Na skútru jen tak kousek za město

V rámci testování pro Motoráj jsem měl půjčený na pět dní maxiskútr Silver Wing od Hondy. Podotýkám, že to nebylo za trest, ale na mou vlastní žádost, bo mě tyhle věcičky prostě zajímají. No a když už má člověk tu možnost, proč na něm nevyrazit někam dál mimo Prahu? Třeba do Itálie J .

Takže jsem rozhodil dotaz, kdo by event. jel se mnou a za mou nedůstojnou přítomnost skútristy se nestyděl. Nic moc se předem neplánovalo a cílem měla být jen kvalitní projížďka, žádný sofistikovaný průzkum pamětihodností a místních zajímavostí. Původně to vypadalo, že pojede snad na 14 lidí, ovšem jak čas postupoval, někteří se omluvili, někteří odmlčeli… ve finále jsme jeli jen s Jirkou Svozilem J . No, taky dobře. Nakonec ještě přislíbil účast Pepa Hodač s tím, že může až ve čtvrtek odpoledne a že nás někde cestou dožene. Vzhledem k tomu, že ve čtvrtek večer jsme měli být v Dolomitech a v neděli zpět u domácího krbu, poměrně neotřelá myšlenka.

V úterý 20.8. odpoledne jsme dali s Jirkou sraz u mě před domem a vyrazili k Rokycanům, kde se chalupa rodičů začíná stávat už tradičním startovacím místem k cestám na jih. Tvořili jsme poněkud nesourodou dvojku. Skútr těsně následován Ducati ST2 se hned tak na silnici nevidí. Naštěstí Silvouš (pro příštích pár dní mu tak budu familiérně říkat) umí na dálnici i 180 a do zatáček se vrhá bez výraznějších problémů, takže se Jiřík vzadu ani moc nenudil.

Po příjezdu jsme mírně pokecali, pojedli, něco pivka popili a na kutě se odebrali, bo druhý den měl být náročný.

Ráno při snídani mi přišlo na um, že i přes opakované Chalupníkovo ujišťování, že Silvouš je po kontrole a všechno na něm je v naprostém pořádku, bych se měl alespoň o základních věcech sám přesvědčit. S hubou plnou housky se salámem jsem tedy ke stroji přiklekl a jal se bez nadšení kontrolovat jako první zadní destičky. Byly totál na plech. Nejdřív jsem nevěřil vlastním očím a snažil jsem si vsugerovat myšlenku, že to prostě nemůže být pravda a že Honda vyvinula supertenké destičky. Kdepak, po důkladnější prohlídce bylo jasné, že to jsou desky zcela normální, jen abnormálně sjeté. Divný bylo, že to brzdilo vcelku dobře, ani akusticky se to nijak neprojevovalo. Asi zásluha duálu. Nicméně, k cestě do alpských průsmyků to zrovna nesvádělo. Jenže co teď? Jirka navnaděnej na horský silnice, před sebou jen pět dní volna s cílem dojet až do Itálie, nad hlavou šmolkově modrá obloha a já na dvoře vesnický chalupy s půjčeným skútrem bez zadní brzdy. Navíc s vlastním podílem viny, bo jsem si to měl přes všechny chytrý kecy zkontrolovat.

Naštěstí Jirka není žádnej cholerik, takže stál opodál, žvýkal svojí housku a na moje neotřelé nadávky nijak nereagoval. Tedy občas prohodil nějaké moudro ve smyslu, že u Ducati by se to stát nemohlo, na to jsem ovšem zase nereagoval já.

Nakonec jsme se dohodli, že vezmem navrátila, já v garáži sundám zavazadla a zajedem do Hondy. Buď nám ty destičky vymění, nebo tam ten jejich stříbrnej zázrak necháme, vrátíme se do garáže, já přendám věci na moje starý dobrý spolehlivý ST a vyrazíme takhle. Sice by mě to štvalo, protože jsem se na pořádnou jízdu na skútru těšil, ale jinak to ani nešlo řešit.

Jak jsme vymysleli, tak jsme provedli, jen cesta zpět po dálnici byla silně nezáživná, hlavně proto, že jsme si ji mohli včera klidně odpustit. V Hondě došlo k velkému omlouvání a k vysvětlení, že destičky na tohohle exota skutečně skladem nejsou. Naštěstí když viděli můj prodloužený nespokojený obličej, jali se porovnávat katalogová čísla a zjistili, že tam pasujou desky z VFR. Ty měli a během pár minut je tam i namontovali. Sláva, mohli jsme vyrazit. Zdržení bylo částečně vynahrazeno vědomím, že brzdy z VFR jsou zřejmě používaný i na skútrech. Ergo kladívko, VFR je vlastně takovej trochu jinej skútřík J .

Takže zpět do garáže pro věci a zase vyrazit směrem na jih. Další jízdu po dálnici směrem na Plzeň už jsem ani nenavrhoval, takže jsme jeli přes Beroun na Příbram a dál víceméně po okreskách na Klatovy.

Za Zdicema jsme dali v jedné vesnické hospůdce s terasou pozdní oběd a tam mě taky dostihl telefonát od Maky, že se dozvěděla, že máme namířeno do hor a jestli by mohla přijet ve čtvrtek v noci s Pepou. Proč ne, když se jim chce letět takovou dálku na otočku do Dolomit, je to jejich věc. Vzkázali jsme, že se na ně těšíme a mohli jsme pokračovat v cestě.

Před Klatovama ovšem skončilo pěkné počasí, na obzoru se objevila temná hradba mračen a nám začaly tuhnout klouby. Navlékli jsme nemoky a vyrazili do toho nejčernějšího mraku, který samozřejmě ležel přesně v naší cestě. Naštěstí se pohyboval tak rychle, že než jsme vjeli do míst, odkud na nás hrozil bleskama a hromobitím, už stačil odtáhnout a dělal statečného zase kousek dál. Ovšem za ním zůstala slušná spoušť. Už před Klatovama jsme projížděli jednou vesnicí, kde místní domorodci běhali kolem hráze rybníka na návsi a snažili si jí něčím zpevnit, bo se přes ni valila bahnitá voda na silnici. Na té pak tvořila celkem impozantní brod. Na druhé straně čekala nějaká auta jak to dopadne, jestli voda přestane téct nebo jestli se hráz protrhne … my ale tolik času neměli. Silvouš projel brodem dokonale, ani boty mi nenamočil, ale vlnu vytvořil impozantní. Jak moc byl mokrej Jirka nevim, ale projel i on a Dukna ho přes všechna má očekávání uprostřed vody nenechala.

