|
motoakcička tak trochu jinak
Nicméně, z tohohle kolektivu (z latiny - colligo=sbírat, ergo kladívko kolektiv=sebranka) se brzičko vyklubala správná parta, i když občas a sem tam se nějaký blboun našel a nachází. No a tradicí se stalo i pořádání každoroční "kmenové" akce, tedy tzv "velkého" srazu MKF. Z důvodů ryze provozních se postupem času ustálil tradiční termín konání v druhé půlce května. Pořadatelství na sebe vždy dobrovolně vezme skupinka lidí, tak, aby se "na každého posléze dostalo":-)))))) Akce to byly různé, od těch opravdu prostých a jednoduchých, až po organizačně a i finančně dosti náročné podniky (v roce 2002 jsem se jako jeden z pořadatelů zapojil do jeho plánování a organizace). Letošní pořadatelé se (podle mne velmi dobře) rozhodli pro "návrat ke kořenům", tedy pro zajištění jen a jen nejnutnějších a nejnezbytnějších věcí (a samozřejmě programu) s tím, že každý se především musí postarat sám o sebe. No a aby svému rozhodnutí dodali patřičnou váhu, tak proto ten název. Mysleli jsme si (my ostatní), že to je jen taková básnická hyperbola, leč, ukázalo se, že nikoliv, že ti bazilišci měli podchyceno vše ku splnění svých idejí:-(((( Loňská sezóna se díky mému těžkému úrazu scvrkla na takové nemastné-neslané torzíčko. Jelikož ale vše zlé je pro něco dobré, tak i moje nehoda měla kladný vliv na rok letošní. Jak? Inu, jelikož jsem si nevyčerpal skoro žádnou dovolenou, tak halt letos mám k dispozici plných padesát dní volna, což dává deset tejdnů. Mohu si dovolit tudíž rozmařilé "plýtvání" s volnem. No a protože BoZ je organizátory situován až na samou západní hranici někam za Tachov, rozhodl jsem se odměnit volným pátkem a nepojmout dopravu na srazík jako rychlý přesun, nýbrž udělat si místo dálničního speedování celodenní vejlet okreskama. Jak rozhodnuto, tak uděláno. V pátek jsem si v klidu a pohodě vstal, zabalil opět po dvou letech tábornické potřeby (a musím se pochválit, nic jsem nezapoměl, jen jsem vhodně nezvolil typ spacoše:-)))))) no a před desátou jsem za pěkného sluníčka vyrazil. Cesta kolem hauptštatu je vopruz, ještě echtovnější pro Pražouna, no ale co se dá dělat. Baranďák naštěstí prolítnu jako řídký případ s hustým běháním, a jakmile odbočím ze strakonický na Radotín, je už pohoda. Notoricky známou cestou přes Srbsko a Hostím do Berouna mířím letos poprvý, takže jedu pohodu, čumím, co je kde nového a vychutnávám jarně svěží přírodu. Beroun je zase trochu vopruz, průtah po staré plzeňské se ani na mašině nedá zvládnout na jeden zátah. Ale tím pro dnešek s hlavníma silnicema končím, odtud už budu "krajinkařit" okreskama. V Králově Dvoře už GPSka signalizuje odbočku, jooo, je tady, tak sbohem frmole! Uhejbám doprava, krátké stoupání a je tu výjezd z údolí. Slušná silnička se klikatí, v pátečním poledni nejni nikde nikdo, tak si jízdu vychutnávám do sytosti. V Hudlicích, rázovité vesničce roztažené v dost prudkém stoupání, opouštím hlavní a směřuju přímo do temných hlubim křivoklátských lesů. Zde, v příjemném a osvěžujícím stínu je čas na první zastávku, odfouknutí, pohled do mapy a pár loků vody. Pokračování průniku rozsáhlými hvozdy vede kolem vesničky Kublov, za niž se na české poměry kvalitní silnička nadlouho schová pod husté koruny stromů. Trochu zpomalím, pamětliv Tondova nedávného střetu s lesní srnkou. Dodnes ho pochroumaný kotník pobolívá..... A tady kdyby srna vyrazila, tak ji zahlídnu tak na deset metrů, a to kdoví jestli. Ve vesničce Líšná mám na výběr dva směry, tradičně zvolím ten horší. Na výjezdu se silnička změní v regulérní kamenitou cestu, tu a tam zpestřenou flákem letitého a