GASovy Rakouské Alpy 2001

Rakouské Alpy jak je viděl GAS :-)

1. Den --------- najeto 560km.
	Je začátek července, mám dovolenou a přesto mě ráno budí protivné pípání budíku. Nejprve ve mně hrkne zda nemusím jít do práce, ale pak mi pomalinku dochází, že jsem tam vlastně dal minulý měsíc výpověď a že si teď užívám dvou měsíců dovolené, která se mi nakumulovala. Lenka vedle mě už taky jeví známky života a tak TO přichází. První vkročení do dne! Teda je fakt, že každý den je jedno vkročení první, ale dnes je specielní den, protože odjíždíme na výlet do Alp na naší milé Buble ( Hondě NTV 650 Revere ). Vylízám ( jako že lezu, né že lížu :-)) z postele a při prvním pohledu na oblohu mě zamrazí. Venku je pod mrakem, ale naštěstí neprší. No nic, jsem v klidu, přeci tady v Libreci je určitě jiné počasí než dole v Alpách. Provádíme poslední kosmetické úpravy, teda spíš Lenka já jsem připraven už od prvního vykročení z postele :-) a hurá do garáže.Tam na nás čeká už od včera plně nabalená Bubla. Jemně a pomalu zasouvám klíček do spínací skříňky a následně se dotýkám toho kouzelného tlačítka START. Motor hned naskakuje a než stačím zamknout vrata garáže je motor připraven hnát nás kupředu, zpátky ni krok! Musíme trochu pohnout, bo v 10,00 máme sraz s Ranžou a Ivanou v Praze u ,,mekáče" na dálnici k Brnu. Osobně nerad jezdím po dálnici, je to nuda a s plnou polní se to moc hnát nedá. Ale pokusil jsem se rozjet to na 160km/h a vše bylo OK. Nicméně jedeme na dovolenou a jak každý ví, na naháči jet celý den víc jak 130km/h je krajně nepohodlné. Takže držím ručičku tachometru mezi 120-140km/h a za hoďku máme najeto prvních cca 110km a právě přijíždíme na místo setkaní kde na nás Ranža s Ivanou už čekají. Koukám že se něčemu smějí a tak se ohlížím čemu. Pak se teprve dozvídám, že je rozesmála naše bagáž všemožně přimontovaná k Reverce. Nechápu to, vždyť máme jen dvě postraní brašny, k prasknutí narvanej tankvak, a na nosiči dva spacáky, stan, karimatky a nějaké to jídlo. Je pravda, že odzadu náš stroj připomíná prchající kupku sena, ale co, máme sebou všechno a drží to zatím perfektně. Počasí se drží a tak odjíždíme směr Tábor a Č. Budějovice. Ale ještě na D1 se před námi objevuje val z mračen a vypadá to na pěknej slejvák. Zastavujeme a nasazujeme nepromoky. U sjezdu s D1 začíná poprchávat a následně pršet, ale nevšímáme si toho a frčíme si to k Táboru. Tam na nás už v tamním kempu čeká Olda s Pan Europanem a jeho životní družkou Petrou. Cestou se nic extrémního neděje. Pouze taková maličká drobnost. Jedeme s Ranžou naším oblíbeným tempem, což znamená rovinky do 120 km/h, ale zatáčky co to dá tak do 160ti a imrvére předjíždíme. V zatáčkovitém terénu se míháme kolem jednoho páru na VFRu. Jeli docela svižně, ale muselo je vyvést z míry když se kolem nich v zatáčce tak ve 140ti mihla naše ,,kupka sena" a za ní téměř stejně naložená Honda ST Pan Europna s Ranžou a Ivanou.Pilot VFRa to asi nemohl přenést přes srdce a na rovném úseku, kde zpomalujeme, bo roviny nás nebavjej předjíždí Ranžu i mě. Bohužel né na dlouho. Jen co příjdou zatáčky naše předchozí mihnutí-se opakujeme :-). V Táboře zastavujeme a tankujeme. Kolem projíždí s vytočeným motorem