V Klatovech to ovšem už bylo horší. Jednak tam ještě pršelo, ale hlavně výpadovka směrem na Železnou Rudu byla neprůjezdná, bo u viaduktu na konci města se utvořilo regulérní jezero s lodičkama a výletníkama (loďky dodali hasiči a výletníky srdnatě suplovali místní majitelé nemovistostí). Tudy to opravdu nešlo. Zkoušeli jsme to objet bočníma uličkama, ovšem jediný výsledek byl ten, že jsme poznali důkladně místní industriální výstavbu a její zaměstnanecká parkoviště. Nezbylo než opustit Klatovy směrem na Nýrsko a do Železné se dostat přes Hojsovu Stráž. Déšť naštěstí cestou přestal, takže už to nevypadalo tak zoufale, hezky se ale samozřejmě neudělalo, navíc byla pořád dost nechutná zima.

Před hranicema ještě naposledy tankujeme, pak už jen znudění celníci a kvalitní asfalt našich západních sousedů. Večer se blíží a my drtíme směrem na Mnichov. Překonáváme šumavské sedlo u Ruselu a při táhlém a dost prudkém sjezdu do Deggendorfu se ukazuje, že to dálkové cestování se Silvoušem bude chtít dodržovat určitá specifika. Ta věc totiž prakticky nebrzdí motorem. A vzhledem k tomu, že má sice duál, ale jen dva kotouče, při ostřejší jízdě z kopce s větším nákladem začínají mít brzdy s bržděním na můj vkus nějak moc práce. Se sportovním nasazením při jízdě s Duknou za zadkem výrobce zřejmě nepočítal. No nic, za Deggendorfem najíždíme na dálnici a tam se brzdy zase ochladí. Možná až moc, bo je pořád zataženo a zima… zima strašná, kurva drát.

Mažeme k Mnichovu cestovní stočtyřicítkou a začínám přemýšlet, kam dneska složíme hlavu. Původně jsme měli dojet až za Innsbruck, ovšem díky tomu dopolednímu zdržení jsme o notný kus pozadu. V noci se nám jet nechce, zas takový nadšenci nejsme, takže kdesi u Dingolfingu sjíždíme z dálnice a na mapě hledáme kemp, kde by mohli postarší bikeři své moudré hlavy složit. Jeden se rýsuje až v Landshutu, takže jedeme tím směrem podle dálnice po normální silnici a rozhlížíme se, jestli jich tu v reálu není víc. Začíná poprchávat, zatracená práce.

Zřejmě kdesi u Lichtensee si všímám vedle silnice „zaslepeného“ bývalého odpočívadla. Na motorce se tam může člověk dostat dírou ve svodidlech, auto se už neprotáhne. Navíc je to dost daleko od nejbližší vesnice a samotná odpočívka je ze remízkem, takže tady by se zřejmě dalo i na divočáka. Jak vymyšleno, tak vykonáno. Zanedlouho už stavíme stany na asfaltu s hojně prorůstající trávou. Výhodu to má takovou, že při tomhle počasí nemusíme čvachtat nikde po rozmoklém trávníku. Nevýhodou je, že tu není pitná voda a že se tu bojíme J . Kdo ví, jaká individua sem jezdí v noci šoustat. Nerad bych se stal obětí sexuálního zvrhlíka, který, odhodiv do blízkého pole použitou stopařku, vtrhne do mého stanu slepý chtíčem a zavede, faktického stavu věcí nedbaje. O motorku se tentokrát nebojim, není moje.

Stany jsme naštěstí postavili bez deště, ale nedlouho po fajruntě začíná zase pršet. Naposledy si tedy s Jirkou přejeme klidné noci a lezeme do svých plátěných příbytků. Zasmušile chroustám sušenky a myslím na vzdálený a suchý domov, na pohodlné křeslo a teplý svit televizní obrazovky…ze spánku mě vytrhává dunění a strašlivé houkání. Vyplašené srdce chytám až u vchodu, kde se snaží rozepnout zip a zmizet ve tmě. Svěrače nepovolily jen shodou šťastných okolností. Když se vzpamatuju natolik, že jsem schopen alespoň částečně rozumně myslet, dochází mi, že kousek za polem vede železniční trať a že to co jsem slyšel byla tedy naprosto neškodná lokálka, která nemůže opustit své koleje (většinou), tedy přímé nebezpečí od ní nehrozí.

Pomalu se uklidňuju, koukám do stropu a poslouchám neustávající šumění deště. Humáč tohle počasí, v Čechách povodně a tady to není o nic lepší.

Ráno už neprší, pod stanem to vypadá nadějně. Venku ovšem syroba a šeď, to že neprší je zřejmě jen lokální anomálie, mraky se táhnou tak nízko, že nejsou vidět ani vrcholky stromů. Taky Jirka už leze ze stanu, koukáme na sebe krhavýma očima a bez optimismu vzhlížíme k obloze. Motáme se tam kolem motorek jak dva stíny hrdých motorkářů, kterými jsme byli ještě včera. Do dalšího putování se nám moc nechce, Jirkovi možná trochu víc, mě trochu míň. Projíždět horské průsmyky za neustávajícího deště a prakticky podzimních teplot mě tedy vůbec neláká. Ale na druhou stranu už neprší a co kdyby se to časem zlepšilo? Domlouváme se, že pojedem až za Mnichov k hranicím s Rakouskem a teprve tam se podle situace dohodnem, co bude dál.

Takže posnídat, zabalit a zpět na dálnici. Naše rozhodnutí se ukázalo jako správné, protože už před Mnichovem se to začíná trhat a než ho stačíme celý objet po obchvatu, dělá se celkem slušné vedro. Ještě tankujeme a pak míříme podle cedulí na Innsbruck, do totálního slunečního jasu. Můj orientační smysl mi ovšem huhle do ucha, že jedeme blbě. Zastavujeme tedy na dálniční odpočívce a radíme se s mapou. No jasně, dálnice na Innsbruck to sice je, ale ta špatná, ta která vede sice až tam, ovšem dost velkou oklikou. My potřebujeme směr na Garmisch-Partenkirchen, což je dálnice úplně jiná a hlavně jinde, než jsme zrovna my teď.

Ale nakonec to zas tak nevadí, sice jsme si zajeli, ale hlavní je, že můžeme dálnici už konečně opustit a jet zase po normálních silnicích. A ty se v této lokalitě ukazují jako nesmírně malebné. Objíždíme jezero Seehamer a přes ty nejmrňavější vesničky po super asfaltu a naprosto opuštěných silničkách míříme k Bad Tölz. Tady se ukazuje Silvouš ve tom nejlepším světle, dokonalá věcička.

Za Bad Tölz najíždíme už na frekventovanou silnici, po té se dostaneme k dálnici do Ga-Pa, kousek po ní popojedeme, uhýbáme na Ettal a napojujeme se na malebnou Deutsche Alpenstrasse, kterou v těchto místech máme projetou už z loňska, kdy jsme se tu motali s Huskym a Jirkou Ernestem. Rádi se po ní ovšem svezeme ještě jednou, ve směru na Reutte vede kolem krásných jezer. Jezera ani nic jiného jsme si loni totiž neměli čas prohlédnout, bo první jel Ernesťák na Fazeru a asi někam spěchal J.

