Alpy 2001 - Edova sekce
29.8.-2.9.2001

 

        To, že se každoročně jezdí do Alp, je na motokonferenci už známá věc. Ale že letos se pojede dvakrát, byla novinka. Vše začalo tak, že Ranža v červenci nahlásil, že povede výpravu do italských Dolomit a kdo se chce přidat, ať se přidá. No a protože většina členů čte příspěvky velmi pozorně, mnozí se o této akci dozvěděli až po našem návratu. Zoufalé mlácení hlav mototuristů o nádrže vyslyšel Eda a nabídl další termín – poslední týden v srpnu. V té době ještě nikdo netušil, že někam odcestovat s MKF není jen tak.

Začalo hromadné přihlašování a počet účastníků se hrozivě zvyšoval. Když byl odjezd stanoven na 22.8. strhla se bouřlivá diskuse o tom, který týden v srpnu je vlastně ten poslední, a to tak razantně, že bych pomalu uvěřil, že poslední jsou ty týdny oba dva. A aby v tom byl pořádný zmatek, tak za pár dní byla ohlášena změna termínu na 29.8. Notorický termínový smolař JirkaBmw nás proklel a odjel s Ranžou a dalšími v původním termínu. Jak se později ukázalo, proti Jawaklubovému prokletí není obrany.

Loni byl sraz v Dolním Dvořišti ale protože se některým osobám nelíbilo, že brněnská část přijela jen o 2 hodiny později, stanovil se sraz v rakouském Hallstattu. Na brněnskou grupu jsem čekal na Aralu v Modřicích. Přifrčel HonzaG, Eda s Monikou, Metyl s Evou, Dan, Leo a Kamča, Hynek s Ladou a Bobo se Simčou. Ještě se nestačily vypnout všechny motory a Guru se již vracel z Aral-shopu s plnou náručí cigaret a blaženým úsměvem na tváři. Na Edovo zuřivé troubení k odjezdu si zapálil.

V Hevlíně jsme zastavili pro poslední český benzín u jakési pumpy místního zemědělského družstva. Široká nabídka několika druhů nafty však nikoho neoslovila a u jediného stojanu s naturalem se vytvořila menší fronta. Paní čerpadlářka si po pohledu na nás, drsné motorkáře, asi vybavila film Ve stínu gangu, protože okamžitě vyběhla z boudy a u každého stála provokativně s peněženkou.

Na hranicích jsme byli za chvilku. Nevím co celníkům Eda nakecal, ale ti jen na nás mávali a nemuseli jsme ani vytahovat pasy. Za hraniční budkou bylo rozhodnuto, že se nepojede po dálnici, ale vezmeme to po okreskách a sem tam dáme nějakou zkratku. Po zkušenostech se zkratkami, kdy jsme na Slovensku skončili jednou v lomu a po druhé na smetišti, jsem začal tušit, že za světla nedorazíme. Rakouský silnice jsou perfektně upravený, pouze je nutné si dávat pozor na občasné spárování gumoasfaltem, který klouže jak hovno na linoleu. Výsledek první zkratky na sebe nenechal dlouho čekat: asi po 30 km jízdy lesem, kde by i Doufy marně hledal nějakou zvěř skákající pod kola, jsme narazili na ceduli zákaz vjezdu postavenou uprostřed silnice. Za ní se v dáli tyčil čile pracující bagr a cesta připomínala tankodrom. Metyl jako hlavní vyjednávač (jediný uměl něměcky) šel s úplatky v kapse vyjednávat průjezd. Po chvíli byl zpátky a tlumočil vzkaz od bagristy: “Můžete projet, ale až to dodělám – což bude kolem 18:00.” Na hodinkách bylo 17:05 a dobrých 150 km do Hallstattu před námi. Nastal čas dorazit svačinky, co nám připravily maminky. Guru se po páté cigaretě začal vyloženě nudit a vymýšlel různé aktivity jako třeba hodit moji motorku do strže, což se setkalo s velkým ohlasem. To jsou kamarádi, co? :-))

