Orgiva (E) – Pico di Colativi (E)
228 km (5 654 km)

© H.

MAPA DNE

Chvíli mi to vždycky trvá, než sednu ke komplu a nadatluju pár dalších řádek tohoto cestopisu, kupříkladu dneska to trvalo asi 4 štamprle domácí pálenky, třikráte zakrojení do domácí slaniny a o kačeně (samozřejmě že domácí) se zelím a knedlem k večeři se ani nezmiňuju. Jóó bio. Dneska je to „ín“, někteří v tom objevili Ameriku, ale my Moraváci tak žijem odpradávna.
No ale zpátky do Španělska, tady jsem toho moc bio nepojedl, nepočítám-li ten meloun, co sem koupil při večerním nákupu v městečku za 1€, žeru v podstatě jen párky na několik způsobů. Jako třeba vařené párky s bagetou a dijonskou nebo domácí hostinec vylepšený párkama nebo taky domácí hostinec vylepšený párkama a dijonskou apod. Totiž párky jako takové jsou skoro všude nejlevnější masová strava, i když popravdě ty párky kolikrát maso ani neviděly, ale my s nulkou, tedy přímí potomci prapředků a nositelé toho nejlepšího genetického základu prostě maso potřebujeme. Denně minimálně jednou. Nevýhodou pyrenejských párků ovšem je, že nejsou uzené, tím pádem nejsou nic moc, ale hlad je sviňa a maso je potřeba.
Bude to ale dneska dlouhý den, tak popojedem. Nám (tedy mně a Ranžovi, bo Glider si z kempu opět jel svou vlastní cestou) se to daří jako obvykle o dovolenkové 10té hodině. Nezajíždíme už do Orgivy, ale odbočujeme na silnici 421 a po úbočích jižních svahů Sierra Nevady míříme na Pampaneiru, kde se ocitáme po 16km o více než 500 výškových metrů výše. My ale máme namířeno ještě výš. Kousek odsud se dá odbočit na jižní přístupovou komunikaci k Veletě, což se nám dokonce i daří, projíždíme tak mnoha serpentýnama, dvěma ospalýma vesničkama a kousek za Capileirou dojíždíme k šotolince a záchytnému parkovišti s několika informačními cedulemi o zdejším parku. Zákaz vjezdu na šotolinku tu ale není a tak pokračujeme dál strmě vzhůru do srdce národního parku.

Šotolinka vypadá velice slušně, evidentně ji nedávno rozšiřovali zřejmě aby se smradlavým dieselovým offroudům rangerů jezdilo do těch krpálů lépe, takže občas tu evidentně chybí část píniového lesa, skrz který si silnice prokutala cestu. Co tu na druhou stranu přebývá je zřícený 30ti tunový bagr asi 20 metrů pod silnicí, který tady, v přísně chráněném národním parku, odpočívá břichem vzhůru už pěkných pár let, na to usuzuju podle zrezivělých pásů a rezavých zbytků čehosi zkrouceného, co dřív byla nejspíše bagristova kabina. Po šotolince to jde dál ještě několik zatáček, než nás v postupu k vrcholu opět zastaví závora přes cestu :o(. Nedá se to bohužel objet, je tu pár ochránců parku se svýma smradlavýma plečkama, strážní budkou a o kousek níž se buduje jakési kamenné infocentrum ve vysokohorském stylu. Propouštěni za závoru jsou pouze pěší a cyklisti, ostatní se k ní ani neopovažují přiblížit, tedy kromě nás, protože poblíž je opravdu luxusní stínek od jedné vzrostlejší borovice. Jsme zklamaní, tentokráte jsme se vyšplhali do pouhopouhých 2 163 m.

