SKOTSKO 2002
aneb výprava do zemí Skotských a Anglických
1. - 22.6. 2002

Text: Semik (historická a technická fakta byla převzata od historika a technika Edy)
Foto digital: EdaGW, Kačka, Bobo, Josef-Africa
Foto kinofilm: Festr, Semik
Video: Leo, Festr
© 2002

 
Prolog - přípravy na cestu
Počátek této taškařice se datuje na jaro roku 2001. V té době jsem však ani nepomyslel, že bych se jí mohl zúčastnit. V létě toho roku se však vyskytly různé pracovní komplikace několika účastníků a tak z výpravy sešlo. Rok poté jsem na tom byl časově lépe, takže jsem se mohl přidat. Navíc jsem byl rád, že jakožto zelenáč v oblasti takovýchto dálkových výprav jsem se mohl spolehnout na zkušenosti zbylých členů.

Počet přihlášených cestovatelů se na počátku roku 2002 stále měnil a nakonec nás bylo sedm:
 EdaGW a Kačka - Honda GL 1800 Goldwing
 Semik - Honda CB 500
 Festr - Honda CBR 1100 XX Super Blackbird
 Leo - Honda CBR 1100 XX Super Blackbird
 Josef-Africa - Honda XRV 750 Africa Twin 
 Bobo - Honda GL 1500 Goldwing
V tomto pořadí jsme také jezdili. ...jak se tak na to dívám, neměla by nám dát Honda nějakou provizi? :-)

Cesta přes moře byla naplánovaná trajektem z Amsterdamu do Newcastlu (konkrétně Newcastle-upon-Tyne, Newcastlů je v Anglii několik). Protože je lepší objednávat trajekt dopředu, začal jsem již v únoru zjišťovat, která společnost tam jezdí. Je to DFDS Seaways (www.dfdsseaways.co.uk) a lodě jezdí v sezóně každý den. Na jejich stránkách je kompletní jízdní řád včetně přehledu cen za různé typy kabin (jednotlivá cesta přijde na osobu od 39 £ za jednoduchou kabinu až po 318 £ za luxusní kabinu s výhledem na moře). Za motorku se platí 10 - 20 £ podle toho, jestli je to v sezóně nebo mimo ni (to stejné platí i pro kabiny). My tvrdí motorkáři si nebudeme kupovat Commodore Cabin, když stejně cesta trvá pouhých 15 hodin a tak se rozhodlo pro "3. třídu".  Internetové rezervační stránky obsahují kompletní proceduru - od vyplnění seznamu cestujících, přes SPZ motorek až po zaplacení kreditní kartou. Ano, rezervace není možná, pokud nedojde k následnému zaplacení. Na to potřebujete kreditní platební kartu (tu s vystouplými písmenky) typu EC/MC (ne Maestro), VISA, AMEX apod. Eda se obětoval propůjčil mi k experimentování s penězi kartu svou, a po zadání čísla karty a datumu platnosti to systém schroustal a vyplivl hlášku, že naše požadavky byly přijaty. Zde bych chtěl poznamenat, že původní plánovaný odjezd v neděli byl přesunut na pondělí, protože už v dubnu, kdy se objednávka dělala, byly levné kabiny vyprodány. Angličané se asi vracejí z víkendových výletů domů.  Ještě týž den přišla z jejich serverového robota automatická odpověď,  která potvrzovala přijetí objednávky. To však ještě neznamenalo, že lístky jsou objednány - bylo tam velkými písmeny napsáno, že objednávka platí až po zaplacení. Nezbývalo tedy než sledovat stav Edova účtu. Za necelých 14 dní přišel dopis se stejným textem, jako byl v tom původním e-mailu. To již znamenalo částečný úspěch, protože ho někdo musel poslat a tedy nějaká osoba o nás snad ví. No a jakmile byl Eda bez peněz, naší cestě již nic nebránilo. Zpáteční cesta zůstala otevřená - v plánu byl trajekt Plymouth-Roscoff (F) a v případě nesehnání lístků klasicky Eurotunelem nebo trajektem do Calais. Nemělo cenu rezervovat místa dopředu, protože jsme nevěděli, který den se budeme vracet.

Začali jsme nakupovat zásoby jídla, pití a věci na přežití třech týdnů v kdovíjaké divočině. Někteří teprve kupovali stany a spacáky. Poctivě jsem to měl rozpočítané a když jsem to naskládal na hromadu, tak jsem nevěřil, že to na motorku nacpu. Nakonec to bylo dobrých 50 kg krámů a tři obří Kappa kufry praskaly v pantech, za sebou jsem měl lodní pytel se stanem a spacákem a na nádrži tankvak s jídlem. Ale nakonec takto nabalení byli všichni. Mile mě však překvapilo chování takto naloženýho CBčka. Ovladatelnost byla snad ještě lepší a navíc zmizelo nepříjemné vlnění řidítek v 70 km/h. Asi to bylo tím, že jsem poctivě zabalil těžké konzervy až na spodek kufrů a do tankvaku.

To přece není možný, abych to všechno na tu motorku dostal.	Povedlo se, i když nevím jak.

Sobota, 1.6. - Brno, Praha, Teplice, Dresden (D),  Liepzig, Magdeburg, Hannover
Odjezd byl naplánován na 9:00 pro brněnské účastníky z čerpací stanice Shell na dálnici D1 na Prahu. Josef nás měl čekat před Prahou. Když jsem přifrčel, tak tam již byl Eda s Kačkou, Festr, Leo a náš hlavní elektrotechnik Metyl, který ještě Leošovi montoval do helmy walkman. Z telefonu se dovídáme, že Bobo má problém v práci, který přes noc vyřeší, navíc má ještě u Thuda rozdělanýho GW a tak mu dáváme ultimátum - v pondělí v 17:00 začíná naloďování na trajekt, takže do té doby to musí stihnout.

Nasazujeme dálničních 160 km/h a v Průhonicích se setkáváme s Josefem. Proplétáme se Prahou a před výjezdem zůstáváme v zácpě. Kličkovat mezi auty není možné, protože každý má boční kufry a hrozilo by, že zůstaneme zaseklí mezi zrcátky plechovkářů. Pokračujeme na Teplice a jedeme kolem proslulého Dubí, kde na nás mávají šlapky a u stánků se na nás smějí sádroví trpaslíci. Děs běs :-) 

Na hranicích jsou němečtí celníci hustí a odstavují si nás na boční parkoviště. Leo s laďákama je celej nervózní, jestli nebude nějaká hluková kontrola. Celník se však vrací s pasy a pouští nás. Jízda po německé dálnici (Drážďany, Lipsko, Magdeburg) je šílená otrava, moje CBčko při 160-ti hučí jak tank. Na benzínce z nudy počítáme spotřeby a já nevěřícně zírám na hrozivých 6,5 l/100 km. Když Eda oznámí svých 6,02 tak si dávám studené obklady. Od Boba se SMSkou dovídáme, že nás dožene. 

Za Hannoverem kempujeme za 11 € v kempu Doctor See. Pepa to nevydržel a z kufru vytahuje citrusovýho Ferneta. Eda prská u každýho prcka a prohlásil, že Kompoťáka © z Fruty Modřice už nechce ani vidět. Na záchodcích dělají nějací fakani čurbes a Festr je jde zklidnit. Při pohledu na něj prchají pryč a místní ochranka mu děkuje za pomoc. No pěkně nám to začíná. Tento den jsme najeli téměř 850 km.

Neděle, 2.6. - Osnabrück, Apeldoom (NL), Amersfoort, Amsterdam, IJmiuden
I když odjezdy jsou stanoveny na 10:00, již v 7:30 nás Festr budí šustěním baleného stanu. Pepa je po včerejšku mrtvej a balení nestíhá. K desáté to již všechno rve dohromady a jako pražákovi mu tříminutové zpoždění promíjíme. Na dálnici se schovávám do větrného pytle Edovýho Golďase a ejhle - spotřeba je 5,3. Je docela teplo a v přestávce na parkovišti před Amsterdamem Josef a Kačka usínají, my větráme slipy, holanďani zděšeně prchají.

Odpočívadlo v Holandsku.	Důkladné větrání, opruzení zabrání.	Ti Pražáci taky nic nevydrží...

Projíždíme Amsterdam, protože přístav trajektu je v 20 km vzdáleném IJmuidenu. Když ho bezpečně nalézáme, obracíme se hledat kemp. První je děsně plný a proto vyjíždíme z města. U silnice je prázdná louka s označením kempování zdarma. Josef jede na obhlídku okolí kde by se dala nabrat voda. Tráva je měkká a Leo hledá nějakou destičku na podložení stojánku. "Správní zálesáci najdou vždy co potřebují" komentuje to Eda a nasazuje houbařskou chůzi. Za chvíli je zpět s krásným prkýnkem a my ostatní jen zíráme s otevřenýma hubama. Josef se vrací se zprávou, že kousek dál je krásný kemp i se sprchami a tak se velí k odjezdu. Pepa chce zaparkovat aby naložil předtím sundaná zavazadla a hlásí, že mu nějaký chuligán ukradl fungl nový prkýnko pod stojánek. Eda s kamenným obličejem radši mizí. Nový kemp je super, čas máme vynikající, že kromě vaření stíháme i šití prasklých stoliček . Podle jídla to vypadá to, že jsme načali zásoby alespoň osmého dne. Leo a Festr popíjí pivo, a až ho mají v sobě, zjišťují, že bylo nealko. Festr dlouho odolával, aby z kufru nevytáhl salám - pak prohlásil že se jde natřít proti komárům a při té příležitosti jak měl kufr otevřený, ten salám vytáhl (měl prý stejný tvar jako ten sprej a přehmátnout se může každý). 

	V mezičase jsme šili stoličky, které jsme prodávali za velký peníz kempařům.
	Kdepak, Festrovi ukrást čabajku je zhola nemožné, když jde o jídlo, tak je stále ve střehu.
	Balení stanů, vpravo Pepa teprve zahajuje proceduru "Vysoukání dvou metrů ze stanu metr osmdesát".

 Najednou něco po dvaadvacáté hodině se ozývá SMS a po dlouhé době přichází zpráva od Boba: "Pošlete souřadnice kempu, jsem v Amsterodamu". Po hodině se ozývá a chce vědět, kde ten kemp je, bo ty souřadnice mu do GPS nejdou dostat. Josef mu jede naproti a po další půlhodině se dozvídáme, že zabloudil i on. Přesto ale po několika telefonických dohodách se tito "Bludní Holanďané" kousek od přístavu najdou a co je na tom nejpodivnější - dokonce trefí zpět. My ostatní jsme mezitím vytáhli Fernet a zapíjeli ztrátu dvou členů naší výpravy. Bobo má za sebou 1138 km za 11 hodin (v podstatě v kuse, jen se zastávkami na benzín), tak se mu nechce nic vybalovat, natož pak stavět stan. Chvíli do něho rveme prcky, aby se vzpamatoval, což ale nepomáhá, tak losujeme, kdo si ho vezme. Když však vytáhl na večeři fazole, tak bylo po losování. Nakonec jsme ho strčili k Festrovi, který nechává pro jistotu otevřenou předsíň.

Ten svítící kolotoč je Bobo. Všimněte si, že ke Golďasovi pasuje i očima.	Nalévat prcky ve tmě chce pořádnou výbavu.	Festr: třeba ty Bobovi fazole přebiju mýma kožeňákama... Tak tam bych spát nechtěl. :-)

Pondělí, 3.6. - IJmuiden, trajekt
Přes noc nám kavky roztahaly odpadky po celým kempu a ráno přichází kachní párek žebrat o jídlo. Stará to vede a je evidentně oprsklejší. Po sežrání půl pecnu chleba se kymácí pryč a z kachní paštiky není nic. Protože loď jede až večer, posouváme odjezd na jedenáctou.