Honda VFR a snaží se nás dohnat. Musel mít zkaženej celej den, když si nás u pumpy nevšiml a snažil se nás stíhat až bůhví kam :-). Počasí se vylepšilo je hezky, teplo a hlavně svítí sluníčko. Prostě lahoda. Lenka si trochu stěžuje na bolesti v partiích kde se tělo stýká ne-se mnou, ale se sedadlem. Není divu, vlastně na jeden zátah bez pauzy (mimo kratičké zastávky u ,,mekáče" při srazu s Ranžou a Ivanou) jsme ujeli 195km. Po naplnění břich našich miláčků (mašin) pokračujem na Budějky. Někde pod Táborem se k nám připojuje Olda a cestovní rychlostní průměr padá někam hodně dolů. Pravdou zůstává konstatování Ranži, že bychom se měli trochu krotit a alespoň na dvojité plné čáře nepředjíždět, ale tempo které si vynutil Olda mě rve srdce z těla. :-( Míříme na Č. Budejky ( tak 90-110km/h), kde na nás čekají poslední členové výpravy ( Kamil a Bobr). Jenže Ti s námi jedou jen na otočku, odpoledne se vracejí domů. Dokonce i Ranža s Ivanou jedou pouze na weekendový výlet. Dovolenou bohužel nemají a zítra se musejí vrátit domů jelikož už bude neděle. Ale to už jinde jsme, je to jiná vesnice…..© ,,MRAZÍK" Rozhodli jsme se minout hraniční přechod Dolní Dvořiště a frčíme si to na přechod Studánky. Od Českého Krumlova přes Rožmberk nad Vltavou jsou to pěkné zatáčky a tak i když naší skupinu vedl tamní obyvatel Kamil z Budějic mrkli jsme s Ranžou na sebe a už to lítalo. Ač jsme tam jeli porvé v životě, vychutnávali jsme krásné zatáčky se solidním povrchem. Párkrát jsem si v zatáčce něčím škrt, ale nevěnoval jsem tomu pozornost. Až při zastávce na poslední teplý český oběd mi Ranža říká: ,,Ty vole od Tebe lítaly v zatáčce jiskry, fakt efektní." Ovšem já poněkud znervózněl a hledal čím že jsem to škrtal. Na pravé straně to bylo objímkou výfukového potrubí a na druhé straně centrálním stojánkem. Hold jsme moc naložení :-(. Nu což ošoupaný stojan mi nevadí, ale do pravých zatáček se budu muset krotit, alespoň než tu objímku pootočím tak aby ,,nepřekážela". No a jsme na hranicích. Rakouskej celník se tváří jako kdyby polknul Český hovno, ale nás to neodrazuje a hurá jsme v Rakousku. Rázem je vše jiné. Né že bych jim chtěl lézt do zadku, ale uklizeno tam maj, to se jim musí nechat! Asfalt je jak někde na okruhu bez jakýchkoli nečistot a hlavně ty zatáčky…. to je vlastně důvod naší dovolené. Lenka chce vidět Alpy ale já chci ochutnat ty proslulé Alpské silničky. Pár km od hranic zastavujeme a odpočíváme. Přeci jen máme za sebou už 320km. Pozorujeme tamní ruch, děláme první fotky a pak odjíždíme směr Hallstat, kde dnes já s Lenkou, Ranža s Ivanou a Olda s Petrou chceme nocovat. Jsme rozhodnuti brát to po okreskách nikoli po dálnici, která jednak něco stojí a hlavně dálnice = NUDA! A tak projíždíme pár vesnic a nejednou shledáváme, Olda nikde! Čekáme 5 minu, 10 minut, posíláme mu naproti posilu, pro případ že by se někde nedejbůh vymáznul, ale Olda nikde. Čekali jsem dohromady asi hodinu, ale nic. Nedá se nic dělat, někde zakufroval, ale kde dnes spíme ví a tak se snad postará sám. Razíme dál, máme to ještě daleko. Mezitím se udělal slušnej pařák, slunce svítí, teplota snad 30 ve stínu a my se proplétáme rakouskými městy. V jednom z nich se od nás