Země zmoklých orlů

Po loňské, lehce vlhké Ukrajině, byla volba jasná: Někam na jih a do tepla.

A protože průvodce Albánií říká, že „v Albánii skoro neprší“, nebylo co řešit.

Přes zimu tak nějak samovolně vykrystalizovala sestava účastníků, Tomáš věnoval spoustu času studiu tras a teoretické přípravě vůbec, my ostatní jsme mu fandili a těšili se.

Datum odjezdu bylo stanoveno na neděli 1.6. přímo ze srazu Motokonference, bezprostředně poté, co kalné oči prohlédnou.

Z původních čtyř účastníků jsme nakonec zůstali tři: Tomáš s Danem na fungl nových BMW GS 800 a já na své 10 let staré a věrné XT 600.

Den 1.

Nejkratší trasa do albánského Skadaru vede přes Maďarsko, Chorvatsko a Černou Horu a měří 1050 km. Natahujeme to po dálnici do Bratislavy a dál po vedlejších silnicích Maďarskem do Chorvatska, kde po ujetí 600 km nekompromisně zarážíme u neodolatelně vyhlížejícího penzionu. Ortodoxní tramp Dan sice kvílí, ale blížící se tma spolu s absencí jakéhokoliv kempu a nemožností v hustě zastavěné krajině zakempovat nadivoko nedává možnost jiné volby. Vynikající večeře spolu s pár pivky ho definitivně usmiřuje.

Den 2.

Ráno po zaplacení 28E za singl pokoj se snídaní vyrážíme dál na jih směr Gradačac a Sarajevo. Končí nuda maďarských rovin, silnice se začíná zajímavě kroutit a výjezd do sedla s 900 m nadmořské výšky dává zapomenout na její mizernou kvalitu, množství vesnic a všudypřítomný binec.

V lese, lemujícím silnici jsou na vyústění lesních cest červené cedule, upozorňující na minové nebezpečí. Po chvíli stojí na silnici kolona aut a než se stačíme rozhodnout, jestli ji předjedeme, proti nám jede několik tereních aut a majáky a nápisy „minový tým“. Nahoře v sedle ještě několik dalších policejních aut a sanitek naznačuje, že miny tu asi opravdu budou.

Začíná pršet a tak zastavujeme na oběd v hospodě u silnice. Po jídle pokračujeme dál, před další bouřkou se schováváme na benzinové pumpě spolu s policejním autem. Policajt obdivuje moje XTčko, a na mobilu mi ukazuje video svojí stopětadvacítky na Beljašnici. Holt jiný kraj, jiný mrav. Na Beljašnici se jely v době zimních olympijských her v Sarajevu alpské discipliny.

Bouřka před námi ustupuje a tak v potocích vody, která teče po silnici spolu s bahnem a vrstvou krup pokračujeme na Foču, odkud je to do Černé hory coby kamenem dohodil.

Danovi umírá jeho vodě neodolná navigace a tak od této chvíle spoléháme jen na mého starého Streetpilota a základní mapu, kterou do něj v šerém dávnověku uložil americký výrobce s velmi matnou představou, že někde na východě je Evropa.

Spolu s mizerným značením to má za následek naše první zakufrování a motání se po změti místních komunikací kolem toho zatraceného města. Nakonec se odtamtud nějak vyplanceme a míříme na hraniční přechod do Černé hory – Sčepan Polje. Na mapě značená silnice první třídy má v reálu podobu naší silnice třetí třídy mezi Vývratovem a Zakopanou Lhotou, asfaltu poskrovnu, po bouřce mraky louží a bahna. Díky počasí máme za sebou dnes pouze 320 km, blíží se večer, všude kolem srázy, voda, bahno. Z cesty koukám dolů na kaňon řeky Driny a někde vzadu v mozku mi začíná klinkat zvoneček. Buď je to dejavu, nebo jsem tady fakt někdy byl!

Za b) je správně! Drina vzniká soutokem Tary s Pivou a před více než dvaceti lety jsem tady jezdil na kajaku. Takže po bahnité cestičce dolů a ty vodácké kempy, co si je pamatuju, jsou tady naštěstí dodnes.

Bereme chatku pro tři, cena 5E za osobonoc, odmítáme pozvání na večeři ve formě polévky z lipanů, které kempmajstr nachytal v řece a jdeme duchnit.

Den 3.

Ráno, jak jinak, zase začíná pršet.

Překračujeme hranici za vítaného nezájmu místního četnictva a pokračujeme kolem přehradního jezera hydroelektrárny na řece s oním roztomilým názvem Piva.

Ve skalách zaříznutá přehrada s uzoučkou asfaltkou chvíli na levém, chvíli na pravém břehu se spoustou tunelů musí být za sucha úžasným zážitkem. Takhle mi to spíš připomíná demoverzi zájezdu do Norska. Tam taky hodně prší. A proto jsem tam nikdy na motorce nechtěl jet!

Naštěstí množství tunelů zmenšuje objem vody shůry spadlé na osobokilometr na ještě únosnou mez.

Začas se déšť umoudřuje, ale jsme z toho tak otrávení, že úzká cesta někam dolů k vodě, kde má být nějaký zajímavý klášter, nás nechává zcela netečné. Tak snad někdy příště.

Slušnou asfaltkou překračujeme sedlo ve výšce 1189 m.n.m. a padáme dolů přes Nikšič do Podgorice.

