ZPĚT

Do Budišova nad Budišovkou, těch moravských horoucích pekel, bych zřejmě za normálních okolností vůbec nejel. Přeci jen: enduro sraz, docela dálka jet tam na otočku a navíc to vypadalo, že bude plně v režii moravské části MKF, tedy se tam čech ani nedomluví…

Ale protože jsme měli naplánovanou dovolenou s Prerií a Gliderem, rozhodli jsme se, že akci navštívíme a pak budeme pokračovat nejspíš do Jeseníků, na Slovensko a asi i dál do Polska.

Všechno bylo jinak, z dovolené v pátek odpoledne sešlo (z dalšího vyprávění jistě pochopíte proč), na enduro akci bylo podstatně více silničních jezdců a s tou převahou moravanů nad čechy to taky nabylo zas tak horký …

Ale abych začal od začátku, je sobota 22.7.00 a já jedu k pumpě do Říčan, kde bylo určeno místo srazu ke společnému odjezdu. Po cestě na mě několikrát mrklo hladové oko Majdaleny, ale protože zase po chvíli zhaslo, dovodil jsem, že situace nebude nijak napjatá a natankuju až na místě. Na té dlouhé rovince z Uhřiněvsi do Říčan jsem ještě nevybíravě opískoval kolonu zoufale se navzájem předjíždějících automobilistů a pak už sám a sám začal nabírat rychlost, abych na konci rovinky efektně odřadil a elegantně přistál přímo u stojanů. Jenže hladové oko se rozsvítilo naposledy, pár posledních kapek prolétlo karburátory a z motoru se ozvalo temné klesající hučení, které neomylně signalizovalo, že problém je na světě. Snažil jsem se ještě ten poslední kilometr dojet na úsporný režim, tedy že budu lechtat plyn a doufat, že Majdalena se spokojí s nějakým tím benzínovým výparem, ale kdepak, ani náhodou. Alespoň jsem se setrvačností pokoušel dostat co nejdál, takže se stále klesající rychlostí jsem se šmrdolil u krajnice a sledoval, jak se ke mně blíží ta kolona aut, které jsem právě předjel. Urputně jsem předstíral, že mě něco nesmírně zaujalo v poli za silnicí, proto jedu tak pomalu, aby mi neunikly žádné důležité detaily a že nějaká smečka zoufalců mě nechává ledově klidným, bo je znova předjedu, kdykoli se mi zachce.

Nakonec jsem tedy zastavil, jako na potvoru asi padesát metrů od odstavné plochy před nějakým skladem. Pokoušel jsem se tam dostat silou svých ocelově atrofovaných svalů, ale po dvou metrech bylo jasné, že bych tam dotlačil Majdalenu, navíc obtěžkanou přívěsným vozíkem PAV (jmenuje se Rambo, seznamte se J ), asi tak k večeru a pro zbytek týdne bych byl k neupotřebení. Nechat ji na krajnici taky dost dobře nešlo, protože po téhle silnici jezdí i kamiony a to dost velkou rychlostí, takže než bych se vrátil, ležela by určitě už v příkopu. Naštěstí tu byl vjezd na pole, sice pořádně z kopce, zato přímo u mě. Pokoušel jsem se tam nacouvat, vůbec mi to nešlo, proklínal jsem celý svět a teplota uvnitř helmy vzrostla asi na šedesát stupňů. Ve finále jsem se dostal do situace, kdy Rambo byl prakticky v příkopu, zkřížený do pravého úhlu, Majdalena dramaticky nakloněná směrem k němu a já nutně potřeboval popojet o metr dopředu směrem do svahu….Haha, co vám mám povídat, ne o metr, nedokázal jsem to ani o centimetr. Naštěstí jsem zjistil, že jak se ta těžká souprava zkřížila, že vlastně drží rovnováhu opřena sama o sebe J . Z pocitu odpovědnosti jsem vykopl boční stojan, zabořil ho do rozměklé půdy, mávl nad tím vším rukou a vyrazil s helmou v ruce k pumpě. Taky ji mohli postavit o kilometr blíž k Praze. Nic by jim to neudělalo a mě by to tedy dost píchlo. Naštěstí mi zastavil nějaký motorkář v autě, vlastně jen díky tomu, že viděl helmu, ale nestačili jsme se skámošit, protože jednak to byl kousek a za druhé jsem neměl rozhodně náladu.

U pumpy už čekal Husky, ovšem ne na Husgvarně, ale na CB750, protože mu na tu cestu zřejmě přišla jako vhodnější varianta. Nevěřícně na mě zíral, jak lezu z nějakého auta, něco zuřivě gestikuluji a vrážím přímo dovnitř ke kase v naději, že mi tam půjčí nějakou nádobu, kterou bych mohl drahocenný benzín přetransportovat. Ochotně mi byli schopni půjčit jen kelímek z automatu na kávu, ale mě se zdál malý. Zdrceně jsem tedy vyvrávoral ven a můj zrak padl na přilehlé kontejnery. Jako správný houmlesák se jsem se do nich ponořil až po pás, našel jsem ukrutné množství rozmanitých a upotřebitelných věcí, ale až na dně toho posledního litrovou láhev od oleje. Radostně jsem ji vyprostil na světlo boží, otřel z ní nějaké zbytky jídla, nebo co to bylo a natankoval jsem za fantastickou sumu Kč 30,70.

