Motodovolená Norsko 2003
(c) Faudy, 2004

Sedíme u pumpy v Andalsnes, ke známé cestě Trollů je to jenom pár kiláků. Na jihu se tyčí černé hory pocukrované sněhem, který ve výšce tisíc metrů drží i teď, na konci července. Na sever se rozléhá studené Norské moře. Tam kdesi v dálce leží Severní pól. Náš pohled ale směřuje k jihu, kam mizí malý červený bod, Ondrův Fazer. A jsme zase sami, zbytek dovolené proběhne v našem zaběhaném sólo tempu, jenom Janička a já. Zbytek dne sice ještě co chvíli stočím zrak do levého zpětného zrcátka, kde však již neblikotá světélko Ondrova Fazeru, jenom šedý pruh silnice se kroutí za námi jako přejetý had. Je mi tak nějak smutno… Ale to jsme trochu předběhli, začněme pěkně od začátku.


Úvod

A je to tady. Celá ta léta čekání, shánění informací, slintání nad fotkami jsou pryč a my pojedeme do Norska. Po pár cestách po jižní a západní Evropě jsme zatoužili po místech, kde je možné si volně postavit stan a nikdo vás nehoní vidlemi, vzdálenosti jsou pořádně veliké a vedro z vás nevysává sílu v nekonečných zácpách měst zalykajících se automobily a smogem. Skandinávie. Nikdy jsem tam nebyl a proto i příchuť neznámého dodávala naší výpravě punc skutečného dobrodružství.

Původně se hlásilo několik lidiček, že by eventuelně měli zájem jet s námi, ale nakonec vydržel jenom Ondra, sólojezdec z Kroměříže na svém červené Yamaze FZS600 Fazer. A vlastně proč ne? Když mohou horolezci zdolávat osmitisícovky v mikrovýpravách a alpském stylu, proč ne my? Sice nejsem takový šílenec, abych sjížděl na snowboardu Everest jako kolega Petr Machold, kluk se kterým jsem seděl osm let v lavici a o kterém jsem si myslel, že ho docela znám. Ale já mám zase ty svoje motoúchylky a doufám, že z toho nikdy nevyrostu.

Na výpravu, o které jsme si mysleli, že se bude odehrávat pouze po asfaltu (ó jak jsme se mýlili), jsme zvolili náš starý, dobrý europa-turer Yamaha Xj600s, kterému doma říkáme samozřejmě Beruška. Nekonaly se žádné extra přípravy, mašina dostala na začátku sezóny novou zadní gumu, vyměnili jsme řetěz a rozetu, olejíček a nechali provést kontrolu ventilů po 48000 km. Ještě jsem namontoval na jaře alarm, ale hlavně jsem přes zimu postavil automatické mazání řetězu. Tato zařízení se dají koupit na komerční bázi v ceně asi 3000 Kč v mechanickém a asi 5000 Kč v elektronickém provedení. Já jsem si postavil elektronické zařízení asi za pětistovku sám, zhruba půlku z toho stál elektromagnetický ventil Bosch z Felície, zbytek součástky, krabičky a plošný spoj. Olej, kterým se pomalu přimazává řetěz, byl obyčejný minerální Super Mogul, co tátovi zbyl v garáži po žigulíku. Norsko mělo být právě tím místem, kde toto zařízení mělo projít zkouškou ohněm, vlastně vodou.

Co se týče kempinkového vybavení, stanu apod., vše již bylo použito na minulých výpravách. Jenom Janička si koupila nové outdoorové botičky a teplé motokalhoty s membránou u Pola v Drážďanech. Já jsem s sebou vezl svoje teplé zimní kalhoty od Modesportu, se kterými jsem byl na dovče jenom jednou, na jaře v roce 2001 v Chorvatsku, jinak jsem veškeré naše cesty jezdil v jeansech a podvlíkačkách. Janička se masochisticky rozhodla jet pouze v motokalhotech, já jsem svoje narval do bočního kufru a jel až do půlky Norska ve starých dobrých džínách. Ale aby se do kufru vešly, vyrobil jsem na horní kufr malou zahrádku, kam se přestěhovaly nepromoky. Jelikož mi bylo líto kupovat tento přídavný nosič za více než tisícovku v profi provedení, namontoval jsem nahoru přes čtyři šrouby silonovou plotnu co zbyla od bočních kufrů. Výsledek i mne překvapil svojí ucházející estetickou stránkou, ale zejména funkčností a bytelností (musím se pochválit, no…).

V pátek před odjezdem jsem za krásného počasí vyrazil brzo z práce, abych ještě zabalil nějaké ty drobnosti. Mezitím dorazil k nám, do Teplic, po celodenní cestě z Kroměříže Ondra, takže jsem pro něj zajel na místo srazu, odvezli jsme mašinu do garáže a vydali se domů.

Večer po výborném papání od Janičky jsme strávili částečně balením, částečně kecáním o motorkách, cestování a prohlížením fotek. Ondra si pročetl nějaké testy ve starších Motorájích (má zálusk GSo od BMW). Když padla tma, ještě jsem hostovi ukázal nasvícený Teplický zámek, náměstí a morový sloup a pak už jsme šli hajat, protože vstávat bylo třeba brzy, čekala nás pořádná porce kilásků.


Den 1, sobota 19.7.2003, 49002-49622, 620km

Ráno vstáváme na můj vkus hodně brzo, přesouváme se do garáže a v 7:30 jsme již na cestě. Je sice trochu chladno, ale vypadá to na krásný, slunečný den. Hned za Teplicemi začínáme stoupat do Krušných hor a já konstatuji, že naložená mašina je poněkud línější než prázdná, přece jenom jsem s naloženým XJ letos ještě nejel. Na hranici vše probíhá OK, akorát Ondra konstatuje, že ztratil nějaký kroužek z konce laďáku, který zužuje průměr a pak to dělá menší kravál, ale Němci tentokráte neprudí. Sjížíme do Drážďan, překonáváme spousty semaforů a svedení do jednoho pruhu, stále se zde opravuje po povodních. Na začátku Drážďan projíždíme stavbou dálnice a zatáčíme na Neustadt, směr dálnice. Na autobahn dorážíme mezi devátou a desátou, ani už nevím, hodinky nepotřebujeme. Na prvním odpočívadle stavíme na sváču a hlavně pro špunty do uší. A pak už jenom šeď asfaltu, stále na sever. Jednou málem Ondru ztratím na křížení dálnic u Cottbusu, ale zvládáme to. Jedeme realtivně pomalu, tak kolem 120, protože Ondra by musel při vyšší rychlosti zalehávat. Občas se neudržím, trochu přidám a už mi začíná mizet.

U Berlína stavíme na další svačinu a pro benzín, 280 kiláků uběhlo jako nic. Je po poledni a okolo se plouží z aut vypečení motoristé, my jsme v košilích a kalhotech a je nám fajn. Pak už ale žár slunce začíná štvát i nás, takže honem do sedel. Jediným vzrušením na další cestě je sloup kouře kdesi před nám. Dojíždíme stau, ale auťáky nás pouští a za chvílí jsme u Passatu, který stojí u krajnice a šlehají z něj dvoumetrové plameny. Honem zatáhnout za plyn a pryč.

Za Prenzlau jedeme chvílemi po staré dederónské dálnici a je to síla. Podélné přesahy panelů jsou jeden dva cetimetry, ale příčné (tj. mezi levým a pravým pruhem) občas i pět cm, takže raději jedeme s davem a nepředjíždíme. Navíc se tato dálnice likviduje a staví nová, takže co chvíli jsme svedeni do protisměru a jsme rádi, když se to šine šedesátkou.

Za Prenzlau najíždíme na jakousi dálnici směr Sasnice, kterou nemám ani v mapě, ani v mapách na webu nebyla. Chvíli po ní jedeme, ale pak už mi to přijde nějěké dlouhé a zastavujeme na odpočívadle. Jsme oblepení od much a je nám trochu i zima, protože i když svítí slunce, vane celkem silný západní vítr. Také co chvíli míjíme skupinky větrných elektráren.

Podle mapy zjišťujeme, že jsme na jakési dálnici Prenzlau – Neubrandenburg poblíž města Golm. Rozhodujeme se sjet z dálnice a jet dále na sever po normálních silnicích, máme už autobahnu po krk. Pokračujeme relativně pomalu (omezení rychlosti, vesnice apd.) přes Freiland až do Anklamu, kde vjíždíme do brutální zácpy. Davy Germánů v autech se valí k Baltu, vždyť je sobota. Na mašinách není problém to objet, akorát musíme dávat pozor, aby někdo náhle neotevřel dveře, přece jenom sluníčko pálí a auto při popojíždění začínají mít problémy s chlazením.

Pokračujeme dále na sever v koloně přes Greifsewald až do Stralsundu, kde dorážíme k další zácpě, tentokrát kvůli mostu na Rujánu, který nepobere tolik aut, kolik jich přijíždí. Ale i s kufry se nám daří to předjíždět, akorát ztrácíme kdesi vzadu Ondru, naší nemá ty nervy jako já, ale na mostě už jsme zase spolu.

U obce Semtens bereme podruhé benzín, přece jenom XJ jede už zase na rezervu. A pak zase hup do kolony směr Bergen. Chvilku po páté jsme před Sasnicí svedeni na přístav Murkan, odkud pojedeme na moře. Právě odjíždí trajekt, náš pojede až za dvě hodiny. Máme dost času, takže se nejprve vysvobodíme z motohadrů a pak rácháme spařená těla v moři. Pro Ondru je Balt zcela nová zkušenost, ani medůzu nikdy neviděl. To my, starý struktury, který zde za komančů trávili každé léto, ať už na Usedomu, nebo na Rujáně, se jenom vracíme do dětství.

Když už nás to nebaví, jdeme si sednou do hospody na kafe, minerálku a Ondra na pivo. Sice je zde drahé, ale proti tomu, co ho teprve čeká…

Když už je po osmé, jedeme do přístavu, naplníme na záchodech vodu do flašek (mají blbé baterie a láhev se tam moc nevejde), pak už se necháme odbavit u okýnka a jsme posláni do jedné z mnoha řad na shromaždišti. Lístky máme už z domova. No jó, to jsem vám ještě nevyprávěl, jak jsem kupoval lístky. Původně jsem měl vyhlédnutou loď Scandilines v 21:45 z Rostocku, která jede celou noc a do Trelleborgu dorazí až ráno skoro v sedm hodin. Plánem bylo vyspat se na lodi. Zašel jsem do Čedoku u nás v Teplicích, kde si lze předem lístky koupit. Tam říkali no problemo, ale musím zaplatit zálohu, ještě než se pokusí lístky bookovat. OK, zaplatil jsem zálohu. Avšak za pár dní mi volají, že loď je plná, ale můžu jet ve stejnou dobu ze Sassnice. Avšak lodi z Rostocku jezdí mnohem dále a stojí jenom o pět euro víc. Tímto trajektem budeme v Trelleborgu někdy po druhé hodině ráno, takže se moc nevyspíme. Ale protože byla už složená záloha, tak jsem vzal oba lístky na tento spoj, pro mě i pro Ondru (cena 45Eur za mašinu a dva lidi).

Za Berlínem
Zase u Baltu
Čekáme na trajekt
Podpalubí

Čekáme na seřadišti a konstatujeme, že je to zde samý Čech. Vedle nás je celý autobus, jedou do Laponska. Kecáme s řidiči a kupujeme si u nich Dobrou vodu, Ondra pár plechovek piva. Za nám v autech je spousta rybářů z naší domoviny. Zatím jde vše fajn, z hledání přístavu a odbavení jsem měl strach, ale vše klape jak má a zbytek výpravy to asi bere jako samozřejmost. Parchanti…

Po deváté přijíždí trajekt, vyplivává miliony aut, lidí a autobusů a pak jedeme dovnitř my. Lodníci mluví jenom švédsky, takže jim moc nerozumím, ale staví nás do nějakého výklenku mezi nosníky. Jsme už na stojánku, ale raději čekáme, Janička zatím šla zabrat místa. Mezitím najíždějí kamiony, ale nějak jim to nevychází, takže nás žádají, abychom přeparkovali o deset metrů dále, do jiného výklenku. Tam už jsme zastaveni auty, takže dáváme mašinu na hlavní, ředíme kvalt, stkáme pod kola gumové špalky a jdeme nahoru. V podpalubí je s námi jakýsi německý pár na BMW R1100S, mají na mašině najeto asi 3000km a jsou nabaleni jen zlehka. Jedou taky do Norska, ale spát asi pod stanem nebudou. Umí jenom německy, takže konverzace nám moc nejde, přece jenom nejsem nějaký šprechtofil, ale jsou z Mnichova, pak jeli autovlakem do Rostocku a posledních 100km už v sedlech. Když jim sděluji, že máme v zadcích asi 600km, tak málem padají do mdlob. Měkejši…

Díky tomu, že nás nahnali na loď ještě před auty a autobusy, mohla Janička nahoře ukořistit místa v jednom takovém „kupé“ asi pro dvacet osob, jsou tu s námi skoro samí Češi. „Označujeme“ místa svými svršky a helmami a jdeme se projít na palubu. Na té nejhořejší, otevřené, to pěkně fučí, motory kdesi v trupu vesele vrní a my mizíme kamsi do černé tmy. Míjíme krásně osvětlený protitrajekt, pak ještě nějaké ty vesnice na pobřeží, maják, a to je vše, pevnina je za námi. Moře je jako rybník, loď se vůbec nehoupe, ale začíná být docela kosa, takže jdeme dolů, do kabiny.

Sedačky jsou tu snad ještě méně pohodlné než ve staré karose, přesto se mi daří zaujmout jakousi pozici, kdy je jistá možnost, že bych usnul. Ale lidi kecají, navíc česky, alespoň že se nám podařilo prosadit zhasnutí.

Myslím si, že nikdy v tomhle bordelu neusnu, když tu náhle mě probudí zacinknutí a hlášení, že budeme přistávat. Spal jsem skoro tři hodiny, zázrak!

Jdeme k mašinám a čekáme, až loď přirazí. Začínáme zahřívat mašiny, ale madam od BMW se to moc nelíbí. Asi nikdy o zahřívání neslyšeli, bavoráci jedni zmlsaní. Ukazuji ještě Janě vedle nás stojící obludu – SUVčko Porsche Cayenne – a už nás loď vyplivává do tmy tmoucí. Jsme ve Švédsku.

Vyjíždíme z přístavu na silnici vedoucí přímo na sever směr Malmö. Nic není vidět, akorát cítíme nějakou celulózku, takže jedeme asi třicet kiláků, když tu se nám zdá, že by zde mohla být místečka pro přespání. A opravdu, zajíždíme asi dvěstě metrů od silnice na jakousi louku k lesu, kde parkujeme mašiny, vytahujeme karimatky a spacáky a uleháme jen tak, pod širák, dospat. Nad námi se černá nekonečný vesmír přeškrtnutý napříč Mléčnou dráhou. Jak mi tenhle pohled v městě chybí. Ale pak už se mi klíží oči a usínám kdesi uprostřed Skane a je mi strašně fajn, i když mě z únavy trochu bolí hlava.


Den 2, neděle 20.7.2003, 49622-50330, 708km

Budím se kolem sedmé, kolem mne tiše šelestí tráva poněkud zvlhlá ranní rosou a z nedaleké silnice sem lehce doléhá dopravní ruch. Pomalu se zvedám na karimatce a rozhlížím se. Na kousku cesty který vidím mezi polem a lesem propluje modrý šestimetrový kabriolet, patrně Cadillac Eldorado ze sedmdesátých let. Stočím zrak k nebi a tam není ani mráčku, jenom krásná světle modrá obloha. Bolí mne sice stále hlava, ale tento pohled mi zlepšuje náladu. Dnešní plán je jasný – jet stále na sever až do Osla a to je pěkně daleko. A na přesunovou etapu je tohle počasí ideální. Vaříme si snídani, beru si i prášeček a doufám, že se o zlepší.

Kolem osmé sjíždíme po mokré louce bez problémů k silnici a vnořujeme se do provozu. Auta nejezdí moc rychle, však taky ve Švédsku platí na normálních silnicích maximálka 70km/h. Není to moc a protože jsou zde silnice povětšinou rovné a široké, přijde to člověku ještě pomalejší. Ale za chvíli si zvyknete a pak už to jde. Navíc máme respekt ze strážců zákona, zde ve Skandinávii se platí pěkně tučné pokuty…

Ze silnice se stává dálnice a my míjíme Malmö. Zastavuji u pumpy, abychom si mohli nabrat vodu. Janička jde na záchůdek, my s Ondrou kontrolujeme mašiny (řetěz a tak podobně). Mezi tím nám krátí čas místní šílenec s Volvem 240, na němž má přidělané velké křídlo a široké gumy, když projede nedaleký kruhák smykem, protůruje motor ke sto metrů vzdálenému dalšímu objezdu, který absolvuje stejným stylem. Jó, když musíte jezdit půl roku po sněhu, zanechá to ve vás hluboké rány :o)

K pumpě doráží jakýsi padesátiletý Němec na K1100 v černé barvě oblepeném samolepkami a liščím ocasem na kufru. Prý jede na Nordkapp. Sám. Má na to tři týdny dovolené. Kčko má najeto něco přes sto tisíc kiláků a prý je v pohodě. A hlavně si chválí ABS, to prý je fajn vynález. Vyprávím mu o Jirkovi Bašném a jeho stotisícovém K a dobře si rozumíme. Tak mě napadá, mluvili jsme anglicky nebo německy? Už si nevzpomínám. Zvláštní…

No nic. A jedeme dál. A na sever. A pořád po dálnici. Šolíchám to kolem povolených sto deset, což není žádný fofr, ale docela to odsýpá, protože zhruba stejnou rychlostí jedou i ostatní. Někteří trochu míň, někteří trochu víc, ale žádný stres. Není to jak v Německu, kde dáte levý blinkr, počkáte dvacet vteřin, pokřižujete se a chcete začít předjíždět. Levé zrcátko, ok, pravé zrcátko ok, vzuuuuum poršák, hmmm, tak toho jsem neviděl…

Okolní krajina je plochá, samé pole, sem tam falunskou červení natřený statek nebo jenom dřevěná stodola. Dálnice se po čase stáčí k moři a vidíme vlevo za vodou Dánsko. Tam se také podíváme, ale na to je času dost.

Zastavujeme po dalších asi 100km u pumpy, abychom si neoseděli prdelky. Dáváme si nějakou svačinu a máváme na odjíždějící český kamion. A pak zase jedeme dále. Předjíždíme náš truck, jak to ten den budeme dělat ještě několikrát. On jenom sedí, šine se devadesát k obzoru, ale my musíme zastavovat častěji a taky motorky potřebují po čase dostat nažrat. Zajíždíme do města Asa (to první A je s kroužkem, ale nemůžeme chtít od těch počítačů zázraky), kde je pumpa. Ty jsou sice i u silnice, ale nějak jsem se blbě zorientoval a zajel pár kiláků do vnitrozemí. No nevadí. Naléváme mašiny a platíme kartou. Funguje zde poprvé a naposledy i moje Visa Electron. Tahle karta prostě občas v cizině chodí, občas ne. Na Slovensku s ní problém nebyl, v Rakousku taky chodila, dokonce i v Itálii, ale na sever od Teplic, ať už v Německu, nebo ve Skandinávii ani náhodou. Budiž Asa pochválena.

Postáváme u mašiny a okukujeme Chevrolet Impala z roku 1959 v azurové barvě, který za zpěvu osmiválce právě dorazil. Je sice trochu místy orezlý, ale na svůj věk vypadá docela dobře. Akorát vevnitř je vzhledem k velikosti kufru a motoru nějak málo místa vzadu. A ty nízké sedačky, nebo spíše lavičky, na kterých se má sedět! Tak ty bych nemusel. Fotím si ho ještě svým malým digitálem a jedeme dál.

Projíždíme Göteborgem, ze kterého si pamatuju jenom to, že na dálnici přibylo pruhů a aut a že jsem díky andělu strážnému minul díru v silnici, do které by se dala strčit půlka pěkně velkýho melouna. Všimnul jsem si jí, až když bylo pozdě, ale jenom tak kolem nás proplula a nechala nás žít. Ufff. Na druho stranu musím uznat, že to byla od vylodění první džuzna v silnici co jsem viděl.

Na konci dálnice stavíme u odpočívadla, dáváme si pozdní obídek a konstatujeme, že je nechutný vedro. Ale zase jsme už kousek od Norska a to v nás budí naději. Na parkovišti stojí krásný hot rod a nějaké jiné americké káry, které ani neznám. Honem s nim na digitál, ať se můžu pak chlubit v cestopise.

Ve tři hodiny vyrážíme na další cestu. A jedeme dál. To už jsem psal, ne? Je to nuda, už ani nevím, jak mám držet plyn. Jediné vzrůšo je český forman s nějakými turisty, který byl s námi v noci na lodi. Předjíždím ho lehce prasáckým stylem, za což se tímto omlouvám, ale nějak mi to nevyšlo. Já jsem jinak velice krotkej a mírumilovnej, fakt!

Míjíme ještě pár Impal a Eldorad a dojíždíme k hranici. Je to most stovky metrů nad fjordem zaříznutým do krajiny. Stavíme na druhé straně a jdeme si udělat fotku s cedulí. Jsme tady, jsme v Norsku! No, pocit euforie poněkud přebíjí fakt, že je strašný vedro. No tak popojedeme, ne?