rozmělněného asfaltu. Ále co, nemůže to trvat věčně, tak se chvilku drkotám a neustále se utvrzuju v myšlence, že pro courání po Česku bude halt nutno pořídit cestovní enduro, a Káčko používat pro dálkovou turistiku. Ale to jen tak na okraj:-)))))) Po čtyřech kilometrech najíždím na silnici Zbiroh - Rakovník a myslím si, že je cestářské trápení za mnou. Chybka! Silnice je sice kvalitnější, leč asi na tříkilometrovém úseku opravovaná "českým" způsobem, který se vyznačuje přemírou drobného štěrku na záplatovaných místech. A těch je dost, takže opět kličkuju, ne mezi dírama, ale mezi závějema značně "kluzkého" štěrku. Hnus, velebnosti.... Naštěstí, za chvilku se přiblíží odbočka z hlavní, a je po štěrku a problémku. Opuštěnými okreskami se neustále deru západním směrem, až skončím na náměstí zapadlého městečka Radnice, severně od Plzně. Tělo už se začíná hlásit o své, je taky nutno dokoupit čerstvé pečivo na dva dny (kdoví jak to bude s cateringem v pohraničí...) a jelikož náměstí nabízí vše potřebné, odstavuji slona před sámoškou a řeznictvím, a vyrazím za obstaráním aprovizace. To se zdaří, nabytou futráží vycpu mezírky v kufrech, sežeru na stojáka jednu klobásku s čerstvou mákem sypanou houskou (mňam...) a brum brum, razím dál. Někde mezi kopečky přede mnou se skrývá Berounka. No co, řeknete, co nám chce ten trouba tímhle konstatováním naznačit? Nic moc, jen to, že v těchhle končinách přes řeku nevede most, ale místo něj jsou tu na mapě značeny dva přívozy. Jeden jižněji, u Nadryb, a druhý severněji, u Darové. Ten se mi hodí do přesunové osy lépe, tak se s menšími kličkami na něj nasměruju. Projedu kolem zbrusu nově vybudovaného golfového hřiště s přilehlým zámečkem a několika serpentínami sjedu až k přívozu. Prám je na "mojí" straně, nikde nikdo, a místně příslušný žoviální a sousedský Cháron nepožaduje stříbrňák na jazyk, prej že dvě bronzové desetikačky do ručky mu stačí. Jedna za Bašňáka, jedna za Ká. Dobrá, tady jsou, tak jedem... 
Protože je přede mnou ještě dost cesty, a jedno teplé jídlo denně by bylo dobré, tak se začínám poohlížet po nějakém tom zařízení, které by mě mohlo uspokojit. Moc příležitostí tu není, malé vesničky s jejich hospůdkami (a ty jsou převážně takhle brzo odpoledne zavřené) mi stejně nic teplého nenabídnou (možná - kromě vrchního:-)))))). Až teprve v Úněšově, ležícím na hlavním tahu Plzeň - Karlovy Vary, si všimnu hned u hlavní silnice ležícího pohostinství, dokonce i s malým parkovištěm hned před okny. Tak na něj zakormidluju, skouknu nabídku (je docela bohatá) a mám jasno, jde se dlabat. Zdržím se asi půlhodinku, polívka i následující svíčková mne plně uspokojily a zaplnily, takže pár kiláků další cesty dokonce trochu bojuju s malátností a dřímotou, neboť se trochu přiteplilo a slunce praží jako kdyby ho za to platili. O kousek dále za Křelovicemi dokonce podlehnu informacím GPSky a vydám se po jí naznačené cestě. Ta však kupodivu končí v další vesničce, a dále pokračuje jako nefalšovaná polňačka s mohutnými kalužemi a blátivým korytem. Na GS bych se dál pustil, K nezbývá než otočit a potupně se tři kiláky vrátit a zkusit to jinudy. Úsek před Konstantinovými Lázněmi mi opět přidá na náladě, zatáčkový úsek klesání do údolí, v nichž leží, je balzámem na duši motoputovatele. I další etapa až do Plané je podobná, jede se pohoda liduprázdnými a kvalitními silničkami, slunce šajní jako za mlada - no prostě jedu, naštěstí nevím do čeho, ba ani netuším.... ještě si v duchu dělám prču z meteorologů předpovídajících slotu a humus. V Plané chvilku bloudím, neb značení je nic moc a ani GPSka neporadí. Naštěstí