Výlet na sraz Hond do roku výroby 89

O víkendu 6. – 8. září se na jižní Moravě konal sraz motocyklů značky Honda s datem výroby před rokem 89. Loni jsem tuhle vyvoněnou akci poprvé navštívil a jelikož se mi na ní líbilo, i protože předpověď počasí na tenhle víkend byla výjmečně velice příznivá, rozhodl jsem se na tenhle srazík vypravit. No abych přiznal pravou barvu, byl jsem trochu na vážkách zda jet, či nejet, ale můj kamarád Ranža mě přesvědčil, že tam nemůžu chybět. J

Jelikož je Ranža pražák a já z Liberce dohodli jsme si spycha na hlavním vlakovém nádraží v Kutné Hoře na 18tou hodinu.

R* Ehm, kdyby jste si tam někdo někdy dávali sraz, tak pozor. Nádraží jsou v KH dvě. Já bohužel dorazil na to druhý, několik minut jsem nadával, že tam nikdo není a po zjištění, že čekám na nějaké sice honosné, nicméně přesto pouze zastávce lokálky, jsem se nepovolenou rychlostí přemístil na to správné.

Já byl tak nedočkavej, že jsem už od oběda zevloval okolo mašiny a čekal, kdy se už konečně přiblíží ten toužebně očekávaný okamžik a já budu moct vyrazit.

Ač jsem dělal co jsem mohl, vyrazil jsem na své Hondě Deauville už okolo 16. hodiny.

Stavoval jsem se cestou v Mnich. Hradišti u známého na pokec, dělal cestou čůrpauzy a přesto jsem byl na místě shledání zbytečně brzo už v 17.15L

Samozřejmě, že z řad motorkářů jsem byl na inkriminovaném místě jediný. Než jsem si stačil sundat přilbu a dát mašinu na policajta, seběhl se kolem mě houf dětí, které u mě vydržely až do příjezdu Ranži. Nutno dodat, že ten přijel až v těch 18 hodin L. S těma netečnejma fakanama to byla neuvěřitelně dlouhá ¾ hodina. Né že bych děti neměl rád, na smetaně jsou celkem vpohodě, ale nebavilo mě jim furt odpovídat, kolik že ten můj stroj jede. Asi jsem jim neměl tvrdit, že můj Deauville hravě překoná hranici rychlosti zvuku. J

Když v těch šest Ranža přijel, připadal jsem si vysvobozený. Jenže ne na dlouho, protože jeho první slova zněla: ,, Koukám že sis tu už našel kamarády“. Což mi v ten okamžik nepřišlo moc vtipný.

R* J Byla to klasická scénka. Nasupený GAS na kraji prázdného parkoviště a vedle něho nějaký střepatý klučina s uslintanou bradou mírně idiotského vzhledu, hltající každý jeho pohyb a vzhlížející k němu s posvátnou úctou. Bylo mi jasný, že tam proběhlo již několik kol zasvěcení do problematiky motocyklismu a že ten mládenec bude na GASe už do smrti vzpomínat jako na významný mezník ve svém životě.

Už, už jsem chtěl s Ranžou odjet, ale on mi sdělil, že má přijet ještě Glider z Ústí společne s Ivanhoem jedoucím myslím od Prahy.

Ptal jsem se, na kdy je s nima domluvenej sraz, ale prý měli přijet taky v 18.00.

Na mých přesných hodinkách PRIM Quartz už bylo 18.20 a Glider furt nikde?

Začal jsem s nervózníma otázkama, kde že tak dlouho můžou bejt, načež mi kamarád opověděl, že Glider jezdí vždycky pozdě.

Protože jsem na tom blbým nádraží tvrdnul už přes hodinu, docela mě to hnulo žlučí a tak jsem utrousil, že to Glider moc čest svému jménu nedělá.

Teprve po vyřčení této věty mi došlo, že ta jeho přezdívka kromě veverky nic neznamená a tak jsem se to snažil uvést na pravou míru. Nevím proč, ale Ranžu to velice rozesmálo. No có, tak jsem jednou řekl něco dřív, než jsem to domyslel, no. J

Kolem půl sedmé se dostavil i Glider s Ivanhoem. Snažil jsem se zjistit, jak je na tom kdo s hladem, protože já dnes z důvodu nadměrného těšení se na akci neměl přes den chuť na jídlo. Jenže teď jsem už začal mít hlad! Ranža byl po jídle z domova, Glider to samé, naštěstí Ivanhoe měl podobný problém jako já. Hned mi bylo líp, že v tom nejsem sám. Jenže na zastávku v knajpě už nebyl čas, přeci jen máme před sebou ješte asi 160km a přitom je už večer. Takže verdikt zní jasně, najíme se někde na pumpě bagetama.

Z Kutné Hory pokračujeme směrem na Ždár n. Sázavou, kde se k nám má přidat Doufy. Je opravdu krásný večer plný sluníčka, slast to na nervy. Jedeme tak 120km/h a cesta celkem odsýpá. Netrvá dlouho a jsme na pumpě u Ždáru, kde tankujeme a dáváme echo Doufymu, aby nám přijel naproti právě sem. Kuřáci ( všichni kromě mě ) dávaj cigarko a já s kouřícím Ivanhoem dáváme jídlo.

Než Doufy přijel, stačilo se celkem solidně setmět, takže zbývajících asi 80 km nás čeká za tmy.