A jsme v Norsku
Holmenkollen
Holmenkollen
Betonový troll

Před Oslem najíždíme na placenou dálnici (formou mýta), ale mašiny to mají zadarmo, takže jenom projíždíme bránou pro abonenty a hurá dále na sever. Když už jsme zase na suchu (asi po 300km), zastavujeme u pumpy a tankujeme na norské poměry nechutně levný benzín (8,69NOK, tj. při kurzu 1NOK=3,9CZK je 33,90 za litr). Spotřeba je hluboko pod 4,5litru a za celé Norsko se této hranici ani vzdáleně nepřiblíží (jezdí se tu fakt pomalu).

Dojíždíme do Osla, nějak se mi nedaří navigace, ale nalézáme třeba odbočku na poloostrov Bygdøy, kde se nacházejí slavná muzea Kont-tiki, Fram apd. To se bude hodit, chceme se tam zastavit na zpáteční cestě z Norska, kdy opět pojedeme před Oslo. Nakonec se po pár blouděních, projezdu pár mýt a tunelů dostáváme k silnici, která vede nahoru z města do sportovního střediska Holmenkollen (viděl jsem nahoře na kopci skokanský můstek a pak už jsme to nějak trefili). Procházíme se pod můstkem, obhlížíme běžecký areál i vyhlídku na město a spíše se snažíme rozhýbat těla a nějak přežít.

Ještě se jdeme s Janou podívat k soše trolla a až u něj zjišťujeme, že je celý z betonu. Firmě Skanska na nějaké stavbě zbylo pár mixů, tak ho tu postavili :o)

Z Holmenkollenu sjíždíme dolů do centra a jakoby zázrakem nalézáme cedule na Vigelandův park (v průvodci sice píší Frognerův park, ale ve skutečnosti jsou zde cedule na Vigelandův park – Vigelandsparken, takže se budu držet tohoto označení). Orientuji se pouze podle plánku městských autobusů v jakémsi letáku o Oslu (sebrali jsme ho předtím na hranici), nic jiného nemám, ale stačí to, čtvrť Majorsruen nacházíme. Cestou sice vjedeme omylem na parkoviště u hřbitova, ale nakonec se dílo daří.

Vigelandův park, to je přesně ten, který se objevuje v každém průvodci a jsou tam ty sochy z lidských těl, přece. Určitě jste o něm slyšeli. A jestli ne, tak teď už jo.

Vigelandův park I
Vigelandův park II

Centrem parku je dvanáctimetrový obelisk jakoby z propletených těl obklopený žulovými sochami představujícími koloběh života, jak jej viděl Vigeland. Zejména sochy dětí jsou parádní. Takže až pojedete do Osla, nezapomeňte si park prohlédnout!

Je už 8 pryč, když vyrážíme pryč z města nalézt nějaké nocování. Jedeme po jakémsi mnohaproudém průtahu plném aut, ale daří se mi napoprvé nalézt odbočku na silnici E18, ze které pak sjíždíme na E16. Ta nás vyvádí ven z města a hned začne také stoupat, ale moc si neužíváme. Sice není moc provoz, ale je to pořád padesát nebo sedmdesát a každých pár set metrů automatický radar. Hnus fialovej…

Ploužíme se na sever podél jezera Tyrifjorden a rozhlížíme se po místě na spaní, ale nikde nic. Buď pole, nebo ohrazená pastavina. A když už je někde kousek lesa, je v něm domeček. Před Henefossem odbočujeme doprava na Jevnaker a tato silnice, ztěží viditelná na naší mapě osmistovce, už vypadá nadějněji. Nakonec vjíždíme do jakéhosi většího lesíka. Ok, to by mohlo jít. Sjíždíme na lesní cestu a jedeme kus od silnice, kde nalézáme na kraji lesa u pole docela dobrý plácek. Nedaleko stojí jakási chata, ale má zabedněná okna a 150 metrů to bude. Nemáme vodu, je půl jedenácté v noci, je pořád světlo a otravují nás komáři. Vaříme si večeři a rozhodujeme se spát pod širákem, je pořád príma teplo.

Po večeří se rozhoduji vydat na průzkum a najít vodu. Nejprve jdu k tomu domečku. Ten však nemá zavřené okenice, ale rovnou jsou okna na západní straně zazděná. Na opačné zase pro změnu nejsou žádná, jenom černé díry jako vypálené oči. Vedle domku je na zamčené víko od kanálu, pod nímž je slyšet tekoucí voda, ale vlézt do budovy mám strach. Je tam tma a do něčeho bych taky mohl šlápnout. Také anglický nápis „Ježíš přichází“ na zdi ve mně kupodivu nevzbuzuje žádné kladné emoce. Vlastně si vzpomínám na Johna Torturra jako šíleného hráče kuželek jménem Jesus z filmu Big Lebowski :o)

Uléháme tedy bez vody ke spánku na kraji lesa, ale nedaří se mi usnout, mám všechny smysly napnuté a čekám, až nás někdo přijde zamordovat. Nikomu se ale nechce, jenom komáři mají chuť na naši krev a hladově bzučí kolem spacáku, takže se musím celý zavřít dovnitř a dýchat dírkou velikosti pětikoruny…


Den 3, pondělí 21.7.2003, 50330-50603, 273km

Nechápu jak je to možné, ale usnul jsem. Budím se s leknutím asi v osm ráno. Roztáhnu zip spacáku a konstatuji, že je sice světlo, ale nějak se nám začíná obloha zatahovat. Vždyť jsme v Norsku. Hurá!

Bez snídaně balíme mašiny, mezitím okolo nás procházejí dvě paní s pejskem na procházce. S širokými úsměvy nás zdraví. To já kdybych potkal ráno v lese tlupu motorkářů…

Vracíme se po písečku na silnici a jedeme do Jevnakeru, kde jsme přesně v devět hodin, protože zrovínka otevírají obchod. Chceme si koupit chleba a nějakou vodu v petflašce. OK, chleba jsme našli. Nejlevnější je Kneipp, dalo by se to přirovnat ke grahamovému chlebu, ale je poněkud měkčí uvnitř a špatně se krájí na slabší plátky (zejména pokud to děláte „rybičkou“). Kupovali jsme jej pak už pořád ze ceny od 5 do 13 NOKů, podle vzdálenosti od civilizace. Co se týče vody, je to horší. Mají akorát limonády, pěkně drahé a navíc vše ve vratných lahvích. Jó, ekologie. Když si vzpomenu, jak je naše vlast pokryta petflaškami a igelitovými pytlíky, dávám Norům za pravdu. Takhle bychom to měli dělat. Mám však obavu, že já osobně s tím asi moc neudělám.

Odjíždíme z Jevnakeru podél jezera Randsfjorden a chceme zastavit, až někde bude odpočívadlo a zbašit chleba na sucho, ale jsou to samé pole ve svahu nebo domečky v háječku, nic pro nás. Dojíždíme až do Brandbu, kde vidím na kopci kostelík. Intuitivně tam zatáčím a zastavuji na krásné travičce. Kolem svatostánku se rozkládá, jak je v Norsku běžné, hřbitov a na něm kromě erárního nářadí na hrabání cestiček, kýblů a konývek, také teče erární pitná voda. Jsem já to ale hlavička, musím se pochválit :o)

Zašumí plynové vařiče a za chvilku už snídáme Kneippbrod a kafíčko. Zatímco doplňujeme energii, zatahuje se úplně a sem tam spadne kapka. No co se dá dělat, asi budeme dneska moknout.

Za Brandbu najíždíme na silnici E4 směr Lillehammer. Je to ještě pořádný flák cesty, přes sto kilometrů, ale tady se na vzdálenosti nějak moc nehraje, prostě je všechno daleko a musí se jezdit pomalu. My rozhodně nepřekračujeme povolené limity. Automatické radary jsou vždy předem označeny nápisem „Automatická dopravní kontrola“ v norštině, ale policajti na sebe rozhodně předem neupozorňují. Přes všechna varování jsme je však nakonec potkali s radarem za celou cestu jenom jednou (a bez radaru jsme je viděli asi dvakrát, jinak jsme měli pocit, že v téhle zemi policajty nemají).

Za Gjovikem, u křižovatky silnic E4 a E6, která odtud vede přes jezero Mjasa po dlouhatánském mostě do Hamaru, stavíme na odpočívadle a dáváme si svačinku. Když tak okukuji okolí, vidím i toho bílého Favorita co byl s námi na lodi a co jsem ho včera trochu nehezky předjel, chci se jít omluvit, ale našinci mezitím nasedají a odjíždějí. Už jsme je pak nepotkali. Takže bon voyage!

Snídaně u hřbitova
Lillehammer
Cesta Peera Gynta

Když přijíždíme do Lillehammeru, začíná kapat. Zastavujeme u pumpy a jdeme koupit benzín. Zatímco platíme, venku začíná pěkně lejt. No co se dá dělat. Popojíždíme s mašinama k nedaleký lavičkám se stříškou, schováváme se a čteme si v průvodci, co nás dneska ještě čeká a nemine. No určitě zmokneme, to je zřejmé z ocelově šedé oblohy.

Nakonec nás už to nebaví, bereme si nepromoky a jedeme se podívat nahoru k olympijským stadionům. Ty jsou volně přístupné a po zaplacení se jimi můžete projít jako třeba u nás po hradě. My si akorát prohlížíme vstupní halu, kde Ondru fascinuje vycpaný lední medvěd. No musím uznat, že ty dranžíráky místo prstů bych nechtěl takhle ve středu odpoledne cestou z práce v uhelnym dole na Špicberkách potkat. Brrr…

Pořád prší a nevypadá to na změnu, rozhodujeme se jet tedy v dešti dále na sever, snad tam bude líp. Ještě venku s Ondrou okukujeme Bávo R1100RT. No já už bych na to měl pomalu věk, ale že se i Ondrovi líbí, to je fakt zvláštní. To já ve dvaceti letech snil o Suzuki GS500E, tehdy jí začali akorát vyrábět. A v sedmnácti byl můj sen červená MZ250ETZ, brutální rychlý stroj pro zkušené. Taky jsem si jí nakonec koupil jako první mašinu pro totálního začátečníka. Jó, svět se od sametový revoluce hodně změnil. Třeba jedna moje známá nedávno dělala autoškolu na úplně stejnym XJ600S, na kterým jedeme tuhle cestu. Jak vůbec můžu jet na dovolenou na stroji, který nemá nejméně sto koní? To je pro mototuristiku minimum, jak jsem se onehdy dozvěděl. A to nemluvím o naší druhé mašině, Yamaze XT600E, které má v plné síle asi čtyřicet oslíků. A přitom tak krásně jezdí. Sice jednom 110, ale to mi vůbec nevadí, nejsem Meoni…

No to jsem trochu odbočil, ale nevadí, cesta v dešti je pěkně nudná a tak si můžete dovolit takovéto myšlenky, kochat krajinou se moc nedá, protože není vidět a vaší jedinou starostí je nenajet na bílou čáru a hlídat si Ondru v zrcátkách.

Jedeme v tom humusu asi 80 km, když tu náhle déšť ustává a začíná se to trhat. Jsme ve městě Faberg a rozhodujeme se odbočit doleva, do Opplandu, na cestu zvanou Peer Gynt velen. Stoupáme nad město a najíždíme na suchou silnici. Rozhoduju se nemazat řetěz, ale vkládám pojistku do automatického mazání. To jsem fakt zvědavej. Chvíli necháváme běžet motor, kontrolní dioda bliká jak se otevírá ventil a na aplikátoru se objevuje první kapička oleje. Tak a jedeme!

Stoupáme nahoru na jakousi náhorní plošinu. Zastavujeme a jdeme se podívat na nedaleký kopeček s krásným výhledem. Jak možná poznáte z fotečky, už nějakou dobu jedeme po šotolině, ale kupodivu je to pěkně tvrdé a neklouže to, i když je cesta pěkně mokrá. Na druhou stranu, přes šedesát jsme na tom s našimi galuskami nejeli. Ale co je opravdu zvláštní, ani to necáká a nešpiní motorku. Jó, mají to dobře vymyšlení soudruzi z Norska.

Šotolina
Konečně neprší...
No comment

Míjíme nějakou budku s nápisy v Norštině. Chápu, že by se mělo platit nějaké mýto, ale nikde nikdo a nerozumím tomu, takže jedeme dále, nějak se to vyvrbí. Cesta vede dále po náhorní plošině, nemám jí na své mapě, ale jedeme pořád dopředu a snad někam dorazíme. Naštěstí Ondrova mapa tuto cestu obsahuje, takže průběžně kontroluje postup a dal by vědět, kdybych někde blbě zatočil. Stejně není kam. Jsou tu jenom pastviny pro krávy a spousta jezírek s maličkými rybářskými chatkami. V jednu chvíli musíme přejet přes cestu, kterou právě překonalo početné stádo dobytka a je pěkně zablácená, ale i to zvládají naše mašinky v pohodě, za což jim musím skutečně poděkovat.

Ani nevím jak, opět jsme na asfaltu a dojíždíme do města Skãbu. Na křižovatce je cedule ke kempům, jeden doleva 3km, druhý doprava 7km. Jdeme zkusit ten bližší. Sice jsme cestou viděli príma plácek na stany, ale tak nějak bychom se rádi po těch třech dnech umyli. Kemp nacházíme snadno, je tam pár chatek, jedna rodinka se dvě caparty a něčím, co není stan, ale už by se dalo říci s klidem šapitó. Pak je tu ještě norský pár s terénním pick-upem Mazda B-Fighter a speciální kempinkovou nástavbou vzadu na korbě. Zajímavé řešení. A pak nějaké stařenky v jedné z chatek.

Mezitím vylézá z baráku správce. „Kolik by stála jedna noc za dva stany?“ táží se anglicky. „To je 75 za jeden stan, dohromady tedy…,“ zamyslí se, ale já mlčím a rozhodně nehodlám doplnit 150, jak by se na šprta slušelo. „Za stovku to bude OK,“ konstatuje majitel a my to berem.

Stavíme stany, sušíme nepromoky, nakonec i vylézá sluníčko a dělá se takové krásné oblačno, kdy chvíli svítí sluníčko a chvíli je mlha, protože právě přes kemp přelétává mrak.

Ve sprchách je teplá voda zdarma (poprvé a naposledy v Norsku, jinak vždycky chtěli za teplou sprchu 10NOK) a elektrický plotýnkový vařič. Myjeme se pořádně včetně hlav, takže už nevypadáme, že se češeme každé ráno gothajem :o)

Vařič také nezahálí, teplá strava je fajn. Večer se jdeme všichni ještě trochu projít, ale všechny cesty vedou k domům, takže to po pár kilometrech po silnici vzdáváme a vracíme se do tábora. Ještě cestou obdivujeme travou porostlé střechy. Jsou obroubeny dřevem a mezi hlínou a rámem je izolace z březové kůry, aby dřevo nemokvalo a nehnilo. Zajímavé…


Den 4, úterý 22.7.2003, 50603-50792, 189km

Ráno, ač se mi tomu nechce věřit, je opět krásné počasí a místy mezi mraky velkými jako Manhattan svítí sluníčko. V noci jsem šel na záchod a zrovna jsme v jednom takovém kumulu byli. Slabé světlo se rozptylovalo v mlze a připadal jsem si jako v nějakém hororu. Wow.

Jedem nejprve do centra Skãbu, což je pošta, pumpa a sámoška-smíšenka. Kupujeme nějaké to jídlo a Ondra by rád lepidlo na boty, nějak nezvládají to vlhko a stávají se poněkud žralokoidními. Mají sekundové za 16 a pak skutečné lepidlo na boty asi za 30 NOK. Necháváme volbu na něm, ale ten jen mávne rukou, že to koupíme později. No tak jo.

Pokračujeme z města na jihozápad, sjíždíme k řece a najíždíme opět na šotolinu. Míjíme opět podobnou budku s mýtem a nikde nikdo. Neřešíme to a jedeme dále. Silnice od vody stoupá opět na náhorní plošinu. Jedeme, kocháme se, užíváme si krásného okolí, přírody i vlídného počasí. Dojíždíme až k parkovišti. Zastavujeme a jdeme se podívat, co to tu mají. Aha, na kopci nad nám i je zrekonstruovaný archeologický nález odchytiště sokolů. Tak to jdeme prohlídnout, ne?

Náhorní planina
Odchytiště...
...sokolů

Vylézáme na plochý vrcholek, odkud se nám naskytne překrásný výhled na náhorní planinu národního parku Jotunheimen (Domov obrů) lemovanou v dálce zelenými horami, na nichž i nyní, v pleném létě, místy leží sníh. Tato krása se nedá popsat, to se prostě musí prožít. Navíc mne uchvacuje velikost celé té scenérie a tím pádem i její absolutní nevyfotitelnost.

Co se týče odchytiště, tak to je jen takový „bunkr“ z klád zamaskovaný kameny a vegetací. Celé to fungovalo tak, že ve skrýši byl ukrytý lovec, který odtud ovládal pomocí provázků nedaleké zařízení. To se skládalo ze dvou sloupů. Na jednom z nich byl falešný sokol, který měl případného lovce ze vzduchu ujistit o tom, že vzduch je „čistý“ a nehrozí nebezpečí. K vrcholu druhého sloupu byl na provázku připoután holub, který mohl trochu létat okolo a lákat na sebe divokého sokola. Ten když přiletěl a holuba chytil do pařátů, tak spadnul i s kořistí na zem, kde lovec na dálku aktivoval provázkem košové pasti a dvojici chytil.

Úspěšnost celého tohoto zařízení byla tak dva tři divocí sokoli za sezónu, ale i tak se jim to prý prudce vyplácelo. Sokolnictví bylo ve středověku pod trestem smrti povoleno jenom králům ať už evropským, nebo arabským, a ti platili velice dobře za vzácné lovecké ptáky. Největší finta byla v tom, že muselo jít o dravce chyceného v divočině, který se naučil od rodičů lovit. Uměle odchovaný pták toto tak dobře neuměl nehledě na to, že bylo stejně zakázáno vybírat jim hnízda (pokud by se k nim vůbec někdo do těch skal dostal).

A právě zde na severu tito dravci rádi hnízdí a vyvádějí mláďata, aby se pak vydali na tah do jižních krajin. To mi připomíná místo ve Francii v Centrálním masivu, kde jsme před lety na naší cestě navštívili pozorovatelnu divokého ptactva, které údolím Rhôny táhne do Afriky právě ze Skandinávie. Teď ještě zajet do tý Afriky :o)

Jedeme nějakou dobu po této krásné planině, párkrát zastavujeme na focení, ale jinak se hlavně snažíme vnímat tyto krásné chvíle a navždy si je zapamatovat. Nikdy jsem krásnější a úchvatnější krajinou nejel. Až doposud měl Ondra pocit, že ho někdo ošidil. Tak se těšil do Norska a pořád nic, krajina jako u nás, sice občas nějaké to jezero, ale takových už člověk viděl. Doufám, že teď už změnil názor.

Dojíždíme k mýtnici, kde sedí nějaká babka a vybírá peníze. Je zde i cedule a informace v angličtině. Posílám Janu zaplatit 30NOK za mašinu a mezitím si to čtu. Aha, takže u té první budky jsme si měli vzít nějaký papírek a dát do něj razítko a tady ho předložit. Kdo přijede bez papírku, zaplatí dvojnásobek. Mezitím přichází Jana a vece, že po ní bába furt chtěla nějaký papír, ale že jí nerozuměla, tak že jí dala 30NOK a moc s ní nediskutovala. No hlavně že se to vyřešilo :o)

Naštěstí za mýtnicí začíná asfalt, takže můžeme jet trochu rychleji. Ale fučí zde pěkně vítr a je docela zima. Najíždíme na silnici 51, na které panuje docela rušný provoz. Zastavujeme na odpočívadle a hodláme si dát obídek. Vítr pěkně zebe, takže ani nehodlám dělat pití, jenom Ondra se rozhodne uvařit si polívku. Mě stačí chleba a lovečák. Janička nemá hlad a vyráží s foťákem na nedaleký kopec spáchat nějakou tu dokumentaci, my zatím ukájíme nízké pudy. Musím si dát na hlavu čepici, jak to tu studeně fouká. Jana chodí v šátku a Ondra si nadává, že ho nenapadlo si něco takového přibalit k té tuně konzerv, co s sebou vláčí.

Lišejník
Mýtnice
Studená krása

Když chceme odjet, zjišťujeme, že motory jsou po dvaceti minutách úplně studené a musí se na sytič znovu ohřát. U Xt se mi tohle občas stává, ale u 4 válce poprvé.

Pokračujeme dále na jih, kde chceme odbočit na západ a zkratkou se připojit na silnici E16. Cestou nás chytá přeháňka, takže zastavujeme v jakémsi dřevěném městečku plném turistů, dřevěných sošek trollů, roláků a ovčích kůží a Ondra si vybírá z bankomatu hotovost, až dosud vše platil kartou nebo u mě na „sekeru“. To my jsme si vezli z domova 3300NOKů, které jsme si pořídili přímo v bance. Museli jsme sice pár dní čekat, ale to pohodlíčko…

Sem Jana vylezla
Cesta k jezeru Tyin
Jezero Tyin

Ač jsme jeli podle map s měřítky značně malými (moje měly 1:1 800 000 a z internetu stažený Michelin asi milion, Ondrovo Marco Polo byla osmistovka) a zkratky tam byly kresleny poněkud jinak než ve skutečnosti (třeba podle mapy odbočovala silnice ve městě - na mapě v kolečku - v reálu byla odbočka třeba pět kiláků za obcí), nakonec zkratku nacházíme a po trochu horším asfaltu se dostáváme nakonec až na onu silnici E16. Naším dalším dnešním cílem je vodopád Vettifoss, nejvyšší v Norsku. Silnice E16 stále pomalu stoupá až ke křižovatce se silnicí 53, na kterou odbočujeme. Pojedeme chvíli kolem jezera Tyin, za jehož modrými, studenými vodami hledíme na srdce Domova obrů, horský ledovec a jeden z jeho splazů. Je tu pěkná kosa, takže honem pryč.

