Víkend v sedle II

Všechno to začalo jednoho květnového, zdlouhavého, pracovního týdne . Vzpomínky na minulý víkend strávený akcí MKF nazvanou Rudá Pakárna se ještě nevytrousily z hlavy, leč pozitivní předpověď počasí na nadcházející volno lákala k plánování dalšího motorkářského programu.

S Ranžou jsme se domluvili, že v sobotu nebudeme smrdět doma a protáhneme naše miláčky. V jeho případě šlo o Hondu ST 1100 Pan European zvanou BOLS a v mém případě o Hondu NT650V Deauville familiérně nazývanou Marla.
Z počátku mělo jít o vysloveně chlapáckou vyjížďku, ale nakonec nás naše ,,lepší” polovičky přesvědčily, že bez nich se to neobejde a tak bylo rozhodnuto, že o víkendu budeme nosit dříví do lesa, tedy, že naše dámy pofrčí s námi.J

Ale jak se týden chýlil ke konci, tedy spíše ke konci dřiny v práci, uzrálo v nás přesvědčení, že než jezdit jen v sobotu, bylo by možná lepší sejít se společně už v pátek, někde ( u Ranži na chalupě cca 10km od Plzně) přespat a druhý den = v sobotu, pořádně pojezdit v Západních Čechách, kde to, jakožto liberečák, zatím moc neznám.

A tak v pátek kolem 11.00 zdrhám z práce, abych si dal doma v klidu kafe a počkal, až bude mít padla i má milá, říkejme jí třeba LenkaJ.

Ve 14.15 stojím se svým rzí natůnovaným Formanem v Jablonci nad Nisou, kde Lenka pracuje.
Po uvítacím ceremoniálu skládájícím se z dotazů (kde že se to sakra tak dlouho courá) vyrážíme směr Český Ráj, lépe řečeno Loukovec, na mojí chalupu kde parkuji Marlu, kterou hlídají dva ostří psi a ještě ostřejší maminka s babičkou.J

Protože máme domluvený sraz s Ranžou a jeho partnerkou Ivanou v Praze až na 20.00, máme dostatek času k posledním úpravám na stroji. Jde o připevnění plošiny TOPCASE, tedy jen té plošiny, protože horním kufrem zatím nedisponuji. Na onu plošinu přijde přigumicukovat 50-ti litrový nepromokavý vak od Louise.

Čas letí jak střelen do kulí a najednou shledáváme, že se blíží 19. hodina a my furt otálíme se startem do etapy Loukovec – Praha Řepy. A tak přichází na řadu nouzový režim balení běžně nazývaný CHAOS. Sbaleno máme během pěti minut a v 19.00 vyrážíme k 90km vzdálenému cíli. Ještě zastávka na pumpě k doplnění paliva i k odpuštění tělních tekutin a už si to svištíme na Prahu. Musíme bohužel po dálnici, kterou sice nesnáším, leč čas nás tlačí a nechceme aby na nás museli Ranža s Ivanou čekat. Cesta ubíhala celkem svižně, stále jsem udržoval ručičku tachometru mezi 120 až 140 km/h a za čtyřicet minut jsme se ocitli na Štěrboholské magistrále. Průjezd večerní Prahou nezabral moc času a tak pět minut před dvacátou hodinou začínam hledat čtvrť Řepy. Ranža mi radil orientovat se podle cedulí směřující k prodejně nábytku IKEA, kde si nás prý vyzvedne.

Byl jsem u něj jednou na návštěvě a tak pátrám v paměti zda mi místní krajina skládájící se z paneláků, aut a bezdomovců něco nepřipomene. Snažím se najít tu prokletou Ikeu, ale nedaří se mi to a tak volím jednoduší variantu a to pustit se do hledání paneláku kde Ranža s Ivanou bydlí. A hle, osvítil mě duch svatý, nebo to byl ten blbec s dálkovejma? To už nevím, leč zahlédl jsem tramvajové koleje, místní hospodu, kde jsme před třemi lety na již zmiňované návštěvě trávili čas a dokonce jsem poznal i ten jeho panelák. Mé navigační sebevědomí stouplo o několik set procent a pohled na hodinky kde bylo 20.05 tomu ještě něco přidalo. Tak Lenko, jsme v tady, povídám.