Mezitím již dorazil Glider s provinilým výrazem, ale neměl jsem čas ho tepat kvůli zrušené dovolené, to jsem zatím odložil ad akta, sedl jsem za Huskyho (za Glidera bych nesedl, není na něj spolehnutí a ani mi to nenabídl J ) a vyrazili jsme ten jeden kilometr zpátky. Nalil jsem do nádrže směs Mogulu a benzínu asi tak v poměru 1:10, protože na dně flašky ještě něco oleje bylo, párkrát jsem protočil startér a konečně v oblaku modrého až černého dýmu jsem ”elegantně” doplul ke stojanům….Natankoval jsem plnou a když nic jiného, aspoň jsem konečně empirickým výzkumem došel k obsahu nádrže, který nadále můžu uváděl jako zjištěný s přesností jednoho decilitru.

Nebyl již nahlášen nikdo další, kdo by se měl dostavit, vyrazili jsme tedy na cestu k Budišovu. Jeli jsme přes Kutnou Horu, Čáslav a Chrudim, to jsou vcelku dost nudné rovinky, zajímavé to začíná být až u Vysokého Mýta. Tentokrát to i pěkně ubíhalo, protože Husky jel za mnou a když viděl, že se chystám předjíždět, dotáhl se na mě a předjížděli jsme většinou spolu, což je super, člověk se nemusí zdržovat čekáním. Glider jel jako třetí a přestože je naprosto nespolehlivej (např.v otázkách společných dovolených je to jasně vidět J ) a má pouze poloviční Magnu, čekat jsme na něj většinou taky nemuseli. Tedy párkrát jo, to tehdy, kdy mu jeho stařecká rozvážnost radila nehnat se do předjíždění na ostří nože, ale raději počkat, až se ten strýcu v klobouku dostane na nějakou delší rovinku.

Dál jsme pokračovali na Českou Třebovou, Lanškroun a Šumperk, což je sice delší cesta, ale rozhodně zajímavější, než jet přímo přes Svitavy, Mohelnici a Uničov. Za Lanškrounem na Štíty je úsek asi dvaceti kilometrů super zatáček, dohodli jsme se, že nikdo na nikoho nečeká a sejdeme se až ve Štítech. Vykouřil jsem tam dvě cigarety, prohlédl si náměstí, zašel do několika obchodů a když dorazili, pokračovali jsme v cestě zase pospolu (to je vtip, čekal jsem asi minutu J ). Za Šumperkem směrem na Bruntál je také krásná silnice, navíc se udělalo moc pěkné počasí, kolem nás se tyčily Jeseníky ozářené sluncem, se slzou v oku jsem se rozhlížel a týral se myšlenkami, jaké že by to muselo být krásné, strávit zde v poklidu několik dní dovolené, kdyby to někdo na poslední chvíli neodvolal…..Do reality mě vracel pohled do zpětných zrcátek, kde jsem viděl tři žlutá světla rozsvícená na Gliderově motorce a obrovskou šipku přímo nad ním, mířící mu na helmu, s nápisem - to je on !!!

No nic, za Rýmařovem jsme odbočili směrem na Moravský Beroun a okamžitě se ztratili ve změti neznačených komunikací. Místňáci to zřejmě mají perfektně najeté, ale pro nás, velkoměstské floutky z daleké prosperující ciziny, to byl pořádný oříšek. Ani po opakovaných poradách s mapou se nám nedařilo držet správný směr, museli jsme do navigace zapojit i několik místních usedlíků, kteří motorku viděli zcela jistě poprvé v životě. Nakonec jsme ovšem cestu našli a hrdě se vynořili na náměstí v Moravském Berouně. U silnice tady postávala skupina místních vykulených adolescentek a dokonce jedna z nich, při pohledu na soupravu Majdaleny s Rambem, zalapala po dechu a upadla přes obrubník. Kluci, kteří jeli za mnou, málem smíchy popadali z motorek, snažil jsem se jim později vnutit myšlenku, že to bylo tím, že na letmý okamžik při míjení pohlédla do mých uhrančivých očí, ale nesežrali mi to…

Z Moravského Berouna je to do Budišova už jenom kousek, projeli jsme Starou Libavou a hned za ní nás překvapily tři, asi desetileté, holčičky, hrající si v zatáčce na silnici. Zřejmě tu provoz nebude nijak dramatický, protože vypadaly dost překvapeně, když se z vesnice vyřítily tři dunící motorky a v náklonu se přehnaly asi tak dva centimetry od jejich panenských prdelek…No život je tvrdý učitel a na silnici není nikdy místa dost, nadále si zřejmě budou hrát na bezpečnějších místech.