Když se před námi objeví nejvýchodnější cíp fjordu Sognefjorden, jsme ve výšce snad tisíc metrů nad jeho hladinou a dlouhatánským traversem ve stěně, kterou padá pevnina dolů k moři, sjíždíme až dolů k hladině. Jsme ve městě øvre Ardal, které je na norské poměry nechutně průmyslové, protože je tady nějaká továrna. Stáčíme mašiny do bočního údolí a jedeme vstříc vysněnému vodopádu. Cestou míjíme kemp, ale chtějí stovku za stan a je tu nějak živo, takže jim děkujeme a jedem dále. Silnice míjí krásný vodopád a končí na malém plácku před závorou. Je tu pár aut, takže i my zde necháváme mašiny a jdeme se projít k nedalekému vodopádu. No, nedaleký je možná v norských měřítkách.

Je sedm hodin a my jdeme po dvoumetrové cestičce nad říčkou kolem dalšího krásného vodopádu až k mostu s bránou. Za ním už na nás čekají naše průvodkyně, kozy. Jsou velké asi půl metru, mečí a strašně se jim líbíme. Pocházejí z kozí farmy někde nad námi, odkud je přes den pouštějí dolů k silnici jako chodící reklamu. Na farmě je možné se ubytovat, pojíst kozího sýra apd., ale nedá se tam dojet na mašině. Mezitím začíná pršet, takže se schováváme pod převis, kozy se shluknou kolem nás a vydávají ty legrační zvuky. Za chvíli už jenom kape, takže pokračujeme dále.

Naštěstí proti nám běží od vodopádu jakýsi joggín, takže se kozy otočí a běží za ním. Naše radost netrvá dlouho, za chvíli se za námi objeví další běžec a kozy jsou tu zpátky. Táhneme je za sebou až k dalšímu mostu přes potok s brankou (aby neutekly).

Dorážíme až k turistické chatě Vetti, která je teď v osm večer zavřená. Ondra se těšil, že si tam dá pivo… Já jdu v džínech a turisticky použitelných motobotech, takže jsem v pohodě. Jana má trekový boty, takže je na tom z nás nejlíp, ale má na sobě zateplený motokalhoty, které jsou sice fajn na mašině, ale při aktivním pohybu se v nich potíte jako prase membrána nemembrána. Ondra je celý v kožené kombinéze, na nohou má závodnická oslajdrovaná motoperka s pěknými žraloky pod patami a není mu zrovna do zpěvu.

Od chaty je to už jenom kousek, asi tři kiláky, ale v terénu vhodném možná tak pro kamzíky, navíc je skála mokrá a tráva a hlína taky. Přesto se nám daří nakonec se nějak k tomu vodopádu před devátou večer doplazit. Jó, tak tady už je fajn. Sedíme na kamenech, fotíme a nakonec se s Janou rozhodujeme jít trochu blíž, ale moc to nejde, kameny kloužou, takže raději neriskujeme a vracíme s k Ondrovi.

2.vodopád
Kozy...
Ondra ošahává kozy
Vettifoss

Cesta zpět je věrnou kopií cesty tam, až na to, že už tam nejsou kozy. Asi půl kiláku za chatou Vetti potkáváme mladou rodinu se třemi malými dětmi (jedno z toho mimino na zádech), kteří se nás ptají, jak je to daleko. Když jim popíši cestu, vzdávají to a vrací se také. Dorážíme k mašinám už docela pozdě, asi v jedenáct v noci, ale je pořád docela slušné světlo. Na ceduli, kterou jsem předtím přehlédl, se píše, že k chtě Vetti je to 4850m, takže jsme si dali túru asi 15 kiláků. No, vždyť jsem říkal nedaleko.

A co teď??? Za chvíli si setmí a navíc začíná zase pršet. Rozhodujeme se jet směrem na kemp a kdybychom cestou viděli nějaký flek, tak tam zapadneme. Místečko se objevuje po necelém kiláčku, na konečné autobusu. Je tam sice domeček, ale proti němu, hned pod tím prvním vodopádem, stojí norský karavan a za ním by to šlo. Najíždíme tam s mašinami a pod stromy stavíme stany. Mezitím na nás zahájili frontální útok všichni komáři z okolí. Samozřejmě že když postavíme stany, přestane pršet. Ale mě už je to jedno, jsem pořádně utahanej a usínám za řevu padesát metrů vzdálené Niagáry jako miminko.


Den 5, středa 23.7.2003, 50792-51050, 258km

Noc poskytla komárům čas na odpočinek, takže mohli ráno opět zaútočit v plné síle. Pod plnou palbou se nám nějak daří udělat si snídani a dokonce se i zajít trochu ošplíchnout k vodě, i když odkrytí holé kůže je pro tyto krvežíznivé mrchy neodolatelným lákadlem.

Vracíme se zpátky do øvre Ardal, odkud má vést odbočka nahoru do Jotunheimnen přímo k ledovcům, ale nějak se nám jí nedaří ve městě najít. Nelámu navigaci přes koleno a rozhoduji se vzít to jedodušší cestou přes fjord. Ten je samozřejmě potřeba přejet trajektem, ale to mi vrásky nedělá. Kdybych v tu chvíli věděl kolik bude přívoz stát, tak bych objevení zkratky věnoval mnohem více úsilí. Po silnici číslo 53 pokračujeme na západ přes Naddvik až k přívozu. Ten se objevuje celkem nečekaně za jednou zatáčkou a ani nemáme připravené peníze, takže Janička musí dozadu do kufru. No něco u sebe měla, ale 78NOKů rozhodně ne. Je to v podstatě třetina denního rozpočtu při našem obvyklém cestovním rytmu 1x kemp, 1 plná nádrž a nějaké to jídlo.

Platíme a najíždíme na palubu. Přívoz po chvíli odráží a už si to svištíme po fjordu. Já píšu deník, Ondra lepí boty vteřinovým lepidlem, které si koupil. Samozřejmě za dvojnásobek ceny toho lepidla tehdy ve Skãbu. Nalodil se s námi kromě vozů i autobus se španělskými turisty. Tak ty jsem na cestách ještě nepotkal, asi se přijeli schladit. Netrvá to ani moc dlouho, a jsme na druhé straně. Takřka rovnou z paluby najíždíme do tunelu, což je docela nepříjemné, protože jedeme v chumlu aut, za námi duní autobus a celé to tubus plní značným hlukem. Nemám tunely moc rád. A to ještě netuším, jaké krtčí díry na nás norští inženýři připravili.

Na trajektu
Místní flóra

Dojíždíme do Sogndalu a odbočujeme doprava na silnici číslo 55, která nás vede do Gagnes, kde odbočujeme pro změnu doleva na silnici 604 směrem na Nigardsbreen. Čeká nás 34 kilometrů divokým zalesněným údolím azurové řeky tekoucí nahoře z ledovců. Cestou potkáváme jenom pár farem, kde pěstují ovoce a jahody. Pro mne je to docela překvapivé, protože zejména kolem vody rozhodně není teplo.

Nakonec dojíždíme až k informačnímu centru Breheimsenteret a na severu se nám objevuje ledovcový splaz ledovce Nigardsbreen. Chci zaparkovat u centra a jít pěšky, připadá mi to kousek. Ale ostatní mne naštěstí přesvědčují, abychom jeli dále. Jako už několikrát v Norsku, snad díky čistému vzduchu, nebo i značné velikosti přírodních útvarů (alespoň pro čecháčka), mám problém s odhadnutím vzdálenosti.

Platíme mýto 5NOK a jedeme dále několik kilometrů až na velké parkoviště na břehu jezera přímo pod ledovcem. Ten se již podstatně přiblížil, přesto bude cesta po břehu trvat hodinu. Míjíme výpravu s průvodcem, která si zkouší mačky a dostává školení o pohybu po ledovci. No nám bude stačit, když si na něj šáhneme.

Cesta po ohlazených kamenech, balvanech, místy i přes potůčky, je jakžtakž v pohodě pro naše botky, ale většina dalších turistů má festovní skutečné trekové boty, často doslova vonící novotou. To je zcela jiný přístup od například německých turistů, kteří si klidně vyrazí na Pravčickou bránu lesem v lodičkách a sandálkách. Je vidět, že Norové mají před přírodou respekt a dovedou se i patřičně vybavit. A ti, kteří se na to necítí, mohou jezero překonat na lodičce a zbytek dojít po chodníčku.

Splaz ledovce Nigardsbreen
A ledové jezero
Šéfová...

Kameny jsou pěkně ohlazené, však po nich také po tisíce let jezdí ledovec nahoru dolů, jak se mění klimatické podmínky. Ve středověku prý byl ledovec tak dlouhý, že zakryl jezero a jeho sklon byl tak mírný, že se přes něj dalo běžně přejít i s dobytkem a farmáři toho samozřejmě využívali. My jsme se až k ledovci nedostali, cestu nám přehradila řeka deroucí se z jeho útrob, chybělo jen pár metrů. No nevadí, alespoň to na fotkách trochu narafičíme. A na led si sáhnout taky můžeme, voda je plná odlomených kusů. Tak si tu krásu alespoň na těch obrázcích užijte. A já se na chvíli zasním a celé si to ve vzpomínkách také prohlédnu…

Vracíme se k mašinám a jelikož za tu dobu zase vychladly motory, zahříváme je na sytič. Stojíme čelem k vodě v řadě mezi auty, já první. Náhle se za mnou ozve zlověstné křupnutí, Fazerův laďáček ztichne, místo toho slyším peprné české nadávání.

Šmoulí zmrzlina
Ledovec a Ondra
A další...

Vrháme se všichni tři k ležící červené mašině, to už nám běží na pomoc i nedalecí lidé. Ve třech s Yamahou ale nemáme problém a hnedka je na nohou. Jsme trochu v šoku, ale vše se zdá ok. Fazer po chvilce chytá a tak odjíždíme.

U informačního centra stavíme, protože Fazer nějak nejede a chcípá při nízkých otáčkách. Taky zjišťujeme, že je poněkud zkroucená kapotáž a zrcátko míří do nebe. Nejhorší ale je, že teče benzín odněkud z karburátorů na té straně, kam mašina spadla. Vyslovuji názor, že se asi nalil benzín ze všech plovákových komor do té boční, tam se na nějakém nepřípustném místě nahromadil a teď pomalu vytéká. Dokud nevyteče nebo se nevypaří, nemůžeme s tím něco dělat. Navrhuji jet tak deset dvacet kilometrů údolím, jestli se to nezlepší. Fazer na několikátý pokus chytá a vyrážíme.

V údolí to Ondra párkrát ohulí do červeného a po asi dvaceti kilometrech zastavujeme na kontrolu. Motor prý „nemá spodek“, ale postupně se to zlepšuje. Asi bude ulitá krajní svíčka, ale dokud je motor horký, nechce se nám jí vyndavat. Navíc benzín pořád teče. Zvedáme nádrž (je na pantu pod sedlem) a zavíráme palivový kohout. Navrhuji nastartovat a nechat karburátory „vyjet“ do sucha, bohužel elektronika nedovoluje nastartovat motor, když palivové čerpadlo nemůže sát benzín. Ale kapání neustává, takže to musí jít někde z karburátorů, protože přívod je uzavřen. Nemáme žádnou jinou možnost než to nechat být a čekat.

Mezitím Jana vaří nějakou polívku k pozdnímu obědu a já píšu SMSku Tomášovi Šebeňovi, ex Xjčkáři a majiteli stejného Fazera, je-li moje teorie správná. Přece jenom nenosím v hlavě výkres fazeřích karbeců.

Nabaštíme se znova vyrážíme na cestu. Ondrovi není zrovna do smíchu, ale signalizuje, že chování motoru se stále zlepšuje, takže vše necháme na večer, kdy zkusíme něco udělat s kapotou a vyměnit svíčku.

Vracíme se do Gaupne a najíždíme opět na silnici 55. Zde sice svítí sluníčko, ale silnice je mokrá po dešti. Hm, jdeme do nepromoků. Zatímco se oblékáme, přijíždí od hor Opel Manta a projíždí smykem zadních kol pod plynem křižovatku kousek od nás. Na mokru to ostatně není problém. Ubírá, aby to srovnal, a když se Manta zavlní a jede rovně, přišlápne plný plyn. Zadek začne tancovat zase po silnici a kola hvízdají. Ach, tihle seveřané…

Odjíždíme do hor a po pár stech metrech potkáváme dva policejní vozy a mezi nimi auto na střeše. Vzhledem k tomu, že na jedné silnice je kolmá skála, na druhé svodidla a asi o dvacet metrů níže hladina fjordu, není mi příliš do smíchu. Podle stop to vypadá, že vyjel rychle ze zatáčky, dostal na mokru smyk, možná ho srovnal a přetočil, ale určitě to vzal pod malým úhlem do skály, která auto otočila na střechu a to se pak zapasovalo do svodidel. Sanitky nikde, takže to snad dopadlo dobře. Ale dobrý pocit z toho člověk nemá, nějak moc neštěstí najednou.

Nenalezená odbočka
Náhorní...
...plošina

Nechce se mi moc jet dál, před námi zjevně prší, obloha je nad horami černá, i když od západu se to trhá, svítí sluníčko a tvoří překrásnou duhu. Mám tak nějak pocit, že teď je řada na mě, ale ostatní mne ukecávají. Jedeme kolem Lustrafjorden, pak se silnice začíná pomalu zvedat, míjí nějaké jezero a objevuje se poslední pumpa asi na osmdesát kilometrů. Máme ale oba benzínu dost, takže jedeme dále. Kupodivu silnice počíná osychat a zdá se, že déšť šel více na severu přes ledovec a budeme mít štěstí.

Serpentinami se dostáváme od hranice moře až do výšky 1400 m.n.m. na náhorní plošinu pod nejvyšší horou Skandinávie – Galdhopiggen (2469 m). Tato silnice je taková norská Grossglockner hochalpenstrasse, jestli mi rozumíte. Navíc je to nejvyšší přejezd hor v Norsku (průsmyk se říci nedá, protože jedeme dlouhé kilometry po pozvolně se svažující náhorní plošině). Míjíme odbočku na zkratku do øvre Ardal. Ano, to je ta, co jsme jí z druhé strany nenašli. No, teď už víme, co máme projet příště. Cesta se od křižovatky vine stále výše a výše a taky je pěkná kosa. Asfalt je však už oschlý, takže si sundávám nepromoky, protože nevím jak vy, ale já raději klepu kosu než si hraju na mišelinovo Bibendum. Ostatní se ke mně nepřipojují…

Nahoře, ve výšce nad kilometr, leží kolem silnice sníh, povalují se ledovce a je to takové strašidelné. Okolní dvoutisícovky jsou schované v mlze, ale genius loci působí tak silně, že zapomínáme na to co se stalo, co jsme viděli a tak koukáme, fotíme, popojíždíme a hlavně se kocháme.

Když sjedeme z hor do údolí Bøverdal, hnedka se oteplí. Míjíme hospodářskou usedlost Elveseter, kde se nachází 32 metrů vysoký dřevěný sloup, ale k tomu se ještě vrátíme. O kilák dál nacházíme kemp za 130 pro nás všechny což je docela únosné, zejména když nás čekají nějaké ty opravy.

Silnice č.55
Zeleň...
...i ledovce

Paní recepční je taková oplácaná blondýna, typická seveřanka. Ale anglicky mluví perfektně. To já spíš oblejzám dodávku Chevrolet Bonneville s dieslovým šestilitrem. Přes silnici stojí vrak teréňáku Chevy Blazer se stejným motorem a jednou hlavou V8my sundanou. Kdy se vám poštěstí podívat se do válce o objemu 750ccm… A paní recepční má Sierru z roku 88 s třílitrovým benzínovým šestiválcem. Spotřebu a povinný ručení tady asi neřeší.

Stavíme stany, dáváme si teplou sprchu za 10NOK, uvaříme si pořídnou večeři ve volně přístupné kuchyňce s elektrickými plotýnkami a pak jdeme opravovat. Kapotáž fazera drží na jedné jediné trubce o průměru asi 1cm, která se torzně zkroutila. Naštěstí se nám jí ve třech daří otočit zpátky a plasty zase vypají normálně. Také přestává kapat benzin, je ho stále méně. No uvidíme ráno. Svíčku taky necháme až na zítra.

Východní rampa
Konečně kemp

A protože „noc“ je ještě mladá, jdeme se projít k tomu sloupu do usedlosti Elveseter. Ondra jde s námi, ale možná ho žene naděje, že si tam koupí pivo v plechovce. No já nevím… Vyřezávaný, 32 metrů vysoký dřevěný sloup Sagasøyla je doplněný na vrcholu sochou vikinga Harolda Hardrady v sedle. Na obelisku jsou výjevy z norské historie a pochází z 30. let 20. století a byl sem přivezen proto, že ho nikdo nechtěl…

No pivo jsme nesehnali, sloup jsme obhlédli a aspoň jsme se pěkně prošli. A taky tam měli pěkný cestovní Triumph Trophy, devítka tříválec. A taky Pontiac Trans-am z počítku osmdesátých let. Doufám, že vám nevadí, že tady píšu o těch autech. Moc motorek jsme nepotkávali, takže jsme si všímal i těchto kousků.

Ondra byl poněkud skleslý, že neměl pivečko, tak jsme alespoň kecali o jeho cestě do Rumunska a Turecka. A po návratu jsme se ještě vrhli na tu svíčku, pořád bylo spousta světla. Fazer, stejně jako naše XJ, používá NGK CR8E, které jsou pěkně drahé (240 vočí za kus), ale co se dá dělat. Vyndali jsme tu levou krajní a byla úplně černá. Ondra odněkud vyhrabal náhradní CR9E. Zkusili jsme ji tam dát a ráno uvidíme, jak to pojede. Já mám pod sedlem svojí starou sadu 8ek, která má na krku skoro dvacet tisíc kilásků, ale pořád funguje, takže v případě problémů máme kde čerpat.

Usedlost Elveseter
Sloup
I s vikingem

Večer ještě přijíždí do kempu autobus s ruskými puberťáky někde z Petrohradu, budou bydlet v chatkách, tady se jim říká hytte a jsou v každém kempu. Vylejzáme ze stanu podívat se, co je to za rachot, a před námi se chichotá čtveřice děvoček. Jedna už to při pohledu na nás nesnese, kácí se v záchvatu k zemi a kope nožičkama. Chci říct něco jako „očeň vjeselo suda vječerom“ nebo tak něco, aby si nemyslely, že jim tu nikdo nerozumí, ale rozhoduji se zůstat v ilegalitě a zahaluji svou tvář jemným úsměvem sedícího Budhy. (Radši to píši foneticky, nejsem si jistý, zda by to všichni moji čtenáři v azbuce, neboli lidově v bukvicích, zvládli. Time has changed, my friends. Alles ist möglich, mes amis :o))))


Den 6, čtvrtek 24.7.2003, 51050-51212, 162km

Ráno je sice kosa, ale svítí sluníčko, což lze v Norsku považovat za skutečnou devizu. Dnešní cíl neleží daleko, je jím Geirangerfjord, prý nejkrásnější v Norsku. Plánujeme ještě po snídani trochu trasu na další dny a pak jdeme natočit mašiny. Fazer už vůbec neteče a chytá na první škrtnutí, jako za mlada. Ondrovi to znatelně zlepšuje náladu, snad mu to vydrží.

Odjíždíme z kempíku a v první vesnici stavíme pro chleba a nějakou tu nugetku. Venku se mašiny kochají malým vodním kolem, co tu stojí u parkoviště. To my zase čučíme na toho Pontiaca ze včera, co přijel nakoupit. Majitel vychází z obchodu, startuje a vyjíždí z parkoviště. Snad proto, aby naše dušičky potěšil, sešlápne to pořádně, V8 zaburácí a Pontiac za vlnění zadní nápravy tryskem odjíždí. Jó, Norové mají styl :o)

Jsme už pomalu na rezervách, ale pumpa nikde, nacházíme jí až ve dvacet kilometrů vzdáleném Lomu. Bereme benzín za 9,42NOK, žádná láce, přátelé. Ještě že mašiny skoro nežerou, tentokrát to bylo 4,15 litrů na sto. A to není všem dnům konec…

Kostel...
...v Lomu
Řeka Otta

V Lomu, což je městečko postavené na křižovatce cest obklopené farmami, se nachází asi nejprofláknutější sloupový kostel v Norsku, nebo jak říkají domorodci – stavkirke. Základy pocházejí z roku 1200, později byl však ještě rozšiřován. Parádní je však střecha zdobená dračími ornamenty. Trámy a prkna jsou zvenku natřené nějakým dehtem, ten však zjevně ze západní strany omývá déšť. Ale i tam mne tato dřevěná architektura fascinuje. Bez hřebíků, jenom dřevěné klínky a zámky. Jó, kdo umí…

Do kostela nejdeme, platí se vstupné 25 NOKů a já to zase zevnitř tolik vidět nemusím. Přemlouvá Janu, ale té se taky nechce. Tohle placení za vstupy do kostelů v Norsku nás pěkně štve, nikde jinde jsme se s tím nesetkali. Zase na druhou stranu, nějak se ty pěníze vydělat musejí, to je pravda. A on ten v Lomu není zase nějaký zázrak, to třeba v Urnes má být lepší. Ten jsme ale včera minuli cesto na silnici 55, nechtělo se nám jet 30 kiláků tam a 30 zpátky kolem fjoru, když se Fazer vlekl jako postřelená kachna. A pak je príma stavkirke v Ringebu mezi Ottou a Lillehammerem, tam se ještě dostraneme.