Cestou pak zastavujeme u hráze a jdeme se podívat na lodě. Na hrázi se opaluje slečna v plavkách hlídaná jakýmsi teriérem. Ten nás však vítá vrtěním ocasu (při pohledu na slečnu zase vrtí ocasem pánská část expedice) a po chvíli dává najevo příslušnost k 4%-ní menšině ošoupáváním Edovy nohy. Festr by si rozuměl i s vlkodlakem a tak na Edovo "Fuj!" odbíhá se mazlit za ním.

Eda si se zvířaty evidentně rozumí :-)

K polednímu jsme v přístavišti u Felison Terminalu, kde na nás čeká loď Prince of Scandinavia. Po exkurzi přístaviště obědváme a čekáme na patnáctou hodinu, kdy začíná odbavování. Přijíždí maník na "otevřené" Dukárně, předjíždí všechny a dere se dopředu. Šprýmujeme, že je to kapitán. Jaké je však překvapení, když ho pak potkáváme na palubě v hodnosti nějakého stevarda.

Odbavení je rychlý, lístky fungují dokonale a posílají nás na čekací a seřaďovací parkoviště do lajny 3. Tam čekáme do 17:00. Ochlazuje se a slunce mizí. Bobo neustále vyhrožuje, že bude na lodi blít. Už je s tím tak otravný, že pokud opravdu nehodí tyčku, tak mu pomůžeme. Od lodi se ozývá řinčení nářadí - asi spravují záplaty, pak obsluha nosí záchranné kruhy, Bobo si jeden zamlouvá. Za námi se tvoří fronta motorek. Zaujala nás čtveřice tlustých Rakušanů - rodičové na tříkolce, syn s přítulkyní na Guzzině. Jaké bylo naše překvapení, když jsme je pak potkali asi třikrát ve Skotku, pokaždé na opačné straně země. Asi jeli skoro tu samou trasu co my.

	Průmyslová část přístavu.
	Je to replika, na originál nemají.
	Náš trajekt - Prince of Scandinavia.
	John Bon Jovi s ochrankou a doprovodem na prohlídce přístavu.  :-))
	Nákladový prostor.
	Odbaveni čekáme na nalodění.

Nalodění začíná v 17:00, první jedou auta. Pak předpokládáme, že díry mezi auty budou ucpávat motorkama. Najíždíme do útrob a maník mě naviguje mezi dvě auta. Ihned mu ukazuji, že s dvěma 46 litrovými kufry jsem skoro stejně široký jako auto a že se tam nevejdu. Chlápek se nasírá a mává na další motorky - za mnou jede Josef na Africe se dvěma zmrzlinářskými hliníkáči, v závěsu Bobo a jeho blikající GW. Chlápek žere čepici a vzdává to. Parkujeme a všichni se vrhají na vyvazovací lana a popruhy po stěnách. Mašiny jsou přivázány a všichni se dereme hledat kabiny. Po půl hodině bloudění po chodbách nalézáme kabiny číslo 2555 a 2557. Přichází šok - sice víme, že to byla ekono třída, ale i naše WC doma máme větší. Vyhlašujeme ubytovací pořádek - nejprve si jde vybalit první a až uvolní uličku, může vstoupit další. Každý má s sebou igelitku nutných věcí, protože nákladový prostor je během plavby uzamčen a otevírá se až před přistáním.

Zaparkované a přivázané motorky v nákladovém prostoru.	Na lodi. Pepa kontroluje zásoby jídla v záchranných člunech.

Valíme procházet loď. Zaujímáme nejvyšší bod na přídi s krásným výhledem do kapitánského můstku. Je sice 18:00, ale ti jsou v pohodě, poznáváme kapitána, který má obě ruce v kapsách. Začíná se zatahovat a ochlazuje se. Před sedmou se rozprší a odvazují se lana. Couváme z přístavu a my zatím bereme útokem restauraci. U vchodu je cedule s nápisem "Počkejte prosím na usazení číšníkem", a zatímco anglická poslušná část pasažérů se před dveřmi hromadí a vyhlíží toho číšníka, Eda a Leo, kteří to s angličtinou moc dobře nekoulí, odstrkávají ceduli i s pinglem a zabíráme největší stůl. Na stole mají nabídku menu - 300 g steak za 20 €. No nekupte to. Loď se začíná trochu kymácet a Bobo nás ujišťuje, že se zblije. Aby měl co blít, tak mu objednáváme steak, Festr si objednává celé menu včetně zákusku. Museli jsme uznat, že jsme naši výpravu začali opravdu žravě. Festrova a  Bobova objednávka však vázne, Festr je už celý nervózní div že nezmlátil číšníka. Asi má smůlu - všechny steaky jsou už asi sežraný a další krávy na loď nepřiplavou. 

Najděte pět rozdílů.  :-))

Po večeři jdeme jinam hledat něco na zub ke kafi. Cestou jsme zabloudili na horní palubu s bazénem. Voda byla báječně teplá, Festr se neudrží a ve slipech se vrhá do bazénu. Eda má cukání pouhých 10 vteřin a skáče do bazénu taky. Cizinci jen zírají - dva mroži se v deseti stupních ráchají v bazénu, zbytek výpravy má z toho psinu. Voda v bazénu je však slaná a je potřeba se někde opláchnout. Na zdi visí hadice a tak oba dostávají skotské střiky (jen ať si zvykají).

	Norští "mroži" Eda a Festr nevydrželi vedro 10 °C a museli se zchladit.
	Skotské střiky a krátká erotické vložka - takové Počasíčko na moři.
	Kdo si hraje, nezlobí...

Přesouváme se do arkády, dáváme kafe a crossainty. Eda nás psychicky připravuje na jízdu vlevo - vypráví svoje příhody z Anglie, kdy jel taxíkem, sedal si dopředu a řidič ho posílal od volantu pryč. Večer Bobo, Josef a Leo navštěvují noční bar, kde potkávají "našeho dukatistu" koketujícího se slečnami. Objevuje se nadřízený důstojník, taktně mu klepe na rameno a stevard bez mrknutí oka mizí.

Úterý, 4.6. - Newcastle (GB), Hadriánův val, Jedburgh, Kelso
Noc byla zajímavá - spali jsme asi hned vedle motorů, protože celé kajuty se děsně třásly. V úzkých uličkách bloudíme už když jdeme jen na záchod. Dostat se do horních palub ještě jde, ale cesta zpět však připomíná bludiště. Nedovedeme si představit, co by se stalo, kdyby byl vyhlášen poplach. Dopadlo by to tak, že v úzké uličce by se zaseknul Festr s Leošem a nikdo další už by se ven nedostal. Co vyšší patro, to větší luxus - jako na Titanicu :-) Navíc jsme podle plánku lodi zjistili, že naše kajuty se nachází asi 3 m pod hladinou a dle Edy jsou to přesně ty kajuty, kde se na Titanicu vůbec nikdo nezachránil.  ... no doufám, že až se budeme potápět, tak nás dole nezavřou.

V bufáči je ráno narváno, tak si po částech přisedáme k Indům, kterých je na lodi plno, jako by tam měli sjezd. Z okna je vidět anglická pevnina, mezi mraky prosvítá slunce a počasí nám přeje. Úderem půl desáté se ozývá hlášení, že řidiči se mají začít přesouvat k vozidlům. Nastává tlačenice hlavně mezi motorkáři, kteří musí svoje motorky ještě odvázat. Většina mašin byla ještě převázána lodníky, kteří je večer kontrolovali. Výjezd z lodi je otázkou pár minut. Auta opustila loď a vzadu čekají mašiny se spuštěnými světly a burácejícími motory. Před námi stojí zřízenec v oranžové vestě a se vztyčenou pravicí dává pokyn, aby ještě stáli. Tůrování je stále silnější a tak po chvíli to vzdává a dává signál k výjezdu.

Přijíždíme k celní kontrole - většinu motorek pouští, nás si však odstavují na parkoviště a ptají se nás kam jedeme, na jak dlouho, kontrolují pasy a jsou všeobecně nepříjemní. Pak nás pouští a my vyjíždíme na anglickou silnici vlevo. Normální jízda nečiní problémy - pocit, že se auta míjí od nás vpravo není tak hrozný jak jsem se obával. Horší to je na první křižovatce - všechny jsou systém kruhových objezdů a člověk má tendenci se při výjezdu či různém zařazování do pruhů řadit vpravo.

Čekání na celnici a první převlékací zastávka za Newcastlem.	Anglie nás vítá po svém - zažíná pršet.

Newcastle projíždíme s pomocí GPS docela snadno - zastavujeme u brány mýtného do jakéhosi tunelu. Problém nastává jak se dostat z této jednosměrné tříproudé silnice zpět. V tu chvíli naši bandu zmatkařů spatří policajt v zelené reflexní vestě a žene se k nám. Ptá se Edy vo co gou, ten však ukazuje na mě a volá "english tam". Policajt to pochopí, zastavuje kvůli nám všech šest pruhů, rozsvítí červená světýlka na budkách kde se vybírá mýto a pouští nás přes jakýsi zakázaný pás okolo brány a za ní to točíme zpět. Za chvíli opouštíme Newcastle a po okreskách míříme na Hadriánův val. Trošku bloudíme mezi poli a k tomu se přidává déšť. Protože nechceme hned na začátku promoknout, lezeme do nepromoků. Po dalších dvaceti kilometrech přestává pršet, vykukuje sluníčko a začíná být vedro. Žampiony v oblečení ještě nechceme, tak se opět převlékáme.

K polednímu jsme u valu (zde se nám od Edy dostává první z mnoha dlouhých historických přednášek - ještě že jsme si ho s sebou vzali, jinak jsme byli nahraní. My, mladí kulturní barbaři, si toho z dávné doby Říma moc nepamatujeme.). Hadrian's wall, římská pevnostní hradba, táhnoucí se od zálivu Solway Firth k Newcastlu, byla dlouhá 117 km. Stavba byla zahájena v r. 122 Augulem Platoriem Nepem, legátem císaře Hadriána a dokončena v roce 132. Měla chránit římskou provincii před nájezdy Skotů. Hlavní částí byla hradba složená ze dvou stěn vybudovaných z kamenných bloků, mezi nimiž byla nasypána hlína, písek a štěrk. Její síla byla 3-4 m, výška 4-6 m. Pro posádku byly postaveny pevnosti s ubytovnami i dílnami. Každá z pevností měla kapacitu 500-1000 mužů a val střežilo až 10 000 mužů. Pevnost zůstala opuštěná v r. 400. 

	První část Hadriánova valu.
	Před každou výpravou je třeba se posilnit.
	Vlevo od té tmavé skály je vidět val, pravý snímek je opačný pohled z valu směrem k parkovišti.
	Ano, jsme tu správně. Tohle je navíc zbytek jedné z hradebních pevností.
	... klidně si jděte prohlídnout tu zbořeninu, my tady počkáme a motorky pohlídáme, nebojte se ...

Po obědě vyrážíme na sever ke Skotsku. Nádherná krajina, kolem louky s ovcemi a krávami pasoucími se na obrovských pláních oddělenými zídkami. Ovce jsou označeny na hřbetech barvou ve spreji a místy chodí i přes silnici. Aby neutekly mimo ohraničenou oblast, jsou na silnicích v hraničním pásmu kovové rošty.

Ještě jednou zastavujeme u osamoceného baráčku abychom prostudovali mapu. Z domu vybíhá sympatický maník a hned se ptá, jestli jsme nezabloudili a jestli něco nepotřebujeme. Náš první dotaz je, ať nám na mapě ukáže, kde vlastně jsme. Pak se ptáme na dobrou cestu, kempy a počasí. Od něj se dovídáme, že má taky motorky a pak nás zve na kafe. Jdeme tedy dál a on otevírá garáž, kde má naleštěné veterány BSA 650 (1962) a závodního Nortona s převodovkou z Triumpha. Na dvorku mu stojí Honda 400 Four a enduro TTR. Eda slintá blahem a když BSA nakopává, zvuk nás přivádí k šílenství. Dáváme kafe a Will přináší knížky o MV Augustě a dalších veteránech. Eda prohlašuje, že se pro něj máme za 3 týdny stavit. Bezvadně jsme pokecali a valíme dál.