Vůbec se mi zdá ten přístup ochránců volajaký čudný. O pár zatáček níž se jim válí ve stráni hotová ekologická katastrofa - bagr plný nezanedbatelného množství nafty, motorového a hydraulického oleje – ale aby byly směrem k vrcholu propuštěny dvě moderní mašiny splňující emisní normy budoucích evropských direktiv, tak to né. Fakt je za tohleto nemám rád!
No a protože v útrobách našich bajků už nezbylo místo na rozkládací kolo Sobi 20, celou akci o dobití Velety v jedné stopě tímto rušíme a otáčíme to. Vzhůru dolů!
Po sestoupání o dobrých 1000 metrů jsme zpátky na 421čce a berem směr na Portugos a Trevelez. Nikam nespěcháme, nasáváme atmosféru místa, kocháme se výhledy do kraje a občas zastavíme i na focení. V hlubších proláklinách jsou tu občas k vidění zbytky původních pěšin, soumarských cest, kamenných mostků i starší asfaltky. 421čka je už ale moderní silnice, která kopíruje jižní svahy Sierra Nevady po vrstevnici a kde to jen jde, jsou přes prolákliny a údolíčka moderní mosty. I tak je tu zatáček požehnaně.

Za Busquistarem začínáme opět výrazněji nabírat výškové metry. Vjíždíme do zužujícího se slepého údolí a když se nám silnice v protějším svahu přibližuje pomalu na dosah, vjíždíme do městečka Trevelez, kde zastavíme hned na hlavní ulici v místě, kde se podle množství kaváren, krámku se suvenýry a malou tržnicí dá předpokládat samotné centrum.
Nezastavujeme tu ale jen tak náhodou. Trevelez je nejvýše položené město ve Španělsku, je v 1486 metrech nad mořem a krom toho je to město nejkvalitnější sušené šunky celosvětového věhlasu. Již od devatenáctého století se zde v relativně chladném a suchém vysokohorském vzduchu po dobu 14ti měsíců suší, nejdříve nasolené, asi 7mi kilové bravčí kýty, které se ve finále distribuují do celého světa. Šunky z Trevelezu tak visí u stropu snad každé Španělské hospůdky nebo vývařovny a nejinak je tomu i tady, kde navíc ty nažloutlé kýty pestří sortiment obchůdků se suvenýry.
Mé cíle jsou ale přízemnější než nakup vyzrále kýty za cca 120€, chtěl jsem zde sehnat pár triček s býkem.
To se nakonec podařilo, i když o moc levnější legrace než ta kýta to nebyla, ale zase trička nepotřebují lednicu. Ještě provedem malý nákup obědového proviantu v místním mercardu a Trevelez opouštíme tentokráte po východním svahu údolí, které vykutala Rio Trevelez.

Je už nějakou dobu po poledni a tak je nejvyšší čas, najít nějaké místo na sváču. V té okolní výhni, která se mezitím rozpoutala, to ale není jen tak. Stromů s blahodárným stínem tu kolem cest taky není mnoho a tak až na 348čce nacházíme kousek před Mecinou Bombaron ideální plácek ve stínu na zdejší poměry vzrostlého listnáče pod nějž se vejdeme aj s mašinama. Po asi půlhodinové pauze zakopáváme bočáky a už nasycení pokračujeme po kroutící se 348čce k Valoru za nímž v několika serpentýnách prudce ztrácíme výškové metry a sjíždíme do údolí k Ugijaru a přes Alcoleu si to mastíme co jen kvalita silnice dovolí východním směrem. 348ka je v údolí občas napřimována a někde úplně uhýbá z původní trasy díky čemuž se nemusí zajíždět do měst a na takových úsecích jde tempo nahoru. Taky jsou tu ale úseky s původní silnici, nevalné kvality a s mnoha zatáčkami kopírujícími trasy původních cest. A tak to máme jako na houpačce, pár kilometru si to v klidu mastíme po novém kvalitním asfaltu a pak si zase „užíváme“ drncaní po záplatované asfaltce s rozteklým terem alespoň v každé druhé zatáčce.