Jenže ouha, odbočka na tuhle silnice je značená jako slepá silnice sjízdná jen na hranice. Prostě do Reutte se tudy nedostaneme. Operativně se rozhodujeme udělat ještě jeden traverz po úzkých okreskách k městu Füssen. A opět toho nelitujeme. Přestože jsou ty správné hory ještě daleko, tady se jezdí nádherně. Žádný provoz, malebná krajina, uzounké silničky. Paráda.

Nakonec najíždíme na hlavní č. 17 , těsně míjíme bavorský kýč Neuschwanstein, kde jsme byli taky už loni, před Füssenem znova tankujeme a odbočujeme doleva k rakušákům. Těsně u bývalé celnice narážíme na zajímavost, u které zastavujeme na průzkum. Kdysi tu kdosi postavil v zužujícím se korytě říčky Lech vysoký jez (skoro přehradu) od kterého byla zadržená voda vedena dlouhým tunelem do místní továrničky. Dneska už náhon nefunguje, resp. zřejmě nic nepohání, ovšem jez zůstal a vytváří malebný vodopád řítící se do úzké soutěsky. Nad vodopádem vede můstek, křišťálově čistá voda, rozeklané skály – pěkné místečko, jen trochu moc lidí. Místní atrakce numero uno.

My srdnatě prozkoumáme polorozpadlý domeček úsťových stavidel, ke kterému je samozřejmě vstup zakázán, bo kdyby někdo propadl podlahou, zmizel by zřejmě navždy v tom tunelu jak do pekla, ale posléze opět navrčíme svoje soustrojí a razíme dál.

Za hranicema nabereme konečně směr na Reutte, tím projedeme, pokračujeme po silnici č. 198 a za vískou Elmen odbočujeme na první průsmyk alpských parametrů – Hahntennjoch. Na mapě nevypadá nic moc, ale ve skutečnosti je to fešák. Nevyniká ani tak svou výškou (1884m), ale spíš malebným okolím a svou relativní opuštěností. Silnička je prvotřídní, ovšem ukazuje se další zvláštnost Silvouše. Průsmyk se s ním dá bez problémů vyjet na kochačku, pokusům o drsnější tempo se sveřepě brání. Klasická prudká vracečka se totiž projíždí pomalu a následné otáčky motoru při akceleraci za zatáčkou jezdec nijak neovlivní, prostě jak jsou nastavená regulační závaží ve variátoru, tak to reaguje. Tedy nic moc, bo Silvouš má poměrně slušný výkon, takže variátor je nastavený na akceleraci z nízkých otáček, aby běžné uživatelky při cestě do sámošky houfně neuléhaly na křižovatkách při brutálních wheelee.

V pohodě tedy vyjedeme na vrchol, pokocháme se nádhernou krajinou, naplníme plíce čerstvým vonným vzduchem a opět v pohodě sjíždíme na druhou stranu k městu Imst. Počasí je pořád super, opravdu nádherný podvečer, při průjezdu borovými lesy nad městem se mi skoro chce řvát blahem. Tenhle okamžik mi zůstane v paměti dlouho.

No nic, nebudu si tu hrát na lyrika, projeli jsme městem a po silnici č. 186 se vydali směrem na Timmelsjoch (Passo di Rombo) s tím, že kdesi před začátkem stoupání najdeme kemp a ubytujeme se. Zapomněl jsem se zmínit, že v pozdním odpoledni mě začaly pronásledovaly SMS od Josefa, že už vyrážejí, že už jedou, že je hnusně, že zase jedou, že je furt hnusně atd, atd. Snad v každé SMS byl velkým písmem uvedený povel, ať okamžitě napíšu, kde budeme spát. To se ovšem lehko řekne (napíše) ovšem hůř splní, zvlášť když člověk vůbec netuší, kam vlastně dojede. Takže jsem hrál nevšímavého hezouna, na SMS reagoval laxně a navigoval ho přibližným směrem, kam jsme asi tak měli dojet. Nejdřív to byl Innsbruck, teď zase Timmelsjoch. Naštěstí neprojeli zatím ani Mnichovem, takže to bylo jedno.

Kemp nalézáme ve vesničce Huben, je dost daleko od hlavní silnice a u té je jen poměrně nevýrazný poutač, takže mám strach, aby ho v noci Pepa nepřehlédnul. Platíme asi 8 Euro každej, stavíme stany hned před hlavní budovou, projdeme sprchama a odkráčíme na pivko. Hezky to dneska skončilo a přitom ráno to vypadalo tak beznadějně. Někdy kolem jedenácté odcházíme na kutě.

Asi v jednu hodinu mě budí hukot motorů a hlasitý český hovor. Neuvěřitelné se stalo skutkem, ti dva zoufalci to skutečně našli. Z Prahy vyjížděli někdy pozdě odpoledne a po průletu Německem a 700 km v sedle konečně dorazili. Pepa staví svůj kapesní stan, Maky vesele žvatlá a popíjí vínko. Nakonec Pepa se skrčenýma nohama uléhá do stanu, Maky stále ještě popíjí a chce si povídat. Odhazuju tenkou vrstvu slušnosti, nechávám ji svému osudu a lezu do stanu taky.

Ráno se budím poměrně časně, ovšem slunce nikde a zima značná. To nenadchne. Je tu ale ještě malá naděje, že spíme na nesprávné straně údolí, takže se k nám slunce zatím nedostalo. Za ukrutného hekání a vrzání kloubů lezu ven abych to zjistil. Sláva, je to tak, přestože kolem stanů se válí studená mlha, do protějšího svahu už pere slunce jak šílený a zářící čára postupuje pomalu směrem k nám. Máme kliku, čeká nás opět krásný den.

Rozhlížím se kolem sebe, na stanech, mašinách a autech leží hustá rosa, na trávě vedle svojí CBR600 leží ztuhlá Markétka. Drsná motorkářka, jen co je pravda, pro mě by takovej husarskej kousek znamenal jistou smrt. Ne tak pro Maky, která otvírá jedno oko a okamžitě začíná opět mluvit. Co říká nevim, můj organismus je po ránu nastaven na test systémů, komunikační obvody startují až potom. Snažim se jí aspoň pozdravit, ale ozývá se jen drsné zaskřehotání, které aspoň budí Pepu. To se pozná podle toho, že se jeho pidistan začne nadouvat a divoce zmítat, jak si ho Pepa snaží svlíknout. Odcházím raději zkulturnit svůj zevnějšek do koupelny.

