ERSATZ 2005 - ČÁST PÁTÁ

ORLICKÉ HORY Z OBOU STRAN

Rok dvoutisící pátý už asi navždy zůstane v mé mysli spojen s termínem „náhradní“. Jasně, jedná se o dvě uvažované, leč souhrou mnoha negativních a mnou víceméně neovlivnitelných okolností neuskutečněné „velké“ motodovolené.
Všechno zlé je ale i k něčemu dobré, tedy alespoň skoro vždycky, že… Nebudou dovolené? Dobrá, alespoň tedy uskutečním několik menších výletů, na které padnou víkendy, prodloužené víkendy a tak. Idea se prokázala životaschopnou, takže jsem se postupně od května vydával na menší či větší vejletíky po Česku a spřízněném pohraničí. Následující spisek je sice na časové ose v pořadí pátý, dávám se však do něj jako do prvního. Halt, ani George Lucas nemá patent na psaní napřeskáčku!


Konec srpna se u nás vyvrbil volný víkend, a rozhodnutí, kamže se vydáme, nedalo zase až tak moc práce, a v naší partnerské dvojici zavládl skoro ihned konsensus. Už dlouho jsme nebyli v Orlických horách, táhne nás tam hezká příroda, minimum lidí, navíc je v nich hafo „bunkříků“, a za úvahu by stálo se mrknout i na polskou stranu hranice, tak, jak jsme si to vloni vyzkoušeli s Belšanama, Johnnym a „Vládíkama“ při návratu z Vrakařů 2004.
První a vlastně jedinou starostí bylo sehnat nějakou tu střechu nad hlavy i nad mašinu. Že by bylo v Orlickejch přeplněno, tak na to bych si zrovinka nevsadil, spíše mě zajímalo to, aby GSo mělo taky svůj pokojíček:-)))). Že pojedeme na něm, rozhodla arbitrážně Jana, které zdá se kupodivu začala endurařina chutnat. Napadlo mě vznést dotázek na diskusním fóru jednoho motorkářského servru, a ejhle, ujalo se to, a jedna virtuální motorkářka Jitka (díky ti, neznámá..) nás odkázala na horský hotel Panorama v Deštném http://www.hotelpanoramadestne.cz/ že prý dobrý a majitel má rád motorkáře (jasný že ne na česneku nebo s citronem v tlamičce...). Jeden telefonát a je vyřízeno, v pátek večer jsme očekáváni a cena? 140 CZK za noc a osobu, mašina inklusive, co více si přát!

Pátek, 27. srpna 2005

Trasa: Praha 14, Sadská, Nymburk, Dymokury, Městec Králové, Chlum, Hoříněves, Smiřice, Králova Lhota, Bohuslavice, Nové Město nad Metují, Peklo, Lipí, Dobrošov, Česká Čermná, Olešnice v Orlických horách, Sedloňov, Deštné v Orlických horách

Jana končí ve dvě, já obdobně, a tak máme prakticky celé odpoledne na přesun do Deštného. Že ho nepojmeme jen jako prostý „move“ z bodu K do bodu D, je nabíledni vzhledem k naší turistické nátuře. Nabalit dva kufříky (tedy spíše jeden a půl…) a malý báglík na nosič nedá námahu, a ještě před vypuknutím evakuační víkendové špičky mizíme z pražské kotliny starou poděbradskou. Tu ale využijeme jen do Sadské, tam nabereme směr na Nymburk. Mydlím to dál po okreskách směr Dymokury a z nich krajem bývalých řepařských železniček do Městce Králové. Tenhle kraj mám docela svým způsobem rád, není to žádná turistická bomba, ale poklidná, mírně zvlněná krajina s trochu více hrbatými horizonty Krkonoš a Orlických hor na obzoru (tedy pokud dovolí meteo). Najde se v něm hafo příjemných a zapadlých okresek (nebo i lesních silniček), které chutnají jak na mašině, tak i na kolech. Rozsáhlé lesy se tu taky najdou, takže i stinné pohody si tu člověk užije. A na mne tu ještě čeká probádat ony skoro zmizelé řepařské drážky, vyskytující se hlavně kolem Dymokur. http://www.sweb.cz/chzz/.
Z Městce drandíme dál na východ po alternativní „11ce“, která mě osobně vyhovuje daleko víc než ten každodenní humáč kolem Chlumce nad Cidlinou, a na nás je rychlá až až. V Nechanicích uhneme opět vlevo, protože první dnešní postupný cíl není daleko. Je jím bojiště z roku 1866, Chlum u Sadové u Hradce Králového. Vzdělanci si vzpomenou na bitvu u Sadové (v podstatě kromě Slavkova největší bitva na našem území), která je asociována v myslích prostého lidu s odrhovačkou o kanonýru Jabůrkovi, jenž stál u jemu přidělené artilerie a pořád jen ládoval. Sám jsem tuhle lokalitu navštívil přede dvěma lety při cestě na akci MKF v Račím údolí u Javorníka. Tehdy bohužel jsem přijel těsně po poledni a narazil na zavřené dveře, halt babky držely polední přestávku. Takže dneska repete.

Muzeum bitvy u Sadské

Máme kliku, je otevříno. Odstavíme mašinu na plácek mezi zbrusu novou rozhlednou a již mírně omšelou (a zdá se prvorepublikovou) minihospodou, zřejmě zbudovanou ve stejné době jako nedaleké muzeum, shodíme něco odění a vyrazíme. Na řadě je malinké muzeum, které však docela dobře navodí atmosféru doby, kdy generály, důstojníky i prosté vojíny zdobily řádně opečovávané, voskované a zastřižené kníry, stále ještě „designově dokonalé“ pestrobarevné uniformy (na maskovací účinek si měla ústroj vojska ještě pár desítek let počkat), a perfektně slícované bojové sestavy. Zamrazilo mě hlavně při popisu toho, co museli chtě nechtě místní obyvatelé na bitevním poli odpracovat, aby se z něj stalo zase pole orné. Desítky tisíc mrtvých našly díky jejich úsilí věčný spánek na několika hřbitovech, které se rozkládají všude kolem dokola. A prý dodnes se občas při orbě najdou mnohé pozůstatky, jak kosterní, tak i výzbrojní a výstrojní. Asi dobrej ráj pro maníky s minohledačkami...
http://sweb.cz/lk22/1866/1866.html
http://www.stezka.cz/lokality/hradec_kralove/ns-chlum.htm
http://bryn.webz.cz/prusko.html