R* Nutno dodat, že Doufy se nás nejdřív snažil nalákat k sobě domů, bo kdesi v nějaké titěrné vísce u Žďáru bydlí jeho rodiče (z úcty k nim mluvím o vísce, nikoli o prdeli, přestože druhý výraz je zcela jistě výstižnější). Nikam se mu totiž takhle na noc nechtělo, takže vychytrale mlžil nepodloženými zvěstmi, že rodiče s námi počítají, že mají připravené řízky s bramborovým salátem, obložené chleby a podobné pochutiny. V místní knajpici je prý otevřeno do časných ranních hodin s dámskou obsluhou nahoře bez a spát můžeme každý v pohodlné posteli. Křížovým výslechem vedeným z mého mobilu za cenu 9,40/min se nám podařilo zjistit, že poslední jídlo doma sežral sám, knajpa zavírá v 10 hodin večer, hospodskej je samozřejmě chlap a má hořejšek i spodek kompletně zakrytej a spát by jsme mohli na trávníku za domem. Takže z této varianty jednohlasně sešlo a Doufy musel nasoukat svou variaci na mužné tělo do kombinézy s děsivým nápisem Čert na zádech a dojet na inkriminovanou pumpu.

Těsně před odjezdem jsem se rozhodl vyměnit si rukavice. Do teď jsem totiž frčel v bezprsťácích, ale protože se po setmění ochladilo, nechtěl jsem riskovat revma. Vyndávam tedy z kufru nepromokavé cordurové rukavice. Nasazuju levou a když chci nasadit pravou, zjišťuji že druhá rukavice je taky levá!? L

Hned mi bylo jasné, kde soudruzi z NDR udělali chybu. Když jsem doma v tom spěchu vyndával Lenčiny ( partnerčiny ) věci z mašiny, aby mi zbytečně nezabíraly místo v už tak titěrných kufrech, podařilo se mi vyndat jednu mojí a jednu Lenčinu rukavici. Kdybych aspoň vyndal jednu pravou a jednu levou, bylo by to ještě dobrý, nějak bych se do té menší rukavice vešel, jenže né. Osud tomu tak chtěl, že jsem si na cestu zabalil dvě rukavice levé L.

Nahlas jsem si ulevil ( verbálně, nešlo o prd ) a můj sprostý povzdech slyšeli všichni u pumpy. Naštěstí se mě Ranžovi zželelo a nabídl mi své letní rukavice, které chtěl uložit do své mašiny, protože si také ,,nazul“ teplé zimní.

Byl jsem mu velice vděčný, protože i ty letní rukavice co mi půjčil, byly mnohem lepší, než bezprsťáky.

Odjíždíme tedy přes Žďár a tma je opravdu ,,fajnová“. Navíc nám na cestě silničáři připravili překvapení v podobě uzavírky a objížďky snad přes ty největší prdelky který v ČR jsou. Můj názor může být poněkud zkreslený, ale co, nikdo mi ho nevezme.

R* V té neproniknutelné tmě se vedoucí pilot skupinky špatně zorientoval a zajížďku ještě trochu zbytečně protáhnul. Já osobně bych ho za to neodsuzoval. Situace byla nepřehledná, vesnice neznačené… to se může stát každému. Shodou okolností jsem to vedl já, ale jak říkám, mohl to být i někdo jiný J. Doufy, který to tam za světla zná, se držel uraženě vzadu, něco si zřejmě mumlal v tom smyslu, že mohl klidně spát ve vlastní posteli a při zastávce na zorientování zezadu vykřikoval: Jedeme blbě, já to věděl, že se tu budeme motat. Teď už jsme mohli být u nás v hospodě......

Po celkem zdlouhavém nočním putování dorážíme okolo 21té hodiny na křižovatku u Černé Hory, kde odbočujeme na Blansko a následně na Křtiny. Jen bych rád poznamenal zajímavý postřeh z Blanska. Nevím, kde se tam vzaly, ale celé město bylo plné hloučků žen a dívek ve věku okolo 20 – 30 let.

A teď nemám na mysli dva, tři hloučky, ale fakt snad 10 – 15 skupinek děvčat.

Bikera jedoucího bez spolujezdkyně to zákonitě osloví…. jenže my jsme byli už dost znavení a tak s vidinou brzkého zakempování pokračujeme dál na obec Křtiny, kde máme dnes konečnou.

Do areálu koupaliště v Křtinách vjíždíme chvilku po 22. hodině. Dost nás zarazilo, že areál nebyl osvětlený, jen u kiosku, kde se nejspíš prodávalo pivo, bylo světlo a asi 8 postav sedících za stoly.

Naštěstí se nás hned ujal tamní pořadatel a ukázal prstem do hluboké tmy se slovy: ,,Tam si můžete postavit stany.“

Vjeli jsme tedy všichni společně do rosou zmáčené trávy a začali se stavbou stanů.

Někteří si na stavbu svítili mašinou, jiní ( já ) si svítili zářívkou na 12V a pár dobrodruhů to prubnulo ve tmě. Mezi nimi byl Glider s Ivanhoem, kteří v tom měli asi praxi, protože jim stavba šla od ruky, ale Doufy se zoufale dožadoval Gliderovy pomoci, jelikož prý tenhle stan staví poprvé.

No já nevím, když jsem ,,TO“ dělal já poprvé a za tmy, nikoho jsem se na nic ptát nemusel JJJ ( sorry Doufy )

Nakonec jsme tedy všichni stany postavili bez vážnějších problémů, převlékli se a hurá na pivo.

