|
Na počátku bylo kolo. Tedy vlastně dvě kola. Dvě kola na motorce a úvahy, kam se na nich vydat. Ne, že bychom v Evropě už byli v každé vesnici, ale nějak to tu zimu neutíkalo, těšení na jaro bylo veliké, touha po pražícím slunci a teplé vodě ještě větší, absťák největší - prostě nakonec nám jako cíl naší motodovolené vykrystalizovalo poměrně dost vzdálené místo. Totiž Jordánsko a především Rudé moře. I když, především to mělo být o cestě. O cestě v teple, bez deště a místy, kam se člověk na motorce nepodívá každý víkend.
Všechno nakonec dopadlo úplně jinak než jsme za dlouhých zimních úvah naplánovali. Tak to v životě někdy chodí. Tohle vyprávění nebude o slavném dobytí stanoveného cíle, ale spíš o tom, že není důležité zvítězit, ale zúčastnit se.
Cesta vycházela při střízlivých odhadech na 11 000 km a aby to nebyla neúprosná honička za vzdáleným cílem, rezervovali jsme si na ni 5 týdnů. Nás bylo taky pět. Tři lidi a dvě ženský na čtyřech motorkách. Prerie (Markéta) na VX 800, Glider (Ivan) na Supermagně, Horác (Standa) na GSX 1100 G a já s Ivanou, kteří jsme měli původně jet na Magně 1100. Celá zima byla zasvěcena přípravě motorek, jen Horác se flákal a balil ženský, bo motorku neměl. Koupil jí až dva měsíce před cestou, tedy v únoru 2001. Ovšem ani Prerie nebyla se svým VX zrovna ideálně sžitá, protože ho kupovala v listopadu. Glider měl Supermagnu už nějaký ten pátek v drápech a přibližně tušil, co od ní může čekat (například bezpečně věděl, že se s ním dojemně loučí vačky) no a moje Magna mi říkala "pane" už tak dlouho, že to vypadalo, že jsem ji kdysi sám vyrobil.
Takže jsme nakupovali, vylepšovali, seřizovali, přidělávali kufry…. Mě konkrétně vyšla zimní příprava motorky na 65 tisíc. Píšu to hlavně z toho důvodu, že tři týdny před odjezdem, kdy jsme měli už vyřízené všechny formality, vyměněné peníze a všechno naplánováno, se z motoru Magny začalo ozývat klepání. Prvotní diagnóza byla dost jednoznačná - načatá klika. Termín dovolené už nešel v některých případech posunout, na kratší dobu nemělo cenu tam jezdit a jet jsme tam chtěli, už kvůli vízům. Existovala jen dvě řešení. Buď pojedeme s Ivanou autem a ostatním budeme dělat zásobovací jednotku, nebo seženu jinou motorku. Nakonec jsme tedy na mašině jeli, totiž na 10 let starém Pan Europeanu, kterého jsem koupil pár dní před cestou, kdy jsem se smířil s nevyhnutelným a poručil svou duši Alláhovi. Čas byl jen na výměnu oleje, svíček, destiček, zadní pneumatiky a ušití vaků na boční kufry, abychom se na Pana vůbec ve dvou vešli.
Nebyl čas něco testovat, 27. dubna jsme napakovali všechny věci a druhý den ráno vyrazili, abychom po ujetí stovky kilometrů zjistili, že to nebyl až tak dobrý kup, protože pod zatížením začal z předních vidlic téct olej. Výměna gufer na počkání v motoservisu v Ejpovicích nám odlehčila o dva a půl tisíce (není nad to, narazit při obtížích na zdatného obchodníka) a přitížila o vědomí, že přední vidle jsou dost pošramocený po nějaký bouračce, takže zřejmě už potečou pořád. Což bylo samozřejmě v příkrém rozporu s tím, co mi tvrdil při prodeji bývalý majitel, dušující se, že mašina byla bouraná jen na plasty. Zmetek, snad mu to Pánbůh vynahradí na dětech.
Teď už nemůžeme hodit flintu do žita, takže pokračujeme na sraz do Jerlochovic u Fulneku, kde se teprve máme všichni setkat a druhý den vyrazit dál společně. Cestou dost hnusně prší, pohodlí na Panovi taky není zrovna stejný jako na Magně, takže není divu, že do Jerlochovic přijíždíme s náladou pod psa.
Jak to vypadá na velkém motosrazu si asi každý dovede představit, zmíním se tedy jenom o jedné veselé noční historce, kdy už někdy nad ránem, v okamžiku, kdy už neřvala hudba, v okolí nikdo nerdousil svoji motorku a já konečně začal usínat, přiskotačila jakási dívčina a se zvonivým smíchem začala ječet na sousední stan:
"Věrko vstávej, ptáci už štěbetajijó".
Po tomto významném ornitologickém zjištění bylo samozřejmě po spánku a vědět, že mi to projde, bylo by to poslední ptačí štěbetání, které ta bestie kdy slyšela.
Ráno se soukáme ze stanů do optimistického slunečního svitu. Zdravíme se s ostatníma troskama kolem a Ivana se ptá Horáce, jaká byla noc.
"Výborná",
odpovídá vždy nechutně zdravě vypadající Horác,
"pamatuju si jí celou…"
Balíme svých pár cestovatelských švestek a vyrážíme přes Slovensko na jihovýchod. Do Martina s námi ještě jede grupa spřízněných brněnských motorkářů, kteří sice mluví nějakým divným jazykem a mají divný názory, ale jsou to holt kámoši, co už člověk nadělá? Za Martinem dáme společný oběd, poslední potřesení rukou a přání šťastných cest a rozjedeme se každý za svým cílem. Oni zpět do té své tak milované vesnice u dálniční křižovatky a my za dobrodružstvím k maďarským hranicím.
Z Maďarska si pamatuju jen nekonečné rovinky a neutuchající boční vítr. Po nezdařilém pokusu o přespání na divočáka, kdy jsme čvachtali rákosím po kotníky v bahně jak malá podsvinčata, konečně bivakujeme v naprosto prázdném kempu kdesi u Bekescsaby. Ke kempu patří termální koupaliště a i sprchy a snad i záchody jsou napojeny na termální vodu. Na první dojem je to super, ve studené noci se jít osprchovat teplou minerálkou, ale už druhý den ráno nám ulepené a divně svědící tělo dává na srozuměnou, že klasickou čistou H2O jen tak něco nenahradí.
První den jsme ujeli 590 km a dnes máme trochu bobky, protože nás už po několika kilometrech čeká Rumunsko. V nové a svobodné současnosti tu nikdo z nás nebyl, k nervozitě ale bohatě stačí posbírané informace a pár nezřetelných socialistických vzpomínek na cestování k jedinému tehdy volně dostupnému teplému moři v Bulharsku. Na hranice přijíždíme se značně rozpačitými pocity, celkem se ale nic dramatického neděje až do chvíle, kdy Prerie ladně objíždí zírajícího celního důstojníka a opouští celní prostor bez jeho požehnání. Ten to bere relativně sportovně, chvíli za ní něco huláká, pak ale mávne rukou a spustí závoru, aby mu už ani ta veverka neproklouzla. My jsme naštěstí už na druhý straně, poslední tam uvízl Glider. Ten má nasazený tak zkroušený výraz, že ho celník překvapivě nechává žít a pouští ho za námi. Co ovšem neudělal celník, činí teď Glider a Prerie se v příštích okamžicích vyděšeně choulí za motorkou a signalizuje, že uznává svou chybu a nadále se zdrží všech sólových akcí. Nadsamec Glider naposledy zafuní, několikrát hrábne kopytem, močí označkuje prostor a zklidní se natolik, že můžeme pokračovat… no, možná to nebylo až tak přesně, ale tak nějak si to pamatuju :.
Přímo na hranicích má směnárna zavřeno (asi postsocialistická polední pauza, nebo co) a u veksláků měnit nechceme. Takže drtíme směr Arad bez jediného lei v kapse. Všichni jsme na hranicích zhasli, abychom na sebe zbytečně neupozorňovali, Glider musel dokonce vytáhnout pojistku, protože jinak jeho americká Supermagna s mnoha cingrlátky svítí hned po otočení klíčkem jak hrací automat.
První dojmy z Rumunska jsou … jak to říct… jsou docela silný. Je to tu prostě jiný. Jiný způsob osídlení kolem silnice, jiný dopravní ruch, jiná auta, ve vzduchu smrad a v nás kapku strach. Ničím nepodložený, protože se nám nic špatnýho neděje. Ale jedeme naježení jako dikobrazové a každou chvíli čekáme nějaký brutální útok. Na tomhle místě musím říct, že jediného zřejmě fakt vážně míněného útoku za celou cestu Rumunskem a Bulharskem jsem se dočkal já, když jsme předjížděli stádo koz na silnici a asi stoletá babka se po mě ohnala prutem, kterým popoháněla poslední kozu. Já to ani neviděl, ale ostatní se chechtali ještě večer.
No nic, teď s odstupem času a po tom, co jsem byl v Rumunsku ještě jednou, musím říct, že je to zajímavá a svým způsobem rozhodně krásná země. Jsou tu k vidění monumentální pomníky kolem silnic, rozpadající se města, na kterých je přesto znát, že zažila podstatně šťastnější období prosperity nebo opuštěné obrovité výrobní komplexy, jejichž chátrající torza vypadají jak vystřižené z vědeckofantastické literatury. Ve vesnicích se po celkem kvalitních asfaltovaných silnicích prohání dobytek a nejčastějším dopravním prostředkem venkovanů je žebřiňák tažený oslem, v lepším případě vychrtlým koníkem. Kolem měst naopak po silnici jezdí všechno, co se ještě dokáže hýbat vpřed vlastní silou. Hlavní tahy jsou ucelenou přehlídkou několika desítek let výroby nákladních automobilů, proloženou občas dřevěným cikánským vozem. Všechno dohromady to vypadá, jako když nějaká civilizace na nižším stupni vývoje vyhladila civilizaci na vyšším stupni, obsadila její životní prostor, teď používá získané technické zázraky a přitom vůbec netuší, jak to vlastně funguje.
A příroda? Příroda je úžasná a neskonale statečná, protože zatím vzdoruje totální devastaci se vztyčenou hlavou.
V Aradu konečně měníme peníze, tankujeme (benzín je v Rumunsku celkem levný) a pokračujeme na Timisoaru. Policie je vidět často, ale nevšímají si nás, přestože jsme několikrát míjeli silniční hlídky, které se evidentně staraly místním řidičům o nesmírně kvalitní zábavu. Zřejmě bude něco pravdy na tom, že v posledních letech mají zakázáno bezdůvodně obtěžovat cizince.
Na výjezdu z Caransebes dochází k jediné trochu víc dramatické chvilce. Přijíždíme totiž ke spuštěným závorám a musíme zastavit. Vlak po kolejích popojíždí sem a tam, vypadá to nadlouho. Kolem dokola je ukázkový cikánský slum a všude mezi čekajícími auty spousta malých cikáňat s krátkýma, doma dělanýma bejzbolkama, které dost nevybíravě nabízejí k prodeji klepáním na čelní sklo nebo světlo auta. Zřejmě je to tady dost profláknutý místo, naštěstí z motorek jsou trochu překvapený. Lezou mezi námi, žebrají o marky nebo o čokoládu, mají ruce všude a oči navrch hlavy. Všichni vrkáme plynem, abychom je udrželi v napětí. Nejvíc je slyšet Horácovo GSX, takže ten nejstatečnější ušmudlanec se prodral až k němu a po chvilce nábožného poslouchání rukou naznačil, jestli by si to mohl taky zkusit. Horác kupodivu pokynul, že jako ano a mě přesně v okamžiku, kdy se malá snědá tlapka dotkla plynu napadlo, co se asi stane.
Samozřejmě, malý snědý náčelník vytřeštil oči a dal plnej. Dvě laděné koncovky Ixill vyplivly obláček černého kouře a mohutný motor se zoufale rozchrčel v nejvyšších otáčkách. Jeho těžce zkoušené vnitřnosti div neopustily své normální místo výfukovou soustavou a naprosto konsternovaný Horác měl co dělat, aby neslítnul z motorky. Trvalo mu několik vteřin, než se vzpamatoval a labužnicky se křenícímu cikáněti ruku z heftu srazil. Ušmudlaný zmetek odskočil, zvedl ruce nad hlavu a vyrazil vítězný válečný ryk. I ostatní začali ječet, nadšeně kolem nás křepčit a mávat bejzbolkama. Zřejmě očekávali podobný test i ostatních motorek.
Naštěstí šraňky šly konečně nahoru, zmáčknul jsem tlačítko, zabzučel kompresor, dvě vzduchový trumpety se pod kapotáží probraly k životu a naše skupinka vyrazila vpřed, rozhrnujíc cikánský potěr na obě strany jak ledoborec smetí v přístavu. Dobře to dopadlo, jen z Horáce jsme měli ještě dlouho srandu, že na srazu ostře odsuzuje noční dávení motorů a tady, daleko od domova, předvede takový parádní číslo s omezovačem.
Cesta se po nekonečných maďarských a rumunských rovinách konečně začíná měnit, dostáváme se do podhůří Jižních Karpat. Je opravdu na co koukat a to nejen co se týče nádherné přírody, ale i na vesničkách je zřejmý, že nejsme zrovna v centrální části Evropy. Průjezdní ulice tohoto hlavního tahu do Bulharska je většinou vcelku normální, Balkán začíná v bočních uličkách a čím dál od silnice, tím je životaschopnější. Pokud člověk otočí hlavu a dá si práci rozeznat, na co vlastně v té uličce zírá, zjistí, že nejdřív končí asfalt, velmi brzy i pokus o dlažební kostky, pak následuje udupaná hliněná cesta která plynule přechází v bahniště a nezřídka i smetiště, na kterém se vášnivě páří veškeré domácí zvířectvo až do velikosti vepře. Tedy mám pocit, že většinou to bylo jen zvířectvo. Ale na průzkum detailů jsme nestavěli. To všechno je zakončeno směrem ven z vesnice často regulérní kamennou hradbou jak ve středověku. A za ní zřejmě žijou vlci a potulují se krvežízniví Turci, které Vlad Napichovač nestačil umravnit kůlem v řiti.
Mimochodem, na kůl se napichuje vleže a je to celá věda, oběť totiž nesmí zakukat moc rychle, tedy je třeba zavést odborně tak, aby se kůl vyhnul všem důležitým orgánům. Když je dostatečně hluboko, pěkně se na něm oběť zvedne, kůl se zapustí do země a nechá se pracovat přitažlivost. V ideálním případě vyleze po několika dnech špička kůlu u klíční kosti. Pokládalo se za dobrý mrav, pokud nešťastník tou dobou ještě žil. Jo, nebyli to tenkrát žádní sralbotkové.
Ale to jsme trochu odbočili v čase. V roce 2001 se tu už této zábavě veřejně neholduje, takže pokračujeme směrem na Severin celkem bezpečně. Pomalu se schyluje k večeru a základní poznatek z rumunského vnitrozemí je ten, že všichni žijí daleko radši na ulicích, než ve svých domovech. Večerní siesta před polorozpadlou bytovkou, kdy se všichni nájemníci sejdou kolem čadícího ohně, je vidět nezvykle často. Původně jsem myslel, že v těch smrdutých vatrách pálí své odpadky, ale tahle teorie postupně padla, bo to by tam prostě nemohli mít kolem domů takovej bordel. Jedině, že by odpadky nosili z větší dálky. Nevím, k ohni jsme nepřisedli, přestože většina táborníků mávala a zřejmě zvala k příjemnému posezení.
Jak se blížíme k Dunaji, provoz postupně houstne. Přijíždíme k rozlehlé vodní hladině. Po staletí tu byl obtížně splavný úsek řeky, kde proti proudu pomáhaly lodím nejen lokomotivy, ale třeba i taková rarita, jako řetězový remorkér. To ale už bohužel neuvidíme, protože na konci sedmdesátých let byla řeka zkrocena přehradou Železná vrata. Rozdíl ve výšce hladin je skoro 40 metrů a po koruně mohutné hráze vede silnice do Jugošky. Ve své době největší říční dílo Evropy ani dnes rozhodně nevypadá tuctově. Tady jako bychom se dostali to úplně jiné země. Shodli jsme se na tom všichni, působí to tu dojmem nějakého vysmátého přímořského letoviska kdesi na jihu. Kapku zchátralého letoviska, to je pravda, ale od zatím viděného Rumunska se dvojměstí Drobeta-Turnu Severin liší fakt překvapivě.
Pomalu projíždíme městem a hledáme cestu na Vinju Mare a Calafat. Po krátkém laškování s po zuby ozbrojenou hlídkou policie na křižovatce ji konečně nacházíme, abychom se na nějaký čas vzdálili od největší evropské řeky (já vím, Volha je větší, ale to je taková Evropa v uvozovkách). Do Calafatu přijíždíme po osmé hodině už za tmy. Chceme najít přívoz do Bulharska, zjistit, jak se má situace, někde přečkat noc a ráno vyrazit na další cestu. Ovšem agilní babizna výběrčí na vjezdu do přístavu nám dělá rázný škrt přes rozpočet. Než se vzpamatujeme, máme zaplacené lístky (18 DM za motorku a dva lidi) a stojíme před celnicí. Rumunští celníci si nás moc nevšímají, jen nás ženou dál směrem k nakládací rampě. Tak se stalo, že jsme se vlastně nechtěně ocitli v půl desáté uprostřed Dunaje na trajektu plném kamiónů na cestě do bulharského Vidinu. Prekérní situace, to by se cestovatelům stávat nemělo.
V minulém díle se ctěný čtenář dozvěděl, kterak několik zoufalců vyrazilo z mladické nerozvážnosti na dalekou cestu za sluncem. Společně s nimi bleskově prosvištěl Slovenskem, Maďarskem i Rumunskem a opustil je v nezáviděníhodné situaci na nočním trajektu přes Dunaj do Bulharska. Po celodenní jízdě tu naši chrabří cestovatelé rozesílají SMSky do vzdálené domoviny se vzkazy že ještě žijí a napjatě očekávají věcí příštích.
Posádka přívozu nás nahnala až na sklopenou čelní rampu, aby se za nás vešlo ještě devět plně naložených kamiónů. Šetří se každým centimetrem, bo nejen čas, ale i místo jsou tu peníze. Stojíme tedy na přídi, vlahý noční větřík nám čechrá zpocené čupřiny a pozorujeme blížící se světla přístavu Vidim na bulharské straně Dunaje. Co tam budeme dělat takhle pozdě, nemáme nejmenšího tušáka. Navíc jsme vybaveni kompletní sbírkou vědomostí o nepříjemné a úplatné bulharské pohraniční stráži, která dokáže vydusit a ožebračit jinčí vataře, než jsme zrovna my. Například mě se rýsuje v ponurých barvách, jak bivakujeme celý zbytek noci před uzavřenou celnicí na parkovišti mezi sexuálně vyhládlými řidiči trucků, kterým prodáváme naše holky po půlhodině za prachy, které pak ráno odevzdáme u prvního otevřeného okénka. Horác s sebou žádnou babu nemá, tedy bude muset zřejmě nasadit do boje o přežití vlastní tělo se sexy blond porostem (to tvrdí on) v klíčových partiích. Ale i zrzouni (to tvrdím já) jsou u pigmentově přezásobených jižanů určitě v kursu...
Konečně jsme na druhém břehu, drcnutí o beton a už míříme k desinfekční vaně se špinavou a smrdutou vodou. Rychlá myška mezi naváděcími kužely a objíždíme prasečí lázeň v protisměru. Nikdo si nás v té tmě nevšímá, takže je to asi správně. Zastavujeme před osvětlenou bulharskou celnicí a připravujeme se na nejhorší. Vychází celník a nevěřícně na nás zírá. Zřejmě není na zahraniční motorkáře na začátku května a uprostřed noci připravený. Po chvíli pomrkávání když zjistí, že nejsme přelud z chlastu, nám sebere pasy a zmizí uvnitř budovy na akademickou čtvrthodinku. Jestli tam uvnitř sváděl boj s výpočetní technikou nebo telefonoval pro instrukce na centrálu, to netušíme, ale nakonec nám vrátil pasy, nařídil vyplnit identifikační karty, které máme odevzdat při opuštění Bulharska, zinkasoval poplatky a pustil nás do temného vnitrozemí. Proběhlo to nečekaně hladce.
Je necelých dvanáct hodin v noci, my sedíme v bistru u hranic a cpeme se kebabčaty. Za 10 tvrdých USD jsem dostal 20 vláčných leva a tři hned odevzdal za ta kebabčata. Můžeme tu nad kávou sedět do svítání, nebo zkusit pokračovat, bo zas tak hezký to tu není. No jasně, co tady, jedeme dál, jsme přece tvrďáci.
Noční Vidim je jak z horečnatého snu. Liduprázdné ulice plné špíny a děr, nejen pouliční osvětlení v troskách, v temných zákoutích svítí ohníčky cigaret. A občas kolem překvapivě prošustí luxusní auto v hodnotě několika miliónů, přestože u chodníku stojí samé letité vykopávky.