odděluje Budějovická větev která jela jen na malý výletík. Jedeme dál, v předu naviguje Ranža. Zítra už to bude jen na mě, protože Ranža s Ivanou se ráno vracej do Prahy a nechat vést Oldu nemůžu, jelikož nechci skončit někde na Thaiwanu. Po asi 100km celkem nic neříkající krajiny se na obzoru v oparu tepla začaly rýsovat Alpy. Nádhera, srdce mi zaplesalo. Přištrádovali jsme si to k jezeru Atersee. Skvělé, taknějak si představuju ráj! Nádherná snad 20km dlouhá vodní hladina lemovaná zeleným trávníkem a skvělou silničkou plnou zatáček. Voda je křištálově čistá, dokonce jsem jí zkoušel a kupodivu byla teplá. Zadky nás už solidně bolely, ale spíš než ujetá vzdálenost za to mohlo to vedro. Od Atersee je to do Hallstatu už jen asi cca 30-40km ale zato samé perfektní zatáčky. Chytli v nás saze a jeli jsme na krev co to šlo. Fakt bomba. Netrvalo dlouho a vjíždíme do tunelu u městečka Hallstat. Ten nás vyplivl přímo v něm. Vzhledem k tomu, že leží na úbočí skal a navíc u břehu jezera, místa je v něm opravdu pomálu. Všude s ním šetří jak se dá. Úzké uličky (široké tak maximálně dva metry) vedoucí do centra jsou přehrazeny závorou a mýtnicí. Ta slouží nejspíš k tomu, aby se zamezilo dalšímu přijezdu aut když už je městečko zapněno. Asi 400m od tunelu je po pravé straně kemp. Ubytování stojí cca 250 šílenců, ale ty v současne době už v Rakousku neplatí a kolik Eur to bude nevím. V prepočtu to vychází asi na 600 Kč za stan, motorku a dva lidi. Za to ovšem má člověk kachličkované sprchy s teplou vodou, čisté wc, mrazák…. Ubytováváme se a hle, kdo se to v kempu objevuje? Olda s Petrou. Prej zakufrovali tak dokonale že si museli koupit mapu!? No nevím, osobně bych bez mapy nejel, ale asi se spoléhal, že se povezou na ocase, jenže to by museli držet tempo a to Olda dělá velice nerad. No tak zaplatil v přepočtu asi 500 Kč za mapu a po DÁLNICI!!! dojeli přez Linz až sem. Legrace je, že ač jsme to s Ranžou měli po okreskách dál byli jsme tu dřív :-). No nic, stavíme stany, vaříme instantní žranec a libujeme si jak, že nám vychází počasí. Jenže Ranža a Ivana zjistili že sebou nemají tyčky do stanu! Docela problém, ale Ranža je profík a tak staví improvizované stavení ze stanu, motorky a kufrů. Vypadá to docela dobře a hlavně počasí je zatím super. Po jídle vyrážíme do centra Hallstatu. Vše je jako v pohádce, opravdu neuvěřitelné šetření místem, fakt jak městečko pro panenky. Lenka ještě chce šmejdit po památkách, ale já jsem docela vykoukanej a tak celá grupa zapadáme do jedné hospůdky kde dáváme nějaké to pivo v přepočtu 100Kč za jedno :-(. Ale ač to má ke Gambrinusu daleko docela nám šmakuje. Potom se ještě trochu couráme městem a nakonec se vracíme do kempu. Jenže ouha! Začíná se zvedat :-) ……. vítr a je slyšet bouření. No nic, snad se nám to vyhne a tak jdeme chrápat. V noci mě budí dost silné hromobití a fakt silnej vítr. Vylejzám ze stanu a vidím jak Ranža s Ivanou pobíhají okolo svého improvizovaného obydlí které v tom větru poletuje všude možně. Nabízím jim pomoc, ale prý je to dobrý a jdou se schovat do budovy kde je sociální zařízení. Vlézám tedy do stanu, poslouchám jak se vítr snáží odnést náš stan a náhle opět upadám do bezvědomí.