Vracíme se tím davem Japonců, Němců a Rusů zpět na parkoviště k mašinám. Tam poznáváme ojetý bus mercedes z Petrohradu, někde tu budou i naše děvočky. U motorek postávají jacísi človíčci, z uctivé vzdálenosti je uctivě pozorují a pokyvují hlavami. Jana tvrdí, že jsou to prý Korejci. No asi to bude vědět, když tam byla. Ale pozdravit je po jejich (adno hazeo) se bojí, co kdyby se zmýlila, takže se styk kultur řeší pouze pokynutím hlavy a úsměvem.

Odjíždíme ještě koupit s Ondrou známky na pohledy (tohle se ještě dneska, v době internetu a igelitových pytlíků, používá???) a už nám nic nebrání vyrazit podél toku řeky Otty na severozápad. Míjíme farmy, ale jak začne silnice stoupat pomalu do hor, pastviny mizí a objevuje se takový ten typický místní lesík – břízy, buk, kleč, lišejníky. Zastavujeme jednou na svačinku a já hned utíkám k řece fotit nějaké ty snímečky, ale tady byste mohli fotit skoro pořád. Takže se musím krotit…

Svačinka
Kytičky...
Křižovatka Grotli

Kolem třetí dojíždíme na křižovatku Grotli, což je jenom hotel, obchod se suvenýry a parkoviště. Zatímco Jana kupuje nějakého plyšového losa s trikem z norský vlajky, já kapituluji před chladem a rozhoduji se obléknout si ty teplé motokalhoty, jeansy a podvlíkačky mizí v náhle poloprázdném kufru. Kolem po kopcích se vesele povaluje sníh a kolena mám přece jenom jedny. Do Geirangenfjordu nepojedeme dále po silnici 15, ale dáme si trošku zajížďku po staré 258ce, sliničce otevřené jenom od června do září, která právě tady začíná. Není doporučená pro karavany a já po pár stech metrech chápu proč. Šířka na jedno a půl auta, samá zatáčka a samozřejmě šotolina. Jedeme pomalu, tak čtyřicet – padesát, a každou chvíli zastavujeme na focení. Na jihu se šklebící splaz ledovce Jostadalsbreen, který se tam nahoře v horách povaluje, prostě nemá chybu. Ondra už nějak nemá sílu a je asi na nás naštvanej, že za to moc netaháme a spíše se kocháme. Taky denní porce kilometrů jsou pořád menší. No jo, ale já mám tuhle dlouhou, čtrnáctidenní dovolenou jenom jednu v roce a na další si musím zase celou zimu počkat. Rozum to chápe, ale srdce by radši svištělo v dál. Nemá dcera nemá stání, ke jezeru ji cos pohání…

Navíc má Ondra opět technické problémy. Nevrací se mu plyn. „Máš zapnutý grillhefty?“ ptám se. Přikyvuje. Tak co je takhle na chvíli vypnout, jestli se to nezlepší? Nakonec to bylo tím. Připadám si jako starej dědek, co všechno ví a je chytrej jako rádio :o)

Silnice...
...číslo...
...258

Jinak na fotkách je s námi ještě nějaký Nemecký motorkář – samotář na Suzuki VX800. Teda že bych chtěl jezdit sám, to teda ne. Stavíme ještě na jednom odpočívadle, fotíme, rozhlížíme se kolem, stavíme mužika, abychom se sem vrátili a je nám skvěle. Sluníčko svítí, ale není vedro. Po okolních skalách stékají miliony potůčků z tajícího sněhu a naplňují vzduch jemným šuměním padající vody. Ani se mi nechce už nikam jezdit.

Sjíždíme zase o kousek níž k fjrodu, když tu vidíme peřeje. Zastavujeme u jakési budovy s helioportem a jdeme obhlídnout vodopád. Já si ještě fotím na digitál slonovinový Pontiac Firebird V6 3.8 Overhead Camshaft z počátku sedmdesátých let, zatímco Ondra vyráží na lov piva. U vodopádu je to paráda. Stojíme u zábradlí, kolem se žene s ohromným řevem masa vody a vrhá se dolů do hloubky dvacet metrů do vymletého kotle plného pěny a mlhy. Kdo by nedostal chuť na toho pivsona. A ani tady Ondra žádnýho nesehnal. Prohibice občas hraničí s týráním lidí.

Není to krása
Ondra chce jet dále
A zase svačinka

Každá sranda jednou končí a i my se napojujeme zpět na silnici číslo 15. Sice se mi přitom málem podaří sejmout nějaké ovce, které se rozhodly z ničeho nic přecházet, ale měl jsem je už z dálky v mekru a bylo to v pohodě. Odbočujeme doprava a vracíme se zpět po již zmíněné 15ce k Geirangenfjordu. Čekají nás 3 tunely v délkách 3.5, 3.5 a 4.5 kilometru, pěkný opruz. Je v nich zima, mokro a jedu furt rovně, míjejí nás auta a padá na mě pocit klaustrofobie. Připadám si, že místo Yamahy XJ řídím sebevražedný letounek Jokosuka Ohka. Ale naštěstí i tohle peklo končí a jsme na horním konci „Cesty orlů“, nad námi se tyčí vyhlídka Dalsnibba (1476 m.n.m. a 35 NOKů za motorku mýto), ale nám se tam ani moc nechce, člověk tak nějak po pár dnech z tý krásy otupí.

Sjíždíme dolů serpentinami, které by se daly v Alpách považovat za průměr, až na vyhlídku na Geirangerfjord. Odtud je možno stvořit výtečný kýčovitý záběr fjordu a zaoceánského parníku, který kotví kousek od břehu. Je asi každému jasné, že je tam hloubka taková, jak jsou vysoké ty hory okolo. A na volné moře je to pár desítek kilometrů, po silnici spíše stovek. Až tady si ale uvědomuji, co vlastně jsou ty fjordy a jaká je to krása. Kdo neviděl, tak to asi dokáže stěží pochopit. Jeďte tam…

Tohle nás čeká
Trocha tepla
Miliony potůčků

Když už jsme se nakochali, sjíždíme dolů do městečka, odkud hodláme spáchat okružní cestu po fjordu. No okružní, svezou nás asi patnáct kiláků tam a zpět, to celé za 80NOKů za osobu. Je to sice poněkud drahé, ale zase uvidíme ty známé vodopády Sedm sester apd. Parkujeme pěkně ve stínu, protože sluníčko praží a já se převlíkám do texasek, zbytek osádky nemá do čeho. Jsem rád, že můžu sundat ten cordurový nesmysl, protože se potím, jako kdybych shazoval celulitidu. Okolojdoucí občany nikterak nevzrušuje, že postávám u chodníku jenom ve slipech :o)

Doba oběd je už dávno za námi, ale ještě jsme nejedli, takže usedáme u mašin ke stolečkům, Ondra si kupuje fish and chips, my baštíme něco z našich zásob. Když je zvíře v nás nakrmeno, jdeme si koupit lístky, ale loď jede až za hodinu (17:00, poslední pravidelná plavba, navíc ta naše jede až v půl šesté, aby se kocábka naplnila), takže si dáváme rozchod. My se jdeme s Janou trochu projít, Ondra jde nakupovat.

Peřeje
...
Geirangerfjord

Chvíli sedíme u moře, ale sluníčko docela fest peče a nějak se mi z toho vedra dělá mdlo. Takže prodlužujeme procházku do kempu, kde se osvěžujeme na toaletách. Docela to bodlo. Nakonec se scházíme s Ondrou u hospůdky, kde už žízeň byla příliš silná a vidina piva, i když skoro za dvě stě našich, zvítězila. To my si radši kupujeme nanukáče, je nám strašné vedro.

V půl šesté se naloďujeme a hurá do akce. Samozřejmě že horní palubu okupují rodinky s dětmi, na spodní kryté palubě je škoda sedět za okny, takže stojíme na zádi. Na vodě je docela frišno, takže si oblékám košili a je mi fajn.

Z přístavu s námi chvíli závodí nějací kluci na malém motorovém člunku (pět koníků?), ale loď jim ujíždí. A to jede výletním tempem, cestou zpátky už pojede rychleji. Míjíme postupně vodopády padající jako záclony z ledovců, které tají nahoře na skalách. Znáte to, Sedm sester, Ženich a spousta dalších, jejichž jména jsem si nezapamatoval. Navíc hlášení z reproduktorů v norštině, angličtině, francouzštině a němčině má kvalitu nádražního rozhlasu v Čeljabinsku v roce 1975, takže hrůza. Nezbývá než se kochat.

Blbý a blbější
A pár fotek...
...z cesty na lodi

Loď jede asi 15 kilometrů na konec fjordu, tam ještě obhlížíme farmy u vody, k nimž je přístup jenom svrchu, takže výběrčí daní to občas měli v minulosti těžké, jak nám líčí průvodce. Některé jsou opět obydlené, ale vyžít z pár ovocných stromů a pár oveček, to chce rozhodně nekonzumní přístup k životu.

Cestou zpět ještě nabíráme několik lidiček, kteří jeli po fjordu na kajacích a pak přespávali v chatičkách u vody, docela dobrý adventure. Loď přiráží až těsně ke břehu, dno padá patrně kolmo dolů do hloubky stovek metrů. A aby duše motorkářova nezůstala nenasycena, zapsal jsem si z tabulky informace o lodi, třeba vás to bude zajímat. A jak koukám do deníčku, tak jsem si to nenapsal! Takže jenom z hlavy pátrám, že v tom jsou dvě dieselové Scanie o objemu 14,5 litru a výkonu cca 1000 koní jedna. Já se stydím…

Nakonec ještě potkáváme tu velkou oceánskou loď, co vyrazila taky na fjord a zajela k Sedmi sestrám, kde se otáčí. Není to škoda paliva???

Po návratu na břeh k mašinám obhlížíme dvě stará německá Kčka LT ála Jirka Bašný, jedno z nich má natočeno 120 tisíc kilásků. Slušná porcička. Den se už ale chýlí a i když je tma v těchto končinách hódně pozdě, je pomalu čas si něco najít. Jedeme nahoru Cestou orlů, ale místečko na divočáka nikde, všechno je za plotem a jet až nahoru do hor se nám nechce. Pěšky nebo s kolem by to bylo v pohodě, ale táhnout se někam po kamení na cesťácích to tundry nemá cenu, takže jedeme očíhnout kemp, který je zdaleka dobře viditelný, leží na obrovské louce uprostřed údolí. Cena je ucházející, takže to bereme.

A pak už jenom večeře, hygiena, kecání a tak. V kempu je i jedna mašina, Transalp, který má natočeno skoro 50 tisíc (kilometrů, přepočítal jsem to z mil…). Majitelem je starší Anglán (přes padesát let). Dáváme se s ním do řeči, ale mluví tak strašně anglicky, že mu mám problém porozumět. To je jako kdyby se na studenta češtiny někdo vrhnul s chodským nářečím :o)

Nakonec zpovídá více on nás. A ta diskuse je docela zajímavá. Říkám mu, že se budeme vracet přes Dánsko a on že tam je fajn, že tam byl na FIMce. Asi je to organizovaný mototurista. Když mu ale říkám, že jsme z Česka, nějak má problém to zařadit. Pak si ale vzpomíná na Prahu, že tam manželka byla a že je to tam fajn a že tam chce za rok přijet. Prý jestli jsme v Unii. No říkám, že až v květnu 2004. A prý jestli se u nás mluví německy. Né, česky odpovídám. To jej skutečně překvapuje. Tak prý jestli máme euro. A já že ne, že českou korunu. Ale to je přece lepší, když máte euro, to se pak líp cestuje, vece. A já na to, že oni taky euro nemaj :o) Nakonec mne dostává otázkou, jestli jsou v Praze kempy. A já že určitě jo. Debatu končíme vzájemným pochválením motorek a najetých kilometrů bez problémů.

V kempu mají taky kozičky a dva králičky pro potěšení dětí, takže Janička vyráží krmit ušáky. Trhá jim pampeliškové listy, protože ve své kleci bez dna, která jen leží na trávě, už všechny zdlábli. Při té příležitosti zjišťujeme, že jeden šikanuje toho druhého a vždycky sežere list on, druhého prostě zažene. A tak, zcela proti Darwinovi a přežití silnějšího trávíme chvíle tím, že se snažíme nakrmit toho slabšího. Pokud se rozdělíme a krmíme oba dva, nemá despota čas :o)

A pak je tu trampolína. Tam klidně můžete Janu nechat celé odpoledne a večer si jí vyzvednout, protože bude pořád hopsat. V Norsku jsou tyto velké trampolíny oblíbené, protože kvůli teplotám nemá smysl si za barákem stavět pro děti bazén. Nakonec se ještě jdeme všichni projít k asi kilák vzdálenému vodopádu. To už mne ale dodělává, protože jsem patrně odpoledne chytil nějaký úpal a trpaslíci co předtím zevnitř hlavy jenom kopali do čela, si teď vzali krumpáče.

Jen zapadáme do stanu, začíná kapat. Navíc fouká pěkně vítr, takže musím vypnout na noc alarm, protože poryvy aktivují otřesové čidlo. A tak, za tichého bubnování kapek nesených vichrem, někdy před půlnocí usínáme.


Den 7, pátek 25.7.2003, 51212-51468, 256km

V noci bylo nad fjordem jasno, ale ráno zase fouká vítr a sem tam cvakne o stan kapka. Když tu náhle… křach! Podíváme se Janou na sebe a v tu chvilku nám to dojde. Rychlostí světla otevírám spacák, první zip na stanu, druhý zip a po čtyřech běžím k mašině. Ta leží na pravém boku. Ještě že jsme jí postavili dost daleko Fazera, takže nedošlo k domino efektu. Postavení stroje na kola je dílem okamžiku. Blesková kontrola zjišťuje závady. Vše chytnul padák a boční kufr, navíc jsme stáli na trávě. Dokonce i zrcátko a páčka brzdy jsou v pohodě, jediná škoda je prasklý úchyt sklíčka na blinkru a žárovka. Nic moc, až na to, že tu žárovku nemáme. A jsem si jistý, že dole v Geirangerfjoru není obchod s tímto zbožím a pumpa jsou dva stojany vedle obchodu se suvenýry. Takže se rozhodujeme jet dále a koupit jí někde cestou.

Balíme, jsem naštvanej
Cesta...
...orlů

Při snídani nejsem ve své kůži, přece jenom mne to hajajá trochu rozhodilo. Tak si ještě vyfotím tábor. Vytahuji digitálek, mačkám ON, a ono nic. Došly baterky. Jelikož ten malý zmatek nemá kartu, ale jenom vnitřní paměť, všechny fotky jsou fuč! To už jsem fakt naštvanej a chvíli si v tak řvu a nadávám. Když mne to přejde, můžeme jet. Janička mne utěšuje, že filmů je dost a že budeme víc fotit na analog. Tak jo… (Mimochodem, dostal jsem ho na nějakém školení zadarmo, sám bych si takový krám nekoupil.)

Na výjezdu z tábora se ještě stavíme u kempbáby a ptáme se, kde je nějaký autoservis. Paní neví, ale radí zavolat žluté anděly. No, mně to přijde poněkud megalomanské a tak zůstáváme u původního plánu. Nahoru Cestou orlů si to snažím užívat, ale strašák v podobě slepého pravého blinkru pořád kdesi v hloubi mysli hlodá. Vracíme se zpět na silnici 15, dáváme si opět ty tři nechutné tunely. Kousek za nimi se nachází pumpa. Kupujeme na 7 Noků žárovičku a nakonec mne Jana ukecává, na 4 duracelky do digiťáku za 40 Noků. Tak je kupujeme a hned se mi zdá den lepší. A kdyby došly, tak na to snad budu duševně připravenej.

Jedeme až do Strynu a pak stále dále na západ. Ukecali jsem Ondru, aby s námi jel na ptačí ostrůvek Runde, náš dnešní cíl, ale pak už to chce stočit k jihu, jet se podívat na Preikestolen – Kazatelnu (fotka z webu, dekuji timto autorovi), vysokou skálu u Stavangeru a pak ještě zajet ke kámošema do Německa. Teď nás však čeká pomalá cesta stále na západ, k moři. V Nordenfjordeidtu bereme benzín a pak si dáváme svačinku u stolečku. Společnost nám dělají dvě racčí mláďata, která honí svoji maminu a dožadují se nakrmení. Moře už je blízko…

Cesta na západ
Mladý racek
Čekání na trajekt

Přesto nás čeká ještě padesát kilometrů k trajektu a pak další padesátka. Dojíždíme ke křižovatce se silnicí 617 a stáčíme to na sever. Už jsme jeli několika přeháňkami a zdá se, že bude hůř. Vyjedeme nahoru na kopec a tam už leje. Oblékáme se do nepromoků. Moc se mi do nic nechce, ale nedá se nic dělat. Po dalších deseti kilometrech zastavuju na odpočívadle a nechce se mi v dešti dále. Na severu to vypadá hodně mokře a já navrhuji jet na západ do Maløy podívat se na zpívající most, protože lézt ve slejváku po ptačích útesech se mi nechce. Spolu s námi stojí na parkovišti ještě karavan. Jó, těm je teď fajn. Ale udělat nám čaj a pokecat se jim zjevně nechce. Takže pojedeme dál, je to lepší než tu stát a čekat.

Dojíždíme k trajektu a přestává pršet. Spolu s námi tam stojí ještě dvojice na novém GSu , typičtí Němci. Na mašině hliníkové kufry, na bundách nápisy Polo testfahrer. Jó, tenhle job by se mi taky líbil.

Najíždíme na trajekt a nad mořem se docela vyčasuje. Na druhé straně už je docela pěkně, i když asfalt je pořád strašlivě mokrý. Ale jsem docela rád, že mě přehlasovali :o)

Konečně...
...přestalo...
...pršet

Nalézáme odbočku na Runde a čeká nás třicet kilometrů přes ostrůvky, tunely a po úzkých, vysokých mostech, na jejichž rampu se vždy vejde jenom jedno auto a pouze na vrcholku je vyhýbací prostor, odkud chytají kluci ryby. A pak jsme na Runde. Přijíždíme do přístavu, kde nalézáme cosi jako kemp, ale jenom pro karavany. Tak alespoň využíváme záchůdek. Bereme si prospekt, zdravíme se testfahrerem, který je tu taky a rozhodujeme se jet ještě dále. Ondra zvedá Fazerka z policajta, tomu se nějak nechce a najednou máme všichni tři plné ruce práce, abychom si tu nezahráli na dominové kostky s motorkama. Máme toho už po tom týdnu dost. Je to sice teprve 2500 kilometrů, ale drsná příroda nám bere síly, i když si to moc neuvědomujeme. Podvědomě ale cítím, že na cestách na jih žiju i ze slunce, jeho životodárné energie a ta mi tady pomalu začíná chybět. Možná to bude i tím, že tu nemají bagetky s kamambérem a rajčátka. Ach, sladká Francie, kdy tě zase uvidím? Je manque toi…

Dojíždíme až skoro na konec silnice, parkujeme mašiny na posledním parkovišti a rozhodujeme se jít dále pěšky. Necháváme helmy na mašinách, já si ještě beru jeansy a pak „nalehko“ vyrážíme.

Míjíme skutečný kempink i pro stany, pak jakousi odbočku s cedulí v norštině a jdeme dále až na úplný konec silnice. Tam se začínáme škrábat na útes, ale po chvíli je nám jasné, že tudy to nepůjde. Klouzavé kameny, mokřiny. Vracíme se zpět a vidíme, že lidé chodí nahoru u té odbočky. Vracíme se tam a stoupáme po loukách mezi přežvykujícími ovcemi nahoru na útes. Tam je několik pěšinek, my vybíráme tu doprava. Ta nás zavádí až na kraj útesu, na jehož patě prý hnízdí kormoráni a alky. Odsud, z výšky tří set metrů nad útesem, vidíme jenom poletující malé černé tečky dole u vody. Ale majestátní útes vystupující z otevřeného moře, za nímž kdesi v zamlžené dálce leží Island a Grónsko, v nás vzbuzuje silné pocity. Je to zde nabito geniem loci – duchem místa a cítíme to asi všichni. Ondra si sedá nahoru na hranu útesu a dlouhé minuty jenom sleduje moře dole u kořene a nasává sílu okamžiku.

Rozhodujeme se po útesu trochu projít a vyrážíme na okružní cestu. Ta nás dovádí na jakýsi mys, výspu na kraji ostrůvku. Lehám si na krajní balvan a sleduji miniaturní vlnky tříštící se o útes několik set metrů pode mnou. Pak se přesouváme po ovčích stezkách až na vyhlídku na největší hnízdiště racků. Je to kolmá stěna padající přímo do moře. Nemáme dalekohled, takže vidíme jenom od trusu potřísněný kus skály a rej tisíců bílých teček kolem. Až sem doléhá kakofonie ptačího křiku smísená se zvedajícím se větrem.