Těsně před Budišovem je úsek silnice, který si pamatuji z doby, kdy jsme se tudy s Mionem, Prerií a Lišákama vraceli ze srazu ve Fulneku. Sice je stále značen jako silnice v havarijním stavu, ale silničáři na něm již zapracovali, takže s tou strašlivou silnicí, kde Mionovi drnčely všechny kapotáže, Prérii se zcela nezvykle dotahovaly šrouby na motorce a mě se otáčela helma hledím dozadu, už to nemá nic společného. Tenkrát si cestu pochvaloval jen Lišák, který konečně využil na svém Dominátorovi plné zdvihy pérování i na běžné cestě. Káča se ho sice držela jak opičí mládě na zádech své matky za tropické bouře, ale to mu bylo zřejmě jedno, protože jako my všichni, zastává první zásadu italské jízdy, která zní: co je za mnou, mě nezajímá…

Konečně tedy Budišov nad Budišovku. Úžasné moravské velkoměsto, cesta do kempu byla perfektně značena jedinou cedulí, takže jsme opět museli zkušeně vytěžit místní obyvatelstvo, ale nakonec jsme ho našli, projeli branou, zaparkovali a zjistili, že tu není jediná motorka. Tedy vedle recepce se krčila taková nějaká oprýskaná a špinavá Číza, ale ta nevypadala na dopravní prostředek, spíš na nepoužívaný pomník socialistické motorizace. Nicméně z jejího stínu se zvedla postava, zamířila k nám a otázala se:

”Vy jste z motokonference”?

”Jasně a ty jsi kdo”? - vzpomněl jsem si na výcvik od samotného Velkého Guru, kterak řešit s nesmírným taktem situace, kdy jednomu není tak úplně jasné, s kým že to mluví.

”Já jsem brácha Hynka Blinky a čekám tu na vás, aby jste nikam nezmizeli, protože ostatní jsou na vyjížďce”

Konečně mi svitlo, nadechl jsem se, podíval se ještě jednou na tu Čízu, která se na druhý pohled jevila jako velice zachovalá a udržovaná, se závěsným zařízením na pávíka, které svým oblýskaným povrchem dávalo tušit, že je tento výdobytek přepravní politiky šedesátých let často používán, vzpomněl jsem si na dlouhé debaty a maily s Hynkem, který o nich ví skoro všechno a radil mi, jak udělat závěs tak, aby pávík za mašinou neposkakoval jako divoká svině a dalo se s ním jezdit rychle, čemuž většina motorkářů stejně nevěří, minimálně do té doby, než se jim zadní světla pávíka začnou vzdalovat za první zatáčkou a prohlásil jsem: ”Aha”J

Dozvěděli jsme se, že enduristi jsou na vyjížďce s Michalem ve vojenském prostoru Libavá, kde testují, zda je možné průměrnou motorkou odpálit nevybuchlé střelivo z českých, event. sovětských zbrojovek a silniční část vyrazila zřejmě do Rožnova zazávodit si na motokárách.

Nejistě jsme se rozhlíželi kolem sebe, co tedy budeme jako dělat, protože recepce zavřená, hospoda vypadala taky zavřená, z motorkářů nikdo….Glider protáhl stařecké kosti, obešel svou dětskou Magnu, závistivě se podíval na mé sportem zocelené tělo, silnou, pohodlnou mašinu a nejistě se otázal: ”Ty chceš někam ještě jet”??? Sjel jsem pohledem jeho třesoucí se nohy, nemohoucí ruce a povadlý obličej, zadíval se pátravě na jeho supermagnu, ze které se kouřilo za hlasitého praskání v motoru, pleskání kapek horkého oleje o asfalt a která vypadala jako uštvaný modrý jezevčík, vzpomenul jsem data jeho narození ( je o jeden den mladší než jáJ J ) a blahosklonně jsem prohlásil: ”Serem na to, 320 kilometrů za den stačí…” Glider zvedl oči děkovně k nebi a něco nesrozumitelně zamumlal, poškrábal se na zadku a významně se zahleděl směrem k místní hospodě…

Stany se nám stavět nechtělo, ostatně Husky měl ruce hluboko v kapsách a tvářil se přesně jako uhlobaron, který neví, co to stan je, protože si přirozeně objednal chatku. Vyrazili jsme tedy do místní hospody, zjistili, že je kupodivu otevřená a že se uvnitř kolem pípy točí švarná brigádnice. Svedli jsme s ní urputnou debatu na téma, zda se pivo točí po skle nebo přímo na dno sklenice, kterou jsme samozřejmě nevyhráli, objednali jsem si něco k jídlu a odebrali se čekat na příjezd ostatních na verandu.