Něco po šesté vyrážíme dál; někteří by si však radši sedli a dali škopka. Enduro vložku zvládáme v pohodě a ve večerních hodinách přijíždíme do Hallstattu. Paní správcová si nás od loňska dobře pamatuje a už z okýnka na nás haleká. Loni jsme s ní s pomocí Fernetu domlouvali slevu a to se prostě zapomenout nedá. Když Eda odmítl jít opět jednat o slevě, zbylo to zase na Metyla. V kempu již čekala Josefova Afrika a Dannyho TLko. My, co jsme přijeli sami, jsme začali stavět stany, jiní na to měli ledviňáky. Po večeři se vyrazilo do města za kulturou, i když většina stále něco hulákala o pivu.

Po shlédnutí sošky nalezené v Býčí skále na Moravě a obchůdku s minerály se zamířilo do hospody. Bohužel všude již bylo zavřeno. Pokud znáte tu pohádku o lišce, jak se snaží dosáhnout na hrozny, tak to dopadlo stejně. Prohlásilo se, že stejně to rakušácký pivo je hnus a Hynek nás povzbudil, že má v Pavu několik Fernetů. S touto větou se ozvali i další, což Edu dost překvapilo, bo na jeho kontrolní otázku za hranicemi se k vlastnictví této lihoviny nikdo nehlásil. Navíc vedle našeho kempovacího plácku opět karavanoval nějaký němec, takže byla šance, že ho tentokrát už konečně opravdu zmlátíme.

Večer probíhal pohodově – debatovalo se a popíjelo… Tuto siestu narušil pozdě večer pouze příjezd s Ivanhoea s jeho manželkou.

O co byl klidnější večer, o to bylo rušnější ráno. První se ozval Bobo, že mu chybí odpadky, co měl pod motorkou. Rovněž zbytky od večera, co zůstaly ležet vedle prázdných lahví byly pryč. Největší ztrátu zaznamenal Honza – z tašky na Africe mu zmizely řízky. Začali jsme hledat pachatele. Pohledem na správcovu tlustou kočku, valící se s nacpaným břichem až u země k umývárnám, nám bylo vše jasné.

Vyrazilo se na Grossglockner. Na bráně jsme zacálovali 230 šílenců a vyrazilo se. Honza si chtěl pořád hrát na honěnou, tak jsem ho začal stíhat. Ovšem po chvíli mi ty krásy krajiny nedaly a zastavil jsem k focení ...(tohle byla oficiální verze, kterou jsem mu pak na Edelweiss Spitze sdělil. Pravda byla, že mi začínal ujíždět – ale ne abyste mu to řekli!!) :-)) Část skupiny sundala kufry a vyrazila na vyhlídku ve výšce 2577 m.n.m. Protože by tam Eda se svým “autokarem” nevyjel, nabídl jsem Monice svezení. Tolik řečí co jsem si nahoře musel vyslechnout (tvrdý sedátko, nemám kam dát nohy, nemám se o co opřít, není tu televize…) mě utvrdilo – nikdy nevoz MonikuGW (!).

Oběd byl naplánován na Franz-Josef Höhe. Já s Edou jsme přesvědčili Metyla, Josefa, Dannyho, Evu, Ladu a Moniku, že pohled dole z ledovce prostě musí vidět a převýšení nějakých 200 metrů je brnkačka.

Dobré moravské jídlo zmohlo Velkého šéfa natolik, že se uložil ke spánku na sluníčko k zábradlí (cedule WC ® si vůbec nevšiml). Protože motokonference je sebranka veselá, udělat z něj pospávajícího somráka bylo dílem okamžiku. Němec sedící opodál se málem smíchem udávil buřtem a kolem procházející japonští turisté nevěděli, jestli mají fotit nebo házet drobné do čepice.