Bereme benzin, zatím jsme všude platili kartou, tady si můžeme vybrat, protože v Montenegru je jako platidlo používáno Euro.

Furt drobně prší!

Kousek před albánskou hranicí narážíme na úžasnou hospodu. Noblesní srubová stavba, krásný interiér, akvárium s jedlými úhoři, chceme sedět venku jednak kvůli motorkám, jednak kvůli našemu exteriéru, který ponejvíc připomíná hrocha bezprostředně po bahenní koupeli, ale personál nás žene dovnitř.

Dáváme opulentní 500 gramovou porci mix grilu, 6 piv, kávy a loučíme se zaplacením 38E za všecky ty dobroty pro tři lidi.

Hm, ta cesta na Albánii je nějaká divná. Na to, že přechod Božaj je jediným přechodem pro kamiony je to nějaké úzké. S bídou se tady vyhnou dvě osobní auta. Ale jedeme správně, přechod je tady. Čekal jsem obvyklé balkánské pruzení, ale kupodivu naprostá pohoda. Pouze je potřeba vyplnit nějaký nesmyslný papír, jehož kopii si mám schovat, až pojedu odtud. No fajn, na buzeraci jsem zvyklý z domova a tohle ještě ujde.

Na přechodu potkáváme prvního motorkáře za naši dosavadní cestu. Angličan na GS 1200, jede z Francie přes severní Afriku, blízký východ, Řecko, Albánii, domů. Cestuje sám, prý ho nikdo nemá rád.

No, mne taky plno lidí nemá rádo a jedeme tři. Asi na tom ještě nebudu tak špatně.

První albánské dojmy jsou vcelku takové, jaké jsem čekal. Nížina kolem Skadarského jezera je plná hnusných opuštěných staveb, všude zabordeleno a nevlídno.

Přijíždíme do Kopliku, prvního většího města v Albánii. No…města, ony ty města jsou spíš vesnice s nějakou drobnou infrastrukturou, například v Kopliku mají banku. Opravdickou.

Jdeme dovnitř, měníme 100E za jejich 12 040 starých leků. Uvidíme, jak dlouho se s tím dá vyžít. S těmi leky jsme to měli zkraje trochu zamotané. Mají nové leky a staré leky. 100 starých leků je 10 nových leků. Bankovky, co jsme měli v rukou, byly výhradně staré leky. Ceny jsou uváděny zpravidla ve starých lecích s výjimkou ceny benzinu, ta je uváděna v nových lecích. Těžko ale zjistíte cenu natankovaného paliva, protože stojany jsou dovezeny z různých zemí Evropy a signalizují Vám cenu tu v DM, tu v lirách či jiné měně. Ne všude to mají nastavené tak, aby Vám to ukázalo cenu natankovaného paliva a vědí proč. Hned u první pumpy to se mnou zkoušeli. Cena litru N 95 se pohybuje v rozmezí 150-160 nových leků, tak je dobré zvládat velkou násobilku. Pár tankování a byli jsme v tom mistři.

S tím tankováním: Mám trochu problém. Ty zatracený GeeSa žerou při pohodové jízdě 4,7 litru a moje přetryskované a různými fígly vyhoněné XT si bere skoro 6 při patnáctilitrové nádrži. Ve výsledku jsem přisátý ke kdejaké pumpě jak k mateřskému prsu a ti dva pohodáři ze mne mají prču.

V Kopliku točíme na severovýchod k našemu dnešnímu cíli, vesnici Thethi v centru stejnojmenného národního parku.

Najít cestu, na kterou máme odbočit, je trochu problém. Specifikem Albánie je praktická neexistence označení měst a obcí, natož potom nějaké směrové tabule. Jediná trochu použitelná mapa země, o které vím, je 1:220 000 od Reise Know How a i u ní autor evidentně v hojné míře zapojoval fantazii tam, kde chyběly znalosti.

Nakonec cestu najdeme, je to silnice druhé třídy, na mapě značená žlutě, a do Thethi to máme nějakých 70 km.

Kousek, že?

No, jak se to vezme:

Nebude od věci si něco říct o místních komunikacích. Silnice, značená jako dálnice, je dvouproudová asfaltová komunikace. Silnice značená červeně jako první třída, je zpravidla asfaltová, ale může to být i šotolina s opatrností sjízdná osobním autem. Žlutě značená silnice je hlinitokamenitá cesta, zkrátka takový enduroráj, a cesty značené černě mohou znamenat cokoliv, od šotoliny, přes lesní cestu, po které někdo projel naposledy před čtrnácti dny, až po prostou neexistenci jakékoliv možnosti další jízdy.

Ještě jsem zapoměl na silnice značené bíle. Ty mohou být cokoliv ve spektru mezi červenou a černou. Na skutečnost, že mají pouze dva druhy silnic – ty částečně nebo pravděpodobně asfaltové a ty ostatní, poměrně pozoruhodná fantazie v jejich barevném značení.

Takže jedeme na Thethi. Cesta strmě stoupá a po pár kilometrech jsme v regulerních horách. Škrábeme se do sedla ve výšce 1680 metrů, samozřejmě zase začíná lejt, kolem mraky, mlha jak v dobře zavedené prádelně, naštěstí díky ní nevidíme pod sebe do té strašné díry, která je všude po stranách té kozí stezky, které tady říkají silnice. Instinktivně se s motorkama lepíme na opačnou stranu cesty, než je ta hrozná díra a pomalu kloužeme dolů.