	Na návštěvě u motorkáře. Uprostřed BSA 650, vpravo Honda 400 Four.
	Krajina na západ od Newcastlu.

Přijíždíme do Jedburghu, prohlížíme si místní opatsví, bereme benzín a vjíždíme do kempu. Majitelé jsou však nepříjemní a tak na ně házíme bobek jedeme pryč. V Kelsu vjíždíme do obrovskýho kempu. Na recepci je však zavřeno, ale dle rad info cedule zabíráme místo a zaplatíme až ráno.

	Jedburgh, hlavní město hrabství Roxburghshire získalo již roku 1165 statut královského města. Opatství (foto) bylo založeno v r. 1138 jako klášter augustiniánů. Dobře zachovaná věž je z r. 1508.
	Kelso s 5400 obyvateli zažilo největší rozkvět v 19. stol. a oblíbil si ho i Walter Scott.

Středa, 5.6. - Berwick-upon-Tweed, Edinburgh, Dundee
Ráno je zatažené a docela zima. Zatím neprší, dáváme snídani. Stavíme na bráně a platíme dobrých 5 £ za suprovej kemp, kde si Bobo asi půl hodiny ráchal zadek v teplé sprše. V Kelsu se ještě stavujeme v obchodě a Bobo s Josefem si kupují chybějící stoličky a v infocentru si kupujeme nášivky. Teplé podmračené počasí přechází do mrholení a tak navlékáme nepromoky. Cestou na Berwick-upon-Tweed se v kopcích ještě víc ochlazuje a přidává se pořádná mlha s viditelností nula-nula-nic. Pravé skotské počasí. Angličani i v takovém počasí jezdí jak magoři a dokonce bez světel. Jsou to přece gentlemani a  gentleman by nikdy nezapnul světla aby oslňoval protijedoucí řidiče. A nebo to ještě nebyla pořádná mlha. Stavíme na parkovišti na oběd, ale v dešti a studeném větru to není nic moc.

Mlha před Edinburghem a první (a taky bohudík poslední) oběd v dešti.

Pokračujeme dál a kolem pobřeží jedeme kolem obřích golfových hřišť, kde Angličani hrají v dešti golf. Ve vesnicích u škol postávají zřízenci v zelených reflexních vestách a jakmile se u silnice objeví dítě, které chce přejít, zastavují cedulí auta. No, skotský děti by to u nás měly hodně těžký. V těchto vestách je možné potkat i dělníky u silnice, cyklisty a dokonce i policajty, takže člověk nikdy neví, jestli to právě není policajt. Proto taky kdo má zelenou vestu, ten je king a všichni ho poslouchají a klidně může i řídit dopravu, drbat chodce a dávat rozličné pokyny. Příště si ji budeme muset taky pořídit. Domečky v anglických městečkách jsou jako z historického filmu a někdy i celé ulice jsou z baráčků stejných jako vejce vejci.

Přijíždíme do centra Edinburghu  (což jsme původně neplánovali, ale Edova GPS nás nenavedla na okruh kolem, nýbrž centrem - a ještě že tak). Je to hlavní město Skotska a nastává zde ten pravý zmatek. Šílený provoz - všichni se právě vrací z práce a všude samý kruhový objezd. Kolona se musí držet za každou cenu pohromadě a natvrdo se cpát na kruhový objezd nebo i na červenou projíždět křižovatky (to se týkalo hlavně Josefa a Boba na konci kolony). Pokud by se někdo ztratil, tak by byl v pr*eli :-) Po patnácti minutách je z toho člověk na nervy a Eda na čele získává můj obdiv. I přes to se kolona párkrát dost roztrhala. Ale byl to zážitek jak blázen. Edinburgh opouštíme po obrovském mostě Forth Road Bridge přes zátoku Firth of Forth do Inverkeithingu.

	Edinburgh je sice hlavní město Skotska, ale se svými 435 000 obyvateli je až za Glasgowem. Je však sídlem skotského parlamentu, které bylo sestaveno po referendu v r. 1997. Vpravo onen avízovaný "malý" mostík.
	Nový Edinburgh je z 18. stol. s přímými a rovnými ulicemi a pravidelnými bloky. Neustále se opakující prvky na fasádách vyvolávají jedinečnou atmosféru architektonické jednoty a uzavřenosti.
	Edinburgh Castle - nádherný hrad (bohužel jen z dálky a v rychlosti)

Zde bych chtěl vypsat pár zajímavostí anglických cest. Jejich kruhové objezdy nemá cenu rozebírat - jsou všude. I malé křižovatky mají uprostřed bílý puntík symbolizující "kruháč". Dokonce i na rychlostních silnicích! Žádné odbočovací a připojovací pruhy. Natvrdo je snížena rychlost a vjíždíte na kruhový objezd. Tedy je možné se ho normálně objet a najet na protisměrný pruh a jet zpět. 
Zajímavě mají řešeny přechody - nemají naše klasické zebry, ale asi 15 metrů před a za přechodem jsou u krajnice klikaté čáry. Ve městě je tím dokonáno dílo zkázy - člověk už tak neví kam najet a teď do toho ty klikatice. 
Hned na počátku si Festr pochvaloval, jak jsou Angličané důkladní, že u silnic mají značky pro turisty s fotoaparátem, kde jsou pěkná místa na focení. Ve městech mu to však bylo divné a tak jsme ho poučili, že to je policejní označení radarů. Tyto cedule, někdy doplněné o text "Speed cameras" jsou v 95% městech a vesnicích (někdy dokonce i několikrát za sebou), ale ne všude radar je. Radarů je však sakra hodně, ale už z dálky jsou ty krabice na stojanu vidět, ve velkých městech jsou dokonce nastříkány černo-žlutými pruhy. Také místní policie ve hře na schovávanou s radarem za našimi značně zaostává - dvakrát jsme minuli policejní auto stojící na parkovišti na poměrně přehledném úseku a radar měli postavený vedle auta. No, mají se od našich křováků ještě co učit. 
Anglické silnice mají perfektní povrch bez děr, je však na místech uprostřed, kde nejezdí kola aut neuježděný a z asfaltu trčí kamínky. Pneumatiky na této části o poznání méně drží. 
Docela nepříjemné, zvláště při předjíždění, jsou odrazky uprostřed silnice mezi středovou čárou. Jsou kovové, zalité do asfaltu a vypadají jako přejetý krab - mají dvě kulaté odrazové plošky, které z dálky vypadají jako oči. Pokud se na ně najede ve vyšší rychlosti nebo v náklonu, tak to dokáže motorku docela rozhodit.
U silnic se občas objeví cedule s telefonním číslem, na které mohou řidiči volat, pokud narazí na nějaké poškození vozovky nebo výmol. A když už se vyskytuje nějaká uzavírka nebo dopravní omezení, tak na jejím konci je opět cedule, kde se skotská Správa silnic řidičům omlouvá za případné zdržení. Jenom jsem zíral.

Cesta na Dundee je pohodová, střídavě mrholí, ale silnice jsou suché. Jízda vlevo nečiní problémy, pouze po delší jízdě po prázdné silnici nastává šok, když se vynoří auto v "protisměru". Navíc nás překvapuje, kolik malých dětí zde řídí auta... :-) Vjezd do Dundee je po krásném 3277 m dlouhém mostě Tay Bridge přes zátoku Firth of Tay. Byl postavený v r. 1878 na 85 cihlových pilířích. V r. 1879 se železná konstrukce zřítila, současná stavba je z let 1883-88. Přejezd přes most je zpoplatňován mýtem, motorky však projíždí zdarma. Město je opět klasicky zacpané.

Dundee (171 000 obyv.) je 4. největší město Skotska, vlevo zátoka Firth of Tay.

Začínáme hledat kemp a kousek za Arbroath sjíždíme ze silnice do podobného kempu jako včera. Opět je recepce zavřená a tak vybalujeme stany. Přibíhá banda děcek a jsou zvědavé jako opice - chtějí vědět jak rychle motorky jezdí, na čem to vaříme večeři, co to je za plechovku guláše. Po večeři se objevuje správce a chce zaplatit. Šok nastává, když se dovídáme, že chce 12 £ za stan. Jdu s Josefem proto vyjednávat slevu. Nepochodíme - 12 £ je jak za stan, tak autobus. Jsme z toho dost naštvaní, ale na přesun někam jinam je již pozdě, tak používáme nouzovou variantu - složíme dva stany. Chlápek na to zabírá a dává cenu 36 £ za 4 stany. Ještě že se mnou nešel Leo, ten by ho asi vynesl v zubech. Domluva na další dny je následující: kempovat dřív, aby jsme měli čas podobné správce poslat někam a jet pryč. Pro zlepšení nálady vytahujeme Fefouše, objevuje se i Kompoťák a Eda si prý připadá jak vrátný ve Frutě. K půlnoci začínáme útok na Skotsko...  :-))))))) K ránu útok končíme a EdaGW (celám jménem Eda Trdý) vyhlašuje slogan dne: "Kdo brká a prdí, zdraví si Trdí". Po záchvatu smíchu, kdy se doslova válíme po zemi, nás už nohy neudrží a jdeme spát. ...a mě bylo ráno hned divný, proč jsem celej od bláta...

Pepa je smutný, že musel sbalit stan a teď ho nikdo nechce - k nikomu se totiž nevejde :-))	Festrovi zkrátka sluší vše.	Oslí salám nikdo potom už moc nechtěl.	Kdo mě to vyfotil, chuligáni!?	Pepo, copak nevidíš, kolik jsi toho rozbryndal?
Takhle se to má dělat.	No comment!! I když - škoda každé kapky, která padne vedle.	A pak jsme neměli ráno vypadat jako prasata.... teda hlavně já.	Ó velký, nenechej nás na suchu a sešli dalšího Fefouše.	Už dost, už žádné další slogany dne...

Čtvrtek, 6.6. - Montrose, Stonehaven, Aberdeen, Inverurie, zřícenina Kildrummy
Ráno je jak vymalované, sluníčko svítí, je teplo a obloha bez mráčku. Bobo je s balením poslední a na večer dostává dva trestný prcky. Jedeme směrem na Aberdeen podél pobřeží a zastavujeme v rybářské vesničce Johnshaven. Po krátké Edově svačince (viz. foto) pokračujeme až do Aberdeenu - město s 218 000 obyvateli je prý nejhezčí za slunečného počasí. Dáváme tomu za pravdu, je to známé rybářské přístaviště a v okolí je na 50 ropných polí. Za Aberdeenem jedeme po A90 na Inverurie a za ním navštěvujeme kamenný kruh East Aquhorthies Stone Circle.  Po načerpání vesmírné energie ve středu kruhu to stáčíme na Skotskou vysočinu (známý Highlands). Cestou míjíme Dunnideer Hill - ručně sypaný kopec. Fantastická cesta v kopcích jako z filmů - zde bych si Highlandera dokázal představit. Zastavujeme na prohlídku zříceniny hradu Kildrummy, za 2 £ procházíme trosky, které jsou však krásně upravené, všude info cedulky co která místnost byla. Následují divoké serpentiny a na kopci s vyhlídkou musíme zastavit - v dáli uprostřed pustiny skotské Vysočiny je hrádeček Corgarff jako vystřižený ze Psa Baskervillského.

