v Červeném Potoce před Králíky, kde po odbočce vpravo z hlavní zakotvíme u dělostřeleckého srubu československého pohraničního opevnění. Tento spravuje skupina amatérských nadšenců, znovuvybavili jej a teď zde působí i jako průvodci. Tak se vydáme na prohlídku taky. Ta trvá asi půlhodinku a je, alespoň pro některé "pány kluky", myslím si zajímavá. Ženské to až tak nebaví, a je to na jejich kukučích vidět. Zdeňka se dokonce vyjádří, že jí Johnny po bunkru a hasičském muzeu dluží minimálně několik "hradů a zámků". Hehe, jedna z výhod osamoceného putování je nasnadě. Vše má své pro a proti.

I Vládík si sám sebe představuje za dvojčetem mašinkvérem

Další etapa vede prakticky ve stopách mého pátečního příjezdu. V Mladkově zahneme vpravo a začneme prudce stoupat po křivolaké okresce opět podél hranice. V Českých Petrovičích nás však objížďka zažene vlevo na Kunvald a Rokytnici. Oproti deštivému pátku si sluneční cestu dneska užívám.
Protože se poledne již povážlivě nachyluje, rozhodneme se v Rokytnici na náměstí zakotvit a v penzionu U Rampušáka dodat tělům patřičné kilojouly. No a podle výsledku, tady je dovedou patřičně dobře vyprodukovat! Hezky se tu sedí na předzahrádce, ale všeho do času, je nutno razit dále.
Kousek za Rokytnicí se část grupy oddělí a zamíří na Žamberk, my cajzli drandíme stále západním směrem na Rychnov. V něm se oddělí Jirka a tak se mírně zvlněným krajem severně od Hradce Králové promotávám jen já s Johnnymu za sebou. Cesta je příjemná, sluníčko svítí, teplota není až tak vysoká, ale máme něco za sebou a únava přeci jen působí. Za Novým Bydžovem tak stavíme na chvilkové vychladnutí, napití a vůbec voraz.
Zbytek už je jen routine, před Prahou si na rozloučenou zamáváme a tím končí pro nás vejlet za opuštěnými děcky, kterým, jak doufám, jsme alespoň na chvíli vnesli něco neobvyklého do jejich životů. A možná, možná, se některé z nich v dospělosti oddá stejné vášni, která nás tak krásně spojuje.
JiB