Thethi. Pár kamenných baráčků u paty lesa, koutkem oka zahlédnu ceduli s namalovanou postelí a Xtčko tam zatočilo samo jak kůň do domovské maštale.

Chlap s ženskou, nějaký malý děcka, dole bydlí a nahoře mají dva pokoje, každý s evropským příslušenstvím, na pronájem. Chtěji 22E za osobu s večeří, rakií, vínem a snídaní. Může se to zdát hodně na tak chudou zem, ale dali jsme to rádi.

Přichází nějací sousedi, rakia stíhá rakiu, večeře v objemu, který se nedá zkonzumovat, červené víno dobré, nadáváme na počasí a paní domu říká:“Inu Albánie“. Asi holka nečetla průvodce, ve kterém se praví: „v Albánii skoro neprší“.

Den 4.

Ráno se hrabeme z postelí, venku mlha, do ničeho se nám nechce. Bojler, který jsme včera zapnuli, přes noc odvedl nějakou práci, ale voda jenom ukapává. Bodejť by ne, když teče z artezské studny pár metrů nad barákem. Zapnout čerpadlo by šlo, ale takový nápor elektronů by rozvodná síť vesnice taky nemusela přežít.

Snídáme, mlha se pomalu rozpouští a neuvěřitelné se stává skutkem – leze sluníčko!

Tak ještě další kávu, napsat do knihy návštěv, jak nám chutnalo, dosušit věci ze včerejška a jedem.

Sjíždíme dolů k řece Shalë a otevírá se nám neuvěřitelný výhled na panorama okolních hor. Thethi leží na horním konci údolí, které je uzavřeno stěnou několika kopců s výškou přes 2 500 m. Za nimi je černohorská hranice. Tak to zkusíme nahoru, kam až to půjde. Během pár stovek metrů se z řeky stává množství potůčků, padajících z okolních stěn, projíždíme desítky brodů stále nahoru, podél místního hřbitova – zvláštní nápad umístit hřbitov vysoko nad vesnici – musí se s tím nebožtíkem ukrutně nasmýkat, než ho sem dostanou, ale zase ten výhled…

Pak už žádná cesta není, jen kamenitopísčitá koryta po jarním tání a končíme u paty stěny v nadmořské výšce 1 020m. Jestli mi GPS nekecá, tak ta kolmá stěna hory Paplukut nad námi je vysoká 2 569m.

Dáváme pauzu, ledové kafe, to my máme s Tomem rádi, moje „kávy není nikdy dost „ už používá pomalu častěji než já, všechno tady voní mateřídouškou, mátou, a kdoví čím.

Pomalu se spouštíme zpátky do údolí, kolem pověstných albánských bunkrů, Dan je chce pořád zkoumat, přitom na nich nic není, pár prefabrikovaných železobetonových bloků naskládaných na sebe jak Lego ve dvou velikostech – pro jednoho chlapa s kulometem, nebo ty větší, do těch se snad vešlo i nějaké to dělo. Jsou z konce šedesátých let, kdy se Albánie rozloučila s Varšavskou smlouvou a začala mít pocit, že by Velký Bratr mohl přijít na soudružskou návštěvu, jako k nám o rok později.

Měli kluci albánský kliku, že to je z Ruska z ruky, a taky s internacionální pomocí spřátelených armád sousedních států Brežněv v tomto případě počítat nemohl.

Jedeme dolů podél řeky, která před očima mohutní, protahuje se řadou kataraktů a padá z jednoho vodopádu do druhého. Prakticky se nedá jet, pořád zastavujeme a fotíme.

Trochu bloudíme, protože vzdálenosti na mapě neodpovídají skutečnosti, chytáme svoji dnešní dávku deště a nakonec s pomocí místních nacházíme správnou odbočku na Ndreaj a šplháme po nádherné šotolině k sedlu, za kterým je vedlejší údolí řeky Kir.

Cesta je naprosto úžasná, vápencová šotolina po dešti rychle vysychá a docela drží. Xtčko ten krpál zvládá na dvojku, jenom tahám za plyn a trsám si a trsám. Bavoři za mnou trochu laborují se zbytečně dlouhou jedničkou, ale evidentně si to užívají taky.

Nahoře pod  sedlem ve výšce 1 250 m.n.m. to zapichujeme u vodopádu, chystáme studený oběd, horkou kávu, a před dalším obligátním deštěm zalézáme pod skalní převis.

O kousek dál narážíme na dostavníkovou stanici. No, stanici, zkrátka představte si zděnou přízemní kostku přibližně ve tvaru krabice od bot se dvěma okny, stříškou přede dveřmi na podpěrách z klacků, s uvázaným oslem u úvaziště, teda tam, kde v každým správným westernu mají uvázané koně.

Fazonu tomu kazil jen nápis kafe – bar na zdi. Uprostřed naprosté pustiny 15 km na obě strany.

Koukáme na tu absurditu, ale nakonec nám to došlo.

Albánci v horách moc auta nemají. Doprava mezi vesnicemi je obstarávána starými mikrobusy Mercedes, které pendlují po nějaké trase desítky kilometrú. Celý ten pendl se ovšem odehrává v režimu jednička, za mimořádně příznivých podmínek i dvojka, ale jenom na chvilku. Logicky z toho vyplývá, že návštěva babičky v 30 km vzdálené vesnici a cesta zpět je záležitost na dva dny.