Zastavujeme na parkovišti u benzínky za městem, každá dobrá rada je drahá, díváme se na sebe krhavýma očima, za sebou máme 570 km. Nakonec se rozhodujeme přečkat noc přímo tady. Vedle benzínky je něco jako zavřený motorest a na jeho parkovišti je tma jak na konci vesmíru, tam to bude ideální. Je zima a jasno, stany nestavíme. Holky zalezou do spacáků a uloží se ke spánku, Horác relaxuje na své nafukovací matraci a my s Gliderem sedíme opřeni o Pana, klepeme kosu, hlídáme a snažíme se přijít na to, kdo měl tak neuvěřitelně blbej nápad, že pojedeme zrovna sem. Kolem čtvrté hodiny je aktuální teplota vzduchu pod 5°C a začíná padat hustá rosa. Horác s Gliderem vyrážejí k pumpě zakoupit nějakou čokoládu, bo tvrdí, že v kritických podmínkách je bezpodmínečně nutná k přežití. V osvětleném kiosku u osamělé pumpy je jen sama čerpadlářka, která je pouští k sobě dovnitř (měla zamčeno), přestože Horác, paralyzovaný zimou, si na hlavě nechává motorkářskou kuklu. Neuvěřitelný, zřejmě bulharský zloděj vjíždí do kiosku rovnou s náklaďákem, jemnou práci s maskou a nožem neovládá, takže to tu neznaj a kukly se nebojí.
Konečně je tu mlhavé, vlhké a proklatě studené rozednění. Budíme holky, sedáme na motorky a vyrážíme směrem, kde se nad obzorem z oparu začíná klubat sluneční kotouč. A hned si můžeme gratulovat, že jsme nejeli dál v noci, bo bulharské silnice se na jaře vyznačují zvláštním specifikem. Hlavní silnice jsou totiž většinou ve velmi dobrém stavu, ale třeba po 10km kvalitního povrchu najednou přijde jedna jediná díra, která je ovšem přes celou silnici a má hloubku i víc jak 20 cm. Samozřejmě neznačená. Nejvíc je to vidět kolem dilatačních spár mostů, ale občas se najde kráterové pole třeba 100 metrů dlouhé. A přímo u jednoho takového oraniště stojí nádherná pumpa Shell zářící novotou v dokonalých západoevropských parametrech. Země kontrastů, ovšem k noční jízdě naprosto nevhodná.
Časem jsme se na to naučili dávat pozor, ale hned první větší příkop přes cestu nás málem šeredně vytrestal. Přiřítili jsme si to k němu cestovní stodesítkou a když jsem ho uviděl, logicky jsem začal brzdit jak o život, bo Pan není žádné enduro. Horác jedoucí za mnou ale nedával pozor, takže zatímco já stál na brzdách, on kolem nás prosvištěl jak dělová koule s odstupem tak půl metru, čímž se překvapivě dostal do vedení a měl tu pochybnou čest vyzkoušet echtovní bulharský výmol jako první. Naštěstí to ustál, přestože v GSX hrklo jak ve starym kanapi, takže mohl o kus dál zastavit a v klidu vyslechnout moje nadávky.
Přímá cesta na Sofii se nám kapku zkomplikovala na jedné křižovatce, kde byly ukazatele "Sofia" rovně i doleva. Naštěstí přímo v křižovatce byla zastávka autobusu a na ní skupinka domorodců, kteří se zájmem sledovali naše rozpaky nad mapou. Popojel jsme k nim zeptat se na cestu. Na otázku: "He, Sofia?" doprovázenou posunkem rovně, půlka z nich vrtěla hlavou a druhá půlka kývala. Na otázku: "Sofia, he?", ale s posunkem doleva, si to prohodili. Navíc Bulhaři na souhlas vrtěj a nesouhlasně kývaj. Takže mi byli všichni dohromady platní, jak automat na kondomy ve Vatikánu…
Odbočili jsme doleva, podle mapy to vypadalo správně, ale tím jsme si zadělali na divokou jízdu neznačeným vnitrozemím po cestách plných hlubokých vyfrézovaných obdélníků, které tu zůstaly snad ještě z minulého léta, bo teď nikdo nic neopravoval. Únavný slalom skončil až ve městě Montana, které se na mojí mapě ale jmenovalo Michajlovgrad, což k naší navigaci tedy rozhodně nepřispělo, a kde jsme se zase napojili na hlavní tah směr Sofia.
Konečně se začalo oteplovat, jenže my museli vystoupat do 1438 m/m a překonat pohoří Stara Planina Petrochanským průsmykem, kde byla horní nádrž přečerpávací elektrárny, pár hotýlků, benzínka a na teploměru osm stupňů. Odbočit se dá i k vysílací věži, ale ta je zřejmě nepřístupná. Cesta přes průsmyk je super, nádherná krajina s výhledy do údolí a celkem slušná silnice. Navíc tu skoro nic nejezdí, potkali jsme pár aut, takže nebýt unavení a promrzlí z té hrozné noci, mohli jsme si to tu náramně užít. Takhle ale projíždíme apaticky skoro bez zastávky, jediným cílem je dostat se rychle dál na jih, kde bude snad teplo.
Před Sofií stavíme vyčerpaně na svačinku u plechové boudy zastávky autobusu na jakési křižovatce. Budka je roztomile prostřílena kulkama různých ráží a místo jízdních řádů tu visí parte. Autobus tu už asi nestaví, zato se v okolí evidentně dost umírá.
Aktuální teplota jde konečně nahoru, je krásných jarních 18°C, ovšem naše vymrzlé vnitřnosti to nějak odmítají registrovat. Je nám prostě pořád zima, takže posvačíme něco vysokokalorických tatranek, Glider zahřeje plíce zdravotní cigaretou a pokračujeme vstříc bulharskému hlavnímu městu. Na mapě se kolem něho skví krásný dopravní okruh, v reálu to není zas tak jednoduché. Okruh tu pravda je, ale kdo by si představoval čtyři proudy, mimoúrovňové křižovatky a kvalitní asfalt, ten by ho zřejmě hledal marně. Na druhou stranu, občas se to na kousek rozšíří. Například hned přivaděč k hlavnímu městu z naší strany je skoro dálnice. Ovšem je to taková dálnice jak ze starého socialistického vtipu: "Pár kilometrů a dálnic".
Tam kde to podle mapy vypadá, že se křižuje s hledaným obchvatem, je zaprášená úrovňová křižovatka, honosná kukaň dopravní policie a zjevně nasraný křivonohý dopravní policajt vedle ní. Po nějakých ukazatelích kamkoli a na cokoli ani vidu. Nezbývá než zastavit a vydat se s mapou k onomu strážci dopravního ruchu s žádostí o radu. Z dálky rozhodně nevypadá mou drzostí nijak potěšeně a z blízka je to pravda. Znechuceně se dívá na mě i na mapu, pak chvíli sleduje mou gestikulaci a pokusy o několik světových jazyků v jedné větě a nakonec ukáže prstem od nikotinu tím směrem, kam já ukazoval nejvíc a zachrčí: "Da, Beograd". Na Bělehrad jsem se ovšem neptal, zřejmě se mi internacionální družba nevyvedla. Zaklapnul jsem tedy mapu, slušně poděkoval "Spasiba" a pod jeho nasupeným pohledem odpochodoval k mašině, abychom vyrazili udaným směrem. Stejně jsem si myslel, že tam máme jet. Po pár kilometrech neznačených silnic to vypadá, že snad i jedeme správně. Po pravé straně jsou rozsáhlé volné a zaplevelené pozemky, po levé straně šíleně zdevastovaná sídliště. Zřejmě opravdu Sofii objíždíme. Nakonec se objeví i číslo silnice, která dokonce souhlasí s tím v mapě, takže prozatím máme vyhráno. Ono vůbec je v zahraničí kolikrát lepší se držet čísel silnice než místních ukazatelů a jmenovek, protože v těch se může mapa s realitou dost rozcházet. Tady to máme jednodušší o to, že tu žádné místní ukazatele nejsou.
Stavíme u jedné z pump, protože zbytek výpravy začíná pociťovat akutní nedostatek benzínu. Pan má díky malé spotřebě a obrovské nádrži dvojnásobný dojezd, takže já se ke stojanům necpu, zato jdu vyzpovídat obsluhu kudy do Řecka. Na první světelné křižovatce doprava a pak rovně. Hmm, takhle to zní jednoduše, ale vysvětlit si s rodilým Bulharem, jak se řekne semafor, to je docela nářez …další level obtížnosti je rozhovor s Tatarem, ale to mě čeká až v Turecku.
Okruh se kapku zanořil do městské zástavby a z cesty se stala celkem slušná kličkovaná mezi dírama. Na tankodrom jsme z domova zvyklí, tady je to skoro ještě horší. Ale pozor, ne o moc, zas tolik naše země neprosperuje, asi nejen v tomhle patříme pořád bohužel spíš na Východ, než do Evropy.
Během našeho objíždění hlavního města se šeredně oteplilo a když stavíme pár kilometrů za městem v kiosku u silnice na kafe, dá se bez nadsázky říct, že je vedro jako svině. Po té promrzlé noci ovšem dost rychlý přechod, navíc únava - mám prostě najednou pocit, že mi nějak není nejlíp. Zřejmě se o mě pokouší chřipka.
Pokračujeme dál směrem k řeckým hranicím a u města Blageovgrad najíždíme na skutečně dokonalou silnici. V místních podmínkách vypadá nápadně jak hovno na prostěradle, vše se ale rychle vysvětlí, když celkem pravidelně míjíme pamětní desky, kde text začíná výmluvně kruhem hvězd znaku Evropské unie a končí mnohamístnou cifrou. Nojo, přeprava zboží na začátku třetího tisíciletí je doménou kamionové dopravy a tohle je jeden z těch mála lepších důsledků.
Po poledni vystoupá teplota vzduchu nad třicet stupňů a my stavíme na odpočívadle na oběd. Už je mi jasný, že jsem nemocnej a ostatní na tom nejsou o moc líp, ta noc nám dala co proto. Povalujeme se kolem motorek, baštíme vezené zásoby a sbíráme síly na další kus cesty. Už to není daleko a pěkná silnice slibuje slušný kilometrový výkon.
Takže po hodinovém oddechu znovu do sedel a vzhůru dolů na jih. Z městem Simitli je opravdu krásný úsek krajiny i silnice. Jen provoz kdyby tu nebyl tak šílenej. Silnice se postupně víc a víc ztrácí v hlubokém horském kaňonu a je na ní vidět, že je úplně nová a v jiných parametrech, protože místy se vyhýbá původním úsekům vedených na mostech a v tunelech. Tam je poznat, že ještě před pár roky tu byla úzká horská silnička a do Řecka se tudy rozhodně moc nejezdilo. Jen průjezdy těma málo vesnicema jsou stále stejné. Buď se staví obchvaty, nebo ještě nestačili rozšířit a hlavně opravit původní cestu. Na lidi se tu zřejmě pořád sere. Skrz vesnice duní jeden kamion za druhým, rozbitá silnice, stánky, kiosky, pumpy. Život jak v pekle, ale zřejmě aspoň možnost uživit se.
Dvacet kilometrů před hranicema přejíždíme čelo stavby. Dál už je jen vyfrézovaná a rozkopaná hrůza, která nebere konce. Už chceme být na hranicích, chceme to mít za sebou, je nám vedro, oči i nos plné prachu a smogu z těch zkurvených náklaďáků, navíc jedeme pomalu, bo je to tu ucpaný - na bulharský celníky se skoro těšíme.
Předpolí hraničního přechodu do Řecka je opravdu k nepřehlédnutí. Naprostá kumulace bordelu, špíny, ruchu, smradu a chaosu. Z projíždějících cizinců a hlavně řidičů kamiónů žije široké okolí. Zastavujeme před budkou, kde hlídají vojáci závoru a odkud teprve pouští do celního prostoru. Okamžitě se k nám nahrne grupa malých zmetků kteří nám chtějí umejt přední okno, přestože nejsme v autě. Velmi hlasitou češtinou je posílám do té chlupaté piči, ze které kdysi vzešli, bo představa, jak svejma drátěnkama ze smeťáku jezdí po mém plexi je opravdu zneklidňující. Nakonec tedy nechají marných pokusů cokoli mi umejt, ale ruce stejně natahují, zřejmě chtějí výkupné za neobtěžování.
Od ostatních za mnou se ozývá velmi podobný nesouhlasný řev, naštěstí hlídka od nás vybírá evidenční karty a pouští nás do celního prostoru, kam už nikdo z těch místních šmelinářů a jejich opičích potomků nesmí. Já vím, je to chudá země, navíc zdegenerovaná socialismem. Ale je to i o kultuře - vymřít hlady se dá přece také tiše a důstojně.
Celní odbavení u Bulharů probíhá rychle a klidně, jako motorkáři ze třetí země nikoho asi nezajímáme. Ještě kontrolní známka (tu odevzdat u dalšího ozbrojeného stanoviště na výjezdu) a můžeme přejet ten asi kilometr k řecké celnici.
Tady už je to jiná káva. Hrdý člen Evropské Unie (špinavé a odpadky zamořené Řecko, haha) má svou celnici vyzdobenou vlajkama jak bruselskou centrálu, všichni jsou nesmírně důležití a nosy mají tak vysoko, že je tudy vidět až do jejich nafoukaných a dutých hlav. Nakonec jsme taky prošli, sice se divili kam to jedem (viděli jordánský a syrský víza v pasech) a jak to, že tam jedem na motorkách, ale nechali nás být. Takže jsme konečně na druhé straně. Měníme prachy v oficiální směnárně v dost nevýhodném kursu a ještě se šílenýma poplatkama (až později jsme zjistili, že daleko výhodnější je vyměnit peníze kdekoli ve vnitrozemí, třeba v kempu) a můžeme pokračovat.
Hned za celnicí je benzínka a protože vím, že Gliderova Supermagna nemá moc velký dojezd, posunkem se ptám, jestli tam máme odbočit. Glider mává rukou, že je to ještě dobrý, takže pokračujem. Silnice se postupně rozšiřuje i na téhle straně hranic, takže částečně jedeme po nové, částečně po staré, ale přeci jenom už svižně a kulturně. Žádný další možnosti tankování po cestě ale nejsou, tady nejsme v Čechách, aby byla pumpa v každé vesnici třikrát a pak ještě za vesnicí dvakrát. Nakonec najíždíme na jakousi variantu řecké dálnice a po ní drtíme až do Serry. Tedy drtíme - nějak se nám začal Glider opožďovat. V tu chvíli mě to nijak neseplo, prostě jsem taky ubral a jeli jsme s Horácem tak, abychom Glidera s Prerií ještě viděli v zrcátkách. Jeli sice tak osmdesát, ale jeli, takže nebylo co řešit. U první pumpy ve městě zastavujeme na tankování a najednou vidím, že vzteky rudý Glider odhazuje helmu a běží se vyzuřit do stínu, chlácholivě obletován Prerií jak milosrdným andílkem. Vůbec nechápu co se děje, tak se jdu zeptat, co to tam ti dva zase řeší. Na vině jsem ale prý já, jedu jako magor po dálnici šíleně rychle, přitom jasně vím, že on už nemá benzín a musí jet opatrně na spotřebu, bo měl tankovat už před padesáti kilometry. Prý dojel jen na páry, já jsem kokot, Řekové jsou idioti a tahle dovolená stojí za hovno. No hezký, máme toho dneska všichni už fakt dost. Nemá cenu to hrotit, tak se s tím starým cholerickým vopičákem bratrsky usmiřuju a do deníčku následně činím poznámku, že ho později musím rozhodně zabít.
Ještě zbývá vyřešit problém, kde budeme spát. Tady to nevypadá moc útulně (ono skoro žádné řecké město nevypadá útulně, ale to je jen můj názor, někdo má třeba bordel rád) takže nakonec se domlouváme, že dojedeme až na pobřeží a tam konečně zahnízdíme v kempu.
Jedeme směr Drama a Kavala, takže nás ukazatele nejdříve navádějí na nějaký okruh a po pár kilometrech zpět do města, kde neodvratně končí. No co, krátký pohovor s Řekem situaci vyřeší (on teda mluvil víc, já ale zase víc snaživě kýval hlavou) a konečně vyjíždíme na silnici č. 12 a čeká nás posledních úsek. Po asi 30 km odbočujeme na 59-tku, nejkratší cestou k moři. Dramu ani Kavalu zas tak moc vidět nechceme.
Bohužel, silné zážitky toho dne ještě nejsou u konce. V jednom místě přijíždíme z vedlejší na křižovatku tvaru "T". Já i Horác projíždíme v pohodě, Prerie a Glider jedou ale v odstupu za námi, takže přijíždí o chvíli později a musí řešit zásadní problém. Oba dojíždějí ke křižovatce, oba se podívají vlevo a oba vidí stejnou věc - relativně daleko, ale relativně rychle jedoucí terénní auto po hlavní. Zatímco Prerie vyhodnocuje situaci jako nebezpečnou a brzdí, Glider provádí naprosto odlišný výpočet a bere za plyn. Bohužel, oba při tom stále ještě čučí doleva, rozestup mezi nimi je minimální a Glider jede jako poslední, tedy za Prerií. Nastává nevyhnutelné - prostě ji zezadu sestřelil jak drozda z plotu. V zrcátkách vidím, jak se tam válejí po silnici a jak u nich brzdí tři auta, to terénní a dvě z protisměru. Než se stačíme s Horácem otočit a vrátit, stává se u nás naprosto nevídaná věc. Všichni ti lidi s aut vyskákali, bleskurychle jim pomohli na nohy, zvedli motorky, odtáhli je na krajnici, sesbírali věci z otevřených kufrů, poptali se po zdraví, naskákali do těch aut a zmizeli. Fakt to stihli tak rychle, že když jsme slezli z motorek, byl tam jeden poslední, který zastavil později, ten se jen zeptal, jestli je vše OK a když dostal odpověď že ano, taky hned odjel. Žádní čumilové, jen rychlá pomoc. Klobouk dolů, zřejmě jsou Řekové od těch svých pološílených skútristů na ledacos zvyklí.
Na silnici zůstala jen rozsypaná nějaká instantní kaše a flek od oleje, naštěstí od oleje na vaření. Motorkám se nic moc nestalo. VX má uražený kufr, který tam jde naštěstí znova nasadit a zbytek zachránily padáky (taky v okamžiku nárazu Prerie vlastně stála), Supermagna pochroumaný přední blatník a důlek od blinkru v nádrži. No a nějaké ty škrábance. Pilotům není také nic, Prerie to nese statečně a Glider neví, jestli má nadávat nebo se omlouvat. Nakonec svoji chybu uzná, ale jak říkám, Prerie to nese fakt překvapivě dobře. Mě někdo takhle sundat, řvu jak tygr při kastraci a sháním se po lopatě na hloubení mnoha desítek hrobů.
No nic, dost srandy, naštěstí to dobře dopadlo, škody minimální a nám je jasný, že prostě všichni potřebujeme pořádný odpočinek jako sůl. Nastrkáme věci zpátky do kufrů, krátké vydechnutí na vzpamatování a pokračujeme směrem k moři. Už to není daleko, konečně je tu křižovatka s pobřežní silnicí č. 2, která by nás směrem doprava dovedla až do Soluně (Thessaloniki), my ale jedeme doleva na východ a hledáme otevřený kemp. Ten nacházíme u vesnice Kariani, tedy jeden z mnoha, bo tady na pobřeží je jeden vedle druhého, bohužel jak říkám, zatím většinou zavřené. V kempu jsme vlastně sami, kromě nás se tu potuluje jen pár tureckých gastarbajrů, kteří provádí jarní údržbu. Maximální pohodička. Stavíme stany v nádherném podvečeru, vaříme večeři, jdeme se osprchovat, klábosíme, usínáme… Jen já se modlím, aby se stal zázrak a ráno mi bylo už dobře, bo do spacáku lezu s parádní teplotou a knedlíkem v krku. No uvidíme zítra, pro dnešek toho bylo až dost.
Tak kde jsme to minule skončili? Bože, jak já nenávidím neplacenou literární činnost. No, ale abych nedopadl jako jeden nejmenovaný, kdysi výtečný, amatérský motospisovatel, který se časem zhroutil sám do sebe jak vyhořelá supernova a teď se už bez honoráře nedokáže snad ani podepsat, musím zatnout zuby a pokračovat. Takže kde - jo, už vím, po pěti stech šílených kilometrech naši chrabří cestovatelé mírumilovně usínají v Řeckém kempu na břehu Egejského moře za řevu dvoukilových cikád, nebo co to tam žije za havěť a slastně se převalují v teple a suchu svých plátěných příbytků. Copak asi přinese další den?
Přestože jsem byl unavený jak šlapka na E55 po prvním dni německých katolických svátků, v noci jsem toho moc nenaspal. Bylo mi regulérně na umření a marně jsem doufal, že se to zlepší.
Ráno bylo nádherné, sluníčko a vlahý větřík od moře, všichni se budí odpočatí a plni optimismu, jen já třesoucí se rukou hledám v kufru naditou cestovní lékárničku, kterou nás nezištně vybavil šéflékař MKF Michal Fischer. Sadu skalpelů ani konzervu O Rh+ teď naštěstí nepotřebuju, stačí nějaká širokorozsahová antibiotika. Ty s sebou máme, tak nasucho jeden polykám a jdu SMSkovat Michalovi, jestli jsem udělal dobře a jak dlouho asi ještě budu žít. Obratem dostávám odpověď, ať to baštím dál, dám si chvilku voraz, hodně piju, nerozčiluju se, nejím mastná jídla a zdržím se divokého nevázaného sexu. Za pár dní bych měl být v pořádku.