Netrvala dlouho a branou projela podivná koule bahna na dvou kolech, která se pohupovala zepředu dozadu a naopak a v jejímž sedle seděl někdo s hroudou hlíny nahoře na helmě a s červenejma kalhotama. Podle kalhot jsme identifikovali Vláďu Stehlíka a podle pohupování, divného zvuku, plandajícího řetězu a nevyvážených tvarů Afriku, o které někteří míní, že to je nejlepší typ motorky na světě. No možná na tom něco bude, protože když Vláďa sesedl, oklepal bahno a začal líčit, kde všude projel a co zažil, protože přijel později, všichni už byli pryč a tedy mu nezbylo, než se vydat do vojenského prostoru sám, bez průvodce a hlavně bez povolení ke vstupu, naše úcta stoupala a stoupala. Naštěstí se Ládík poměrně brzy prokecl, že nedávno hodil tlamu na asfaltu, sice se to pokusil svést na nové pneumatiky, ale my jsme se už našli a s obnoveným despektem jsme se odvrátili od motorky, se kterou člověk lehne na asfaltu v každé mírné zatáčce J .

Nedlouho po Vláďovi přijela i hlavní skupina enduristů, kteří průvodce měli (Michala Fischera), věděli kam jedou a dokonce disponovali i tím povolením ke vstupu. Asi proto byli podstatně méně zabahněni, nicméně předháněli se v líčení neuvěřitelných a nepravděpodobných zážitků, neskutečných terénů, kam se před nimi zatím dostaly pouze tanky a čtyřnohá zvěř a ve vychvalování dokonalých vlastností svých strojů. Nás si skoro nevšimli a my je pozorovali se shovívavým úsměvem na rtech, protože s Gliderem jsme přijeli na Magnách, Husky nechal svůj terénní stroj doma a Vláďa byl zřejmě ve zcela jiném prostoru, protože proti němu všichni vypadali naprosto nepoužitě.

Náhle jsme si ve shluku zaparkovaných motorek všimli podivných tvarů, nastříkaných převážně žlutou barvou, ve kterých Husky s naprostou jistotou identifikoval Husgvarnu TE610E, protože sám má doma podobnou. Ano byl to opravdu ten nesmírně spolehlivý a pohodlný stroj, kterému nereznou brzdové kotouče a na němž je každá vzdálenost do padesáti kilometrů považována za obrovský výkon, jenž je třeba zaznamenat vyrytím do čerstvého nátěru v chodbě. Srdce v hrudích nám počala bít silněji, chlupy na zátylku se naježily, nadledvinky počaly do krevního řečiště vyplavovat ohromná množství adrenalinu a už je to tady…..ve svých úžasných botách, které tak dlouho sháněl, k nám pevným krokem míří majitel tohoto zázraku a autor mnoha vtipných poznámek na netu, sám legendární Pavel Baroš. Skutečně opustil své utajované hnízdiště, kde skoro všechny kopce vedou dolů a kde jsou manželky i děti tak silné, že to dosahuje až mýtických parametrů, překonal ukrutnou vzdálenost několika desítek kilometrů a přijel mezi nás, ubohé smrtelníky. Aura jeho osobnosti je tak zářivá, že se nám málem vzňaly na stole položené cigarety a my, kteří jsme se s ním ještě nepřivítali, jsme zůstali sedět v němém úžasu. Potřel jsem v sobě pud sebezáchovy a většinu ostatních pudů a nutkání, s třesoucími se koleny jsem se zvedl, učinil několik vrávoravých kroků a srdnatě ho objal…..naše strniska se spojila a v nastalém tichu bylo slyšet, jak někomu z ostatních zakručelo v žaludku….po několika nekonečných vteřinách také Pavel zvedl ruce, objal mě a řekl: ”I já tě rád vidím”. Glider, jehož organismus je oslaben stářím a nesplněnými sliby, okamžitě radostně omdlel a do té doby opatrně vyčkávající Husky povstal, aby se také přivítal a ve zbytku večera prokonzultoval s monumentálním Pavlem problémy vznikající při provozu strojů mistrů světa, které oba vlastní.

Vrátil jsem se na své místo pln nových netušených pocitů, kopnutím přivedl Glidera zpět do reality, aby se v mdlobách netýral výčitkami pro stornovanou dovolenou, hodil do sebe jedno pivko a konečně jsem věděl, že v MKF mě potkalo všechno , co mě kdy potkat mohlo.

Přijela i skupina silničářů, plna dojmů ze závodní dráhy, vzájemně se překřikovali, kdo to na motokáře komu natřel, kdo je větší borec a čí máma byla větší rajda. Srazili jsme na verandě prakticky všechny stoly co tam byly a ukázalo se, že normálních motorkářů je ještě víc než enduristů, tedy celá akce začala vypadat jako neoficiální mezisraz konference. Sakra, tam bylo lidí, nebudu vyjmenovávat, protože bych určitě na někoho zapomněl a to by nebylo fér, ale odhadem nás u stolu sedělo minimálně pětadvacet. A skupinka dorazivších z Čech byla opravdu hojně zastoupena, nebylo čeho se bát, kdybychom se nějak národnostně rozkmotřili, utloukli by jsme je čepicema J .