A tyhle dostavníkové stanice slouží jako občerstvovny a útulny šoférů a pasažérů.

Překračujeme sedlo a sjíždíme dolů ke Skadaru. V Ura de Mesit, kousek od Skadaru, jsme kolem šesté večer a vzhledem k tomu, že se tady stmívá dřív než u nás, nejvyšší čas se poohlédnout, kam hlavu složit.

Odbočujeme na Ukbibaj, stoupáme do kopců a táboříme na slepé odbočce vedle silnice.

Den 5.

Dnes by nás měl čekat nádherný zážitek – plavba trajektem po jezeře Komani.

Ráno bleskově balíme a jedeme do Skadaru doplnit zásoby. Sotva sjedeme z kopců, chytáme neuvěřitelný liják, během půl minuty jsme durch, ani jsme nestihli vytáhnout nemoky.

Ve Skadaru se sušíme před kavárnou u benzinové pumpy, která zároveň slouží jako čekárna vedlejší policejní stanice, dáváme vynikající albánské piccolo a jedeme do centra nakupovat.

Neuvěřitelný chaos. Pro albánce je jízda autem evidentně společenskou záležitostí. Okna otevřená, rádio naplno, je potřeba se pozdravit se všemi, kdo jedou proti mně, troubit na všechny kolem a hlavně se dobře bavit. Na čtyřproudové hlavní třídě se v protisměru derou cyklisti a mopedisti a ono to kupodivu všechno funguje, všichni jedou, nikdo se nevzteká, nikdo Vám neukazuje za vzteky poslintaným předním sklem že jste jednička a všichni jsou v pohodě. Určitě mají nějaké dopravní předpisy, jinak by neměli dopravní značky. S jejich respektováním se však moc nezatěžují a nejde spoléhat, že když jste na hlavní, tak máte přednost. Jezdí se však pomalu a tak nějak uvolněně. Uměl bych si zvyknout.

Jedeme podél řeky Drin k první přehradě celé kaskády,na této řece postavené, k jezeru Ligeni i Vaut të Dejës. Celá kaskáda slouží jednak jako dopravní cesta, ale hlavně jako zdroj elektřiny pro většinu země. Kvalitní asfaltka plná nádherných zatáček se kroutí mezi kopci, které tenrokrát nejsou vápencové, ale zdejší žula si libuje v kombinaci červené a zelené barvy.

Krátce po obědě šplháme na další přehradní hráz, projíždíme vrcholovým tunelem a jsme v přístavišti trajektu v Komani.

Tomovy zdroje hovořily, že trajekt jede v osum hodin ráno. Teď jsou dvě odpoledne, jestli pojede nebo ne je nám fuk, protože v okolních kopcích bychom mohli jezdit donekonečna a pořád by bylo co objevovat.

V přístavišti, což je malá plošina na konci tunelu, je parkoviště a ke skále přilepený hotýlek s hospodou, obojí notně socialistického střihu. S domluvou to zkoušíme různě, nakonec se chytá ruština.

Trajekt dnes pojede, někdy mezi třetí a čtvrtou, spíše prý dává přednost čtvrté. Hospodský nás vede do kuchyně a v lednici vybíráme, co má uvařit. Vyhrála to nějaká porcovaná ryba, brambory, žádná sláva, zapíjíme to slušným místním Tiranským pivem. Jsou čtyři odpoledne, potom pět a trajekt nikde. Melancholicky lámeme jednu Tiranu za druhou a nezbytností se stává návštěva místního sociálního zařízení, což je betonová zídka za hospodou.

Za ní je prostor symbolicky rozdělen na pánské a dámské turecké „dřepadlo“ v intimní blízkosti, zřejmě ku snadnější komunikaci obou pohlaví.

Zajímavé bylo, že místní pánové mají evidentně lepší mušku při zaměřování do cílohého otvoru, než dámy. Když jsem ty děvčata pozoroval, jak tam kráčí naboso v jarmilkách, hluboce jsem se sklonil před jejich odvahou.

Je půl šesté a trajekt je tady. Regulerní velká šífa pro několik kamionů a hromadu osobních aut, o motorkách nemluvě. Než se to všechno vyloží a naloží, je dávno po šesté a my máme vztek, protože se bude blbě fotit a do Fierzö přijedeme potmě a bude se blbě hledat tábořiště.

Jezero Komani, jehož hráz byla postavena v sedumdesátých letech je dlouhé asi 50 km a trajekt jede víc než 2 hodiny. Plavba po jezeře připomíná norské fjordy a je považována za jednu z nejkrásnějších tras na světě. V tomto, na rozdíl od deště, průvodce Albánií nelhal.

Neuvěřitelné je, že na srázech nad jezerem žijí v izolovaných domcích tu a tam zřejmě nějací lidé. Bez jakékoliv možnosti přístupu k domu suchou nohou a zcela odříznutí od světa. Malinkatá políčka a stezky dolů k vodě, kde byla přivázaná pramice, lidskou přítomnost potvrzují. Kam však na té veslici jezdí, když do Komani nebo Fierzö je to z poloviny jezera 25 km, to nevím.