Kiosek měl klasické výdejní okénko a u něj pod přístřeškem, leč venku, byly stoly a lavice u kterých se sedělo. Tam nás už čekali bratři Mejzlíkové s rozpitými pivky. Teplota vzduchu byla dost nízká a netrénovanému člověku by byla zima, ale naše odolná a vzhledná J motorkářská těla odolávala Sibiřským podmínkám bez problémů.

Osobně jsem na první pohled neměl z kiosku dobrý pocit, ale nakonec se ukázalo, že obsluha byla nejen příjemná a rychlá, ale hlavně že produkty, které prodávali, byly dobré a navíc velice levné, což se dnes už tak často nevídá.

Všichni jsme si dali klobásku a zapili to několika pivy.

R* Mno, taky tam sedělo pár místňáků. Asi tři. Jeden z nich byl tedy jako už fest zbořenej a ostatní se ho snažili držet trochu zpátky, bo byl přímo neuvěřitelně družnej, přičem s nima už se družit nechtěl. Takže jeho aktivity směřovaly nejčastěji na nás. Naštěstí mu to špatně artikulovalo, takže nebylo třeba na jeho klokotavé bublání většinou reagovat. Občas se ale vzepjal k nečekanému výkonu a zasmečoval. Například udeřil na Doufyho, co to má na obličeji za bordel a jestli to nebolí (piersing v obočí). Doufy bez zaváhání odpověděl, že to bolí strašně při každém mrknutí. To vzbudilo úžas i u ostatních ožralů a domácí konec stolu se ponořil na několik minut do nevěřícného šuškání a pokukování. Ano, zanechali jsme dobrý dojem.

Okolo třetí hodiny ranní jsme u kiosku seděli jen my z MKF. Ostatní motorkáři to zabalili a šli tlouct špačky.

Bohužel spát se začalo chtít i tamnímu výčepnímu, a tak jsme si nechali natočit poslední rundu a popřáli mu dobrou noc. Byli jsme s ním dohodlí, že mu prázdné půllitry necháme u výdejního okénka.

Po vyžahnutí posledních piv jsme se tedy rozhodli také jít spát. Kosa byla neuvěřitelná, kouřilo se nám od úst jako z výfuku rozštelovanýho Wartburka a rosa byla tak velká, že by se za takové vlhko nemusela stydět žádná dívčina. J

Jednotlivě zalízáme každý do svého stanu a hudrujeme, jaká že je to zima. Naštěstí mám dobrý spacák s komfortem až do –8 °C takže se mi spalo dobře.

7.9.2002 SOBOTA

Ráno v cca 10 hodin se probouzím do růžova vyspinkaný a v dobré náladě. Nebylo tomu však tak u každého. Například Ranža se prý moc nevyspal, protože celou noc klepal kosu a usnul až po východu slunce, kdy se oteplilo.

R* Nejen zima, ale i myši… v té tmě jsem postavil stan přímo nad jejich hlavní východy z podzemí, což se jim samozřejmě nelíbilo a když jim otrnulo, rozjely svý rejdy pod mou podlážkou naplno. Legendární drzost hlodavců se projevila v plné nahotě, protože ve finále už je nedokázalo zahnat zpátky pod zem ani plácání dlaní do podlahy stanu, hlasitý drkotání zubama a tichý pláč z nevyspání.

Ostatní si nestěžovali, navíc Ivanhoe výjmečne nechrápal moc nahlas. Dobře jsme udělali, že jsme ho nenechali opít a tak krom zimy nebylo důvodu, proč se nevyspat.

Počasí bylo přímo MOTORKÁŘSKÉ, nebe totiž bylo blankytně modré a teplota okolo 20 stupňů.

Řady motorkářů se o něco rozrostly, ale stále nás v areálu nebylo moc, tedy oproti loňsku. Po ranní hygieně jdeme ke kiosku, kde už jsou rozmístěny stolečky se slunečníky a židličkami.

Výběr pokrmů i pití je solidní a fakt levný, jen pro představu, dal jsem si čaj, pak kafíčko a platil jsem 12 Kč!

Takže pohodově snídáme, kecáme o všem možném a kolem jedenácté se chystáme na malou vyjížďku.

Na cestu se nás vydává 8, jmenovitě Ranža, Glider, Doufy,Maky, Hynek, já, Ivanhoe a Láďa.

Pomalu vyrážíme směrem na Adamov. Cesta je celkem rozbitá, ale co se dá dělat, zatínáme zuby a jedeme. Nemáme však za sebou ani 5 km a Ranža zastavuje. Ptám se ho, co se jako děje a on s rozjiskřeným pohledem říká, že tam ve stráni zahlédl zazděný vchod do nějaké jeskyně a že v té zdi je proražený otvor. Jelikož mě zkoumání neznámých otvorů také velice láká, kvituji jeho nápad a už to otáčíme zpět ke zmíněné díře ve zdi J.

Jako první jede Ranža, za ním já, pak Doufy a další je Hynek. Důvod, proč to tady tak rozepisuju je ten, že jsme v tomhle pořadí všichni najeli na uzoučkou lesní cestu k jeskyni, která se nakonec ukázala jako slepá a na svém konci byla tak 1,5 metru široká. Po levé straně byla prudká stoupající stráň a na pravo byl tak 6m hlubokej sešup. Všichni jak jsem nás jmenoval, jsme dojeli až na konec pěšinky a teprve pak jsme si uvědomili, že se budeme muset stejnou cestou vrátit L. Ale touha po poznání nás stále lákala k jeskyni a tak necháváme mašiny tak jak jsou s tím, že až se vrátíme, budeme – li ještě naživu, nějak si poradíme. Zbytek výpravy, který temné a vlhké otvory podzemí nelákají, zůstal na silnici s tím, že na nás počkaj.