Ranža na nás už cosi gestikuloval z okna, leč má inteligence nebyla dostačující na dešifrování onoho shluku pohybu rukou a nohou, takže jsem mu do okna poslal SMSku, že jsme už tady, ať seběhne dolů, abychom mohli vyrazit vstříc novým dobrodružstvím. Během chvilky byl dole i s kuframa, které hned připevnil na Bolse. Chvilku jsme ještě čekali, než se na výlet připravila Ivana, která se prý právě vrátila ze cvičení a tak si dlouhou chvíli krátíme kocháním se Ranžovým novým TOPCASem s víkem provedeným v imitaci karbonu. Fakt pěknej a prostornej, hmmm.

Trasa byla víc než jasná, ale my s Lenkou jsme jaksi opomněli povečeřet a tak jsme se domluvili, že se cestou stavíme v jedné moc pěkné a prý poměrně levné restauraci.

Kolem půl deváté vyrážíme přes Unhošť ven z Prahy. Kousek za Prahou vjíždíme na snad 3km dlouhou rovinku a tak přidáváme asi na 130km/h. Jedu asi 20 metrů za Ranžou a vychutnávám si tu pohodu, když tu náhle co to vidím! Ten nádherný TOPCASE opouští plotnu motorky a padá v plné rychlosti na asfalt. V ten moment se otevírá jeho víko a z jeho útrob se na silnici stále v rychlosti nad 100km/h vydávají všechny věci v něm uložené. Mám co dělat se všem těm nástrahám vyhnout. Hlavně alespoň těm dražším jako třeba videokameře nebo ledvince s doklady. Naštěstí se mi podařilo všem předmětům i samotnému kufru vyhnout bez jakéhokoliv kontaktu.

Zastavujeme a letíme rychle sesbírat všechny předměty než pojede nějaký kamion. Docela mě udivil jakýsi imbecil, který ač jsme na něj mávali aby zpomalil, jel jako širón. Naštěstí pro nás, nakonec pochopil a alespoň přibrzdil. L Úplně nový kufr s imitací karbonu je šeredně poškrábaný a Ranža adekvátně tomu zachmuřelý.

R*- Zachmuřelý? Byl jsem nasraný jako pes, nejvíc mě vzalo, že spodní strana kufru neměla ani škrábnutí, všechno to odneslo to horní víko. No, jak nesmírně trefně v tento vypjatý okamžik GAS poznamenal, namazaný krajíc taky vždycky spadne máslem na zem. Ale čert vem ten kufr, hlavně že si o něj ještě GAS nerozbil hubu.

Naštěstí, ač je to neuvěřitelné, kamera pád přežila bez potíží a nakonec zjišťujeme, že jedinou poškozenou věcí je kufr. Konečná diagnóza zní: nejspíš špatně zaklapnutý zámek kufru……Snažím se kamaráda utěšit řečmi, jako že mohlo být hůř, ale na druhou stranu stát se to mě, tak se asi vzteky poseru.

Nakonec to Ranža vzal statečně, ani moc nebrečel.. J nééé vážně docela jsem čuměl. Co mě trochu na tomto zdrcujícím zážitku přeci jen pobavilo bylo, jak obě naše polovičky ani nedutaly, nejspíše ze strachu, abychom je ze všeho neobvinili nebo co…J

Ale co se stalo, nedá se vzít zpátky a tak pokračujeme do jedné velice pěkné a útulné restaurace zvanou Hřebenka. Tam dáváme přepychový pokrm o několika chodech a pomalu se nám začíná vracet nálada. V jednom okamžiku mi sice trochu zmrzl úsměv a to když přinesli účet, ale Lenka si toho všimla a tak raději zaplatila všechno ona. Jó není nad rovnoprávnostJ

Vylézáme z restaurace a venku se mezitím udělala jednak tma, ale celkem i zima. V tu chvíli jsme si s Lenkou vzpoměli, že jsme si zapoměli sbalit teplé spodní prádlo a že mimo nepromoků máme s sebou pouze jeansy. No co, nejsme přizdisráči a tak vyrážíme. Pronikáme Berounem jako nůž máslem a už jsme na dálnici k Plzni. V noci se nám moc kochat okolím nechce ( není totiž nic vidět! ) a tak to migáme furt mezi 130ti až 170km/h. No a za patnáct – dvacet minut jsme u Ranži na chlupě. Hodiny ukazují 23.00 a na Lence je vidět, že by už šla do hajan.

Holky si tedy šly už lehnout (nikoli spolu!) a my chlapi dali ještě večerní pivo spojené s nevyhnutelnou chlapskou konverzací o mašinách.