Plavba je úžasný zážitek. Trajekt kličkuje mezi strmými stěnami, které se tyčí stovky metrů nad naše hlavy a souká se do skulin, které nejsou o moc širší, než loď sama. Ze stěn padají vodopády…

Zkoušíme to fotit, ale tohle žádný fotoaparát nezachytí, popsat tu scenerii a atmosferu neumím. Jak říká náš kamarád, co s námi nakonec nemohl jet – to je tak krásný, že to ani nejde vyfotit. Tak mu alespoň zlomyslně voláme, aby si tu krásu užil s námi.

S prvními známkami stmívání trajekt přiráží k molu ve Fierzö. Rampa ještě není dole, motorky letí vzduchem a svištíme hledat nocleh.

Kousek za městečkem, směrem na Bajram Curri, to s posledními zbytky světla lámu doleva na strmou kamenitou cestu podél potoka a po pár stovkách metrů končíme na jakž takž rovném pláccku, vypaseném kravami vedle cesty. Naštěstí je sucho, takže pozůstatky jejich činnosti jde snadno odkopat, abychom mohli postavit stany. Kravince jsme uklidili, co jsem však podcenil a tragicky pocítil hned poté, co jsem do stanu usedl, byl neuvěřitelně podlý bodlák a centimetrovými ostny na listech, který mi zůslal pod podlážkou stanu. Podlážka pro něj nepředstavovala žádnou překážku a s kordurou mých kalhot si poradil stejně lehce.

Hned, jak jsem přistál zpátky na zemi, na něj rezignovaně hážu karimatku a jdu spát.

Den 6.

Ráno mne moje senilní nespavost žene ze spacáku jako obvykle prvního. Courám kolem stanů, slezu k potoku, koukám, že je plný kdejakého bordelu, takže cesta nevede jenom k pastvisku ale taky k nějaké dědince nad námi. Vařič je ve stanu u Dana, tak si ani to kafe neudělám.

V průvodci píšou, že albánské hory jsou plné divoké zvěře, medvědů, rysů, vlků, uvidíme.

Zaklekávám u Danova stanu, kde má hlavu se dá lehce zjistit podle strašných zvuků, které v noci vyluzuje, a začínám funět. Poté k funění přidávám hluboké bručení a hrabu v trávě kolem.

Brutální chropot ve stanu utichá a je nahrazen nejistým tichem. Můj medvědí projev už dosahuje dimenzí slušného grizzlyho a ze stanu se ozve nejistý hlásek: Tomeee, Tomeee, tady je nějaké zvířeee.

Tomáš už je vzhůru, kouká zpod stanu a evidentně se dusí.

Grizzly s funěním mizí v křoví, Dan leze vyjeveně ze stanu, kouká na Toma, mne nevidí, už jsem dole u potoka. Jdu zpátky a konečně si můžu uvařit to kafe.

Dnes máme v plánu dojet do údolí řeky Valbonö, což je jenom pár desítek kilometrů.

Tak se tady ještě trochu porozhlídnem. Po snídani jedeme zpátky do Fierzö, na návsi v kavárně další vynikající piccolo, obvyklá debata s místňáky odkud, kam a vůbec, potom nákup v místním konzumu.

Prodávají tady výborné italské džusy. Broskvový, hruškový, neuvěřitelná dobrota proti těm svinstvům, co předkládají jako 100% džus u nás.

Kolem přístavu trajektů jedeme po pravém břehu přehrady k ústí přítoku Nikajt a proti jeho proudu nad obcí Tetai nacházíme úžasné tábořiště. Krásná loučka na břehu křišťálově čisté řeky, neviditelná z cesty. Škoda, že je ráno a musíme jet dál. Uděláme pár fotek, svlékáme se a lezeme do vody. Brutálně studená. Beru prut, dávám malou rotačku a zkouším štěstí. Jako obvykle, 2 malí pstroužci kolem 12 cm. Všechno vychytáno a sežráno. Ryby tady chytá kdekdo a jakýmkoliv způsobem a berou všechno. Ryba ani nemá šanci dorůst generační velikosti a vytřít se.

Nad námi je vesnice Shjëngjergi, ve které máme odbočit na severovýchod a dostat se tak do Bajram Curri ze západu. Cesta má charakter nepoužívané lesní cesty, v rozporu s mapou se různě větví a kroutí, jedeme víceméně intuitivně podle kurzoru na mé GPS, který se osamoceně vrtí ve žluté prázdnotě velkoplošného displeje.

Podle mapy jsme vzdušnou čarou asi 10 km od Thethi, stačí přejet hřeben 2 400 m vysokého Boshitu. Na mapě je dokonce namalovaná cestička. Nevím, co mne tam táhne, ale moc bych se tam chtěl ještě na chvilku vrátit. Kluci nechtějí, tak se moříme dál po té zapráskané blátivé lesní cestě. Nakonec vyjedeme do sedla v 1 124 metrech – během pár kilometrů jsme se tam vyškrabali z 269 m.n.m. a začínáme se spouštět přes Markai do Bajram Curri. Už dlouho jsem je neviděl v zrcátkách, zastavím, ticho. Točím a jedu zpět. Za chvíli je vidím – tahají Danovo Bavo zpod cesty. Při průjezdu jednou z mnoha louží se Bavo zjančilo a vyrazilo kolmo na dosavadní směr jízdy, rovnou ze srázu dolů. Naštěstí zůstalo na cestě viset za boční kufr, Dan pokračoval kapradím a nebýt statných buků, kutálí se ještě teď.