No sláva, teď to jen šetrně tlumočit balícímu se zbytku výpravy, protože máme cestu rozplánovanou skoro den po dni a s nějakým odpočinkem v Řecku jsme nepočítali. Ale vzhledem k pragmatickému faktu, že rámcový itinerář jsem dělal já, takže ostatní o něm nemají ani páru (kromě obecné informace, že furt pojedeme jak magoři), není problém je přesvědčit, že se tu můžeme aspoň jeden den zdržet. Nakonec ani nikdo moc neprotestuje, jednak vzhledem k mé popelavě šedavé barvě a taky proto, že je tu fakt krásně a odpočinek rozhodně bodne.
Tedy měníme plány, celé dopoledne se povalujeme a odpočíváme. Glider dokonce vykouzlí ze svých zavazadel fungl nový vzduchový filtr a pustí se do jeho výměny. Prý mu ho přivezli těsně před cestou a nestačil ho vyměnit. Teď tedy rozebere půlku motorky, pak chvilka napětí a konečně vytahuje na světlo něco přímo neuvěřitelně černého, s kompletní sbírkou sušeného hmyzu středoevropského klimatického pásma včetně několika opravdu zdařilých exemplářů, jak velikostí, tak kvalitou mumifikace, vykreslující jejich humusáckou identitu do posledního detailu. Při představě, že by nemuseli skončit zrovna v Gliderově airboxu, ale třeba v mé pootevřené přilbě, začínám skoro revidovat své nadšení pro jízdu na motorce.
Odpoledne už se ostatní v kempu citelně nudí a tak se rozhodnou, že podniknou poznávací výlet do blízkého starověkého přístavu Kavala. Jen Ivanka drží basu a zůstane tu se mnou jako ochránce a ošetřovatelka, bo jsem tak vysílený, že by mě mohl zaskočit i silnější poryv větru. Když dozní bručení motorek na příjezdové cestě, rozhostí se kolem nás božský klid. Iva jde do koupelny přemáchnout pár drobností, já se povaluju ve stanu a rozepnutým vchodem zírám na pahorky kousek od pobřeží, porostlé olivovým hájem, v jehož stínu se krčí malá bílá vesnička.
Romantika jako blázen, která ovšem končí v okamžiku, kdy přijde Iva, natáhne mezi motorku před vchodem a vedle stojící strom padákovou šňůru (mimochodem, úžasně praktická věc na cesty, taky ji máme od Michala) a rozloží na ní části vyprané garderoby. Sněhobílá vesnička tak zmizí za Horácovýma fuseklema a olivový háj jen při závanu větru vykoukne zpoza kalhotek s kraječkou a nápisem Love. Ach jo, stejně jsem si chtěl zdřímnout…
Mobilní část výpravy se vrací v pozdním odpoledni plná dojmů a zážitků z výletu. Jako první ovšem musí vyřešit zásadní problém, kdo se komu kolikrát ztratil a kdo za to mohl.Nakonec z nich ale vypadne, že Kavala je vcelku pohledné město s mnoha zajímavými historickými památkami, včetně zachovalé části mohutného akvaduktu. Po půldenním courání po městě jsou příjemně unavení a vzhledem k tomu, že můj zdravotní stav nedoznal zatím žádných podstatných změn, domlouváme se, že tu zůstaneme ještě jeden den. Trochu problém je jen s placením kempu, protože na hranicích jsme si nevyměnili dostatek peněz, takže teď mi nějaká ta drachna schází. Jdeme se tedy poradit s majitelem kempu, jak to vyřešit. V recepci je ale jen jeho dcera, která se s ním telefonicky chvilku dohaduje a pak navrhuje směnu na místě v bankovním kurzu a bez směnárenských poplatků. Což docela potěší, protože např. na 15-ti dolarech to dělá takřka dvojnásobný počet drachen oproti zlodějům ve směnárně na hranicích. Domlouváme se, že výměnu a zaplacení provedeme zítra až přímo s majitelem a vracíme se spokojeně do našeho ležení uvařit večeři a poklábosit. Někteří u toho požijí něco alkoholu, jiní polknou prášek - prostě takový normální pohodový večer v kempu.
Ráno je mi trochu lépe, ale pořád to není žádný zázrak. Zdravá část výpravy se část dopoledne ostentativně nudí kolem, pak ale přichází Glider s myšlenkou, že když je u kempu moře s takovou nic moc pláží, mohli by jet na chvilku prozkoumat tu super zátoku, co viděli včera ze silnice. A zcela nezištně nabízí Ivaně, že ji když tak vezme, kdyby se tam chtěla náhodou taky jet podívat. Nějak se mi to nezdá, znám jeho přístup k jízdě ve dvou, ale co dělat, tváří se opravdu nezištně. Iva souhlasí, ale Horácovi se nikam nechce, tak aspoň on se mnou zůstává v kempu. Ne že by to byl nějak echt zábavný společník, většinu času vzdychá a vzpomíná na domov, na svou postel a na svou novou přítelkyni, kterou tam musel nechat, bo nedostala tolik dovolené nebo co.
Takže Glider s holkama odjíždějí a nechávají nás svému osudu. Odpoledne v kempu je dlouhé, nakonec to nevydrží ani Horác a vyráží se sólo někam projet. Já prozkoumávám kemp, pláž a blízké okolí, které slouží zcela evidentně pouze rekreaci a teď je totálně opuštěné. V sezóně to tady bude zřejmě pořádně hučet, v kempu jsem objevil i dvě zavřené restaurace a velký vypuštěný bazén s toboganem. Teď je tu klídek a mrtvo, ale aspoň se nemusíme s nikým dělit o teplou vodu ve sprchách, kterou tu takřka výlučně ohřívají speciální sluneční kolektory a bojlery na střechách, což by při plném provozu nemuselo postačovat.
V pozdním odpoledni se vracejí všichni společně, protože se v nějaké vesnici potkali při nakupování. Přivážejí nějaké potraviny a pivko, takže večer bude veselo. Iva mi líčí nádhernou zátoku, super čistou vodičku, nádherné plavání, potápění i opalování a já jen znechuceně mručím, zvlášť když se prokecne, že tam dováděli nazí jak tulení mláďata. Však se taky Glider prochází po kempu jak ředitel zeměkoule, to je jasný, celý odpoledne nahatej a sám s dvěma babama na pláži, to dokáže rozhicovat. Ale je to Pyrrhovo vítězství, večer bude muset odevzdat nasbíranou inspiraci i s úrokama, Prerie už čechrá spacáky a zkušeným zrakem měří vzdálenost jejich stanu od našich.
Další den vstáváme časně a konečně balíme, počasí nám stále přeje. Z kempu vyrážíme už v půl deváté a naše stroje míří na východ. Kavalu objíždíme po nově postavené rychlostní silnici a je to opravdu parádní svezení. Jak nemám tyhle komunikace na motorce moc rád, tady je to něco jiného. Čtyřproudovka se vlní nahoru, dolů i do stran a každou chvíli se otvírají super výhledy na pobřeží. Často jedeme po mostech vysoko nad údolím a kilometry utíkají nejen svižně, ale i zajímavě. I běžné cestovní tempo mírně nad stovkou tady bohatě stačí k tomu, aby si člověk užil parádních náklonů v táhlých zatáčkách. Povrch je bez chyby a provoz prakticky nulový.
Za Kavalou se silnice odklání od moře a míří do vnitrozemí k městu Xanthi. Nejen tady, ale vlastně celý zbytek Řecka směrem na východ pojedeme jižní částí bájné starověké Thrákie. Teď je to vyloženě zemědělská oblast, navíc ne moc obydlená, protože většina Řeků bydlí ve velkých městech a kolem pobřeží. Není tu vcelku ani nic k vidění, tak uháníme dál vyprahlou krajinou na Alexandrupolis, dokud nás nezastaví Gliderova sháňka po benzínu. Ten chlap to snad za jízdy chlastá, nebo co? Musíme tedy odbočit z hlavní silnice a poohlédnout se po pumpě. Nacházíme jen venkovskou čerpací stanici ovšem takových parametrů, že by se příslušní úředníci EU pozvraceli do svých ekologicky vyráběných lejster. Tady se zřejmě na nějaké směrnice peče, ostatně Řecko tam už nějaký pátek je, tak proč si dělat násilí? Kromě hromad olejem a naftou nasáklého bordelu není problém vidět u řecké pumpy na prodej olovnatý benzín nebo zaparkovanou takovou technickou vykopávku, že by nedělala ostudu ani na rumunském venkově.
Dorazili jsme zřejmě v čase polední siesty, protože přilehlá taverna byla plně obsazena líně přežvykujícími řeckými zemědělci a zaneřáděná plocha před stojany hostila jejich traktory, většinou značky Zetor. Krátce jsme si v jejich stínu odpočinuli, ovšem nevypadalo to, že by tu někdo do práce pospíchal, zřejmě jsou bruselské dotace celkem vyhovující. Na nový žlutý traktor JBC to nestačí, ale na proflákaná odpoledne po hospodách bohatě.
Pokračujeme dál na východ a v posledním větším městečku Ferä odbočujeme na kopec nad městem, kde chceme krátce poobědvat na odlehlém místě ve stínu borovic. Bohužel jsme zastavili příliš brzy, takže obědváme sice ve stínu a na liduprosté silničce, ovšem jak později zjistíme, o kilometr dál je kostelík s malým parčíkem, tekoucí vodu z kohoutku a dřevěným altánem s lavičkama. Taky úplně opuštěný. Holt příště.
Během zastávky dojde ke dvěma zajímavým příhodám. První je ta, když se amatérský subtropický lovec Glider odskočí do roští vyčůrat a vrátí se se středně vzrostlou želvou a značně vyspělou mnohonožkou, přičemž něco navíc vykřikuje o ještěrkách. Želva je želva, sice roztomilá, ale jinak vcelku všední. Mnohonožka, to je jiná. Něco jako naše stonožka, ovšem podstatně větší a prý taky podstatně hryzavější. Odporný stvoření, doufám, že to je naposledy, co se s ní setkávám. Tady bych pod širákem moc spát nechtěl.
Druhá příhoda se stane v okamžiku, kdy místo opouštíme. Prerie něco nadšeně vykládá, přitom vsedě na motorce tiskne startér. Bohužel, pojistný spínač, který by měl hlídat situace, kdy se někdo jako teď pokouší nastartovat bez spojky se zařazeným kvaltem, zřejmě přestal být cestou funkční. Motorka hbitě poskočí, Prerie špatně došlápne a už se to naklání, už se to nahýbá a je to tady, zase jsou obě na zemi, tentokrát v jehličí vedle silnice. Přistání do měkkého, přesto jedna z tyček, držící přední štítek na řidítkách, udělá poměrně hlubokou rýhu z vrchu do nádrže, což je snad jediná škoda. Jediná, ale podle intenzity nadávání citelně zamrzela.
Po opuštění Ferä nás čeká asi dvacetikilometrová naprostá rovinka k hraničnímu přechodu a přichází na řadu zatím vrcholný zážitek tohoto dne. Řekové jsou vcelku v pohodě, dokonce je ani nezajímají údaje o našich motorkách, kteří jejich kolegové tak veledůležitě zapisovali do pasů při příjezdu z Bulharska. Mezi řeckou a tureckou celnicí je opět území nikoho s Duty tax free shopem a dezinfekčním tunelem se sprchou. Nikdo po nás ale nechce, abychom tím projeli a zřejmě se za to ani neplatí, holt nejsou to tak holý zadky jako Rumuni a Bulhaři, kteří vybírají poplatky za všechno. Zato tu jsou po zuby ozbrojená stanoviště plná vojáků. Je vidět, že díky Kypru tenhle sousedský vztah kapku skřípe. Ale vojáci obou stran jsou klidní, s úsměvem nám mávají, takže v pohodě dojíždíme k tureckému celnímu stanovišti.
Tady nám dá orientace a boj s úředním šimlem zabrat. Není to vůbec jednoduchý, motorky se musí nechat na parkovišti a vyrazit pěkně do nitra správní budovy a tam pobíhat zmateně od přepážky k přepážce a sbírat razítka. Dohromady je jich asi 6 na každého a celý kolotoč končí udělením víza za 10 dolarů, přičemž automaticky kasírují dvanáct. Takže za sebe a Ivu platím 24, pikantní na tom je, že Ivana venku hlídá motorky, takže kdybych tam pašoval Usamu bin Ladina na Ivanin pas, nikoho by to zřejmě nezajímalo. Ještě měníme ve směnárně peníze, protože jsme upozorněni, že až budeme opouštět celní prostor, platí se nějaký poplatek v místní měně za propuštění motorového vozidla. Aktuálni kurz je 1 USD : 1 135 000 tureckých lir, takže všichni dohromady dostáváme hromadu prachů větší než ranní stolice King Konga.
Ale už při placení toho administrativního poplatku máme protažený obličeje. Ten totiž činí dva milióny a zřejmě to tu berou jako drobný. To nám to hezky začíná a má být hůř.
Hned za hranicemi totiž odbočujeme k pumpě v očekávání levnějšího benzínu, bo jednak je Turecko blíž k ropným polím a za druhé, co jsme dokázali zjistit z netu, loni vycházel litr asi na pětadvacet korun. Co bylo loni, letos ale neplatí, takže pohled na "totem" čerpadla BP nás přivádí skoro do mdlob. Jeden litr vychází prakticky skoro přesně na dolar. A dolar jsme doma nakupovali za 39 korun. To je tedy pěkný nadělení, ne že bychom neměli peníze na cestu, ale na takovou drahotu jsme prostě nebyli duševně připravení.
Tankujeme každý jen pár litrů a doufáme, že ve vnitrozemí budou ceny mírnější, ne jako na exponované pumpě u hranic.
K prvnímu většímu městu musíme urazit asi 30 kilometrů po té nejhnusnější rovince, co jsme zatím viděli. Nikde nic, jen špína, prach a podivně polorozbořená nebo jakoby nedostavěná obydlí. Časem přijdeme na to, že to je v tureckém stavebnictví obvyklý jev.
Konečně je tu město Kesan, na křižovatce ostře doprava a stáčíme se na jih k Marmarskému moři. Ale nejdřív stavíme zase u pumpy a v přilehlé restauraci dáváme občerstvení a tureckou kávu. Cena za benzín je tu stejně šílená jako u hranic a za kafe a kolu platím dva a půl melouna. Tady to zrovna nevypadá na zemi finančně zaslíbenou.
Asi dvacet kilometrů za Kesanem začíná být konečně cesta zase zajímavá. Jedeme blízko pobřeží Egejského moře a vlastně objíždíme jeho záliv s několika ostrůvky. Kolem jsou řídké borové lesy a skoro nikdo tu nežije. Ještě jedna změna směru na jihozápad, takže jsme během jednoho dne udělali vlastně půlkruh a netrvá to dlouho, po naší levé straně se objeví vody Marmarského moře, jinak také průlivu Bospor-Dardanelli. V tomhle místě je to ale prakticky jen vlastní úžina Dardanelli, na druhou stranu vody je v pohodě vidět a ta druhá strana, to už je Asie. Už jsme opravdu na konci Evropy, už je to jen kousek.
Čeká nás ale ještě malý konflikt s tureckou armádou. Na jedné dlouhé rovince míjíme nákladní auto, kolem něhož se hemží po zuby ozbrojení vojáci, přičemž ten nejbližší k silnici činí takové podivné gesto, něco mezi pozdravem, podrbáním za uchem a pokusem o zastavení. Ale protože u toho nevypadal nijak rezolutně, v pohodě ho míjím a za mnou i Horác. Přesto mrknu do zrcátek, jak projedou Prerie s Gliderem, kteří si tradičně drží trochu odstup. A co nevidím, oni u nich zastavují. Sakra, co tam můžou chtít? Stavíme tedy na kraji silnice a koukáme dozadu, co se tam děje. Za chvíli vybíhá Glider na silnici a divoce mává, ať se tam vrátíme. Vypadá to špatně, to rozhodně nebyla žádná normální silniční hlídka. Otáčíme se tedy, popojedeme zpět, znovu se otočíme a konečně zastavíme před tím zřejmě velitelem.
Rozpačitě se usmívá a říká si o passport. Podáváme mu je, on do nich zběžně nahlédne, pohledem polaská motorky a se stejným rozpačitým úsměvem mávne rukou, že máme pokračovat.
No, co k tomu říct? Na celou situaci jsou dva rozdílné názory. Já tvrdím, že nás nestavěli, že ten chlap byl jen překvapenej, když viděl velký motorky a tak trochu nešikovně zdravil. Bohužel u toho byl v uniformě, takže u něj ti dva iniciativci zastavili a tím ho přivedli do rozpaků, bo něco takového vůbec nečekal. Tak nám aspoň zkontroloval pasy, aby nevypadal jako trouba. Glider naopak tvrdí, že nás stavěl velmi jednoznačně a že projet kolem něj se rovnalo sebevraždě, bo tou druhou rukou, co zrovna nezdravil/nestavěl držel samopal. Nevím, dneska už je to jedno, tehdy jsem se o tom dohadovali celý den. Prerie stála za Gliderem, Ivana za mnou a Horác byl mimo, protože si toho vojáka snad původně vůbec nevšiml.
Na další cestě nás ještě čeká krátké zastavení na břehu moře, protože si chceme vyfotit motorky s průlivem v pozadí. Panuje tu čilá lodní doprava, za tu chvíli, co na břehu fotíme a kouříme, nás přímo minuly tři námořní lodě a další se blíží z obou stran. Asie za vodou ale působí magickým dojmem, tak znovu rychle do sedel a pospícháme do Eceabatu, odkud jezdí trajekt na druhou stranu do Canakkale.
Tady se poprvé pořádně setkáváme s tureckým životním stylem. Přijíždíme k místu nalodění a Glider s Prerií jdou zjistit, kdy to jede a kolik to stojí. My ostatní čekáme a rozhlížíme se kolem. Na mě to tu působí dojmem trochu lepšího Bulharska. Opět ty jakoby nedodělané stavby, bordel, špína a taková zvláštní roztříštěnost. Vypadá to tu, že nic nemá svůj řád, všechno vzniká a všichni se chovají naprosto živelně. Například si nás všimnou nějací dva místní, okolo jedoucí, motorkáři na eMZetě. Resp. ona je to asi ta v současnosti vyráběná turecká varianta někdejší východoněmecký motorky. Klidně se otáčejí do protisměru (stojíme na jakési rozmlácené čtyřproudovce rozdělené středovým betonovým svodidlem) a vracejí se k nám. Krátce pohovoří s Horácem (zřejmě se ptají, za kolik by šel, zrzoun je tu rarita), zase se otáčejí a odjíždějí. Samozřejmě nemají přilby a ta jejich motorka taky už doznala pár zásadních amputací. Ale klídek, pohoda, nikoho jejich nestandardní silniční manévr nevzrušuje.
Další zásadní poznatek je existence šíleného množství volně se potulujících psů. Už v Rumunsku to začalo, v Bulharsku to bylo horší, ale tady to má teprve ty správný grády. Psiska jsou všude, naprosto všude. Stačí kdekoli zastavit a buď z roští nebo zpoza rohu se nějaký vynoří a jde žebrat o kus žvance. Jsou samozřejmě nesmírně obezřetní, protože výsledkem jejich snažení je v drtivé většině případů kopanec nebo letící kámen, nicméně zkoušejí to pořád. Jak to působí na Ivanu, která má psy snad radši než lidi, to tady ani nemůžu napsat. Nijak dobrý pocit z toho ale nemám ani já a to jsem v tomhle směru dost vyhraněný pragmatik. Odhánět je člověk musí, protože nakrmit je všechny nemůže, navíc většina z nich vypadá dost nemocně. Na druhou stranu, jak intenzivně to dělat? Někteří z nich nejsou žádní prckové a zvlášť mimo obydlená území zrovna nevypadají jako poserové. Naštěstí, žádný zásadní konflikt jsme za celou dobu neměli, ale ze začátku nás to dost vyvádělo z míry.
Ale vraťme se na nábřeží do Eceabatu, poslední novinky jsou takové, že trajekt stojí pro motorku necelé dva milióny a jezdí dva proti sobě v hodinovém taktu, takže do odjezdu toho nejbližšího nám schází přibližně půlhodina. Rozhodujeme se, jestli zůstat na tomto břehu a pokračovat až ráno, nebo přenocovat až v Asii. Je asi půl osmé a krásný slunný podvečer, nikomu se ještě spát nechce, navíc podle mapy jsou kempy spíš na druhé straně, takže nakonec vyhrává druhá varianta.
Před naloděním stačíme ještě pozřít skutečně výborný kebab a pár minut po osmé vyrážíme napříč úžinou. Není to žádné divoké mořské dobrodružství, ani motorky nemusíme přivázat, ostatně nebylo by ani k čemu. Moře je klidné jako rybník, více než nějaké houpání hrozí kolize s jiným plavidlem. Je tu poměrně narváno a náš trajektík je široko daleko nejmenší plavidlo. Jen doufám, že tu provoz někdo řídí a že se tu nemotáme napříč hlavním koridorem jen tak "na kapitánovo oko". Připlést se do cesty třeba obří kontejnerové lodi, zřejmě by to nebyly zrovna naše necky, které by ve finále zůstaly na hladině.