Kolem půlnoci jsme se odebrali ke spánku i my.

2.den, sobota 1.6. 2002

Ráno se budím do slunečného dne. Je přesně 07.00 a protože slyším z kuchyně hlasy, vstávám a jdu se připojit do hovoru (jsem totiž děsně společenský tvor)J. Vidím Ranžu v dětském bílém pyžamu a jeho maminku, která na chalupě bydlí.

R*- Zde je nutno opět zasáhnout do vyprávění a vyjasnit si několik důležitých faktů. Máma na chalupě nebydlí, prostě tam byla na víkend, ale to je fuk… co je ovšem nesmírně důležité, že já na sobě NEMĚL bílé dětské pyžamo, ale zcela náhodně to tak pouze vypadalo, bo mi v noci byla zima, tak jsem na sebe navlíknul Ivaninu bílou mikinu a ráno, před odchodem na WC, jestě nějaké světlé, zcela náhodně vedle postele pohozené, tepláky! Prostá shoda náhod, nic víc… normálně spím samozřejmě jen v krásných erotických boxerkách doplněných mužnou chlupatou hrudí J, tedy ŽÁDNÁ dětská pyžama!!!!

Slušně zdravím a pro jistotu se i představuji. Ale i když mě jeho mamča viděla jen jednou v životě a to před několika lety, stále si mě pamatovala, holt jsem asi takový výrazný typ, či co?J Ranža se divil proč už vstávám, že on vstal jen proto aby dostal to večrní pivo z těla. Nu což, tak se vracím do spacáku k Lence a zase usínam. V 9.00 mě už Ranža budí abych vstával. Tak já nevím. Když vstanu tak se mu to nezdá, když usnu tak mě zase budí…..J

Ráno probíhá v poklidné atmosféře, pomalu balíme spacáky na mašiny a chystáme se k odjezdu. Rozhodli jsme se, že navštívíme německé sousedy a pokud to jen trochu půjde, pojedeme až k Dunaji. Nějak kolem 10-té vyrážíme. Objíždíme Plzeň přes Starý Plzenec a pokračujeme na Klatovy. Tam tankujeme plné nádrže. Hlavně u mě je to nutné, nemám s sebou ani jendo Euro a nádrž Marly je téměř o 10 litrů menší, než nádrž Pan Europeanu, to znamená 19 litrů. Při spotřebě kolem pěti litrů na sto, mám akční rádius asi 390km, ale na hranice je to ještě 40km a bůh ví, co nás za nima čeká.

Z Klatov na Železnou Rudu je super silnice, jednak bez děr, ale hlavně samá zatáčka! Tempo jde prudce nahoru a v zatáčkách necháváme všechny ostatní účastníky silničního provozu za sebou. No, po pravdě, kromě několika cyklistů a snad dvou Škodovek tam nic nejelo, ale to je jiná storry. Přijíždíme do Ž. Rudy, mašiny rozhycované z vysokého tempa a pneumatiky teplejší než George Michael. Na čáře nás čeští celnící odmávnou a ti němečtí nás mají u prdele ještě víc, takže za 5 minut jsme v Reichu.

Všude plno motorkářů, nádhernej asfalt, zkrátka lahoda. Německá strana Šumavy je pro motorkářské srdce pohlazení. Pravda, k Alpám to má daleko, ale zase tady je znát ten náhlý přechod z rozbitých silnic v ČR, na ty téměř bezchybné v Reichu.
Mířili jsme k Dunaji přes město Zwiesel směrem na jih a po zhruba 60ti km jsme u něj byli. Ten den jsme už za sebou měli asi 180km. A protože se blížila obědní doba, sedli jsme si na lavičku u Dunaje a sledovali čilý dopravní lodní ruch a při tom se ládovali proviantem.

Po vydatném obědě skládajícím se převážne z chleba namazaného paštikou a minerálky, lezeme do sedel našich ořů a vyjíždíme k městu Passau, které je prakticky na hranicích Rakouska a Německa. Slunce pálí jak pominutý a nám s Lenkou v cordurových bundách, stále ještě se zimní pošívkou, začíná být solidní vedro. Tempo je čistě pohodové, určené ke kochání, takže se vlečeme tak 70 – 90 Km/h. Na rovinkách nás pořád předjíždějí něměčtí bikeři, ale v zatáčkách se ztrácejí v zrcátkách. A to jedeme s jednou rukou na plynové rukojeti a s druhou na noze partnerky. To, kde má ruku parnerka, psát nebudu, bo je to irelevantní.J Jo, není nad to mít silnou motorku a na rovinách tahat za plyn, ale abych citoval Frantu Šťastného, pánové, závody se vyhrávají v zatáčkách!