Bajram Curri je standardní albánské provinční městečko, Jedna ulice s odchody a tržištěm, pár bočních ulic, několik nechutných rozpadajících se paneláků a dál nic. Prostě normálka. Postaveno bylo nově v šedesátých letech jako správní centrum oblasti. Pojmenovali ho po slavném bojovníkovi za nezávislost, který tam má do dneška sochu s lehkým kulometem v ruce. Náramnej fešák.

Na ulici si dáváme po půlce kuřete, nějaké to Tiranské a jedeme dál do Valbone. Prašná cesta za městem náhle zahybá doleva novou asfaltkou s  lipovým stromořadím, je mi to podezřelé a no richtig. To není veřejná komunikace ale cesta v sídlu nějakého místního bosse.

Tak zpátky na šotolinu, most přes kaňon řeky a hurá nahoru.

Údolí Valbone bylo v minulosti rekreačním centrem, byly tam i nějaké hotely, v současnosti vše poničené a zchátralé. Průšvih začal v roce 1997, šest let po svržení komunistů. Stát si neuhlídal bankovní sektor, banky začaly nabízet nereálné úroky, které pak řešily systémem letadlo a v roce 97 to celé prasklo, statisíce lidí přišlo o úspory a vzali útokem všechno, co zavánělo státem. Kasárna, policejní služebny, městské úřady, hotely i dětská hřiště. Od té doby albánská armáda postrádá mimo jiné i 750 000 automatických pušek a samopalů. 250 000 se prý už našlo.

Cesta do údolí se rozšiřuje a do budoucna prý přibude i asfalt, potkali jsme několik mikrobusů s ječícíma děckama va výletě, zkrátka trochu moc civilizace na můj vkus.

Táboříme na břehu řeky a máme za sebou první den, kdy jsme nezmokli.

Po večeři courám po louce a nacházím zajímavé věci. Nábojnice 7.62x39 mne až tak moc nepřekvapuje, ale nábojnice 7.62 Tokarev mi vrtá hlavou. Že by se až sem dostaly po vyřazení z armády i naše ČZ 26?

Lov je v Albánii zřejmě oblíben. Občas z lesa houkne rána z brokovnice, občas ostré prásknutí z Kalašnikova a někdy, když si to ten trouba špatně přepne, mu to zarepetýruje 3x. Po čem střílí nevím, zvěř jsme neviděli žádnou. Ale možná je to jak s těmi pstruhy: na velikosti nezáleží.

Den 7.

Ráno opouštíme Valbonské údolí. Kromě krásné kajakové řeky se mi tu nejvíc líbily opevněné věže, ve kterých se ukrývali muži z rodin, proti kterým byla vyhlášena krevní msta. Pozoruhodný zvyk, zde oblíbený dodneška, je rysem celého pásu od středomoří až po Kaspik s identickým řešením úkrytů ve věži.

V plánu je pro dnešek přejezd k Lurským jezerům. Docela štreka, ale z poloviny po červené, tak by to mohlo odsejpat. Chyba lávky – za Fierzö kolem stejnojmenného jezera nás čeká regulerní offroad. 40 km jedeme dvě hodiny. Pak pro změnu kvalitní asfalt, nádherné serie zatáček, kdy naše nadšení brzdí minimálně 300 metrů hluboká propast po levici. Ale brzo si zvykáme, akorát v pravých zatáčkách jsme pomalejší než v levých. Zase poprchá, teplota kolem 13 stupňů, lezeme do nemoků a jede se dál.

Najíždíme na E 851 a jedeme na Kukës. Nádherná silnice s rytmicky se střídajícími zatáčkami je perfektním zážitkem. Úplně nejvíc mi to připomíná Ecce Homo, akorát že tady je to dlouhé 50 km a nemusím si hrát na četníky a zloděje se Šternberskýma měšťákama.

Pak se to celé začíná šmodrchat. V jedné levé vracečce je na cestě pár potůčků vody, nic mimořádného, jako ostatně v každé druhé předtím. Zaklapávám, přejiždím vodu, lehce tomu přidám, přední kolo mi natřikrát uklouzne, nějak to rovnám, pak klouzne zadní a už se válím. Podvědomě se jí držím, kdyby se kantla tak uleti topcase. Levý loket s protektorem si vrazím do žeber, odkud to nechutně křupne. Kluci sbírají motorku, já sebe, pak ještě chvilku hledám po zemi zbytky sebevědomí a jedeme dál. V pozdním odpoledni jsme v Kukësi. Potřebujem koupit chleba, pojíždíme po městě, místní fracci povykují a pár jich hodilo šutrem. Asi krajová specialita, jinde jenom mávají. Kupujem chleba, z bankomatu taháme nějaké Leky a pryč. Za městem u silnice stojí ten jejich malý kafe-bar a v něm dva rakušáci. Jeden na LC8 a druhý na Africe z roku 1991. Dáme nějaké jídlo a zatímco jíme, přijíždí totálně zlitý policajt a nenapadne ho nic lepšího, než že se sveze na mojí motorce. Dá mi dost práce mu nejdřív zabavit klíče a pak ho z toho sundat. Zbytek sestavy popíjí Tiranské a královsky se baví.