Rozhledna na Chlumu Chlum Muzeum shora

No nic, vypadneme z ticha a pietní atmosféry muzea do prozářeného letního odpoledne, a dáme si druhý bod zdejšího prográmku, výstup na rozhlednu. Ta je z rodu sice moderních radiotelekomunikačních, jež budují mobilní operátoři po celé republice, naštěstí to není jen nějaký typizovaný monolitický stožár, ale klasická „prutovka“, což se mě jako strojaři líbí. Navíc tu mají raritku, oddělené schodiště pro výstup i sestup. Cena není z těch závratných, takže hurá nahoru. No, hurá nám vydrží jen chvilku, motorkářské odění a obutí přeci jen nedovolí žádné razantní nástupy, navíc stařecké plíce a v mém případě i hroší muskulatura nastolí další limity. Takže zbytek výstupu už funíme zvolněji a s občasnou odpočívkou.
Námaha ale stojí za to. Meteo pracuje na sto procent, koldokola panuje perfektní rozhled, jež si prakticky sami užíváme do sytosti. Na jižní straně naše zraky přitahuje Kunětická hora u Pardubic, a za ní jsou vidět Železné hory, když uděláme čelem vzad, Krkonoše a Orlické jsou jako na dlani. Jana identifikuje body v jí oblíbené podkrkonošské oblasti kolem Trutnova a Hostinného, já se spíše věnuji cíli naší dnešní cesty.
Uprostřed prohlídky mě zaujmou dole u paty věže tři děvočky na čundru, tak kolem dvacítky, které jsme potkali při začátku výstupu. Poté co se orazily v osvěžovně, tak ještě před odchodem je zaujalo naše GSo, čekající v klidu na svoji osádku. Nejdříve se u něj všelijak fotily, to mě ještě nechávalo klidným. Pak ale nejdříve po něm začaly hamtat (téma fotek – já neodolatelná s rukou na řidítkách a tak), to už jsem zbystřil a rázem mě kopečky na obzoru nezajímaly, no a když se ta nejoprsklejší děvucha začala na mašinu drápat, tak jsem visel na mohutném ocelovém zábradlí jako netopejr se zaťatejma drápkama. Než jsem se vzmohl na patřičnou verbální reakci (ta bezmoc, být sice blízko, ale současně tak daleko od mašiny przněné zapocenou holčičí prdelí), tak je tahle kratochvíle zřejmě omrzela, naposledy cvakla uzávěrka jejich kompaktu, a odtáhly na svoji další pouť, jezinky jedny rozeřvaný....
http://www.interregion.cz/turistika/vyhlidky_rozhledny/chlum/chlum.htm

Jeden z vojenských hřbitovů Pohled SZ - Krkonoše Pohled JJV - Pardubice a Kunětická hora

Tlak mi klesl k normálu, dokončíme obhlídku a šup dolů, je na řadě bod třetí, osvěžení těl. Rozložíme si gábl na lavicích vedle hospody, zajdu pro pití a donesu dva půllitry, Janě klasického zrzoně, moje postavička se musí spokojit s kofolou. Ale chlazená je taky dobrá....
Čas nečeká, a přeci jen, do cíle je cesty kus, a čeká nás ještě nějaké to zastavení. To první jest plánováno do Nového Města nad Metují, na zmrzku na náměstí, prej je (podle Janči) vyhlášená. Takže se promotáváme hustou sítí okresek ke Smiřicím, před nimi překonáme značně zahuštěnou výpadovku přes Náchod do Polska, a jižně kolem Josefova to svojí stovečkou mastíme ke kopečkům na obzoru. V Novém Městě zastavíme jako před rokem na velice pěkném a upraveném starém náměstí, já se věnuji focení a Jana zatím přichvátá se dvěma vrchovatými kornouty z cukrárničky pod podloubím. Jak na tyhle sladkosti moc nejsem, tak dneska OK, potěší to. Obzvláště v centru tak pěkného městečka, jakým tahle zastávka naší cesty bezesporu je.
http://virtualniprohlidky.cz/virtualni-prohlidka/nove-mesto-nad-metuji/
http://www.pruvodce.com/novemestonadmetuji/

Zámek Západní část náměstí Pohled na východ Podloubíčko

Dnes „si dáme“ ještě jednu rozhlednu, kterou má být ta na Jiráskově chatě v Dobrošově nad Náchodem. Jana pořád pobrblává o cestě tam skrze pekelský kaňon, až si vzpomenu, že kdysi dávno, kdy jsem na Káčku mířil cestou na Vrakaře na pevnost Dobrošov, jsem víceméně nechtěně (zaujala mne tenká silniční linka na mapě) asi tu samou cestu projel, byť tam (přiznám se bez mučení) bylo něco omezujících zákazových značek. Ale co, dneska jedeme na stroji příznivějším pro škrábání se cestičkama do prudkých spádnic nad tokem Metuje, takže nějak bylo, nějak bude, davaj...
Najít „cestu z města“ byl trochu problémek, trefil jsem se i díky GPS už napodruhé:-))))).... Sklesáme do úzkého a značně temného zalesněného údolí, silnička mnoha zatáčkami sleduje meandrující tok, prostě docela paráda, zvláště když člověk nespěchá. Stařičký boxer se jen tak převaluje kolem dvou a půl tisíce otáček, tlumeně bublá a dusá, no, docela správně namixovaná muzika pro mou, současnou dobou týranou, duši. Počumujeme, vnímáme atmosféru, jo... to je vono.
V Pekle silnička končí mostkem přes řeku na její pravý břeh, dále už vedou místní komunikace, určené značkami jen pro dopravní obsluhu. Ale vždyť to my jsme také, neprojíždíme, nýbrž máme tu cíl jen kousek nahoře! Pustím se tedy do strmých svahů, mezi roubenky, lukama, šotolina chrastí pod drapáky, dvojka dá optimální čtyřicítku, slunce svítí, kytky kvetou, co více si přát!
Najednou nás cestička v Lipí vyplivne na kvalitní asfalt, pak je pár kilometrů zatáček a jsme v Dobrošově, ležícím kousek pod hřebenem, který má obsazena stejnojmenná tvrz. Na kraji ostře uhneme vlevo a asi půlkilometrová silnička nás prskne až na (teď v podvečer skoro prázdné) parkoviště u Jiráskovy chaty. To mě vyhovuje, nic tak urputně nesnáším, jako davy hulákajících a vřeštících mastňáků.
Obkroužíme celodřevěnou chajdu, než najdeme ten pravý vchod, který nás nasměruje via recepce ke dveřím se schodištěm, vedoucím až na ochoz rozhledny. Výstup je proti předešlé věži brnkačkou, pár desítek nízkých schodů a jsme nahoře, bez funění a šumu ve spáncích. Podvečerní slunce kolem nás zvýrazňuje plasticitu bližších i vzdálenějších horizontů, samozřejmě dominují Orlické hory, už jsou na dosah. Nemluvíme, mlčíme, jen vnímáme tu krásu kolem, jo, máme docela štěstí že žijeme tady, naše kotlinka má věru cosi do sebe! Tasím foťák, vyměním karty a pokouším se o sérii, která by měla dát panoramatické foto zdejšího okolí. A pak jen stojíme vedle sebe, držím Janu kolem ramen, vejráme, absorbujeme pohodu a je nám oběma fajn...
http://www.labska.com/hkguide/objekt.php?cislo=210 http://www.volny.cz/kctnachod/dobrosov.htm