Pokračujeme v cestě a po pár kilometrech vjíždíme do Passau. Nevím, proč jsem si vždycky myslel, že Passau je čistě průmyslové město, ale to jsem se šeredně spletl. Když jsme jím projížděli, připadalo mi to jako nějaké italské přímořské město. Celou dobu, co jsme jím projížděli, zvonily zvony a ten nádherný soutok řek Dunaje a Inn mě uchvátil.

Po vzorném projetí centra pokračujeme k rakouským sousedům. Jak už asi většina z vás ví, hranici mezi Německem a Rakouskem již netvoří celnice, ale prostě jen cedule s nápisem Willkommen in Österraich. Takže vjíždíme do země, kde milují Temelín, aniž by nás někdo obtěžoval. Upřímě řečeno, kdyby tam ta cedule nebyla, poznal bych jakožto turista prd. Rakušačky jsou podle mě úplně stejně ,,pohledné“ jako Němky a silnice zrovna tak ideální v Rakousku jako v Německu.

Za Passau protéká Dunaj obvzáště hlubokým údolím. Okolní stěny jsou tak prudké a vysoké, až se jeden nestačí divit. A právě v jednom místě, už si bohužel nepamatuju u kterého městečka tomu tak bylo, se tyčí nad údolím silueta jakéhosi historického sídla. Zastavujeme a po kratké poradě s mapou míříme k onomu sídlu. Stěna údolí, po které stoupáme nahoru, je vskutku prudká a po pár zatáčkách máme Dunaj i s jeho ,,kaňonem“ jako na dlani. Fakt nádhera stojící za zvěčnění. Jenže jak jsme rozjetí ze zatáček, nejen že nezastavujeme, ale cestovní tempo stoupá a tak se kocháním mohou zabývat pouze spolujezdkyně, protože my řidiči se věnujeme vracečkám, které zrovna moc kolmo neprojíždímeJ.

Nahoře k našemu zármutku zjiťujeme, že silnice přímo až k hradu nevede a tak na něj házíme bobek ( obrazně řečeno ). Připomínám Ranžovi, že už máme za sebou asi 200km od pumpy a to znamená, že do přepnutí na palivovou reservu u Marly zbývá tak 100km. Načež mi Ranža odpovídá radou nad zlato: ,, tak jeď úsporně…“ Pche a o co se asi snažím, ale ať se snažím sebevíc, jen na výpary mi mašina jezdit neumí.J

Stále sledujeme tok Dunaje, když tu Ranža odbočí. Jsme u výsky Schlögen, kde se řeka stáčí od silnice a tvoří takové dvoj esíčko. Srávně se tomu prý říká meandry?!

Zkrátka opouštíme hlavní silnici a vjíždíme na takovou asi 2 metry širokou asfaltu, kde je to samej hákoš na kole. Ale cyklostezka to není! Ranža si dává slalom mezi těmi cyklisty a já se ho snažím následovat, jenže cyklobikeři jsou po jeho myškách často tak zmatení, že se v družstvech rozptylují po celé silnici, takže musím občas a dělám to nerad, jednoho či dva…zkopnout.

Ba nééé kecám, jen je musím vytroubit, což někteří vlastenci berou dost ztěžka. Nenechaj na sebe přece troubit nějakýho zapráskanýho čecháčka když jsou doma, né? A tak občas na mě některej spustí tou jejich hatmatilkou, načeš na něj slušně pokynu rukou se zdviženým fóglem. Přeci jen si říkam: ,, dyť ho stejnak už asi v životě neuvidím“. A tak pokračujeme tou ouzoučkou silničkou ještě asi 3 km a pak najednou konec, šlus. Silnička končí v jedné kempové osadě. Vlastně silnička pokračuje, ale je tam zákaz vjezdu a vzhledem k tomu, že sebou nemám vatu ani na bezín, nehodláme riskovat možnou pokutu. Holt pro dnešek jsme za přizdisráče. Jenže kudy teď? Bohužel musíme zpátky přes ty vyfuckovaný cyklisty. L

A tak před další konfrontací s Rakušákama padá rozhodnutí, že se na to tedy ještě posilníme. Nuže slejzáme ze strojů a vybalujem starý dobrý Český proviant. Nemám dostatek odvahy mrknout se do nádrže Marly, kolik že paliva tam ještě zbývá a silou vůle si vsugeruju, že bude dobře. Ale máme za sebou už 250km na cizím území a do přepnutí na resevu zbývá už asi jen 50km.