Podél Drini të Zi vede na jih zase šotolina. Blíží se večer, nejvyšší čas zakempovat. Než se stačíme někde upíchnout, schytáváme nechutný liják, který si z našich nemoků vůbec nedělá těžkou hlavu a promočí nás durchumdurch. Sotva je vidět alespoň na pár metrů, jedeme dál a kempujem 500 metrů pod cestou na romantické louce plné protibratrských bunkrů. V dešti stavíme stany a pak už jen znechuceně usínáme.

Den 8.

Ráno naštěstí svítí sluníčko, sušíme stany, oblečení, telefony. Nahoře ve stráni je slyšet povědomé bublání a postupně se vynořuje několik motorek. Svítíme, troubíme, máváme vším možným, ale nic. Nakonec Danovi rupnou nervy, v sandálech a s otevřeným topcasem míří na cestu. Zastavuje druhou púlku kolony. Pomalu jedu v jeho stopách. Je to snadné, z otevřeného topcase postupně označkoval cestu většinou svých svršků i spodků.

Pochopitelně jsou to oni – další parta z Motokonference, kteří jedou Albánii v opačném směru než my.

Holt svět je malej.

Nemá cenu dál sušit, stejně zase zmoknem, jedeme dál na jih.

Proti proudu Drini do Arasu, tam je pstruží farmička s hospodou, a to my umíme ocenit. Pstruzi jsou výteční, frapé vcelku taky, s počasím je to horší. Na východě máme pohoří kolem Makedonské hranice – tam leje. Na západě máme Dejëský masiv s Lurskými jezery, tam leje taky. Volná je akorát cesta na jih k Peshkopi, velmi nemalebnému městečku s lázeňskou pověstí, kde nakonec skončíme v hotelu příslušnému místním lázním. Cena za osobonoc 10E ve slušném standardu se snídaní.

Kluci jdou na výzvědy do města, mě bolí žebra, jsem otrávenej, jdu spát.

Den 9.

Ráno kupodivu neprší. Naivně na to skočíme, zablokujeme si pokoj ještě na jednu noc a nalehko vyrážíme k jezerům. Po 13 km asfaltu pokračujeme po šotolině, která v 400 m.n.m. prudce stoupá vzhůru ke kopci Dejës – 2 246 m.n.m.

Dereme se nahoru a jak jinak, začíná zase lejt. Ve 1 245 m.n.m. proti nám tečou po cestě potoky, podle mapy jde doleva odbočka k jezerům, ale ten krpál bych vyjel tak jedině zasucha a ne proti té povodni, co se odtamtud valí. Vpravo se nabízí úniková cesta, která by podle mapy mohla vést k naší zamilované pstruží hospodě v Arasu. Bohužel pouze mohla, asi 4 hodiny bojujeme ve spleti cest, bezedných bahnitých louží, projíždíme podivuhodnou osadou, proti které jsou i cikánské osady na Spiši luxusními rezidencemi, lovíme informace mezi místními dřevaři, a nakonec krátce po třetí odpoledne otáčíme a vracíme se po vlastních stopách, odkud jsme přijeli. Už to není zábava, ale pouze nechutná dřina. Klepu se strachy o svoji svíčku, kterou topím v loužích až po nádrž – náhradní včetně nářadí mám na hotelu.

Bavoři se neklepou o nic, pouze se dohadují, jestli to malé prťavé, co jim čouhá vzadu z válce je svíčka, nebo nějaká jiná elektronická vychytávka. Koneckonců mají válce dva a na jeden se dá dojet lán světa, to znám z Trabanta.

Naštěstí déšť polevuje a v sedum večer jsme na hotelu. Jdeme zapít a zajíst žal do hospody, kterou včera kluci našli. Průvodce tentokrát nelhal, když se tam píše, že Lurská jezera jsou pro turisty po dešti nedostupná.

Den 10

Po včerejšku toho máme docela dost, pomalu balíme a podél Makedonské hranice pokračujeme na jih. Charakter krajiny se mění, kopce už nejsou tak vysoké a skály už nepřevažují. Krásnou krajinou podobnou Nízkým Tatrám se suneme na jih, vychutnáváme si že neprší, zastavujeme, povalujeme se ve voňavé trávě a u městečka Librazhd s bohatou časovou rezervou kempujeme na soutoku řeky Koponit s nějakým potokem.

Den 11.

Ráno nás budí sluníčko, jdu se podívat k řece a na zpáteční cestě narážím na zajímavé stopy v písku. Podle jedné by to mohl být rys, ale to by musel mít rozměry tygra. Na dalších stopách jsou vidět i drápy a delší stopa chodidla. Že by medvěd? Vedle jdou ty samé stopy, jenom o něco menší. Vedou přímo k našim stanům. 10 metrů před stany stopy mizí v kamení. Fotíme a doma dostávám potvrzeno, že se skutečně jednalo o medvěda.

Dnešní plán byl dojet k Ohridskému jezeru a zítra pokračovat po proudu řeky Devolit cca 200 km šotolinovým kaňonem na Gramsh, Elbasan a dál do Durresu, odkud nám v pátek jede trajekt do Terstu.

Lidé míní, bacil mění. Danovy každodenní ranní jásavé výkřiky nad konzistencí a pravidelností se mění v rozpačité ticho a zmuchlaný nazelenalý obličej signalizuje změnu plánu.

Po nezbytné dávce Endiaronu vyrážíme do Librazhdu, odkud vede červená na západ. Po pár kilometrech se krajina zázračně mění, kvalitní asfaltka se spoustu nových hotelů, benzinových pump, hospod, cítíme se jako v úplně jiné zemi. Zastavujeme na oběd, hospodský nahazuje agregát a peče nám kuře. Káva už nebude, to mu nestojí za to agregát znovu startovat.