Útes...
...kormoránů
Útes racků

Ani nevíme jak, najednou jsme v mlze. Mraky nad námi trochu klesly a nejednou je vidět jen na pár metrů. Podle vnitřního kompasu velím k ústupu. Míjíme útes s pěšinkou, kde se prý dá sestoupit až k hnízditi papuchalků, kteří vyvádějí své potomstvo v norách. Tento zajímavý ptáček s velkým jakoby papouščím zobanem se stal maskotem ostrova a moc jsem jej toužil spatřit. Touto dobou však prý jsou už pryč i poslední opozdilci. Nalézáme cestu, která by mohla vést dolů z útesu, když tu se z mlhy vynoří obrovská šedá fregatka s rozpětím určitě přes metr. I ona nás uvidí, několika mávnutími křídly zpomalí plachtění, aby si nás prohlídla a pak stejně tiše jako přilétla mizí v mlze. Začíná jemně pršet.

Slézáme dolů z útesu k tomu kempu pro stany, a protože prší, nemáme náladu hledat divočáka a ptáme se na cenu. Ta vychází na 105 NOKů za všechny, což je mi divné, podle mne to divně spočítali a myslí si, že máme jeden stan, ale neberu jim tu ideu. Jdeme s Ondrou pro mašiny a Janičce zatím mladík s deštníkem ukazuje, kde budeme spát. Hnedka vedle torza starého pařeniště uprostřed kempovací louky. Vybíráme si z velkého výběru podpůrných prkének ta nejvhodnější pod naše boční stojany, protože půda je vlhká a velmi měkká.

Využíváme možnosti pana správce a dáváme mu boty na vysušení. Odnáší je do kůlny za barákem, kde má instalovánu celou baterii hadic od vysavače, ty nastrká do bot a pustí teplý vzduch. Prý budou za dvě hodiny suché. Ondra je zalezlý ve stanu, takže si dneska děláme s Janičkou večer pro sebe. Nejprve zalézáme do dvojgaráže pod domem, kde je zřízena kuchyňka a společenská místnost pro hosty kempíku. Vaříme si těstoviny, věšíme na zeď nepromoky pro vysušení a zabíráme skutečný gauč. Ó, jak je to příjemné sedět na něčem takovém měkkém, i když to vyvolává to změkčilé vzpomínky na domov. Není sice zima, jsme ale pěkně mokří a jak nám říkal pan vedoucí, je to tu zcela běžné počasí. Prý to mají ti ptáci rádi a proto tu také hnízdí. OK, zkusíme se na chvíli přizpůsobit.

...
...
Racek - model

Když dopíjíme kávičku, doráží skupinka Němců, patrně studentů vysoké školy a jdou vařit večeři. Pokud jste tento fenomén již někde ve světě potkali, tak víte, o čem mluvím. Je jich plná místnost, zaberou všechny stoly, židle i vařiče a my, na naší lenošce, si připadáme jako ve snu. Začnou z nejrůznějších ingrediencí tvořit jídlo, ale zjevně jim to nejde. Nyní budou celé hodiny řvát, míchat, vařit, smažit a nakonec stvoří nějakou variaci na eintopf, pro mne osobně symbolizující už jednou použité papání. Rozhodujeme se nechat tento fenomén sám sobě a jdeme se projít. Bereme foťáky a jdeme po silnici na začátek vesnice. Ono to ani jinam nejde. Vlevo moře, vpravo strmý útes, za námi skály…

Jana si nalézá flagmatického buřňáka, kterému je jedno, že ho fotí s bleskem z metru, ani se nehne. Až když překročí hranici neviditelné koule tolerance, kterou kolem sebe vytváří, startuje bleskurychlým pohybem křídel a je pryč. Míjíme trosky nějakých traktorů u jakési farmy dole u moře, kam zve cedule k ubytování v soukromí a pokračujeme až k místu, kde jsme odpoledne málem udělali z motorek chuchvalec trubek a drátů. Akorát přiráží člun, který vozí turisty dole pod útesem, aby se mohli podívat na ptáčky. Dávali nám na něj v kempíku tip, ale za 130NOKů na osobu je to pro chudého čecháčka moc. Máme určitý počet místních peněz a s tím bychom rádi vystačili, nechce se nám měnit. Zatím se plánu držíme, na utrácení je času dost na konci dovolené. Stejně už je tma a ráno chceme vyrazit na cestu Trolů, Ondrova virgule se již zcela jasně stočila dolů k jihu a já mu ten poslední den slíbil. Ale příště to objedeme, slibuju.

Ústřičník
Přístav...
...na Runde

Pak jdeme ještě kousek po břehu směrem k mostu na ostrov a hledáme toho ptáka, co tu tak píská v balvanech na mořském břehu. Nakonec jich pár nalézáme, ale nenechají nás přiblížit na více než deset metrů a pak popoletí. Jana se je snaží vyfotit a skutečně se jí to daří. Jsou to ústřičníci.

Chceme jít až k mostu, Janě se při příjezdu zdálo, že tam viděla papuchalky, ale blíží se západ slunce, mraky se barví do červena a my si to chceme vyfotit. Je skoro půlnoc…

Dáváme si občas klusa a dorážíme na místo s těmi vraky traktorů, odkud už je vidět na severní moře (sluníčko tu zapadá tak někde na severoseverozápadě). Děláme fotečku a rozhodujeme se jít do hajan. Dorážíme do kempíku a je pořád světlo, akorát se trochu sešeřilo. A když jdeme kolem půl druhé spát, obzor opět rudne vycházejícím sluncem…

Flóra na Runde
Půlnoční západ slunce


Den 8, sobota 26.7.2003, 51468-51826, 358km

Ráno vstáváme v obvyklých osm hodin, dáváme si kafe s chlebem a nugetou a zatímco balím, Jana hledá pana správce, který má pořád naše boty (když jsme se v noci vrátili, byl kumbál s fény zavřený). Ten si prý z ní chvíli dělá srandu a tvrdí, že o žádných botách neví, ale po chvíli prý polevuje, když se dostatečně pokochal zděšením v její tváři, a baťinky vydává.

Chceme se rozloučit s dalšími motorkráři v kempu, Finem na BMWR1150R co spí v chatičce a naším testfahrerem na GS, ale ještě nevylezli ze stanů. Čeká nás zase třicet kilometrů toho kolotoče přes přístupové ostrůvky, Jana cestou fotí na digitál. Počasí je takové nijaké, pod mrakem, ale neprší. (Teď, v prosinci, když tento cestopis píšu, leje venku jako z konve, takže si alespoň pouštím CDčko od Enyi s názvem A day without rain. At the rain will fall down, zpívá, a já vzpomínám na náš odjezd z Runde…).

Odjezd z Runde
Valldal

„Už nechci žádný déšť, já chci sluníčko!“ myslím si a doufám, že mne matička příroda vyslyší. Dojíždíme po suché silnici do Hareidu, trajekt nikde, takže si jdeme nakoupit. Mají tu třeba chleba za 5 NOKů, to je paráda. To trajekt už taková láce není, platíme za dva s mašinou celých 71NOKů, docela pálka. Ale jinak se prostě odsud nelze dostat, byli jsme na ostrově, i když hodně velikém. Jedinými příjezdy jsou ten náš včerejší trajekt a nebo tento. A to jsme si mysleli, že nás ani nezkasírují, protože jsme byli sami s motorkami na horní palubě, auta stála dole. Nezapomněli…

Kape, ale nás no nezlomí a míříme nezvratně na Alesund. Sice trochu zabloudíme, ale nakonec nalézáme silnici E39, po které teď chvíli pojedeme. Je to Ečko, takže se tak nekroutí jako ty po kterých jsme až dosud jezdili a ručky tachometrů se stěhují až k devadesátce. Výše raději ne, co chvíli je tu automatický radar. Třicet kiláků k odbočce na cestu trollů uběhne jako nic a už jsme na silnici č.650. Projíždíme několika tunely a blížíme se od severu opět k Geirangerfordu, ale trajekt, který by nás tam dovedl jenom míjíme a pokračujeme dále do městečka Valldal.

Rozhodujeme se zde zastavit na oběd, navíc je zde kempík, takže si můžeme odskočit. Navíc se zde konají přímo na silnici závody na kolečkových běžkách, vytvářejí se zácpy a je tu dost policajtů (čtyři…), takže si chceme trochu odpočinout, než se do toho kvasu vrhneme. Baštíme, koukáme na fjord a nic to s námi nedělá. Jsme už tak otupeni krásou, že jí nedokážeme vnímat. Je na čase trochu změnit prostředí.

Stoupání...
...do hor
Cesta Trollů
Mužici
...
Ještě jednou stoupání
A zase...
...Cesta Trollů

Kolem jedné hodiny vyrážíme opět na cestu. Projíždíme mumrajem a odbočujeme na západ na silnici 63, Cestu trollů. Silnice stoupá, ale není to nic dramatického, auta jedou docela rychle a tak se vezeme s proudem. Míjíme krásný vodopád přímo pod silnicí, kde zuřící voda vymlela do skály obrovskou jeskyni, a jdeme si to s Janou vyfotit. Ondra zůstává u mašin, myšlenkami už je na cestě na jih.

Při stoupání do průsmyku za to moc netahám a trochu se kochám, Ondra to už nevydrží a bere za plyn. Sejdeme se nahoře, přikyvuji sám sobě a pokračuji v pohodě až na parkoviště. Zde necháváme mašinu a jdeme se podívat na Trollstigen, žebřík trollů, obrovskou díru do údolí, jakoby nějaký gigantický drak kus skály ukousnul a ta se z průsmyku propadá stovky metrů k východní rampě. Mezi stovkami turistů a mužiků docházíme až k vyhlídce na tento zázrak přírody. Vodopád se vrhá dolů ze skály a vůbec mu nevadí ten pohled, ze kterého se mi motá hlava. Dole pod námi, jako angličáci, se pomalu pohybují po serpentinách auta a autobusy a co chvíli se kolem nich mihne rychlá mašina. Občas se některý z busů do zatáčky špatně vejde a už se začínají vytvářet fronty.

Ukazuji ještě Janě v jedné ze zatáček nový asfalt, který je tu teprve od roku 2000, kdy kvůli sesuvu nebyla cesta průjezdná skrz. Pak se všichni včetně Ondry, kterého jsme si vyzvedli na vyhlídce, vracíme k mašinám a sjíždíme dolů serpentinami. Pro motorku to není nic zvláštního, zejména při porovnání s tím, co jde zažít v Alpách (třeba můj milovaný Vršič), ale stejně doporučuji, stojí to za tu trochu benzínu a mikrometrů brzdových destiček.

Dojíždíme na křižovatku se silnicí E136 a odbočujeme doleva, na Andalsnes. Je to jenom pár kilometrů a musíme tankovat. Ve městě, na křižovatce se silnicí 64 se nacházejí tři pumpy, ceny mají stejné, stejně nechutně vysoké (9,56NOK za litr). Vybíráme si Shell, snad kvůli tomu jménu. Pak usedáme ke stolečkům, počasí se umoudřuje a dělá se docela teplo. Prohlížíme mapy, studujeme další trasy, ale je nám jasné, že tohle už je poslední hodinka, co s Ondrou trávíme. Vyráží na jih, na Kazatelnu, pak trajektem do Dánska, zastavit se v Legolandu v pevninském Jutsku a pak za kámošema do Němec. Docela pěkná trasa. Dopíjíme flašku s tangem, dojídáme sušenky, podáváme si ruce, Fazer zahučí a je pryč. Tak snad někdy jindy.

Ještě jednou stoupání
A zase...
...Cesta Trollů

A jsme zase sami. Prohlížím si zasněžené homole okolních kopců, zdravím se s tlupou finských motorkářů a motorkářek, co právě dorazili na směsici motocyklů evropských i japonských značek, včetně dvou Xjček. Jsou čtyři hodiny pryč, měli bychom jet. Do Andalsnes se nám nechce, ať už jsme pryč z tohoto smutného místa. Najíždíme na silnici 64 a jedeme si podle předpisů. Dojíždí nás nějaký Švéd s kočkou na naložené mašině, chvíli se za námi drží a pak nás bere, osmdesáka mu je málo. Za chvíli ho ani nevidíme. Silnice se náhle začne vlnit, dlouhé táhlé zatáčky, sem tam vracečka. Držím se pořád své osmdesátky, zatáčka nezatáčka (pokud to jde, žáno) a nejdou jsme za Švédem, pak ještě jedna dlouhá levotočivá do které je pěkně vidět a hup, už je kdesi za námi. Jó, jezdit rovně umí i obecní antoušek.

Švéd si to nechce nechat líbit, ale to už je tu odbočka na trajekt k Molde a zde se naše cesty rozdělují. Mávám na rozloučenou motorkáři, který mi alespoň na chvíli nahradil svým mihotavým světýlkem v zrcátkách Ondru, který mi tam za mnou prostě nějak chybí. Čeká nás pár desítek kilometrů podél Langfjordenu, tak nudných, že jediné co si z nich pamatuji je, že jsem musel pořád budit Janu, která vzadu usínala a padala mí, v tom lepším případě, na záda. Vlevo fjordík, za ním louky, vpravo louky a pořád stejně. Fuj, ať už jsme pryč.

Konečně začínáme stoupat do hor. Podle mapy se mi to nezdá, takže se vracím pět kiláků na poslední křižovatku, ale je to tak, jedeme správně. Stoupáme od hladiny moře do výšky cca 500 metrů, tam přejíždíme „kanadskou bariéru“, rošt proti ovcím, a vracíme se zpět k moři. Sjíždíme k Eresfjordu a po jeho břehu do Eidsvagu. Překonáme kopec a jsme na břehu Tingvollfjorden. Po silnici vyrvané ze spárů kolmé skále jedeme na jih do Sunndalsøra. Vše mi tu přijde takové nudné, velké ale přitom mělké a ohlazené. Mám strach abych si taky nedal šlofíčka jako Jana, která pořád usíná, dokonce ani ten šestikilometrový tunel, který mi nějak vnitřně nedělá dobře, jí neprobudí a tak na konci Sunndalsøra bereme kempík. Sice můžeme jet dále do hor do údolí Sunndalen a hledat divočáka, ale jsem na to moc línej.

Kempiště je za 80NOKů, to se dá přežít. Je před sedmou hodinou a kupodivu teplo, i když zataženo. Na erárním plynovém vařiči se děláme večeři, Jana pere, dokonce si i v umývárce myjeme hlavy, takže už nevypadáme jako mastné knedlíky. V kempu skoro nikdo není, kromě nás asi dva karavany, pak jedna rodinka se Sierrou a cyklista. Na to že je top season mi to přijde docela málo. Ale je to tu spíše pro rybáře, ti třeba jezdí jindy. Rozhodujeme se tedy jít se podívat k řece, která by patrně měla být plná pstruhů a lososů, ale nedaří se nám k ní dostat. Meandruje údolím a buď je břeh strmý a samá ostružina, a nebo je to podmáčená bažina mezi osikami. Procházíme se tedy kolem silnice, konstatujeme, že i tady je docela bordel (holt žijeme v době igelitových pytlíků), takže jim to tu i trochu vysbíráváme, protože v takovéto krásné přírodě mi to prostě nejde přes srdíčko. Docházíme až do malé osady za městem, kde se právě staví další domečky. Prostě vyklučili kousek porostu, udělali cestu z asfaltu, natáhli sítě a lidé jdou do toho. Domy jsou jako všude v Norsku – z trámků je nosná konstrukce, mezi trámy se dá izolační materiál, zvenku se to pobije navzájem přesahujícími prkny, aby voda stékala, zevnitř dřevěný obklad nebo sádrokarton, a je to. Na střechu betonové tašky, stromů a vápence je tu všude kolem dost :o)

Sjezd Cestou Trollů
Sami v kempu

Pří návratu do kempu si všimnu ještě podivné cedule. V této řece žije nějaký rybí parazit, možná roztoč, který se vládě asi nelíbí a nechce, aby se šířil dále. Parazituje na lososech a zabíjí malé rybičky. Proto je zakázáno z řeky vozit pryč vodu, kanoe a vybavení jste povinni si nechat při odjezdu ve městě vydezinfikovat. Vyhláška je norsky, anglicky, německy a pak ještě jakýmsi podivným jazykem. Z dálky jsem to považoval díky osamoceně stojícím samohláskám za finštinu, ale při bližším ohledání mi tam chybí ty vícetečky nad písmeny. Karamba, ono je to česky! Akorát dnes, v době též počítačové, došlo k pochroumání dokumentu s jinou kódovou stránkou a těmi našimi ěščřžýáí, které laserová tiskárna prostě ignorovala. No to je teda paskvil, ale dá se tomu rozumět. I když to zjevně nepsal rodilý mluvčí, protože některé větné konstrukce jsou poněkud neortodoxní. Říkáme to panu šéfovi a ten jenom mávne rukou, prý to takto dostal z obecního úřadu. A že je to česky, to ho docela překvapilo. Jó, našinci, všude vlezou a strašně rychle se množej :o)


Den 9, neděle 27.7.2003, 51826-52117, 291km

Pokaždé si říkám, že neděle je od toho, aby se odpočívalo, nikam se nejezdilo a leželo se u moře, protože jsou zavřené pumpy a obchody (zejména ve Francii, které jsme věnovali několik posledních cest). Tady by to povalování u vody jednak představovalo revma, druhak jsem to stejně nikdy nedokázal dodržet a tretjak jsou víkendy ideální k návštěvě velkých měst, která se netopí v zácpách běžného dne. A jelikož tam stejně jezdíme spíše obdivovat architekturu než si kupovat triko u Bosse, tak nám to ani nevadí. Dnešek měl být ve znamení široko daleko největšího města severu, Trondheimu.

Dáváme si ranní kafíčko a vyrážíme kolem půl desáté na východ do údolí Sundalen. Je to pěkná nuda, ale jen do chvíle, než začne silnice stoupat po úbočí nahoru od toku řeky Drivy, která teče po čase několik set výškových metrů pod námi. Silnice se pěkně svíjí, asfalt je suchý, akorát nebe je zatažené a slunko skoro nesvítí, takže se zrovna nepotíme. Vyjíždíme na náhorní planinu ve výše odhadem tak sedmset osmset metrů nad mořem, jehličnaté lesy zástávají pod námi a dostáváme se do takové polotundry, všechno je zelené, podrost tvoří nějaké odolné trávy, mech a lišejník, vyšším patře převládají s přehledem břízy. Na jihu se nám otevírá pohled na národní park Dovrfjell jemuž má dominovat stále bílý vrchol sněžné hory – Snohetty. Ta má 2286m, ale její vrchol je již v mracích, takže vidíme dvě věci. A těch druhých věcí uvidíme ještě hodně, protože se tu samozřejmě pasou každou chvíli ovce. A nebo přežvykujou. Nikdy jsem je neviděl dělat něco jinýho. Vlastně ještě bečí a nebo zbaběle zdrhají, když si je chce citově vyprahlý středoevropan pohladit :o)

Máme v plánu odbočit asi 15km před Oppdalem na sever ze silnice 70 a zkratkou se přes hory dostat na silnici 700. Křižovatku přejíždíme, je to taková miniaturní odbočka uprostřed bezejmenného shluku domků. Ale podle mapy jsem si jistý, že se musíme trefit do „sedla“ mezi horami Blaho (1672m) vlevo a Blaøret (1605m) vpravo. No jsou to dvě takové ploché, přesto nepřehlédnutelné hory. Cesta, kupodivu asfaltka, se vine kolem jezírek a letních domů kamsi na sever, kde se černají mračna. Na chvíli se za námi mraky rozestoupí a užíváme si jasně nasvícené scenérie, kde jedinými dvěma barvami jsou zelená a šedá. Pěkné a rozhodně ne „kýčovité“ jako podobné alpské scenérie. Tady je cítit, že i to slunce nemá zase takovou sílu a chlad na sebe upozorní na každé hůře chráněné části těla.

Dojíždíme až na konec asfaltky, dál vede jenom šotolinka. To jsem si mohl myslet. Zastavujeme na velkém parkovišti pro pěší výletníky, kde se platí za auto podle délky stání ve dnech. Asi okolní treky nebudou žádné krátké procházky. Není tu ani noha (kromě ovcí) a peníze se samozřejmě házejí do kasičky. Nikdo to nehlídá, nikdo peníze neukradne, fajn země. Třeba se něčeho podobného jako stařík taky dožiju…

Jedeme dále po šotolině, padesát šedesát, ofafrně a s citem pro věc, přesto však ne zbytečně pomalu. Člověk musí mít stále na paměti, že není jakžtakž problém s „gripem“, ale spíše s bržděním. Dráha je hodně dlouhá a ždímat to z přední brzdy si dvakrát rozmyslím. Potkáváme sice jedno auto na deset kilometrů, ale problém jsou již zmíněné ovce. Leží na cestě, chodí po cestě, přežvykují těsně u cesty. Staré sice uhnou a včas zdrhnou, ale každá má s sebou jedno či dvě jehňata, která občas zpanikaří a začnou utíkat na druhou stranu silnice a místo do bezpečí ve svém pangejtu se vrhají pod kola. No není to sice tak tragické, ale nechce to jet kilo, ale pohodových šedesát a když míjíte ovce, tak raději mnohem pomaleji, aby se nelekly.