	Montrose a most přes Montrose Basin.
	Pobřežní rybářské městečko Johnshaven... ...hlad byl opravdu veliký, zvlášť u vedoucích jedinců.
	Bobo si zkušebně poprvé odkládá GW a jde nakoupit rohlíky.
	Čerpáme vesmírnou energii v kamenném kruhu u Inverurie.
	Cestou jsme za Inverurie narazili na jakýsi skanzen, ale protože většina výpravy usnula na trávníku, nikam se nešlo. Jen Leo vyrazil za kulturou - výsledkem byla kazeta nádherných Keltských písní.
	Ručně navršený kopec Dunnideer Hill.
	Zřícenina Kildrummy Castle - v popředí pózuje nový majitel nemovitosti :-))
	Vězeňský záchodek je pohodlný, ale zespodu dírou táhne přímo do ..... .

Daleká pustina, kolem cest se pasou ovce a kozy, desítky kilometrů od civilizace. Kemp se hledá dlouho a nacházíme ho za Nethy Bridge za fantastických 3,60 £ za osobu. Zabíráme místo na pravém anglickém trávníku.

	Higlands v plné kráse. Serpentiny si Pepa opravdu vychutnal.
	Skotský skot skotový :-))))
	Ti Skoti fakt chodí v sukních!
	Skotsko je jen samá mlha, zima a déšť .-))))))))))))))))
	A naše oblíbená činnost - žranice!

Pátek, 7.6. - Inverness, Loch Ness, Dingwall, Dornoch
Ráno je oblačné, ale nevypadá, že by mělo pršet. Vyrážíme na pověstné Loch Ness, bereme to silničkama na kterých není provoz. Proplétáme se přes Inverness a stáčíme to na jižní silnici, která nebude tak dopravně zatížená. Obrovské jezero je dlouhé 36 km, široké pouze 1,5 km a hluboké neuvěřitelných až 325 m. Jižní silnice je uzoučká s místy pro míjení aut. Zastavujeme na příhodném parkovišti a jdeme na Lochnessku. Ta potvora však nezabírá ani na salám, ani na paštiky. Voda je studená a není slaná (jak konstatují ochutnávači Bobo a Eda) a nikomu se nechce simulovat topící se Lochness-žrádlo. Původní "žrádlo", které vezeme s sebou, ukecává na poslední chvíli Edu, slibuje nevímeco a pokračuje s námi v cestě (Kačába). Po objetí jezera zastavujeme u pověstného hradu Urquhart Castle. Vstupné je 5 £ a tak dovnitř jdu jen já, Bobo a Josef.

	I takový Goldwing může mít problémy s baterkou, že Edoušku?
	Cesta kolem Loch Ness a vlastní jezero. Na prostřením obrázku můžete Lochnessku neboli Nessii (lat. Aquatalis Bestia) spatřit vpravo v zátoce!!!
	Známý hrad Urquhart na břehu jezera. Ten záchodek byl fakt super, že Pepo? Když to na jednoho přijde ...

Zatáčíme po A381 na západ a pak se silnice stáčí na sever na Dingwall, kolem Alness, Tain a v městečku Dornoch zajíždíme do pobřežního kempu. Je docela chladno a fouká silný vítr. Festrovi div neulítne stan, ptáci stojí ve vzduchu na místě. Po večeři se jdeme podívat na pláž. Josef dostává při pohledu na tu pláň písku třesavku a běží pro Afriku. Vjíždí na pláž, v první agonii bere za plyn a lehá si. Polozahrabanou mašinu není problém zvednout a rej pokračuje. Písek těsně u vody je tvrdý a Josef tam jezdí jak šílenec. Pak s úsměvem na tváři a celý mokrý se vrací do kempu. Afrika nestačí ani okapat a už do kempu vjíždí policejní auto. Jak nás někdo viděl, tak nás hned prásknul. Naštěstí nemají odvahu nějak prudit a otáčí to. Nebo to taky možná bylo tím, že jsme se tvářili jako by jsme tu žádného motorkáře neviděli.

Krajina na severu od jezera Loch Ness.	Obří pláže u městečka Dornoch.
Vidíte ten blažený úsměv na Josífkově tváři? :-) A to by nebyl Festr, aby si nezkusil, jaké to je, ležet pod Afrikou. Že by temná předzvěst?	Ale fuj... (Festr se snaží o nápis MKF). Bohužel v poslední chvilce (písmeno F) dochází palivo... nefotíme.

Vítr je ledový a my klepeme kosu. Jsme nabalení v bundách a místňáci se prochází po kempu v kraťasech a tričku. Léto je přece tady!

Proti chladu je nejlepší Fernet - doporučuje 6 z 5 motorkářů. I když ne každému to pomáhá...

Sobota, 8.7. - východní pobřeží, Wick, John O'Groats, Dunnet Head, Thurso
Ráno nás probouzí déšť a je zima jako na Islandu na Tři Krále. K deváté však přestává pršet a teprve teď se hrabeme ze stanů. Je jasné, že odjezd v deset nestihneme - teda kromě Festra, který má už téměř sbaleno. Skoťáci chodí v trenkách do umýváren, nám je zima jako prase. Preventivně lezeme do nepromoků, v bubákách je teplo, ale hlavní je, že neprší.

V Helmsdale odbočujeme z hlavní a jedeme po silničkách mezi kopci k místu, které naplánoval Eda na prohlídku megalitů (Learable Hill Cairns, Stone Rows & Stone Circle). Projíždíme mezi stády ovcí, potkáváme akorát auta rybářů. Na autech mají dva držáky - jeden na přední kapotě, druhý na střeše a na nich připevněné dlouhé udice. Po 20 km zastavujeme a podle GPS zjišťujeme, že jsme si zajeli. Vracíme se a stále nemůžeme nic najít. U krajnice stojí auto se Skoty a tak jdeme na výzvědy s mapou.. Chlápek vytahuje podrobnější turistickou mapu a zjišťujeme, že kameny jsou na kopci u kterého stojíme. Vyrážíme nahoru. Výšlap nám připomněl nošení kelímků s vodou na RP2002 :-) Úplně na kopci stojí jen jeden kámen a spousta hromádek zbytků, a Leo, který tyhle túry nemusí, byl rád, že zůstal dole.  Cestou dolů zkoumáme opuštěnou salaš. Uvnitř je neskutečný bordel a spousta koster ovcí. Kostra ovčáka tam naštěstí není.

	Cesta ke kamennému kruhu Learable a výsledek strašného výstupu - jediný šutr.
	Hrůzná salaš na svahu.
	Městečko Wick na severovýchodním pobřeží.

Na další cestu nepromoky sundáváme - mezi mraky prosvítá sluníčko. Při přejezdu kopců za Wickem vjíždíme do strašné mlhy - viditelnost je tak 2 metry. Míjíme otevřenou závoru "Silnice uzavřena - sníh". V zimě to tu musí být drsné. Přejíždíme sedlo vysoké 200 metrů :-)

Cesta kolem severovýchodního pobřeží, téměř na "Konci Skotska".

Po chvíli se ocitáme ve městě John O'Groats - tzv. Konec Skotska. Je to past na turisty, spousta suvenýrů, i my kupujeme pár tretek. Fouká ledový vichr, ale hlavně že neprší. Projíždíme nejsevernější místo Anglie s krásnými útesy a v Thursu zajíždíme do kempu. Cena je vysoká - dohromady 42 £. Pro zajímavost se ptáme na cenu obřích karavanů, kterých je v kempech plno a ve kterých Angličani tráví dovolenou. Včera na nás z nich koukali a smáli se, jak jsme zápasili s plápolajícími stany. Dovídáme se cenu 30 £ a je rozhodnuto. Zabydlujeme se v luxusním karavanu pro 6 osob a vrháme se na vaření tak intenzivně, že se spouští alarm. Pouštíme si TV, chlemtáme pivo a máme těžkou pohodu.

	John O'Groast - dosažen Konec Skotska.
	Nejsevernější místo v Anglii.
	Kempujeme v **** hvězdičkovém karavanu. Říkáte si, že Edovi nešmakuje? Správně, bylo to skopové a prý pěkný hnus. :-)
	Pepa hledá, kde vlastně má Afrika pojistky. Po několikahodinovém marném souboji přichází Bobo a ukazuje mu je.

Neděle, 9.6. - severní pobřeží
Ráno balíme a nemůžeme nic najít - věci sedmi lidí jsou roztroušené po karavanu na všech místech. Sbalení stanů nám jde mnohem rychleji. Benzínku v Thursu míjíme s tím, že máme ještě na 60-70 km. Benzín začíná být sakra drahý - skoro 90 pencí oproti zhruba 72 pencím na jihu. Míříme po severním pobřeží na západ úzkou silničkou liduprázdnou krajinou. Ještě se objevuje vesnička, ale tam u místní pumpy je fronta - maník s džípem bere benzín do čtyř obrovských kanystrů a za ním jsou ještě čtyři auta. Také při pohledu na rezavý stojan pochybujeme o stáří a kvalitě paliva. Benzínu máme "dost" a tak jedeme dál. Ty čtyři kanystry nás však měly varovat...

Vjíždíme do úplné pustiny (jak říká Eda "Prdel světa") přes zde již typické kovové rošty. To, že se ovce tváří, že poprvé vidí člověka bylo špatné znamení. V dáli je již úplná pustina. Krajina kolem pobřeží je plná vřesových plání, napravo divoké útesy s mořem. Tato silnice je však značená i jako cyklostezka a kupodivu jsme pár šílenců na kolech potkali. Na dalším parkovišti stavíme k focení a již trochu pobledlý Bobo hlásí, mu svítí kontrolka rezervy. "No co, jsme tvrďáci" prohlásil Eda, "když dojde benzín, tak zakempujem a bude". Co se ale bude dít dál už neříká. Přijíždíme do městečka a u první pumpy se div nepobijem. Je však neděle a na naše zoufalé troubení nikdo nereaguje. Místní výrostci nám dávají naději na 15 km vzdálené další městečko, ale opět si nejsou jisti s otvírací dobou v neděli. Určitě otevřená pumpa je za 75 km, to je nám však platné jak ponorce stěrače. Opět se ponořujeme do liduprázdné krajiny a doufáme, že to Bobovi nechcípne.

Už z dálky vidíme žlutozelený stojan značkové benzínky BP. Eda hrdinně se vztyčeným nosem a tváří plnou pohrdání (pche, benzín...) projíždí kolem, my ostatní jdeme žebrat o pár deci. Za rohem se objevuje rezavý otřískaný stojan se dvěma pistolemi snad z doby 2. světové války. Otevírají za půl hodiny a tak zastavujeme - nic jiného nám ani nezbývá. Kvalita benzínu bude asi zajímavá, ale v tuto chvíli by jsme do nádrží nalili i líh z řepy. 90 pencí za litr je drahota, majitel asi dobře ví, jak strategickou má pozici. Když se blíží otevírací doba, začínají se sjíždět auta s širého okolí. Bereme plnou a pak míříme k blízké jeskyni pod silnicí u městečka Durness. Tam také potom kempujeme.

	Čekáme na spásný benzín, Bobo nevěří, že sem vůbec dojel - nádrž už ani nesmrdí po benzínu.
	Severní pobřeží na západě a jeskyně u Durness.

Vítr co foukal v minulých dnech byl vánek oproti dnešku. Čekáme komu prvnímu se stan roztrhne. Na toto počasí zřejmě není stavěný až do této chvíle všemi vychvalovaný Festrův stan. Sám ho nepostaví a tak všichni spěcháme na pomoc. Společnými silami se nám ho podaří postavit, následný poryv však prohýbá laminátové tyčky a ze stanu je placka. Festr vykřikuje sprostá slova a stan balí. Na oplátku z minula bude nocovat u mě.

	Festrův stan dostává poprvé v historii na prdel. Festr pak píše neslušnou SMS šéfovi Hannahu, ať si ten stan strčí někam.
	Pláže kolem Durness - Sango Bay, vlevo nahoře naše "Orlí hnízdo".
	Měkkoši a Tvrďáci testují Severní moře.
	Byli jsme zde, MKF.