Náhle jsem si všiml, že se kolem Majdaleny a Ramba utvořil podivný shluk, takže i když oba jsou pořádní puckové, nebylo je skoro viděl. Když nevidím na svojí motorku, jsem nervózní jak panic před prvním zavedením, musel jsem vyrazit zjistit, co se to tam děje. Prodral jsem se dovnitř, kde jsem objevil Hynka Blinku, jak udiveně zírá na mého přerostlého a anaboliky vyhnaného pávíka Ramba. Také ostatní nevěřili svým očím a v jejích výrazech se jasně zračila směs úžasu a znechucení. I Eda, ač sám jezdí na GW a tudíž disponuje úložnými prostory jako majitel středního vozu kombi, Ramba mlsně obcházel a okem porovnával jeho rozměry s rozměry zadní části svého golďase. V hlavě mu jistě běhaly cifry zvětšeného objemu přepočítané na lahve alkoholu, které by mohl na svých zahraničních cestách upotřebit. Nakonec však bohužel zájem ztratil, neboť mu zřejmě došlo, že celá souprava už by byla tak velká, že by za ni například na trajektu chtěli stejné peníze jak za železniční vagón a tedy když poveze samotnou motorku, za ušetřenou valutu si může alkohol v zahraničí klidně koupit. Znechuceně se tedy od Ramba otočil a odtáhl, zřejmě někam na Moskvu J .

Nadešel poslední možný termín stavění stanů, protože už jsme se začínali mírně motat, proto jsme s Gliderem vyhledali útulný a rovný plácek hned vedle toalet, vzájemně se utěšovali, že na puch si brzo zvykneme a vrhli se do díla. Otevřel jsem Ramba a dav zahučel. Jako eskamotér jsem vytáhl na světlo stan, dva spacáky, deku, nafukovací madraci 190x90 cm, elektrické foukátko na tuhle madraci, kameru v brašně, tašku s osobními věcmi, plachtu na motorky 5x7 metrů, kladivo, baterku a polštář.J Nevím jistě, jestli jsem to vyjmenoval všechno, protože Rambo byl vlastně poloprázdný J J

Postavili jsme stany, krátce zkritizovali opodál stojící Suzuki GSX400 o které jsme nevěděli, že patří Bekrovi (ostatně, zatím jsme ho neznali) a zaposlouchali si do tajemného a horečnatého šuškání v Bekrově přilehlém stanu. Zhodnotili jsme toto šuškání a dosadili k němu několik velice zajímavých situací (vždyť říkám, že jsme ho zatím neznali), přikryli naše Magny tou plachtou a vyrazili nazpět do společenství na verandě. Glider svíral v ruce flašu nějakého burbona, nebo čeho, protože jeho vnitřnosti jsou schopny popasovat se pouze s kvalitním, několik let vyzrálým alkoholem, pivko by ho dostalo do hrobu. Ostatně, ani ten jeho mozek už nebude to co býval, například kolikrát něco slíbí, pak to zase na poslední chvíli odvolá ….J J

Na verandě u hospody byla zábava v plném proudu. Personál kolem nás poletoval jak včelky nad jetelovým polem, ze všech stran zněl bujarý smích a popleskávání po širokých plecích. Siemens se náhle vytasil s lahví bez viněty, plnou nebezpečně vypadající tekutiny s mírným nazlátlým odstínem. Začal obcházet stůl a každého nezištně nutil, aby ochutnal, že to je výborná domácí slivovica dochucená rozinkami (asi). Když se dostal k nám, narazil na opravdu tuhý odpor, protože jak už jsem řekl, Glider pije pouze prověřený alkohol a já jsem si vzpomněl na podobnou flašku, podobně nezištně kolující na Polyho rozlučce, která se přivezla ve Štěpánově tankvaku a během několika chvil zapříčinila zatím nejdelší, nejkvalitnější a rozhodně nejrychlejší okno v mém životě. Navzájem jsme si tedy s Glíďou poskytovali alibi, ovšem Siemens se jenom uculoval a trval na svém. Korektně, ale tvrdě, takže nejdříve Glider a pak i já jsme hodili za kravatu odlivku tohoto moravského národního bohatství. No musím říct, že mě to překvapilo, skoro mi až přišlo líto, že Seimens odchází a že se o slivovicu mají podělit všichni, protože byla opravdu výborná. Ale rychle jsem na to zapomněl, protože jedním z dalších pánů na holení byl sám PB, zuřivě se bránící, že to nepije, že s pivem tvrdej nekombinuje, že si pak nic nepamatuje, že ráno brzy odjíždí, že to má daleko a že to má zakázané. Bylo mu to hovno platné, stejně jako nám, pomocí narážek, urážek, výhrůžek a slibů se nám do něj jednoho panáka taky podařilo dostat a skoro bych se vsadil, že pak po té flašce koukal se stejným výrazem v očích jako já.

Přesvědčovací metody Siemense byly vskutku stoprocentní, protože jak jsem později zjistil, napil se i Michal Hynek, který se do téhle chvilky tvářil zatím vždy jako 110%-ní abstinent (zřejmě z toho důvodu, že má neustále na očích sestru Markétku, která zase naopak vždycky táhne jako piliňáky). Jenže tentokrát to nedokázal, tentokrát padla kosa na kámen a on se napil. Takže, když teď víme, že po alkoholu neumírá, byl by v tom čert, abychom mu nějaký ten mírný návyk nevypěstovaliJ .