Po třiceti minutách jsme ale bezpečně v Canakkale a ukrajujeme první metry nového kontinentu. Přestože vzdušnou čarou kousek, je to tu úplně jiné a daleko hektičtější, než na evropské straně. A není to jen proto, že tohle město je větší. Kolem vládne divoký podvečerní ruch, všichni kdo mají tu možnost, vyrazili do ulic, ať už jdou po svých, řídí mopeda, nebo luxusní limuzínu. Lidi jsou všude - v parcích, na chodnících, na balkonech a snad i na střechách. Chaos je takřka absolutní, ze všech stran je slyšet pokřikování, navíc ve vzduchu taková zvláštní vůně - zřejmě jsme opravdu projeli branou Orientu.
Potřebujeme najít silnici E87 a směr na Izmir. To se ovšem jednodušeji řekne než udělá. Proplejtáme se přeplněným městem na které se pomalu snáší soumrak, snažíme se držet jižní směr a vyhlížíme nějaké orientační tabule. Najednou si všímám velkého nápisu Internet a rozhodnutí je dílem okamžiku. Zahýbáme za roh, krátce vysvětluji svou vznosnou myšlenku a již kráčíme s Ivanou do onoho hráčského doupěte. Ostatní zatím nepříliš nadšeně hlídají motorky. Uvnitř je jednou z nabízených služeb opravdu připojení na net, umí to však jen jeden z mnoha počítačů, naštěstí pro nás o něj není zájem. Ostatní ale jedou na 110% a ze všech stran se ozývají výstřely, dunění, svistot laserových mečů a sténání umírajících.
Elektronicky rozvášněné adolescenty ale nevnímám, myslím jen na rodnou MKF a po krátké domluvě s majitelem konečně sedám k tomu opuštěnému chudáčkovi s úmyslem informovat vzdálenou domovinu. Není to ale zas tak jednoduché, zírám totiž na tvarem sice obyčejnou, znaky ovšem značně atypickou umolousanou klábosnici. Sakra, s čím vším se musí chudák cestovatel v zahraničí vyrovnat? Nestačí, že mu hrozí smrt divou zvěří a rozmanité pohlavní choroby, teď ještě tohle. Proklikávám se na seznam.cz a snažím se napsat alespoň částečně srozumitelný mail. Hlavní písmena jsou víceméně na svých místech, periferie je ale úplně jiná. Skoro hodinu mi zabere mail, který bych měl jinak nadatlovaný za čtvrtinu času, protože nejčastěji používanou klávesou je krok zpět. Proklínám se za svůj stupidní nápad, ale všechno má svůj konec, zaplatíme asi půl milionu a konečně vypadneme do vlahé a hlučné orientální noci. Zbytek výpravy za rohem je na pokraji nervového zhroucení. Stačili se zatím seznámit skoro s celou městskou čtvrtí a dokonce chutně povečeřeli obrovské lusky, které jim vnutil neznámý pohádkový stařeček. Když konečně dorazíme k motorkám, je aktuálním tématem rozhovoru, zda se dají bacily z lusků neutralizovat tvrdým alkoholem, nebo jestli by tvrdý alkohol s lusky vyvolal tak bouřlivou chemickou reakci, že by byl proti ní případný bacil neškodnou lapálií.
Je deset hodin večer a opravdu nejvyšší čas najít nocležiště. Vymotáme se z města a hned začínáme hledat kemp nebo penzion. Ve tmě a hustém a rychlém provozu to není nijak snadné - když si člověk všimne cedule, zrovna jí míjí a ani vlastně pořádně neví, co na ní bylo. Navíc tu jezdí i náklaďáky a to je kapitola sama o sobě, navíc kapitola jak z učebnice dějin hororu. Náhle ubrat a pokusit se o odbočení, to by si tu troufnul na motorce snad jedině Terminátor. Glider s Prerií drží nezvykle nulový odstup a není se co divit, když Glidera takřka tlačí do ledvin mohutný ocelový nárazník.
O tureckých řidičích kamiónů si ještě popovídáme, teď musíme najít to místo na spaní. Nakonec se nám podaří z hlavní silnice naslepo odbočit a projíždíme pomalu podle pobřeží po nějaké obslužné komunikaci. Máme ale štěstí, po pár kilometrech narazíme na hotel, kde je možné i kempovat. Jdeme do recepce na výzvědy a stáváme se lehkou kořistí aktivního recepčního, který nám vcelku rychle vysvětlí, že stavět v jedenáct v noci stany by bylo pošetilé, zvlášť, když on po nás za stany bude chtít skoro stejnou sumu, jako když si od něj vezmeme dva pokoje. Jeho akční nabídka je deset milionů na hlavu s možností ustájení motorek na hlídaném parkovišti. Možná bychom ještě nějakou slevu usmlouvali, ale pokus předvést nespokojený odjezd do hluboké temné noci nebyl natolik přesvědčivý, aby ho nějak dramaticky vyděsil. Takže nakonec zůstáváme, pokoje mají vlastní sociální zařízení, Horác, kterého jsme vyfasovali my, má v našem apartmánu samostatnou komůrku a postele vypadají tak svůdně. Není si na co stěžovat, není co řešit.
Zatímco se holky sprchují, krátce na terase s klukama prodiskutujeme zážitky dnešního dne, ale jsme všichni tak unavení, že jakmile je to možné, prolítneme koupelnama a vrháme se střemhlav do postelí. Máme za sebou jedny hranice, jeden trajekt a asi 440 kilometrů. Vytrvalostní souboj o dálkovou dovolenou může ráno pokračovat.
Vnímavý čtenář by lehce mohl nabýt dojmu, že popisovaná dovolená byla jen šílenou honbou za ujetými kilometry. Vnímavý čtenář by měl částečně jistě pravdu. Aby mohli naši chrabří cestovatelé v klidu pojezdit především Sýrií a Jordánskem, přičemž plánovány byly i tři koupací dny u Rudého moře, museli prostě překonat evropskou část cesty co nejrychleji a nejefektivněji. I Turecko bylo pojato jako tranzit, jen s jedním vyloženě odpočinkovým dnem. Proto ta honička a nasazení. A že bylo všechno nakonec jinak? Karma…
Vraťme se tedy opatrně znovu do minulosti a v dalším pokračování tohoto těžce se rodícího dokumentu přičichněme opět k drsné realitě motorkářského života.
Noc na hotelovém lůžku byla krátká a rychlá. Jen zaklapla naše unavená víka, bylo tu ráno a čas vyrazit na další cestu. Probuzení bylo o to horší, že do hotelu přijelo několik autobusů až po střechu narvaných budoucí generací přičmoudlých flákačů v nejbujnějším rozpuku turecké puberty a tato neovladatelná horda, postrádajících základní návyky civilizovaného světa, byla vypuštěna bez dozoru na ochozy, které tu nahrazují chodby, aby se samostatně ubytovala. Nejen že řvali, dupali, hýkali a bouchali, ještě navíc všichni, ale opravdu všichni, kteří šli kolem našich dveří, vzali za kliku a vyzkoušeli, jestli není tenhle pokoj volný. Když zjistili, že není (naštěstí bylo zamčeno) vždycky nasraně kopli do dveří a šli si hledat něco jiného. Vydržel jsem přímo neuvěřitelný počet kopanců, ale nakonec jsem vyletěl z postele a rozrazil dveře na ochoz, abych jim sdělil svůj názor na vzniklou situaci. Mladé turecké obličeje, vesměs zdevastované úpornou akné, houfně prchaly před exotickou češtinou proloženou jednoznačnými anglickými výrazy a někteří puboši jistě nebyli daleko od střevních katastrof, bo vidět po ráno rozzuřeného motorkáře v řídkých trenýrkách a s opuchlým obličejem, kterak chrčí cosi nesrozumitelného a nenávistně mžourá krví podlitýma očima, to nebude jistě pohled z nejpříjemnějších. Zajímavé je, že ti dospívající zmetci měli něco jako kolektivní vědomí, protože přestože kolem našich pokojů produsala ještě další velká skupina, ti už se dveří ani nedotkli.
Ruch v celém hotelu je vskutku absolutní, proto urychleně balíme a chceme se vydat na cestu. Počasí je sice skoro slunečné, ale jakoby mlhavé, takže spolu se zaprášenou a vyprahlou krajinou to nijak přehnaně pozitivně nevypadá. Navíc mi je opět nějak bídně, zcela evidentně jsem tu nemoc ještě nepřekonal a co víc - při ranní zběžné kontrole motorky nacházím přes centimetr dlouhou trhlinu na boku přední pneumatiky. Přestože obnažené kordy zatím ještě drží, rozhodně mě to nepotěšilo.
Ještě se krátce pokocháme pohledem na moře a pak již opouštíme rozbouřený hotel, abychom popojeli do prvního dnešního cíle, totiž k trójským vykopávkám. Není to daleko, pár desítek kilometrů, ale když zastavíme u závory před vstupem do areálu, je mi skoro na umření. Holt ty dva dny v kempu byly zřejmě málo.
Takže do dnešního dne jsem vykročil levou nohou a ani ostatní zrovna nekřepčí kolem s rukama nad hlavou. Rychle zjišťujeme výši vstupného do vykopávek a ještě rychleji se rozhodujeme, že tam nepůjdeme. Cena totiž není rozhodně lidová (už nevím kolik, ale hodně), Turek v kase vypadá divně, okolí taky a nikomu se nechce v horku, dusnu a prašnu plahočit po nějakých dávno mrtvých rozvalinách. Stejně z bedekrů přibližně víme, jak to tam vypadá. Otáčíme se tedy k historii zády a odcházíme prozkoumat velký obchod se suvenýry na začátku prázdného parkoviště. Majitel je podsaditý chlapík s fezem na hlavě, který má prostor svého krámku se zbytečnostmi pod naprostou kontrolou. Je všude a mluví s každým. Nás se jen zeptá, odkud jsme a pak nás přivítá lámanou češtinou a zeptá se, čím může posloužit. Přestože je tu opravdu hodně turistických lapůvek, dokonce snad všechny druhy turistických lapůvek, co jich kdy svět stvořil, nic nás neuchvátilo natolik, abychom mu dali vydělat. Ostatně, stejně toho víc česky nepředvedl, takže naše národnostní cítění zůstalo neprobuzeno a pokud by to záleželo jen na nás, zřejmě by umřel hlady, polyglot jeden nedoučenej.
Protože v okolí už nic zajímavého není, vyrážíme na další cestu. Není mi dobře, tak navrhuju, aby jel první někdo jiný, že si celkem rád odpočinu na chvostu, o kterém Glider většinou tajuplně mluví jako o zcela vyčerpávajícím místě peletonu. Nikomu se do čela nijak moc nechce, nakonec se pochlapí právě obvyklý zadní jezdec a souhlasí, že to tedy dneska povede, zřejmě aby si odpočinul od svého náročného koncového postu. Moc ho ale funkce leadra peletonu neuchvátila, protože když po pár desítkách kilometrů stavíme u nějakého pítka na odpočívadle, prohlašuje, že se mu enormně přitížilo, jde mu hlava kolem, potí se, třese se a asi na něj jdou i mdloby. A že vpředu už dál nejede, aby to vzal někdo jiný. Prerie jet vpředu nemůže, bo běda mužům, kterým žena vládne, takže je to na Horácovi. S universálním kamenným úsměvem číslo 1 (víc jích nemá) tedy usedá na svou Black Beauty a jako první míří na jih. Naštěstí z téhle silnice se nedá nikam odbočit, vede prakticky až do Izmiru, v klidu se tedy usazuji na druhém místě a nechávám Prerii s Gliderem, aby zaujali svůj mírně odtažitý postoj na konci. Kilometry nezáživně ubývají, jedeme dost daleko od pobřeží, příroda nic moc, jen sleduji totemy občasných čerpacích stanic a zjišťuji, že se ceny dost liší, někdy i o stovky procent. U jedné takové velmi slibně levné pumpy zastavujeme, ale na stojan zíráme s protaženým obličejem, bo ceny na něm jsou úplně někde jinde. Když obsluhu upozorňujme na zjevný nesoulad, Turek se jen pohrdavě zachechtá a směrem k totemu znechucené mávne rukou. Takže je to jasný, ceny jsou tu šílený všude a mění se tak rychle, že to už nikdo ani nesleduje ani neupravuje. Zřejmě jeden z důsledků turecké raketové inflace.
Přesto je návštěva pumpy velmi zajímavá. Jednak tím, že Horác při tankování špatně odhadne miliónové bankovky a natankuje za o několik set tisíc víc, než kolik má. Už začíná slzet a pořvávat, ať mu jdeme někdo půjčit, když obsluha shrábne co má, nad ostatním mávne rukou a jde kasírovat ostatní. Zvláštní přístup, takové "dýško naruby". Setkali jsme se s tím i později, když člověk dá obsluze určitý počet bankovek, aby do jejich výše natankovala, občas se stane, že to ten Turek celkem slušně přetáhne a vůbec ho to nevzrušuje.
Další překvapení je, že když všichni natankujeme a stojíme opodál ve stínu na krátký odpočinek, přijde za námi zřejmě synek pumpaře s tím, jestli nám všem může nabídnou kávu. Zdarma. Nevěříme svým očím a uším, ale s díky přijímáme. Skoro to vypadá, že se tu návštěva pumpy stává společenskou záležitostí s vytvářením celoživotních přátelských svazků. S námi ovšem moc nepokecají, bo turečtina je hodně nekompatibilní jazyk.
Projevilo se to i v další situaci, kdy jsme si všimli, že o kus dál nějaký domorodec tankuje do přivezených nádob vodu z kohoutku vyčuhujícího i s hadicí z trávníku. Jdu se zeptat, jestli je voda pitná, abychom si případně doplnili zásoby. Krátce a jednostranně s oním chlapíkem pohovořím a vrátím se k ostatním. Když se Glider ptá, jestli je to tedy pitný, musím popravdě přiznat že nevím, nicméně že mám intenzivní pocit, že ten chlapík si teď myslí, že já se jmenuji "drinkvótr". No, není každý den posvícení, chlapíka ale zřejmě hryže svědomí, že do našeho rozhovoru nedal vše, co v něm bylo, tak se k nám přišourá s nějakou doplňující informací. Nerozumíme mu nikdo ani slovo, přestože se opravdu snaží na plný pecky, jen si všimneme, že návštěvu zubaře už několik desítek let odkládá. Když konečně pochopí, že jazyková bariéra je naprosto nepřekonatelná, odšourá se zase ke svým kanystrům a Horác zamyšleně povídá:
"Já myslim, že ti teď říkal, že ta voda pitná je, ale že se po ní strašně kazí zuby…".
Na další cestě objíždíme Edremitský záliv a čím víc se blížíme k Izmiru (Smyrna), tím míň se mi tady líbí. Svoje pocity jsem si ujasnil až po delší době, nic mi ale nebrání, abych je uvedl už teď. Turecko je bezesporu krásná země plná přírodního i kulturního bohatství. Co ji však intenzivně sráží na kolena, je to, že je obydlena právě Turky. Šílená až brutální exploatace je vidět na každém kroku, typickému Turkovi není nic svaté, za svým prospěchem jde nekompromisně a jen bere, nic nedává. V konečném důsledku to znamená zjizvenou krajinu a zemi, kde účel světí prostředky. Podobné chování bohužel v posledních letech známe i od nás, kdy například kolem měst rostou nevzhledné krychle obchodních center nebo uprostřed historické zástavby měst arogantní kancelářské budovy, aniž by kohokoli zajímalo, jestli se tam hodí a jak drsný je to zásah do krajiny či okolí. Tady je to ale dovedeno k dokonalosti. Pokud se už něco postaví, nikomu ani nepřijde na um, aby kolem hotové stavby aspoň uklidil, natož se o okolí nějak staral. Většina staveb je navíc v podivném stavu nedodělanosti, protože klima umožňuje užívání, přestože s okny, dveřmi nebo omítkou se nikdo neobtěžoval. Na první pohled tedy není jasné, jestli je to už ruina nebo ještě novostavba, vypadá to ale nesmírně hnusně a navíc je to obydlené. Zrůdnost celku si člověk nejlépe uvědomí, když ho srovná například s rakouským, nebo nedej bože přímo skandinávským přístupem k věci. Nemá cenu to asi dál rozebírat, mě osobně přišlo, že jediné, co Turci své zemi dali, je neuvěřitelné množství mešit, přičemž ta největší a nejznámější, totiž Aya Sofia v Istanbulu, je vlastně přestavěný křesťanský chrám, takže ani tu nedokázali sami postavit.
Před Izmirem najíždíme na jakousi tureckou variantu dálnice (už zase vedu), která spočívá v úžasně širokém pruhu asfaltu, na kterém se jezdí přibližně ve čtyřech až šesti pruzích, přičemž neobsahuje ani vodorovné dopravní značení ani svodidla a povrchem připomíná naši letitou okresku. Je tu ale nezbytností, protože doprava se začíná nepříjemně zahušťovat. Velké množství aut, lidí a život obrovského města má zřejmě na svědomí i nechutný smrad vznášející se v ovzduší. Předměstí Izmiru, to je bez nadsázky svrab, špína a neštovice. Rozestavěné a rozpadající se domy obtočené kilometry šňůr se sušícím se prádlem, dopravní chaos na neznačených silnicích se strašlivě klouzajícím asfaltem, troubení, hlasitá hudba, řev, smrad, prach. Dlouho vyhlížíme volné místo u obrubníku, až konečně zastavujeme u přeplněného chodníku, abychom se zorientovali a pokusili se najít nějakou směnárnu, protože nám dochází místní měna. Okamžitě se na nás vrhne majitel přilehlého bistra, že si musíme u něj něco koupit, jinak tam prostě nesmíme stát. Samozřejmě žádné takové upozornění nebo rezervace tam není.
Rozhodujeme se hledat směnárnu v centru, takže se znovu zapojujeme do troubící změti otlučených aut, která se bez přestání valí kolem. Do centra se nakonec nějak dostaneme, ale hledat v tomhle mumraji cokoli je nad naše síly. Nakonec dostávám spásný nápad a stavím u nějakého taxikářského stanoviště a jdu se jednoho zeptat. Ten odloží noviny, nasadí vševědoucí výraz a poměrně slušnou angličtinou mi vysvětluje cestu. Poděkuju, v duchu si trasu opakuju, naskakuju na mašinu, řadím jedna a vyrážím udaným směrem. Ostatní tři za mnou. Projedeme jednu křižovatku, na druhé zastavuju a dávám přednost, vedle mě brzdí Glider a ptá se, jak je to ještě daleko.
"Tady po té hlavní na konec, pak doprava, rovně až k nějakému náměstí a za ním už to je. Tak dva kilometry, to najdem."
"No my asi jo," suše na to Glider, "jen aby to našla Ivana, nechaľs jí totiž u toho taxikáře…"
Nevěřícně se otáčím a skutečně, místo za mnou je prázdné, jen v dálce vidím zoufale malou postavičku s helmou na hlavě, jak kličkuje mezi lidma na chodníku a usilovně se snaží neztratit nás z dohledu. Já idiot, vůbec jsem si nevšimnul, že při mém výslechu domorodce slezla Iva z motorky aby se protáhla. Vypálil jsem tak rychle, že se už nestačila nalodit. Bere to statečně a celkem s humorem, ale mě při představě, že by se tu ztratila, do smíchu moc není.
Měníme prachy, kupujeme pár věcí k jídlu a snažíme se co nejrychleji mnohamiliónový vřící kotel opustit. Na jedné křižovatce potřebujeme najet na vysutou komunikaci, takže odbočujeme ostře doprava na nájezdovou rampu. Jedeme pomalu, fakt skoro krokem, přesto nedokážu zareagovat. Je to snad stejné, jako když člověk vjede na zamrzlou louži. Prostě ve stejné pozici, v jaké sedíme na motorce, najednou ležíme na boku na silnici a Pan se vzdaluje v několika elegantních otočkách. Zastaví se asi deset metrů od nás, my s Ivou se udiveně zvedáme ze země, ostatní zastavují za námi a jdou mi pomoct motorku postavit. Silnice je hladká tak, že se v ní vidíme jako v zrcadle. Tady to fakt není pro motorkáře ideální. Kurva drát, na náladě to teda nepřidá. Iva to má se mnou těžký, naštěstí mě miluje, tak si nestěžuje, jen se jí jakoby trochu třese brada.
Turečtí řidiči jsou samozřejmě z jiného těsta, než jejich řečtí kolegové. Protože náš manévr úspěšně zablokoval dopravu, utvořila se okamžitě krátká fronta, ze které se ozývá netrpělivé vytrubování a v prvních autech je vidět, jak posádky divoce gestikulují. Že by někdo vylezl a šel pomoct, to ani náhodu. Taková situace jistě vyžaduje užití silných slov, ale je pravda, že například v Praze by to asi vypadalo stejně.
S vypětím sil tedy ve třech zvedneme naloženého Pana a všichni se odsuneme na vydechnutí kousek stranou na parkoviště pod estakádu, na kterou jsme chtěli najet. Nic moc se naštěstí nestalo, Iva má odřené kožené kalhoty na koleni, mě není vůbec nic. Mašina jen trochu odřený kufr, padací rám a prasklý kryt zrcátka. Na opravdovou smrtelnou ránu si bude muset Pan ještě dva roky počkat, tentokrát to bylo jen takové polechtání.