První do díry vlézám já, nebo Ranža? Už fakt nevím. Každopádně uvnitř byla tma jako v ranci. Kdo by to byl čekal. J Hynek měl naštěstí s sebou kapesní svítící diodu v tužce, a tak byl alespoň nějaký zdroj světla.

R* Když jsem na té silnici zastavil, vyloženě jsem se ptal, jestli někdo nemá baterku, bo lézt do jeskyně jen s rozzářenýma očima je skutečně nepředloženost. Hynek hrdě prohlásil, že on baterku má. Haha, vyklubala se z toho dioda s jednou mikrotužkovou baterii, dobrá tak na zámek u auta. V té šílené díře i ručičky na hodinkách svítily víc. Vráželi jsme tam jeden do druhého jak skupina slepců v zámeckém parku a jediné pozitivum bylo, že jsme věděli, kde zrovna klopýtá Hynek, bo jeho poloha byla signalizována právě tou diodou J Tedy většinou - pak taky byly chvíle, kdy mu to nefungovalo a bylo třeba s tím odborně třást a kvalifikovaně nadávat.

Po nějaké době jsme se ve tmě rozkoukali a zjistili, že ta jeskyně je vyzděná a připomíná tunel. Je asi 3 metry široká a 4 vysoká. Pomalu za světla diody postupujeme do neznáma. Po nějakých 5 metrech cihly mizí jako mávnutím kouzelného proutku a chodba je jen tesaná ve skále. Nejspíš to nebyla jeskyně, ale nějaký uměle vytvořený důlní tunel, protože chodba byla vyhloubená rovnoměrně.

Postupovali jsme ještě asi dalších 10 metrů, než se před námi objevila hromada suti. To, kde se tam vzala, bylo dost zřetelně vidět na stropě. Navíc v té suti bylo i dost jílu, takže se nám začaly špinit boty. Jako prohlídka nám to stačilo a tak míříme ven s tím, že konec chodby bohužel nebyl ,,dobyt”.

R* Venku jsem zjistil, že mám špinavý boty jak ten poslední dobytek, bo jsem srdnatě capkal v tom největším jílovitém bahně. Musel jsem vlézt jako kachna do potoka o pomocí klacíku to hnusný a urputně se držící mazlavý žlutý bahno umejt. Hnusná práce, nápadně to připomínalo … no prostě to něco nápadně připomínalo.

Teď nás čeká vyproštění mašin. Takže se na tom malém prostranství snažíme otočit mašiny tím správným směrem, což se nám všem nakonec podařilo. Vyjíždíme z pěšinky ke skupince, která na nás čekala venku u silnice. Už, už to vypadalo, že pojedeme dál, když si Ranža všiml, že Hynek má sebou digitální foťák. Zaradovali jsme se, neboť se našel lepší zdroj světla (blesk fotoaparátu) a tak necháváme motorky tam, kde jsou a mažeme zpět do ďoury.

Již prozkoumaných 15 metrů zdoláváme během chvilky a ocitáme se před tou sutí. Hynek chodbu ,,blejsknul” a před námi se jen na okamžik osvětlila brutálně dlouhá chodba. Takovou hloubku jsme opravdu nečekali. Pokračujeme dál a každých 10 metrů Hynek fotí, abychom viděli co nás čeká a zda se z chodby nestává důlní svážnice, která třeba pod úhlem 45 stupňů mizí v útrobách země.

R* Překonání té hramady sutě a mazlavého jílovitého bahna vydalo na několik blejsknutí a zoufalého boje o baterku s diodou. Nikdo totiž nechtěl dopadnout jako já, takže všichni hledali relativně suchou cestu. Výborná situace, vždycky se ozvalo bafnutí blesku, záře osvítila na setinu vteřinu skupinu roztodivně pokroucených postav zírajících si pod nohy, pak šátravý zvuk dvou kroků, mlasknutí bahna, hlasité nadávání a strkání a opět bafnutí blesku. Nejvíc ječel GAS, který se navíc zmocnil i té baterky, takže bylo třeba mu připomenout, že ta hromada spadla ze stropu a že hlasité výkřiky by mohly vyvolat pokračování. Od té doby se už domlouval jen posunky J navíc v jeho nitru vyvolala tato informace určitý posun se zásadním vlivem na srdnatost.

Takhle pokračujeme fakt dost hluboko a postupem času v nás začíná být malá dušička. No musím přiznat, že ač jsem prvních 20 metrů machroval a byl v pohodě, tak ke konci mi bylo taky dost šoufl J. Nakonec po nějakých 80 metrech (komu se to zdá málo, ať jde podzemní chodbou do neznáma 80 metrů) jsme narazili na vodní hladinu. Hynkův foťák nám ukázal, že chodba se začíná svažovat a vodní hladina nakonec stoupá až ke stropu chodby, takže je zatopená.

Do vody se nikomu z nás výrazně nechtělo. Ale vypadala fakt čistá a snad i pitná, tedy než si do ní ulevil Ranža. J

Cesta ven už probíhala poklidněji. Když jsme byli asi na půli cesty z té chodby, tak se u vstupního otvoru objevili nějací trempové s baterkama. Ale jen co jsme na ně z té tmy promluvili, všichni velice rychle ztratili zájem o průzkum chodby a rychlými pohyby se vyškrábali ven?!

Nakonec jsme ven vylezli i my a vrátili se k našim strojům, které hlídali Glider, Ivanhoe, Láďa a Maky, jediná to žena mezi námi muži. Co se odehrálo mezi nimi, zatímco jsme byli v podzemí, se mi nepodařilo zjistit. Jó hold někdo má rád holky jinej zase jiný vokolky.