Jdeme se trochu odreagovat do hospody, tam nás zaujala trošku výstřední slečna (jak kdosi poznamenal - hašišácký typ), která si velice zručně balila cigarety. Festr šel jednu vysomrovat pro Leoše a když jsme se dali do řeči, tak z ní vylezlo, že je Němka a její nevlastní matka je z Jablonce a tudíž trochu umí česky - hmm, dobrý fau pax. Ale stejně si myslím, že tomu našemu hantecu vůbec negómala.

	Posezení v baru a trocha uměleckých fotek. Poslední = "tmavá" Skotská půlnoc.
	Alfred Hitchcock - Ptáci. V hlavní roli: Festr, Pepa, Kačka, nenažraní rackové.

Pondělí, 10.6. - severozápadní pobřeží, Ullapool
Vyjíždíme z Větrné Hůrky směrem na Unapool a Ullapool po poloostrovech. Pokračuje pustina vřesu. Po 50 km zastavujeme na rozhlídce a těžké mraky předvídají déšť. Navlékáme se do nepromoků a za pár kilometrů začíná pršet. Z Unapool odbočujeme na "místní komunikaci" a objíždíme část poloostrova Assynt-Coigach. Silnička je úzká tak akorát pro motorku, ostré zatáčky a prudká stoupání a klesání. V lijáku musíme jet dvakrát opatrněji. V jednom 20%-ním stoupání potkáváme dva německé karavany. Ti tam asi budou dodnes. 

	Severozápadní pobřeží.
	Pustina, ale červená telefonní budka byla na každém rohu - teda kopci.

Dostáváme hlad, ale v dešti se nám vařit nechce. Je odhlasováno, že zkusíme nějakou místní putyku. V Lochinver nacházíme stylovou hospůdku a obědváme. Porce se pohybuje v rozmezí 8-12 £ ale co, když už jsme tu... Během oběda přestává pršet, ale když jsme na odchodu, znovu začíná lít. Dáváme ještě kafe a zatím opět neprší. Když jsme ve dveřích zase začíná. Ta vrchní má snad na střeše kádě s vodou a drží si takhle hosty, jinak to přece není možný...

	Oběd v Lochinver.
	Cesta kolem Loch Assynt.

Déšť přechází ve střídavé polojasno, kdy slunce praží a my se v nepromokách hnusně potíme. V Ullapool je již takové vedro, že na benzínce se převlékáme. Ullapool je známé a velice hezké přístavní městečko, proto rozhodujeme zůstat tady v kempu u moře. Když máme rozestavěná tropika stanů, přiřítí se liják a stavění stanů se mění v zběsilý stavební blázinec. Za tři minuty to nikdo nestihl, ale zato jsme totálně zmokli; sprostá slova nepočítám :-)

	Ullapool se svými 1100 obyvateli je nejkrásnější během sleďové a makrelové sezóny, kdy zde kotví množství barevných rybářských lodí.
	Západ slunce v Ullapool.

Spravit náladu si jdeme do městečka - prolézáme suvenýry, navštěvujeme přístav a sledujeme rybáře nakládající kraby rovnou do kamionu. Po večeři se na nás vrhají místní mušky, nezabírá ani Off! ani místní repelenty. Dvojice Angličanů na pláži nám radí ať si přisedneme k protimušímu ohni. Za chvíli si docela rozumíme a Eda dává seznamovacího prcka. Onora kašle a volá cosi jako "Oh my god!" :-)) Johny to zvládá docela dobře. Po pár prckách se učíme skotsky a oni česky. Johny přináší placku whisky, objevuje se i Kompoťák, po něm opět pravověrný Fefouš. Eda děkuje bohu, že ho nenechává zemřít na předávkování se ocukrovaným Fefoušem. Jediný, kdo neděkuje je Onora, která tuto děsivou kombinaci bohužel nerozchodila a v noci ji bylo pořádně zle. A asi na nás svolala všechny keltský bohy, protože jinak si nelze vysvětlit události následujících dnů.

Onora a Johny a celá naše výprava.	Tak tohle byl opravdu nářez...

Úterý, 11.6. - západní pobřeží, hora Sgurr A'chaorachain, Balmacara
V 8:00 se probouzí většina výpravy kromě Edy, který včerejší útok na Skotsko sice vyhrál, ale těžce to rozdejchává. V 10:00 mají všichni sbaleno, Eda však spí. Odjezd se posouvá na 12:00, odjíždíme však připraveni na déšť. Vyrážíme na objížďku poloostrovů, které nám poradil jeden Skot. Jedeme střídavě deštěm a slunečnými místy. Úzká silnička se klikatí horskými kopci, míjíme vesničky takřka na konci světa. Zbývá překonat "horský hřeben" o výšce 633 metrů. Tato hora funguje jako držák vody a my vjíždíme do lijáku. Klasická jednoproudovka s místy pro vyhnutí se mění v ještě užší, zatáčky jsou drsně 180°, které se dají projet pouze s plně vytočenými řidítky, svodidla žádná. Sjíždíme do údolí k zátoce Loch Carron a protože je už sedm hodin, hledáme kemp. U zátoky Loch Alsh vjíždíme do prázdného kempu na okraji městečka a už za půl hodiny je nám jasné, proč byl tak prázdný. Odevšad se na nás vrhají miliony malinkých žravých mušek, na které však neplatí žádný repelent. Jsou jich celá mračna a my se obalujeme šátky, kuklami a vypadá to tam jako v Afgánistánu. Večeře se provádí v poklusu, za zády roj mušek. Je jich čím dál víc a tak prcháme do stanů. To je taky problém, protože naše oblečení je jimi doslova poseté. Nezbývá než se oklepat v běhu a pak to vzít tryskem dovnitř. Pepa na to jde "odzadu" a svý 2 metry souká do stanu pozpátku, aby se nemusel uvnitř otáčet a mohl se hned zazipnout. V momentě, kdy otvírá stan, přestávají mít mušky zájem o nás ostatní a jdou se juknout, jestli nemá Josef ve stanu ještě nějaký jiný žrádlo. Josef ten muší roj nezvládá, vyskakuje ze stanu, pobíhá kolem, mácha rukama a řve něco ve smyslu, že se ty muchy asi zbláznily. Toho využívá pomalejší zbytek mušího osazenstva kempu a stěhuje se taky k Josífkovi do stanu - bohužel stále otevřenýho. Pepa nakonec pobíhání vzdává, opět couvá do stanu a zipuje. Co se uvnitř dělo, se už nikdy nedozvíme, Pepa nekomunikuje a na otázky stylu "Josef, ty tam máš roztleskávačky?" neodpovídá. Venku postávající Eda to komentuje větou: "Můžete ven, mouchy už tu nejsou, jsou všechny u Josefa ve stanu" :-))) Později se dovídáme, že Josef ty potvory dvě hodiny vybíjel a to s takovou vervou, že ho z toho začaly bolet zuby, takže celou noc nespal. Doufali jsme, že ráno se zvedne vítr a ty mrchy malý odfoukne.

	Těžká jsou rána opilcova...
	Západní pobřeží je asi nejkrásnější - zvláště když neprší. :-)
	Začátek a konec Pepova pokusu o reklamní snímek pro Hondu.
	Nepromoky jsou nezbytné - i když svítí sluníčko, za prvním kopcem může číhat liják.
	Počasí a serpentiny na hoře Sgurr A'chaorachain.
	Čekání na zelenou v jednoproudovém úseku si každý krátí jinak.
	A tohle je ten náš muší kemp. Bez "ochrany" se to tam opravdu nedalo. :o)
	Abu Ajef Aziz JOSEF, Muamar Bin Ahmed BOBO, Rašid Hasan ibn Rawi LEO.
	Plný útok vyfocený z "úplného" bezpečí Edova stanu. Přes noc mu prokousaly tropiko a šest divizí se mu do stanu přece jen dostalo.

Středa, 12.6. - Kyle of Lochals, Loch Lochy, Fort William; (den D, kdy se plní Keltské kletby)
Doufali jsme marně - venku zase poletují ty svinský mušky a žerou snad ještě víc. Mám jich plný stan. Jak se dostaly dovnitř nechápu. Žerou tak strašně, že zběsile balíme i bez snídaně a prcháme pryč. Tentokrát drsně prohráváme na body. Mizíme z "Mušálova" s tím, že na nějakém větrném parkovišti zastavíme a nasnídáme se. Ještě za kempem vyfoukáváme mušky z přileb. Čtyři kilometry za kempem se objevuje skalnaté parkoviště. Zatáčíme a já za horizontem spatřím před sebou obrubník ohraničující parkoviště. Byl to jediný obrubník u parkoviště v celé Anglii. Strhávám motorku vlevo a míjím ho o fous. Bohužel v závěsu je Festr (a za ním zbytky much z kempu) a ten už to vidí pozdě. Myška zpět na silnici nevychází a trefuje obrubník přímo. Motorka letí dva metry vysoko vzduchem, Festr pokračuje přes řidítka. Bobo za ním brzdí i zubama, ale na štěrku mu ujíždí přední kolo a lehá taky. Běžíme na pomoc. Oba dva jsou naražení ale naštěstí to vypadá, že nic zlomeného nemají. Festr se belhá psát SMS, s Bobem to však zamávalo víc, chytá zelenou barvu a je chvíli mimo. Pokládáme ho na zem, dostává studený obklad a necháváme ho v klidu. Za chvíli je O.K. a my jdeme zkontrolovat motorky. Goldwing lehl na levou stranu a co přečnívalo, tak to je očesané - přídavné světlo, předstupačka, ohnutý nárazník na kufru. Ukopali jsme to, co neupadlo samo, narovnali nárazník a motorka byla spravená. S Festrovým Blekoušem to však vypadá taky blbě - má urvané levé zrcátko, prasklý přední blatník a co hůř - pod motorkou se objevuje olej. Vypadá to zle - je prasklé levé víko motoru a navíc zjišťujeme, že je ohnutá levá vidlice, že kolo drhne o spodní plast. Řešíme co dál. Motorka je nepojízdná a tak jedu s Pepou do Kyle of Lochals hledat nějaký servis. Město je to velké, takže něco by tam mohlo být. V prvním servisu mají bohužel moc práce - stojí jim tam kamion a něco vykládají. Zítra prý budou moci, ale dávají nám tip na jinou dílnu. Tam však není žádný mechanik, zítra přijde. No vypadá to, že zakempujeme a zítra budeme opravovat. S Pepou se vracíme zpět na parkoviště. Tam stojí odplastovaný Blekoš - zbytek skupiny sundal plasty a chystá se vymontovat vidlici a zkusit ji narovnat. Já se vracím do města na benzínku sehnat tekutý kov na zalepení víka a zkusíme to opravit. Začíná však pršet - to nám ještě chybělo. Vidlice je vymontovaná a má dost. Tu mezi svodidly nenarovnáme. Josef s Leošem sedá na Afriku a jedou do města do servisu to zkusit narovnat. My zatím lepíme víko. Festr ho dvě hodiny škrábe a čistí zakrytý plachtou pod stan. Prší hnusně a tak oblékáme nepromoky. Josef s Leošem se vrací a hlásí: vidle je snad narovnaná. V servisu je za 5 £ pustili na lis a ještě svolali všechny lidi, aby se šli podívat na ty šílence. Vidle se pod lisem trochu narovnala, ale není to samozřejmě to pravé. Máme strach, že by mohla být ohnutá moc nebo špatně a vidle by nemusela jít nasadit nebo by jsme nemuseli nasadit kolo. Hodinu ji rveme do brejlí zpět a je vidět, že každá je jinak - buď je přehlá nebo je ta druhá taky "chytlá". Kupodivu kolo jde nasadit. Nechápeme, že ráfek je netknutý a kolo vůbec nehází. Nasadili jsme plasty, přelepili ty popraskaný a víceméně je spraveno. Bobo mezitím kulhavou chůzí posbíral doširoka rozházené plasty z Golďase, olepil to trochu izolačkou, zkusil jestli jede motor a tím veškeré opravy tohoto dne končí. Jenom doufáme, že bude těsnit to víko.