Když nám trochu otrne a svorně proklejeme tohle smradlavé přeplněné město, vyrazíme konečně původním směrem. Stejně divoce, jako jsme se dostali sem, musíme z města zase vykličkovat, na okraji ještě nebereme benzín a vydáme se hledat místo na přespání, pokud možno daleko od lidí a blízko u moře. Izmir by možná stal za důkladnější prozkoumání, přece jenom je to starobylý přístav, který patřil společně s Trójou k nejvýznamnějším střediskům při Egejském moři. Ale ne dnes a ne námi. Člověk by musel mít opravdu po čertech rád historii, aby tu vydržel jen o minutu déle, než musí. Navíc by rozhodně neměl dorazit na motorce, lépe by vyhovovalo buď vládní letadlo nebo obrněný transportér. Naprosto ideální by pak bylo dorazit sem v čele vítězné invazní armády a zahnat současné obyvatele tohoto legendami opředeného koutu světa do bezedného propadliště dějin. Ano, musím se přiznat, Turci mi jako celek nejsou příliš sympatičtí.
Hledáme vhodné nocležiště asi 30 km pod Izmirem, ale nikde zhola nic, co by se nám hodilo. Buď je pobřeží moc strmé a nepřístupné nebo obydlené nebo zavalené odpadky. A všude kde zastavíme, se k nám sbíhají bezprizorná psiska s touhou po adopci v očích.
Konečně upoutává mou pozornost hluboká sevřená a oplocená zátoka, kolem které projíždíme a na jejíž dně to vypadá trochu jako v kempu. Jsou tam dřevěné stolečky s lavičkama, nějaké kabinky z rákosu na převlečeni, jakési podivné stavby a jedno auto výletníků. Otáčíme tedy a vracíme se k jediné bráně s kamenným stavením, u kterého začíná strmá přístupová cesta do této zátoky. Z honosného stavení z mramoru se vyklube recepce a z jakéhosi šíleně špinavého, rozedraného a nic nechápajícího Turka na verandě recepční. Jdeme s Gliderem rozehrát komunikační kouzla a vyzvědět, jestli je možno přespat a kolik to stojí. Na slovo "kemp" Turek bouřlivě reaguje, tím ale veškerá rozumná domluva končí, k ceně nejsme schopni se propracovat a nabízet mu k nahlédnutí naše peněženky, ať se vybere co potřebuje, to se nám zrovna nechce. Nakonec nás napadá, že mu naše požadavky zkusíme namalovat. Voláme tedy na zbytek naší skupinky, ať nám někdo přinese kus papíru a tužku. Nejrychleji kupodivu zareaguje Horác a dokonce se přímo hrne ke stolečku, že to jako zvládne. Mile překvapeni jeho nezvyklou aktivitou, nemáme nic proti a tak se stalo, že nebohý Turek byl bez varování vystaven přímé konfrontaci s Horácovým žulovým intelektem.
Všechno to začalo celkem nevině, Horác namaloval panáčka sestávajícího z pěti čárek a oválku. Pak se tuhým mimickým tancem pokusil Turkovi vysvětlit, že po něm požaduje dopsat cifru za ubytování v kempu. Ten sice dlouho vzdoroval, ale nakonec mu v místě mozku zabublalo a s nadšeným byť řídkým úsměvem, zjevně potěšen svou nezměrnou bystrostí, dopsal jeden milión. Horác mu vyrval tužku, pochvalně zamručel a jal se tvořit piktogram motorky. Tady už měl podstatně větší problémy, nakonec však pomocí dvou hranatých koleček a změti podivných křivek jakési vyobrazení motorky stvořil. Turek na to snaživě zíral, co to je si však zřejmě jistej nebyl. Nezbylo než ukázat na naše motorky a na malůvku, aby byly jeho pochybnosti jednoznačně rozptýleny. V Turkovi cvaklo, zasmrděla spálená izolace a dopsal půl miliónu. Horác, povzbuzen svým dosavadním úspěchem v přímém kontaktu s domorodci, se vrhl na zobrazení stanu a opravdu se vytáhl. Povedlo se mu totiž několika tahy namalovat klasickou píču včetně sporého ochlupení. My ostatní, včetně Turka, jsme na ni nevěřícně zazírali a nastalo několik vteřin užaslého ticha. Na Turkovi bylo vidět, že tento piktogram je opravdu mezinárodně profláknutý a že s jeho pochopením nemá nejmenších obtíží, nicméně že mu není jasné, po předchozí slibně se rozvíjející a jednoznačně ku kempování zaměřené grafické konverzaci, proč tak náhlý zvrat v požadovaných informacích. Přestože s Gliderem Horáce známe a není nám tedy tajemstvím jeho většinou nekomplikovaný, pouze na rozmnožování a stravování orientovaný duševní život, překvapilo to i nás. Glider sáhl Turkovi přes rameno po papíru, natočil ho směrem k sobě, nesměle si odkašlal a povídá: "Hele, my potřebujeme vědět, kolik chce za stan". Horác se přestal smyslně olizovat a vzpomínat na domov, lépe se podíval a pak rozpačitě uznal, že je jeho tvorba možná mírně zavádějící. Glider navrhl, že by ty upínací lana snad mohl vynechat a držet se jen základního tvaru trojúhelníku se zipem uprostřed a nekomplikovat malbu tvarováním do kosočtverců. Jal se tedy dílko znovu formátovat, zatímco Turek střílel očima z jednoho na druhého a snažil se pochopit, čemu se to ti urostlí a fešní cizinci smějí.
Nakonec to dobře dopadlo, Horác namaloval trojúhelník, my k tomu Turkovi zatančili a on konečně dopsal jeden a půl melouna. Výsledná suma tedy celkem slušná, bez dalšího otálení platíme a opatrně se spouštíme po šotolinové cestě do hlouby zátoky. Až na to jediné auto s výletníky jsme tu úplně sami a i oni za chvíli odjíždí. Vybíráme místo na stany, vaříme večeři a odháníme jakéhosi čokla, životem na čerstvém vzduchu již značně použitého. Zem je tu prašná a kamenitá, pár odpadkových košů je narvaných po okraj a lítá tu neuvěřitelné množství hmyzu. Se shora od silnice to tu vypadalo podstatně útulnější. Jdeme prozkoumat domek sociálního zařízení, který je postaven stejně honosně, jako ona recepce nahoře a vypadá takřka anticky. Mramorové schodiště, mramorová terasa a mramorové obklady. Buď se tu mramor někde těží nebo to spíš našli ve starověkých rozvalinách, kterých jsou tu všude mraky. Uvnitř domku opět mramor a dokonce značková umyvadla i turecké "šlapky", ovšem navíc bordel, odpadky, listí a hovna i na stropě. Fakt neuvěřitelný. Vedle stojí další mramorové stavení se sprchama, to je pro jistotu zavřený úplně. Zřejmě jediný způsob, jak tu něco udržet v čistotě.
Nevadí, nejsme tu na týdenní pobyt, zítra večer už máme být v lázních v Pamukkale a tam si to všechno vynahradíme. S postupujícím večerem se zvedl vítr, moře je neklidné a nikomu se do vody nechce, už proto, že by nebylo kde sůl na noc opláchnout. Koupel tedy odkládáme na ráno, krátce zapaříme, šutrem se rozloučíme s tím prašivcem, co nás neustále mlsně obchází a jdeme na kutě. Máme za sebou dnes necelých 400 kilometrů.
V noci mě probudila ukrutná bouřka. Moře divoce hučelo, stan sebou zmítal a bubnovaly na něj obrovské kapky. Romantika jako blázen. Napadlo mě, že aspoň slejvák opláchne motorky a ty tuny prachu, co jsou všude kolem. Ještě jsem kontrolně vyhlédl ven, jestli se kolem neděje něco nepřístojného a co to vidí mé nešťastné oko - pod naší stříškou u vchodu se choulí jakási prašivinou prolezlá a parazity se hýbající hromada kožešin. Ten pes je prostě neodbytnej. Kopnutím jsem ho vyslal pod hygienickou sprchu a on odklusal do tmy, nasraně při tom skuče. Fuj, doufám, že se zítra nevzbudíme se strupama na ksichtě a nespoutaným rejem bujného hemžení v rozkroku.
Ráno už nepršelo, vítr se taky trochu zklidnil, jen moře vypadalo nepříjemně aktivně a i dost špinavě, což je ale zřejmě vina blízkého izmirského přístavu. Po obloze se převalovala šedivá mračna a docela se ochladilo, takže na koupačku to rozhodně nebylo. Největší hnus nás ale čekal při pohledu na mašiny a na stany. Déšť nejenže nic neopláchnul, na to ho nebylo dost, ale naopak vytvořil z prachu odporné šedivé fleky a mapy na všem, na co jsme se podívali. Fakt humáč. Bez nálady jsme se nasnídali, složili špinavé stany, navěsili je na špinavé motorky a vyrazili špinavou krajinou vstříc špinavým obzorům.
Náš dnešní hlavní cíl není daleko, míříme totiž k vykopávkám v Efesu. Starověký Efesos má skutečně bohatou historii a v současnosti prý patří k nejzachovalejším antickým městům na světě. Od našeho dnešního nocležiště je to pár kilometrů, přesto stačíme po cestě hned dvakrát zmoknut. Po chvíli hledání nalézáme cestu k parkovišti a mile nás překvapí to, že přestože ceny za odstavení motorových vozidel uvedené na informační tabuli jsou šílené i na turecké poměry, za motorky se tady neplatí. Není se ale co divit, místňáky na mopedech vykopávky nezajímají a evropští drsňáci na silných strojích (jako třeba my) tu evidentně nejsou denním hostem. Takže kolem udiveného výběrčího v kase s chutí projedeme bez zastavení a po překonání obřího parkoviště se snažíme zaparkovat co nejblíže vstupu do areálu. Z jakési budky vybíhá voják s automatem a gesty nás navádí až na samý konec, do prázdného prominentního koutku. Ze začátku nám sice lepilo, cože to po nás chce, pak nám ale došlo, že to je pro naše dobro, aby měl motorky pod dohledem a na dostřel.
Zřejmě by je poctivě uhlídal, i kdybychom je tu nechali včetně helem a šli dovnitř všichni najednou, my jsme však nedůvěřiví Češi, takže nevěříme nikomu a ničemu. Rozdělujeme se na dvě skupinky, nejdřív budou hlídat Glider s Prerií a později si to prohodíme.
Před vlastním vstupem se musíme prodrat klasickou změtí stánků a prodejců. Ivaně padl do oka velmi výřečný prodavač čerstvé šťávy z pomerančů. Měl na to takový jednoduchý lis, mačetou rozpůlil pár pomerančů a už to teklo. Asi 3 deci stály jeden a půl melouna a Iva si chuť i pocit intenzivní svěžesti nemohla vynachválit. To naprosto dezorientovalo Horáce, který chce pro svou tělesnou schránku vždy to nejlepší, tedy se rozhodl také investovat do zdraví. Echt 100%-tní orange juice do sebe neprodleně vpravil, načež rychle o další potravinové zázraky subtropického pásma ztratil zájem a vyrazil pryč od stánku mumlaje cosi o neskutečné kyselosti zapříčiňující křečovité sevření zadku.
Za vstup k vykopávkám platíme krutých 21 miliónů a můžeme se začít intenzivně kochat. Efesos bylo kdysi přístavní město, v současnosti je ale moře víc jak 17 kilometrů daleko. Na sluneční světlo ho exhumovali z největší části Rakušáci, Turci na něm klasicky jen bohatnou a s citlivostí sobě vlastní dotvářejí ztracené nebo zničené části staveb z betonu. Takže prakticky všechno, co se tu tyčí k nebi, je z větší nebo menší části novostavba. Rakušáci jen v roce 1977 zrekonstruovali průčelí Celsovy knihovny, snad nejznámější a nejfotografovanější artefakt, ti při tom aspoň pečlivě třídili trosky a jejich dílo je skoro originál, beton to jenom drží pohromadě. Co si ale myslet o komplet nové betonové tribuně amfiteátru či o slavnostních obloucích, kde originální jsou jen mramorové patky, zbytek je sprostý železobeton nesoucí dokonce ještě reliéf šalovacích prken? Navíc všechno, s čím se dalo hnout z místa (tedy všechny sochy a ostatní stavební výzdobu), hamižní Turci přestěhovali do neskutečně nevzhledné budovy místního muzea, kam se ovšem platí další nehorázné vstupné.
Nutno dodat, že to co je v průvodcích uváděno jako kompletní město, je ve skutečnosti jen jediná ulice, amfiteátr a část přístupové komunikace k přístavu. Zbytek města je zatím dál ukrytý pod tisíciletými nánosy a zřejmě trpělivě čeká na další zahraniční vědeckou a hlavně pracovní expedici.
Potáceli jsme se davem v areálu asi dvě a půl hodiny a mohu zodpovědně říct, že další takové místo v příštích padesáti letech navštívit neplánuji. Snad kdyby se člověk aktivně zajímal o historii, tak by ho ta hromada šutrů dokázala kvalifikovaně oslovit, klasického kulturního barbara však dřív zlikviduje bolest nohou, než na něj stačí zaútočit nějaký genius loci.
Ale abych jen nehaněl, mě osobně uchvátil starověký záchod v jednom z paláců, který se vyznačoval naprostou absencí přepážek mezi jednotlivými sracími místy. Náramná vychytávka, moci si na toaletě kvalitně potlačit se stejně soustředěným sousedem. Nakonec, proč dělat společenskou událost pouze z labužnického přijímaní potravy, když to jde i s vylučováním, no ne? Dotaženo k dokonalosti a hlavně do současnosti, úplně vidím to pozvání na rande - místo stereotypního a finančně náročného vláčení vyvolené po vinárnách by mladý, chudý ale náruživý chasník pozval zbožňovanou dívku na společnou sračku k nezávazné lehké konverzaci. To by se to panečku tříbily vztahy.
Další věc, která mě zaujala, bylo značné množství německy mluvících důchodců, vesměs o francouzských holích. Jezdí sem snad jako do Lurd. Vidět soustředěně funící křivonohou německou mašinu se švabachem psaným rokem výroby, kterak se roztřeseně a úporně drápe, zapřena do berlí, vzhůru amfiteátrem po ohlazené a rozviklané dlažbě, zezadu postrkována a zepředu povzbuzována dalšími, podobně postiženými relikviemi, to je nevšední zážitek příkladně demonstrující nezlomnost lidské rasy.
Vrátili jsme se k motorkám a na setkání s minulostí vyrazil Glider s Prerií. My zatím střídmě pojedli a většinu času jsme prožili pod rozložitým ořešákem v úkrytu před deštěm. Díky němu byla prohlídka druhou části výpravy značně zkrácena, na rozdíl od nás ale zase měli tu výhodu, že byli v rozvalinách skoro sami a nemuseli přeskakovat berle ani v úzkých místech čekat, až se dohodnou dva zpocení tlustoprdi, kdo komu má uhnout z cesty.
Po patnácté hodině opouštíme parkoviště a míříme na Seldžuk (Selcuk). Na křižovatce s hlavní silnicí na chvilku zastavujeme k poradě s mapou a v tom okamžiku jsme přepadeni a zpracováni naháněčem místní, celkem luxusní, restaurace. Podařilo se mu v nás vzbudit pocit, že nenavštívit pajzl jeho zaměstnavatele, by byla naše životní chyba, navíc že nezapomenutelný kulinářský zážitek nebude vykoupen finanční katastrofou. Nezapomenutelné to skutečně bylo. Jako totální zahraniční ucha jsme střídmě pojedli, zaplatili neskutečnou sumu a během dvaceti minut jsme stáli zase na ulici. Teprve později nám došlo, že jsme zřejmě byli v restauraci s jednotnou cenou, kde si člověk může vesele vybírat z turecké obdoby švédského stolu a zaplatí vždycky stejně, ať už zobe jako topmodelka, nebo žere jak válcový mlýn. Chyba, kdyby nám to došlo, byl by to naopak majitel, kdo by měl nehynoucí vzpomínku na české motorkáře.
Návštěvou restaurace nás štěstí definitivně opustilo, takže naše další cesta je ve znamení zimy a šíleného deště. Ze začátku jízda po kluzkém asfaltu spíš připomínala hrátky na vodním skútru, taková šla od předního kola vlna. Časem se to trochu umírnilo, ale stejně si toho z cesty do Pamukkale moc nepamatuju. Snad jedině to, jak jsme viděli bouračku v přímém přenosu. Jeli jsme v koloně před táhlou levotočivou zatáčkou, do které nebylo vidět ani náhodou, když tu se kolem nás přehnal spěchající ultimativec, který předjížděl všechny a protisměrem zmizel i v té zatáčce. Na tureckých silnicích vcelku obvyklý jev, tentokrát to bylo zatraktivněno pohledem, který se naskytl po projetí oné zatáčky. Předjíždějící auto čelně vlétlo pod protijedoucí náklaďák, který ho nárazníkem slisoval v úhlednou kostičku a natlačil do příkopu, kde se na něj spokojeně uložil. Zvláštní bylo, že zbytky řidiče osobáku se ještě pokoušely hýbat, skoro to vypadalo, že se rozčiluje, protože bude mít zpoždění. Obdivuhodná vitalita.
Do Pamukkale přijíždíme po 220-ti dnešních mokrých kilometrech kolem osmé večer, takže nás nejaktuálněji zajímá místo, kam se uložíme do horizontální polohy. Nejdřív to vypadá na kemp, podle průvodce má být kemp na každé zahradě. No, možné to je, já na první pohled neviděl ani jeden. Projedeme tedy až do centra, v místním podání tedy na jakousi náves kombinovanou s parkovištěm a opět jsme okamžitě atakováni naháněči ubytovacích kapacit, kteří se k nám sbíhají tak překotně, že se cestou skoro přeskakují. Ulovil nás pro sebe majitel rodinného hotýlku s erotickým názvem Venus, jehož nabídka pokoje se sprchou za 4 milióny na osobu a noc se nedala odmítnout. Už proto, že k nám nikoho dalšího nepustil. Ale jsme opravdu spokojeni. Třílůžkové pokojíky (zase jsme vyfasovali Horáce, teď zpětně přemýšlím, jak je to kurva možný?) vypadají útulně, mají lodžie nutné k usušení naší navlhlé výbavy a miniaturní koupelničky. Tak miniaturní, že jediný rozumný způsob, jak se osprchovat, byl v sedě na hajzlu. Interesantní zážitek, ale aspoň že tu nemají orientální šlapky.
Cena je na místní poměry opravdu lidová, když si člověk představí, že peníze, které na nás všech dohromady majitel za dvě noci vydělal, mu ani nenaplní nádrž jeho dvoulitrového Renaultu. Možná se dobře oženil a hotel provozuje z rozmaru filantropického milionáře, kdo ví?
Večer proběhl v poklidu, já osobně jsem víc než rád, že můžu zase skočit do postele, protože mám pořád zvýšenou teplotu. Už mě to pěkně prudí, připadám si s tou teplůtkou jak ženská v ovulaci a mám i stejně komunikativní náladu. Na zítřek se ale všichni těšíme, fotky nádherných bílých travertinových jezírek s křišťálově modrou vodou nás totiž straší ve snech snad už půl roku. Zítřek je plánovaný odpočinkový den a hodláme si ho tedy náležitě užít.
V noci divoce bouřilo a ani ráno není zrovna slunečné. Není mi o moc lépe než včera, takže se válím v posteli co nejdéle to jde. Horác je sice zdravý jako řípa, ale v posteli trčí ještě daleko sveřepěji. Činorodější zbytek výpravy nám ale nedopřává ani chvíli klidu, neustále přes nás lezou, něco kutí, přenášejí, rovnají nebo alespoň zbytečně nahlas mluví. Nakonec taky neochotně vstanu, kouknu na víceméně šedivou oblohu, protáhnu rozbolavělé klouby a začnu si užívat dovolenou. Společně vykopeme z pelechu i Horáce a těsně před polednem jsme konečně všichni připraveni k odchodu.
Pamukkale, coby městečko, je vcelku normálně turecky nevzhledná rozbordelená díra. Podle toho, co jsme poznali, není ani moc velké a ani tu vlastně není nic k vidění. Tedy kromě té světoznámé travertinové kupy, na jejím úbočí jsou ona jezírka a na vrcholu zbytky římských lázní. Na přístupové cestě je klasická dřevěná budka výběrčího poplatků a u ní se musí návštěvníci povinně zout. Zřejmě štěstí, že Turci zjistili, že se na této přírodní zajímavosti dají trhnout peníze z turistiky, jinak by ji určitě už dávno rozemleli do hnojiva nebo něco podobného. I tak prý je areál jezírek protkán betonovými příkopy, nevzhlednými sloupy s nataženou elektřinou a vůbec je na něm vidět, že turecký hospodář není rozhodně žádnej citlivka. Říkám "prý", protože já tam nebyl. Než jsme totiž došli k vrátnici, přepadly mě nějaké divoké pohyby v zažívacím traktu. A protože mi ani jinak nebylo zvlášť valně, bez výčitek jsem to otočil a mazal zpět do hotelu do postele. Jak se později ukázalo, ani jsem moc neprohloupil.
Ostatní tedy zaplatili vstupné (4 milióny za osobu), zuli se a vyrazili bosky jako kající se hříšníci ke svatyni, aby po pár stech metrech stoupání zjistili, že jezírka jsou prázdná. Napuštěno jich bylo jen pár, k těm však byl zakázaný přístup. Voda je betonovými koryty svedena mimo a jezírka se zřejmě napouštějí jen v sezóně. Nebo kdo ví, co ti Turci zase vymysleli. V termální vodě si tedy návštěvník může zaplavat v krytém betonovém bazénu na vrcholku, tam je ovšem vstup dalších 5 miliónů. No, ještěže jsem tam nebyl, rozrušuje mě to i teď při psaní. Takže to tam naši okoukli, s chutí si zanadávali a nakonec nalezli nějaké betonové korýtko, kam neprodleně naskákali, aby si aspoň trochu té teplé vody užili. Seděli tam za sebou jak na skibobu a proudu bylo tak akorát na to, aby to bylo o fous zajímavější než ve vaně.