Chvíli poté se začali vracet první nešťastníci z ledovcové expedice a sháněli se po nových plicích. I když nikdo z nich nekouří, všichni prohlásili, že už s tím přestanou. Jediný opozdilec byl Danny, kterého jsme zahlédli v poslední čtvrtině plazící se po čtyřech. Na mocné skandování “do toho!” maskoval lapání po dechu rozhlížením po krajině.

Na noc jsme sjeli do Heiligenblutu a protože se dost ochladilo, Eva začala vařit v dvoulitrovém ešusu grog (Bobo jen hlídal, aby se před dohotovením nápoje neupíjelo). Ivanhoe se vytasil s pomerančovou Bonaqou, která však byla z meruněk a navíc v ní bylo jen 50% vody. Následoval prcek na dobrou noc a šlo se spát. :-)) Kde se tam ráno vzala další prázdná láhev od vína a slivovice nikdo neví – teda ví, ale radši se o tom nemluví (on si to málokdo pamatuje :-)) ). V tom spěchu jsme si málem nevšimli Michala XRV s Janou, kteří dorazili pozdě večer. O to více ho bylo slyšet ráno, kdy hnusně pršelo a Michal po konzultaci s letištěm u nás doma prohlásil, že abychom se vyhnuli dešti, musíme jet na severozápad. Proč jsme nakonec jeli na jihovýchod, mě dodnes není jasné. Odjezd se kvůli dešti posunul až na 12:00, ale hlavní bylo, že už přestalo.Cíl měl být Paso di Monte Giovo a pak někudy návrat do Rakous do kempu. V půli cesty však začaly padat hovna s hákama (© Michal XRV) a bylo proto rozhodnuto, že se tomu pokusíme ujet směrem k Rakousku, které přece jen skýtalo komfortnější ubytování.

V 16:00 jsme byli na rozcestí Giovo – Brenner. Protože někteří začali pod nepromoky pociťovat vlhko a nic erotického okolo nebylo, zavelelo se k ústupu. 25 km před průsmykem se strhla těžká průtrž a ta trvala celých 100 km až za Innsbruck, kde jsme zajeli do kempu ve Weeru, ve kterém jsme nocovali již v červenci. Paní správcová se při pohledu na skupinu zakuklenců, ze kterých crčela voda dost zhrozila. To, že nemají chatky některé rozladilo takovým způsobem, že se otočili a jeli hledat privát. Metyl se mocně snažil madam přesvědčit, že nemůžeme stavět stany, protože by to způsobilo ztráty na životech. Když Josef začal provokativně vylévat vodu ze svých nových bot, nabídla nám stodolu za kempem – je prý dostatečně velká, že se dá dovnitř najet i s motorkama. Nebylo co řešit.

Byla to paráda – místa tak akorát, pódium jako dělané pro nás na přespání. Okamžitě jsme začali rozvěšovat totálně promočené nepromoky, včetně všech speciálních membrán testovaných v kosmu (ať se Danny nediví, že mu to promoklo, ale v kosmu přece neprší…). Dokonce i spoďáry jsem měl mokrý L . Ale stačil hrnek horkýho čaje, teplá večeře a všichni byli spokojení. Paní správcová se přišla dokonce optat, jaké chceme pečivo na ráno. Při pohledu na tu sušárnu se pro jistotu znovu ujišťovala, jestli nepřijel nikdo další a spočítala si nás. Ujistili jsme ji, že ne, a objednali 6 tmavých chlebů. Stejně nás celou noc ve spánku ještě znovu přepočítávala, protože ráno donesla 3 světlý a 5 rohlíků.

Ráno to nevypadalo o nic líp a tak se odhlasoval všeobecný úprk po dálnici domů. Cestou pršet přestalo a než jsme dojeli na hranice, byli jsme suší. Za hranicemi jsme se stavili na večeři a vyrazili do sklípku na ochutnávku moravského vína, kterou domluvil Ivanhoe se svým známým. Ale to už je jiná, úplně jiná pohádka…..

Semik