alespoň naznačí směr a tak za chvilku frčím dál po hlavní do Tachova. Tady na kraji stavím u pumpy a plním "po špunty", neb mířím do neznáma a plná putna je mírné a ne zrovínka nevýrazné plus v lidupráydném kraji, když jde o život. Nalézt výjezd z Tachova se mi daří ihned a bez problémků tak najíždím na doporučenou trasu Studánka, Písařova Vesce a Lesná. Jedna zastávka u fešné domorodky, která mi potvrdí mnou zvolený směr, a nořím se do hlubokých lesů Silnička je kupodivu velmi kvalitní s nově položeným asfaltem. Moc si ji ale nevychutnám, neboť se docela na temno zatáhlo a začíná krápat. Odečítám kiláky k odbočce na Ostůvek a opravdu, souhlasí mi mapa, GPS i itík, takže nalézt křižovatku je brnkačka. Je asi půl čtvrté, kdy za počínajícího vlhka zahejbám na hutně štěrkovanou silničku, tak, jak mi velí i malá MKF směrovčička. Z protijedoucího auta skoro za jízdy vyskakuje postava v policejním a mává plácačkou... cože, policajti a tady???? Ale ano, poznávám ksicht jednoho z organizátorů a je jasno, zapadám do hry:-))))) Platím pokutu 250 CZK (takto poplatek za vstup do pohraničního inferna) a sunu se asi tři kiláky notně prochcanými štěrkovými závějemi. Docela humus pro parník mého typu. 
Kecáme, do toho bubnuje na střechu docela slušný cuhák. Jak vidno, jsem tu zdaleka první a jediný, dlouho po mě nikdo nepřijíždí. Asi po hoďce déšť ustává, leč pořád je zataženo a "wet". Je ale třeba starat se o přežití. Vyhledám rovný kousek louky co nejdál od středu dění (staříci mají rádi nerušené spaní) a celkem v pohodě stavím stan, vybalím, připravím spaní a uvařím si polívku. Je teplá, přijde k duhu. 
Zvolna se stmívá, skoro fšici ohlášení už jsou na místě, je čas na zábavu. Ohně planou, kolem nich se shlukují nabalené postavy, i vnitřky stanů se zaplňují. Ti mocní hry a zpěvu vytáhnou svá ostruněná dřeva, a začíná se muzicírovat. Tohle je taky trochu unikum oproti běžné srazové komerci made by Czechs. Tady je repromjuzik přímo zakázána, že by sem jely zabékat třeba Tři švestry, to je taky SCI FI. No a nakonec, nejlíp se zábava vydaří, když si ji lidi dělají sami. Bohužel, duch doby naopak velí být pasívním konzumentem. Ale tahle parta až tak s duchem doby běžně nesplývá, tedy alespoň v něčem, bohudík. 
Sobotní ráno, kupodivu prosluněné (ale kaltna je jen což) mne vítá až tak kolem deváté. Sice, pravda, podle okolí nejsem první, leč, naštěstí, ani zdaleka ne poslední. Horký čaj a blízký ledový potůček mne postaví na nohy,a jen lehký ťukot v makovici a mírná nestabilita vestibulárního aparátu napoví, že se včera nejuchalo na sucho. Zaplaťbůh, po půlhodině je vše OK, stačí jedna hebká stolice v blízkém lese:-)))))) 
Náš první cíl, Bělá nad Radbuzou, leží přímo na jih od Přimdy, takže doprava a hybaj rovnou za sluncem. Kupodivu, silničky jsou tady ve velmi dobrém stavu, takže se dá ject svižnější pohoda, při které se dá čumět koldokola a nemít zraky přišpendlené na vozovku v očekávání děr a jiných silničních proradností. A kraj kolem, zvlněná pahorkatina, stojí za počumění. Pastviny, na nich spokojené vymydlené kravky, sem tam lesík, všechno to umyté včerejším deštěm a tudíž jarně svěže zelené, prostě balzám na duši měšťákovu. Bělá nad Radbuzou je menší tiché městečko, přes Radbuzu se klene most přímo u náměstí, takže se rozložíme parkingem hnedle u obecního ouřadu. Naším úkolem zde je najít na mostě datum jeho vzniku. Opravdu, na jednom z pilířů je vytesán letopočet, leč v římských digitech. No, co je to ale na nás, vzdělance, chichi... Promptně jej převedeme do latinky, inkriminovaná číslovka je 1820. Ještě foto a první úkol je za námi. 