Tak tedy dopadla naše dlouho plánovaná návštěva této světoznámé lokality. Vědět, co nás tu čeká, do vnitrozemí bychom asi vůbec nezajížděli a ten den volna jsme si mohli střihnout někde víc na jihu u moře v oblasti turecké riviéry. Ale abych to někomu neznechutil - pokud se do Pamukkale chystáte, protože vás uchválily fotky na internetu a v turistických průvodcích, rozhodně tam jeďte. Buď budete mít kliku a bude slunečno i napuštěno, nebo nebudete a v tom případě je to stejně poučné, jako sledovat sci-fi filmy čtvrté kategorie. Stojí to za hovno, ale aspoň je člověk v obraze a nemá přehnaně idealistický pohled na svět.
Glider s Horácem se špatnou náladu pokusili při cestě zpátky do hotelu rozehnat uváženou koupí štangle tureckého salámu k vylepšení jídelníčku. Levný rozhodně nebyl, ale vypadal skoro jako uherák a sliboval nevšední kulinářské zážitky. Ani nevím, kde nakonec skončil, protože ho nebyl schopen pozřít ani věčně hladový všežravec Horác. Bylo to něco jako lisované piliny s chemickou příchutí po mase.
Není tedy divu, že večerní rozhovor na pokoji o dalších plánech nebyl z nejveselejších. Já osobně začal mít urgentní pocit, že ty prachy, co stojí tohle putování, bych radši utratil někde v civilizovanějších krajích, s fungujícími službami a dokonalými silnicemi. Asi nejsem ten správný dobrodruh. Navíc mi pořád nebylo dobře a podvědomě mě strašila představa, aby se mi ta mašina, kterou jsem koupil těsně před cestou, někde nerozsypala. No a hlavně ti Turci… ti Turci. Ne že bych přímo velel k návratu, ale kupředu se mi taky moc nechtělo. Glider s Prerií byli taky nalomení z mnoha důvodů, takže vyloženě pokračovat chtěli jen Iva a Horác. Nakonec jsme se ale dohodli, že nebudeme házet flintu do žita a když už máme půlku za sebou, pojedeme ráno dál. Na hranice Sýrie to vycházelo asi tak na dva a půl dne naší oblíbené nepřetržité jízdy, jinými slovy něco přes tisíc kilometrů. Turecko je teda ale sakra velká země.
Ráno tedy opět zabalit, zaplatit, rozloučit se a vyrazit. Jedeme směr Denizli, Dinar, Isparta a Konya, tedy nejkratší cestou vnitrozemím přímo na východ. Pršet začalo hned po pár kilometrech a rozhodně to nevypadalo jen na přeháňky. Vzhledem k teplotě mírně nad patnáct stupňů na mě šly skoro mrákoty při vzpomínce, že doma pro mě bylo největší starostí, kam si v Turecku budu na motorce vázat bandu, abych vedrem nechcípnul. No, ale řekli jsme že pokračujeme, tak je třeba zatnout zuby a vydržet.
Krajina mezi Denizli a Dinarem je celkem i zajímavá, nevysoké kopečky a obrovské polovyschlé jezero. Silnice ale nikam do kopců nešplhá, vede skoro po rovině a prakticky pořád rovně jako přímka, takže motorkárna dost únavná. Zase to ale celkem odsejpá i ve stálém dešti držíme tempo kolem stovky.
Na konci jedné dlouhé rovinky, před vjezdem do vesnice, všichni předjíždíme nějaký kamion. Uprostřed vesnice je mírné esíčko, tak kontroluji v zrcátkách, jestli jsou za mnou všichni. Vidím ale jen dvě normální světla, což je divné, ten kamion byl přeci jen dost daleko před vesnicí a kromě něho na silnici nic nebylo. Odbočuji tedy vedle cesty, za mnou Horác a Prerie. Glider nikde. Chvíli čekáme a když nás míjí onen náklaďák, jeho řidič nám ukazuje dozadu a pak palcem dolů. Sakra, otočení i cesta ten kousek zpátky nebyly rozhodně provázeny pocitem, který bych chtěl zažívat často.
Glider klečí vedle Supermagny na kraji silnice, z dálky to vypadalo na poruchu. Z blízka už ale ne, široká krajnice je v dlouhém úseku rozrytá, motorka orvaná a Glider sám připomíná prase bradavičnaté po celodenní honbě za bukvicema v rozmoklém lese. Naštěstí z něj nic nestříká ani mu končetiny netrčí v nepřirozených úhlech. Ulehnutí ve víc jak stokilometrové rychlosti tři tisíce kilometrů od domova tedy přestál ve zdraví, je ale víceméně jasné, že tady naše cesta na východ končí.
Co se vlastně stalo a jaké jsou následky, to si povíme zase příště, není kam spěchat.
No ano, jak to tak vypadá, naši chrabří cestovatelé dostali od osudu přes otvor a nezbývá jim, než táhnout domů s dlouhým nosem. Ne každý dobrodruh byl ve svém konání úspěšný a stokrát lepší do cíle vůbec nedorazit, než naopak dorazit zpět domů v zinkovém pouzdře. Však už na počátku bylo řečeno, že i cesta může být cílem, tedy je třeba zatnout zuby, přiznat porážku a začít vychutnávat cestu zpáteční.
Stojíme nad Gliderem jak svatí na mostě a snažíme se mumlat slova útěchy. Situace není zrovna laděna do růžových tónů, ale na druhou stranu, hlavně že se mu nic nestalo a jak to tak vypadá, i motorka bude pojízdná bez většího mechanického domlouvání. V okolních vesnicích by se stejně nic jiného než autogen a kladivo nenašlo, takže přihodit se něco závažnějšího, starostí by bylo až až. Supermagna je totiž typický japonský zázrak konce osmdesátých let, tedy ke každému úkonu striktně vyžaduje ohněm a bičem školeného samuraje, tupou brutální silou se do provozu uvést nedá (na rozdíl od cestovateli vyhledávaných strojů BMW).
Vytahuji s báglů už jednou osvědčenou NASA pásku a Glider se pouští do díla. Některé věci upadly samy, některé sundal on a nezbytné připevnil na původní místo právě tou pásku. Po půlhodině intenzivní činnosti páska došla, ale mašina drží víceméně pohromadě, byť na některých místech připomíná amatérsky opravené trubky domovního odpadu. Spolu s různými světýlky, přespočetnými stupačkami a chromovanými sarapetičkami bylo bohužel nutné odložit i větší část čelního štítku, takže na Glidera bude při další cestě kapku foukat. Zase je fakt, že supermagna teď vypadá dost drsně, to co na řidítkách zbylo totiž připomíná rohy, je to dvojité, špičaté a náležitě ostré, takže pokud by pilot opět někde nedobrovolně vystupoval, měl by se tomu snažit rozhodně vyhnout, aby ho to nevykuchalo jak vánočního kapra.
Během oprav u nás zastavilo jakési pětimístné osobní auto a jeho bratru osmičlenná posádka na nás cosi nesrozumitelně pokřikovala. Jestli chtěli pomoct nebo jen tak štěkali, to už se nedozvíme. Stejně jako to, proč místní vesničan, který se přijel podívat i se synkem na svém mopedu, odjížděl domů striktně v protisměru, tedy po stejné straně silnice, po které přijel. Zřejmě domorodý kolorit.
Nám zbývá dořešit otázka, co dál. Teď už se kupředu nechce ani Horácovi, stojíme v dešti pod šedivou oblohou uprostřed nevzhledné turecké roviny a všichni máme pocit, že se nám osud snaží cosi zásadního naznačit. Je to fakt nepříjemný okamžik, ale když už nakonec padne rozhodnutí že to tedy otáčíme, jako by napětí opadlo a všem se takřka ulevilo. Kdo ví, možná to byla chyba, ale v tu dobu a na tom místě… ostatně, kdo je bez viny ať hodí kamenem, spousta lidí se na mašině nepodívá dál než do sousedního města, my to dokázali aspoň do půlky Turecka.
Takže původním směrem už jedeme jen pár kilometrů do města Dinar a tam na kruhovém objezdu cesta na východ končí. Míjíme odbočku na Ispartu a jedeme až tou další, severozápadně na Civril a Usak. Kdyby nebylo tak hnusně, byla by to tady moc pěkná cesta, protože vede dosti zvlněnou a neobydlenou krajinou. Jenže leje jak o život a teplota vzduchu je mírně řečeno neuspokojivá. Taky kvalita asfaltu je tady víc než hrozná, takže znechuceně sleduju cestu přes zapocené a mokré plexi helmy, vyhýbám se dírám, voda mi teče za krk a hlavou mi táhnou myšlenky o dovolené strávené v tuzemských lázních na baru u termálních bazénů. No, třeba příště.
Konečně přestává na chvíli pršet, tak stavíme na pokec, Gliderovu zdravotní cigaretu a úpravu vnitřního klimatu nepromoků. Supermagna zatím i na té rozbité cestě drží pohromadě, pilot se taky trochu vzpamatoval a už aspoň nepožaduje zpáteční cestu vlakem, takže nálada je relativně uspokojivá.
Všiml jsem si vysoko na strání nad silnicí dvou mužských postav. Asi bačové, bo kolem se motaly ovce a ti dva tam jen tak postávali. Ale během doby, co jsme na krajnici opuštěné silnice stáli a klábosili, bačové slezli ze stráně a přišourali se okouknou motorky. Stalo se to v Turecku několikrát a vždy to připomínalo scénku z knihy "Den trifidů". Prostě jsme zastavili a o kus dál se někdo přestal věnovat své dosavadní činnosti, zarazil se a pak se vydal neomylně pomalu směrem k nám. Když dorazil, tak se na nás naštěstí nevrhnul (jako v té knize), ale choval se přibližně stejně, jako tihle dva. Stoupli si do bezprostřední blízkosti a koukali. Na nás, na motorky, na motorky, na nás. Stáli tak blízko, že když jsem chtěl nasednou, musel jsem jednoho od mašiny odstrčit. Samozřejmě ve vší slušnosti, kdo ví, čím se živil a jak na tom byl s testosteronem. Vypadal sice zanedbaně, to ovšem neznamená, že by třeba nedokázal v sobotu vyházet ven oknem celou hospodu. Na cestách se vyplatí spíš neriskovat.
Pokračujeme v jízdě stále hornatější a opuštěnější krajinou. Většinou prší nebo poprchává a je dost mlhavo, takže toho z okolí moc nevidíme, ale i to málo stačí. Je to tu krásné a divoké, ovšem chtělo by to spíš cestovní enduro a touhu vyrazit do kopců po blátivých cestách. Pak by si to zřejmě člověk fakt užil. Větší zdvihy pérování by ale bodly i na asfaltu, protože je to stále horší a už to přestává být sranda. Tak rozmlácené silnice nejsou ani v Rumunsku nebo Bulharsku a přitom tu skoro nic nejezdí, takže povrch zřejmě sešel věkem.
V jednom malém a opuštěném městečku, tedy spíš vesnici, stavíme na oběd. Je po poledni, zrovna neprší a na návsi postávají skupinky chlapíků. Všichni jsou jak z jedné líhně, mají obnošená sáčka, na hlavách většinou placatice a zcela evidentně hovno co na práci. Tak to ostatně vypadá prakticky ve všech osadách, které jsme v horách projížděli. Zřejmě tu makaj jen ženský, bo ty naopak nejsou vidět vůbec, takže předpokládám, že buď hákujou na poli nebo se starají o děti a zvířectvo, případně se doma popelí kolem ohniště připravujíc svým velitelům oblíbené krmě. Anebo všechno najednou a mezi pracovišti velmi hbitě přebíhají. Přes centrum obce to ale rozhodně neberou, tam jsou jen tihle samci a řeší zřejmě záležitosti globálního významu.
Parkujeme motorky, zamykáme kufry a šouráme se do místní kebabčárny. Všichni kolem na nás v tichu nehybně civí. K dokonalosti atmosféry chybí snad jen tklivé tóny hudby Marriconeho, zakončené dunivou přestřelkou. A samozřejmě větší teplo a sucho, v tomhle počasí by drsným hrdinům nejen vlhla munice, i kolty by museli ukrývat proklatě hluboko v trenýrkách, aby nechytly lišku. Takže o nějakém bleskovém tasení by nemohlo být řeči, ostatně kdo ví, co by takový před smrtí vystresovaný zabiják z trenclí nakonec vyrval.
No nic, nechme filmových představ, nakonec jsme rádi, že všichni sice čumí dost nenávistně, ale k žádné akci se nemají. Vejdeme tedy do echtovní turecké občerstvovny s mírným svěděním v zátylku, ale celkem bezpečně. Uvnitř je kromě majitele jediný host, takže přestože prostorem to tam skutečně nehýří, místa pro nás je habaděj. Místnost s nízkým stropem je trochu pod úrovní ulice a celkem je tu asi osm stolků, malba už nějaké to desetiletí pamatuje a kdo ví, co všechno by bylo vidět, kdyby tu bylo pořádné světlo. Ale je tu jinak útulně a majitel už se k nám hrne a úslužně nás usazuje. Dáváme samozřejmě kebab, mají ho tu na několik způsobů, já měl tuším kuřecí, ale výborné jsou všechny varianty. K jídlu dostáváme spoustu teplého a sladkého čaje, který v té zimě skutečně potěší.
Na polici je puštěná televize a tak koutkem oka sledujeme program, přestože nerozumíme ani slovo. A co že to dávají? Něco jako zprávy a v nich právě ukazují, že v Tureckou prší jen se leje a dokonce tu mají záplavy. Úžasné. Ideální čas na dovolenou. Sice jsme si cestou všimli, že potoky jsou rozvodněné a občas je vyplavené bahno až na silnici, ale ta plovoucí auta v televizi nás přeci jen trochu zaskočila. To by nám tak ještě scházelo, dostat se někam do záplavové oblasti. Živelná pohroma dokáže vnést zmatek i mezi disciplinované obyvatelstvo, natož mezi ty zdejší umouněné povaleče.
Naše obavy před televizní obrazovkou neujdou jedinému dalšímu hostu kebabčárny a netrvá dlouho, dává se s námi do řeči. Umí totiž mírně anglicky, německy i rusky, takže je to vlastně úplná pohodička. Vyklube se z něj domestikovaný Bulhar, který procestoval snad celý svět a na stará kolena zakotvil tady v té bohem i lidmi zapomenuté díře. K jeho nejzajímavějším sdělením patřilo to, že místních obyvatel netřeba se bát, jsou to plaší a krotcí venkované, povahou učiněné srnky. No nevim, zmíněné srny zatím utvořily kompaktní kruh kolem našich zaparkovaných motorek a zjevně nasupeně vyčkávaly našeho návratu. Dostalo se nám ale ujištění, že motorkám ani věcem nic nehrozí, nikdo si nedovolí na cokoli sáhnout.
Asi měl i pravdu, protože když jsme se k motorkám vrátili, hlouček se skoro uctivě rozestoupil (jen na nejnutnější míru) a nechal nás nasednout i nastartovat. Když jsme se z malého náměstíčka vzdalovali do vytrvalého deště, kruh se opět zatáhl a zřejmě měli co k řešení na příštích několik dní.
Probíjíme se horami směrem na severozápad a na tomto místě je třeba fundovaně pohovořit (jak bylo ostatně slíbeno) o tureckých řidičích náklaďáků. Tady totiž skoro nic jiného než těžké náklaďáky se surovým dřevem ani nejezdí. Podivné na tom je, že by člověk očekával logický fakt, že jedním směrem budou vozit dřevo a zpátky buď něco jiného, nebo prostě pojedou prázdní. Ale není to tak, všichni totiž vezou nějaké dřevo - tam i zpátky. Jak to dělají nám uniklo, ale logistiku to vyžaduje skutečně netradiční. Nicméně náklaďáků jezdí hodně, všichni mají naloženo a všichni jedou jako totální prasata (pokud se zrovna s celým svým werkem neválejí v příkopě na zádech, což jsme také viděli)
Uvedu příklad - blížím se jako první ze skupinky k levotočivé zatáčce, když tu co to vidí mé vlhké oko pod vlhkým obočím skrz vlhký průzor helmy? Ze zatáčky se vyřítí kamion plný dřeva, jeho řidič zoufale ručkuje po volantu, nicméně není to nic platné a kamion se dostává do protisměru, kde skoro vymete příkop. Nakonec to ten bezmozek na silnici nějak udržel a vrátil se na svojí stranu, nicméně já být u té zatáčky o deset vteřin dřív, odvezl by mě s sebou jako notně vykulenou ozdobu na chladiči. O pár kilometrů dál ještě dramatičtější chvilka, kdy protijedoucí dva náklaďáky projížděly za sebou klasické esíčko na silnici. Nic zvláštního, až na kapku matoucí skutečnost, že jeden si nadjížděl protisměrem, kdežto ten druhý se držel své strany silnice. Ani jeden nechtěl uhnout nebo zastavit. Toho prvního jsem tedy vlastně podjel, kolem toho druhého už jsem jel správně. Smáli se oba a vypadali nesmírně šťastně, že vidí tak hbitého motorkáře.
Samozřejmě, tam kde se náhodou najde nějaká rovinka, tam všichni jedou na plný kotel, okouzleni výkonnou technikou které nerozumí a zřejmě ji ani moc neovládají. Drží se volantu jak šimpanz bedny s banánama, na tváři slastný úsměv negramota a pravým smrdutým chodidlem se snaží z ubohého přetíženého náklaďáku dostat výkony dvoumístného sporťáku.
Den se ale pomalu chýlí ke konci a je načase poohlédnou se po nějakém tom nocležišti. Tady ve vnitrozemí na kemp rozhodně nenarazíme a vzhledem ke značnému nedostatku lidských obydlí tu nejsou pochopitelně ani hotýlky nebo penziony. Naštěstí právě díky odlehlosti nebude problém najít nějaké kvalitní místo na divočáka. Jedno takové objevujeme u kamenného pítka kdesi vysoko v kopcích. Zřejmě pramen se žlabem k napájení volně se potulujících ovcí, když nad tím tak zpětně přemýšlím. Ale je to hned u silnice, za tím pár keřů a louka která se stáčí za remízek, tam už ze silnice není vidět. Jdeme to prozkoumat a místo se zdá ideální. Louka celkem rovná, jsme hodně vysoko, takže dolů na nás z nějakého kopce nikdo koukat nebude a v okolí není žádná vesnice ani nic takového. Jediné mínus je trochu krkolomný vjezd ze silnice, resp. absence jakéhokoli vjezdu, pro naložené motorky jen tak tak. To nejhlubší místo jsme vypodložili kameny a s patřičným rozjezdem pak překonali i následující bahnitý kopeček, ale denně bych takhle do garáže zajíždět nechtěl.
Za remízkem pak vybíráme vyhovující plácek, jediná Prerie pokračuje po louce zmateně až pomalu někam na horizont. Když zjistila, že jí nikdo nenásleduje, opatrně otočila motorku a vrátila se mezi ostatní, aby sklidila posměch za to, že nedává pozor. Ovšem díky svému manévru měla jako jediná nasměrovanou motorku zpět k silnici, což se vzhledem k dalšímu vývoji ukázalo jako celkem důležité.
Vybral jsem pro náš stan takové pěkné místo bez kamínků, ostatní také postavili kolem a nastalo každodenní rituální oživování benzinového vařiče. Dnes se nám zvláště nedařilo, mrcha nechtěl hořet, přestože Horác dovnitř napumpoval snad 10 atmosfér a celý ten bazmek se třásl jak natlakovaný papiňák. Nakonec ale večeři ohřál, takže po dnešních 370-ti mokrých kilometrech můžeme zalézt nasyceni do spacáků.
V noci mě budí bušení deště do stanové plachty, ale zhledem k tomu, že Glider před cestou vyrobil plechové protibořící podložky pod policajty, na kterých teď motorky bezpečně stojí, nijak mě to nevzrušuje a zase usínám. Ovšem ne na dlouho, další probuzení už bylo trochu jako na lodi, nafukovací matračka se pod námi podivně pohupovala, což tedy rozhodně neměla, usínali jsme přece na pevné zemi. Následné ohledání situace prozradilo neúprosný fakt, že jsem na té jinak rovné louce rozdělal stan v nějaké prohlubni, která za deště drží vodu ze širokého okolí. Takže spíme snad ve 20 centimetrů hluboké louži. Ostatní ne, jen my. Sakra. Podlážka stanu naštěstí celkem drží, takže uvnitř není potopa, ale vypadá to úžasně. Všechny věci na podlážce se interesantně pohupují, pod podlážkou klokotá jezero a dál prší a prší.
Ráno už ve stanu až tak úplně sucho nebylo a zvlášť nešikovně se z něho vystupovalo. Moc nescházelo a ke břehu jsme museli skoro plavat. Nízké mraky visí kousek nad rozmáčenou loukou a občas poprchává. Všichni se navlékáme do nepromoků, kdo má, tak na nohy návleky proti dešti, kdo ne, tak pěkně do igelitových tašek. Čvachtáme si tedy tak kolem motorek, balíme stany (největší obdiv sklízí náš vodní hrad), snídani krátce odbudeme na stojáka, chceme být hlavně pryč a na cestě do nějakých více pohostinných krajů.