Jiráskova chata Z,SZ,S

Jiráskova chata S, SV

Jiráskova chata SV, V, JV
Rozhledna Jiráskova chata Vodní nádrž Rozkoš Náchod

Času na snění není zrovínka moc, je už k sedmé a přeci jen, ubytování volá, hola tedy, hola, do sedla! Nezbývá než poslechnout toho racionálníka v nás, vrátit se nohama na pevnou zem a vyrazit dále, na poslední část dnešního putování.
Dostoupáme několik zbývajících desítek výškových metrů do sedla pod pevností, mineme odstavné parkoviště a zprudka se spouštíme protivným svahem do údolí k polským hranicím do České Čermné. Cesta tady je krásně opuštěná, známek lidské činnosti ubylo, jsme tu jen silnice, my, lesy a hory. Mrcasíme si to svižným tempem podél hraniční čáry, prometeme několik pohraničních osad a samot kolem Olešnice, všimneme si pár směrovek anoncujících něco pevnostních muzeí podél trasy (sledujeme vlastně v podstatě linii opevnění), ale není čas na obhlídku, tady v hlubokých lesů lůně je již potemnělo, soumrak je nablízku a věru netoužím po bloudění nočním Deštným při hledání našeho ubytování.
Kraje Deštného dosahujeme ještě za světla, takže pohoda. Zastavuju ve středu pod kostelem, kde se orientujeme podle popisu z webu a konfrontujeme jej se skutečností. Kupodivu to souhlasí, takže zamíříme dolů do údolí, krátké stoupání protějším svahem a už je tady odbočka vlevo i s cedulkou. Necelý kilometr traverzem svahem a jsme na malé pasece, nad námi pár chalup a nějaký tábor, z něhož se ozývá dětské pištění, pod cestou dva objekty hotelu, stejné jako na fotkách (kdo by to řekl, že:-)))). Hlavní je ten druhý, tak k němu zajíždím a pokouším se o nalezení nějakého toho správce. Po telefonátu s majitelem se dozvím, že on tady není, ale jeho zástupce že by měl bejt uvnitř. Takže zopakuji bušení s intenzitou větší než malou, a ejhle, má to účinek!
Vyfasujeme klíče a poučení co a jak a kam s mašinou, a zjišťujeme s trochou překvapení, že v celém tom hotelu opodál budeme úplně sami! No, popravdě, nečekal jsem tu zrovínka davy, ale že až tak? Hm, nevadí, bydlo je důležitější, a snad se nebudeme v opuštěném hotýlku bát. A když ano, máme švestkový špírák na kuráž, střízlivý nás nedostanou!
Shodíme bágly z mašiny, pronikneme do tichého a tmavého hotelu (evidentně se tu rekonstruuje a uklízí na sezónu), a po chvilce najdeme ten svůj pokoj. Ale ouha, sice má dvě postele, leč sada povlečení jest jen jedna! Cválám tedy zpět k hoteliérovi, ale druhý barák je již hermeticky uzavřen, posádka asi zmizela někam do putyk či ke všem čertům, takže se nikoho nedovoláme a máme smolíka! Ale co, není to víceméně náš problém, Jana si lehne normálně a já, humusák od přírody, klidně hupnu do nepovlečeného. Podezřelých skvrn jsem nezjistil žádných, tak dejme tomu, že přede mnou v tom byli slušňáci čistotní, tudíž je všechno v lati, a svědomí mlčí, lehce zatlačeno do kouta.
Spaní je tedy vyřešeno (proběhnu ještě okolní pokoje, ale nikde se zbytečné povlečení neválí...), a na řadě je hlad. Jeho řešení je nasnadě, přeci se nebudeme s něčím klohnit, razíme na gábl!
Bawora zakormidluju do lyžárny, zamknu barák a jdeme, pěšky, bude se přeci konzumovat pěnivec. Patnáctiminutová procházka jen prospěje po půldni v sedle, její konečná je v Národním domě hned vedle kostela. Vevnitř skoro nikoho nenajdeme, personál hraje evidentně přesilovku, kterou teprve náš příchod trochu zmírní. Ale reagují dobře, za chvilku je před každým půllitřík, kterému promptně snížím hladinu. Přeci jen, máme za sebou necelé dvě stovky kiláků, dost výškových metrů v nohách, a je vyprahlo. Gáblík se ukazuje taky v pořádku, chutná, takže se koná pohoda. Kecáme, spřádáme plány na zítřek, a pak už jen semeleme všechno možné co nám slina na jazyk přinese. A když se nachýlí jedenáctá, zapravíme účet a vypadneme na čerstvý vzduch. Tmou a tichem mažeme zpět, kolem je mír a božský klid, jen sem tam světélko na úbočí, halt, konec sezóny je k nezaplacení, a tyhle hory nepatří v Čechách k těm turisticky „in“, zaplaťbůh. Temný hotel nás přijme do svých útrob, no a co se pak děje, po tom nikomu externímu nic není:-))))))

Kudy že jsme to vlastně dneska courali?
Páteční trasa


Sobota, 28. srpna 2005

Trasa: Deštné v Orlických horách, Sedloňov, Olešnice v Orlických horách, Dobrošov, Náchod, Běloves, Duszniki-Zdrój, Zlatno, Golaczów, Kudowa-Zdrój, Karlów, Radków, Wambierzyce, Polanica-Zdrój, Pokrzywno, Nowa Bystrzyca, Mostowice, Griewoszów, Róžanka, Miedzylesie, Mladkovské sedlo, Mladkov, Pastviny, Kunvald, Rokytnice v Orlických horách, Nebeská Rybná, Zdobnice, Luisino údolí, Deštné v Orlických horách

Vylejzáme poměrně časně, neboť nás vytahuje prosluněný den, a je škoda prdět do kanafasu, když je tak venku hezky. Nejprve je potřeba sehnat něco do zobáčku, takže první činností je vysvobodit mašinu z dočasné garáže a odbručet do kšeftu pro čerstvé rohlíčky a něco k nim. Před sámoškou ve stínu kostela už stojí pár místních ženskejch, ale je ještě zavříno, neb je kousek před půl osmou, kdy teprve se otevře brána do síně hojnosti. Docela se tu v apartním oblečení složeném ze šortek a motobot vyjímáme, všichni po nás po očku vejrají...
V hotelu vytáhneme snídani na verandu zaplavenou ranním sluncem, na plyňáku uvařím čaj a pak jen sedíme, dlabeme opravdu obzvláště vypečené rohlíčky a kocháme se letním ránem, prozařujícím celé okolí. Takhle v pohodě jsem už velmi dlouho nesnídal, tady by chutnal i tejden starej suchej chleba!

Střed Deštného z terasy hotelu

Lehce před devátou sbalíme pár potřebných věcí (tedy vlastně jen mapy, foťáky a nějaký ten dlabenec), nahážeme to do kufrů, zamkneme a vyrazíme.
Ještě než se vydáme na proponovanou okruhovku, odskočíme si (ranní viditelnost je třeba využít) do Šerlišského sedla. Tam jsme za chvilku, je to jen pár serpentin horské silničky, překonávající hlavní hřeben. Mimo jiné, sloužila i ve třicátých letech jako hlavní zásobovací komunikace při výstavbě linie pevnůstek, která prakticky sledovala hřebenovou stezku. Odložíme mašinu na rozvětvení a k "Masaryčce" dorazíme po svejch, nejsme přeci mastňoši, že.. Vylezeme ještě kousek nad, až k turistickému přechodu, protože hranice tu vede hnedle za chatou. Zbytek času věnujeme rozhledům, které, jak jinak, jsou dnes impozantní.