R* Jo, to by mě taky zajímalo, co by se tam tak mohlo odehrávat. Tím „tam“ je nutno rozumnět krajnici veřejné komunikace, po které jezdily auta a chodili turisti. Ať už by to bylo jakkoli brutální, muselo by to být také ukrutně rychlé, bo jsme byli pryč sotva 10 minut a když jsme se vrátili, všichni seděli na mašinách a znuděně pozorovali cvrkot. Rozhodně nevypadali na to, že právě mají za sebou veřejný hard core vystoupení. Ale kdo ví, na rozdíl od GASe jsem dost nevšímavej.

No, ale zdržování bylo dost, takže sedáme na stroje a vyrážíme výletním tempem k obci Adamov. Cestou míjíme historickou huť a všeobecně malebná místa. Nikde však nezastavujeme. Během chvíle se ocitáme ve zmíněném Adamově. Docela mě udivil počet paneláků v této vesnici. Sama obec totiž působí dojmem, že je izolovaná od okolí, všude koldokola jsou lesy a najednou je ve stráni snad 15 velkých paneláků. Fakt jak pěst na oko.

Ale jak říkám, nikde nezastavujeme a pokračujeme směrem na Brno. Vše probíhá v pohodovém tempu, když se nám najednou ztratil Doufy. Zastavujeme na jednom odpočívadle a čekáme na něj. Glider, který jezdí rád na chvostě skupiny, ho prý viděl odbočovat k pumpě.

R* Glider sice opravdu rád jezdí na chvostě skupiny, však také sám sebe hrdě nazývá „zadním jezdcem“ (tak mě napadá - do sprch bych s ním asi nešel a rozhodně bych nereflektoval na upozornění na mýdlo na podlaze, kdo ví, jak k takovému výrazu přišel J). Ale odbočujícího Doufyho jsem viděl já. Proč bych taky jinak stavěl, že jo?

Během chvilky Doufy doráží a můžeme pokračovat. Průjezd Brnem mi nějak splývá, jen si pamatuju ceduli s nápisem Brno – Královo Pole, pak nějaký tunel, který jsme Ranža, já a za mnou jedoucí Hynek projeli dost přes 120km/h a pak až dálnici.

Poté směřujeme k obci Česká.

Na jedné z pump u dálnice jsme se rozhodli téměř všichni natankovat, aby nedošlo ke zdržování skupiny ( viď Doufy J ), a pak jsme si to šinuli až na konec téhle dálnice ( cca 5 km ). Tam jsme odbočili na sympatickou úzkou silničku vedoucí kamsi na jih směrem k Dukovanům. Na té silničce, která se zpočátku jevila tak sympaticky, jsem totiž ztratil pojem o místech, které jsme projížděli. Důvod byl jednoduchý. Chuděrka v sobě měla víc děr, než má nafukovací panna po souloži s ježkem J.

Takže celý konvoj vedl Ranža a my ostatní za ním jen kličkovali mezi dírama, do kterých by se při troše štěstí vešel i GoldWing. Po nějaké době se ocitáme v místě nazývajícím se Hluboké, kde spatřujeme vesnickou hospodu s předzahrádkou.

A protože se většině z nás už žaludek kroutí hladem jako nadržená dešťovka, zastavujeme a posíláme Ranžu, aby zjistil, zda nás tady pohostí a zda se můžem najíst v té předzahrádce. Výsledný verdikt vyzněl pozitivně, takže během okamžiku byla předzahrádka zabrána hladovými motorkáři a jednou motorkářkou. Bohužel zde struktura rozmístění stolů a židlí byla malinko v neshodě s našimi nároky, a tak se ti pracovitější z nás pustili do díla a během chvilky jsme měli dlouhý stůl složen ze tří menších, ke kterému jsme se pak všichni pohodlně vešli.

Objednáno jsme měli během chvilky, po které nastalo toužebné očekávání na oblíbený pokrm. Atmosféra měla blízko k čekání na slíbený milostný akt ( znáte to ). Bohužel za vyvrcholení (v tomto případě za jídlo), musíme platit, takže to přirovnání není asi tolik na místě, ale pokud můžu mluvit za sebe, mě bylo fakt fajn.

R* Bodejď by nebylo, když předtím navštívil místní toalety, zabarikádoval se tam a několik dlouhých minut se ozývalo jen mocné šplouchání a cachtání. Nechci napovídat, ale ruce si v tom umyvadýlku se studenou vodou nemyl…

Počasí se zatím drželo, jídlo na talíři skvěle vonělo a naše vyhladovělá těla se zmítala orgastickými křečemi, jak z nás odcházel hlad J.

Nevím proč to tak rozepisuju, prostě mi tam chutnalo. Po obědě jsme si prakticky všichni dali kafíčko a ti odvázanější i cigárko. Když nad tím teď tak uvažuju, tak nekuřák jsem byl opět jen já a Maky, o které si nedovolím tvrdit, že by byla ortodoxní nekuřačka J. Ale kouřit jsem jí nikdy neviděl! J

Po obědě a siestě oživujeme své bujné oře a pokračujeme pár kilometrů do obce Mohelno, kde nás Láďa zavedl na vyhlídku, ze které byla vidět jednak Dukovanská elektrárna, ale i řeka Jihlava tekoucí z nádrže Mohleno.

Ta vyhlídka nebyla žádná rozhledna, ale jen taková plošinka na vrcholu stráně, ze které byl celkem slušný rozhled.