2. Den ----- 110 km.
	Ráno mě budí hlasité bubnování deště na celtu stanu. Nálada mi klesla k bodu mrazu tak rychle, že se Lenka probudila zimou. Vylézám z ,,doupěte" a koukám, Ranža balí. Ptám se jak přežili noc a dozvídám se, že je v noci viděla v umývárkách majitelka kempu a ptala se co se stalo. Ranža odpověděl: ,,Zellt ist Kaput." a majitelce se jich zželelo natolik, že udělala dobrý skutek a ZADARMO!!! je ubytovala v apartmá ,,Zimmer Frei" které bylo součástí kempu. Takže nakonec spali v peřinách. Byl jsem rád i za ně a skoro i trochu záviděl :-). Kouknu na oblohu ze které padají tuny vody a v duchu rekapituluju co jsem komu poslední dobou udělal. Ale co, nejsme z cukru, ne? Kolem 10,00 se loučíme s Ivanou a Ranžou kteří se vracejí do Prahy s přáním ať jim moc neprší. Ale co my? No přeci tu nebudeme smrdět, počkáme až se déšť trochu umírní a rychle sbalíme. Máme dnes namířeno na Großglockner a doufáme, že prší jen tady. Odjíždíme z kempu a ve vytrvalém alpském dešti projíždíme obcí Gosau směrem na Bischofshofen. Pořád prší, prší a prší… A najednou … sucho, sluníčko teplo. Celé 3 km nevěřím svým očím, ale bohužel jen co vjedeme do dalšího údolí začína pršet nanovo a už nepřestává. Někde u městečka Gries mám už mokro v botách a jsem docela podrážděněj! Rozhodujeme se, že dnes na Großglockner nepojedeme a ubytujem se v městečku Zell am See. Okolí je nádherné, vlastní Zell am See leží v celkem širokém údolí u jezera jak již název napovídá. Vjíždíme do kempu, který působí dost nóbl, ale co, snad to nějak utáhneme. Ubytování vyšlo v přepočtu na 750 Kč na 2 osoby, stan a mašinu. Ale je tu útulno a příjemě. Jo, našel jsem dobrej kemp, a to mě ani nikdo nepochválí za navigaci :-(, celej den s Lenkou hledáme nejvhodnější a nejrozmanitější cestu a Olda s Petrou se za námi jen vezou. Stavíme stany v dešti a tak si s Lenkou ani neobtěžujeme sundávat přilby. Bylo nám to už úplně jedno. Postavili jsme mokrý stan zašli se vysprchovat a převlékli se do suchého, čistého oblečení. Pak se stal zázrak, respektive přestalo pršet. Fakt nám to udělalo radost. Vydali jsme se na procházku po okolí společně s ,,Kábrtovými". Sdělovali jsme si zážitky z dnešní jízdy a pak to přišlo. Olda se podkec a řekl něco o Petře co nebylo určeno naším ( Lenčiným a mým) uším. Petra se na Oldu nakrkla a přestala s ním komunikovat. Ježíš jak já v tu chvíli byl vděčný bohu že mám normální holku. :-) A tak Olouš vlezl s Petrou do stanu, kde si jí až do rána udobřoval a dělal co jí viděl na očích. :-)
3. Den ----- 160 km.
	Ráno vypadalo podstatně líp než to včerejší. Bylo sice oblačno, ale na déšť to už nevypadalo a místy dokonce prokukovalo sluníčko. Po snídani jsme začali balit. Odjezd byl naplánován na 10.00, ale to by tam jeden nesměl být s Kábrťáky. V 10,30 jsme s Lenkou měli sbaleno, zaplacený noclech a Bublu připravenou k odjezdu. ,,Kábrtovi" měli jště postavený stan a vůbec se nevzrušovali což mě uvádělo do varu. Když se mi je podařilo dokopat k nadlidskému výkonu a vyrazit na cestu bylo už skoro 11,00. V Zell am See jsme natankovali plnou nádrž a hurá na Großglockner Straße . Počasí se pořád zlepšovalo až nakonec bylo slunečno a teplota tak 25 stupňů. Odbočujeme k mítnici na Großglockner a už to začíná. Stoupání nabírá grády a hlavně je to samá zatáčka. Zastavujeme a dohadujeme se s ,,Kábrtovými" že se rozdělíme a sraz bude