Bobův očesaný Goldwing po druhém "ostrém" odložení.	Půjčené a před cestou nalakované kufry jsou zralé na nový nátěr.	První SMS domů.	Joséfek dokáže usnou kdekoliv a kdykoliv. Po probdělé noci s bolavým zubem jsou to první minuty spánku. Ani se neptáme co dělá za jízdy...
Ta vidle musí ven, sestři. Podejte mi kleště.	Hrdý crashman: To jsem zrasoval já!	Lepení prasklého víka.	Blekoš je jako nový, připravený k prodeji, zn.: nebouraný, v omezovači nejetý.

Tak co dál. V plánu byla návštěva ostrova Isle of Sky. Ostrov je vidět přes zátoku a halí se do těžkých mraků a mlhy a je vidět že tam padají "hovna s trojitejma hákama". Nemá cenu se hnát někam, kde stejně nebude vidět na krok, navíc Bobo a Festr by si potřebovali odpočinout. Fotíme dvě rýhy v asfaltu a vyrážíme na Fort William, kde by jsme chtěli zakempovat. Cestou asi dvakrát zastavujeme a kontrolujeme lepení motoru - vypadá to, že drží. Ve městě zajíždíme do kempu, ale když kolem začínají kroužit mušky mizíme a začínáme zase uvažovat o karavanu. Kousek zpět jsme jeden viděli a tak se vracíme. Madame však o sedmi lidech v karavanu nechce ani slyšet, nabízí nám však celý barák s obývákem a třemi pokoji za 50 £. je rozhodnuto. Luxus jako v hotelu - TV, lednička, sporák, křesla jak z reklamních fotek. Vybalujeme, vaříme, cpeme se a pak se prostě vyvalíme na gauči. A jako by toho nebylo málo, tak Pepu neopouští bolení zubu a tak celou noc proseděl v křesle.

	Přestávka na cestě do Fort William, kontrolujeme těsnost lepení. Drží.
	Pravý anglický domek, pravý český gentleman a pravý indický čaj nikoliv o páté, ale o sedmé.
	Jestli tam nebudu mít modřinu, tak se fakt nas*ru!!
	No jistě, zase žrádlo, na to nás užije. Jestli mi na to někdo šáhne, tak uvidí!
	Ač se to nezdá, tyto fotografie byly pořízeny s rozdílem 12 hodin, ale víceméně se nic nezměnilo - pořád se jí.
	I výběr správného hajzlpapíru je věda...

Čtvrtek, 13.6. - Onich, Tyndrum, Kilmartin, Lochgilphead, Loch Fyne, Inveraray
Z luxusního baráčku se nám moc nechce - všichni se až na Pepu vyspali a i Festr s Bobem se cítí líp. Festr má naražený bok, ruku a rameno, Bobo prohlásil, že když se převalí na bok, tak mu chrastí pánev. Přejmenováváme ho na Bobo-Pánvička :-))) Sestava k pohledání. Odjíždíme v 11:00 a míříme na jih. Počasí je pošmourné a tak preventivně oblékáme nepromoky, které přes noc stihly uschnout. Cestou se přidává deštík, odbočujeme na část poloostrova Kintyre, kde by měly být nějaké megality. Přepadává nás liják, který však trvá slabou hodinku, pak se objevuje sluníčko a je hezky. Objíždíme jezero Loch Fyne po úzké silničce. Megality jsou na dohled - dva velké kameny trčící ze země, parkovací místo žádné a ani žádná přístupová cesta, tak pouze projíždíme kolem. V Lochilphead však Pepa zastavuje a bolestí už nemůže vydržet. Otáčím to proto s ním najít zubaře. Na informacích dostávám adresu, ale tam tento týden doktor není, protože je na nějakém školení. Slečna na recepci je však velice ochotná, zvedá telefon a pak suše oznamuje, že je Pepa na zítra objednaný na 10:00 v 20 km vzdáleném Tarbertu na zubařské klinice. Tak tomu říkám servis. Kempujeme v Inveraray, jsou tu sice zase ty hnusný mušky, ale již ne v takovém počtu. Pepa prchá do baru chladit si zub pivem, já, Festr a Bobo zalézáme do stanu a vaříme. Všechny nás trumfuje Eda, když si z obchodu přináší jednorázový gril a steaky. Tak to už je teda opravdu zvrhlost.

	Cesta na jih od Fort William.
	Údolí Glen Coe.
	Přestávku kulturní barbaři využívají k jídlu, pouze Eda s Kačkou navštěvují kamenný kruh.
	...ale ty steaky voněly fantasticky.

Pátek, 14.6. - stále ten stejný kemp
Budíme se a chčije a chčije. Kolem dokola je černá obloha a liják je tak silný, že odkládáme odjezd na neurčito. Pouze nešťastník Josef, který je objednaný k zubaři si v dešti balí věci. Navíc dle vývoji v jeho práci nás musí předčasně opustit - vrací se domů. Loučíme se s ním, ale vypadá to, že kvůli dešti se tu ještě zdržíme. Po snídani všichni zalézají do stanů a usínají. Něco po jedenácté mi Pepa volá od zubaře, že potřebuje něco přeložit do angličtiny. Zde, kousek od Glasgow je signál ještě horší než v pustině na  severu a z každé věty slyším dvě slova. Po půl minutě hovor definitivně vypadává. O půl jedné nás probouzí Pepa. Je vysmátý, zub má spravený. Když chceme vědět podrobnosti oznamuje: "Hezká blondýna ho přivítala, ňadrem ho do křesla přimáčkla a zub mu bezbolestně spravila". Za zákrok zaplatil neuvěřitelných 16 £, za ty prachy by mu nespravili zub ani u nás. Déšť neustává a tak to vypadá, že zde strávíme druhou noc. Na večer jdeme na pivko do kempovýho baru, kde i lehce povečeříme.

	Pobřeží Loch Fyne, zatím ještě bez deště.
	Tak to jsou autentické čmáranice, kterými se dorozumíval Pepa a paní zubařka. Mělo to být něco jako: "Zub trhat nebudu, pouze vám vytrhnu ten zanícený nerv a bude po bolesti".
	Kempování v drsné přírodě je jen pro pravý chlapy.
	Byli bychom barbaři, kdybychom byli ve Skotsku a neochutnali ten jejich patok Whisky. No, jako že Whisky nemusíme, tak tahle byla výborná. Repetéééééééééé
	To není návrat ze supermarketu, ale z hospody v jednu ráno :-)

Sobota, 15.6. - Arrochar, Helensburgh, Glasgow, Carlisle, Penrith, Lancaster, Preston, Warrington, Stafford, Birmingham, Worcester, Gloucester
Ráno je pošmourno a tak se chystáme na odjezd. Skotsko se s námi loučí po svém - když jsme v půlce balení, začíná pršet. Leo, Bobo, Josef a Festr stíhají sbalit stany a prchnout na záchodky ještě před před přívalem, já s Edou zoufale zalézáme pod celty stanů u nichž už chybí tropika. Když se liják začíná měnit v déšť, dokončujeme balení. V nepromokách balíme mokré stany do čvachtajících uzlíčků a mokří a totálně zpocení vyrážíme na Glasgow. Skotská Vysočina se halí do mlhy a vytváří nádhernou atmosféru. Po opuštění hor přestává pršet. Vedlejšími silničkami objíždíme Glasgow, jemuž se chceme co nejdále vyhnout. Eda obchvat zvládá brilantně a nyní je již před námi pouze dálnice M6 směrem na Lancaster, Preston, Birmingham a Bristol. Tyto městské a průmyslové aglomerace jsou vlastně jedno obrovité město, kde člověk neví, kde je začátek a kde konec. Nebýt dálnice, tak by jsme se tam zamotali do konce života. Takto zvládáme za jediný den 750 km a ze Skotska se přesouváme na jih Anglie.

Sjíždíme ze skotské Vysočiny do Anglie.	Glasgow - 690 000 obyvatel. Ještě před lety se tu zastávka turistům nedoporučovala. Průmyslový kolos a loďařské centrum již patří minulosti.

V Birminghamu se Loučí Bobo a Josef, kteří kvůli pracovním povinnostem předčasně naši výpravu opouští a míří po dálnici M6 na Londýn a Dover. My před Bristolem odbočujeme a v malé vesničce Newport kempujeme. V 10 večer dostáváme zprávu že "utečenci" právě vjíždí do Eurotunelu. Další jejich cestu známe jen z kusých zpráv - cena za přepravu moto a osobu je 93 £, nakládání probíhá rychle, cesta pod kanálem je hotová za 35 minut + časový posun jedné hodiny. Ve Francii nenajdou kemp ani jinou možnost spaní a tak jedou dal. Prosviští Belgii a "kempují" až úplně vyřízení na lavičkách dálničního odpočívadla v Německu. Další část cesty je po dálnicích (nuda nuda, chce se jen spát), hranice jsou v pohodě. V Rozvadově už nemůžou ani sedět, jak je začínají bolest sedací části těla, takže cestu dál do vnitrozemí skoro vzdávají. Nakonec je ale vidina sprchy a vlastní měkké postele dožene k rychlé cestě domů (téměř 36 hodin v kuse s hodinovou přestávkou na prospání) - prostě šílenci. Tím je pro ně expedice Skotsko 2002 na konci. My však pokračujeme dál.

Loučení s Bobem a Josefem před Birminghamem na benzínce.
Já nejsem těhotný, tak si práska můžu dát.	Most v Birminghamu.	Tak kudy na Glastonbury?
Cesta zbloudilých k domovu - dvakrát čekání před Eurotunelem, dvakrát Francie ve dvě ráno, jednou GW v Belgii.

Neděle, 16.6. - Bristol, Chippenham, Avebury - Silbury Hill a Avebury Stone Circle, Amesbury - Stonehenge, Wincanton, Glastonbury
Ráno je pod mrakem, ale neprší. Nízká oblačnost vypadá hrozivě, ale my jako správní tvrďáci do nepromoků nejdeme. Těsně před Bristolem sjíždíme na dálnici M5 na Londýn, ale po 20 km sjíždíme na Chippenham a pak po silničkách míříme do Avebury. Zde je toho k prohlížení hodně. Nejprve navštěvujeme Silbury Hill - největší ručně navršenou mohylu v Evropě. Stáří se odhaduje na 3000 let a podle odhadů na ní muselo pracovat 700 lidí 10 let.

	Anglický venkov. Baráčky s doškovými střechami jsou kouzelné.
	Silbury Hill.

Dalším unikátem je největší megalitická památka Anglie - Stone Circle je kamenný kruh starý 4000 let. Má průměr 500 m a je obklopen valem 5 m vysokým. Tvoří jej 27 volně stojících kamenů (původně jich bylo 98), jež byly původně součástí vnějšího kruhu (vnitřní byly rozebrány na stavby domů). Mezi šutry se pasou ovce a vůbec si turistů nevšímají.

Kamenný kruh a kostel v Avebury. Vpravo model, jak mohl kruh vypadat.

Po této návštěvě jsme pořádně natěšení na slavný Stonehenge. Už z dálky je vidět část kruhu, svatyně z doby bronzové, datované do 2. tis. př. n. l. Nejdříve zde vznikl kruhový val s příkopy, kde menší kameny ukazovaly vchody. Kolem r. 2100 př. n. l. byl postaven kruh z 60 malých modrých čedičových kamenů (pravděpodobně z Walesu). K němu byl později přistavěn vnější okruh o průměru 30 m, složený z 30 dvojitých kamenných pilířů, spojených v horní části příčně položeným kamenem. Ještě později byla postavena velká podkova složená z 19 monolitů pocházející z  Marlborough Downs. V poslední stavební fázi bylo osazení monolitů uprostřed spolu se středovým kamenem (dnes tzv. oltářní kámen).