Chvilku jsme na té plošince jen tak relaxovali, blbli a kecali, a pak už nás čekala cesta k přehradní hrázi nádrže Dalešice.

Přes všudypřítomné cedule ZÁKAZ ZASTAVENÍ zastavujeme a jdeme omrknout tu vejšku. Brňáci to sice už znají, ale třeba já to viděl poprvé ( hráz Dalešice ).

Ale byli i tací, kteří tam byli poprvé a vůbec je to nezajímalo. Například taková Maky si ihned sundala vršek kombinézy a zaujala horizontální polohu na betonovém plácku. Všem tvrdila, že se špatně vyspala a že si chce trochu odpočinout, ale nám chlapům bylo jasné, že se dožaduje nějaké mužské pozornosti J.

Po nějaké době, kdy jsme se už dost nakochali výhledem, pokračujeme v stejné sestavě kolem jaderné elektrárny Dukovany, která ve srovnání s Temelínem působí poněkud nedomrdle. Ale i tak její chladící věže působí impozantně. Za Dukovany pokračujeme přes Ivančice směrem k dálnici vedoucí z Brna na Bratislavu. Tu ale přejíždíme nadjezdem a k Brnu dojíždíme po okreskách. Teď už nemáme namířeno přímo do Brna, ale snažíme se ho jen tak štrejchnout přes Tuřany a Líšeň k serpentinám vedoucím k naší základně v Křtinách.

Jakmile se ocitáme na tom zatáčkovitém úseku, opět tempo stoupá, ale osobně si myslím, že to tentokrát ani tak nezapříčinila chuť po nějakém adrenalinu, jako spíše vidina vychlazeného zlatavého moku z kiosku v Křtinách.

Do kempu přijíždíme poněkud roztroušeni, neboť né všichni mají stejnou chuť na pivko nebo jídlo. Parkujeme stroje, převlíkáme se do opileckých oblečků ( šmucik hadry ) a jdeme na pivo. Strojů a návštěvníků srazu razantně přibylo a areál koupaliště je dost zaplněnej. Cestou ke kiosku se zastavujeme u nejvyvoněnějších kousků.

Mezi ně bez diskuse patří Honda CBX 1000, řadový šestiválec, který se na letošním srazu objevil hned ve třech exemlářích. Tyto kousky vypadají, jako kdyby právě vyrazily z výrobní haly. Fakt nádhera.

Pak se ještě zastavujeme u černé Hondy F6C s závěsným zařízením na připojení PAVíka. Chvilku kolem postáváme, okukujeme jí a zrovna když Ranža s hlavou u motoru zkoumá nějaký detail, tak se F6Cčku zničeho nic rozeběhl motor. Chudák kamarád si málem udělal rychlopruh na trenkách a já jsem konečně pochopil, na co se používá dálkové startování.

R* Já to teda nepochopil. Jestli jen kvůli tomuhle, tak po většinu roku musí být to zařízení dost nevyužitý. A docela by mě zajímalo, co by se asi tak stalo, kdyby si tam ten člověk nechal kvalt. Představa, jak obrovská Valkyria skočí hihňajicímu se GASovi (který stál přímo před ní) do náruče, je sice lákavá, ale zas takovej drsoň majitel určitě nebyl.

U kiosku pak naše grupa ukořisťuje jeden stolek s paraplíčkem a asi 10 židliček J. Kolem jedenácté nás opouští Hynek, který jede domů, protože prý musí zítra do práce, jelikož dělá u kapitalisty, a tak se ním loučíme. Večer pak probíhá po standartní osnově, nejdřív se probírájí mašiny, pak sex a mašiny a nakonec jenom ten sex. Člověk se občas dozví věci….

Většina z nás se celkem dobře baví a ti, co se baví méně, jsou už zboření chlastem. Je to až s podivem, ale přestože je areál slušně zaplněn návštěvníky, tak naše skupina patří opět mezi ty, kteří vydrželi nejdéle. Kolem jedné hodiny ranní, kdy se kioskmanovi už zachtělo zavřít krám, na něm vyžebráváme ještě poslední teplé jídlo, a to smažené olomoucké tvarůžky.

Chuťka neuvěřitelná a nálada skvělá. V kolik jsme to zabalili už nemám páru, ale zima byla solidní, to vím.

8.9. 2002 Neděle

Po ránu se budím s otázkou, jak se mi do pusy mohl dostat ten hrubej šmirgl papír, který dokáže odstranit až ranní hygiena a čajík. Počasí je zase jako z praku a kamarádi noc přečkali bez ztráty kytičky nebo dokonce života.

Abych pořád organizaci srazu nechválil, byla tu taková malá pižka na kráse a tou byl akutní nedostatek sracích prostorů.

Včera ráno to tolik nevadilo a ty dvě kabinky postačovaly, ale dnes, když návštěvníků srazu bylo víc než jednou tolik, to už tak radostné nebylo.

Navíc musím prozradit příhodu z dnešní noci jednoho nejmenovaného kamaráda J.