nahoře. Přijíždíme k mýtnici kde cálujem nejakých 250 šilenců = cca 750kč a vzhůru do nebes. Zapínám větrák chladiče a beru za to co se dá. Míjíme cedule s nadmořskou výškou 1600metrů n.m. …..1800m.n.m. pak už 2100metrů n.m. a náhle mšina začíná trucovat. Koukám na teploměr a teplota normální. Zkouším směs malinko přikrmit šroubkem bohatosti, ale nic. Furt to jede nějak divně!? Docela nasranej vysazuju Lenku a vyrážím na testovací jízdu kus směrem dolů. Jen co jsem klesl pod 2000 metrů nad mořem šlo všechno výborně, ale po projetí pár vraceček a přemístěním se výš než 2000 m.n.m. Bubla zase blbne. :-( Později doma zjišťuju, že jsem měl děravé obě membrány karburátoru ( nové pan Honda prodává za lidovku 9 000! ?). Bylo mi jasné že za to může nadmořská výška a hold jsem musel kapitulovat a netočit mašinu, protože se jí přes 3500 ot/min fakt nechtělo. Nechtěl jsem jí na tyhle nízké otáčky trápit a tak jsme jeli na dvojku což znamenalo cca 40km/h :-(! Vyplížili jsme se jako hlemýždi až nahoru kde bylo o poznání chladněji, odhaduju něco okolo 5 stupňů C a dokonce se na úbočích kopce rozprostíral sníh. Parkujeme a čekáme až dorazí Kábrtovi. Když se tak stalo rozhodli jsme se poobědvat a tak jsme zchrupli něco zásob. Plánovaná pauza byla tak 20 min, ale po půl hodině kdy jsme s Lenkou měli sbaleno a nastartováno Kabrtovi opět teprve začínali jíst moučník. Rozhodli jsme se tedy už nečekat a jeli jsme napřed. Teď to bude konečně z kopce a budu moct světu předvést jak se dá Reverka naklopit v zatáčce. Na začátku klesání je cedule abych zařadil jedničku a pomocí brzdného účinku motoru sjel dolů, ale na to kašlu! Rozjíždíme to , Lenka se pevně chytila a hurááá už to jedéééé! V náklonu předjíždíme BMW R1100RT, pak šestku CBRo, nějakého TransAlpa tak, že náklon střídá náklon. Projíždíme tunelem a opět klesání. Přidávám! Klesli jsme pod 2000 metrů nad mořem, motor se probral do původní kondice a ještě zrychlujeme!!! Podřazuju, brzdy, náklon a plnéééj, trojka plnéj, čtyřka plnééééj a zase brzdy, trojka, dvojka náááklon a znova plnéj, trojka plnéj, čtyřka…… prostě boží,však to znáte. JENŽE!…… …..v jedný zatáčce přibržduju a zadní brzda jde naprázdno! Zatáčku sice projíždíme v pohodě, přední brzda funguje skvěle, ale vyděsilo mě to dost. Zastavuju a studuju co se stalo. Podařilo se mi v té nadmořské výšce uvařit brzdovou kapalinu. Nechci aby to vypadalo, že moje Reverka je neudržovaná (opak je pravdou), na ty membrány v karburátorech jsem v ČR nepřišel bo se mašina chovala normálně a tu brzdovou kapalinu uvařil i Ranža na výletě v Dolomitech. Dochází mi, že ta cedule na kopci abychom brzdili motorem tam asi není úplně na hovno. Hold nižší tlak = nižší bod varu a ještě po tom závodění s plně naloženou a dvěma osobama osazenou mašinou jsem si o to koledoval. Čekáme až vychladne a asi po 5 min. je vše ok. To už ale jedu dolů na kvalt :-) a o poznání pomaleji. Ještě před tím než začneme stoupat k vyhlídce France Josefa zkoušíme čekat na Oldu a Petru, ale když se neobjevují ani po 30 minutách jedeme dál. Stoupání je hodně prudké a jen co se zase vyhoupneme přes 2000 metrů n.m. Bubla opět ztrácí dech. :-( Pomalu se vysoukáváme až nahoru k vyhlídce do výšky 2369 m.n.m. kde nás vítá pohled na vrchol Großglockner, nejvyšší v rakouských Alpách. Mimo jiné je nahoře celkem slušné zázemí stávající se z třípatrových garáží, nějakého