Po návratu už jsou vzhůru všichni a na přeskáčku líčí své včerejší dobrodružství. Zde autentické líčení dramatických chvilek včerejšího přesunu od Pepy:

Vyjeli jsme z Prahy v 17.00 za hustého deště. Maky měla veškeré věci v uzlíčku za sebou, který ji lítal ze strany na stranu. Na první pumpě jsem koupil pavouka a přikurtoval uzlíček i jí. U nájezdu na Plzeň se v hustém dešti a mlze ztrácíme. Já na ni pod mostem čekám až do chvíle, kdy v levém pruhu za vysoké rychlosti bourá černoch s A6. Stál jsem zády, rána jako prase, krve by se ve mě nedořezal. Auta za nim jedoucí se mu snaží vyhnout přes odstavný pruh, kde stojím já a Africa. Oba poskočíme, startujeme a upalujeme do Itálie. Po chvilce potkávám Maky…

Pomalu balíme tábor, na plotě sušíme stany (slunce konečně dorazilo skoro až k nám), snídáme a Maky s Pepou platí za kemp. Dostali dokonce slevu za pozdní příjezd, slušný místo.

Po deváté už jsme všichni na motorkách (já na skútru) a míříme zužujícím se údolím do průsmyku. Timmelsjoch je zvláštní tím, že má jen jednu mýtnici na rakouské straně. K té se vyšplháme, platíme mrzký obolus (kolik to bylo nevim, asi moc ne, když jsem si to nezapamatoval), pár klasických fotek a už míříme poměrně jednoduchou a nenáročnou trasou k vrcholu. Silnice stoupá bez nějakých děsivých zatáček zřejmě ledovcovým korytem, pár vraceček je až na jeho konci a pak už jsme v sedle. Z rakouské strany tedy výjezd pohodička.

Nahoře dáváme pár dokumentačních foto a můžeme pokračovat do údolí. Vlastně ještě se musím zmínit o jedné skutečnosti, kterou se mi Jirka neustále pokoušel znepříjemňovat život. Prakticky kdekoli jsme zastavili, tam svoji Ducati postavil drze tak, že zakryl mého krásného skútříka a já si ho pak nemohl kvalifikovaně vyfotit. Neustále jsem ho někde naháněl a nutil, ať přeparkuje. Nakonec proč ne, je o hlavu menší a vůbec… Ovšem kdo někdy viděl, kterak Jirka manipuluje s motorkou na parkovišti, tomu je jasné, že než ten zápas sledovat, je snad lepší nefotit J .

Tak dál, jedeme z kopce a tahle strana průsmyku už je klasicky alpská. Zatáčky namotané na prudkém svahu, občas tunel. V zrcátkách nedůvěřivě sleduju Pepu, který má velmi nepříjemný zvyk, že jednak jede těsně za mnou (fakt kolikrát čekám, že špunty na jeho přední TKC80 rozdrnčí mojí SPZtku) a za druhé si zatáčky s oblibou ještě utahuje, aby to mohl víc naklonit. V zrcátkách to vypadá dost akčně, takže neustále očekávám řachnutí a kolem svištící součástky z Afriky. Kupodivu za celou cestu nelehnul ani jednou a to ke konci už strašil okolí skřípěním stupaček o asfalt. Vyčítat mu to nemá cenu, je o hlavu větší a vůbec…

Takže jedno sedlo máme za sebou a u S. Leonarda odbočujeme na Passo di Monte Giovo. Popisovat nádheru okolí nebudu, určitě jste tam už všichni byli.

Nahoře (2099m) je motorkářů jak na pouti, není skoro ani kam zaparkovat. Vmáčkl jsem mezi ně svého krásného stříbrného draka a tolik znechucených ksichtů jsem už dlouho neviděl. Zmetkové. Je třeba se zmínit o neúprosném faktu, že kredit jezdce na skútru je mezi motorkářskou veřejností naprosto mizivý. Nikdo zásadně nezdraví (což mi zas tak nevadí, stejně to unavuje) a když náhodou pozdraví (protože ho z dálky poplete poměrně mohutný vzhled Silvouše), je na něm při míjení vidět, že ho to hluboce mrzí. Takže v reálu to vypadá tak, že protijedoucí zdvihají ruku na pozdrav až na mé úrovni, protože zdraví Pepu. Ten ale drží basu a nezdraví na oplátku zase je. Občas potkáme někoho na velkym skútru a to je pak ale jiná.

Takže v sedle uděláme pár fotek, protáhneme kostry a zase mizíme do údolí směrem k Vipitenu. Už máme hlad, hledáme nějaké klidné místo nejlépe s lavičkou. Ale nikde nic. Nakonec bereme zavděk jen mírným rozšířením silnice v protisměru, kde hltavě pozřeme vezené zásoby při sledování projíždějících motorek, protože tenhle průsmyk je docela frekventovaný. To se mě osobně moc nelíbí, takže další cestu plánuju tak, že před Vipitenem odbočíme úzkou silničkou na Passo di Pennes. Už jsme tu kdysi jeli s Ivanou autem a to na některých místech ještě ležel poctivý makadam. Dneska už je vyasfaltováno komplet, naštěstí je to tu dál víceméně opuštěné. Pár ufuněných cyklistů, jedno dvě auta. Kapku se ale začalo kazit počasí a nahoře je docela kláda. Na déšť to naštěstí nevypadá.

Nahoře očumujeme po parkovišti u hotelu, já dovnitř zaskočím koupit nálepku jako potvrzení návštěvy, chci vyfotit Silvouše pod cedulí, ovšem opět na něj nevidim přes Dukárnu, takže ho odvážim až za hotýlek, kde ho fotím o samotě na super místě nad propastí, prostě klasika. Všechno probíhá v pohodě až do doby, kdy chceme odjet. To zjišťujeme, že Maky má prázdnou zadní pneumatiku. Teď se ukazuje, kdo v mládí chodil k pionýrům a je na vše připraven. S výrazem eskamotéra lovím z přední odkládací přihrádky cosi, připojuji to na zásuvku a vkládám Maky do rukou vrčící a chvějící se věcičku. Dav kolem (Jirka s Pepou) užasle zahučel, Maky znejistěla... Je to ale jen malý kompresor J . Nafoukneme pneu a následně lokalizujeme otvor. Utíká to fest, ale je všední den, takže někde v údolí by nám to přece měli opravit, nemá cenu tam cpát sprej. Vyšleme Maky, ať se pokusí dojet co nejdál, že tu posbíráme věci a vyrazíme za ní.

Sjezd dolů je parádní, v údolí se opět slušně otepluje. Projedeme pár vesnic a brzo Maky dojíždíme. Jede zase po prázdném kole. V další vesnice je otevřená pumpa, ptáme se pumpaře na možnost opravy a ten nás posílá o pár km dál, že v městečku Sarentino je dílna, kde nám to opraví. Tak u jeho stojanu aspoň dohustíme a pokračujeme.