Třetím a posledním dnešním cílem je vesnička Chudenice, východně od Domažlic. Volím opět nejkratší cestu pěkně po okreskách, a ty nás nezklamou. Objedeme lesní komplex Žďár po jeho jižní a východní straně a už nás uvítá náves v Chudenicích. Hospoda je tu jedna, tak před ní zaparkujeme a vyrazíme dovnitř. Naším úkolem totiž zde je přinést zaplacený a potvrzený účet na česňačku. Je na tabuli uvedena, tak zasedneme a objednáme si ji fšici. A jelikož se už doba naplnila, tak za polévkou (dobrou) následuje plnohodnotný oběd. Strávíme tu skoro dvě hodinky v pohodě, není kam spěchat. Počasí je i nadále vstřícné, tak se rozhodneme opatřit si i žolíka a pro návrat zvolit cestu podél hranic, leč po straně germánské. Nejblíže je tu přechod ve Všerubech, vedlejší a tak nefrekventovaný. Z Chudenic vyrážíme (tedy kromě dvou endurantních kolegů, kteří si zpět udělají svoji trasu) na jihozápad směrem na Kdyni. Kousek za vsí se proti nám vynoří další grupa, asi tu mají poblíž taky něco do činění. My však pokračujeme klikatou okreskou, sjedeme serpentínami do Kdyně, kde u pumpy zarazíme pro tankování. Těch několik kiláků k bývalé železné oponě zvládneme coby dup. Na grenzu jen přibrzdíme, a bez zastavení projedeme. Joj, EU, to je vono!!!:-)))). Do Furth im Wald (pro mne a počesku je to: "Pořád v lese"....) nás dovede hlavní, ničím neuchvacující cesta. Za ním se už naplno ponoříme do sítě okresek vinoucích se po jižních svazích Českého lesa, zde známého pod názvem Oberpfalzer Wald. Waldmunchen, Schonsee, Eslarn a další malé i větší podhorské vesničky nás míjejí. Perfektní vozovka jen umocňuje zážitek z jízdy svěže zelenými svahy, hlubokými jehličnatými lesy a čisťounkými a upravenými vesničkami. No, když si tak promítnu to, co je zhusta k vidění "za čárou", tak to v prostěch našeho národa zrovínka moc dobře nevypadá. Tady je vše OK, u nás se na jezdce zhusta šklebí ruiny a polorozvaliny, kolem všeobjímající bordel, kopřivy a hromady starého šrotu. Do toho občas rozbitá silnice, však to známe všichni. Jen ta příroda je fajn na obou stranách. Ta naše má tu jistou "výhodu", že se mohla skoro padesát let rozvíjet bez přílišné péče lidské. 
Hranici překročíme "starou" celnicí, opět bez sebemenšího zájmu od kohokoliv. Na kraji Rozvadova zahneme vlevo na silničku, která by nás měla dovést zpět do centra BoZu. To se jí vskutku podaří, sice opět za cenu jednoho "lívance" a asi pětikilometrové enduro-vložky totálně rozbitou asfaltkou. Nicméně, lehce po šesté jsme zpět na place. A jak tak vidím, zdaleka nejsme poslední. Tak tedy, honem vyplnit a odevzdat výkaz, a je čas na společné foto a panáka... 