Někdy v průběhu večera přišlo postupně několik SMS zpráv od Martina Peřinky, v podsvětí spíše známého pod drsnou přezdívkou Poly. Nejdříve psal, že vyráží v pohodě z Prahy, později, že to asi minul, ale že už tam brzy bude, ještě později, že už přesně ví kde to je, takže jede, ještě později, že už to nemůže být daleko a nakonec, že už najel 400 km a zbývá mu posledních padesát kilometrů. Přijel za další tři hodiny, na tachometru úctyhodných 520 km z Prahy a začal vysvětlovat svoji úžasnou teorii přesunu na požadované místo, kdy beze zbytku využívá prostého faktu, že naše republika není moc velká, tedy pokud někam jede, vytýčí si přibližný směr a pokračuje tak dlouho, dokud do kýženého místa nepřijede, nebo dokud nenarazí na celnici. Když trefí celnici, otočí se a celý postup opakuje. Mapu nepotřebuje….

Všichni jsme se s otevřenou hubou snažili pochopit jeho geniálně jednoduchý způsob, jak se ve světě neztratit, první se vzpamatoval Eda, pomyslel si zřejmě, že toto je ten správný cestovatel vhodný k tažení na Moskvu a odebrali se společně k baru, aby přísunu panáků, k tažení bezpodmínečně nutných, nic nebránilo.

Večer se opravdu povedl. Je zajímavé, že když se sejdou lidi z MKF, dokážou se na všem rychle a kvalitně shodnout a dobře se pobavit bez zbytečných třecích ploch. Je tedy pravda, že většinou se shodujeme hlavně na tom, co že budeme pít a zda tolerujeme, že někdo pije něco jiného. Ve výběru nejlepšího motocyklu na světě už tak společné jasno nemáme, ale to je fuk, to je nepodstatná záležitost. Je to prostě pokaždé prima a už se těším na nějakou další akci.

Večer tedy rychle uběhl, i část noci byla v prachu, Eda se někam ztratil a Poly ho zoufale hledal s několika panáky fernetu v ruce, hovor kolem stolu byl nadále velice hlučný, ale už méně srozumitelný a obsluha začala jevit známky nervozity. Pokoušeli se nám sebrat ty hnusné plastové židličky a stolečky, asi aby jim je někdo neukradl. Protože den byl náročný, stejně většina z nás neměla sílu pařit do rána, takže byl nejvyšší čas jít na kutě.

Probudili jsme se do krásného rána, jediným stínem na dokonalosti byl prostý fakt, že jak hospoda, tak kiosek mají v neděli dopoledne překvapivě zavřeno.

Nastalo dohadování, co že tedy podnikneme, až nakonec zvítězila varianta, že se všichni půjdeme najíst do jediné místní slušné restaurace Myslivna a potom pod vedením Michala, jako jeden muž, silničáři i enduristé, projedeme napříč vojenským prostorem po normální silnici, abychom i my, nebahňáci, viděli, jak to tam vypadá.

Myslivna – zvláštní místo, vzhledem k tomu jaká je Budišov díra, tak tam tahle slušně, útulně až luxusně vypadající restaurace působí neskutečným dojmem. Někdo by si mohl říct, že to je prostá pračka na peníze, ale neoddiskutovatelný fakt je, že se tam v neděli dopoledne vaří, co víc, slušně vaří a co ještě víc, za slušné ceny. Na druhou stranu, v neděli dopoledně zeje naprostou prázdnotou, ostatně jako celý Budišov, kde na ulici potkáte tak maximálně horečnatě se třesoucí kocoury po prořvané noci. Takže personál byl možná poněkud zaskočen, když restauraci až po střechu zaplnila horda motorkářů, nicméně zvládl to a svého úkolu se zhostil se ctí.

Snědli jsme tedy obědosnídani a vyrazili společně na tu normální cestu, co vede napříč vojenským prostorem Libavá. Tedy znám několik cest, které jsou horší než tahle, ale moc jich není (zatím dvě). Jenom vědomí, že přímo za mnou jede Márty na Ducati SS 900, mě poněkud uklidňovalo, ba dokonce i vyluzovalo úsměv na rtech. Potměšile jsem v zrcátku sledoval freneticky se třesoucí italské světlo a slastně přemýšlel o tom, kolik nových, zatím nikdy neslyšených nadávek z Mártyho vypadne na první zastávce.

Jenže žádná zastávka nebyla, profrčeli jsme kolem nádherného, čerstvě zrenovovaného kostela, kterému se jaksi někam ztratila okolní přilehlá vesnice, viděli jsme několik zřejmě tankových střelnic a hlavně mě nadchlo hluboké údolí po pravé straně, kolem kterého jsme jeli a kam už se asi nikdy nepodívám. Vstup do prostoru je totiž skutečně chráněn policií, protože nás hned na začátku chytli. Naštěstí opět zapracoval Michal a obešlo se to bez střílení.