Mezi tím, než jsme se posilnili, stačila valná většina těch cyklistů projet okolo nás a tak cesta zpět už nebyla tak dramatická.

R*- Zde nutno doplnit, že GAS nejen že během pauzy nejevil obavy z možných následků svého ultimativního konání na oné silničce, ale přímo dychtivě vyhlížel toho cyklistického nácka, se kterým se prý nepohodl nejvíc. Byl to prý hřmotný chlap zvířecího vzhledu v bílé košili nebo triku a GAS nasupeně kontroloval to jediné místo, kudy kolem nás musel projet. Bohudík, buď se mu podařilo nepozorovaně proklouznout v okamžiku, kdy GAS zíral do plechovky s paštikou, nebo si ho náš Helmutobijec špatně zapamatoval a chlap mu projel přímo pod rukama. Každopádně, k internacionálnímu konfliktu nedošlo, což byla klika, bo naše barvy byly pro případnou lokální válku naprosto nedostatečně zastoupeny.

Najíždíme opět na hlavní silnici a pokračujeme směr Linz. Někde u Eferdingu odbočujeme vlevo a přejíždíme Dunaj. Zajedeme ještě k hrázi, která je natažená přes celou řeku (kdo by to byl řekl, že bude přes celou, že jo J) a chvilku sledujeme jak ze zdymadel vyjíždějí lodě. Jenže čas poskočil a blíží se šestá hodina. Takže se loučíme s Dunajem a hurá k hraničnímu přechodu Studánky. Ten je vzdálen už jen asi 28km a tak kolem půl sedmé míjíme nás ignorujícího rakouského celníka a po pozdravení s tím českým jsme zpět ve vlasti. Asi půl kilometru za celnicí mi dochází benzín a ja přepínám na reservu. Vyšlo to akorát!J

R*- Já mu to říkal, já mu to říkal… to bylo pořád strachu, že nedojede, že nemá Eura (doma pod polštářem jich prý má za deset tisíc), že už bude přepínat a že až přepne, tak tam bude málo… nakonec dojel až do Čech a v nádrži měl pořád ještě benzín tak na 100 km. Hlavně že na každé zastávce vyrušoval a dožadoval se uklidnění, že pokud mu dojde benzín, nenecháme ho v Rakousku hledat vlastní ropu, ale pár litrů mu koupíme.

Hned za celnicí je sice pumpa, ale tak nějak se mi ještě nechce zastavovat a tak pokračujeme dál. Holt natankuju někde hloubějc ve vnitrozemí. Z hraničního přechodu Studánky je to jen kousek do Vyššího Brodu. Tady to už dobře známe, protože jsme se tudy loni vraceli z dovolené v Alpách. Všude stánky se sádrovými trpaslíky a skleněnýma koulema na plot. Jako u komediantů….. Za Vyšším Brodem Ranža zahlédl kemp. Tak jsme u něj zastavili a k našemu překvapení byl nečekaně levný. Měli jsme sebou pouze spacáky, takže jsme si koupili chatku, která stála 300 Kč na noc pro 4 osoby. Když se to přepočítá na osobu, je to velice slušná cena. Tak se zabydlujeme a těšíme se, jak si dáme nějakou dobrou, teplou večeří se studeným pivem. Co už nám tak skvělé na tomto kepu nepřišlo, byla skutečnost, že bufet ve kterém se ,,vařilo“ byl nejen obsluhován nepříjemnou semetrikou, ale chtěli takové vyfikundace jako zálohu 25 Kč na talíř, další zálohu na sklenici a snad dokonce i zálohu na příbor!? Asi tady Rakušáci moc kradouJ.