obchodní centra suvenýrů a terasy nad obrovským ledovcem. Parkujeme Reverku na plácku určeném jako parkoviště pro mašiny a jdeme se kochat. Lenka někde slyšela, že tady bývají k vidění svišti, ale dnes asi měli všichni dovolenou, bo jsme nespatřili ani jednoho. Když už jsme se pokochali do sytosti, míříme k Buble a koho to nevidíme přijíždět? Ano je to Olda s Petrou. Domlouváme se, že odtud pojedeme už současně a tak se s Lenkou jdeme kochat znovu. Po nějaké době sjíždíme dolů do údolí k městečku Heiligenblut. V tomto kempu nocovali kamarádi z MotoKonFerence loni a pochvalovali si ho, jenže je ještě brzo a ta pokračujeme dál, přes Großkircheim, Winklern směrem na Millstatt. Cesta se vine údolím a jedna zatáčka střídá druhou. Bohužel každou chvílí projíždíme nějakou vesnicí a tak musíme často zpomalovat. Ale postupem času už zpomalujeme méně a méně až na to kálíme úplně a frčíme si to skoro pořád kolem kilča. A náhle to přišlo. Plazil se přede mnou autobus v tom úseku předepsanou 70tkou. A protože se v protisměru blížila auta vzal jsem za to a minul ho asi 140-tkou. A najednou koukám že asi 500 m před námi jsou u krajnice dvě auta. Reflexivně jsem vzal za brzdy a zpomalil na předepsaných 70 km/h. Když jsme se přiblížili spatřil jsem rakouskýho policajta jak radarem podobným dalekohledu měří nejprve mě a pak autobus. V tu chvíli jsem si říkal, že se při placení asi pěkně prohnu, ale naštěstí nás buď při předjíždění ještě neměřil, nebo ho pohled na naší prchající kupku batohů napadlo, že budeme švorc a nechal nás projet bez povšimnutí. Spadl mi takový kámen ze srdce, že to musel slyšet i šofér autobusu jedoucí za mnou. Počasí nám přálo, sluníčko svítilo, travička se zelenala a Bubla si to šveholila 4500 ot/min což při 5tce odpovídalo té stovce na tachometru. Netrvalo dlouho a přijíždíme k Millstatter See. Lenka mi pomáhá při hledání ukazatelů určující směr ke kempu města Millstatt, já sám se v poměrně hustém provozu nestíhám dívat do zrcátek a náhle se to opět stalo. Kábrtovi se nám ztratili. Teda co to povídám, nám se neztratili, ztratili se sami sobě :-). Tentokrát na to ale hážu bobek a snažím postarat se především o Lenku, Bublu a o sebe. Podařilo se, kolem šestnácté hodiny vjíždíme do kempu v Millstatu a klobouk dolů, je to tu opravdu krásné. Klidný kempík u velkého, čistého a jak při koupání zjišťuji i teplého jezera, co víc si přát? Dokonce i Kábrtovi dorazili takže jsme opět kompletní. Cena je zhruba stejná jako v minulém kempu a tak se zabydlujeme, konáme hygienu a kocháme se okolím. Večer tráví obě dvojice odděleně, my v hospůdce, Olda s Petrou někde na ,,procházce" :-) a než se člověk nadál, bylo ráno.
4. Den ------- 150 km
	Ráno, raníčko je jako malované. Sám J. Lada by ho nenakreslil lépe. Modrá obloha, teplíčko zkrátka idylka. Lenka již tradičně vaří snídani, já se věnuji studiu mapy a u Kábrtů to už taky začíná žít. Konzultuju s Oldou situaci a z něj vypadává, že Petra má jízdy na mašině plný zuby a že by tady dnes ráda zůstala aby nabrala znovu dech. Olda jí samozřejmě přikejv bo je ideální partner a snaží se dělat partnerce co jí na očích vidí, ale mě ani Lence se lenošit v kempu nechtělo. Válet se budeme moct do sytosti v hrobě a navíc Lenka se už těšila na denní příděl zážitků z cesty. Kdybych věděl že tohle Lenka nebude číst, řekl bych že lepší holku si BIKER nemůže