Dílnu nacházíme snadno, je to taková všehochuť, opravuje se tu zřejmě všechno co má kola. Chytáme nějakého mechanika a ručně mu vysvětlujeme, s čím nám může pomoct. Kouká na zadní gumu a říká „no problem“, ale pak dodává ještě „moment“ a kvapnými ale drobnými krůčky někam odbíhá. Asi se vysrat, jak to tak vidim já.

Děláme si pohodlí před dílnou na sluníčku, mechanik se skutečně asi za čtvrt hoďky vrací, vypadá spokojeně, usměvavě. Odvážíme motorku do dílny, tam stačí pár minutek a je po závadě. V zadní gumě je zavedený lepivý trn (zvenku) a mechanik tvrdí, že na 99% to bude OK. Vyinkasuje 10 Euro a my můžeme pokračovat. Je fakt, že celou zbývající cestu to v pohodě vydrželo.

Po opravě projíždíme přímo skrz městečko. Normální hlavní silnice vede kolem po obchvatu, přestože na naše poměry je to taková širší okreska. V centru jsou uzounké uličky, všude kamenné zdi a okenice - jako by se tu čas zastavil. V místním malém obchodě ještě doplňujeme proviant na večer. Pokud člověk nepospíchá, takové odbočení do centra se určitě vyplatí, třebaže z turistického hlediska tu zdánlivě není nic zajímavého.

Po pár dalších kilometrech odbočujeme i z této relativně odlehlé silnice na ještě daleko opuštěnější. Na mapě se to netváří nic moc, ale snad nám to umožní vyhnout se přes kopec Bolzanu, takže není co řešit. Jenže už výjezd z údolí naznačuje, že jsme měli šťastnou ruku, protože taková klikatice, to se hned tak nevidí. Přestože nestoupáme do dvoutisícových výšek, cesta je to dokonalá. Jen co se dostaneme trochu nahoru a vyjedeme z lesa, jako bonus začínají fantastické pohledy do údolí. Je vidět i Bolzano z ptačí perspektivy. Silnička se kroutí, projíždí vesničkami, resp. mezi osamělými usedlostmi, tady motorkáře určitě tak často nevidí. Horší je to ovšem s navigací, ukazatelů tu moc není a když jsou, je na nich většinou napsáno něco úplně jiného než v mé mapě. Jedeme spíš po čuchu než podle mapy. Občas se ukáže hnědý turistický ukazatel k jakýmsi skalním pyramidám. Ty leží naším směrem, takže se jich držíme a nakonec se k nim i dostaneme. Ze silnice jsou vidět jen krátce, ale to stačí. Jde o skalní město, kde jednotlivé věže ze všeho nejvíc připomínají termitiště. Hezký, fotogenický, leč daleko od silnice ležící…

My pokračujeme až do Langostagna (to už je fakt hodně malá díra) a doufáme, že se nám odsud podaří dostat do údolí mezi Bolzanem a Brixenem. Nakonec se to i daří, ovšem průjezd úzkou uličkou kolem kostela, pak odbočka na nějakou podivnou místní komunikaci, která ze všeho nejvíc vypadá, že skončí u nějakýho sedláka na dvoře, to všechno neslibuje zrovna úspěch. Pepa večer líčí, jak sledoval před ním jedoucího Jirku, který měl na tankvaku mapu, pořád do ní koukal a nechápavě vrtěl hlavou. Na cestě je třeba vycházet ze základního faktu, že na mapě nemůže být všechno. Musí se to zkusit.

Každopádně sjezd do „velké“ civilizace je to náramný. Tady už se nedá mluvit o silnici, přestože je to asfaltka. Je to tak na jedno auto a zcela evidentně to slouží pouze k obsluze jednotlivě roztroušených usedlostí na svahu. Takže kdy a kde to skončí je fakt ve hvězdách. Ale je to super, navíc se před námi rýsuje centrální masiv Dolomit, který z téhle strany vypadá jak ona známá náhorní plošina z knihy Ztracený svět od sira Arthura Conana Doyla. Když potkáme jedno auto v protisměru, musíme všichni zastavit a opatrně se kolem sebe protáhnou. Domorodec nevěřícně zírá. Přestože okolní hory se motorkářema jenom hemží, tady je ještě asi nikdy neviděl.

Nakonec se do údolí dostaneme, ale není to tady nic moc. Značný provoz, hluk a celkem tma, protože už se dost připozdilo a slunce je nízko, do těsného údolí nesvítí. Tam nahoře bylo podstatně líp. Šplháme tedy zase na druhou stranu a snažíme se dostat k městu Ortisei, kde by podle mapy měl být nějaký kemp. Možná tu i je, ale není k nalezení, navíc je to horské středisko, takže je tu fakt hlava na hlavě. Chvíli se po něm motáme, ale nakonec padne rozhodnutí pokračovat přes Passo di Gardena (2121m) až do Carvory, tam by měl být další kemp. Nahoře na Gardeně opět zastavujeme, hlavně proto, že sháním nálepku. Nikdo tu už prakticky není, taky je už dost pozdě, pomalu se stmívá i tady nahoře, takže nejvyšší čas něco najít. Pěkně si to svištíme zase dolů a před Carvorou opravdu nacházíme kemp. Na recepci platíme každý něco přes 10 Euro, vybereme volný plácek a stavíme stany. Vyšlo to akorát, než máme hotovo, je tma jak v pytli.

Po večeři odcházíme zhodnotit dnešní den do místní výčepny. Pivo klasicky drahé, ale nezchudneme, protože víc jak jedno nám nenatočí. Prostě zavírají v deset a basta. Holt jsme vysoko v horách, je to tu samej sportovec a ty nechlastaj. Je fakt, že kromě nás tady žádný motorkáři nejsou, vypadá to spíš na rodinky s dětma a pěší turisty. Pokecáme tedy před zavřenou hospodou, pak prolezeme místním kvalitním hygienickým zařízením a jdeme na kutě. Jen Maky vyráží na noční procházku kolem kempu, aby vybila večerní příval energie, který normálně likviduje pařbou. Nočnímu životu v tomhle velkém kempu pšenka nekvete. Navíc začíná poprchávat, snad se to do zítra umoudří.