V Canjyaru zastavuju ve stínu u lavičky na antidehydratační zastávku a taky abych prokonzultoval další postup východním směrem s papírovou mapou, GPSky nemaje. Ta se totiž houpala na Ranžově krku, ale stejně se svou basemapou ukazovala fiku. Z nedaleké předzahrádky malého domku nás nenápadně pozorovala jedna domorodkyně, která to mistrně maskovala tím, že jako že zalívá. Ranžovi se její zájem náramně hodil a tak došel blíž a paní s konvičkou pozdravil. Ta mu velice ochotně odpověděla a okamžitě našemu kulhavému cestovateli s větrem ošlehanou tváři nabídla, že mu donese vodu. To ale Ranža s díky odmítl a dožadoval se „matches“ mimicky to doprovázeje škrtáním o krabičku. Tipuju, že paní proběhla určitě hlavou myšlenka, na co ten cizí chlapík asi tak může v téhle vyprahlé krajině potřebovat sirky? Ale nakonec asi její zvědavost zvítězila a ve dveřích svého stavení se objevila znova a Ranža byl dokonce paklíkem sirek obdarován a tak mohl konečně zapálit to žváro, které si na lavičce tak pečlivě ubalil ještě před tím, než vůbec zjistil, že ho nemá čím odpálit.

Z Canjyaru jsme to pak vzali trochu zhurta (co kdyby to tam od toho Ranžova vajglu fakt chytlo) a 348čku jsme opustili u Banhaduxu, kde jsme najeli na neplacenou dálnici A92, kterou jsme ale vzápětí opustili na dalším exitu, kde jsme sjeli na silnici 370 vedoucí na Tabernas. Z různých materiálů jsme měli vyčteno, že někde poblíž by se měly nacházet kulisy westernového městečka, ve kterém se v průběhu 60tých až 90tých let natočilo nemálo slavných westernů, protože zdejší krajina má charakter polopouště hodně podobný tomu na středozápadě USA. A taky že jo, kousek od sjezdu z dálnice se nám otevřel výhled na cosi, co by jako bývalé filmařské městečko mohlo vypadat. Čím jsme ale byli blíž, bylo těch kulis nějak víc. Navíc to ani nebyly kulisy ale regulérní baráky a bylo jich několik desítek, všude lidi, dětský křik, plná parkoviště a plot kam jen oko dohlédne.
Jóó tak klidná a zapomenutá atrakce typu Canfranc tohle určitě nebude. Evidentně tu někdo začul podnikatelský záměr a z města kulis se stala zprofanovaná zájezdní atrakce, která nás ale rozhodně neláká.

Co ale včul s načatým večerem? Kolem bývalého filmařského městečka vede silnice na hřeben za ním, ale v mapě je přeškrkaná, tzn. že je uzavřená, což je tedy výzva a navíc to vypadá, aspoň tady dole, na docela slušnou makadamku a tak je rozhodnutí dílem okamžiku. Jedeme nahoru dokud nás závora nezastaví prozkoumat, co tam mají tak tajného, že se tam nesmí.

*R: jen tak na vysvětlenou k naší drzosti - tyhle jižanské národy si se značkama a jejich dodržováním moc hlavu nelámou. Tedy nejen s tímhle, většinou to vypadá, že si hlavu nelámou prakticky s ničím. Takže když nechtějí, aby se někam jezdilo, nestačí značka ale postaví tam závoru a pokud na tom skutečně trvají, tak ještě plot, květináče, balvany, příkop a zeď. Pak je takřka 50% šance, že tam snad nikdo nepojede :o)
Jistota ale existuje jen pokud to fyzicky hlídají ... jako třeba na Veletě ...