V noci, teda spíš časně z rána, kolem čtvrté hodiny ranní si ten kamarád ( říkejme mu třeba pan ,,R.“ ) chtěl zajít na toaletu. Prozíravě chtěl vyzrát nad nedostatkem soukromí tím, že si právě přivstane a bude v objektu toalet sám. Pajdá tedy tou velkou rosou a studenou tmou směrem k záchodkům, když tu se z jednoho stanu souká postava opilce s dozajista stejným plánem. No nebudu to protahovat, nakonec to ten kamarád měl s muzikou od neznámého interpreta. Nechutné, že? J

R* Já tedy nevim, nemůžu mluvit za nějakýho „pana R“, ale pochybuju, že by si ten nešťastník nařizoval na čtvrtou hodinu ranní budíka. Spíš si říkám, jestli ho třeba neprobudila zima? Každopádně, nezávidim mu to. To musí nasrat, taková smůla. Úplně to vidím, jak se chudák plouží, celej zrmrzlej, tím časně ranním koupalištěm, všude klid a mír, jen ze stanů se ozává pochrupkávání. Říká si, že když už zimou nemůže spát, aspoň na záchod si skočí, je tam teplejc a nikdo tam teď není… najednou zakňučení zipu a přímo před ním se začne soukat ze stanu shrbená postava. Projde tedy nevšímavě kolem ní a v duchu si říká „to není možný, to nemůže být pravda“. Ale je, postava zavře stan a jen pár metrů za ním míří pevným krokem přesně tam, co on. Tam pak obsadí druhou kabinku z papundeklu. Jak říkám, strašná situace, nechtěl bych to zažít L.

Pomalu ráno snídáme a nijak výrazně nespěcháme. Kolem jedenácté, kdy jsme už dostatečně odpočatí od dnešní noci, balíme stany a dělíme se na skupinky, ve kterých se pojede k domovům.

Asi ve 12 hodin se loučíme s lidmi, kteří jedou jinam nebo jinudy a vyrážíme.

Naše skupinka je pouze pětičlená, jmenovitě Ranža, Maky, Doufy, Lyleburne a já.

Ranža s Maky míří do Prahy, Doufy jenom do Žďáru nad Sázavou, Lyleburne do Budějic a já na Loukovec k Mnichovu Hradišti.

Takže jsme se snažili naplánovat trasu tak, abychom jeli společně pokud možno co nejdéle.

Odjíždíme ze Křtin směrem na Kuřim a Tišnov, za kterým začíná velice povedený úsek zatáček, které sem jezdí Doufy každé odpoledne pilovat J.

Před touto částí dnešní etapy všichni až na Doufyho tankujeme a navzájem se ujišťujeme, že dnes žádné závodění nehrozí a tak tedy pojedeme tyhle zatáčky jen kochacím tempem…

A já blbec to sežral L. Prakticky hned za Předklášteřím Ranža mocně ohuluje ten véčkovej čtyřválec Hondy VFC 1100 a mě nezbývá než svojí Deauvillku pořádně kopnout do slabin, aby se nenechala tolik zahanbit. Silnice je opravdu bezva, ale o krajině nevím zhola nic. Nedalo se to stihnout, protože dalších 23km se ručička tachometru nepodívala pod hodnotu 100km/h a v těch rychlejších zatáčkách jsme si to hučeli i něco málo přes 160 km/h. První jel Ranža a za ním jsme s Doufym sváděli boj o druhé místo. Chvilku byl druhý Doufy, chvilku já.

Pro nezávislého pozorovatele to musel být zábavný pohled. Nejdřív se kolem něho prohnalo 160km/h něco co připomínalo chopera ( Magna ) a za tímto úkazem se navzájem předjížděli Honda VTR 1000 F a Hodna Deauville 650.

Po příletu do obce Zvole dáváme pauzu. Po chvíli dojíždějí i Lyleburne s Maky.

Obcházíme stroje a navzájem si je chválíme, když tu Doufy užasle říká: ,, ty vole, vy máte úplně modrý brzdy!“ A opravdu jak brzdy Magny, tak i Deauvilla, byly do modra.

Měli jsme za sebou asi 25 km od pumpy a byli jsme zvědaví, kolik nám z nádrže ubylo.

Ranža to viděl na 2 litry, já tak na 1.5 litru a Doufy se nám nervově zhroutil, bo zjistil, že asi nedojede domů, i když to má jen 20 km. Všichni se ho snažíme uklidnit, ale pro zbytek jeho cesty volíme už opravdu výletní tempo. Vedení tlupy se teď ujímá právě Doufy, neboť nám slíbil zavedení k nějaké solidní hospůdce, kde bychom se mohli naobědvat. Ve Ždáru u hospůdky jsme během chvilky a tak nastává loučení s Doufym.

Ale nijak to nedramatizujeme, bo máme už hlad a tak na kamaráda jen mávnem a už sedíme za stolem.

Jmenuje se to tady Talský Mlýn. Interiér i prostředí působí přítulně a tak objednáváme něco dobrot. Nakonec se však ukazuje, že zdejší jídla nejsou produkovány ve zdejší kuchyni, ale jen v mikrovlnce ohřáté polotovary alá předsmažený sýr.

Jíst se to teda dá a mě to ani tak moc nevadí, ale Ranža, zvyklý zřejmě z domova na opravdu kvalitní pokrmy, moc nadšeně nevypadal.

R* Zcela vážně – nesnášim hospody, který se snaží vypadat jako pro hoch honorable klientelu, ceny rozhodně nejsou podobný těm z bufetu na nádraží, ale přesto vám naservírujou polotovar nevalné chuti, kvality i množství. A pokud ještě nad vámi při placení stojí pingl se základním vzděláním a zlatejma prstenama, tváří se znuděně, je celkový dojem dokonalý, jednoznačný a trvalý. Mě tam prostě nechutnalo.

Po obědě opět usazujeme naše pupky na nádrž ( obrazně řečeno J ) a pokračujeme v cestě k domovům. Někde u Přibyslavi nebo Havlíčkova Brodu se od nás odděluje Lyleburne a tak po rozloučení pokračujeme již pouze ve třech.