Ráno je kolem studená mlha jak v Londýně, ale jakmile do horského údolí pronikne slunce, začne se to trhat a netrvá dlouho, je zase azuro. Ranní činnost probíhá celkem v poklidu, jen mi v paměti utkvěla historka, kterak Jirka mazal řetěz. Dalo by se to parafrázovat taky takhle: starýho psa novým kouskům nenaučíš J . Celý problém byl v tom, že se mu do trávy bořil hlavní stojan, takže když to na něj postavil, netočilo se zadní kolo. Musel tedy motorku sundat, popojít pár kroků a zkusit to znova. Už sama o sobě je tahle činnost pro okolostojící dost velký divadlo, když to navíc udělá třikrát za sebou, je to k nevydržení. Operativně jsem mu navrhnul, že mu s mašinou budu popocházet, ať se syčivě plíží za mnou ( © Kamil) a nastříká to. Jirka něco mrmlal, že tak to neumí, ale nehleděl jsem na jeho námitky (je přeci o hlavu menší) popadnul jsem Duknu a začal ji popostrkávat. Jirka se tedy jal stříkat mazadlo, jenže jak se u toho ještě musel pohybovat kupředu, stříknul si i na kyvku…. no, nebudu to rozvádět, ale rozzuřit se umí taky pěkně, cimprlich jeden J .

Po snídani zabalíme stany, nastrojíme motorky a můžeme vyrazit. Ještě nabrat benzín (Jirka hudruje, že tady neberou karty a on přece zásadně platí kartou – asi ho pořád žere ta kyvka ) a při té příležitosti zjišťuju, že v horách má Silvouš překvapivě nízkou spotřebu. Zřejmě je to tím, že nahoru ho člověk k vyšším otáčkám nedonutí a dolů nebrzdí motorem. To naopak při dálničním tempu vysosne nádrž jen to hvízdne.

Jedeme na La Villa a dál přes Passo di Valparola (2192m ) na Passo di Falzarego (2105m). Ale je to tu strašně profláknuté, hrozný provoz - hlavně auta, takže to nějak není ono. Každý plácek kolem cesty je obsazený nějakou kochající se rodinkou, na Valparoře nejde skoro ani zastavit, jak je parkoviště narvané. Takže se tu moc nezdržujeme a hurá do Cortiny d´ Ampezzo. Dolů už se jede vcelku v pohodě, taky je fakt, že Silvouš směrem dolů nemá takové problémy s předjížděním, pěkně to utíká. Za Cortinou najíždíme na silnici č. 51 a míříme do údolí Cadore. Tady se vlastně všechno jmenuje Cadore. Řeka, údolí, jezero i městečka. Projíždíme Borca di Cadore, Pieve di Cadore a kdesi u Pelos di Cadore odbočujeme na Laggio di Cadore a dál do průsmyku Sella Ciampigotto (1790m). Bylo taky už načase, údolí Cadore je dost hustě obydlené a silnice podle toho vypadá. Na vedlejších silničkách je to mnohem zajímavější. Tahle nás vede do hor romantickým temným lesem, před průsmykem je stočená na divokou skalní stěnu a překonává jí bezpočtem na sebe navazujících ostrých zatáček. Na jedné kochací zastávce nás předjeli asi tři motorkáři, tedy vlastně dva motorkáři, ten poslední si to mastil na nějakém velkém skútru. Těsně před vrcholovými zatáčkami jsme je dojeli a pěkně jsem si s tím skútrařem zazávodil. No zazávodil … vypadalo to takhle – brzdy, zatáčka, plnej, nuda, brzdy, zatáčka, plnej, nuda J . Chvílema jsem měl chuť běžet vedle. Rovinky byly tak krátký, že Silvouš nemohl vytasit z rukávu svůj jediný opravdový trumf a totiž větší tah při vyšších rychlostech. Naopak trochu ztrácel na výjezdech, protože ty menší skútry (byla to zřejmě čtyřstovka Madisson od Malagutti) mají jinak nataktěnej variátor. Takže akcelerace je rychlejší, ve vyšší rychlosti jim ale dochází dech. Aspoň to tak bylo na Atlanticu, kterého jsem měl taky na test.

Ale hezký to bylo, Pepa za námi se určitě smál jak šílenej a ti dva cizí motorkáři před námi nervózně pokukovali do zrcátek, co se to za nima děja za zvěrstva. Snad se někdy svezu na Burgmanovi 650, tam by tenhle handicap měl být odstraněný možností blokovat variátor a jakoby sekvenčně řadit. Hyn sa ukáže…!

Nahoře v sedle je stylová hospůdka, ale hned vedle byl ještě navíc postaven mamutí stan, v něm dlouhé stoly, židle a šílená grupa lidí. Měli tu místňáci totiž nějakou zahradní slavnost. Tož pozvali jsme se také, jsme družní motorkáři, no ne? Ve stanu to hučelo, snad i nějaká kapela do toho třískala, před stanem byl výdejní pultík, kde se prodávaly specialitky. Tady jsme ovšem narazili. Na tabuli bylo sice pěkně napsáno, co kolik stojí, ovšem co ty názvy znamenají, jsme vůbec netušili. Domluva s personálem byla jak s tatarama, navíc měli zcela evidentně všichni požito a nedostatek mezinárodní slovní zásoby nahrazovali mocnou gestikulací. Nakonec se jako průzkumník obětoval Pepa, cosi si objednal, zaplatil a pak napjatě očekával, co to bude. Byl to stejk jak kolo od vozu, takzvanej dřevorubák. Jenže výdejní rychlost na stejky nebyla nic moc, takže my ostatní jsme byli o kulinářský zážitek ochuzeni a jen jsme sledovali, jak do sebe Pepa s bolestným funěním souká poslední sousta.

Když dojedl, utřel mastnou tlamu, povolil několik knoflíků na svý výstroji a pěkně pomalu a zeširoka zamířil ke své motorce, že jako pojedeme dál. My ostatní naopak dotáhli opasky a s kručícími žaludky vyrazili za ním.

Měli jsme namířeno k Lago di Sauris, jenže na Sella di Razzo, přes které jsme chtěli jet, není ještě asfalt. Na odbočce nás překvapila hliněná rozbitá cesta a značka, že takhle by to mělo vypadat příštích 14 km. Pepa se vyrazil podívat za nejbližší zatáčku, jestli náhodou značka nekecá a jak se dalo předpokládat, ani za zatáčkou to nebylo lepší. Sice tvrdil, že se to dá v pohodě projet, ovšem tvrdil to ze sedla Afriky a ani Maky ani Jirka nevypadali, že by s ním nějak nadšeně souhlasili.

Nezbylo než pokračovat dál po asfaltu a směrem na východ se vydat údolím Pesarina. Taky to tu nebylo rozhodně špatný, ovšem silnice nebyla moc udržovaná. Je vidět, že tu skoro nic nejezdí. V horní části je údolí opuštěné úplně, teprve ke konci se objevuje sem tam občas stavení a malé podhorské vesničky. V jedná takové naprosto nevýznamné a turisticky opomíjené díře narážíme na šikmou zvonici, tak šikmou, že by se za ni nemuseli stydět ani v Pizze. Zastavujeme pod ní, chci si ji vyfotit. Ostatní vůbec nechápou, proč tam stojíme, ničeho si nevšimli, asi celou cestu sledujou jen svoje přístroje na palubce. Odcházím několik desítek metrů zpět po silnici, abych tam měl věž pěkně celou a pro netradiční záběr uléhám na asfalt. Jako na potvoru, snad jediný auto, které tudy dneska projíždí, jede zrovna teď. Taloš je zřejmě zvyklej na krávy, ovce a opilce ve vozovce, takže ho ležící motorkář nechává vcelku klidným a tiše mě objíždí, čímž mi způsobuje skoro infarkt. Vyskakuju na nohy a zděšeně prchám z vozovky, následně se ostražitě rozhlížím a hledám další auto, ale pro dnešek místní dopravní kolaps skončil, to další auto tu čekají až zase ráno kolem sedmé.