Makadamka se klikatí a stoupá strmě vzhůru, míjíme několik značek zákazu vjezdu, par zrezivělých vraků aut pohozených po škarpách, zbytky dávno opuštěných kamenných stavení bez střechy a westernové městečko se nám s každým výškovým metrem vzdaluje, když se obrysy jeho stavení s přibývajícím distancem tetelí v rozžhaveném vzduchu jako fatamorgána. Je tu strašné vedro, dokonce mi přijde, že se vzrůstající výškou leze teplota ještě nahoru. STXo hlásí 48 ve stínu a co hůř, čím jsme dál tím je makadamu míň. Jsou místa kde jsou v silnici díry že by se do nich schoval slon. Na některých úsecích pak silnice není vůbec a nahradilo ji cosi, co se dá popsat jako změť hlíny a balvanů. Není to žádný med, vést tímhle tankodromem naložené cestovní speciály, ale postupně se na jedničku, dvojku, s větráky na plné kule, probíjíme vpřed.

První jede Ranža, já si za ním držím pár desítek metrů odstup, abych nežral jeho prach. Když jsme tak v půlce výstupu jednoho těžšího úseku, vyjíždím z vracečky strmě do kopce na kraťounkou rovinku a slyším kovové cinknutí jak STčko bere v jedné z děr hlavním stojanem o zem. Pak už jen vidím Ranžu v parakotoulu a STčko kácející se na pravou stranu směrem ze svahu. Kurva :o( !!
Vypínám motor, hážu STXo na bočák a vybíhám Ranžovi pomoct. Je ticho. Ranža se zvedá z prachu sám. Vypadá to, že je v pořádku. Zbývá ještě zvednout STčko. To se ale zarputile brání, dá to fušku než ho dostaneme přes padací rám, ještě asi tak desetkrát větší fušku to dá, než ho přetlačíme proti svahu do kolmé polohy, ale na třetí hej rup se to povedlo. Ranža hópe do sedla a vyjíždí z té proklaté díry ven někam, kde budem moct zjistit škody. Padací rám toho chytl hodně, ale i tak se STčko překulilo až na bok. Od zdejšího ostrého kamení je poškrábané skoro všechno, kryt zrcátka, boční kapota, víko kufru a dokonce i víko TC, o plastové krytce padáku nemluvě. Ranžovi rozhodně nebylo do smíchu, zvlášť když za to zase mohlo to zpropadené čidlo náklonu, které při tom hupu do ďury vyplo motor a tím bylo vymalováno. Ranžik je ale tvrdý chlapík, jen co jsme přidělali zpátky odpadnuvší krytku zrcátka pokračovali jsme dál. Tentokrát sem jel první já.

*R: jen upřesním, co se vlastně stalo. Musel jsem projet fakt hlubokou (tak 30 – 40cm) dírou ve stoupání a ještě na výjezdu ze zatáčky, takže jak jsem přes spojku najížděl předním kolem na tu vysokou hranu, zadní kolo zároveň zapadlo dovnitř a řidítka se zazmítala, což je přesně ten okamžik, kdy se náklonové čidlo s kyvadélkem probudí a chce ukázat svou důležitost. S terénním nasazením výrobce zjevně nepočítal.
No a když vypne motor, logicky to dál do kopce nejede, zvlášť když člověk už tak skoro stojí. Bleskově nastartovat nejde, bo se musí nejdřív vypnutím zapalování čidlo zresetit, takže vzhledem k tomu, že přední kolo bylo na té vysoké hraně a přímo pode mnou díra jak po granátu, jaksi nebylo kam došlápnout. Dokonce ani kontrolovaně odložit to nešlo, Bols se prostě zřítil na stranu ze svahu a já vystoupil po hubě mezi šutry a bodláčí. Díky Bohu, že tam nebyl nějaký spokojeně relaxující had nebo škropion, to by mohlo mít ještě zajímavou, byť asi velmi krátkou, pointu.
A k tomu zvedání ... Hynek má fakt sílu jako zvíře, ta slivovica a domácí uzené se nezapřou, já Bolse ani nenadzvednul a to jsem byl nasranej až k bezvědomí.
Vážený a milý nezasvěcený čtenář, který náš spisek přelouskal až sem, musel jistě nabýt dojmu, že jsem neschopné, nešikovné a sobě i svému okolí nebezpečné hovado, které by rozhodně nemělo jezdit na motorce. Tak tady, vážený a milý nezasvěcený čtenáři, tady už jsem si to myslel i já :-(