Z vojenského prostoru jsme se vynořili někde u Přáslovic u Olomouce, zajeli k pumpě, někteří natankovali a začali jsme se loučit. Moravská enkláva měla jinou trasu, než my borci z Čech. Na cestu domů se nás tedy společně vydalo osm motorek: Glider, Husky, Michal Hynek, Markétka, Vláďa Stehlík, Márty, Poly a já. Projeli jsme Olomoucem, kde jsme kapku zmokli a namířili si to na Jaroměřice. Hned za Olomoucem jsme zastavili u pumpy, aby dotankovali ti, co nechtěli zdržovat na té předchozí pumpě a přestože přestávalo pršet, Márty se oblékl do svých nových, žlutočerných nepromoků. V ten okamžik pršet přestalo a šeredně se oteplilo, nicméně Márty v nepromokách zůstal J . Za Jaroměřicemi jsme to stočili k jihu a pokračovali dál Boskovickou brázdou. Tak tady je jedna z těch silnic, co jsou horší než v tom vojenském prostoru. To jsme ovšem do té doby nevěděli, takže my na normálních motorkách jsme kodrcali a modlili se, ať už to skončí, enduristi se slastně pohupovali a doufali, že cesta vydrží až do Prahy a Márty tlumeně nadával a snažil se rozostřený zrak udržet na silnici.

Nakonec se to skutečně nedalo vydržet, zastavili jsme a v mapě začali hledat alternativní trasu. Márty slezl z motorky, lakonicky poznamenal, že cesta stojí za hovno, svlékl nepromoky, podivil se, jaká je najednou ukrutná zima (bylo 25 stupňů) a zamířil k místní hospodě pro něco k pití. Z původně mokrých a později v nepromokách zapařených dřín se mu dramaticky kouřilo, vešel do hospody a když obsluha viděla, v jakém je stavu a náladě, zcela zdarma mu věnovala půl litru kofoly i s půllitrem, aby ho neobtěžovalo vracet se s ním zpátky.

Poly mezitím zrevidoval stav svého zadního odpružení, protože někdy před týdnem mu vytekl olej z  tlumiče a Poly tam operativně natlačil vazelínu, protože pojal temnou myšlenku, že vazelína by nemusela tak rychle vytejkat. Vazelína na svém místě skutečně drží, bohužel za cenu toho, že tlumič se ani nehne, takže Poly má nyní nefalšovaného hardtaila GPZ500S a s komfortem jízdy je značně nespokojen.

Prostudovali jsme mapu, probudili Markétku a Vláďu, kteří, myslím, spali v jednom stanu na nějakém geopatogenním zlomu, protože vypadali oba dost nevyspaleJ a traversem se přemístili do Letovic, kde už byla normální silnice a jelo se tudíž hezky. Pokračovali jsme na Kunštát a Bystřici, tady už jsou silnice prima, ale to nejlepší nás teprve čekalo.

Za Bystřicí jsme totiž odbočili na přehradu Vír, propletli jsme se uzounkou silničkou podle vody až k přehradě a za poslední zatáčkou se před námi objevilo 71 metrů vysoké betonové vodní dílo. Fantastický pohled. Serpentýnama jsme vyšplhali nahoru, zastavili a začali se kochat výhledem. Hned vedle jsme objevili takovou podivnou stavbu, vypadalo to trochu jako řecký pantheon bez soch, ale vzhledem k době, kdy byla přehrada postavena, jsme usoudili, že sochy měly být ještě dodány, ovšem ne sochy olympských bohů, ale stranických a lidových vůdců padesátých let. Bohužel, kult osobnosti asi skončil dřív, než bylo možno dílko zkompletovat, takže to tam teď trčí poněkud nesmyslně. Rychle jsme se dohodli, že sochy tedy dodáme my. Nastavěli jsme mašiny do půlkruhu před památník a sami se postavili mezi sloupy, aby konečně stavba dostála svému účelu. Vypadalo to moc hezky, bohužel všichni jsme chtěli stát modelem a nikdo se nechtěl obětovat, že to vyfotí….Naštěstí opodál se oblékal do několika vrstev kůží nějaký cizí motorkář vlastnící jeden z modelů BMW řady K. Byl tedy promtně a nekompromisně odchycen, podroben krátké instruktáži, postaven na správné místo a slušně požádán, aby to zmáčknul.

Ještě jsme měli do horního průčelí, kde zcela evidentně chyběl nějaký nápis, vyvěsit prostěradlo s nápisem motobike@cz, ale jednak jsme na to zapomněli a navíc, stejně nebylo po ruce prostěradlo J .