Uprostřed naší zkratky se nachází městečko jehož jméno jsem už zapomněl. Kousek před ním začíná asfalt. Mokrý. A kousek za ním zase končí. Asi jsme dojeli nějaký déšť. Prší stále víc. Ovcím to nevadí, mě jo. Když už leje „zu viel“ (strašný krušnohorcismus, že jo), zastavujeme a jmeme se navlékat ty černé hnusy, kterým se říká taky nepromoky. Když se do nich soukáme, míjí nás Felicie s českou značkou. Máváme, ale nestaví. Ach jo. Rozhoduji se zapnout opět automatické mazání řetězu. Elektronika sice funguje, ale olej nekape. Zjišťuji, že je prázdná nádobka. Dolévám ho a nacucávám do hadičky. Během těch pár set kilometrů, co jsme to měl zapnuté, jsem vyplácal čtvrt litru. To je divné, na to se dá najet prý tak 3000km. Rozhodujeme se nastavit délku sepnutí ventilu místo původních dvou vteřin na pouhý zlomek vteřiny. Zkoušel jsem toto zařízení doma, ale zapomněl jsem, že za jízdy vzniká na aplikátoru podtlak a olej je doslova vysáván na principu fixírky. Prostě s náporovým vzduchem to funguje lépe, stejně jako supersportovní motor. No jo, chybami se člověk učí. Navíc už vím, že potřebujeme také hustší olej. Tento minerální Supermogul je moc řídký a odcákává. Pokud ho aplikuju málo, tak necáká na ráfek a gumu, ani do blatníku, ale je nasáván nějakou turbulencí na za mašinou a pokapává trochu na oba kufry (to se otře trochou benzínu), ale hlavně zezadu na zástěrku (zevnitř kupodivu vůbec ne). To by taky nevadilo až tolik, ale sežral starou nálepku z Grossglocknerský silnice. Jak teď budu mezi mototuristama vypadat? :o)))))

Než se navlečeme a spustíme Vynález, přestává pršet. No, vydržíme v tom. Mezitím se Jana snaží pohladit nějaký ovce, co jsou na nás docela zvědavé. Ale pod pět metrů nás nepustí a utíkají s tím svým legračním bečením. Tak jsme vám je alespoň vyfotili.

Ovečky na zkratce
V městě A
Trondheim - Nidaros

Pokračujeme dále po šotolině, v okolí se objevuje stále více chat, blížíme se k silnici 700. Pak jednak vjedeme do přeháňky, ale hlavně se silnice najednou zlomí a začne docela prudce klesat někam dolů. Moc si nepamatuju, bylo to samé blátíčko, takže jsem se snažil udržet v pohybu, nezaházet moc mašinu blátem (vzducháč…) a hlavně nehodit Ištvána. A pak jsme najednou na sedmistovce. Ta je suchá a i na nás kupodivu zasvítí sluníčko. S luxusem automatického mazání jenom přidávám trochu oleje na řetěz a vyrážím svižně po krásné asfaltce dále na sever.

Dojíždíme až do městečka s krásným názvem A. Možná trochu minimalistické označení, nemyslíte? Zastavujeme u obchodu a jdeme si něco koupit. V sámošce je sice zavřeno, ale k ní přidružená prodejnička má i v neděli dopoledne otevřeno. Mají tu docela draho, takže si nakonec bereme jenom dva smetanové nanuky po asi osmi korunách a stěhujeme se přes silnici k takovému krásnému odpočívadlu, které jsem pro vás i vyfotil. Sluníčko začíná hnusně pálit (podle teploměru na obchodě je nechutných 21oC), takže se musíme schovat před tím žárem pod stříšku a dát si k obědu nanuka a opatky ze zásob. Přijde mi to skoro jako pohádka, ale je to tak. Začínáme asi trochu trollovatět.

Další cesta k severu se odehrává po „rychlé“ silnici 700, posléze po komunikaci E39. Dosahujeme závratných rychlostí 80 km/h, to už tady nějakou dobu nebylo. Míjíme Orkanger a E39ka se začne motat kolem moře, obtáčí každý útes a projíždí tunely, takže díky stále houstnoucímu provozu a blížícímu se Trondheimu rychlost zase klesá. Občas projedeme nějakou tou přeháňkou, ale dá se to vydržet. Míjíme mýtnici, která vybírá peníze na rozšíření silnice směrem na Trondheim. Pro motorky se neplatí nic, takže jenom projíždíme bránou pro abonenty. Auta v neděli také neplatí nic, dobrý ne?

Královská rezidence
Rybí trh
Za rybím trhem

Když už myslím, že se nám rozbil palivový kohout, najíždíme konečně na rezervu. U první pumpy zastavujeme a tankujeme. Na rezervu jsme šli po 338mi kilometrech (po cca 13,5 litrech ze sedmnácti). Počítám spotřebu a je to neskutečných 3,92 na sto. Vzhledem k tomu, že jsme ve dvou a v plné polní, Beruško smekám před tebou.

Přijíždíme do Trondheimu, je tu nejednou po těch dnech relativního klidu nějak moc aut, dokonce i mimoúrovňová křižovatka se najde. Vždyť já už to v tý divočině skoro zapomněl. Bez problémů nacházíme katedrálu a parkujeme hned u vchodu do areálu. Motorka se vejde všude, že jo? Převlékám se přímo na ulici do texasek, to je vám paráda. Zahoukáváme mašinu a jdeme si tu krásu obhlédnout. Katedrála Nidaros Domkirke, největší středověká stavba v celé Skandinávii pochází z doby kolem roku 1000 a během let byla několikrát zvětšována. Mastek jí dodává modrošedou barvu a průčelí je zdobeno mnoha sochami.

Usedáme na lavičku a kocháme se tou obrovskou masou kamene a lidského umu. Každá socha ji jiná a chvíli to trvá, než si je všechny prohlédneme. Za vstup se platí (tuším 30NOK), ale dnes se zde konají jakési slavnosti, takže je vstup patrně zdarma. A nebo proto, že bude bohoslužba, jak píše průvodce. Tak jako tak, dostáváme se dovnitř. Procházíme se mezi lavicemi, obdivujeme varhany a výzdobu. Na věž se nějak nesmí, ale nápisům v norštině nerozumím. V podzemí se nenachází krypta, ale záchody. Taky se hodí. Ale blíží se začátek bohoslužby a kostel se plní, přesouváme se tedy zpět ke vchodu. Nesmí se zde fotit ani filmovat, zkouším tedy jenom pár záběrů digitálem bez blesku, snad baterky vydrží. Vlevo od portálu se obvykle nacházejí norské korunovační klenoty. Na ty naše jsem na jaře tu frontu stát nechtěl a říkal jsem si, že uvidím alespoň ty norské, ale z „technických“ důvodů letos nejsou v roce 2003 vystaveny. Trochu mne to štve. Ale to už zazní varhany a zvuk píšťal v gigantické lodi nemá akusticky chybu. Do toho zazní chór a i když sbor nevidíme, připadá nám, že zpívají ze všech stran. Tak pro tohle to stálo za to.

Když začne bohoslužba, samozřejmě norsky, mizíme z katedrály pryč. Vedle katedrály se na placu rámovaném Arcibiskupským palácem, Muzeem vojenství a Církevním muzeem koná středověký trh. Voní tu buřtíky, prodává se keramika, látky a kožešiny, muzikanti drnkají a vůbec je to fajn. Ani se nám nechce prolézat ta muzea, raději se chvíli couráme trhem, prohlížíme si stánky, ale i lidi a „nasáváme“.¨

Trhy za Nidarosem
Na břehu Nidelvy

Nakonec se jdeme ještě projít městem. Obchody jsou samozřejmě zavřené, je tu relativně málo lidí a na ulicích na skandinávské poměry docela bordel (papíry a tak). Míjíme sochu krále Olava na náměstí Torvet, kde se zjevně líbí uřvaným rackům a nalézáme královskou rezidenci, Stiftsgarden, z let 1774-1778, prý největší dřevěnou stavbu v severní Evropě. Podle průvodce má krásně žlutou barvu, ale podle mne je to spíš pěkně hnusná hnědá, dokonce bych se nebál toho slova, snad dámy prominou, a nazval tento odstín barvou hovnovou :o) Posuďte podle fotečky sami.

Na druhou stranu dle pohledu dovnitř oknem to tam vypadá pěkně. Na zdech červené látkové tapety, křišťálové lustry, vykládané kazetové stropy. Dokonce je možno si to tam za nějaký ten obolus prohlédnout. Když jsou tam jejich Veličenstva, tak asi ne, ale na chvíli si to představuju, jak tlupa turistů, většinou maličcí Japonci obsypaní foťáky jako slon mouchama, se šourají po podlahách nazutí v obrovských pantoflích, ve kterých se nedají zvedat nohy, protože by hned spadly. Zastavují u pokoje, průvodce na chvíli otevírá dveře. „A zde, v jídelně, právě můžete spatřit krále, jak přikládá do kamen.“ Zacvakají spouště a vzduch se naplní ozonem z blesků japonských fotoaparátů. „A toto je naše královna, zrovna se koupe.“ Ta se jenom otočí, sáhne po ručníku a zakryje si prdelku. Turisté stojí s otevřenými hubami, obrýleným se párou z koupelny zamlží sklíčka…

A teď zase na zem, Pítrs, jo? Na ulici si fotím poněkud omšelý zlatý Chevrolet Caprice Station Wagon Classic tak z 88týho (určitě to auto znáte, často jsou vidět ve filmech buď jako policajtská verze z konce 80tých let, nebo jako newyorský taxík. Klasická americká kára, pohon zadních kol s tuhou nápravou, smallblock Chevy V8, grill vepředu. Toto je kombík – wagon. Ve filmech a jako taxíky se v té době používaly také Fordy Crown Victoria, které se poznají snadno od Capriců zezadu. Chevy má úzká dlouhá zadní světla, Ford je má do čtverce – mrkněte se na Fargo. Dnes už se používají ve výše zmíněných rolích jenom Fordy, poslední, zakulacená generace Caprice se přestala vyrábět koncem devadesátých let. Taxikáři přešli na Fordy, ale nadávali, auto je prý mnohem složitější a zde platí staré známé – kde se nemá co rozbít, tam se nic nerozbije).

Tohle je cestopis, nebo co? Tak jo, zpět k tématu. Pokračujeme ulicí Munkegata až na Rybí trh, kde samozřejmě nikdo není a pak podél řady dřevěných domů, typických pro Skandinávii. Docela pěkně kontrastující s rezidenčními domy na druhé straně řeky, které jsou pro změnu velice moderní, ocel a sklo. Naštěstí je v každém bytě spousta zeleně, takže to vypadá velice pěkně.

Nakonec se dostáváme až ke starému městskému mostu Bybrua, který spojuje centrum kolem katedrály se skladišti na druhém břehu Nidelvy. Most měl kdysi „padací“ část, ale kovový mechanizmus je již nefunkční, svařený dohromady. Zatímco koukáme do vody, míjejí nás nějací Češi. Nevystupujeme však z ilegality a jenom posloucháme. Jak nečestné :o)

Za Nidalorem se mezitím rozjíždí nějaký koncert, podle hudby bych řekl, že přijela Nirvana. Třeba se na to Kurt teď někde z obláčku kouká. Taky Bono asi zaskočil :o) My však obhlížíme místní postpubertální mládež, která oděna v pěkné oblečky a botičky přijíždí buď sama, nebo přivážena starostlivými rodiči. Nebe se celou dobu se jakžtakž drželo a nepouštělo na nás žádnou vodu, toto ho ale určitě rozzuří a ty naondulované vlásky a džínové bundičky pěkně smočí. Obzor se už pěkně černá, raději vypadneme.

Most Bybrua
Na mostě

Ještě jednou pro kypré Norky provádím na ulici striptease a odhaluji chlupaté slovanské lýtko, motokalhoty jsou ale při těchto teplotách rozhodně vhodné, kolena mám jenom jedny. A pak hup, do víru dopravy.

Toto je náš nejsevernější bod cesty, nyní se už budeme jenom vracet. Tak ahoj Trondheime, už se těším na další setkání.

Najíždíme na E6ku a míříme přímo na jih. Jedeme za gigantickým pickupem Dodge Ram s osmilitrovým motorem. Zvuk to má boží, majitel je asi miláčkem místních čerpadlářů :o) Po pár kilometrech začíná pršet. Zastavujeme a bereme opět nepromoky. To je na této dovolené už po čtvrté a nebudu snad moc předbíhat, když řeknu že naposledy. Na čtyři a půl tisíce kiláků po Skandinávii docela úspěch, ne?

Teď mi ale do smíchu není, leje jako z konve, na E6ce je docela provoz, na to že je neděle tak i dost náklaďáků, takže mám plné ruce řízení a ono stejně se není čím kochat, jenom kapkami deště bušícími o helmu a zrádně uspávajícími. Po chvíli se už vzadu Jana klinká jako hadrová panenka. Konečně dorážíme za Størenem na křižovatku se silnicí 30, na kterou odbočujeme směrem ke švédské hranici.

Už neprší, provoz je zde minimální, co si lze přát více. Zastavujeme na odpočívadle, za námi tam zajíždí i Berlingo s belgickou SPZkou, co jsme před chvílí předjeli. To víte, hned si všimnu, Belgáni nejsou žádní velcí cestovatelé jako sousedi z Holandska a narazili jsme na ně jenom v Provence.

Ze silnice se kouří, vzdušná vlhkost je určitě sto procent, ale mě to nevadí, nepromoky musí dolů. Abychom zahnali únavu, totálně likvidujeme bohaté porosty maliníku u silnice. Vitamíny jsou důležité pro strádající tělo cestovatelovo!

Jedeme dále na JV, osídlení veškeré žádné, provoz taky. Silnice osychá a nakonec i vykukuje sluníčko. V jakési díře o pár domcích míjíme kempík. Peněz máme dost, tak proč to nevyužít? Cena je 75NOKů, to je taky docela fajn. V recepci je starý pán a malá holčička. Ani jeden nemluví anglicky či německy, takže poprvé stojíme proti mluvené norštině (dosud jsme jí viděli jenom psanou). No moc tomu rozumět není, ani to není podobné té anglické světomluvě, ale domlouváme se :o)

Stavíme stan, vedle nás je starší pár ve věku asi 50 let, také ve stanu, ale přijeli na kolech. Paní leží zamotaná ve spacáku, na břiše jí leží malá čivava, která si nás stále s vrčením měří. Pár také nemluví anglicky, takže se na sebe můžeme akorát usmívat. To v chatce naproti jsou nějací Finové s malými dětmi a prckové jsou pěkně čilí. Jen ať si hrají. Rodiče jenom přihlížejí a spíše se do toho řádění občas zapojují. Fajn lidi.

Zatímco si děláme večeři, dorážejí i naši Belgičané. V kempu jsou také malé kousavé mušky á la midges, takže radši jdeme na procházku. Dáváme si kolečko kolem kempu a pak jdeme do hajan, protože se zatáhlo a začíná kapat. Sice je světlo, ale ve stanu je líp. Přichází SMSka od Ondry, že jel přes celé Norsko v dešti, na Kazatelnu se vykašlal, protože všude fest lilo. Tak to my jsme měli docela fajn den, ne? A že v noci leje a je kosa? Tak se přitulíme…


Den 10, pondělí 28.7.2003, 52117-52368, 251km

Ráno neprší, ale je zataženo a mží. Odjíždíme asi v deset hodin, je docela kosa, odhadem tak jedenáct dvanáct stupňů, ale to jenom odhaduju, možná už jsem natolik aklimatizovanej, že může být i méně. Pokračujeme ve včerejším duchu, tj. pořád dále po silnici číslo 30 dále na Røros. Cestou stavíme na chvilku u vodopádu v krásné přírodě. Jsme uprostřed pustiny, široko daleko nic, jenom silnice a lesy. Líbí se mi tu :o)

Do Rørosu, starého dřevěného hornického městečka s dřevěnými domy starými až 300 let (založené v roce 1644 po nálezu měděné rudy a zapsané na listně Unesco), dorážíme kolem poledne. Mě osobně připomíná města z filmů o zlaté horečce, třeba Dawson city. Je tu docela dost turistů, ale zaparkovat mašinu vedle obchoďáku není problém. Jdeme si koupit nějakou bašťulku, jahodový jogurtek a tak, a pak se jdeme projít do města. Do kostela se jako vždy platí, takže si raději prohlížíme obchůdek s keramikou a svíčkami v jednom dřevěném domě. Stropy jsou trochu nízké, místnosti malé, ale docela útulné. Janička si prohlíží galerii, kde pálí barevné kachle a dělají z nich velké obrazy na zdi, já zase zapadávám do obchůdku se zvířaty. Začíná se mi stýskat po rybičkách, po zebřičkách, panenkách, prostě po tom našem domácím zvěřinci.

Zastávka u peřejí
Røros
Staré uhelné doly

Na konci městečka se nachází starý důl na uhlí, nyní přeměněný na muzeum. No vzhledem k tomu, že následky povrchové i hlubinné těžby můžeme najít všude kolem Teplic spoustu, ani nás neláká to jít navštívit. Navíc začíná kapat, takže je pomalu čas nasednout na mašinu a vyrazit na cestu. Ale na druhou stranu se nám moc nechce, protože to znamená už opravdu zamířit k domovu, na jih.

Silnice se vine přes města Os a Tolga kolem řeky Glomma, skutečná Kanada na severu Evropy. Všude jenom borové lesy, je ale zima i v hadrech, bodly by vyhřívané rukojeti. Asi si je budu muset pořídit.

Kolem druhé hodiny zastavujeme na odpočívadle u řeky a je mi poprvé za celou cestu na mašině fakt kosa. Děláme si něco teplého do žaludku, abychom se trochu zahřáli. Kafíčko je na povzbuzení, k jídlu sušenky a jahodový jogurtek. Zapínám mobila a přichází SMSka od Ondry, že jel přes celé Dánsko v dešti a na Legoland se samozřejmě vykašlal. Ach jo. To my se máme tedy mnohem lépe. Není proč se honit, stresovat a někam závodit. Jsme na dovolený a ne na horský dráze, karamba.

Dále na jih je to pořád stejné, jediným vzrušeném je tankování v Tynsetu. Nejprve se nechytáme u automatu, u další pumpy zase šaškuju, protože nějak nechápu ten systém, kdy je jeden stojan na karty a druhý za cash. Samozřejmě nejprve jdu k tomu na karty, cloumám s hadicí a pořád nic neteče. Jsem holt za blbce, norský nápisy nějak nezvládám, ale nakonec se nám to daří.

V Alvdalu odbočujeme doprava na silnici 29 do Grimsbu. Míjíme místa bojů z druhé světové války, kde norské oddíly sváděly pár malých bitev s nezadržitelně postupující německou armádou. To mi připomíná, že bych se někdy zajel podívat do Narviku. No, snad někdy jindy.

Zastávka na obídek
Snøhetta
A pohled na Dovrfjell

Krajina se mění s borové tajgy spíše v tundru, lišejníky porostlé pláně, ledový vítr zebe do kostí a až příliš chladí motor. Sem tam míjíme březové hájky mezi skalami, po levé straně se nám rýsují dvoutisícovky v národním parku Rondane, kde zjevně prší. Zastavujeme ve Folldalu a ptáme se v turistických informacích, jaká je předpověď počasí, ale dostává se nám nejasné odpovědi. Původně jsme chtěli jet do Rondane, někde tam přespat a dát si jednodenní tůru, ale ty černý mraky se mi nelíbí. Nakonec se rozhodujeme jet dále na západ a dát něco v Jutunheimen, ono se to nějak vyvine…

Dorážíme až na křižovatku silnic 29 a E6 a fotíme si horu Snøhetta (2286m) z jihu s velikánským sněhovým trychtýřem. A pak se stáčíme na jih, po E6ce. Míjíme po levé ruce horu Tron, takový místní Říp, ale asi tisíckrát větší. No to byste prostě museli vidět. Chytá nás přeháňka, ale ujíždíme tomu a dostáváme se konečně pryč z mraků. Před námi se otevírá široké údolí národního parku Dovrfjell, sluníčko začíná svítit a nálada mi hned jde nahoru.

Pokračujeme pod modrým nebem asi 15 kilometrů dále na jih, když tu spatřujeme po levé straně odbočku ke kempu. Jedeme asi kilometr po šotolině a jsme v malé usedlosti s pár chatkami. Těhotná paní vedoucí nám sděluje, že je to za 80 NOKů, obvyklá cena. Při pohledu na hory okolo a to nádherné počasí se rozhodujeme zde zůstat přes noc, zítra dát trek a podle toho, kdy se vrátíme, vyrazit na další cestu nebo ještě pobejt.

Je asi šest hodin, takže do západu slunce zbývá ještě hodně času, děláme si pro zahřátí polévku a pak se jdeme projít. Podle mapy na recepci by kousek po silnici by měla začít stezka kamsi do bažin. Chceme jí najít, ale nedaří se nám to. Místo toho jdeme po krajnici E6ky a je to docela opruz. Co chvíli kolem nás projede auto, karavan nebo kamion. Pokud může, vjíždí do protisměru s odporným zvukem, který vydávají pneumatiky na zdrsněné dělicí čáře. Zkoušíme se taky brouzdat kousek od silnice a daří se nám najít postupně několik desítek pěkných hřibů. Díky suchému létu letos v Česku snad žádné nevyrostly, my je můžeme sbírat do nůše. Nějaké sušení nehrozí, takže se rozhodujeme si je dát k pozdní večeři. Janička vyžebrá na recepci trochu sójového oleje (asi jsou tu nějací vegetariáni) a jde se na to, smaženice jako vyšitá.

Park Dovrfjell
Hříbečky

Jdeme spát asi v jedenáct hodin a je pořád světlo, jsme pořád ještě daleko na severu. V noci je pěkná kosa, však jsme taky ve výšce asi tisíc metrů nad mořem. A taky párkrát sprchne. No, jo, co s tím můžu dělat? Nic. Takže to budeme řešit ráno.