Další odpudivá věc byla, že z bufetu byl cejtit snad stokrát přepálený tuk, na kterém tu připravovali smažák s hranolkama za 75 Kč! Tak to ne, řekli jsme shodně, pujdem do města ( V. Brodu ) a to by v tom byl čert, abychom se někde nenajedli líp a levnějc. A tak si to štrádujem pěšourem. Když máme za sebou tak 1 km chůze, Ranža si uvědomuje nepříjemnou skutečnost, že je už sklerotickej a nechal klíče od Bolse v zapalovaní nebo v zámku kufru mašiny. Zkrátka volně na obdiv zlodějům nastražený. Takže se otáčí a krokem švarného dvacátníka to s Ivanou bere do kempu. My s Lenkou pokračujeme dál s tím, že se pokusíme najít nějaké to místo k nasycení. Vzhledem k tomu, že jsme za celý den snědli jen něco málo chleba s paštikou u Dunaje, máme solidní hlad a já už začínám být ,,mírně“ nervózní.

Nakonec to dopadlo tak, že jsme našli jedinou (!!!) slušnější restauraci. Ceny byly sice rakouské, ale hlad už byl tak velký, že jsme se rozhodli obětovat 350 Kč za jídlo pro dva.

Po vydatné večeři jsme se utahaní vrátili do chatky. Kdo čeká nějaké grupensex orgie se šeredně mýlí. Holky spaly dole ( byly tam palandy ) a my chlapi nahoře. Přičemž Lenka usnula během vteřiny, my s Ranžou jsme asi do půlnoci klábosili o mašinách a Ivana nás jen tak v klimbání poslouchala.

3. den, neděle 2.6. 2002

Ráno kolem sedmé jsem donucen večerním pivem vstát a jít se vyvenčit a zároveň zkontrolovat, zda nám přes noc někdo nešlohnul mašiny. Vše je OK, obě cestovní krásky jsou tam. Po návratu ze sociálniho zařízení sleduju, že mají všichni ještě půlnoc a tak ulehávám do spacáku a ještě si dáchnu. Kolem desáté se to v chatce začína probouzet k životu.

R*- Ještě malá poznámečka – vedle nás v chatce ložírovali nějací cizí bikeři, spíš typu ostrých střelců na supersportech. Večer jsme vedle nich krátce seděli u místního kiosku a se zájmem poslouchali, kterak kritizují časopis Motoráj a jeho vytříbený sloh, o kterém se jeden opovržlivě vyjádřil, že je to taková hnusná pražština, za každou cenu vtipná, že se to nedá číst. (vzpomněl jsem při té příložistosti na hlavního psavce Motoráje, totiž Kamila, který je rodem, původem a bydlištěm z Českých Budějic J ) Tuto vyhraněnou poznámku pronesl se zachmuřeným obočím tónem, ze kterého bylo jasné, že on má své myšlenky racionálně srovnané a zasměje se pouze dvakrát v roce, na narozeniny svého, podle diagramu počatého děcka, a pak na vánočním rodinném fotu pod rozžatým stromečkem.
No a s těmito závodníky se dal GAS po ránu do řeči. Jeden z nich se ho zeptal, odkud že to jsme a dostalo se mu odpovědi, že z Liberce. Takže vydedukoval, že pojedem teď na Prahu a hned taky dodal, že přes Příbram se jede výborně, samé rovinky a pak dálnice, dá se tam suprově předjíždět a pod dvě kila se musí jen málokdeJ. GAS na něj chvíli nenávistně hleděl a pak povídá – no, mě to víc jak 180 nejede, já mám cestovní motorku, ale zase se to dá dobře naklopit. Na to onen borec kontroval větou, že to nevadí, že ve dvou stálá rychlost 180km/h docela stačí. Protože vím, že 180 není ve dvou na Deau rozhodně stálá rychlost, spíš díky mnoha faktorům jen občas dosažitelná maximálka, pohodlně jsem se opřel o chatku a se zájmem sledoval další vývoj diskuze. GAS vypustil z nosu rudou bublinu a prohlásil, že jezdit rychle rovně umí každej.… no, nebudu vás napínat, neporvali se, ale taky si nevymněnili adresy k budoucímu milostnému dopisování.
Cizí bikeři konečně odjeli hltat někam své milované rovinky, GAS za nimi hleděl s hlubokým despektem a když doznělo za kopcem troubení laděných výfuků, otočil se ke mně a povídá – všimnul jsi si, jak měli zadní pnematiky sjetý jen v prostředku, poserové? J
Žádné zbytečné otálení, chceme se ještě projet po Šumavě než zamíříme k domovům, takže se poměrně rychle dáváme do kupy a hurá - vyrážíme.