Už nějakou dobu jsme s Gliderem pokukovali po budově na druhé straně koruny hráze, které se z tohoto místa jevila jako restaurace a přemýšleli o tom, jaké že tam asi mají toaletní zařízení. Ostatní se mezitím domlouvali, kudy domů, protože takovéhle courání jim moc nevyhovalo a rádi by cestu poněkud urychlili. Nakonec jsme my dva zkonstatovali, že není čas na hrdinství a vyrazili jsme na druhou stranu, protože jestliže ostatní tlačil čas, nás tlačilo něco zcela jiného. Na druhé straně jsme zjistili, že se nejedná o malebnou restauraci, ale o značně zbytnělou usedlost hrázného, tedy že náš problém je pro tuto chvíli neřešitelný. Za námi přijeli ještě Husky a Vláďa a za nimi se v ostrém náklonu ze zatáčky, kterou končila koruna hráze, vyřítil Márty s kolenem i loktem na zemi. Od něho jsme se dozvěděli, že ostatní to otočili a vydali se na cestu k dálnici. Ani se nerozloučili.

Ještě jsme krátce poklábosili, otočili to taky a vydali se za nimi, protože třebaže jsme po dálnici jet nechtěli, až do Žďáru nad Sázavou jsme měli společnou cestu.

A tady přišly ty krásné zatáčky, na které jsme tak dlouho čekali. Od Víru až do Bystřice je to jedna super zatáčka za druhou. Fakt nádherné svezení. Vynořili jsme se na hlavní silnici v Bystřici, trochu za to vzali a najednou co to vidím: Jednak po pravé straně pumpu, kam jsme měli s Gliderem ze známých důvodů namířeno a pár stovek metrů před námi tu skupinku loudalů, co odjížděli z přehrady dobrých deset minut před námi. Zabočili jsme tedy k pumpě, ale tam jsme se poměrně rychle dohodli na tom, že zas tak nutně tam nemusíme, že daleko lepší bude, když je dohoníme a ukážeme jim, jací jsou to hlemýždiJ . Vydali jsme se tedy opět na stíhací jízdu, za mnou se poměrně dlouho držel Vláďa, ale pak si asi vzpomněl na ten příkop co nedávnou zevnitř studoval, tak ho předjel Márty a začali jsme dohánět znovu nám uniknuvší skupinku. Žlutá, chrčící, hřmící a cinkající Dukna byla nalepená těsně za Rambem, v duchu jsem se modlil, aby to to malinké kolečko vydrželo, ale někdy jsou prostě důležitější věci než rozum. Po této zkušenosti mohu kvalifikovaně prohlásit, že kdo tvrdí, že s pávem se nedá jezdit rychle, je vůl.

Po pár vesnicích jsme je měli, Poly učinil nesmělý pokus závodit, ale jeho nefunkční zadní tlumič zřejmě nemá ty správně soutěživé choutky, tak to hned v první zatáčce prohrál a vítězství bylo naše. Mezitím dorazili i Husky, Vláďa a  Glider, takže skupinka byla opět kompletní, ještě jsme se společně asi kilometr svezli, teď jsme se konečně rozloučili máváním a nechali je, ať si jedou na tu dálnici, my pokračovali směrem na Havlíčkův Brod, Světlou a Ledeč nad Sázavou.

Protože se ale opravdu připozdívalo, za Ledčí jsme zastavili, rozloučili se s Láďou, který pokračoval zadem přes Vlašim na Dobříš a my zbývající jsme znechuceně vjeli na posledních pár kilometrů na dálnici. Drželi jsme tempo tak 110-120, no místy130-140, ale jeli jsme každopádně pohodičku na spotřebu. Proto se nám mohla stát ta nemilá věc, že nás v jednom kopci předjel nějaký borec na HD…..

Jediný kdo nevydržel tento políček byl Glider, který se za ním okamžitě vydal, aby taktně naznačil, že nejedeme pomalu, protože musíme, ale protože chceme J . Když mě předjel a řítil se kupředu za tím harykářem, opět mi, jako vždy, když ho vidím na motorce zezadu (což tedy není moc často J ) prolétla hlavou otázka, proč asi má přezdívku zrovna po létající veverce, když k němu by se daleko více hodila přezdívka po guaréze pláštíkovéJ J . Nemá cenu to vysvětlovat, kdo neviděl guarézu a Glidera za jízdy, stejně by nepochopil o čem mluvím.

No po pár kilometrech jsme na něj zase narazili, vlekl se u odstavného pruhu, čekal na nás a z jeho výrazu bylo zřejmé, že harykář dostal kompletní lekci. Bez dalších rušivých příhod jsme dorazili ku Praze, u pumpy v Průhonicích dali finální pokec a někdy kolem osmé hodiny se vydali všichni na cestu k domovům.

Dalo by se toho určitě napsat daleko víc, protože to byl skvělý víkend, pršelo jenom jednu chvilku v Olomouci, jinak pohodička, bezva lidé, prima místo, hezká cesta.

Ale myslím, že jsem toho vypotil dost, kdo dočetl až sem, zaslouží květinku za trpělivost a těším se zase někdy příště, minimálně tedy na III., tentokrát už oficiální, sraz MKF.

Ranža

Pozn: autoři ilustračních fotografií:  Jodik & Thud

ZPĚT