Den 11, úterý 29.7.2003, 52368-52440, 72km

Vstáváme až v 9 hodin, asi nás včerejší procházka trochu zmohla. No chci se vidět po dnešním výletu. V noci byla docela kosa, je zjevné, že naše spacáčky po těch skoro 5 letech dosluhují. Thinsulate už byl stejně překonanej, budu se muset za rok praštit přes kapsu.

Teď je naštěstí polojasno, takže kolem desáté po snídani vyrážíme nahoru na kopec, který se tyčí jako gigantická boule nad kempem. Odhadem má tak 1600-1700 metrů, ale ze strany k táboru je velice strmý, samá suť, musíme to tedy obejít ze strany, po vojensku „udělat obchvat“ a vystoupit tzv. „Jižní českou cestou“ :o) Jen vylezeme na plošinu táhnoucí se k hoře, začíná se dělat teplo. Aspoň se mi trochu prohřejou klouby :o) Sledujeme jakousi značenou stezku, obdobu našich turistických cest. Zde ale stříkají na kameny přes šablonu sprejem takový strašně složitý obrazec. Stejně si myslím, že české značení nemá chybu. Cesta ale vede nějak divně, takže jí opouštíme a vyrážíme terénem jen tak na slepo. Překonáváme jakousi rokli s potůčkem, kam se slézá po tvrdém žlutém lišejníku mezi klečí a za vodou začínají pastviny - trávou porostlé kameny. Míříme stále vzhůru, časem tráva mizí a my jdeme jenom po kamení. Jsme už asi hodně vysoko, pěkně tu fučí vítr. Beru si na hlavu čepici, Janička si jí nevzala. Prý jsem jí to zapomněl připomenout…

Cestou na vrchol
Vrchol dobyt
A po sněhu dolů

Myslíme si, že je to teprve nějaký podružný vrchol, to co se tyčí před námi (kopec má celkem mírné svahy, takže vidíme kolem sebe jenom suť a pak už nebe), ale jsme už na vrcholu. Pohled na hodinky říká, že je něco po dvanácté. Je zde jakási mohyla z kamení a krabice na vrcholovou knihu, která tu však není. Fičí pěkný vítr, svítí sluníčko a před námi se otevírá pohled na celé údolí kolem E6ky až k zasněženým kopcům o pár desítek kilometrů dále na východ. Za západě se naopak vlní podobné kopce jako tento a tvoří jakousi kamenitou náhorní planinu, na níž neroste jediný strom.

Fotíme se a koukáme, kudy bychom slezli. Přesouváme se směrem na sever na vedlejší vrchol a odtamtud vidíme před námi jakýsi žleb táhnoucí se až dolů na planinu nad kempíkem. Nazvat naší cestu stezkou pro kamzíky by bylo značným eufemizmem, kameny jsou volně ložené a na každém kroku hrozí, že se nožka zvrkne a predelka se zaboří do suťoviska. Naštěstí se nám daří dorazit až ke sněhovému splazu, po kterém na botičkách překonáváme dobrých dvěstě metrů pěkně po podrážkách. První lyžování v letošní sezóně :o) Pod sněhovým polem už jsme na hranici trávy a tam na ní problém slézat dolů. Dáváme si malou pauzičku na pokochání horami a nakonec po ovčích stezkách dorážíme zpět do údolí. Cestou musíme překonat ještě nějakou tu bažinu, potůček a podobné vychytávky severské přírody, ale nakonec dorážíme zpět na stezku s červenými značkami a po ní jsme ve tři hodiny zpět u stanu.

Při pohledu na oblohu se nám ani nechce věřit, že toto je to samé Norsko jako před týdnem. Čmeláci bzučí v jetelu, po nebi pluje sem tam obláček, teploměr na recepci ukazuje 24 stupňů a podle předpovědi to má vydržet. Je vysoká pravděpodobnost, že na přesun domů budeme mít krásné počasí. A opravdu už jsme nepromoky ani jednou nepotřebovali. Ale nepředbíhejme, zatím jsme ještě nad Ottou a domů je to bratru dva tisíce kilometrů a jedno moře :o)

Je něco po třetí hodině a dáváme si pozdní obídek. Kafíčko, jogurt a oplatky, co norská země dala. Balíme stan a vyrážíme k 8 kilometrů vzdálené ptačí rezervaci, ke které jsme chtěli jít včera (ale nedošli). Odbočujeme do nějaké farmy, projíždíme mezi budovami a pak pokračujeme ještě asi půl kiláku po polní cestě až k hlavnímu železničnímu tahu, který kopíruje silnici E6. Necháváme mašinu na parkovišťátku, kde stojí akorát jedno auto podle značky z Lipska, zapisujeme se do knihy a pak vyrážíme do rezervace. No co vám budu povídat. Ušli jsme asi pět kiláků po pltích mezi bažinami, ale jediní ptáci, které jsme spatřili, byly nějaké lindušky hnedka kousek od mašiny. Jinak nic. Našli jsme i observační věž, za které vidíme nedaleké jezero. Vyrážíme po pltích k němu a pořád žádní ptáci. Nakonec narážíme na dva Němce, kteří tu také fotí. Na jezeře prý jsou potáplice, volavky a jiné ptactvo. Slyšet by bylo, ale vidět rozhodně ne. Němci možná něco vyfotili, ale tahat s sebou na mašině stativ a půlmetrovou soustavu teleobjektivů, to se fakt nedá. A tak se alespoň po vzoru Dana Bárty vrhám do focení vážek co tu poletují, abych ukojil svoji fotografickou vášeň…

Vracíme se pak zpět k mašině, kde fotím ony zmíněné lindušky, zatímco Jana nalézá jejich hnízdo v křoví, takže jsem vám je blejsknul taky. Vajíčka neutečou, ty mohu vzít z dvaceti čísel a ještě s bleskem, ale se živými ptáky je to horší. Nepustí si vás pod tři metry a na to nemám s naší Minoltou Dynax 500 nárok. Kdyby to bylo na digitál, dalo by se možná fotit naslepo a vybírat, ale na analog to nemá cenu (s naším vybavením).

Vážky
...
A pipinky

Odjíždíme ornitologicky jakžtakž uspokojeni kolem sedmé směrem na Dombas. Jsme pořád hódně na severu a slunce zapadne tak někdy kolem půlnoci, takže času dost. Přijíždíme do Dombasu a stavíme u dřevěného kostelíku. Chci si ho vyfotit na digitálek, ale baterky už jsou zase vyflusaný. Sluníčko svítí, nic mi náladu nemůže zkazit. Ten malý šmejd putuje zpátky do tankáče a vyleze až doma.

Pokračujeme údolím dále na jih směr Otta tak pomalu se rozhlížíme, jestli by nebylo někde místečko na zakempování. Ale nestojí to za nic, všude jsou nějaké baráky a táhnout se někam do hor po šotolině se mi nechce kvůli přední gumě. Ta totiž už někde kolem Trondheimu začala nějak rychleji ubývat. Stará přední Arrowmaxka D103 vydržela 20 tisíc kilometrů, tahle novější Arrowmaxka GT501 měla při odjezdu asi jedenáct tisíc, teď má čtrnáct a odhadem hloubku vzorku něco nad milimetr. Původně jsme chtěli jet ještě někam na západ na jeden trek, ale mám strach z přesunu domů, je to přece jenom ještě porce a gumu nechci zbytečně likvidovat ať už výlety do hor, nebo dalšími enduro vložkami (či tisícikilometrovým výletem k polárnímu kruhu, který jsme před pár dny zavrhli). Nehledě na to, že při příjezdu domů bude na oleji sedm tisíc kilometrů, tam to taky trochu přetáhneme.

Kousek před Ottou stavíme u takového bílého kostela v úzkém zalesněném údolí vykrojeném řekou, podél níž E6ka v těchto místech vede a obhlížíme si informační ceduli s lokálními zajímavostmi. Náš pohled ihned zaujmou Bílí mniši, Kvitskriuprestine, zajímavý geologický úkaz, jehož fotku máme v průvodci, ale už se tam nepíše, kde je hledat. Jediným vodítkem je informace, že jsou v nároním parku Rondane. A najednou je vidíme na informační tabuli. Stačí hned za kostelem odbočit doleva do hor a po čtyřech kilometrech jsme tam. Juj, to bylo ale štěstí, že jsem tu zastavil. Hned je nám jasno, že tam zajedeme a pak rovnou hodíme někde v lese nocleh. Ujednáno, jde se na to.

Linduška...
...a hnízdečko

Šotolinová cesta stoupá serpentinami až k nějaké malé přehradě, kde je závora a dobrovolné placení mýta. Je tu cena za autobus a za auto, za motorku ne, takže ty to mají zadarmo. Jana mi zvedá závoru a pokračujeme kolem potoka napájejícího nádrž dále do hor. Dojíždíme až k přírodnímu parkovišťátku, kde stojí akorát jeden německý mobilhome. Bílí mniši jsou hned nad námi. Parkujeme mašinu a drápeme se po stezičce nahoru do skal, abychom to viděli ještě než zapadne slunce. A mohu vám říct jenom jedno slovo: nádhera. Na fotkách vidíte, jak tento zvláštní úkaz vypadá a já vám nyní popíšu, jak vzniknul.

Tak za prvé potřebujete strmý svah s měkkou horninou (zde to bude nějaký křehounký vápenec), v níž jsou rozptýleny veliké balvany z naopak odolného kamene, nejlépe nějaká vyvřelina. A pak dostatek srážek spíše přívalového charakteru padajících nejlépe kolmo shora (k tomu stačí vhodný reliéf krajiny, nějaké ty vzdušné víry a tak). A deště vesele erodují vápenec a ten mizí a mizí, až se objeví balvan z vyvřeliny. Ta naopak neeroduje větrem skoro vůbec. A vápenec zase eroduje, ale pod žulovým balvanem už ne, protože ten funguje jako deštník. A tak zatímco okolní materiál zvesela mizí někde v údolích, vápenec pod balvanem zůstává a ten se nachází na stále vyšším a vyšším sloupu z neerodovaného materiálu. Je to relativně rychlý geologický proces, řádově tisíce let, a vzniklý útvar je také velice křehký, proto se k nim nemůže a pozorují se jenom zpoza zábradlí. Ale stejně je to nádhera. A na kraji strže jsou vidět budoucí Bílí mniši, kteří se právě rodí ze země.

Bílí mniši
...

Když už se fakt sešeří, vracíme se dolů k mašině a zajíždíme asi sto metrů za nějaké složené klády, kam na nás není ze silnice vidět. Stavíme stan, děláme si nějakou tu večeři a nakonec pášeme hygienu v řece o teplotě tak odhadem pět stupňů. Nebe je jako vymetené, v noci bude asi pěkná kosa. A pak, i když stále není taková tma, aby se nebe rozzářilo myriádami hvězd, mizíme ve stanu a jdeme chrundit. Hlavou se mi ještě chvíli honí Mládkova písnička „Dóle u Berounky roste kapradí, komáři že koušou, to nám nevadí…“, ale na těch pár, kteří se odvážili do stanu, jsme spáchali genocidu a tak je možno v klidu dadat. Čau zítra.


Den 12, středa 30.7.2003, 52440-52861, 421km

Mohu potvrdit, že v noci byla skutečně pěkná kosa, asi největší za celou cestu. Teď už ale svítí sluníčko, kam pohlédneš jenom modré nebe, netřeba se tedy rmoutit a po zahřátí těla a snídani můžeme vyrazit. Loučíme se s němci z karavanu, kteří trávili noc u řeky. Jsou živí, to jsem rád. Večer okolo párkrát projeli nějací šílenci na home-made bugině, naštěstí moje obavy byly liché. Ale znáte to: Vždy ve střehu :o)

Ráno v lese
Ringebu
Hammar

Sousedé jsou nějaký starší pár a mají s sebou psa, který na nás z dálky štěká, ale jak přijdeme blíže, hned se lísá a chce drbat. Říkáme jim, že máme doma taky hunda a že se nám po něm nějak stýská…

Asi v půl desáté vyrážíme zpět na E6ku, cestou potkáváme nějakou urputnou skupinu baťůžkářů, kteří se vlečou po cestě nad závorou. Mám divný pocit, jako bych zaslechl mateřštinu. A i ty ksichty jsou takové nějaké české. Navíc, který jiný národ by nezaplatil 80Noků mýta za autobus a raději poslal pasažéry tři kiláky pěkně po svých. A jestli šli k tomu partyzánskýmu bunkru, který je ještě o dva kiláky nad Bílými mnichy, tak už je to príma procházka.

Dole u přehrady míjíme Poláky v Renaultu 19, co tu stáli už večer a taky hodili divočáka, a pak už jsme zase na E6ce. Pokračujeme na jih přes Ottu do Kvamu, známého to místa z bitvy o Norsko v roce 1940. Němci postupovali relativně lehce na sever, ale zde v úzkém údolí narazili na urputný odpor Norů a Britů, kteří jim mnohem hůře vyzbrojeni dokázali 14 dní vzdorovat. Ve městě je i památník, my se jdeme podívat jenom ke dřevěnému kostelíku, za nímž jsou vojáci pochováni.

Naše další cesta údolím Gudbrandsdal (tak se to tu jmenuje) vede do městečka Ringebu, kde študujeme průvodce a pak se přesouváme asi kilák jižněji k dřevěnému sloupovému kostelu. Pokud jedete od severu, je to po levé straně nad silnicí, relativně prudké stoupání pár set metrů po úzké asfaltce.

Tam už stojí nějaké ty autobusy s německými turisty plus další auta. Na motorce jsme tady zase jediní exoti my. Už jsem si zvyknul, že pozdravíme jenom pár kolegů za den… Do kostela zase samozřejmě chtějí vstupné, 25Noků. Posílám Janu ať tam jde, já si za to radši koupím litr jahodovýho jogurtu. Ta chvíli váhá, ale nakonec jenom nakoukne dveřmi, když se tam cpe tlupa německých důchodců. Jó, z venku to je hezký, vevnitř asi taky (prý je tento stavkirke ze 13. století nejhezčí), ale my jeli obdivovat přírodu. Sice mne štve, že neuvidím původní sochu svatýho Vavřince a křtitelnici z mastku, oltářní obrazy z roku 1686, barokní kazatelnu a monogram na chóru z roku 1702 a pak především ty varhany, které mají 18 registrů. A pak hlavně oltář nad hrobkou rodiny Irgenů vyzdobený cherubíny a trumpetkami. Málem z toho dostávám záchvat padoucnice, trumpetky jsou prostě trumpetky, ale není každý den posvícení. Podívám se doma na fotku a za dvě kila si radši koupím na mašinu teploměr, abych vám mohl napsat, jaký je teď vedro, protože se začínáme potit jako saláty lociky v pařníku a je třeba se trochu pohnout. (Abyste si nemysleli, že jsme nějací kulturní barbaři a škrti, utratili jsme ty prachy za vstupný do muzea Kon-tiki v Oslu a to mi přišlo jako smysluplnější investice. Ale nepředbíhejme.)

Cestou nakupujeme v obchoďáčku Rimi nějakou tu baštu, míjíme křižovatku, kde jsme před týdnem s Ondrou odbočovali na cestu Peera Gynta (přijde mi to jako v minulém století) a pak zastavujeme před Lillehammerem na obídek. O něco později v čase, u jezera, kde jsme potkali to bílé fáčko, odbočujeme na most a pokračujeme po E6 na Hammar. Bereme ještě benzín a pak se jedeme podívat do Hammaru na Olympijské haly. Ta, co vypadá jako obrácená vikingská loď, na tu jsem se těšil. Na obrovském parkovišti stojí pár aut, jinak je to tu vzhledem ke své kapacitě takové opuštěné. Očumujeme ve vstupní hale, když tu kolem nás projde holčička v dresu a přes rameno brusle s dlouhými noži. No jo, vevnitř je přeci ovál na rychlobruslení. Když o tom tak přemýšlím, tak u nás žádný takový celoroční ovál nemáme, naši jezdí hlavně shorttrack. Ale stejně mi tyto olympijské pomníky přijdou jako strašlivé plýtvání. Postaví se gigantické stadiony, udělá se olympiáda, ta něco přinese do státní kasy, zaplatí se výstavby stadionů, ale pak to tu nějak přežívá využité jenom ze zlomku. Hromada betonu a lidské práce pro čtrnáct dní celosvětových televizních přenosů. Sláva bývá krátká…

No vraťme se k cestopisu, nějak si začínám hrát na Hanzelku a Zikmunda. Naším úkolem je to vidět, povědět o tom dalším, ale hodnotit? No rozhodně mohu prohlásit, že facha je to fortelná a architektonické řešení nádherné. To je nutno smeknout.

Po E6ce pokračujeme dále do Osla, je to silnice rychlá, kilometry sice odsýpají, ale subjektivně se to strašlivě vleče. V autě si můžete poslechnout muziku, možná se i pustit do lehkého pettingu s partnerkou, ale na mašině? Vedro, hlava v helmě svědí, furt musíte hypnotizovat tachometr kvůli automatickým radarům… Z cesty do Osla si pamatuji jenom, že u silnice ležel mrtvý jezevec, u kterého zastavilo vozidlo údržby silnic. A taky že proti nám jel tmavě modrý Chevrolet Chevelle SS Convertible z roku 1969, jedno z nejvíc sexy aut co znám. Dávám sem fotku z internetu, abyste se mohli pokochat i vy. Mimochodem, tahle kára patří podle serveru www.musclecarclub.com mezi ty nejdražší mezi „svalovci“, ceny na dražbách v USA jsou tak mezi 50 a 75 tisíci dolary. Možná vám to přijde málo, já vím, stará Cobra vyjde na 20 melounů korun a starý Ferarri vylezou i na stovky. Ale mě se stejně nejvíác líbí Chevelle a El Camino, co se dá dělat. Asi jsem divnej. A furt tu nejezdí skoro žádný motorky, caramba…

Vjíždíme po dálnici do Osla, mýto jako vždy ignorujeme už jsme v nějaké zácpě v podmořském tunelu. Vedro jako blázen, kravál jak v mejnku na maso, honem pryč. Naštěstí si pamatuji, jak se jede na odbočku k muzejím z našeho průjezdu s Ondrou, takže kolem čtvrté jsme u muzea Kon-Tiki. Muzeum vikingských lodí jsme minuli cestou, tady u moře je ještě Fram a Námořní muzeum. A každý je tak nejmíň na dvě hoďky, takže jdeme na Heyerdahla, stejně je to jedno (mimochodem, 35NOK za osobu).

Kon-tiki
Ra II
Velikoneoční ostrov
Gjoa

Mají tu Ra II, rákosový člun na kterém přeplul v roce 1970 Atlantik (Ra I stavěli Egypťané a ta šla ke dnu, dvojku dělali indiáni od jezera Titicaca a ta vydržela). Potom expozice věnovaná Tohorově životu v Polynésii na pustém ostrově, která předcházela první velké cestě na balzovém voru Kon-tiki, na kterém v roce 1947 přeplul Pacifik a dokázal, že Polynésii mohli osídlit indiáni, nikoliv asiati (vor Kon-tiki je tu samozřejmě také). Plus spousta dalších předmětů, panely s textem v angličtině, prostě tu můžete strávit spoustu času. Končí se v části věnované Velikonočnímu ostrovu, jsou tu kromě exponátů i fotky z pokusů s chozením Moai, které dělal v osmdesátých letech 20. století náš Pavel Pavel a u kterých Heyerdahl také byl. Bohužel, jméno našeho krajana v popiskách chybí :o(

A když už vás nebaví se motat mezi všemi těmi Nory, Japonci a Rusy, můžete v podzemí zapadnout do promítacího sálku, kde jedou do kolečka dokumentární filmy. My jsme ještě před zavíračkou stihli akorát kousek toho starýho, černobílýho o Kon-tiki, který jsem viděl jako kluk.

Vyhodili nás v šest večer. Co teď? Fram má ještě otevřeno, ale chce to mít dost času. Jdeme se projít raději k moři, kde stojí na kůlech Gjoa, polární loď Amundsena, na které roku 1906 provedl první kompletní Severozápadní plavbu (tj. okružní cestu Severním ledovým oceánem), jež mimochodem trvala 3 roky…

Taky tu jsou rackové, nějaké staré kotvy a tak. Máme žížu, takže si jdeme dát do občerstvení Milkshake za 15NOKů. Slečna servírka narvaná do trička o čísla menšího je sice překvapena, kdo jí to vyrušuje z rozhovoru s kámoškou před obchůdkem, ale usmívá se na nás a když Jana vyhrabe z kapsy jenom 9 NOKů v drobných, slečna mávne jenom rukou, že to je ok. A pak nám, když se vrací ke kámošce, předvede pod tričkem pěkné divoké vlnobití. Když jsme u toho Námořního muzea, že jo :o) Tak mě napadá, v New Orleans mají při karnevalu takový zajímavý zvyk, říká se mu „show tits“…

Milkshake je fajn, je to něco jako studený kakao, pěkně to protřepete v pixle, propíchnete brčkem a ňam ňam ňam, hned bych si jeden dal. Ale co teď? Máme přespat někde za městem a zajet si zítra do jiného muzea? Nebo pokračovat dále na jih a nechat prohlídky na další cesty do Norska? Nakonec volíme druhou variantu, abychom se měli do Skandinávie proč vracet, a tak pokračujeme dále po silnici, po které jsme do Osla před týdnem přijeli, dále na jih.