Masarykova chata na Šerlichu Polsko, Góry Bystrzycke - náš dnešní cíl

Protože míníme do Polandu vniknout skrzevá Náchod a Běloves (náprotivným směrem tehdá v šestašedesátým táhli Prajzové), nezbývá, než víceméně absolvovat shodnou cestu jako včera, akurát v protisměru. Ale jak je tu fajn, dá se to jet klidně i dva dny za sebou. A tak si to tedy dáme. Ráno je krystalicky čisté a jasné, takže ani moc nespěcháme a jedeme kochačku. Sjedeme zpět do Deštného, a zamíříme z něj ve včerejších stopách. Kousek za Sedloňovem si všimnu malé cedulky, mířící vlevo k jednomu z místních pevnostních srubů. Protože se chci přesvědčit co a jak, odbočím a po louce zamířím k externě pěkně udržovanému objektu. Kolem pokosíno, asi se o to tady starají. U vchodu stojí mírně ošoupaný Bizon (tedy Jawka) a stejně tak jetý chlápek, ze kterého ještě tak trochu táhne po včerejší horečce páteční noci. Ale na můj dotaz reaguje celkem adekvátně, ano, provádějí tady. Domluvíme si návštěvu na zítřejší dopoledne, kdy se budeme pomalu hrnout směr nach hause, a hnedle pokračujeme dále, čas přeci jen kvapí.
Až pod Dobrošov kopírujeme včerejšek, za ním sledujeme hlavní ve sjezdu do Náchoda. Pak už jen pár kilometrů po té nejhlavnější z hlavních a jsme u obří celnice. Nezdržíme se, jen mávneme občankami a otevírá se před námi dlouho nenavštívený Poland (tedy pardon, dva příhraniční přeskoky jsem kousek severněji už absolvoval).
http://home.tiscali.cz/ca497300/clanky/sadlo-beloves.htm

Hraniční přechod v Bělovsi

První polské kilometry trávíme na hlavní silnici, ono to jinak ani nejde, do prvního postupného cíle, lázeňského městečka Duszniki je to stejně jen pár kilometrů. Příhraniční silnička do zimního střediska Zieleniec je bohužel z důvodů opravy opatřena zákazem vjezdu, ale to až tak nevadí, pojedeme odsud jinudy. Nejprve ale zahneme do historického středu, který tvoří malé, dlážděné a značně šikmé náměstíčko. Urvu na něm jedno minimístečko, a Jana se vydá s foťákem (zdědila můj původní C2020 a jak vidno, focení ji celkem chytlo, asi proto, že nemá pocit zkaženého filmu…) na svůj kroužek centrem. Já osobně dám přednost pohodě na lavičce, slunění, no a přiznejme si to, i nenápadnému hlídání našeho oře. Přeci jen, jsme v Polsku…. A i odtud toho vidím dost. Duszniki není typické polské město, koneckonců jako každé v téhle oblasti. Sudety, tak to tu Poláci nazývají dodnes (nestydí se za to tak jako my), jsou zde patrny na každém rohu. Domy (leckdy typicky hrázděné) tu dýchají pruským duchem, který nepotlačila ani padesátiletá polská přítomnost. Ta je navozena hlavně trochu přespříliš křiklavými a dryáckými cedulemi, než se na lázně sluší a patří, mírnou až střední zašmudlaností a zanedbaností, a to nemám přehnané mínění o těch našich. Ale za Prusů by to taky určitě hezčí, jen můj názor...
http://www.duszniki.pl/
http://www.duszniki.zdroj.pl/
http://www.sudety.it/index/miejscowosci/ID,32

Duszniki náměstí Duszniki náměstí Duszniki náměstí Duszniki náměstí
Duszniki náměstí Polská specialita - tržiště se vším Duszniki náměstí Duszniki náměstí - kašna

Půlhodinka Janě stačí, přichvátá z opačného směru, než vyrazila, a s kartou plnou zážitků:-)))… Nasedneme a opustíme lázničky ve směru toku souběžné bystřiny. Jedeme ještě kousek do vnitrozemí, ale nějak se mi to nezdá, tak stavím na kraji, zaberu se do mapy a společně s Janou promejšlíme, jak a kudy dále. Času je kupodivu méně než jsem předpokládal, a jet hned podél hranic dolů je skoro brzo. Uvažujeme, co podniknout jako meziprogram, až Jana navrhne, ať se vydáme do oblasti Stolových hor (Góry Stolowe), který se rozkládá od této silnice na sever, a jsou vlastně pokračováním Broumovských stěn na polské straně. Prej někde četla, že je to tu hezký, a kdysi v dávnověku, když ještě byla mladá holka, tu dokonce byla na jakémsi busovém zájezdu. Dobrá tedy, dáme čelem vzad, a začneme putování horama z dalších lázní, tentokráte Kudówa, ležících hnedle za hranicemi.
A přeci nepojedeme zpět zase po hlavní, že. Před železničním podjezdem ve Szczytně uhnu vpravo, a dál to bude po polských okreskách. Jaké jsou, nám dají vědět hned za posledními baráčky. Poněkud musím v duchu odprosit naše silničky, tady a teď je tu enduro tím jediným a tak i nejlepším řešením motocyklové vášně, zatímco na část našich okresek se i s Káčkem mohu vydat. Tady bych ho, chudáka, pěkně vodil jen po hlavních. Ale co, tak pojedeme trochu pomaleji, alespoň máme čas na počumování kolem.
Víceméně se motáme podél trati, jen chvilku odbočíme na Zlotno, ale hned se zase vrátíme ke kolejím, a s nimi na dohled se dostaneme až na dohled hraničního přechodu. Docela zajímavá exkurze do ryzího polského venkova, kde velmi příjemná krajina kontrastuje s převážně omšelými a rozličným bincem obloženými staveními. Tady halt rozkvět venkova, který se pomalu, ale jistě začíná klubat na našich vesnicích, ještě ani nezačal pučet. Ale přejme si, aby sem časem alespoň trocha prosperity dorazila….
Stavíme ve středu lázní, které na rozdíl od předchozích navštívených dávají lépe a výrazněji najevo svůj lázeňský a rekreační charakter, jsou upravenější a čistší, alespoň co lze poznat z té čtvrthodinky, než se opět Jana nabaží místečka a oběhne si „to svoje“. Já se taky trochu vzdálím, ale jen na přímý dohled motorky. Každopádně, Kudówa je příjemné místečko na zastavení a spočinutí. A to ani nevím, co že se zde vlastně léčí.
http://www.kudowa.pl/ , http://www.kudowazdroj.popracy.pl/
http://www.sudety.info.pl/npl/miasta/kudowa.shtml
http://www.sudety.it/index/miejscowosci/ID,82

Ozdobou lázní jsou rozlehlé parky Budovy nezapřou pruský styl ... i podruhé... Klasická německá hrázděná stavba

Další cesta je dál možná jen jedním směrem, a to přímo do srdce národního parku Stolové hory. Ponoříme se do hustého lesa a celkem přijatelnou silničkou, hezky kroucenými zatáčkami, stoupáme pomalu a jistě. Zatím se kolem žádné výhledy nekonají, les je nadále jedinou dominantou kolem. Stavíme až po několika kilometrech jízdy po hřebenu, kdy se po pravé straně nabídne malé parkovišťátko se stolky a lavičkami. Infotabule odkazuje na nedalekou skalní vyhlídku, takže Jana ze sebe strhá nepotřebné motohadry a nalehko na ni vyráží. Já zatím dostuduji zbytek textu, poté se odeberu k jednomu stolku, a zde si udělám pohodlíčko. Vybalím mapy, a alespoň je tak trochu čas na podrobnější studium.
Pěkně relaxuji v chládku, mudruju, kam dál, pohoda.. Za chvilku dorazí Jana s tím, že asi půl kiláku odtud cesta končí na skalisté vyhlídce, odkud je slušný rozhled do přilehlého kraje. Moc se mi tam v motobotkách nechce mašírovat, takže usoudím, že mi stačí se seznámit s fotkama, které pořídila. Naopak, protože se již přičasilo, a útroby to dávají najevo, tak využijeme stolek a dáme si malý studený piknik, pořádné jídlo bude až večír.