Odjezd se nám ale kapku komplikuje. Jediný kdo nabalil věci na motorku, nasedl a víceméně bez problémů odjel k silnici byla Prerie. My ostatní musíme stroje nejdřív otočit a tím začíná šílený tanec v bahně. Těžké motorky se silničníma pneumatikama se na rozbahněné louce nechtějí samy ani pohnout, při otáčení navíc zapadají do mělkých rýh po nějakém traktoru, který tu kdysi projel. Vždycky jeden se snaží z bahenní pasti dostat a ostatní mu pomáhají, zadní kolo je za to štědře odměňuje nánosem mazlavého bahýnka. V nemokách se navíc fyzickou činností náramně otepluje, takže za pár chvil jsme všichni uřícení a špinaví jak ta prasata. Jen jednu malou výhodu to má, než se dostaneme na asfalt, máme všichni perfektně zahřáté motory.
Na louce po nás v bahýnku zůstávají hluboké a široké brázdy od zadních pneumatik, které vypadají, jak kdyby tu dováděla nějaká děsivě přerostlá dešťovka. Při pohledu na tu spoušť je jasné, že pokud to tu nějaký negramotný domorodec objeví a časem o svém nálezu bude vyprávět, na světě je důkaz o existenci příbuzného mongolského obřího červa Olgoj-Chorchoje, tentokrát lokalizovaného v tureckých horách. Jinak se ty zvláštní stopy v bahně snad ani vysvětlit nedají.
Když jsme konečně všichni zpět na silnici, nevěřícně na sebe zíráme. Zablácení jak banda idiotů se motáme kolem motorek, které mají bahno i na nádržích. Navíc v nemokách a s těma igelitkama vypadáme, že očekáváme nějaký globální chemický útok. Situaci dokresluje Ivana s hrbem (nechala si pod nemoky baťůžek) a Horácova zavazadla, z obou stran (tady v té zimě a vysoko v horách) vyzdobena ohromnými, zářivě modrými potápěčskými ploutvemi. Ještě že jsme nedojeli až do Sýrie. Při našem štěstí bychom někde v poušti zašli žízní a když by nás po měsících objevili, Horácovy ploutve by uprostřed vyprahlé pustiny jistě sklidily zasloužený obdiv.
Lehce se opláchneme v tom pítku (zbytek oprší cestou) a vyrážíme na další mokrou etapu směr Balikesir. Přesun vcelku standardní, celé dopoledne prší, silnice hrozná, krajina většinou mizivě osídlená. Po průjezdu jedním městečkem mě notně vyděsí pohled od zrcátek, protože vidím obrovitý oblak modrého kouře valícího se z jedné z motorek. To nevypadá na závadu, která by se dala opravit u cesty šroubovákem. Tady v těch končinách extrémní malér. Dýmající motorka ovšem nezastavuje, naopak se ke mně blíží přímo ďábelským tempem a když zpomaluji abychom se tedy dozvěděli, co se vlastně děje, náhle mě předjíždí rozdrážděná eMZeta s pilotem v triku, sandálech a bez helmy. Na to oblečení držel přímo úžasné tempo, navíc mu to zřejmě jelo na mazut (podle toho dýmu). Všichni zastavujeme abychom zhodnotili situaci a počkali až se dým usadí. Glider líčí, jak si toho divočáka všimnul už v městečku. Když jsme ho míjeli, ze začátku nevěřícně zíral, pak mu asi bouchly saze, skočil na svého dvoukolého draka a jal se nás pronásledovat, aby ukázal, kdo je tady v horách pánem. Ano, je to tu hrdý a bojovný lid. Zřejmě jeden z řidičů náklaďáku, který má dnes zrovna servisní volno. Kdo ví, jak nakonec skončil. Příštích několik desítek kilometrů nebyla žádná osada a kolem nás se zpátky rozhodně nevracel.
Po poledni to konečně vypadá, že by i mohlo přestat pršet. Hory už nejsou tak divoké, pomalu se blížíme zpět k Marmarskému moři a před námi se dokonce trhají mraky. Když se konečně vymotáme z hor a v pozdním odpoledni míříme do Cannakale, najednou se prudce oteplí a vysvitne životodárné slunce. Konečně můžeme sundat nemoky a vyrazit kupředu zase jako šťastní a svobodní motorkáři. Ujedeme takhle asi deset kilometrů a pak najednou zčistajasna vjedeme do toho nejstrašnějšího slejváku, co jsme tu zatím zažili. Ani nemá cenu zastavovat, před námi nad pobřežím je jasno, takže tuhle šílenou sprchu bereme jako rozloučení s mokrým a zlomyslným vnitrozemím. Po pár kilometrech je skutečně po dešti, ale všichni jsme promočení až na kůži. Naštěstí to bylo jasně poslední vzepjetí špatného počasí a do tváří nám dýchá horký mořský vánek. Než dojedeme do přístavu, jsme zase suší a je nám dokonce vedro.
Přístav, trajekt a opět kypící brána do Asie. Byli jsme tu před pár dny, ale máme pocit, že to bylo v jiném životě. To jsme totiž ještě jeli na jih a věřili jsme, že to dokážeme. Teď na nás najednou dolehlo to, že se vlastně vracíme se staženými chvosty. Tedy většinou, věřím, že Prerie to tak necítí, chvostu nemaje.
Ani nám není moc do řeči, přestože slunce zase svítí jako o život. Stojíme v nástupní zóně a čekáme na trajekt. Jediným zpestřením tady je hádka s autobusákem, který se někam naprosto nesmyslně cpe tak vehementně, že nám div nezporáží motorky.
Konečně je trajekt u mola, lodníci na nás důležitě řvou a složitě nás dirigují po palubě, aby následně zjistili, že budou stejně plní jen tak ze čtvrtiny. Ani neprotestujeme, smutně odcházíme na záď a pak už jenom pozorujeme vzdalující se město a cítíme se trochu jako zbabělci.
Na druhé straně hned za branou přístavu zastavujeme na nákup. Potřebujeme vodu, chleba a nějaké ty drobnosti. Muezín nám k tomu z nejbližšího minaretu hlasitě a táhle prozpěvuje, tak abychom si ho náležitě vychutnali, kupujeme ještě kebab a debužírujem na chodníku u motorek. Z postranní uličky se k nám najednou doplahočí taková malá černá kulička s úplně propadlým bříškem a vysíleným ksichtíkem. Docela malé štěňátko, je úplně samo a je mu teprve pár týdnů. Ivana ho okamžitě začne ládovat kebabem a přestože by zřejmě ještě mělo být na mléku, futruje to do sebe div se neudáví. Když houska konečně dojde, má štěně břicho dvakrát větší než zbytek těla a skoro se nemůže hýbat. Ale jen učiníme pokus nasednout na motorky, zoufale zakníká a neohrabaně vyrazí za námi. Jo, tak tohle je tedy vážná chvilka. Přesvědčit Ivu, že ho tady skutečně musíme nechat, je skoro stejně těžké jako přesvědčit matku, že musí opustit vlastní dítě. I mě je při pohledu na toho zoufalého prcka, který nás našel v minutě dvanácté, nějak divně kolem srdečního svalu. Ale nedá se nic dělat, pašovat ho pod bundou přes tolik hranic je prostě nemožné, musí tu zůstat.
Jedeme známou cestou směrem na Kesan a když po pár desítkách kilometrů stavíme u pumpy, má Ivana stále ještě rudé oči. Nábřeží v Eceabatu a jednoho tamního čtyřnohého obyvatele se bude pamatovat zřejmě do konce života. I když.. kdo ví? Zapomínat umí perfektně.
Hranice do Řecka překonáváme celkem v poklidu až za tmy. Jen nás trochu zdržuje kompletní filcuňk nějaké bulharské rodinky v letitém mercedesu před námi. Když ale dojde na nás, celní orgán si jen nevěřícně nechá zopakovat odkud že to jsme a s úsměvem nás pouští do vnitrozemí. Kluci se okamžitě začnou shánět po benzínu, protože v Turecku se jim tankovat za těžký peníz už nechtělo, ovšem pumpa hned za hranicemi je už zavřená, takže víceméně na páry dojíždějí až do Ferä, kde je konečně jedna v provozu.
Tady také hodláme přenocovat, totiž u toho opuštěného kostelíku, který jsme nad městem objevili při cestě tam. Najít ve tmě tu správnou odbočku je sice trochu problém, nakonec ale projedeme borovým lesíkem a kostelík je tu v plné opuštěné kráse. Po zevrubném prozkoumání zjišťujeme, že je to tu ještě daleko lepší, než jsme čekali. Vedle je totiž jakási zavřená restaurace s velikou zastřešenou terasou a v parčíku trčí ze žulového bloku i kohoutek s tekoucí vodou. Prostě pohodička, naprostý komfort a na terasu se vejdeme i s motorkama, protože správný motorkář spí v objetí se svou milovanou mašinou. Pokud tedy může. Navíc si můžeme bez problému napojit foukátka matraček a noční světla do zásuvek.
Dnes za sebou máme 470 kilometrů a pomalu se blíží půlnoc, my sedíme za teplé noci na verandě opuštěné restaurace, klábosíme, vaříme pozdní večeři a chystáme se na další noc. Na obloze září obrovitý měsíc jak namalovaný. Tohle je super místo, sem bych se chtěl ještě někdy vrátit. Jen mi zážitek kapku kazí vědomí, že občas kolem našeho světla proletí můra velká jak středně vypasený netopýr a jen kilometr odsud je to místo, kde před pár dny Glider chytil tu odpornou mnohonožku. Snad mi nic takového v noci nevleze do spacáku, usínám s intenzivní myšlenkou, skoro modlitbou, že pokud je na světě spravedlnost a má to někdo vyžrat, ať je to subtropický amatérský lovec Glider a ne já, kdo se probudí s obličejem poďobaným jak od neštovic a mnohonožkou spokojeně zakousnutou v prdeli.
Noc proběhla naprosto v klidu, nic nás nenapadlo, nic nás nepokousalo a ranní sluníčko zahnalo všechny noční chmury. Dokonce ani ráno sem nikdo nezavítal, takže v poklidu balíme, snídáme a připravujeme se na další cestu. Při zběžné prohlídce motorky ale zjišťuji, že opět začalo prosakovat gufero na levé přední vidlici. Kurva drát. To mi ta předražená oprava dlouho nevydržela. Ale tady to nemá cenu řešit, naštěstí mám pod sedlem černý hadr na ruce, tak z něho trhám cosi jako kravatu a prostatické vidlici utahuju smyčku kolem krku, aby olej cestou nenatekl do brzdiče.
Dnes chceme spát v našem známém kempu u Kariani, takže cesta v klídku, vlastně ve vlastních stopách. Za Alexandrupolisem si ale všímáme u silnice hnědých turistických ukazatelů na termální lázně kdesi v blízkém okolí. Inu čas máme, proč se nezrelaxovat v termální vodě? Na naší mapě sice nic takového není, ale když jsou tu ty ukazatele, je jasné, že tady něco je. Odbočujeme z hlavní silnice a vyrážíme po značkách. Ty vzápětí mizí… V příštích několika hodinách jsme prozkoumali všechny vesnice v okruhu dvaceti kilometrů, část pobřeží asi v délce pěti kilometrů, seznámili se s obsluhou dvou čerpacích stanic a k smrti vyděsili nějakou hodnou vesničanku, která vzhledem k jazykové bariéře po krátkém rozhovoru usoudila, že se chceme osvěžit v její koupelně. Lázně jsme samozřejmě nenašli.
Naštěstí, když nás ona vesničanka ubezpečila, že u ní se tedy koupat rozhodně nebudeme a my naopak jí, že tak jsme to nemysleli, tak nakonec dostala spásný nápad a poslala nás do místní školy, kde by prý někdo mohl umět anglicky. Když jsme před školou zastavili, stali jsme se atrakcí měsíce. Vyučování rázem skončilo a všichni caparti se přišli podívat na velké motorky a divoké motorkáře (ona ta vesnička přeci jen byla trochu stranou hlavních cest). Za nimi vyšel s úsměvem také jejich učitel a dokonalou angličtinou se zeptal, co potřebujeme. My mu naší poněkud symbolickou angličtinou vysvětlili, že se toužíme osvěžit v termálních lázních, o kterých jsme se dozvěděli z cedule na hlavní silnici. Následoval několikaminutový anglický monolog zakončený jednoznačným gestem vymezujícím směr, kterým máme vyrazit. Slušně jsme poděkovali, rozloučili se s drobotinou a odjeli. Za vesnicí jsme zastavili a všichni společně začali rekonstruovat a překládat informaci, které se nám před chvílí dostalo. Nakonec jsme se shodli na tom, že to není daleko, že se to jmenuje tak a tak, že se tam jede přes to a to a že je to už několik let zavřené. Takže nakonec jsme ty lázně přeci jenom našli. Skutečně byly zavřené a opuštěné. Snad nic nepůsobí tak smutně jako to, co sloužilo k zábavě i odpočinku a co lidé opustili. Za minilázeňskou vesnicí jsme dokonce našli hlavní termální vrt, ovšem uzávěr už byl tak prorostlý usazeninami, že přestože jsme se u toho málem strhli, nedokázali jsme kohoutem otočit ani ve třech. Jen z něho odkapávala horká voda a tvořila kouřící kaluž s rezatými okraji. O pár metrů dál na to zíral slepými a rozbitými okny bývalý hlavní pavilon, kam potrubí původně vedlo k umělým pramenům.
Smutně se vracíme kolem bývalých lázeňských ubytoven a jen trojice psisek nás obezřetně sleduje, co tady pohledáváme. Iva v helmě se s nimi pokouší skamarádit, ale jednak se jim asi nezdá postava s tak velkou hlavou a za druhé stejně mají člověka spojeného spíš s botou, než s hladící rukou, takže si drží strategický odstup.
Na oběd odbočujeme do města Xanthi a v klasické pouliční restauraci dáváme výborný gyros a nějaké to pivko. Majitel byl nesmírně komunikativní a když zjistil odkud jsme, překvapil znalostí českého fotbalu. My překvapili také, bo o českém fotbalu z nás nikdo nevěděl zhola nic. Ale i tak nás pozval, abychom příště zase zavítali, až pojedeme jen tak kolem. Proč ne, jestli se tam ještě podívám, rozhodně to neminu. Pokud budete mít cestu kolem, je to přímo na hlavní příjezdové silnici od východu, po pravé straně na rohu.
Kolem Xanthi vede městský okruh a je tu i kousek dálnice. Po dobrém obědě a s myšlenkou, že nám to všechno tak pěkně dnes vychází, po najetí na dálnici se v nás s Horácem probouzejí myšlenky na divočárny. Nejdřív pomalu přikládáme pod kotlík, ale než se kilometr s kilometrem sejde už zkoušíme, dva tisíce kilometrů od domova, s plnou polní na nosičích, kolik nám to po dálnici jede. Přestože Horácova GSX-G 1100 je muscle bike jak vyšitá, Bols jí to ve finále nandal. Udělal mi radost, chlapec. Ale přestože byl o pár kilometrů v hodině rychlejší, štěstí jsme ten den měli oba. Ono ve více jak 220-ti kilometrové rychlosti odložit něco zavazadel na dálnici, by zřejmě nepatřilo k momentům, na které by člověk rád vzpomínal. Naštěstí Horác kurtuje ploutve po směru jízdy, takže nehrozí, že by nabraly luft a urvaly celý zadek motorky, naopak fungují jako boční stabilizační křídla. Ale byla to hezká chvilka, náramně jsme si zazávodili. Že to vypadalo dobře i z pozice třetího jsme zjistili večer, kdy nám Glider znechuceně oznámil, že jsme idioti.
To ale předbíhám, večer je ještě daleko. Nejdříve přijíždíme do Kavaly, kde sice už všichni byli, jen my s Ivou ne. Akvadukt v centru je opravdu impozantní, tak úžasný, že se nikoho na nic neptám a dělám přes centrum kolečko, abychom ho podjeli ještě jednou. Jestli se sem ještě někdy podívám a já stále věřím že ano, chci až nahoru. Někudy to musí jít. Za okružní jízdu přes semafory v centru se mi Glider s Prerií vzápětí pomstí tím, že se na výjezdu z Kavaly ztratí. Prostě za námi nejsou. Horác za mnu je, ten je tam pořád. Někdy ho podezřívám, že ani neví, že už nejsme v Čechách. Prostě kouká na má zadní světla a jede, víc ho nezajímá. Ale když někdo udává tempo a směr, měli by ho respektovat i ti vzadu. Drtivou většinu cesty se starám o to, že nemusí na cestu myslet, nemusí nic hlídat a jen se vezou. Ale tady už jednou byli a protože já jsem nenajel nejrychlejší cestou na dálnici, kterou oni už si vyzkoušeli, klidně nás nechali jet dál a odbočili na ten správný směr. Nakonec jsme se po několika rozhořčených SMSkách potkali na dálničním odpočívadle pár kilometrů za městem. Ale dobrou náladu jsem neměl. Dohadovali jsme se o tom ještě doma, přesto si pořád myslím, že i když ten první udělá chybu, ostatní mají jet za ním a ne se trhnout a pak někde čekat se slovy: "to je blbý, že jsi to minul, ale měli jsme jet tamtudy". Lépe se totiž upravuje trasa podle toho prvního, než podle těch na konci.
No nic, v podvečer konečně dorážíme do našeho již vyzkoušeného opuštěného kempu. Jenže ouha, co to je? Náš kemp to je, ale opuštěný už tedy rozhodně není. Před recepcí stojí snad pět autobusů a všude je slyšet šílený řev pubertální řecké mládeže. Snad nějaká škola v přírodě, nebo co. Jen několik minut v bráně hodnotíme situaci a pak nekompromisně odjíždíme. Bylo to tu pěkné, ale nemusíme všechno.
Jedeme obslužnou komunikací podle pláží na pobřeží a vyhlížíme další kemp. Tady by to neměl být problém, je tu jeden za druhým. Jenže všechny jsou zavřené, ještě pořád není ta sezóna, kruci. Jen jeden jediný najdeme otevřený před odbočkou na Serru, ale po krátké špionážní výpravě do hygienického koutku konstatujeme, že tady tedy ne. Musíme dál.
Nakonec jsme kemp našli, samozřejmě. Tady je jich opravdu hodně a ten co se nám líbil, měl slušné sprchy i záchod, nebyl nijak drahý a nebylo v něm pubertální mládí celého severního Řecka. Dnes to byla pohodička, jen 320 kilometrů. Tradičně bez problémů měníme v recepci prachy, fasujeme počmárané řecké drachny a jdeme se ubytovat. Kemp je to pěkný, skoro prázdný, ovšem za těch pár dní, co jsme byli pryč, tu napršelo něco vody. To, že jsou cestičky a trávníky podmáčené by ani tak nevadilo, horší jsou kila komárů ve vzduchu a citelný noční chlad. Postavíme stany a díky útokům blanokřídlých ani nemáme chuť dlouho ponocovat. Prosvištíme vystydlou umývárnou a hurá na kutě. Ráno nás čeká zásadní rozhodnutí. Už od tureckých hranic se totiž dohadujeme, jestli se prostě rychle vrátit nebo pokračovat v dovolené a projet si Řecko.
Vstáváme do takového nijakého rána. V noci už nepršelo, ale zima tedy byla a ráno sice slunce svítí, ovšem s rozháněním mlhy má sakra práci. Klasické počasí, na které doma platí poučka - jedenáctá rozhodne. Jak bude v jedenáct, tak potom většinou celý den.
Teď je ale lehce po osmé a partnerská domluva, co tedy dál, začíná přerůstat v konflikt zájmů. Situace se má tak, že Glider s Prerií by rádi zůstali a tak 14 dní ještě jezdili po Řecku. Nám s Ivou je to celkem jedno a Horác naprosto nekompromisně a nekomunikativně trvá na okamžitém návratu. Argumenty ho nezajímají, nechce se o tom ani bavit, doma na něj čeká Lucka a maminčiny knedle, navíc když jsme tam tedy nedojeli, celá cesta pro něj ztratila smysl a chce prostě co nejrychleji domů. Když se mu Glider snaží vemluvit nějaké alespoň částečně kompromisní řešení (jako že se můžeme zdržet třeba jen týden, máme přeci ještě víc jak 3 neděle dovolené), Horác jen se svým kamenným úsměvem balí věci a říká, že se nic neděje, že klidně pojede domů sám. To se ovšem zase nelíbí mě, samotného ho prostě přes Bulharsko a Rumunsko pustit nechci. Takže když na to jde tak ultimativně, nakonec s Ivou souhlasíme, že pojedeme s ním. Stejně kdo ví, jak by ten týden na začátku května v Řecku dopadl. Glider s Prerií sice chvíli vypadají, že se tedy trhnou a zůstanou tady, pak na ně asi dolehne představa samoty ve dvou a nasraně začnou balit taky.
Ještě se jdeme naposledy podívat na pláž, slunce už solidně stoupá po obloze, moře s námi koketuje když rozšafně vyhazuje na písek malé vlnky a nechuť k odjezdu přestoupila i na Ivanu. Ani se jí nedivím, ale už je rozhodnuto a Horác prostě sám jet nemůže. I když je to zaťatej beran a spíš by zasloužil nakopat, vyrazili jsme jako skupina, tak se taky tak vrátíme.