přát, vaří, pomáhá navigovat, platí 50% nákladů, zahřívá, když je zima, na nic si nestěžuje,psychicky podpoří když mašina zlobí… ale protože tohle nejspíš číst bude tak žádná chvála nebude, ještě by jí to stouplo do hlavy! :-) Nicméně se tedy loučíme s Oldou a Petrou, protože dál pokračujeme sólo. Z počátku jsem měl takovej divnej pocit, přeci jen jsme kousek od Italských hranic a kdyby se něco posralo jsme na všechno sami, ale NTVčku jsem plně důvěřoval a po pár km jsem byl úplně v klidu. Naopak se teď jelo plynulejc, na nikoho jsme nečekali a mastili si to pořád svým tempem směr Murau do městečka Admont kde dnes budeme nocovat. Absolvovali jsme cestou několik průsmyků jako je např. Solker Pass, ale byla nahoře solidní kosa a tak jsme je projeli bez zastávky. Kousek před městem Murau jsme si dali něco na zub a hurááá zase jedém. Odpoledne přijíždíme do Admontu po napůl rozmlácené silničce která právě procházela rekonstrukcí, takže všude byl štěrk a museli jsme jet o poznání opatrněji. Nicméně se nám podařilo najít za městem mírně zastrčený kemp kde jsme ten den zakotvili. Nebyl to už kasický nóbl kemp v jakých jsme spali před tím, byla to vlastně taková podlouhlá budova (dříve asi maštal či co) a v ní solidně vypadající socialní zařízení a okolo velká louka. To celé bylo u nějakého statku. Tamní obyvatel si asi chtěl přivydělat nějaké prašule a tak si u baráku vytvořil kemp. Jediné mínus na které jsme tu narazili byly sprchy s žetony na teplou vodu. Ale jinak jsme byli v kempu prakticky sami a hlavně cena byla poloviční oproti kempům předešlým. Takže naprostá spokojenost. Sprchu jsme dnes vynechali, bo vyjímka potvrzuje pravidlo a jsme motorkáři takže jeden den bez kompletní očisty vydržíme. Postavili jsme s Lenkou příbytek a vydali se na prohlídku města. Počasí bylo pořád výborné a tak naše nálada byla jako to počásko. Admont je hezké alpské městečko a tak ,,vyplácáváme" poslední fotky filmu na různé památky, abychom mohli do foťáku založit film nový. Jaké je ale naše překvapení když se tak snažíme učinit. Film nejde přetočit zpět. Foťák máme úplně ten nejobyčejnější automat na trhu a u něj se musí film převíjet růčo. Točím kličkou, ale čísla na ciferníku se né a né vrátit k nule. Protože je to přístroj Lenky vrážím jí ho do ruky (foťák) že je to nějak posraný a že na tenhle přístroj nejsem zvyklej ať to dokončí sama. No nebudu to natahovat, zkrátka Lenka před ojdezdem na dovolenou do něj zapoměla dát film, takže všechny pózy z Großglockneru jsou jen v naší paměti nikoli však na filmu ?! Dost mě to štvalo, ale při pohledu na Lenku třesoucí se strachy, že jí za tento čin nechám na pospas v Rakousku mě chmura přešla. Dokonce říkala, že máme o důvod navíc abychom jeli někam do Alp znovu. A tak jí beru za slovo! :-) Zakládáme tedy nový, první fiml do aparátu a snažíme se dohnat to co jsme zameškali. Říkám si, že budem ještě fotit zítra po cestě, ale to ještě netuším že zase zapracuje moje úchylka, která spočívá v tom, že jak se rozjedu tak nezastavuju :-(. Vracíme se do kempu a cestou se ještě stavujeme v tamním minimarketu nakoupit nějaké to pivo, kterým chceme zapít žal a ty stracené fotky. Žal se nám zahnat opravdu podařilo, protože zesláblému tělu příliv několika rakouských piv udělal oravdu dobře, takže jsem usnul natotata. Jak usnula Lenka už nevím, ale odhaduju to na podobný vpád do bezvědomí :-).