V lesích ukryté skály kolem Z vyhlídky se nabízí rozhled - zde na JV A zde na J Plevelná bříza se uchytí kolem
Pískovcové skály mají rozmanité tvary Určitě by to šlo vylézt Romantický průhled - Jana se učí:-)))

Přiměřeně nasyceni sedláme strojek a pokračujeme dále sjezdem ze hřebenu. Dole v kotlině stavíme na kraji obce Karlów (malá horská vesnička žijící jak vidno z turistického ruchu), hlavně kvůli focení, neboť před námi se vyloupnul docela pohledný skalnatý pohraniční hřeben. Tady se taky rozhodneme, že dalším postupným cílem bude poutní městečko Wambierzyce, ležící na východním okraji Stolových hor. Ale předtím ještě trochu pojezdíme tady!

Pásmo skal severně od Karlowa Pásmo skal severně od Karlowa Pásmo skal severozápadně od Karlowa

Kousek za Karlówem opustíme hlavní silničku a zahneme vlevo na (možná - podle mapy to není jisté) slepou odbočku, vedoucí až k našim hranicím. Úzký pás značně hrbatého asfaltu se motá lesem, který po chvilce je doplněn o sbírku menších i větších pískovcových balvanů. Jeden obří viklan je obkroužen silnicí, takže využiju toho, že mám spolujezdce, a zaranžuju něco jízdních foto, nemám jich zase až tak moc. Poté se několikakilometrovým klesáním dostaneme do osady Pasterka, kde obrazně večer odzdravují lišky. Silnička nepůsobí zrovínka frekventovaným dojmem, kterýžto je zvýrazněn finálním lívancem na jejím konci. Počumuje po nás pár vesničanů, takže nepřipustím žádné ilegální jednání, otáčíme a mažeme zpět. Asi jsme dobře udělali, neb hned za vesnicí potkáme v protisměru jedoucí dvojici polských pohraničníků na nějakých lehčích endurech, jedoucích naším směrem. Že by se jeli kouknout, kam že zamířili ti cizáci na divném motocyklu?

I takovéto bizardnosti jsme míjeli Osada Pasterka, dál už to nejde..

Vrátíme se zpět na páteřní silničku, a po ní už bez dalších zastávek a neobvyklostí sklesáme do otevřené a rozsáhlé klodzské kotliny. V městečku Radków mají asi svatbu, neboť na náměstí jsou nastrojené davy a opentlená auta, nicméně i tady vzbudíme trochu pozornosti. Odbočka vpravo a za pár kilometrů je tu očekávané poutní místo. V poněkud katolicky bigotním a nábožensky přehnaně založeném Polsku jsou takováto místa hojně navštěvována, čemuž i tady nasvědčuje přeci jen lepší vzhled obce a její nazdobenost, převládají žluto-bílé papežské barvy. Inu, Lechovi potomci jsou nesmírně pyšní na "svého" minulého papeže, což dokládá spousty nápisů připomínajících Jana Pavla / Wojtylu. Asi je musí dost prudit to, že nynější svatý otec je Němec s poněkud nesvatou minulostí, vztaženou až k profláknuté Hitlerově mládeži.
Mašinu odstavím drze hned pod mohutným schodištěm, vedoucím do barokního komplexu nahoře na vršku. Církevní památky mne obvykle nechávají chladným, stejně jako teď, takže se opět věnuji bloumání kolem motorky, zatímco Jana mizí v jednom z milovaných kostelů. Mě daleko více baví pozorovat cvrkot kolem. Přijíždějí a odjíždějí svatby (řádní a své cti dbalí Poláci se samo sezdávají před tváří Nejvyššího), na modlitby a bohoslužby přicházejí či ze svých aut vystupují nastrojené rodinky. Je zajímavé, že Poláci (tedy muži a mladíci) se zhusta při "nástupu" netváří nijak nadšeně, spíše tak nějak neutrálně až mírně zpruzeně. Takže se alespoň mně zdá, že nositeli náboženského zapálení a nadšení pro věc je dílem slabšího pohlaví….
http://www.sudety.info.pl/npl/miasta/wambierzyce.shtml
http://www.sudety.it/index/miejscowosci/ID,194
http://dolnyslask.org/miasta/wambierz.html

Průčelí a hlavní přístup do komplexu z náměstí Jedna z vnitřních prostor Boční vchod Část náměstí a přístupová brána

Asi po dvaceti minutkách se Jana vrací z útrob komplexu, takže je čas razit dál, ještě nás toho dost čeká. Naštěstí, počasí je neustále příznivé, a vypadá to, že tak vydrží. Takže, nasedat, jedem!
Okresky, motající se po kraji Stolových hor, nás přivedou až k hlavní "evropské" silnici na Klodzko. Ale jen ji přejedeme, projedeme lázničkami Polanica a míříme po "388" podhůřím Gór Bystrzyckich, jak se místním hantecem nazývají Orlické hory. My ale nemáme v plánu na ní setrvat. Máme přeci GSo a tak jej hodláme využít. Podle mapy vede polským hřebenem síť silniček, tak se na ně pojedeme podívat! Podle mapy by první odbočka měla být za chvilku, a taky že ano, mapa nelže. Na vrcholu hřebene se vpravo jeví odbočka do vesničky Pokrzywno, rozbitá okrestička. Osadou projedeme, zatím nám nic nebrání. Při vjezdu do lesa cesta definitivně přijde o asfalt, ale pokračuje dál, a podle patníků a trasování to není obyčejná lesňačka. Na rozcestí se dáme levou, čistě jen podle pocitů, žádné ukazatele a tak. Prostě si myslím, že se má jet vlevo….
Cesta stoupá dosti prudce severním úbočím, a po pár stovkách metrů se ukazuje, že tady to asi nebude až tak pohodová projížďka, na jakou to až doposud vypadalo. Silnice se totiž, jak se alespoň domnívám, vrátila do stavu, tak jak byla už hodně dlouho tomu nazad, vybudována. Pro povozy s dřívím povrch, složený z pečlivě vedle sebe naskládaných velkých valounů, dozajista postačoval, zvláště když byl v mezerách zatlučen štěrk. Ten však, po více než půlstoletí, co odtud bylo odejito původní obyvatelstvo, pod přívaly dešťů a tání jaksi zmizel, tudíž zůstaly jen ty ohlazené butráky. Jak známo, na takovémto povrchu se dá ject buďto hodně pomalu, nebo hodně rychle. Nejprve jsem zkusil to první. No, popravdě, jde to, ale…. Ale, pod korunami mohutných stromů je celodenně nasmrkáno, plus mechy a lišejníky, sumasumárum, dost to klouže, navíc ve dvou dostávám docela zabrat na fyzičku, a bojím se, že když to ustřelí, skončím za krajnicí. Ta je občas půlmetr pod úrovní vozovky, samo je tam roští, ostružiní, balvany a tak. Nedovedu si představit (tedy, dovedu, ale nechci to předvádět v reálu) skončit tam, a tahat mašinu zpět. Takže odřadím ze dvojky až trojky pěkně na jedna, a pomaličku si to pufáme neustále vzhůru. Stoupání je dost dlouhé, odhadem několik kiláků, kolem se nedá pro stromy moc vejrat, výhledy žádné. Vyrušením lesní pohádky je setkání se žlutým polským Wartburgem Combi, "jedoucím" v protisměru, tedy dolů, plně obsazeným svátečně vystrojenými vesničany i s babkou v šátku. O jízdě se moc nedá hovořit, kombík se kejve jak na moři, vrže a skřípe, ale hrdinně se spouští dolů do údolí. Každopádně, když to dal on, tak my taky! A s tím razíme dále do kopce.
Jakmile se vyhrabeme na zarostlý hřeben, cesta se znatelně zlepší tím, že na podkladu zůstal původní makadam. Jet se dá tedy v pohodě a rychleji, a konečně můžu i čumět trochu kolem. Můžu, ale stejně nic není pro vzrostlé velikány vidět.
Na křižovatce tří cest nahoře na hřebeni stavíme. Jednak si oddechnout, napít se, konzultovat mapu, a taky nechat vydechnout slona, jehož olejík už atakoval teplotní stostupňovou hranici. Jasně, nic se neděje, olej může mít klidně 130 stupňů a je OK, ale proč si neodpočinout, že…
http://www.sudety.pulsar.net.pl/przewodnik/bystrzyc.html
http://www.sudety.it/index/gory/regiony/ID,7
http://www.sudety.info.pl/npl/charakterystyka/bystrzyckie.shtml
http://przewodnik.onet.pl/1119,region.html