Při pohledu do mapy padne rozhodnutí zkusit dnes dojet až do Rumunska, bo v Bulharsku se nám spát nechce a chceme to taky vzít hákem. Ale jen na hranice je to odtud přes 100 kilometrů a přes celé Bulharsko tak 400. Takže sebou musíme hodit. Není proto divu, že zvolené tempo k přesunu je od začátku nasazeno kapku vyšší, než jak jsme jeli včera. A tak také není ani divu, že při tankování o pár desítek kilometrů dál Glider opět zahazuje přilbu, odchází zuřit do stínu a dokonce reviduje svá rozhodnutí. Na nějaké závodění prý není zvědavej a zůstává tady. Prerie samozřejmě přizvukuje, že to je určitě lepší než se hnát za těmi šílenci, že zůstanou tady a užijí si to spolu sami. To ovšem Glidera vrací ostře zpět do reality, takže se zvedne, zamumlá směrem k nebi cosi o nespravedlnosti a těžkém údělu, nicméně rezignovaně sedne na mašinu a je připraven pokračovat. Možná kdyby věděl co nás dnes ještě čeká, zůstal by v Řecku třeba klidně i s Preriinou matkou.
Cestu na hranice přes Serru už známe, takže to bez problémů utíká. Ještě ve městě nakoupíme za poslední drachny nějaké pochutiny na vylepšení jídelníčku a už se řítíme do náruče bývalých socialistických bratrů.
Přechod přes hranice celkem v pohodě, jen Řekové důležitě kontrolují, jestli záznamy v pasech o dopravních prostředcích, které nám tu sami před časem udělali, souhlasí s realitou. My sice už Řecko jednou opustili a zase se vrátili, přičemž tohle tam nikoho nezajímalo, ale co už člověk nadělá, tady na severu hnízdí zřejmě nějací byrokrati.
V duty tax free ještě nakoupíme tolik lahví Metaxy, co se nám do kufrů vejde a můžeme pokračovat. Na bulharské straně opět nějaký podivný systém poplatků za kdo ví co, ale nic strašného, pár drobných. No a jdeme na to, po stejné cestě jako jsme jeli sem teď drtíme směr Sofie. Celkem to utíká, zvlášť když jsme teď z Turecka a Řecka zvyklí moc se nezatěžovat dopravními předpisy. Ne že by Bulhaři jezdili zrovna jako třeba Švýcaři, ale my se prodíráme kupředu opravdu nekompromisně.
Kosa dopadne na kámen těsně před Sofií. Tak jako kdysi u nás, tady ještě stále před většími městy stojí na výpadovkách policajti. Kolem první hlídky se s Horácem mihneme tak překvapivě, že stačí vystartovat až po Prerii, která s Gliderem opět drží odstup. Tady se jim to nevyplatilo, takže jsou prolustrováni, mírně zbuzerováni, nicméně po chvilce napětí v pořádku propuštěni. Tím to ale nekončí, po pár kilometrech vjedeme do Sofie a na čtyřproudovce nás zaměří radar. Vzhledem k tempu je odchycen jen ten poslední, což je Glider. Na něho už čekáme ale podstatně delší dobu. Když konečně přijede, rovnou zastavuje a dožaduje se pauzy na cigáro pro uklidnění. Vyzvídáme, co se tam stalo zajímavého a Glider líčí zajímavou historku.
Prý ho zastavil mladý příslušník a hned na něj, že jel moc rychle. Prý přes devadesát. Glider na to, že nerozumí. Příslušník, že přes devadesát. Glider stále nerozumí. Příslušník ukazuje na radaru devadesát. Glider vrtí hlavou, že to není možné. Příslušník něco povídá, Glider už opět nerozumí. Příslušníkovi zatím utíkají kšefty, tak situaci řeší tak, že milého zahraničního delikventa odvádí k opodál stojícímu autu, ze kterého celou akci dozoruje jakási vyšší šarže. Tam už atmosféra houstne. Glider u auta nesměle přešlapuje a šarži je zatím vysvětlena komplikovaná situace. Mladý příslušník odchází, šarže v autě znuděně cosi přežvykuje, zadumaně sleduje palubní desku a Glidera si nevšímá. Ten začíná pociťovat horko. Nakonec šarže znechuceně mlaskne, podívá se přísně na Glidera a povídá:
"Pássport".
Tomu se nerozumět nedá, tak Glider vytahuje pas a servilně ho odevzdává do útrob služebního žigula. Šarže důležitě listuje a když dorazí na poslední stránku povídá:
"Ívan… Ty Ívan?"
"Dá" na to Glider.
"Nu vot, ja tóže Ívan" na to šarže.
"Hm, ooooooch" na to náš Ivan v uctivém předklonu.
Šarže mu podává zpět pas, chvíli si ho měří, pak velkopansky mávne rukou a vysloví závěrečný verdikt:
"Uchadí, Ívan".
"Spasiba" couvá stále v předklonu Glider od auta k motorce, hbitě naskakuje a zvýšenou rychlostí opouští místo činu.
Jo Slovan, ten všude bratry má. Mě by to tak lehce určitě neprošlo.
Za Sofií musíme opět do nemoků, protože obloha před námi je černá až do fialova. A jedeme a jedeme a jedeme. V Montaně (to je ten přejmenovaný Michajlovgrad) nalézáme tu správnou přímou cestu na Vidin, takže tentokrát se nemotáme po nějakých kotároch a bereme to přímo. Silnice překvapivě kvalitní, přesto k přívozu dorazíme až večer a vysílením skoro šilháme. Na bulharské straně si nás nikdo nevšímá, zběžná kontrola, odevzdáváme evidenční lístky a jedeme čekat na plochu na trajekt. Už tu stojí spousta kamiónů, ale my znalí poměrů se klidně cpeme dopředu, protože víme, že stejně budeme zahnáni až na vykládací rampu. Než trajekt dorazí, dává se s námi do řeči místní chlapík, jeden z těch, co dirigují kamiony na loď. Zřejmě tu často jezdí i Češi, takže nepřekvapí, že umí i pár českých slov. Konkrétně "prdel" a "kokot". Jeho lingvistické schopnosti nás mile překvapily, tak jsme mu před odjezdem sbírku o to třetí slovo, které neznal, zkompletovali. Tvářil se potěšeně a horlivě si to opakoval. Je milé narazit cestou na někoho s takovou touhou po vzdělání.
Cestu přes Dunaj skutečně přečkáme až na vykládací plošině nad vodou, na druhé straně opět hbitě objíždíme dezinfekční vanu se smrdutou břečkou a cpeme se do celního prostoru. Tady ovšem dochází k mírnému zdržení. Nejdříve jsou nám odebrány pasy komisním orgánem a odneseny do budníku. Po celkem dlouhé době vychází jiný orgán, ne tak komisní, ale o to víc pod parou. Nejvíc ho zajímají naše holky, zvlášť nad Prerií se přímo rozplývá. Rozšafně pohovoří i s Ivanou, která sedí za mnou a zřejmě aby prokázal dobrou vůli, při odchodu do kukaně mě šibalsky chytne dvěma prsty za nos. Milé od něj. Jen škoda, že vzhledem k únavě a počasí jsem měl na nose kapku, kterou jsem se chystal utřít, jen co odejde. No, pak už to nebylo potřeba.
Za chvíli se vrací ten komisnější a ptá se, jestli vezeme zbraně nebo drogy. Unisono vrtíme hlavami že ne, nicméně chlapík se obrací, odchází za kukaně a vrací se s vlčákem velkým jak tele. Zřejmě specialista na drogy, zbraně a jeté prádlo, protože některé naše kufry ho evidentně zaujaly. Ale šťastně u toho vrtí ohonem, čenichem jezdí po kufrech div se neudusí, dokonce se pak nechá i poplácat, takže je jasné, že proti nám rozhodně nic nemá a my můžeme konečně pokračovat.
Popojedeme na první pumpu za městem, natankujeme a rozmýšlíme, co dál. Je půl deváté večer, už je tma a opět to vypadá na déšť. Jde nám to opravdu hezky, to plánování jednotlivých etap. Při studiu materiálů před cestou jsme se z několika zdrojů dozvěděli, že Rumunsko se při zvýšené opatrnosti dá projet celkem bez problémů (to už můžeme i potvrdit) ovšem je důležité nejezdit v noci. To je pak peklo. No a my teď před devátou do té noci vyrážíme. Myšlenka je asi taková, že prostě pojedeme a pokud se něco naskytne, tak zastavíme a přespíme. Po odbočení z hlavní E79 na regionální 56A směr Vinju Mare ovšem začne přituhovat. Provoz na první pohled žádný, ale je to jen zdání ve tmě. Ve skutečnosti se v každé neosvětlené vesnice na silnici vyskytuje ohromné množství dětí, psů, děr, oslů, starců, ožralů, dvoukoláků a kdo ví čeho ještě. Navíc to tu v noci i dost žije, takže když se do takové neosvětlené vesnice vřítí čtyři motorky za sebou, u domorodců pařících ve skupinách kolem silnice to vyvolává přímo vlny nadšení. Některé skupinky nás skoro zkouší i blokovat a protože vcelku logicky nezastavujeme (ne snad že bychom se snad nechtěli družit, ale holt ten čas nás tlačí), tak se Glider jedoucí na konci později svěřuje, že někdy vyloženě čekal ze tmy letící flašku jako odpověď na nevyslyšené pozvání. Naštěstí k ničemu tak zásadnímu nedojde, navíc si na to kupodivu rychle zvykáme a po pár desítkách kilometrů nám ten mumraj přijde celkem normální.
Po jedenácté jsme v Severinu a opět to tu evokuje dojem přímořského letoviska. Že je město kapku oprýskané a nakřápnuté není v té tmě vidět, zato je vidět čilý noční ruch a osvětlené kavárničky a restaurace. Projíždíme městem a pokračujeme podle Dunaje a Železných vrat na sever. Na výjezdu z Drobeta-Turnu těsně před dvanáctou stavíme u osvětlené pumpy s bystrem na odpočinek a kávu. V nemokách se chvíli motáme po prodejně, ale protože venku aktuálně neprší, sedáme si i s kávou ven na plastové židličky. Hodnotíme situaci, sice si nikomu ještě spát nechce, ale jsme utahaní fest. Utahaní a rozbolavění z té dlouhé nekončící cesty. Vytahuji z lékárny Brufen a ptám se, jestli někdo nechce. Chtějí všichni, dokonce i Horác. Tak tam u té pumpy rozdám všem velké červené pilule, hodíme do sebe kávu, skočíme na motorky a zmizíme do noci. Obsluha na nás nevěřícně zírá skrz prosklenou stěnu. Takoví exoti se tu zřejmě nezjevují moc často.
Další cesta je už opravdu za hranicemi vnímání. Těch pár aut a kamiónů, co na silnici potkáváme, má zásadně rozsvícena všechna světla kterými disponují a jen dvojité dálkové halogeny Pana dokáží protijedoucí řidiče občas přinutit, aby aspoň něco zhasli. Do toho pořád ještě ta neosvětlená oslí spřežení, živí i mrtví psi na silnici a klesající teplota hluboko pod deset stupňů. Jak se blížíme ke Caransebes, najednou se mi ve zmrzlém mozku vybaví tlupa cikáňat čekající s bejzbolkama u spuštěných závor. Ale protože je už po půlnoci, snad tam nebudou. Když k závorám dojedeme, jsou zase skutečně dole, takže nezbývá než zastavit. A světe div se, v zápětí z příkopu lezou dva umounění smradi. Asi pracují na směny, jinak to není možné. Naštěstí jsou tu jen ti dva. Nás je víc a vypadáme na těch motorkách uprostřed noci asi fakt přízračně, takže zůstávají stát trochu vyděšeně na krajnici a netroufají si natáhnout ruku, asi aby o ni nepřišli.
Ono se to dá těžko představit, ale je hluboká a studená noc, blikající červená světla na přejezdu, hučení motorů čtyř velkých motorek s rozsvícenými světly, kolem kterých se točí cáry mlhy, jinak nikde nikdo, jen kus za přejezdem spící tmavé město. Dost nehostinné místo, dost neutěšená chvilka. Zřejmě i pro domorodé prodejce.
Za chvíli přerachotí samotná lokomotiva, závory jdou nahoru a můžeme pokračovat. Tohle město už je opravdu skoro jak po vymření a další cesta na Timisoaru je jak ze snu. V jednu chvíli dokonce cítím, že se mi Ivana začíná naklánět do strany ven ze sedla. Rychle po ní hmátnu a tím jí přivedu zpátky k vědomí. Navíc kolem silnice roste stromořadí, které je asi do výšky dvou metrů natřeno bílou barvou. Možná aby bylo lépe vidět nebo aby ho neokusovali zajíci, kdo ví. Ale díky té barvě na míhajících se stromech mám chvílemi pocit, že jedeme zasněženou krajinou a taky trochu ztrácím pojem o rychlosti a přesném místě na silnici. Tři světla jedoucí za mnou zřejmě mají podobné problémy, protože se občas některé z nich docela solidně zamotá.
Na okraji Timisoary míjíme velkou nasvětlenou ceduli "Internacional Camp". U pumpy kousek dál zastavuji, jsou asi tři v noci. Otázkou je, jestli to dotáhnout ještě těch asi 160 kilometrů na hranice, nebo zůstat tady v kempu. Těžko se to vysvětluje, ale přestože je mi zima a jsem hodně unavený, asi bych jel ještě dál. Ovládá mě takový zvláštní euforický pocit. Když už jsme dokázali takovou šílenost a dojeli až sem, proč to ještě nenatáhnout až do Maďarska? A tam třeba jet zase celý další den, vždyť do půjde. Je to samozřejmě hovadina, ale takhle nějak se projevuje opravdu totální únava. Člověk skoro nevidí, ale má pocit, že by dokázal všechno.
Naštěstí stačí jeden pohled na Prerii a je rozhodnuto. Ta totiž zastaví, zvedne čelist helmy pod kterou se objeví opuchlé rudé oči, má nudli až na bradě a prohlásí, že dál prostě nemůže. Teď zpětně musím smeknout klobouk, že to vydržela takovou dálku. Těch dnešních neuvěřitelných 840 kilometrů řeckým, bulharským a rumunským vnitrozemím byl opravdu pořádný záhul.
Vracíme se tedy do kempu a v recepci je dokonce i noční služba. Bereme horní patro jedné velké chaty za 20 marek na osobu. V chatě jsou tři místnosti a koupelna, takže naprostý luxus. Holky padnou do postelí a okamžitě usnou, my tvrdí a drsní motorkáři ještě u Horáce v pokoji vytahujeme láhev čehosi ostrého, že jako prodiskutujeme dnešní zážitek. Stačil jeden jediný panák a nikdo z nás nevěděl, co říká. Naprostá a bleskurychlá opice z únavy. Dovrávoráme do svých postelí a spíš omdlíme než usínáme.
Ráno se vyhrabeme až před jedenáctou. Měli bychom opustit chajdu před polednem, tak rychle něco zhltneme, zabalíme věci a musíme zase na cestu. Kemp za denního světla vypadá opravdu luxusně a vybaveně, takže pokud bude mít někdo cestu kolem, rozhodně lze doporučit.
Jedeme směr Arad a za ním se stáčíme k maďarským hranicím na Szeged. Tady už začínají pověstné maďarské rovinky a vzhledem k silnému bočnímu větru jedeme snad sto kilometrů ostře nakloněni na levou stranu. Nejhorší je to v těch několika málo zatáčkách. Člověk má přeci jenom zažitý určitý náklon při určité rychlosti. Ale díky tomu šílenému bočnímu větru musí být náklon nezvykle jiný. Několikrát nám to tak rozházelo stopu, že nám byla silnice skoro úzká.
U poslední rumunské pumpy, luxusně vybavené a zařízené, utrácíme poslední větší lei, pozorujeme posledního toulavého psa a pak vyrážíme na těch pár kilometrů k hranici. Na rumunské straně se k nám opět hrne banda malých myčů oken a tady jsou tedy hodně drzí. Řveme na ně a odháníme je od motorek, přesto se jednomu hbitějšímu podařilo poškrábat Prerii celý štítek, jak ho přejel tou svojí drátěnkou. Naopak u Glidera krutě nepochodili, protože se vrhli na jeho přední masku, která na první pohled vypadá, že nějaké to plexi drží, ve skutečnosti ale plexi leží v dalekém Turecku. Když iniciativní capart mávnul drátěnkou mezi rohy a ukřivděně se na něj podíval, jak je možné, že tam nic není, Glider se škodolibě zasmál a jen spokojeně pokrčil rameny, jako že když není co umýt - nebude bakšiš.
Rumunského celníka víceméně nezajímáme, když ale strkám hlavu k Maďarovi do okénka s pasy, čeká mě obligátní dotaz na drogy nebo zbraně. Já na to ledabyle:
"No".
Celník se podívá na moje jméno, zvedne hlavu a znovu se táže:
"No??".
Já zase:
"No".
On zaklapne pas, dívá se mi přímo do očí a tak jako vědoucně:
"Nouuu???"
Já nasucho polknu a co nejpřesvědčivěji:
"No!!!"
Pak následuje několik vteřin vzájemných upřených pohledů do očí a já se pomalu smiřuji s myšlenkou, že asi budu vybalovat. Nakonec ale celník mrkne, podá mi pasy a povídá:
"Ok, wellcome".
Fuj, to byla těžká chvilka, ne že bych něco pašoval, ale jak taková blbost dokáže člověka vykolejit, dodneška si jí pamatuju jak kdyby to bylo včera. Ono by to totiž nemuselo skončit jen tím vybalováním, jsou místa, kam se dívá jen lékař a celník. To bych tedy fakt nemusel, bohatě mi to stačilo kdysi při získávání zdravotního průkazu kvůli jakési brigádě. Navíc by se mi pak zřejmě i hůř v sedě cestovalo.
A že nás teď čeká úmorná cesta přes maďarské pisty. Jediné zpestření které si pamatuji, je až kdesi u Balatonu, když v té zimě a větrném počasí stojíme u pumpy a projíždějící posádka auta nevěřícně zírá na Horácovy obří ploutve upevněné na motorce. Evidentně si myslí, že jsme na koupačku přijeli kapku předčasně. Kdyby tak věděli…
K večeru je jasné, že až domů nedojedeme. I tak jsme za odpoledne zvládli víc jak 450 kilometrů, tak za tmy bereme v městečku Aszar před Györem penzion. Parkujeme vzadu na dvoře. Pokoj pro dva za 50 DM a tentokrát hnízdí Horác na přistýlce u Glidera a Prerie.
Ještě jdeme dolů do restaurace na nějaké to slušné jídlo a pár pivek, ale dlouho to nevydržíme a mažeme do postelí.
Tak dnes je poslední den. A hned začíná vesele, protože při odjezdu se vzadu na dvorku Gliderovi podaří horním kufrem kapku označkovat zaparkovaný mercedes nějakého penzionovaného hosta. Není to nic vážného, nicméně náš odjezd z dvorku to celkem značně urychlilo. Na Slovensko vjíždíme přes Medveďov a přes Dunajsou Stredu a Senec se vyhýbáme Bratislavě. Počasí se konečně umoudřilo a tím, že jsme skoro doma, se nám jede báječně. Navíc to nemáme daleko, protože většina nás bude spát už v Brně u Gritzbachů, což jsme si domluvili předem, jen Horác na nějaké přátelské návštěvy nereflektuje, hukot ve slabinách velí k urychlenému návratu domů.
Za Pezinkom nás ještě mile překvapilo sedlo Baba. Vůbec jsem o tomhle slovenském ráji motorkářů nevěděl. Inu, všechno je někdy poprvé. Pak už jen Lanžhot, poslední celnice a brněnská dálnice. S Horácem jsme se rozloučili už na hranicích, takže před Brnem si jen zamáváme a my odbočujeme do města, on drtí dál ku Praze a na Plzeň.
K Honzovi přijíždíme někdy kolem čtvrté odpoledne po dnešních pouze 290-ti kilometrech. Sedíme na terase, baštíme stejky na grilu a vyprávíme a vyprávíme. Je 13.5.2001 a naše cesta daleko za hranice všedních dní právě skončila.
Něco statistiky na závěr. Celkem jsme za 17 dnů najeli i s cestou do Prahy 6 108 kilometrů, při průměrné spotřebě 4,85 l/100 km. Na spotřebě se samozřejmě odrazilo stabilní tempo a celodenní přesuny. I tak je to zajímavé, protože Pan byl naložený vrchovatě a vezl dva lidi. Glider i Prerie měli prý průměrnou spotřebu kolem 5,5 litrů a Horácova Black Beauty si řekla přibližně o 7. Pro nás s Ivou vyšlo celé dobrodružství asi na 27 tisíc, když tedy nepočítám to, co jsem nacpal do motorek před odjezdem. Po téhle cestě mě už nikdy nepřestaly pobolívat klouby na rukou, které dostaly v té zimě a špatných rukavicích co proto a Glider musel provést skoro kompletní přešlechtění supermagny. Navíc z celé plánované dovolené jsme vlastně vyžrali jen ty dva šílené přesuny. Ale i tak to snad stálo za to. Nijak zásadně jsme si cestou nelezli na nervy, možná proto, že jsme skoro pořád jeli. No a přestože už takhle spolu nikdy nikam nevyrazíme, ani u Griztbachů neposedíme, byla to krásná doba a nezbývá než teď a na tomto místě všem poděkovat.
Praha 31.8.2004
|