Dnešní den je obvzlášť pěkné počasí a tak místo úprku k domovům stále celkem v pohodově projíždíme Světlou a Ledečí nad Sázavou. Tam Ranža vedoucí naší skupinku odbočil z hlavní silnice a neuvěřitelně malebnou silničkou plnou skvělých zatáček nás dovedl až do vesničky Vlastějovice, kde jak se mi svěřil, trávil část svého dětství u tety. Legrační představa, jak tu v minulém století pobíhá malý Ranžík s proutkem v ruce a křičí na holčičky: ,,Až vás chytím, tak vám ,,to“ ukážu“ J.

Zastavujeme u opuštěného malého železničního nádražíčka nad kterým se tyčí obrovitý sloup nádražního osvětlení. Výšku odhadujeme tak na 15 – 20 metrů.

Ranža mi jen tak nezávazně prozradil, že za mlada ( tedy ještě předloni ) se na ten sloup dalo vylézt, aniž by si toho někdo všiml. Nádraží totiž nemá stálý dozor a tak nehrozí, že by se tu o víkendu objevil někdo, kdo by nás mohl vyhnat.

Než to celé dopověděl, už jsem navrhoval nejschůdnější cestu nahoru k reflektorům, u kterých byla malá plošinka. Jediný problémem byl žebřík vedoucí nahoru, který bohužel končil asi 2.5 metru nad zemí. Kamarádovi se do toho moc nechtělo, ale překecal jsem ho. Maky si zatím sedla k vodní pumpě a úporně odesílala jednu SMSku za druhou, aniž by si všimla, že někam lezeme. Jak se posléze ukázalo, Ranžovy obavy z výstupu byly oprávněné, neboť si při šplhu k žebříku roztrhl kalhoty na prdeli. Ale ne že by si je roztrhl o něco, prostě mu prdly J.

Nahoře jsme byli během chvilky, rozhled byl skvělej, akorát že se ten sloup dost kýval. Stačilo mu trochu pomoct a výkyv tam nahoře mohl činit snad 30 cm.

No a jak se tak nahoře kocháme pohledem do krajiny, shledávám zajímavou věc. Ranža tady musel bejt fakt populární, neboť jsme tu byli snad jen 15 minut a už se pod sloupem začaly promenádovat slečny. Ne jedna, ne dvě, ale celé skupinky J, tedy celé dvě skupinky, ale co byste chtěli od malé vesničky, že jo?

R* Ano, vesnička mého dětství nám v tomto směru nabídla opravdu vše, co měla. Ovšem ty lepé děvy se tam nehrnuly kvůli tomu, že by si pamatovaly mé vydařené kousky před 30-ti lety. To tak možná jejich maminky, ne-li přímo babičky L. Tyhle si totiž myslely, že do jejich zapadlé vísky dorazili filmaři a chystá se natáčení akčního trháku s Macaulay Culkinem v hlavní roli. GAS ho totiž z dálky nápadně připomíná, navíc se na vrcholu stožáru rozmanitě nakrucoval a mě, starého nemohoucího kamaráda, nutil, abych slezl o pár příček žebříku pod plošinku, pustil se oběma rukama a v těchto pozicích ho fotil. Je jasné, že divoce se zmítající sloup s hvězdou showbusinessu na temeni nemohl uniknout pozornosti místních adolescentek.

Když jsme nakonec slezli, tak si toho Maky ani nevšimla, furt čučela do toho mobilu.

Nakonec odjíždíme z Vlastějovic a kopírujeme tok řeky Sázavy po takové uzoučké silničce, vedoucí až do Láziště, kde se zase napojujeme na hlavní silnici, po které se dostáváme až do Zruče nad Sázavou. Původně jsme se tady měli definitivně rozdělit, ale není ještě tak pozdě, takže se mi daří prosadit plán společné cesty až kousek za Uhlířské Janovice. Ze Zruče se jelo pěkně, jen nás dost nepříjemně překvapila jedna zatáčka v lese, kterou naši zodpovědní silničáři vysypali štěrkem natolik, že by se zde mohl okamžitě začít těžit.

Nikdo z nás si tu naštěstí neustlal a tak se nám ukrajují poslední společné kilometry. Pár minut na to zastavujeme na rozcestí za Karlovicemi. Ranža s Markétou tady odbočí na Sázavu ku Praze a já to mignu ( © Glider ) nahoru přes Kouřim. Takže následuje poslední loučení a odjíždíme k domovům.

Já měl v plánu nespěchat, ale musel jsem přiložit pod kotlík, bo nervózní SMSky od maminky, která se ještě na dnešek dožadovala nějaké mé výpomoci na chalupě, gradovaly. Takže předpisy šly stranou, jsa nucen letět rychle a zběsile vstříc galejím zvaným: práce na chalupě L.

Cesta utekla jak skvělej sex, takže si pamatuju jen cedule: Kouřim, Sadská, Nymburk, Mladá Boleslav, Mnich. Hradiště a konečně Loukovec L. Tam na mě u vrat už nedočkavě čekala lopata, krumpáč a podobný vychytávky.

Co říct závěrem? Tenhle víkend byl snad jeden z posledních, kdy bylo super počasí NON-STOP, pak už přišel ten hnusnej a protivnej podzim. Snad, až budu mít zimní depku, pomůže přečtení těhle pár řádků, abych si připomněl, jak super mám známý a kámoše, se kterejma se dá užít super ČAS!

HOWG domluvil jsem!