S funěním se drápeme do sedel a jeli bychom dál, nebýt Tomovy zplihlé zadní TKC s výmluvně trčícím hřebíkem. Žádný problém, hlásí hospodský poté, co jsme ho cvičně poslali pro ráčnu. Nakládá Toma i se zadním kolem a v oblaku prachu a smradu ze spálených gum mizí.

Mrak si ještě ani pořádně nesedl a jsou zpátky. Zalepeno, tak díky a ahoj.

V Drači projíždíme centrem, kolem přístavu, a na docela pěkné kolonádě dáváme piccolo s partičkou němcú na starých GS 100. Hledáme kemp v severní části města u starého římského přístavu. Pár stovek metrů od centra se hlavní třída mění v nám dobře známou šotolinu, idyla krásné pláže je v reálu znehodnocena terminálem s obrovskými kulatými zásobníky plynu.

Po kempu, označeném na mapě, samozřejmě ani vidu.

Na konci cesty je malý bar s terasou, nechají nás tady přespat na trávníku. Už se nám nechce nic hledat, koneckonců kdyby pršelo, schováme se na terase. Pár večerních Tiranských, bloumáme kolem špinavého moře s pevnůstkami na břehu i ve vodě a jdeme spát.

Den 12.

Je čtvrtek ráno, trajekt nám jede až zítra v poledne, Dan mění barvu z travní zeleně směrem k normálu, je rozhodnuto. Kašlem na trajekt a vezmem to po ose. Černá hora se dá projet několikrát a pořád je na co koukat. Přes Skadar a Koplik na hranici, odevzdáváme ten nesmyslný papír, co jsme nafasovali na cestě tam a za soustrastných kondolencí celníků kvůli porážce našich od Portugalců na Euru se loučíme s Albánií.

Naši známou hospodu kousek od Podgorice samozřejmě nemineme bez povšimnutí a nechutně přejezení pokračujeme, tentokrát jinou cestou, na severovýchod. Kaňon řeky Morača je pořád stejně krásný jako před dvaceti lety. Z asfaltky, zaříznuté do stěny, koukám dolů a hledám pstruhy, kterých tady byly spousty. Dnes nic. Jak jinak, začíná zase pršet. Kousek od Kláštera Morača je na odpočívadle malé bistro, pod bistrem pár útulných chatek s vlastním sociálním zařízením a teplou vodou, není co řešit. Večer beru prut a jdu k vodě.

Před dvaceti lety tady byla pustina a z kajaku ta silnice nahoře nebyla ani vidět. Tehdy jsem trochu ujel ostatním, nikde ani noha, a najednou na balvanu uprostřed řeky dvě postavy. Jedu blíž, dvě ženské postavy. Ještě blíž – dvě krásné, úplně nahé ženské. Jsem ještě blíž….jééé ahoj Jitko, co tady děláš?

Svět byl malej už tehdy. Dneska tady pstruzi nejsou, Jitka taky ne, škrábu se do srázu k chatkám.

Den 13.

Noční liják je pryč, nicméně je zataženo a vypadá to na další den v nemocích. Dotaz domů na počasí to potvrzuje – další fronta je nám v patách. Tak rychle sbalit a pokusit se udržet v tom okně mezi dvěma frontami. Celkem se nám to daří, krásná silnice podél Tary na Bělopolje a Užice s náhorními plošinami kolem 1000 m.n.m. stojí za projetí a déšť nás zastihuje až nad Bělehradem.

Před Novim Sadem za deště končíme v motelu.

Den 14.

Ráno najíždíme na dvouproudovou komunikaci, kterou Srbové nazývají dálnicí a ještě na ní nestydatě vybírají poplatek 5E, v Szegedu platíme 4E za maďarskou dálnici a přes Budapešť, Györ a Bratislavu to kupodivu zasucha ženeme k domovu.

Před Lanžhotem se naše cesty dělí – kluci pokračují po D1, já už té lajny mám až po krk, tak jedu na Strážnici, Uherské Hradiště, v Buchlákách u Trampa obligátní dršťkovou, ještě stačím politovat kolegu čopráka, který si přisedl ke stolu a lamentoval nad stavem svého pozadí po ujetí světe div se celých 300 km a v sedum večer jsem doma.

Epilog:

Ujeli jsme na téhle cestě celkem 3 600 km. Z toho cca 1000 km po nezpevněných komunikacích, tak 400 km to byl regulerní, docelá náročný offroad.

Celá ta sranda nás každého přišla na nějakých 12 000 Kč, neuměli jsme to přesně spočítat, ale na téhle částce jsme se tak nějak shodli.

Jestli jste ujetí zrovna na tenhle styl motodovolené, tak neváhejte, protože za pár let už to nebude ono.

Jak říkal onen němec Ladislavu Mňačkovi v Dlouhé bílé přerušované čáře: Máte krásnou zemi, a nemáte v ní turisty. Važte si toho. Až turisti přijdou, poserou vám vaše lesy, vypijou všechnu žinčic, a vám nezůstane nic.

Ten scout německé cestovní kanceláře, kterého jsme potkali hýkajícího blahem v Thetu je toho dokladem.

Text: Michael Fischer

Foto: Tomáš Kala