Zastávka po stoupání Tam nepojedeme... ... a odtud jsme dorazili

Podle mapy tady nemá žádná křižovatka být, GPSka velí dát se spíše vlevo, tak, abychom pokračovali víceméně podél hraniční čáry (podrobnou mapu v přístroji nahranou nemám). I slunce "ukazuje" podobně, takže jakmile se trochu orazíme, dáváme se tou levou silničkou. Je z ní typická hřebenovka, tedy rovná a prakticky horizontální, a dá se jet svižněji, v pohodě a bez děsu z nějakých silničních anomálií. Jediné, co vadí, je opětný hustý les, a s ním absence jakýchkoliv vyhlídkových míst či zastávek. Ale bručíme si v pohodě, tak co.

Tady už se jede v pohodě A tady taky:-)))))

Po několika kilometrech je před námi další "Y" křižovatka, tentokráte mi cit špitá dát se vpravo. Z nezpevněné silnice se stává lesňačka, leč dobře štěrkovaná, a tak mažu asi šedesátkou jen šutry létají. Ale jen chvilku, cesta se evidentně stáčí nám nešikovným směrem, taky dost klesá, inu, asi jedeme blbě. Tak curyk, a honem zpět, zkusíme druhou cestu.
Zdá se, že ta je správná, protože opět získává charakter valounovité vozovky, jako na začátku. V dosti prudkém klesání se otevírá i výhled, díky kterému zjišťujeme, že nás chtě nechtě čeká sklesání do kotliny, bohužel hřebenovka je už (taky podle tacháku) zřejmě za námi. Kvalita se ve svahu opět zhoršuje, vozovka je dost rozryta těžkou dopravou dřeva, některé valouny jsou vytrhány, takže zase pěkně pomaličku. Na kraji podhorské osady Wójtowice se zprvu nesměle, poté již natrvalo objevuje pruh sice mizerného, ale asfaltu. Lesní romantika končí…

Občas se otevře výhled První osada po dlouhé cestě, a asfaltík... Kostelík ve Wójtowicích

Protože se chceme dostat do příhraniční oblasti, v údolí říčky Bystrzyci zahneme vpravo a jedeme proti proudu, opět podle mapy a citu, že by tu byly cedule, tak zas takový high-tech to není. Okreska se motá lesem, všude bordelu po svážení dřeva, ale enduro to všechno požírá bez sebemenší námahy. Několika vlásenkami překonáme nízký hřebínek, a klesání nás konečně vyplivne do hraničního údolí. Na téčku s údolní silničkou na chvilku stavíme, opět na oddech a mapové studium.

Sjezd do hraničního údolí Hlavní (český) hřeben Odtud jsme dorazili... ... a podél hranice budeme pokračovat

Naše další etapa bude v obráceném gardu to samé, co jsme vloni projeli cestou z Vrakařů. Tenkráte to bylo v dešti a marastu, a ještě na tuto hrkanici nevhodné motorce, dnes je vše jinak. Pěkné počasí plus enduro, chci si tuhle silničku konečně vychutnat, minule to bylo trápení.
Takže mineme zbrusu nový hraniční přechod Mostowice/Kunštát (za několik let to zdá se bude nepotřebný barák, až bude platit Schengen) a vydáme se vlevo opět lehce vzhůru do kopců. Silnička je sice hrbatá, ale dneska to moc nevadí, jedeme těch 60-80, počumuju kolem, pohoda, pohodička. Zanoříme se opět do hlubokých hvozdů severovýchodního svahu hřebene, a asi po patnácti kilácích za osadou Poniatów (teda osada, jedna zájezdní hospa plus asi tři chaloupky) vyjedeme na náhorní planinu, kde stavím na stejném parkovišti co vloni. Dnes tu opruzuje nějaký polský zbohatlický páreček v jakémsi kabriu, afektovaná blond fiflena tu poskakuje v lakovaných lodičkách a onáušnicovaný a zlatě ořetězovaný postarší seladón ji fotí ve všech možných i nemožných polohách. Vydržíme těch pět minut, než se ukojí a odpálí do protisměru, abychom si konečně mohli vychutnat atmosféru výhledu na kotlinu s obcemi Dlugopole a Domazsków, s masívem Králického Sněžníku na protějším obzoru.

Panoráma údolí vedoucího ke Klodzku
Pamětní šutr a mně blízcí:-)))