5. Den ----- 600 km.
	Spal jsem jako špalek ale nějak jsem si přeležel xicht, takže vstávám a rovnám si ústa do původní formy abych nevyděsil Lenku až se vzbudí. Vstáváme tak kolem 8.00 a začínáme snídat. Ten den si tamní farmář a zároveň majitel kempu usmyslel, že tráva v kempu je moc vysoká a začal po celé té louce jezdit s traktorem a kosit. Po chvýli jediné co nebylo posekané byl ostrůvek na kterém stál náš stan s mašinou. Čekal jsem zda bude chtít abychom se hnuli, ale nic nechtěl, klikař ?. A tak jsme dojedli, pomalu se sbalili a vyrazili směr ČR. Chceme dnes přejet až do naší vlasti a tam někde za Budějkama přespat. Míříme si to na Linz, projíždíme stále ještě Alpama, ale kilometr od kilometru jsou oblejší a nižší až se ocitáme na lautr rovině a kopce zůstávají tam někde v dály za námi. Už to není taková zábava, ale pořád to jde, slunce svítí a tak není nač si stěžovat. Pár km před Linzem zastavujem a já se jímam studovat mapu, abych pochopil strukturu města a hlavně abych se dokázal nasměrovat na jeden z mála mostů které vedou přes tamní řeku, kterou je tuším Dunaj ! :-) Jo pokud bysme si to sřihli po dálnici nebyl by průjezd Linzem problém, ale když jsme bez dálniční známky vydrželi do teď, nebudem ji přeci kupovat hodinu před opuštěním Rakouska. A tak si to mířím přímo do uliček města a jediné co mě uklidňuje je plná nádrž a poměrně solidní finanční zázemí umožňující poměrně dlouhé bloudění městem. Jedu tak nějak instinktivně, a mám pocit že dobře. A náhle se ocitáme před Dunajem v místě přesně naplánovaném tedy před mostem ?. Přejíždíme ho ( rozměry mírně připomíná ten Barandovskej v PH) a hurá jsme na druhém břehu. Ale najednou se ocitáme přímo v centru kde chodí tři prdele lidí a vypadá to tam jak pěší zóna, ale zákaz nikde nebyl a tak se slovy: ,,Všechny cesty vedou domů, akorat některý jsou kurva dlouhý" jedu pořád rovně až se ocitáme na silnici k hraničnímu přechodu Studánky. To už máme zasebou 200km a přitom z dneška žádnou fotku ?. Jak říkám, když se rozjedu zastavovat se mi nechce a nechce. No nic, vychutnáváme si poslední asi 50km úsek rakouského asfaltu a pak už nás vítá ČR. Resp. vítá nás nejdřív pěkně nepříjemnej českej celník, kterýmu asi ten den nedala stará a tomu se nelíbilo, že jsem nezastavil přesně na čáře STOP - CELNICE, ale kurník dyť ta čára byla celá nějaká poblitá od oleje z českejch náklaďáků a stejně si myslím, že jsem se zachoval správně. Nicméně podle hesla: ,,Chytřejší se nehádá s blbcem" jsem řekl, že jsem udělal chybu a celník po upevnění svého nízkého sebevědomí nás vpustil do republiky. To byste nevěřili jak takovej genetickej odpad dokáže člověku zkazit náladu na celejch 5 minut :-). Dalších asi 20 km jsem vymet snad všechny díry v silnici, bo jsem za tu krátkou dovolenou odvyk naším adventure silnicím ?. Všude odházený odpadky, řidiči v plechovkách ,,ohleduplnost" sama a tak jsem nějak začal laškovat s myšlenku, že než spát v nějakým zavšiveným kempu v ČR, co to natáhnout až na sever domů do Liberce? Když jsem tenhle svůj nápad zdělil Lence, tak jí zajiskřili očíčka a nadšeně souhlasila. A tak projíždíme Budějkama a frrrr směr Tábor. Nevím čím to je, ale cestou na dovolenou jsme jeli tak nějak klidnějc, ale teď jsme se asi těšili domů a tak jsem Reverku držel furt těch 140-150 km/h. Bohužel před Táborem začíná pršet a tak lezem do nepromoků. V dešti pak pokračujeme až do Prahy, kde na chvilku pršet přestává. Jenže než jí opustíme začíná lejt nanovo. Ale to už tak nějak nevnímame a držím to na dálnici v rychlým pruhu déšť nedéšť. Už ani nevím v kolik jsme dorazili domů, ale jen jsme sundali bahgáž z mašiny (ještě že se nemusí hřebelcovat jako koně) a zapadli jsme do teplé vany a pak hned do pelechu. Ráno jdu očistit Bublu a v duchu jí i poděkovat za ten cca 1600 km dlouhej pětidenní výlet. A najednou se přistihnu jak si říkám: ,,HerGott já bych někam jel". :-) HOWGH

2001 (c) GAS page design: Mion