Okolo Mossu, asi tak v osm večer, se rozhlížíme po místečku na divočáka, ale nikde nic. Jenom farmy a v hájcích stojí domy. Sjíždíme z dálnice a zkoušíme jeden kemp, ale vypadá nic moc a stojí přes stovku. O kus dále to vypadá lépe, ale chtějí taky stovku. Když se Jana ale zašklebí na tuto sumu, paní se podiví, že je to moc a sama navrhne 80. OK, to bereme. O tom, že si to dá do daní by se ale dalo s úspěchem pochybovat. V kempu samozřejmě zase žádné mašiny, jenom nějací duc duc blbečkové s golfem a jeepem, ale naštěstí se včas klidní. A pak samozřejmě páprdové s přívěsama, co si s sebou vozí stoličky a ledničku. (Jako kámoš Bertík, přeborník Trhosvinské župy ve fichtl (destruction) derby :o) Snad se mi někdy podaří vytáhnout ho do toho Rumunska na endurech. A nebo do Tuniska či do Maroka. Snění je tak krásné. A naděje umírá poslední, vece přísloví…)

Děláme si večeři, myjeme se v sociálkách postavených ve staré garáži pod domem a nakonec jdeme do hajan, nějak se zde brzo setmělo a máme toho po dnešku dost. Muzea jsou strašně vyčerpávající hobby :o)


Den 13, čtvrtek 31.7.2003, 52861-53546, 685km

Ráno je na celém stanu pěkná rosa, takže i když jsme vstali před osmou, čekáme celou hodinu, než slunce vysuší látku. Dnes v noci už nebudeme stavět stan a nechceme ho vozit dva dny mokrý. Sluníčko ale peče, takže u snídaně už chodím do půl těla. Jó, tady na jihu…

Vracíme se z kempíku zpět na silnici E6 a po ní svištíme až k hranici. Na poslední pumpě v Norsku stavíme, abychom natankovali plnou a trochu se osvěžili. Za poslední mince si kupujeme dva nanuky a ještě náš oblíbený milkshake. Přes stejný most jako před týdnem přejíždíme hranice a jsme ve Švédsku. Nechceme nikde stavět, dneska je to jenom o přesunu. Cestou míjíme samozřejmě spoustu zajímavých památek, ale my využíváme krásného počasí a smažíme to pořád na Götteborg. Kdybychom věděli, že toto počasí vydrží skoro celý srpen neobvykle suchého roku 2003, tak bychom tak nespěchali, ale po boji…

V Götteborgu jsme před jednou hodinou odpoledne a informační cedule ukazuje 23 stupňů. Přijde mi, že je strašné vedro. Proboha, jaké musely být v tom Norsku teploty, že nám tam bylo docela fajn? Dostáváme se do zácpy, opět v tunelu, začínám mít z toho trochu záchvat klaustrofobie. Kravál a vedro naštěstí necháváme za sebou a po dvaceti minutách jsme zase na dálnici. Za městem stavíme na oběd a kafíčko. Dojídáme též lovečák, který neměl v norském chladu problémy, ale tady už by mohl začít zelenat.

Na další zastávce po nekonečných kilometrech po dálnici (je všední den a americký káry jsou v garážích, není na co koukat) stavíme v Halmstadu, protože musíme natankovat. Tankovací automat nebere naší kartu, pán u kasy se taky nečape. Proč ten krám funguje jenom někdy? Nezbývá nám než zajet do centra, kde Jana vyráží vyměnit nějaká eura za švédské koruny, za které bereme plnou nádrž. Nějak jsme to špatně odhadli a nepodařilo se nám vymotat z centra zpět na to předměstí, kudy jsme přijeli. C’est la vie. Vracíme se na dálnici na jiném exitu a z vedra se mi začíná dělat mdlo, nestíhám se nějak aklimatizovat.

Kolem půl páté jsme v Helsingborgu a jedeme do přístavu. Nacházíme snadno terminál Skandilines a kupujeme si lodní lístek. Kombinovaný spoj Hälsingborg-Helsingør a Gedser-Rostock nás stojí 38 euro. Chlapec u okýnka mi dává ale omylem druhý lístek na spoj Rødby-Puttgarden, naštěstí si toho všímám včas a vracím se to vyměnit. Švéd se omlouvá, to prý by se němelo stát a chce mojí kartu. Kontruju, že jsem platil cash, v eurech a že to stejně stojí stejně. Bere si lístek a dává mi ten správný, takže se můžeme v 16:50 nalodit na kocábku Hamlet. Je tu s námi ještě pár na starém Pan Europeanu, který nás ráno předjel někde za norskou hranicí. (To byl svátek, mával jsem jako zběsilej.)

Kodaň
Christiania

Přejezd do Dánska je otázka půl hodiny, cestou míjíme protitrajekt. Musí to být pěkná nuda dělat tady kapitána. A najednou jsme v Dánsku. Vymotáváme se z přístavu najíždíme na dálnici směr Kodaň, jedinou změnou je pro nás je červené silniční značení. A taky se jede trochu rychleji. Zastavujeme na odpočívadle a studujeme plán Kodaně. A když tam dorazíme, stejně trochu kufrujeme. Ale město je to pěkné, spousta cyklistů, motorek, docela se mi líbí. Trochu to připomíná Amsterodam.

Nakonec parkujeme u nějakého parku, ale piknikovali jsme celý týden, takže na rozdíl od místní mládeže jdeme do centra směrem ke Christianii. Nevíme jak vypadá, takže ji nalézáme až když je zavřeno a spolu s námi jsou na začátku nádvoří slavného královského paláce jenom ruští manželé s malčikem (to je ten na fotce vedle Jany).

Jinak Kodaň je spíš o pocitech. Co nás zaujalo? Třeba vedle Christianie na staré dlažbě položený metr široký pás černého hladkého asfaltu – pro vozíčkáře. Nebo spousta papírků, vajglů a lahví po zemi, pod lavičkami, kolem odpadkových košů. A taky střepy z flašek. Spousta lidí v kavárnách, skoro všichni kouří a rčení „pije jako Dán“ se určitě zakládá na pravdě. Šílenci, co jezdí na mašinách po městě bez helmy jen v trenkách a nátělníku (mašinou myslím třeba sportku od Ducati). Spousty cyklistů, skoro všichni jezdí na takových kostitřasech, trochu to připomíná kola Ukrajina z mého dětství, každý kolo má košík. Ženský na tom jezdí s deseticentimetrovými podpatky. A taky spousta obyvatel neevropského typu, ať již tmaví, nebo asiati.

Kolem osmé opouštíme Kodaň a míříme na Gedser. Vymotat se z Kodaně byl trochu problém, značení není příliš dobré. Spousta cedulí je jakoby sloupaných, v podstatě bílá písmena na bílém pozadí. Lze to přečíst, jenom z některého úhlu a zblízka. A pak divné křižovatky. Třeba odbočka doleva, ale doleva vedou ulice dvě pod úhlem patnáct stupňů. Na značce je dvojšipka doleva a dole pod ní je nápis Gedser. Ale kterou se dát? První, nebo až druhou. Dánové jsou pěkní bordeláři!!!

V půl deváté stavíme na dálnici na večeři. Odpočívadlo rozhodně není septicky čisté, ale co můžeme dělat. Pro rychlost si děláme jenom čínskou polívku, tzv. deku, a zatímco jde Jana na záchůdek, bavím se s německým důchodcem v karavanu co parkuje vedle Xjčka. No vlastně oslovil mne a zajímal se odkud jsme. No, on je od Düsseldorfu nebo tam někde. Prý je na cestě už dva měsíce, jenom on s manželkou a jejich karavan. 11000 kilometrů, byli až na Nordkinnu, nejsevernějším výběžku Evropy. Nordkapp je podle něj jenom šíleně předražený ostrov (pro karavan určitě). Pak jel až k ruské hranici a viděl v Barentsově moři velryby. Pro ten pohled stojí za to tu cestu podniknout. Zato ve Finsku to prý byla nuda. Jednou jel několik set kilometrů jenom rovně. Fůůůj.

Kanály
Zátiší s bordelem

Odjíždíme v půl desáté a mydlíme to ještě 70 kilometrů po dálnici. Nic není vidět, jenom chroští okolo a auta. A když padne tma, už pouze červená světla. Dánsko je placka a ta krajina je asi dost nezajímavá. Možná pobřeží by mohlo být fajn, ale nějak to tu nenadchlo.

Před Nykøbingem sjíždíme z dálnice a jedeme směr Gedser. Chceme někde v polích přespat, ale ve tmě se to blbě hledá. Nakonec sjíždíme na nějakou silničku a nalézáme nádherné místečko na zarostlé polní cestě. Akorát je tu divný hluk (ten jsem z mašiny samozřejmě neslyšel). Jdeme se podívat, přecházíme koleje (kde se vzaly, tu se vzaly) a za nimi kombajn sklízí pole. Je tma jak v pytli a jedenáct v noci. Máme strach, aby nejel na sváču tou cestou, na které si chceme ustlat a tak se přesouváme ještě dále. Nakonec nalézáme právě sklizené pole a vedle něj, na kraji náspu těch podivných kolejí, je kus vysoké trávy. Najíždíme tam a jdeme si lehnout jen tak, ve spacáku na karimatku. Koukám do nebe, černého a plného hvězd, které jako gigantická bílá trhlina přetíná pás Mléčné dráhy a přemýšlím o světě, cestování a proč to vlastně dělám. Možná právě pro okamžiky jako je tento. Anebo proto, abych si uvědomil, jak je u nás doma pěkně a dokázal se opět podívat na věci, které znám tak dobře, novýma očima?

Co chvíli přetne nebe zářící meteor a já si přeju něco móóóc krásného…



Den 14, pátek 1.8.2003, 53546-54143, 597km

Budím se v 4:26, je vlhko jak kambodžský džungli. Mlha. Za chvíli začne vycházet slunce. A než vyjde, vytahuji foťáček a fotím si tento snímeček našeho Xjčka. Je to trochu kýčák, ale to nebe bylo fantastické. Mlha se začala zvedat a do řasnatých mraků zasvítilo zespodu sluníčko…

Ráno v Dánsku
Balíme se a okolo ohrady s překrásnými koňmi, kteří již také vstali a kýváním hlavou nás zdraví, se vracíme na hlavní silnici a jedeme těch asi deset kilometrů do Gedseru. První ranní trajekt jede v sedm, teď je asi půl šesté, takže máme čas na snídani a na malou procházku u moře. Za rybářským přístavem a hned u vody stojí několik stanů. Tady by se pěkně nocovalo. V písečku se šplouchajícím Baltem u nohou. Jinak Gedser je maličké městečko, kde kromě pár rybářských kutrů a terminálu Skandilines vůbec nic není. Leží na takové kose vysrčené do moře, široko daleko žádné velké město. Proto byly v noci tak krásně vidět hvězdy. Žádný světelný smog jako tam u nás, v pánvičce pod Krušnými horami.

V sedm hodin se naloďujeme a trajekt vyráží na moře. Je menší než ten, který nás vezl ze Sasnice a tento ranní není ani příliš obsazený. Míjíme pískové bagry a jsme na moři. Na západě spatřujeme veliké mělčiny, na kterých stojí baterie větrných elektráren. Na lodi se trochu nudím, takže prolézám různé informační cedule a nalézám také mapu Baltského moře. A jak koukám, ono je pěkně mělké. Maximální hloubka tak pětadvacet metrů, jinak tak jenom deset, dvanáct. V Gedesru mají vybagrovaný sedm metrů hluboký koridor, jinak má moře okolo přístavu tak dva tři metry hloubky.

Využívám teplé vody v umývárnách a myju si hlavu. To je pěkná blbost, ale o tom později. Zbytek plavby trávíme na vyhlídkové palubě, koukáme na sluncem zalitou nekonečnou hladinu moře a já si uvědomuji, že to je poprvé v mém životě, kdy jsem takto na vodě a kam se podívám, rozkládá se jenom moře (před týdnem ze Sasnice byla tma, takže to se nepočítá). Dvě hodinky pomalu plynou, míjíme pár rybářských člunů a bójek, jinak nikde nic. Ještě že je Balt jako zrcadlo.

Zase u Baltu
Je to zvláštní pocit, pro mne, suchozemce. Celý život jsem strávil mezi horami, na jihu Středohoří, na severu Krušňáky. Kam se podívám, tam je kopec. Bouřňák, Pramenáč, Stropník, Komárka, Milešovka, Kletečná. Jsou tam pořád, věčné jistoty, pevné body mého vesmíru. Můžu se na ně spolehnout. A řeknu vám, že těch pět let v Praze, na Strahově, kde široko daleko nebyl jediný vršek, jsem se cítil nějak divně. A pak později, třeba po cestě do Bruselu (Belgie je taky pěkná placka), jsem se vždy těšil, až uvidím cestou z letiště někde za Slaným první homole Středohoří nad Bílinou a budu vědět, že jsem zase doma.

Říká se, že vnitrozemské národy mají větší touhu po dobrodružství. Ale tady nikde nic, a docela se mi to líbí. Nejsem tu však doma. Jenom prožívám další dobrodružství…

Pro případné akcesory bych rád uvedl jeden tip. Tato trasa, Gedser-Rostock, kupovaná jako jediný lodní lístek stojí 27Eur, ale o víkendu už 45Eur. Pokud si jí koupíte jako kombinačku s Hälsinggorem, tak stojí pořád 38Eur (všechny ceny pro mašinu a posádku). A jezdit přes Øresund po mostě za tisícovku je podle mne blbost, tato kombinace je jednoznačně nejvýhodnější způsob, jak se do Skandinávie dostat. Navíc jedete z Drážďan až do Rostocku po dálnici, takže to odsýpá.

Do zmíněného Rostocku dorážíme v 9 hodin a hned v přístavu bereme plnou, jsme už totiž na rezervě. Stojí tam s námi nějací němečtí motorkáři. Konečně spřízněné duše. A teď se chceme v tom parnu (už takhle brzo ráno je nám vedro) pěkně vykoupat. Vyjíždíme z přístavu, dáváme si 20ti kilometrové kolečko po Rostocku, aniž bychom viděli moře. Jsem dost naštvanej, jednu chvíli už hlasitě řvu do helmy a nadávám, protože značení veškeré žádné. Nakonec se rozhoduju vyjet z města na východ. Jedeme zase kolem přístavu a pak na Markgrafenhiede, kde to znám ještě z dob totáče, když jsme tu byli na dovolené. Vůbec to tu ale nepoznávám. Vše je mnohem zelenější, zarostlejší, přibylo spousta budov, akorát parkoviště na pláži je pořád stejné. Platíme 1 euro za mašinu a jdeme se smočit. Voda je studená a plave jenom Jana, já se tam jenom tak brouzdám v tričku. Taky sbíráme škebličky a opékáme se v Baltské horkovzdušné troubě až do oběda.

A pak už je třeba vyrazit na cestu domů. Odjíždíme v půl dvanácté a ještě než dojedeme k dálnici, potkáváme bouračku. Exvýchodní Němci jezdí jako šílení, nedodržují bezpečné vzdálenosti a vůbec jsou tím jak spěchají na pláž jakoby sfetovaní. Tady někdo chtěl odbočit přes silnici doleva, ten za ním to do něj nasmažil a do něj ještě jeden. Nějaká vitara, audina a ještě něco, škody na plechařině více než jsem vydělal za celý život v práci, ale nikomu se nic nestalo. Je to jiný svět, Balt už není zemí našincům zaslíbenou.

Najíždíme na dálnici a mydlíme to na Berlín jak My 4 z tanku a pes. Stavíme po nějaké době na oběd a na odpočívadle relaxuje také nějaký mladý Němec s holkou na BMW F650GS, to už je to se zobákem a stříkačkou. Odjíždíme jako první, ale po pár desítkách kilometrů cestovní stodvacítky nás dojíždějí. Chvíli se s nimi vezeme, Fko jede i 150 zcela bez problémů, to smekám. To já na XTčku, naší druhé motorce, bych neměl nárok. Ve dvou se dá na něm jet 120, ale to už se držím řidítek jako opice v průvanu a pokud nemám vzadu živou zátěž, začne se mašina po dálnici svíjet.

Chlapci se svezla taška vzadu přes blinkr, ukazuju mu to, ale nechápe. Jedeme takto spolu pár desítek kilometrů, 4válec nemá problém s nimi držet krok, ale je děsné vedro, určitě přes třicet stupňů a čím jedeme rychleji, tím jakoby ten fén před námi víc foukal :o)

Nakonec Němec zajíždí na odpočívadlo a my jsme sami. Ze zbytku cesty si pamatuju jenom pár detailů. Brali jsme benzín, Jana mi vzadu furt usínala a jednou se to stalo i mě. Koukám na ceduli u silnice a najednou střih a cedule tam není. Mikrospánek, naštěstí jsem se ani nehnul z pruhu. Ale to vedro. A navíc mě umytá hlava svědí v helmě jako blázen!!!

Za Berlínem vjíždíme do stau, ale je to zrovna v místě, kde je dálnice zúžená kvůli rekonstrukci. Jsou tam sice 2 pruhy, ale nemám šanci se proplést s kufry kolonou. Co chvíli vypínám při stání motor, aby se nepřehřál v tom vedru, Xj má jenom náporové vzduchové chlazení a přídavný olejový chladič, žádné větráky. Nakonec se z toho dostáváme, na začátku je jenom ťukly dvě auta, ani do plechů to nešlo, jenom odřené nárazníky a vysypaných pár sklíček, ale jsou tam policajti a taky dva kiláky vystresovaných řidičů, co musí stát kvůli nějakým kreténům, co nedodržujou bezpečnou vzdálenost.

Po čase vidíme, že v druhém směru dálnice nejezdí žádná auta. A pak na nějakém mostě stojí gigantický jeřáb a má na háku něco, co asi dřív býval mercedes. A kousek za tím začíná další kolona, patrně odklánějí auta z dálnice. Fronta má délku 15 kilometrů, vidíme jak spousta aut stojí s otevřenými kapotami u krajnice. Vedro…

V šest večer jsme v Drážďanech. Trochu bloudíme, sjel jsem na špatném exitu, ale ne proto, že bych netrefil na Teplice, ale protože chceme ještě zajet do Pola. Nakonec ho nacházíme a kupujeme si nějaké věcičky jako třeba rukavice a futrál na mapu na enduro. Hlavně tam mají takovou tu nádobu s 20 litry chlazené vody. Jen to zasyčelo :o)

Cestou na Cínovec, kterou známe docela dobře, narážíme na fakt, že někde u Dippoldiswalde, kde se ještě opravují stále silnice po povodních, najeli na víkendovou uzavírku, takže se motáme šílenými vesnicemi, po uzounkých cestách, v jednom lese jsou dokonce upozornění, že tu je dnes lov. Před hranicí je mokrá silnice, ale nebe jako vymetené. Za Neustadtem najíždíme do první Cínovecké serpentiny a za chvíli jsme na nové celnici. Odbavení je docela rychlé, akorát nás baví nějaká dáma, co popojíždí na české straně v koloně pátečních kupujících a vůbec jí nevadí, že se jí zpod kapoty valí pára. V kuchyni je to u papiňáku běžné, není se proč stresovat. Domů přijíždíme v půl deváté večer. Dostáváme večeři, vítáme se ptáčkama, se psem… A taky musím nalít do Xjčka deci oleje, poprvé za celou cestu, protože při tom pekelném přejezdu pomořanské placky jsme ho trochu spálili. U xj běžný stav :o)


Epilog

Nemám tyhle závěry rád, už od dob, co jsem psal ve škole slohy. Takže jenom stručně. Ujeli jsme 5141km, přední guma vydržela až domů, ale má to za sebou, hloubka vzorku asi půl milimetru. Xjčko nemělo jediný technický problém, dolili jsme jenom na konci trochu oleje, protože hned potom jsme jeli na servis a na výměnu, kde nám seřizovali jednu ventilovou vůli (prohozením podložek v motoru). Také bylo cítit, že na motor bylo těch 7200 km na interval akorát dost, pěkně se po výměně oleje zklidnil. Yamaha sice předepisuje pro poslední ročníky Xj až 10000km (mašiny jsou identické jako moje), ale raději měnit dříve. Minimální spotřeba 3.91, maximální 4.99, průměrná 4.3 litrů na sto.

A kolik to stálo? Když jsem to počítal, nevěřil jsem vlastním očím. Měli jsme s sebou 3300 Noků za 3.9Kč, zbylo nám 800. Plus dva lodní lístky, jeden za 45 Eur, druhý za 38 Eur. A tankování 4x v Německu, 2x ve Švédsku. Suma sumárum 15200 Kč. Nejsou v tom samozřejmě gumy, fotky a tak, ale stejně tomu stále nemohu uvěřit. Lidé co tam byli mluvili o dvaceti tisících na osobu, i více. Pravda, Xj málo žere a minimalizovali jsme různé drahé trajekty, ale spali jsme zase skoro pořád v kempech. Nechme to koňovi…

Zpočátku cesty jsem měl pocit, že jsme podlehli nějaké cestovatelské latině. (Prostě to musí být nádherné, když jsme za to dali tolik peněz a musíme to všem vynachválit, aby si nemysleli, že jsme blázni a jezdíme někam, kde nic není.) Jižní Norsko je samá farma a vypadá to tam skoro jako u nás. Ale ve středním Norsku, kolem fjordů, na ostrovech u moře, v horách nebo v hlubokých lesích, tam to bylo nádherné. Dále na severu jsme nebyli, to nás teprve čeká. Mohu s klidným svědomím prohlásit, že to fakt stálo za tu kosu, únavu a tisíce kilometrů. Tak zase u dalšího cestopisu na shledanou…


A na závěr pár obrázků těch amerických popelnic:
Caprice
Chevelle
Impala 1959
Impala 1959