Stonehenge. To nepotřebuje komentáře.

Angličani to mají pro turisty vychytaný - monolity jsou oplocené a do jejich blízkosti se dá dostat jedině přes placenou bránu. No, 4,40 £ pro dospělého a 3,30 £ pro studenty (konečně uplatňuji ISIC kartu) vysolíme jako nic. Myslím, že i kdyby to stálo 10 £ tak to dáme :-) Až doteď jsem je viděl pouze z fotek, ale stát vedle nich je něco úchvatného. Na člověka tu přímo dýchá tajemno.

Poté vyrážíme na Wincanton a Glastonbury. Cestou vidíme směrovku kemp doprava a odbočujeme. Mimochodem, zdejší značení kempů je horší než ve Skotsku. Projíždíme asi 3 km úzkou silničkou obklopenou z obou stran 2 m vysokými živými ploty, za kterými se ozývá bučení krav. Už nevěříme, že jedeme správně. Náhle se vynořuje osamělý domek - recepce. Za 5 £ stanujeme úplně sami v obrovským kempu s pravým anglickým trávníčkem (ostatně jako všude). Zíráme na svítící sluníčko, sušíme vlhké věci a zase se nezřízeně cpeme.

Ten kemp byl fakt úplně prázdný...

Pondělí, 17.6. - Glastonbury, Taunton, Exeter, Plymouth, Liskeard, St. Austell
Ráno je zatažené úplně stejně jako včera, my však už víme, že z těchto mraků pršet nebude. Naším dalším cílem je Glastonbury, historické město opředené řadou pověstí o králi Artušovi, který zde byl údajně v opatství pohřben. Jiná legenda vypráví o Josefu z Arimathie, který prý tudy procházel se svými druhy nesoucími sv. Grál (kalich z poslední večeře), a založil zde první křesťanský kostel. Parkujeme na placeném parkovišti (80 p/hodinu) uprostřed města a již podle autobusů a dopravních zácp je znát, že je to turistické centrum. Navštěvujeme trosky opatství (3 £), které jsou i tak impozantní. Zastavujeme u hrobu krále Artuše a poté vcházíme do stále stojící opatské kuchyně - obrovský "dóm", ve kterém se vařilo pro celé opatství. Strop je důmyslný systém komínů pro čtyři rohové a jedno centrální ohniště.

	Opatství v Glastonbury.
	Tak tady má být pohřben král Artuš.
	Opatovo opatství, komín kuchyně, kuchyně opatství.

Pak se chystáme na Tor - zbytek věžičky na nedalekém kopci, která měla být součástí hradu Kamelot - hradu Rytířů kulatého stolu. Na parkovišti však chybí Festr, ale protože víme, jaký je to fotografický maniak, necháváme ho svému osudu. Hrad se tyčí na kopci asi 2 km od města a tak se chystáme v pořádném vedru na pěknou drsnou vycházku. Na poslední chvíli zpozorujeme autobus, který jezdí až pod hrad. Rázem se já, Eda a Kačka hrneme do autobusu a o žádné túře nechceme ani slyšet. Autobus však zastavuje pod kopcem a nahoru musíme po svých. Z čista jasna nahoře zpozorujeme mávající postavu, ve které poznáváme Festra. Jak a kdy se tam dostal je záhada. Odměnou za výšlap je nám krásný rozhled po jižní Anglii a okolí Glastonbury. Cestou zpět navštěvujeme Zahradu míru (2,30 £) se studnou, ve které má být vhozen sv. Grál.

		Hrad - resp. pouze věžička Tor. Eda zkouší, jestli je ten steak dost uleželý.
Zahrada míru.	Tak zde má být vhozen Sv. Grál.	Železitá voda projímá! Odzkoušeno Festrem.Výsledky nefotografovány.	Glastonbury.

Zmoženi vyrážíme na přístav Plymouth, ze kterého bychom chtěli jet trajektem do francouzkého Roscoffu. Za dalekého Skotska odvyklí na městský provoz vjíždíme do centra. Průjezd je pro skupinu motorek hororový zážitek. Směrové značení na přístav je však perfektní a my dorážíme k odbavovacímu terminálu společnosti Brittany Ferries (www.brittany-ferries.co.uk). Odcházím zjišťovat volná místa a následně zamlouvám lístky na úterý 23:30. Cena 93 £ za motorku je dost vysoká a co jiného nám zbývá, že. Na malém trajektu je cennější místo v nákladovém prostoru, než místo pasažéra a proto asi taky Eda s Kačkou zaplatil jen o tři libry více. Poté se opět proplétáme městem a vyrážíme na poslední anglický cíl naší výpravy - tzv. Konec země. Z města se vyjíždí po obrovském mostu přes řeku Tamar, na kterém se platí mýto za přejezd - opět to mají motorky zdarma, super. Po 40 km zajíždíme v St. Austellu do parádního kempu.

	Terminál Brittany Ferries v Plymouthu.
	Městečka cestou na západní výběžek jsou jedno jako druhé.
	Kemp a pobřeží v St. Austellu.
To snad není možný aby ta tráva byla tak hustá.	Žádné Španělsko, žádná Mallorka, to je Anglie...

Úterý, 18.6. - Truro, Redruth, Penzance, Land's End, Penzance, Redruth, Truro, Plymouth
Ráno nás probouzí sluníčko a vypadá to, že bude i teplo. Z SMSek se dovídáme, že doma je 34 °C vedro. No, zvyklí ze Skotského chladu nám připadá i těch 18 °C dost. Vyrážíme po A390 a silnice je pořádně nahuštěná, navíc to není dálniční typ, takže je pouze jednoproudová každým směrem. Jakmile chytáme kamion, táhneme se za ním do té doby, než přijde nějaké dvouproudové stoupání. V jednu odpoledne jsme na místě. I zde je obrovské množství turistů, na parkovišti se opět vybírá parkovné, k naší radosti to mají motorky zdarma. Obcházíme nádherné útesy a fotíme se u pověstného ukazatele. Foto od profesionála z budky (třeba i s motorkou) je za 6 £, nám stačí zdarma fotka od Japonce přes zábradlí. Kolem spousta turistů, obchodů se suvenýry, stánků s jídlem a také hejna vyžraných racků. Nebylo mi jasné, proč rackové nelétají nad pobřežím a neloví ryby, ale nad objekty. Pak mi to došlo. Nikdy by jste nevěřili, jak se dokáže takový racek rvát o hamburger. Paní ho však držela pevněji a racek odlétl pouze s kusem rohlíku.

	Zbytek výpravy na Konci země.
	Útesy, moře a krajina je nádherná.

Procházíme se po pobřeží, fotíme a filmujeme krásné a čisté moře a skály. Obědváme ve střehu před racky, kteří mají shora velmi dobrý přehled, kde by se dalo ukrást něco k jídlu. Cestou zpět zastavujeme v přístavním městě Penzance s ostrovním klášterem St. Michael's Mount a jdeme na prohlídku. Festr běhá po obchodech a shání něco, čím by nahradil ulomené levé zrcátko. Narážíme na motoshop kde ho zvou ať přijede i s motorkou, že to nějak spraví. Po chvíli přijíždí s přilepeným zrcátkem a ještě to prý bylo zadarmo. 

	V Penzance jsme zastavili na prohlídku přístavu. Našeho vedoucího to trošku zmohlo a zatímco Festr sháněl zrcátko, dal si dvacet.
	Plymouth.

V Plymouthu jsme v šest, na parkovišti vybalujeme konzervy a vaříme. V mezičase vyměňujeme zbylé libry za eura. Připlouvá loď a oproti té první z Amsterodamu je to malinká kocábka. Suneme se k terminálu. Na celnici opět dělají dusno - chtějí vědět co vezeme, co nevezeme, jestli máme drogy, zbraně, výbušniny, elektroniku nebo TV, ...ať se jdou bodnout. Festr nechce otevřít kufr k nahlédnutí a v okamžiku je u něj houf policajtů. Až pak se vysvětluje, že se obával smradu z jeho 14-ti denních fuseklí. Na trajekt nás nakládají jako první a motorky se staví k boku do výklenků. Přibíhají zřízenci s lany a molitanovými kostkami a motorky sami přivazují. Ještě než začnou najíždět auta, valíme zabrat nejlepší místa do restaurace. Dáváme druhou večeři a jdeme omrknout tzv. sklápěcí sedátka, která máme místo kajut. Jako obvykle se v bludišti lodi ztrácíme a tak se ptám stevardky. Ta nás posílá za roh kamsi do kina. To nám není jasné do té doby, než otevřeme dveře. Opravdu je to malinký kinosál a uvnitř jsou sklápěcí sedátka jako v dálkovém autobusu. Při vyplutí (23:30) jako obvykle většina pasažérů vyběhne na palubu a pozoruje vzdalující se přístav. Na širém moři se trochu zvedá vítr a loď se začíná houpat. Oproti té minulé, která se ani nehnula, se tato houpá ze strany na stranu, že v okamžiku jsou všichni pasažéři při chůzi totálně ožralí. Před vyplutím všichni vykoupili restauraci, tak teď chytají zelenou barvu a zásobníky s blicími pytlíky po chodbách se prázdní. Mě kolébání uspává jako houpání kočárku mimino a tak jdu spát a ostatní taky.

	Čekání na trajekt, naloďování a půlnoční trajekt.
	A už se zase cpou, to snad není možný.
	Dobrou noc!

Středa, 19.6. - Roscoff (F), Quimper, Lorient, Carnac, Vannes, Ploërmel, Dinan, Le Mont-St. Michel
Ráno je "rozlámané" - většina z nás toho moc nenaspala. V 8:00 vjíždíme do Roscoffu a po vyjetí aut  vyrážíme. Tentokrát se usmíváme my nad tápajícími Angličany na pravé straně. Vyrážíme na Carnac. Provoz víceméně pohodový, na křižovatkách nám již známé kruhové objezdy, na které se tentokrát vjíždí zprava, nečiní problémy. Před polednem jsme na místě - u Carnacu se nachází stovky kamenů čnící ze země  vedle sebe v řadách dlouhých několik kilometrů. Kdo a proč je tam postavil je záhada.

Přijíždíme do Roscoffu.	Megality v Carnacu.

Po prohlídce vyrážíme na Saint Michel - opevněné opatství na ostrově, které je v době přílivu ostrovem a při odlivu je dokola sucho. Veliký komplex není v našich silách projít celý a proto pouze procházíme úzké uličky za hradbami. Chýlí se večer a únava je znát, proto po pěti kilometrech odtud kempujeme. Hodinu na to nás zahání do stanů déšť.

Klášter Saint Michel a úzké uličky městečka za hradbami.

Čtvrtek, 20.6. - Alençon, Nogent-le-Rotrou, Chartres, Étampes, Fontainebleau, Sens, Troyes, Chaumont
Vylezu ze stanu a vypadá to, že bude hezky - po dešti ani památky a nám zbývá poslední cíl naší kulturní etapy - katedrála Notre Dame de Chartres u  Paříže. Jedeme přes Alençon, v Chartres jsem k polednímu a i když je pracovní den, turistů je plné město. Záchytné parkoviště je beznadějně plné a my kroužíme kolem náměstí. V jednu chvíli se uvolňuje místo, které ihned zabíráme. Vyrážíme na prohlídku. Obrovská katedrála je uvnitř klasicky potemnělá a kdyby svítilo sluníčko, tak mozaiky v oknech by uvnitř vytvářely světelné obrazce.