Teda ještě jsme se s Lenkou museli vrátit k hraničnímu přechodu Studánky nabrat benzín, protože jak Ranža oznámil, tam kudy pojedeme, bych hledal čerpací stanici asi marně. Takže tankuju plnou a jsem celkem nemile překvapen, že tu neberou mojí mezinárodní kartu Maestro. Takže zneužívám Lenku hned u stojanu…… a beru jí hotovost abysme mohli pokračovat zpátky k V. Brodu, kde na nás čeká zbytek výpravy.

Z V. Brodu pak již společne pokračujeme neskutečně romantickou silničkou zadem kolem vlakové tratě, přes zastávku Čertova stěna dál na rozcetí Větrná. Pak pokračujeme až k té super zatáčkovité silnici vedoucí z Č. Krumlova na Rožmberk. Tam odbočujeme na Rožumberk, abychom si tam mohli dát nějakou vydatnou snídani. Jenže naše plány se ukázaly jako liché a v Rožumberku kromě předražených restaurací, nebylo jediné rozumné místo kde by se hladový český motorkář mohl zasytit. A tak se dáváme takovou skoro lesní asfaltkou zpět k rozcestí Větrná a pokračujeme dále do srdce Šumavských hvozdů. Silnice pravda stojí za prd, samá díra, ale na dvojku tak čtyřícítkou se zapnutým větrákem na chladiči se to dá. Udělal se slušnej pařák a my pořád po té opuštěné silnici jedeme snad 15 km.

Nakonec dorážíme zpět k civilizaci a to konkrétně do města Frymburk u vodní nádrže Lipno. No a tam, světe div se, je v neděli kolem poledního otevřený koloniál, kde nakupujem suroviny na pořádnou snídani. Tamní prodejce nám nevěnuje pozornost, bo sleduje fotbal v televizi a tak máme dost času na klidný výběr surovin. Nicméně nakoupit se nám podaří.
Hlad a žízeň jsou už solidní a tak Ranža říká, že kousíček popojedem a zastavíme u výhledu na vodu, abychom mohli v klidu v pěkném prostředí posnídat. Tak si ani nezadrcávám bundu a vyrážíme. Jenže mě nenapadlo, že Ranžou zmíněný kousíček bude znamenat 30 km.
R*- No co, nebyla tam nikde lavička…J
Nakonec zastavujeme až v Horní Plané u přívozu a je půl jedné. Celkem fajn čas na posnídání, ne?J

Kolem jedné jsme syti a musíme se rozhodnout co dál. Ranža s Ivanou mají v plánu dopravit se převozem na druhou stranu Lipna, tam pojezdit a my s Lenkou se pomalu chystáme k návratu domů. Přeci jen, máme to o 100 km dál než oni. Prakticky přesně v jednu se loučíme a teď už sami s Lenkou vyrážíme na trasu Horní Planá (Lipno) – Liberec, což je asi 290 km.

Po okreskách frčíme na Volary, Prachatice, Písek. Přesně ve dvě = po hodině jízdy po okreskách, nám na tachometru přibylo 97km. Jeli jsme sice jen 120, ale furt. Teda kromě vesnic, tam to bylo tak 80J. Zkrátka ty zatáčky si nelze nevychutnatJ.

Z Písku na Příbram už to nebyla taková zábava, holt hlavní silniční tepna. A z Příbrami na Prahu to byla dálnice, to už je tuplem nuda. Průjezd nedělní, brzce odpolední Prahou, nezabral ani 15 minut a pak už jsme vyráželi na poslední etapu z Prahy na Liberec. Doma jsme byli asi v 16.45. Cestou jsme dávali asi 3 pauzy na kafčo nebo nanuka a přes to nám cesta z jihu na sever ČR nezabrala ani 4 hodinyJ.

Sečteno a podtrženo, za celý víkend jsme urazili 986km. Celý výlet nás včetně benzínu, jídla a kempu vyšel na 2 000 Kč, což pro dvě osoby na celý víkend není zlé, ne?

Nejlepší na tom byl pocit, že během obyčejného víkendu jsme navštívili jak Německo, tak Rakousko a ještě se v pohodě a v klidu vrátili na sever Čech. Vím, že se dá za víkend urazit i více km, ale naším cílem nebylo dostat se co nejdál, nýbrž pokochat se pohodovou jízdou v příjemném prostředí což se nám podařilo na 100%.

HOWGH domluvil jsem!

!GAS!