Zbytek silničky do Międzylesie je už znatelně kvalitnější, asi se v klesání pozvolna blížíme civilizaci v polském pojetí. Kousek hlavní na hranici je už zcela v "evropských" parametrech, pasováci v Bobozsóvě se spokojí jen s mávnutím občankami, a jsme zase doma, bať!
Pro cestu zpět volím podhorskou variantu, neboť se již připozdívá, a na navštívení něčeho není už čas. Takže se "jen" fajně projedeme:-)))))
Hlavní na Žamberk nás dovede až do údolí pastvinské přehrady, před ní uhneme vpravo, a zapadlými a v tomto čase už pomalu stmívajícími se údolími se přes Klášterec nad Orlicí a Kunvald dohrabeme až do Rokytnice. Přejezd jednotlivých hřebenů v záři pomalu zapadajícího slunce je docela paráda.
V Rokytnici stavíme na náměstíčku, je čas na další zastavení, a taky chuť na něco teplého do huby a tak. Naše oblíbená hospoda na rohu má zahrádku plně obsazenou, tak popojedu asi o tři domy dál, kde je další, zcela prázdná a čekající na nás. Usadíme se, hned je tu příjemná starší paní, objednáme si - mají čerstvou česňačku a tý halt neodoláme. Obratem je na stole, voní a láká. A je dobrá… Po ní ještě dáme kafe, a rokytnickým podvečerem se rozhostí mírně lenivá pohodička, takže si ji vychutnáme.
Závěrečná etapa dnešního vejletíku se nese v pomalejším tempíčku, jednak už máme něco v těle, plný žaloudek taky kvaltu ubere, a navíc, rozhodně není kam spěchat, bejvák máme. Bereme to přes Nebeskou Rybnou a Zdobnici, vyšplháme se do Luisina údolí (tady si připomeneme kolařskou dovolenou s Belšanama něskolko ljet tamu nazad) a klesající serpentínky nás dopraví až na kraj Deštného. Jo, když jsme tenhle krpál funěli den co den na kolech nahoru, to byl jinej oddíl…a taky nám bylo cca o deset míň:-(((
Kolem hotelu je jako před tím pustoprázdno, uložím báwo do lyžárny a hurá do patra, trochu se osvěžit, a konečně ze sebe sundat promořená kaťata. Sprcha a tak, a jsme ready to go to putyka!
Opět pěšky (jak jinak) dojdeme do Deštného, tentokrát ale mineme Národní dům a pokračujeme dál po původní vozové cestě k námi oblíbené a mnohokráte s úspěchem vyzkoušené hospůdce "Na staré cestě", která sídlí v původní roubence vpravo pod úrovní ulice. Lokálek je dost zaplněn, naštěstí jeden stůl je volný, takže jej učiníme obsazeným. První piwka padnou, objednáme si krmi (samo hodně masa a něco málo zelenýho k tomu), a pak je zvolna plyne večer v příjemné komunikaci a pohodě. Kdyby mě někdo tak před deseti lety řekl, že budu naplno prožívat večer v podhorské hospůdce jen s vlastní manželkou (a budu z něj mít potěšení), tak bych mu oznámil, že se asi tiše zbláznil. A teď je to realita, ze které mám radost. Inu, jsou to paradoxy, řekl by klasik:-))))
Půlnoční pouť ztichlým a ztemnělým Deštným (nasvícený kostel dominuje) je třešničkou na načinčaném a našlehaném dortíku dnešního velmi krásného dne. Díky za něj....

Dnešní motání podél hranic bylo tudy...
Sobotní trasa

Neděle, 29. srpna 2005

Trasa: Deštné v Orlických horách, Sedloňov, Skutina, Nové Město nad Metují, Jaroměř, Velichovky, Zvičina, Lomnice nad Popelkou, Rovensko pod Troskami, Sobotka, Dolní Bousov, Mcely, Loučeň, Lysá nad Labem, Brandýs nad Labem/Stará Boleslav, Praha 14

Moc dlouho nechrníme, k půl osmé lezeme z pelechu, přeci jen, musíme balit a tak, a nečeká nás jen prostá cesta domů. Snídaňku na prosluněné terase s pohledem na Deštné v ranním oparu si ještě v pohodě vychutnáváme, skok do reality v podobě pakování ovšem nás vrátí nohama na pevnou zem.
Takže, vytáhnu definitivně báwo z lyžárny, naházím na něj nabalené kufírky, uzamkneme ztichlý a teď už definitivně opuštěný horský hotýlek (díky za pohodové a pro nás i exkluzivní ubytování), a adijé... No ale, před definitivním odjezdem musíme ještě zapravit účet. Takže se odsuneme vedle, vylákáme pana hoteliéra z nory, a bude se účtovat! Uplatním námitku ohledně chybějících povlaků, pan domácí se zamyslí, zamudruje, a nakonec z něj vypadne: no, tak, berete to za sto? No, jo... takže zaplatím čtyři kilouše za víkend, rozloučíme se, potřepeme si rukama, a mizíme... Spokojenost....
Deštné opouštíme už po zajeté a standardní cestě, na sever. První zastávka je u pěchotního srubu, kde jsme zarazili už včíra. Dneska je tedy čas na prohlídku. Z pana majitele to docela slušně táhne, a jeho reakční doba není zase nic moc, asi včera bylo jupíííí. Srub je skoro prázdný, z původní výbavy toho tu nezbylo nic, a rekonstrukce je běh na dlouhou trať. Takže jsou tu i jiné militarie, nejhodnotnější jsou ale dobové dokumenty, ukazující zdejší srub tak, jak vypadal na podzim osmatřicátýho. Největší překvapení (pro mne) je ale poslední místnost, plná kitů. Ptám se, jak to že modýlky letadel a tady, věc se má tak, že sbírku věnoval jeden fanda, nucený se svého hobby vzdát na popud partnerky:-((((((…. Současný majitel ani nemá ponětí, co mu tu vlastně visí na zdi, takže když zjistí, že tomu hovím, nedá jinak, než že mu na kus papíru napíšu, co tady vlastně je. Takže s tím strávím další půlhodinku, takovej kvíz je to, nakonec ale dosáhnu sta bodů….

Pěchotní srub poblíž Sedloňova

Druhou zastávkou je tvrz Skutina, ležící vzdušnou čarou tak kilometr a půl od již navštíveného srubu, díky navigaci jeho pana nájemce nacházím odbočku i přístupovou polňačku bez problémů, a odstavuju báwo hned vedle "českých ježků", které oddělují objekt od cesty. Skoro nic se tu nehýbá, po chvilce z hlubin vyleze mladá žena a dí, abychom počkali, že průvodce a majitel bude za chvilku k dispozici. Tři basy od lahváčů, nějaká od kořky, a spousta korunek kolem hovoří řečí jasnou a výmluvnou, horečka sobotní noci zdá se intenzívní byla:. Taky jo, asi po čtvrthodině se přišourá průvodce, a jeho mírně jetý obličej (jakož i výparový odér) domněnku jen potvrzují. Nicméně, komunikovat se s ním dá, a zatímco čekáme na jeho kolegu a případné další návštěvníky, vedeme "bunkrologické" řeči. Janu, jak patrno, naše pindy zase tak moc netankují, takže bloumá po okolí a hledá houbičky. Víc než hub se kolem ale válí vystřílených hilzen, samo jsou slepé, ještě toho tak…

Objekt tvrze Skutina od přístupové cesty Zátiší se vstupem a basičkama Mírně nepohodlný vlez

Dvojče těžkých kulometů Vlevo dvojče, vpravo provizorně instalovaný těžký kulomet namísto kanónu Skutina zezadu