	Parkujeme v Chartres na náměstí.
	Katedrála Notre Dame de Chartres zvenčí...
	... a zevnitř. Vpravo Festr klečí u kamene, podle kterého se katedrála vyměřovala. A má prý zázračnou moc - kdo se ho dotkne, do roka otěhotní...  :-))))))))))

Po prohlídce jedeme na Troyes a trošku se zamotáváme ve vesničkách francouzkého venkova. Ale alespoň je poznáváme. Z Troyes to točíme na Chaumont a už se chýlí večer. ještě před devátou stihneme nakoupit v Carrefouru a v Chaumont bivakujeme.

Zase ho podvedli - ten samonafukovací stan se ne a ne postavit.

Pátek, 21.6. - Langres, Vesoul, Belfort, Basel (CH), Zürich, Winterthur, St. Gallen, Lustenau (A)
Čeká na nás zbytek Francie a celé Švýcarsko. Francií projíždíme již za hnusného vedra, 25 °C je pro nás strašné vedro :-) Hranice projíždíme hladce a na první benzínce ve Švýcarsku jdeme zjistit, jestli na dálnici musíme mít známku. Slečna však nešprechtí německy ani nespíkuje anglicky. No to bych chtěl vidět, jak by se se svou francouzštinou domluvila o 100 km dál k Rakousku, kde se mluví německy. Divná to země. Zkoušíme informační centrum. Zde se již v pohodě dovídáme, že si můžeme za 40 CHF koupit celoroční známku. Když namítáme, že je to moc peněz, slečna s úsměvem říká, že si s ní můžeme projet celé Švýcarsko. Hm, to je nám houby platné, když chceme jen projet. Švýcaři to prostě s penězi umí. Budeme muset proto jet mimo dálnici. Až později zjišťujeme, jak jsme si tím pěkně zavařili - jízda připomíná cestování městem. Severní část je jedno město vedle druhého, v každém 3-4 semafory, rychlost neustále 50 km/h. Navíc dvě hodiny objíždíme Zürich, abychom se nezamotali do centra. Před Zürichem jsme narazili na pozůstatky průtrže mračen, která po sobě zanechala obrovité kaluže. Tato fronta byla celou dobu na dohled dobrých 5 km - černé mraky se valily přes kopce bylo vidět, že se tam čerti žení. Naštěstí jsme se ji lišácky vyhnuli.

Ráno.	Takhle se balí věci.	Konečně jednou trasu radím já.	Brněnské borec s pražskó paštikó a francóské sér ve Švajcu.

Na hranice se dostáváme až za tmy před desátou a téměř bez benzínu - celé Švýcarsko jsme projeli bez natankování, protože jsme neměli jejich franky. V Rakousku na první benzínce se ptáme po kempu a jeden ochotný maník nás autem k němu rovnou zavedl. Bez něj by jsme ho těžko hledali.

Sobota, 22.6. - Feldkirch, Innsbruck, Rosenheim (D), Salzburg (A), Linz, St. Pölten, Krems, Horn, Znojmo (CZ), Brno
Před sebou máme nudnou cestu po dálnici přes celé Rakousko, i když krajina je hezčí než v Německu. Holt Alpy jsou Alpy. Za 4 € kupujeme desetidenní známku a vyrážíme. Docela zážitek je průjezd tunely, zvláště kousek za hranicemi, který má téměř 13 km a za průjezd se platí 7 € (Arlberg Schnellstraße). Cesta vede kolem Salzburgu, Linze, St. Pöltenu a domů přes Znojmo. Cestou je nesnesitelné vedro. Ve Skotsku jsme nikdy nelezli do mokrých hader, ale dnes ráno to bylo poprvé - propocená bunda nestihla uschnout. Domů jsme přijeli v devět večer zpocení jak dveře vod chlíva, úplnej hnus velebnosti.

Po 13 km jsem z tohohle pohledu už šilhal. Taky vidíte tu prostřední čáru dvakrát?	Alpy - tolikrát projeté a stále krásné.	Už abych byl doma.	Rumcajs company.
Vzácný záběr - Eda na Blekošovi. Hledá zpátečku.	Jsme domáá!	Zakončení výpravy bylo jak jinak než žranicí.	...

Epilog
No a shrnutí našeho zájezdu? Říci, že to bylo úplně bez chyby nemůžeme, a tak to řeknu budovatelsky: "I přes vzniklé obtíže se naši soudruzi dokázali přenést a stále se drželi hesla 'Kupředu, zpátky ni krok!'". To už zní lépe, nemyslíte? :-) Na každý pád jsme zase o něco chytřejší, a příště bude v nářadí i tekutý kov.

Počasí vyšlo na jedničku - ano, i když jsme párkrát zmokli. Tak za prvé: nikdy jsme nepromokli až na kůži, za druhé: následující večer vše stihlo uschnout a pouze jednou jsme balili úplně mokré stany (a to ještě pouze já a Eda, protože jsme se to ráno loudali). A co víc, kdyby nám párkrát nepršelo, tak by to ani nebylo Skotsko. Á, teď si vzpomínám, že pořádně zmoknul Pepa cestou k zubařce - no, aspoň někdo :-)  Na začátku nám Eda říkal, jak budeme vzpomínat na Skotskou zimu... Na severu jsme se mu smáli, ale když jsme přijeli do Francie, tak jsme mu museli dá za pravdu. De facto nebýt toho studeného větru, tak ani zima nebyla. Ve stanu stačilo pustit na minutu vařič a na cestování jsem neměl většinou nic teplejšího, než košile. Na svetru se usazoval prach. A co s francouzským vedrem? Nic - před ním se utéci nedalo a v tričku se je nedá, to je risk.

V Mušálově jsme dostali na prdel, to přiznáváme :-))))  ale jinak jsme Británii pokořili jak na souši, tak na vodě, Fernet nepočítám  :-))

A kudy jsme to vlastně jeli? Stručná mapka naší cesty po Británii.

A pár kalkulací na závěr
Protože jsme očekávali, že se většina z vás se bude zajímat i o finanční stránku, rozhodl jsem se udělat malé rozúčtování. Tento rozpis jsem udělal podle mých vlastních poznámek, ostatní mohli utratit víc nebo míň plus mínus autobus.

Tak podle mého tachometru jsme ujeli něco kolem 7 500 km (Bobo s Josefem 5400 km). Benzín v Německu, Holandsku a Francii stojí v rozmezí 1,05-1,15 €, což při kurzu 30,50 Kč/1 € dělá 32-35 Kč/l (v Rakousku dokonce i pod 1 €). V Anglii je rozmezí podstatně větší - jak jsem psal, na jihu ho lze koupit za 0,72 £ (35 Kč), ale na severu klidně i za 0,90 £ (44 Kč) - při kurzu 48,50 Kč/1 £. Spotřebu si musí spočítat každý sám a navíc my, co máme malý obsahy musíme počítat i s dost pořádným rozdílem spotřeb dálnice/normální silnice (téměř 7 l na dálnici vs. běžných 4,5 l/100 km).

Pořádný průvan v rozpočtu udělaly trajekty - ale když člověk jede na ostrov, tak s tím musí jaksi počítat, že :-) Trajekt IJmuiden (Amsterdam)-Newcastle-upon-Tyne přišel na 3230 Kč (49 £/osobu + 15 £/moto + nějaké menší poplatky). Zatímco mnohem kratší cesta Plymouth-Roscoff stála 4510 Kč (93 £/1 osobu s moto nebo 96 £/2 osoby s moto). Pro zajímavost cesta Eurotunelem přijde také na  93 £. Jsou to vydřiduši - do Anglie vás přepraví levně, ale pak využívají toho, že zpátky se nijak jinak nedostanete (pokud teda nemáte obojživelnou motorku... což by Eda mohl mít - jestli se mu dole točí kardan nebo vrtulka je už skoro jedno).

Na dálnici se v Anglii neplatí, placeným místům jsme se vyhnuli (tunel v Newcastlu) nebo motorky mají přejezd zdarma (mosty v Edinburghu, Dundee a Plymouth).
Ve Francii je dálnice placená a proto jsme jeli mimo. Protože Francouzi mají rychlostní silnice velice dobře vyřešené a navíc nejsou ani moc zacpané, průjezd je pohodový. Pravý opak je Švýcarsko - tam průjezd mimo dálnici znamená velké zdržení. V Rakousku se dá jet mimo placenou dálnici, ale poněvadž jsme spěchali a taky 4 € není mnoho, známku jsme si koupili.

Co se týká běžných potravin - protože jsme měli žrádla asi dvě tuny, tak jsme toho moc nakupovat nemuseli. Kupovalo se pouze pečivo - bohužel i tady náš klasický chleba nemají a dá se koupit pouze 100 druhů chleba toustového (fuj) za ceny okolo 0,70 £. Pivo v hospodě přijde tak na 2 £, oběd se pohybuje v rozmezí 8-15 £.

Kempy v Evropě stojí od 5 € (152 Kč) do 11 € (340 Kč), v Anglii od 2,70 £ (130 Kč) do 6 £ (290 Kč). Na levný kempy bacha, zvláště na severu - za těch 2,70 £ byl ten prokletý Mušálov :-) Pokud cestuje více lidí, tak stojí za úvahu i ty jejich karavany (my jsme za něj dali dohromady 30 £), nebo i pronajmutí domku (50 £). Když 50 £ podělíte sedmi, tak se dostanete na cenu lecjakého kempu - a my měli ten nejlepší luxus. Jinak zázemí v kempech je prvotřídní - všude naleznete sprchy s teplou vodou a pouze v jediném kempu se za ně platilo (0,20 £/6 minut). Zajímavě mají řešený přívod teplé a studené vody v umyvadlech - nemají směšovací baterie, ale vlevo je kohoutek s teplou a vpravo se studenou vodou. Je jasné, že z toho "teplého" teče voda téměř vařící, takže pokud chcete vlažnou, máte dvě možnosti: buď si levou ruku opaříte a tu bolest budete dorovnávat ochlazováním pravé ruky, nebo si umyvadlo zašpuntujete a uděláte si mix. I když ve Velké Británii "jedou" na 110 V, v každém kempu je dvojzásuvka 110/220 V, takže nabíjení mobilů či baterií je v pohodě.

Ceny vstupného na vybrané kulturní památky jsou od 2 do 5 £, studenti mohou uplatnit slevy na ISIC kartu :-)

No na kolik mě (nás) to tedy přišlo? Benzín - 12 600 Kč, trajekty - 7 750 Kč, útrata (kempy, jídlo, vstupné...) - 12 500 Kč, což je částka se kterou se rámcově počítalo. Tady bych chtěl upozornit, že není možné cestovat pouze s touto teoreticky vypočtenou sumou. Každý musí mít v rezervě i hotovost (ať cash nebo na kartách - nejlépe VISA, EC/MC) pro případ nouze (viz. naše havárka, kde sice byly motorky zprovozněny za 10 £, ale je nutné počítat i s variantou "Odvoz motorky v bedně domů dodávkou"). A kolik tedy mít k dispozici navíc? Minimálně jednou tolik. 

Také nějaké výdaje (a někdy nemalé) spolkne příprava motorky na cestu. Pokud jsou gumy již v půlce svého života, je nutné je přezout, protože tamní asfalt je více kamínkový a žere vzorek o trošku víc než u nás. Z vlastní alpské zkušenosti mohu říci - gumy nepodceňovat!  :-) To stejné se týká i řetězu. Je nutné si uvědomit, že se najede řekněme 8 000 km a jak mnozí z vás ví, zvláště ke konci se řetězy vytahají víc. Ti co mají kardan ho musí vyměnit za anglickou verzi a namontovat na opačnou stranu motorky, protože po přejetí v Anglii vlevo by měla motorka tendenci se stáčet zpět do pravého pruhu. :-)))) Výměna oleje, filtru a podobné drobnosti jsou samozřejmostí. 

VIVAT SKOTSKOOOOOOO...

A to je vše přátelé. Tjá dý dá dý dááá.