V půl šesté mne vzbudí tlačící měchejř, prostě klasika po prohýřené noci s množstvím zrzouna větším než malým. Je nějak tmavo, ale nedojde mi to a hrnu se ze stanu, abych už už nechal ulevit útrobám. Sotva ale vystrčím palici ven, jsem brutálně probuzen! Kterej vůl mi dal ten velkej mokrej hadr na stan, co mi skončil za krkem, kurvaaaa! Hele, von to není hadr, ale SNÍH! Čumím jako puk. Stany kolem jsou pokryty souvislou vrstvou bílé nadílky, mašiny se krčí pod neobvyklou přikrývkou, je zataženo, sem tam nějaká vločka, prostě jako by nebyl květen, ale prostředek zimy. Po návštěvě blízkého keříku se ještě projdu spícím táborem, a zalezu zpět do tepla spacáku. Klidně usnu, neb na časný odjezd to opravdu ani naozaj nevypadá:-((( 
Cestu do Tachova již znám, nic nového. Z Tachova vyrazím po hlavní směr Stříbro, ale protože je hezky (i když chladněji, leč chlad nevadí), zvolím opět variantu návratu okreskami, mimo hlavní tahy. Je čas, tak proč ne. Po pár kilácích odbočím vpravo a mířím liduprázdnými kvalitními silničkami přímo na jih směrem do Bělé nad Radbuzou. Tam natankuju a pokračuju po včerejší cestě na Horšovský Týn. Známou silnici opustím vlevo před Štítary a přes Pocínovice se dostanu až do Staňkova, Zde už nejsou silnice tak kvalitní, ale pomaleji to samozřejmě jde. Odměnou je mi projížďka krajem, zapadlými vesničkami a samotami, kam se normální motorkář, speedující hlavními tahy, sotva kdy dostane. Ve Staňově jen přejedu hlavní domažlickou, a nadále jsou mým osudem okresky. Počasí začíná trochu zlobit, ze strany na mne útočí nárazový vítr, a kolem se honí přeháňky. Žádná mne dosud nezasáhne, ale často jedu po mokrých a zablácených vozovkách, což rychlosti přesunu nepomáhá. Pod Přešticemi přejedu klatovskou silnici, a držím východní direkci na Nepomuk. Prosmýknu se kolem žinkovského rybníku a zámku a už je tu objezd Nepomuku. Koldokola je už pěkně zataženo, a západní obzor svým tmavomodrým zbarvením nevěští nic dobrého. Neustále jedu, leč čekám, kdy to začne hustě padat a já budu nucen navléci vrchní díl dešťovky. Na návsi ve Vrčeni už na to dojde, radši dřív v čekárně, než pak hekticky někde v polích. Kalkul se vyplatil, na výjezdu mne zkropí prudký lijavec, a ve stoupání dojde na nejhorší. Teploměr rapidně klesne k nule, začne sněžit, prostě blizzard jako když vyšije. Ject se nedá, neboť jak štít tak i hledí helmy je rázem pokryto mokvající bílou břečkou. Fajn.... čekárna je poblíž (pánbůh zaplať za hustotu autobusové dopravy u nás:-)))) tak šup dovnitř i s mašinou. Blizzard netrvá dlouho, po půlhodině mohu dále. Silnice je mokrá, prší jen drobně, a sníh už leží jen na krajnicích. Razím směrem na Rožmitál po jižním úbočí Třemšína, samozřejmě že se zapnutým vyhříváním heftů. Hlavní silnice do Příbrami je již vlídnější, inu jsem níž, a temná mračna jsou již přede mnou na východě a severu. Protože už mě až tak jízda nebere (a vidina domácího zápecí nabývá neustále jasnějších kontur), za Příbramí najedu dálnici směr Praha a davaj. Občas sprcha, občas drobný déšť, tak to jde až do stověžaté matičky (Praga Caput Regni - neboli - Praha zničená deštěm) . Její obchvat je kupodivu už suchý, takže závěr je zase v relativní pohodě, až na neustálý boční wichr. Doma hezky tři mocné grogy, chvilka odpočinku, vybalení a rozvěšení mokrých věcí, a jde se mejt mašinu. Zaslouží si to. Co dodat na závěr? Inu, jen to, že konec dobrý, všechno dobré..... a naštěstí, i vlastní akcička byla dobrá a kvalitní. Pořadatelům se moc povedla, a ohlašovaný "návrat ke kořenům" se ukázal jako perfektní a vynikající taktický tah. Proč? Inu proto, že převážně a s velkou většinou přijeli ti, pro než znamenají více kámoši a možnost se s nima setkat a pokecat a pojezdit, než ti, kteří hlavně koukají, co se dá z akce vytěžit a pasívně na ní zkonzumovat co jen pořadatel zajistí, sami však pro zábavu a zdárný průběh nehnou prstíkem. A to je dobře (jen a jen můj názor...). Takže, díkes a příště zase nashle (hehe, bude to možná už za tejden, v Rychlebech.... ale o tom někde příště a jindy, možná, bude-li se staříkovi chtíti....:-))))) PS. Za výše vystavené fotky bych chtěl poděkovat nejenom sobě, ale všem, co své výtvory dali k dispozici. Moc za ně děkuji. |