Konečně najedeme na silnici č. 355 která by nás mohla dovést do Comeglians a přes Ravascletto k rakouským hranicím (tudy jsme jeli s brňákama před dvěma roky), ale podle mapy se zdá, že by tu měla být ještě jedna souběžná silnice přes M. Zoncolán. Najít v terénu tuhle vlasovou čárku byla ovšem pěkná fuška, v jednu chvíli to vypadalo, že jedeme za jakousi vesnici na hřbitov, kde u pumpy s konvema silnice končí. Ale nakonec kolem hřbitovní zdi jako tenounká asfaltka pokračovala dál, mizela v lese a ostře nabírala výškové metry. Tedy už jsem viděl lecos, ale takovou silnici ještě ne. Stoupání bylo stále prudší a prudší, přidaly se i zatáčky o 180° v takovém krpálu, že to v nich skoro vypadalo, jako když jedeme nahoru po zdi. Evidentně šlo o starou přístupovou vojenskou komunikaci, na kterou z neznámého důvodu jen kdysi položili asfalt a v těch nejproblematičtějších místech dali svodidla. Cestou jsme potkali jen jedno auto a byla docela fuška se mu vyhnout. Ale rozhodně to stálo za to a jestli nikam, sem se určitě ještě vrátím.

Pod vrcholem projíždíme dvěma tunely. Pokud si někdo představuje klasický (byť malý) alpský tunel, dělá chybu. Tohle jsou díry tak na jednoho koně a horský dělo. Dlužno dodat, že docela dlouhé díry. Navíc uvnitř chybí asfalt a ze stropu prší. Člověk vlítne dovnitř se slunečníma brejlema na zobáku jak mastný papír do průjezdu a pozdě zjistí, že tam už není asfalt, ale parádně rozbitá mokrá hliněná klouzačka. Následuje divoký tanec s vlky a z tunelu se pilot vynoří s tak vyvalenejma bulvama, že by se za ně nemusel stydět ani Glum z Pána prstenů.

Za tunely se silnice dost zhoršila, o asfaltu zřejmě slyšela jen kdysi dávno a bylo to krátké vyprávění, naštěstí k vrcholu je to jen kousek.

Nahoře zjišťujeme, že jsme se vyškrábali k monstrózní horní stanici lanovky, na kterou jsem už koukal z údolí Pesarina a přemýšlel, co to tam nahoře může být za podivnou obrovskou hranatou stavbu. Je tu fantastický rozhled. Prostě bomba, nedá se to popsat a ani na fotkách to nevypadá tak, jako ve skutečnosti. Navíc tu nikdo není, lanovka funguje zřejmě jen v zimě a pokud je tu nějaká stálá služba, nevšímá si nás. Stojíme na horní hraně sjezdovky a díváme se na parkoviště hluboko pod námi. Z naší výšky vypadá trochu jako letiště. Sjezdovka je to pořádná, kousek pod námi je klasický buben, travnatý svah mizí a objevuje se zase až o pár set metrů níž.

Nedalo to ani moc hecování, Pepa odkládá část bagáže a vyráží zjistit, jak si drapáky poradí se svěží horskou travičkou. Byl by to ostatně hřích, nezkusit pokořit takovou sjezdovku. Ujel asi dvacet metrů, dalších deset metrů zkoušel zastavit a když se mu to konečně podařilo, vzepřen o klepající se ruce bleskově přesouval reservní zásoby životní energie do oblasti svěračů. Nechtěl bych být na jeho místě ani za zlaté prase. Špunty mu nebyly moc platné, gravitace ho táhla po svahu dolů, kdyby popojel ještě pár metrů, dostal by se na hranu bubnu a nepomohla by mu zřejmě ani kotva. Možná by doklouzal na parkoviště po spáleném zadku, nesměl by se ovšem cestou potkat s odloženou Afrikou.

Naštěstí to tedy ubrzdil, teď to jen chtělo otočit a dostat se zpátky. Adrenalin jak svině, Berkovec by mohl závidět. Nakonec se povedlo i tohle, přestože Afrika měla tendenci se při šplhání zpátky stavět na zadní. Řekl bych, že sjezdovka zůstala nepokořena a Pepa nahoře dýchal jak po brutálním čísle s profesionálkou.

Nemůžeme tu být věčně, tedy necháme Josefa krátce vydechnout a pokračujeme na druhou stranu do údolí. K parkovišti pod sjezdovkou ještě sjedeme po úzké obslužné komunikaci, ale tam se napojíme na širokou a dokonalou silnici s krásnýma zatáčkama, na který se dá držet náramné tempo. Chrochtáme blahem a fičíme dolů, když tu náhle - co to? Dojeli jsme nějaké dva závodníky. Jeden na Monstru a druhý na R1. Pěkně oba v zatáčkách vysedávali, krásně pracovali zadkem a kolena vystrkovali, radost na ně pohledět. Nic to ovšem neměnilo na krutém faktu, že zdržovali. Moc se mi do předjíždění nechtělo, říkal jsem si, že je na tom skútru rozdráždim a oni mi to pak s chechtotem vrátí, nicméně stačily další dvě zatáčky a při představě, jak se za nima zbytečně vleču až dolů, se mi udělalo rudo před očima, nasadil jsem Silvoušovi ostruhy, ten nadšeně zaržál a šli jsme na to. Neměl jsem samozřejmě šanci dostat je v akceleraci, přestože se jelo dost rychle a navíc z kopce, tak jsem je oba drze vybrzdil před zatáčkou. Je fakt, že jsem ji pak musel projet po podlážce (u skútru těžko mluvit o stupačce), nicméně ustál jsem to a mohl jsem v zrcátku sledovat, jak je ještě bere vnitřkem zatáčky Pepa a za ním na rovince i Jirka.