Kolega se mezitím vyškrábe z útrob "ještěrky", (takto protiletadlového 30 mm dvoukanónu lafetovaného na pancéřované platformě Pragy V3S), která stojí opodál, opatřená "veteránskou RZ". Škytá, prdí, no prostě chlap po flámu:.. Mezitím se dostaví asi dvě rodinky i s dětmi, takž se pomalu schyluje k prohlídce. Páni od bunkrů ji pojmou značně komplexně, nejdříve nás prý odvezou ještěrkou k jednomu z přilehlých perimetrových "řopíků", tam budou instalovány jeho zbraně, a nakonec nás čeká tvrzový objekt. OK, naskáčeme na korbu a vyrazíme.
No to jsem si dal. Chtěl jsem bejt trochu za ramboidního frajera (a taky jsem nalejzal poslední), takže jsem zůstal hrdě ve stoje, drže se ležérně levou za jednu hlaveň. Řidič vyrazil, jako by ho honil roj ef-šestnáctek, a protože mazal přímo a s cestou se nepáral, tak to vzadu docela slušně házelo. Tož jsem se chytnul pevnějc, ale pak to vzal přímo mezi stromkama. A to bylo špatně, jedna vzrostlá a dolů visící větev mě majzla po pleši, jen se mi v kebuli zajiskřilo. Ale naštěstí jsem se nepustil, jen jsem šel do maximálního podřepu, a druhou rukou jsem si chránil ne kulečník, ale foťák… No, přežil jsem to, ani to moc netrvalo dlouho, po slezení jsem si olízal šrámy a vše je ok.
Mezitím jsou z korby vykládány kulomety a odtransportovány do zbrusu zrenovovaného řopíku. Pak jde dovnitř první parta, já s Janou a pár lidma zatím počkáme venku. Přijde řada i na nás, takže se nasáčkujeme dovnitř. Když se to tak vezme, představa, že vevnitř bojuje o život šest až sedm lidí, randál, spaliny, no asi by to byl docela humus, tihle chlapíci až zase tak moc šancí mít nemohli. Zkušenost z druhé války dí, že každé pevnostní dílo bylo dříve nebo později dobyto, zhusta za mohutných ztrát. Ale odhlédnouc od toho, vnitřek je zdá se velmi kvalitně a úplně zrekonstruován, radost pohledět na príma práci!

Po dojezdu, ještě mírně otřesen..... Zanášení zbraní do pobočného řopíku
Těžký kulomet Lehký kulomet Předpisově sbalené polní bágly

Zpět k tvrzi už jdeme radši pěšourem, koneckonců, alespoň se trochu protáhneme. Dovnitř se vsoukáme dírou jako pro myši, a vydáme se na prohlídku. Nejprve prolezeme bojové i ubytovací patro (obě jsou částečně vybavena, ve zbytku jsou jednak části vnitřního zařízení, druhak i expozice, objasňující budování zdejší tvrze i přilehlých linií, historii objektu za války i po ní, fragmenty ze zkušebního ostřelování německými experty, a podobné zajímavosti. Je rozhodně na co koukat. Finálem je sestup na dno skoro čtyřicet metrů hluboké výtahové šachty (samo bez výtahu) a prohlídka chodeb, které jsou ve stavu, v jakém ji dělníci na podzim 1938 opustili. Výstup vzhůru nás docela provlhčí:-)))))

Pan majitel při výkladu o rozsahu podzemních prostor Fragmenty po zkušebním německém ostřelování Střelecká místnost, zleva provizorní těžký kulomet a lafetované dvojče
Výtahová šachta bez výtahu, přístup do podzemí Ještě nezašalované chodby Šachta zdola nahoru

Je lehce po poledni, takže ještě využijeme místního posezení a schroupeme nějaké studené občerstvení, to místo oběda. Rozloučíme se s posádkou pěkně udržované a opečovávané vojenské památky a razíme na další pouť.
Dneska už bylo dost "bunkříků", nadále se budeme věnovat "scenic routes" a okořeníme si je doufejme nějakou tou rozhledničkou. Trasu povedeme severně od "hradecké", velmi zhruba podhůřím Krkonoš, pak si dáme Český ráj a davaj dom.
Přes Sněžné a Jestřebí směřujeme do Nového Města nad Metují, silnička se motá po opačné straně stejného hřebene, který jsme objížděli přede dvěma dny cestou do Dobrošova. Ocitneme na dně hlubokého údolí, nad námi se tyčí hmota města. Do něj se dostaneme úzkými středověkými uličkami, které nás vyplivnou hned vedle už známého náměstí. Jana se přizná, že ač Nové Město zná jako svoje botky, tuhle přístupovou trasu neznala. A líbí se jí.
Další etapa je už skoro notoricky známá, projedeme Jaroměř, zamíříme přes lázně Velichovky trochu na sever a rozjedeme se vstříc Podkrkonoší. Začíná se to trochu vlnit, paráda. A po chvilce se na obzoru objeví náš další postupný cíl, kopec Zvičina. Přes Dehtov a Třebihošť se trefím na místní silničku (značenou jen cyklistickými značkami), která prudce stoupá po jižním úbočí Zvičiny, až se dostaneme na samotný vrchol. Turistická chata je obklopena výletníky všeho druhu pohybu, registruju i nějaké motorkáře, odložím vedle nich GSo pěkně do stínu, shodíme teplé bundy a zvolna vychládáme. K tomu si dáme kafčo a tatranku, a jakmile jsme mírně oddechnuti, vydáme se na cirkulární prohlídku vrcholu. Ten obsahuje jednak chajdu, dále kostel, a samozřejmě nezbytné stožáry mobilních operátorů. Prosklená věžička rozhledny na turistické chatě je bohužel nepřístupná, što sďélať….

Zvičina ještě z dálky a z jihu Chata na Zvičině s nepřístupnou rozhlednou Stožáry mobilních operátorů, také nepřístupné
Kostelík na vrcholu ... a jeho oltář

Etapa do Nové Paky je také z těch známějších, v Pecce se prodereme náměstím zcela přeloudovaným posvícenským mumrajem (takže pomaličku, abych nesejmul nějakého opilce či dítě - obou přehršel…). Paku Novou i Starou projedeme bez zastavení, a sledujeme romantické údolíčko, protkané železniční tratí, tedy vlastně místy až třemi. Stavíme až v Lomnici nad Popelkou, kde Jana projeví přání proběhnout se s foťákem kolem náměstíčka. Inu, proč ne, dám si zatím orázek.

Radnice a náměstí Památník

Pohled na časomíru napoví, že už toho dneska asi moc nestihneme, přeci jenom, chceme dorazit víceméně mezi šestou a sedmou, aby byl čas na vybalení a reset organizmů do běžného týdenního módu. Takže žádná dlouhá prohlídka, konec bude už jenom o jízdě.
Z Lomnice dáme okrestičku západním směrem, velmi zhruba na Rovensko. Občas zastavím, pokocháme se rozmanitou krásu Českého ráje, oddechneme a hurá dále.

Trosky

Trasa přes Újezd pod Troskami a Mladějov do Sobotky je vyzkoušená a fajn. Ani dále nechceme po hlavní, takže nezbývá nic jiného, než i dál vzít zavděk vyzkoušenou a prošlápnutou trasou přes Dolní Bousov, Domousnici a Mcely do Loučeně. Opět na chvilku spočineme v chladivém stínu listnatého lesa, než nás čeká opravdu poslední (a už víceméně profláknutá) trasa přes Lysou a Brandejs až domů. A tak se stalo, po šesté spočine enduráš v rodné garáži a my doma. Pěkně pod sprchu, trochu orazit, a za počínajícího soumraku hybaj na Hrádek na růžek na zahrádku na pěnivce. Zasloužíme si jej:-)))))

Závěr? No co dodat, perfektní víkend, kdyby takovejch bylo….

Návrat na rodnou hroudu vedl tudy:
Nedělní trasa

Zdravím!

Díky, že jste dočetli až sem!
JiB