Dostat se na Alhamillský hřeben ještě něco času zabralo, ale povedlo se. Silnice vedoucí po samotném hřebenu byla šotolinka, udržovaná šotolinka a díky tomu byla i podstatně sjízdnější. Odsud z hřebenu byl pak naprosto nepopsatelný výhled. Jsme totiž o dobrých 1000 metrů výš než bylo westernové městečko a v určitých místech jde přes vegetaci, která tady nahoře evidentně dobře prosperuje, vidět vyprahlé údolí s Tabernasem na severní straně a středozemní moře na jižní straně. První náznaky civilizace potkáváme u západního vrcholu hřebenu na kterém je vystavěn vysílač, ale nikdo si nás nevšímá a tak po šotolince se sluncem za zády pokračujeme furt dál po hřebeni na východ a kdykoliv se jen otevře průhled v porostu kocháme se tou úchvatnou scenerií. Za těch 9 kilometrů, co jsme po hřebeni jeli, jsme kvůli výhledům zastavovali nesčetněkrát a když jsme se blížili k východnímu vrcholu pohoří naše šotolinka se napojila na asfaltku vedoucí z údolí a Ranža se s ni hned přivítal několika slastnými polibky, takovou měl radost, kluk jeden.

Zbývala ale ještě poslední mise, dobít východní vrchol. Po asfaltu to ale nebyl žádný problém a Pico Colativi, se svou výškou 1387nm a se základnou s radarem pro řízení letového provozu, nám podlehlo kolem osmé večerní. Výhled odsud byl ale úplně nejvíc nejlepší za celý den. Možná tomu napomohlo i pomalu zapadající slunce, které nasvěcovalo okolní krajinu oranžovým světlem. Možná to bylo tou nadmořskou výškou. Na severní straně se v dalekém mlžném oparu ztrácely vrcholky protějšího hřebene Sierra De Los Folabres pod nimiž se choulily v suché a rozvrásněné krajině údolí malá městečka pospojována tenkými linkami cest. Na jižní straně byl perfektní výhled na zemědělsky hojně využívané pobřeží Almeiry, na vrcholy pahorkatiny Sierra del Cabo de Gata až po Carboneras. Kam oko dohlédlo jsou na pobřeží rozeseté větší či menší shluky bílých střech fóliovníků a pláťáků, ve kterých sklízí dvakrát do roka afričtí uprchlíci úrody melounů, jablek, pomerančů, protože nikdo z bílých by na podobnou práci už ani nesáhl. A ta modř všude na obzoru, pobřeží jako na dlani, nemůžu se na to vynadívat.

Večer ale ještě nebyl u konce. Dohodli jsme se, že je tady krásně a pusto a že už nikam nepojedem a že kousek pod vrcholem přespíme na divočáka. Našli jsme si malý plácek v zákrytu za vysilačema. Díky tomu nás nebylo vidět ani z cesty ani od radaru. Abychom svou přítomnost utajili co nejvíce, vrhli jsme se nejdříve na výrobu večeře a až se soumrakem jsme vyklidili plácek od štírů a jiných bodavých nepříjemností a postavili pouze tropika stanů, bo bylo fakt teplo a na chcanec to taky nevypadalo.

Takže dnes to máme zadarmo. Před spaním sem si ještě schoval bagančata preventivně do stanu, abych ráno nemusel vyklepávat nezvané návštěvníky a taky sem se pohledem na světélkující středomořské pobřeží ujistil, že sem se v životě ještě jednou vrátím, protože ten výhled, ten prostě stojí za to! Dobrou.