Dole v údolí bylo nekřesťanské vedro, na první křižovatce jsme zastavili a začali odkládat přebytečné svršky. Mohli jsme pokračovat buď přes Plöckenpass do Rakouska nebo ještě popojet Itálií a přejet až přes Nassfeldpass. Vyhrála to delší cesta, ale času nebylo zas tolik, abychom vyzkoušeli další totálně opuštěný silničky podél hranic, museli jsme vzít zavděk hlavní komunikací na Tolmezzo a Móggio, odkud teprve odbočovala údolím d´Aupa silnička našich oblíbených parametrů přes Sellu di Cereschiátis do Pontebby a dál na Nassfeldpass (Passo di Pramollo). Stoupání na tenhle hraniční průsmyk patří mezi ty nejmalebnější, protože z italské strany je zachováno původní úsporné trasování. V sedle je pár hotýlků a náramně fotogenické jezírko ke kterému jsme zajeli a dali odpočinek. Jirka obcházel svůj cestovní derivát sportovní motorky a s hrůzou zjistil, že si při výjezdu odřel tlumiče výfuků na obou stranách. To ho roztrpčilo skoro stejně, jako ta nešťastná záležitost s umatlanou kyvkou po ránu.

Josef odešel testovat vnitřní luxusní zařízení hotelu (konkrétně jejich toaletní kamrlíky) a já vyrazil na obchůzku kolem jezírka. Kdo mě zná jistě uzná, že to tam muselo být hodně malebné, když to i mě přimělo k pěší turistice. Jirka zamyšleně hudroval nad svou Duknou a Maky spala vedle motorky, což je u ní při každém zastavení oblíbená činnost. Občas to prokládá spánkem vsedě na motorce, to když je náhodou vlhko.

Odpoledne se nachýlilo, bylo načase pokračovat. Neradi, je tu fakt krásně, ale musíme. Silnice na rakouské straně je kompletně rekonstruovaná, jede se po ní rychle a bezpečně. Tedy bezpečně… to by jeden nesměl chtít závodit s klopičem Josefem. Mě v jedné zatáčce šeredně nakopnul výfuk na zemi a jak se dole Pepa svěřil, jednu z těch rychlých se mu taky nepodařilo trefit zrovna perfektně a pak míjel zrcátko protijedoucího auta o milimetry a napjatě sledoval všemi barvami hrající obličej jeho řidiče. No, teď s odstupem půl roku můžu říct, že jsme idioti J . Právě jsem se rozhod, že už budu jezdit opatrně…

V Tröpolachu tankujeme a pokračujeme přes Windische Höhe k Millstätter See. Je tu kemp vedle kempu, ale nějak se nám žádný nepozdává, až nakonec nacházíme jeden, který má sice už po sezóně, nicméně majitel (kterého překvapíme u večeře na verandě) je ochoten nás nechat přespat v už postavených stanech (byl tu přes prázdniny asi nějaký dětský tábor) za 7 Euro. Což je paráda. Nevýhodou je, že nefunguje hospoda. Ale kdo ví, jestli vůbec kdy pro ty skauty fungovala.

Ubytováváme se ve stanech, jsou to takový velký „áčka“ vždy dvě a dvě postavený proti sobě se společnou předsíňkou. Nic moc, popravdě. Večeříme a jdeme si k majiteli koupit nějaké lahvoně, co nám slíbil. Maky se nám zatím někam ztrácí i s motorkou, ale brzo je zpět, a veze nějaké vínko (to nepřekvapilo), navíc i chipsy a dokonce flašku koňaku nebo co to bylo (to už jo). Vysvětluje, že má právě narozeniny, takže bude oslava. Přeneseme si stůl a lavičky k ohništi, rozděláme oheň a dáme se do toho. Zakrátko nás přijde navštívit i místní kuchař, takto brigádník ze Salzburgu (student), který tu dřel v potu tváře celé prázdniny a vydělával na naše poměry ukrutnej balík. Jemu se to zdá samozřejmě málo. Bydlí ve stanu hned vedle, přináší taky nějakou tu flašku, gratuluje Maky a internacionálně do toho jde s námi. Po pár rundách konečně padají jazykové zábrany, hovor je plynulý a srozumitelný a ve finále dokonce domlouváme, že nám ráno udělá v kuchyni nějakou dobrou snídani zcela zdarma. Je třeba ovšem vstát brzo, ještě před majitelem, který by mu takové knížecí gesto zcela logicky rázně zatrhnul.

Kromě nás je tu ještě jedna parta, která paří kousek od nás, zřejmě tady zůstali a pomáhají likvidovat a uklízet tábor, protože jsou to většinou adolescenti a velmi mírnou konzumaci lihovin vynahrazují bujarým a hlasitým zpěvem. Náš kuchař se o nich nevyjadřuje nijak lichotivě, zřejmě nebyl v průběhu prázdnin sexuálně úspěšný.

Po celodenním ježdění jsme dost utahaní a je to na nás vidět (tedy kromě Maky, ta naopak touhle dobou ožívá). Kuchař zhodnotil situaci, odpochodoval do tmy a vrátil se s plnou igelitkou pochutin na snídani. Zřejmě mu bylo jasné, že nemáme nejmenší šanci vstát včas. Sám pak odkráčel do svého stanu a usnul jako špalek, ranní vstávání na pátou není žádná sranda.

Tím ovšem trochu zaskočil Maky, která tajně doufala, že s ní vydrží pařit až do rána. Od nás nemohla nic takového čekat, už jsme skoro padali do ohně a nesouvisle blekotali páté přes deváté.

Sebrala tedy flašku vína a vyrazila na průzkum k oněm krásně pějícím adolescentům, přestože neumí německy a bylo velice nepravděpodobné, že by oni uměli česky.

My naopak zalezli do spacáků. Sladce jsem usínal a z dálky se ke mně neslo: „happy birthday, to you… happy birthday, to you…“ J Ta se neztratí J

Poslední den je ve znamení přesunu. Jedeme klasiku přes Turracher Höhe a Sölkpass, při každé zastávce Maky okamžitě usíná. Holt narozeniny jsou narozeniny. Kdesi u Hallstatter See zase tankujeme a pokračujeme po okreskách kolem Linze, přes Vyšší Brod, zadem kolem Českého Krumlova po super nové silnici na Prachatice. Dál se trochu motáme, protože před Pískem jsou popadané mosty po povodních, v Písku se odpojuje Jirka mířící někam na Orlík za příbuzenstvem, my drtíme směr Praha. U Příbrami se loučíme i my, bo Pepa s Maky jedou přímo po dálnici a já se stáčím na Beroun, odkud je to na mou stranu Prahy blíž.

Celkem za poslední den asi 700 km, za celých pět dní to bylo něco přes 2100. Pěkný to bylo, počasí vyšlo náramně (kromě toho prvního dne), všechno probíhalo v pohodě, celkem mě to stálo asi 4000. Což docela ujde. Na vyčistění hlavy od všedních starostí dokonalá záležitost. Jen je škoda, že to rakousko-italský pomezí je přece jen trochu z ruky. Klidně bych tam jezdil na víkend, pořád zůstala spousta neprozkoumaných odlehlých silniček. Snad příště.